1425


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1425 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2024
Pozvánka na výuku psaní ikon

Pětidenní kurz psaní ikony Bohorodice Vladimírská





Viz stránka ikony.or.cz



Zobrazit příspěvek č. 1424 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2024
Zákon o likvidaci UPC???


Kyjevsko-pečerská lávra
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

O co skutečně jde v novém ukrajinském „zákoně pro likvidaci církve“?


Rozhodující zřejmě bude, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena úplně se oddělit od Moskevského patriarchátu.

Dvacátého srpna 2024 přijala Verchovna rada, ukrajinský parlament, zákon „o ochraně ústavního řádu v oblasti činnosti náboženských organizací“.


Pro nový zákon hlasovalo 265 z celkového počtu 424 poslanců, 29 bylo proti a čtyři se zdrželi hlasování.

Za poněkud těžkopádným názvem se skrývá projekt, který před téměř dvěma lety inicioval ukrajinský premiér s cílem zakázat činnost Ruské pravoslavné církve a s ní spojených organizací na Ukrajině. Ruská pravoslavná církev a především její hlava patriarcha Kirill se totiž staly hlásnou troubou kremelské propagandy a legitimizují válku Ruska proti Ukrajině.

Někteří její hierarchové dokonce popírají právo Ukrajiny na státnost a propagují obnovení „historického“ Velkoruska. Vzhledem k tomu je zcela pochopitelný s tímto zákonem spojený cíl posílit národní bezpečnost Ukrajiny a jejích občanů.

Přesto se po rozhodnutí parlamentu objevilo mnoho rozruchu v médiích. V mezinárodním tisku se nový zákon téměř všude označuje za „zákaz“ nebo dokonce „likvidaci“ Ukrajinské pravoslavné církve.

I papež František trvá na nedotknutelnosti všech církví a Světová rada církví dokonce hovoří o „neodůvodněném kolektivním potrestání jednoho celého náboženského společenství“ a „porušení principů svobody náboženského vyznání a víry“.

Jsou tato obvinění v pořádku?

Ukrajinská pravoslavná církev, která zahrnuje více než 10 tisíc církevních obcí na Ukrajině, byla do roku 2022 autonomní církví v rámci Moskevského patriarchátu. Vzhledem k celonárodnímu útoku Ruska na Ukrajinu hlava Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Onufrij (Berezovskij) hned první den války odsoudil vojenskou agresi a vyzval prezidenta Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil „bratrovražednou válku“.

Zároveň podpořil ukrajinskou armádu a její obranu ukrajinské suverenity. Když se v následujících týdnech ukázala teologická a historická legitimizace ruské invaze ze strany patriarchy Kirilla a dalších hierarchů Ruské pravoslavné církve, Ukrajinská pravoslavná církev na národním sněmu 27. května 2022 vyhlásila svou „úplnou samostatnost a nezávislost“.

Přesto Moskevský patriarchát si tohoto rozhodnutí nevšímá a dodnes považuje Ukrajinskou pravoslavnou církev za autonomní (dílčí) církev pod svou pravomocí. V církevních ročenkách Ruské pravoslavné církve pro roky 2023 a 2024 jsou všichni biskupové Ukrajinské pravoslavné církve nadále uváděni jako biskupové Moskevského patriarchátu.

Podle řádu Ruské pravoslavné církve je metropolita Onufrij dokonce po patriarchovi nejvýše postaveným stálým členem moskevského posvátného synodu, nejvyššího řídícího orgánu Ruské pravoslavné církve, který se schází pravidelně.

Ačkoli se Onufrij od celonárodní ruské invaze na Ukrajinu neúčastní zasedání v Moskvě, zatím neoznámil své vystoupení ze posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ani neprotestoval proti svému zařazení do hierarchie Ruