Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 1. 4. 2015
Konec konspiracím o fiktivním letu Američanů na Lunu
Lidé na Měsíci - byl zveřejněn definitivní důkaz
Různí nedůvěřivci stále vyhledávali na oficiálně publikovaných fotografiích z Měsíce všelijaké nesrovnalosti. Jednou se jim nelíbilo, jak vypadá měsíční prach, pak zase, že jsou tam prý dvojité stíny, nakonec tvrdili, že fotografie mají menší kontrast, než by měly být. A když už nevěděli, co by si ještě vymysleli, tak se podivovali, proč jsou fotografie černobílé, když tam posádka měla s sebou kamery s barevnými filmy atd.
Když NASA už neměla sílu hledat odpovědi na všechny ty hloupé výhrady, nakonec to nevydrželi sami astronauti a zveřejnili ze svých rodinných archivů fotografii, kterou si na Luně na památku pořídili. Vidíte jasně, že fotografie vyvrací všechny útoky nespokojenců: prach na povrchu je takový, jak má být, stíny jsou přesně tak, jak odpovídá slunci ozařujícímu povrch Luny, kontrast je takový, jak to odpovídá vesmírnému tělesu bez atmosféry. A navíc fotografie je barevná a byla publikovaná v celkem dobrém rozlišení.
Američtí kosmonauti i NASA věří, že tento snímek učiní konec bláznivým konspiračním teoriím a věční rejpalové obrátí svou pozornost jinam.
Společná fotografie, kterou si na povrchu Měsíce pořídili astronauti pro své rodiny.
Administrátor
--- 1. 4. 2015
Magie mávátek
Češi jsou velice pohostinný národ
České srdce má mnoho různých poloh: od závistivé až po otevřenou, morálně občas snad i divoce flexibilní, ale říkejme tomu raději přizpůsobivou a bezkonfliktní. Plasticita či tvárnost našeho národního rozpoložení rozkvete všemi barvami při pohledu Čechů na těžkou vojenskou techniku. Možná bychom měli o svých pěkných vlastnostech dávat do světa trochu více vědět: "Chcete-li pěkné lidové přivítání pro vaši armádu, jeďte do Česka."
 |
 |
Jarek Nohavica o tom zpívá: Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva, a já budu mávat, mávat, mávat... (Stará písnička v MP3)
Při pohledu do kalendáře nás nemůže nenapadnout - co když je to všechno jen americké (dost drahé) pojetí apríla: "Vy jste si mysleli, že jsme vás přijeli chránit?"
(Na závěr pro jistotu dodávám: nic z toho, co je v této rozjímavé etudě uvedeno, není pravda a jakákoliv případná podobnost se skutečností (minulou, současnou či budoucí) je čistě náhodná.)
P.S.
Aby všechny tyto smyšlenky nezněly moc kriticky vůči vlastnímu dějinami zkoušenému národu, nutno poznamenat, že nic jiného vlastně nelze čekat, sejdou-li takové faktory, jako je: 1.) malý nárůdek; 2.) obývá strategickou geopolitickou kótu na mapě; 3.) nemá pevné duchovní zakotvení. Při takové konstelaci je elastické národní uvědomění snad jedinou cestou k národnímu přežití.
Administrátor
--- 18. 3. 2015
3. neděle Velkého půstu
Na okraj křížové neděle
Procházíme Velkým půstem, což je pro nás, kteří se pokoušíme o duchovní zápas, jakési bitevní pole. Křížová neděle s připomínkou Kristova kříže (ba, i s obřadem vynášení svatého kříže) nám ukazuje znamení kříže: 1.) jako symbol (viz evangelní čtení této neděle); 2.) jako znamení síly, která přemáhá ďábla; 3.) a jako duchovní zbraň, kterou můžeme skolit běsy a před kterou prchají tito původcové zla.
Myslím, že právě proto byla křížová neděle ustanovena, aby věřícím připomněla sílu a nepostradatelnost této zbraně, kterou nám Pán Ježíš vkládá do rukou. Bez ní je boj proti pokušení marný, protože nemáme síly, abychom se účinně postavili proti těm, kteří nás pokušeními, vášněmi a hříchy zotročují.
* * *
Každá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí. (Theofan Zatvornik) "Pochutnává si" na zkažené duševní energii, kterou vytváříme v srdci, když nás ovládne vášeň, která je s tím běsem spojená. Z toho plyne, že můj špatný stav je pro tuto bytost jakýmsi uspokojením. Svatí říkají: Je to síla, která přichází do duše člověka zvnějšku, z prostoru, který je mimo naše fyzické prostředí. Je to rozumná energie, a to velice zlá. Je konkrétní a působí na nás a může nás do větší či menší míry ovládnout, pokud však sami souhlasíme a chceme žít tou samou energií hříchu, kterou nám démon "nabízí".
Můžeme toto působení na sobě pozorovat. Lze celkem dobře postřehnout, jak náhle k srdci přistupuje jakýsi pocit a začíná přitahovat naši pozornost a následně v nás roste a my sami jej posilujeme a rozdmycháváme tento temný plamen z malé jiskry v nepříjemný oheň, který nás stravuje. Např. soused si koupil nové pěkné auto, a my takové nemáme. Závist začíná naplňovat naše srdce. Následuje celá galerie prožitků, touhy, zloby, úzkosti, zlopřejnosti, sebelítosti... To ona temná síla právě přistupuje k lidskému srdci, hypnotizuje člověka, naléhá, stále nám připomíná objekt vášně. Kudy chodíme, tudy myslíme na sousedovo auto a trýzníme se přemíláním myšlenky na to, jak je to nespravedlivé, že on takové auto má, kdežto my musíme jezdit v tom našem starém rezavém krámu... Mentálně pak přežvykujeme takové myšlenky jako kravička svou potravu. Jindy nám jiná vášeň stále připomíná, že máme jít něco si nalít, nebo si zapálit, nebo něco ukrást, smilnit atd. Démon má dost času se zaobírat naším srdcem a navíc má obrovské množství zkušeností s prací s lidmi (vždyť byl stvořen dříve než člověka), a tak si počíná velice chytře a zkušeně. Jeho hlavním nástrojem je stále přitahovat naše myšlenky k předmětu své vášně. Tím se postupně zamlžuje naše vědomí i slábne vůle. A pak tato zlá inteligentní síla hubí člověka, který už je připraven o svou vůli, neprotiví se tomuto působení, ale všemi silami se odevzdává vášnivému stavu. Veškeré duševní i tělesné síly nakonec slouží uskutečňování vášně. Tak tato záhadná bytost vtrhne do lidského života a definitivně se v člověku usazuje.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
V tom pak tkví veliké překvapení, které člověk může zažít na Božím soudu. Ke svému úžasu a hrůze zjistí, že v jeho srdci jako v příbytku bydlí nejen on sám, ale i běs či celá tlupa běsů. A že si z vašeho příbytku učinili svou peleš a mají tak nad vaším domem velikou moc, ba co dím, že tento dům spíše patří jim než vám, a že si s ním nyní mohou činit, co se jim zamane.
* * *
Běsové mohou v celých plucích vstoupit do mysli člověka a vytvořit pro něj jeho vlastní realitu. Ten člověk vše vidí zdánlivě stejně jako všichni ostatní. Vidí zemi, stromy, řeku, domy, ulice... Jenže celý ten obraz je deformovaný. Všechno vykládá jinak a z pokřivených výkladů si skládá svůj vlastní obraz světa. Pro vnímání reality, na které se můžeme shodnout, totiž není důležité jen, abychom hleděli na stejné předměty, ale abychom to, co vidíme, zasadili do stejného kontextu. Běsové běžně způsobují, že si okolní realitu vykládáme každý po svém. Lidé se pak nemohou shodnout na tom, co se vlastně kolem nich děje. To je jeden ze zdrojů všech nedorozumění, sporů, bojů či válek.
Jedině vyhnání běsů a vstup blahodati do srdce člověka může očistit naše vidění světa a sjednotit naše vnímání reality, resp. dát nám pravé vnímání reality. To je však možné až tedy, když se srdce očistí od vášní, aby tam běsové nemohli působit. A očištění předpokládá jednak ochotu a schopnost k zápasu, zříci se svého egoismu a kromě toho i zbavit se snahy prosadit svou vůli.
* * *
Když se věřící seznámí s realitou běsovského působení, má pokušení vymyslet si dva způsoby, jak se vyhnout utkání tváří v tvář s působením démonů. Prvním je rezignace; člověk si řekne: "Na tohle nemám sílu." Nebo si pomyslí: "Dejte mi s tím pokoj, mám svých starostí dost, musím živit rodinu." Druhým úhybným manévrem je svádět vinu za všechno na běsy: "Ne já, ale běs to způsobil, on je vinen." To říkají často i lidé, kteří nemají žádnou zkušenost ani žádné duchovní zření a nejsou schopni vyhodnotit úmysly těch běsů, kteří přišli vyzkoušet člověka. Zdaleka ne vždy je náš duševní a duchovní stav výsledkem působení těch či jiných duchů. Zlo může vycházet ze zlé energie samotného člověka, který buď už srostl se zlem, takže sám se stává jeho zdrojem, a nebo svou lstivost ospravedlňuje tím, že vždy svádí vinu na někoho - v tomto případě na démona, který však s danou věcí nemusí mít přímo nic společného.
V jednom prologu se zachovalo takovéto vyprávění.
V jakémsi monastýru dostal poslušník v období půstu chuť na vařené vejce, které je samozřejmě v postní době zakázáno jíst. Nemohl si je tedy uvařit v kuchyni, protože by se tím jeho úmysl prozradil, a tak se tento poslušník zavřel ve své kelii, rozžehl svíci, začal nad ní pálit vejce, doufaje, že se takto uvaří. A zrovna v tu chvíli nečekaně zaklepal a vstoupil do kelie igumen. Když spatřil poslušníka se svíčkou a s vejcem na lžíci nad plamenem, s údivem se otázal: "Co to tu děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Peču vejce. Odpusťte. To mě běs naučil." V ten moment vylezl z kouta běs se slovy: "Ale kdeže, teď se učím já."
* * *
Duchovní bojovník musí věnovat pozornost každé své myšlence. Jedině tak může demaskovat působení běsů v prostoru mysli. Protože temná síla působí skrytě, s podlostí sobě vlastní útočí na člověka a přichází z venku, je pro úspěšný boj proti této síle nutné mít opěrný bod, který je také vně člověka, v jiném světě, tj. u Boha, u jeho pravdy. Proto je Bůh jedinou naší nadějí na vítězství v tomto boji. Naším dílem a naší rolí v tomto boji - to je svobodný výběr. Musíme zvolit Boží světlo a lásku, používat modlitbu a činění dobrých skutků na této cestě. Jestliže učiníme špatnou volbu, pak zlý duch zformuje v tomto člověku zvrácené nasměrování myšlení, pocitů i vůle, a definitivně odtrhne svou oběť od Boha, krade tak Bohu jeho duše. Teologie k tomu poznamenává: Získá-li člověk satanovy vlastnosti, činí ho to nezpůsobilým přebývat s Bohem. Sám člověk si může zvolit ten stav, který nazýváme jako "být vyvržen ven do temnoty", když to odpovídá jeho vlastnostem, nasměrování jeho duše, jeho cítění a jeho touhám.
V knize sv. Řehoře Dvojeslova najdeme takovéto vyprávění.
Jeden mladík, který se jmenoval Theodor, vstoupil do monastýru ne proto, že by toužil po mnišství, ale donucen okolnostmi. Byl to člověk velice neklidný. Nesnášel, když s ním kdokoliv hovořil o spáse. Ani slyšet o ničem dobrém nechtěl. Lhal, byl zlostný, nadával. Bylo vidět, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatel našeho města, se nakazil i on. Umíral, měl už smrt na jazyku a bylo zřejmé, že brzy vydechne naposled. Tehdy se shromáždili jeho bratři, mniši, aby se pomodlili za jeho duši, až bude opouštět tělo. V končetinách bylo jeho tělo již mrtvé. Pouze v jediné části hrudi se ještě drželo životní teplo. Bratři, vidouce, jak rychle se blíží smrt, začali se tím horlivě modlit. Náhle začal na kolem stojící bratry křičet a svými výkřiky přerušil jejich modlitby: "Jděte pryč! Jděte pryč! Jsem dán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mě nemůže spolknout. Už má v tlamě mou hlavu. Nechte toho, ať už mě více nemučí, ať dělá, co chce. Jestli jsem mu dán k sežrání, proč se to má kvůli vám zdržovat?!" Bratři se na něj obrátili se slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení kříže." On odvětil: "Chci se pokřižovat, ale nemohu. Ten had mě svírá ve svých šupinách a nemohu se pohnout." Bratři padli k zemi a začali se ještě silněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. Náhle nemocný zvolal: "Díky Bohu. Had, který mě požíral, utekl. Nevydržel vaše modlitby. Modlete se teď za moje hříchy, protože se chci obrátit a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." Tento člověk, který byl už skoro mrtev, se vrátil do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil svůj život. Sice dlouho trpěl, ale jeho duše se pak oddělila od těla smířena s Bohem.
Na tomto vyprávění je z hlediska našeho tématu důležitý jeden detail. Když dosáhne vliv démona na člověka takové síly, že má moc nad jeho tělem a chce jej rychle zahubit, pak obvykle způsobí, aby se člověk nemohl pokřižovat. Jako se had ovine kolem člověka, aby se nemohl ani hnout, tak i zlý duch paralyzuje lidské tělo, které je pak ve stavu mentální ztuhlosti. V takovém stavu si člověk připadá jako ochrnulý a jen s největším vypětím vůle s mu někdy může podařit přimět ruku, aby se pohnula. (Často při tom člověk, který je takto spojen s běsem, slyší pronikavý vysoký tón; to je doloženo v řadě případů).
* * *
Na závěr se vrátíme k myšlence, kterou jsme začali toto vyprávění. Kříž je duchovní zbraň. Je-li činěn nebo nakreslen s vírou, uvědoměle (tj. nikoliv pověrečně nebo bezmyšlenkovitě či mechanicky), pak před ním prchají běsové. To je prastará zkušenost Církve. Bez kříže je reálný duchovní zápas nemyslitelný. Dává nám tu oporu, která je zakotvena mimo tento fyzický svět, abychom mohli bojovat proti silám, které rovněž nejsou z tohoto světa.
Při dolním konci kříže, jak je zobrazován na kopulích chrámů v některých krajinách, je oblouk ve tvaru půlměsíce. Někteří to dávají do souvislosti s islámem, ale jiní to vykládají tak, že kříž pak připomíná kotvu. To je pěkný symbol. Loď, která je na moři, je unášená vodním proudy, nebo hnána větrem, aniž by se mohla vzepřít těmto živlům. Avšak loď, která má dobrou kotvu, leží na své kotvě v přístavu, se nehne ze svého místa a živly ji už nemohou unášet, kam je jim libo. Je to podobenství o lidském srdci a o vichru pokušení a vlnobití vášní. Kříž je kotvou pro naše srdce, aby nás démonické bouře neodnesly na hlubinu a nepotopily. Je to kotva, která nás spojuje s jiným světem, s Božím královstvím.
Používejme tedy zbraň kříže jako udatní duchovní vojáci, abychom tímto duchovním mečem rozsekali pluky démonů a zničili jejich síly. Ať ani jediný den žádného křesťana nemine bez toho, aby na sobě učinil znak svatého Kristova kříže.
Buď pozdraven, životonosný Kříži, krásný ráji Církve, strome nehynoucnosti, na němž se nám urodilo sladké ovoce věčné slávy! Ty zaháníš vojska démonů a jsi radostí řádů andělských... Jsi zbraní nepřemožitelnou, oporou nezničitelnou...
(Ze služby na křížovou neděli - na pravoslavném downloadu - zde v PDF)
(Část článku podle pořadu rozhlasové stanice Blago)
Administrátor
--- 13. 3. 2015
Kapitola z pravoslavné spirituality
Pravoslavná spiritualita dělí lidi do dvou skupin: člověk duševní a člověk duchovní.
Duševní člověk žije věcmi tohoto světa, vše posuzuje podle svých vášní a dle náklonností svého pokaženého srdce. Nikdy nic nemůže vidět tak, jak to opravdu je. Z hlediska smýšlení asketů je duševní (nebo tělesný) člověk cosi jako polorozumná bytost čili poloviční blázen. Je to stav oddělenosti od Boha.
Duševní či tělesný člověk je v myšlení našich otců pojem blízký pojmu bláznovství, šílenství, protože žije v klamech. To není přehnaná formulace. Známe tři příčiny bláznovství: a) poškození mozku, hormonů atd.; b) posedlost zlým duchem (to bývá důsledek vážného hříchu či vzpoury); c) vášně dovedené do logického konce. Poslední dva body se velice úzce dotýkají stavu "duševního člověka".
Duchovní člověk vidí věci tak, jak opravdu jsou. Žije v pravdě, která vysvobozuje člověka z žaláře klamu. Pravda je stav správného duchovního zření. Není tedy tím, za co pravdu prohlašují duševní lidé, pro které je pravda to, co je doloženo svědectvím nebo důkazem. Lidé, kteří jsou sami obelstěni, nemůžou svědčit o pravdě - ani o duchovní pravdě ani o pravdě materiální. Když posloucháme svědky nějaké události, vidíme, jak často se podávaná svědectví liší. Každý vidí a slyší tak, jak to rezonuje s jeho vnitřním stavem. A co se týče historické pravdy, o níž jakoby svědčí historické záznamy, archeologické nálezy či tradice? Hodnocení historie se většinou vytříbí tehdy, když se většina dokumentů a dokladů ztratí, svědkové vymřou, archivy shoří. Zůstanou jen střípky, z nichž si můžeme poskládat skoro cokoliv, co se nám zamane. Pak z těchto střípků sestavíme takový obraz, který odpovídá ideologickému zadání, jak má historie vypadat, a říkáme tomu vědecká shoda - čili pravda. Ta se upravuje a mění podle toho, jak se střídají ideologické zakázky - čili dle měnících se politických režimů či dle vývoje ducha doby.
Skutečná pravda je skryta v očišťování srdce od vášní, neboť tím se každému otevírá duchovní zření, které není závislé ani na svědectví bloudících lidí ani na zachovaných historických artefaktech.
To je stav, k němuž nás vede pravoslaví. Myšlení a zření křesťana jsou postupně osvobozovány od vášní. Začíná vidět pravdu o Bohu, o člověku a o světě. Tento duchovní stav se v člověku rodí za pomoci metodiky, kterou podává pravoslavná spiritualita, a za pomoci léků, které podává v církvi Pán Ježíš Kristus. Chceme-li vidět naši duchovnost zosobněnou, pak stačí číst životy svatých. Tam se můžeme dozvědět, jak to vypadá, když se člověk sjednocuje s Bohem, když v něm působí Duch Svatý.
Stav duchovního člověka, k němuž se snažíme dospět, můžeme směle prohlásit za stav duchovního zdraví. Jak se dozvíme, co je zdraví a co je nemoc? Např. porovnáním se vzorem, který vidíme ve stavu prvostvořeného Adama, ale především při srovnání s dokonalým člověkem, jehož vidíme v Ježíši Kristu. To je normální lidský stav. Naproti tomu stav "duševního člověka" můžeme považovat za nemoc, za smrtelnou chorobu, za infekci, která rozkládá naši duši. Dalším důvodem k tomu, abychom mohli směle prohlásit stav "duševního člověka" za nemocný, je jeho neschopnost žít bez hříchu, což svědčí o nemoci ochrnutí duše. A konečně další jasnou známkou nemocného stavu našeho lidství je utrpení, bolest a smrt, jimiž se sice nevyhne nikdo, kdo se sem narodí, ale tomu, kdo zemře ve stavu "duševního člověka" hrozí, že bude jeho utrpení, bolest a smrt (tj. oddělení od zdroje života) pokračovat i po jeho zesnutí. Duše totiž bolestivě tleje vášněmi tak, jako se tělo po smrti rozpadá v hrobě.
Z toho všeho je zřejmé, že záchrana člověka pro věčný život je spojená s jeho léčením - čili přechodem ze stavu nemocného do stavu zdravého. V této terapií spočívá podstata církevního života. Jak si ale ověřit, že se s námi toto děje, že se uzdravujeme? Víme přece, že i v církvi můžeme prožít svůj život v pokrytecké "zbožnosti" nebo dokonce jen čistě formálně. Proto bychom měli mít nějakou možnost zhodnotit probíhající léčbu. Především si připomeňme, že jen nepokrytecká víra přináší uzdravení. Co je to nepokrytecká víra? Je to víra, která není jen názorovou proklamací či ideologií, kterou můžeme třeba i dost vášnivě prosazovat a bojovat za její rozšíření. Skutečná křesťanská víra se začíná dít tam, kde lidé mění své životy od samotného kořene, přemáhají svou vůli, upravují život dle Božích přikázání, mění se jejich způsoby i stav nitra. Pán Ježíš definoval rozdíl mezi křesťanskou vírou a pohanstvím tím, že se člověk nechová dle lidské spravedlnosti, ale dle lásky. Překonává svou přirozenost a povznáší se k nadpřirozenému způsobu života. Tím se nemyslí nějaké senzační zázraky, ale např. stav lidského srdce, které miluje i nepřátele a neodplácí křivdy.
Stačí tedy, abychom si upřímně zhodnotili, jaký máme ve svém nitru vztah k těm, kteří nám nejsou sympatičtí nebo nám dokonce škodí či ubližují, a hned víme, do jaké míry jsme vůbec křesťané. A když se rozhlédneme po církvi, uvidíme, jak málo je v církvi křesťanů. Reálný stav církve je při aplikaci měřítka, které nám dal Ježíš Kristus, úplně jasný, - velká část věřících jsou pohané proklamující křesťanskou ideologii.
Další známkou úspěšné terapie je pokora. Víra musí člověka měnit k pokoře. Askeze a půsty jsou úplně k ničemu, když nepřivedou člověka k poznání svých hříchů, své ničemnosti, hluboké nemoci a potažmo k pokoře. Víra tedy má dávat člověku poznání a pravé poznání jej přivede k pokoře. Poznání, které nedává pokoru, je falešné a víra nedávající neklamné poznání je prázdná. (Viz o tom vyprávění starce Paisije v závěru článku.)
Pravé poznání začíná vždy tím, že člověk uvidí své vlastní hříchy. Když ráno otevřeme oči, všimneme si nejprve toho, co je kolem nás v místnosti, a pak teprve toho, co je venku za oknem. Stejně je tomu, když se otevře duchovní zření duše; vidí nejprve to, co je nejblíže, čili co je v duši, jak to v ní vypadá. To první, co duše pozná, když prohlédne, je její vnitřní stav - stav rozvratu, tlení a zkázy. To každého, kdo to uzří, natolik zaměstná, že nemá už čas, ani síly, ani náladu zabývat se hříchy druhých lidí. Jinak řečeno - stav, kdy se křesťané cítí být spravedlivými a berou do svých rukou právo soudit a posuzovat a případně i trestat hříchy ostatních, je stavem slepoty. Je to smutný pohanský stav neprozřelosti. Myslím, že drtivá většina problémů, které máme v církvi, pramení z úporné duchovní slepoty nás křesťanů.
Abychom se vrátili ještě k těm příznakům, jimiž se projevuje blahodať, když působí v člověku (působení blahodati a úspěšnost duchovní terapie, o níž hovoříme, jsou dvěma stranami téže mince). Jednou ze základních známek uzdravování lidské duše je, že nás to táhne do chrámu, na bohoslužby, k modlitbě, ke svatým Tajinám. Zde je důležité nezaměňovat tuto známku s horlivostí neofytů. Pokud však i po mnoha letech, co žijeme v církvi a chodíme na bohoslužby, pocítíme, že nás to mocně "táhne" na liturgii, že toužíme pobývat v chrámu, že bychom si přáli, aby služba snad ani neskončila, pak je to dobré znamení, že se naše duše snad očišťuje, ožívá a sílí.
Chrám je něco jako ordinace nebeského Lékaře, při bohoslužbách se nám podávají léky. Kdo si bolestně uvědomuje svou nemoc, touží po lékaři, po lécích a léčbě. Každý, kdo se ocitne v chrámu, může sám na sobě uvidět diagnózu svých nemocí, protože duchovní energie bohoslužby donutí naše choroby, aby se projevily.
Jiným projevem reálného uzdravování lidské duše je kromě nadpřirozené schopnosti člověka odpouštět i ztráta závisti. Cítíš-li, že od Boha všechno dostáváš a nic více nepotřebuješ, nemáš proč bys někomu cokoliv záviděl. Ztrácíš samu schopnost závidět. Dále ztratíš touhu prosadit svou vůli. To vše plyne z hlubokého poznání, jemuž se lidská duše otevírá, když do ní vstupuje blahodať. Poznání nám dává nahlédnout krátkodobost a pomíjivost všeho, co zde je. Není třeba plýtvat svými vnitřními silami na usilovné prosazování svých - třeba i dobrých - představ. Jediné, co má smysl, je zachránit svou duši a pokusit se dle možností přispět k záchraně dalších lidských duší (snažit se o to smíme do té míry, pokud to nehubí naši vlastní duši - to je pravidlo svatých otců). Vše ostatní, co můžeme či nemůžeme pro druhé a pro svět učinit, nám řekne láska.
Ještě dalším projevem působení Boží blahodati v duši člověka je touha po čistotě. To je v dnešní době vskutku zázrak. Pojme-li někdo v ošklivost vášně a všude přítomnou mravní nečistotu, a rozhoří-li se v něm čistý plamen touhy po mravní a duchovní čistotě, je to bezesporu jeden z nekrásnějších projevů působení Ducha Svatého v lidském srdci. Sleduješ-li stezku čistoty, ona tě všemu naučí. To je pravá filosofie.
* * *
Velký půst je příležitostí zhodnotit svůj duchovní stav. Zjistit objektivní metodikou, zda zůstávám duševním člověkem, nebo rodí-li se ve mně duchovní člověk. Vyhodnotit si výše popsaným krátkým testem, jestli jsme stromem dávajícím dobré ovoce, nebo zdali jsme neplodným fíkem, jehož budoucností je oheň.
P.S.
Starec Paisij jednou vyprávěl o egoismu, nesprávné důvěře ve vlastní myšlenky a o knězi, který dělal zázraky, a přesto se nechal poučit, a tak ukázal pokoru. Je to ilustrace k tezi, že askeze sama o sobě není Bohu ani člověku potřebná. Je to prostředek, který má pomoci prohlubování zbožnosti. Nic více, nic méně. Ct. Paisij vypráví o knězi, který se vlivem jakéhosi omylu nepostil před svatým přijímáním, ale přesto dosáhl takové svatosti, že konal zázraky. Svědectvím pravosti jeho zbožnosti byla jeho pokora. Takže teď to vyprávění svatého starce Paisije:
»V Jordánsku žil jeden velmi prostý kněz, jenž konal zázraky. Modlil se za nemocné lidi a nemocná zvířata a oni se uzdravovali. Přicházeli k němu i muslimové, když onemocněli, a on je také uzdravoval. Tento kněz, ještě před tím než začal sloužit bohoslužbu, pil kávu, jedl trochu sucharů, ale po liturgii už celý den nejedl nic. Jednou se o tom dozvěděl patriarcha a pozval si ho kvůli tomu na patriarchát. Šel tedy, aniž by věděl, kvůli čemu ho požádali, aby se dostavil. Před tím, než si ho patriarcha k sobě zavolal, čekal společně s jinými v jedné místnosti. Venku bylo veliké horko; okenice byly zavřené a jedinou škvírou pronikal dovnitř sluneční paprsek. Tehdy si ten kněz pomyslel, že je to provaz. A jelikož se zpotil, sundal si svoji řízu a pověsil ji na paprsek. Jakmile to spatřili ostatní, kteří tam seděli, byli z toho v rozpacích. Oznámili tedy patriarchovi: "Kněz, který jí před Božskou liturgií, si přehodil svou řízu přes sluneční paprsek!" Patriarcha si ho pozval k sobě a začal se ho ptát: "Jak se ti vede? Jak často sloužíš? Jak se připravuješ k Božské liturgii?" "Čtu hodinky, konám poklony, pak si dám kafe a trochu se najím a poté sloužím." "Proč to takhle děláš?" zeptal se ho patriarcha. "V případě, že se najím chvilku před Božskou liturgií," řekl kněz, "když spotřebovávám, co zbylo v svatém kalichu, zůstává Kristus navrchu (tj. eucharistie je v útrobách nahoře). Kdybych však jedl po Božské liturgii, byl by Kristus vespod!" Měl dobrý důvod! Patriarcha mu řekl: "Ne, toto není správné. Nejdříve spotřebuješ svaté Dary, a pak se trochu najíš." Kněz učinil pokání a přijal to, co mu řekl patriarcha.
Chci tímto říci, že byl ve stavu, kdy konal zázraky, ale zůstával prostým; neprosazoval svou vůli. Kdyby věřil svému rozumu, mohl si říci: "Modlím se za lidi a zvířata a oni se uzdravují, konám zázraky; co mi patriarcha bude říkat? To, co si myslím já, je lepší, jinak by přece Kristus skrze mne nekonal takové divy."«
Pro Krista tudíž nebylo důležité, jestli se onen kněz postí před liturgií nebo po liturgii, ale shlédl na jeho pokoru, a proto skrze něj činil zázraky. My se posťme, jak umíme nejlépe, ale pamatujme při tom bez ustání, že výsledkem našeho snažení musí být pokora, abychom se Pánu Ježíši zalíbili jako jeho praví služebníci.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1055 do č. 1058)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.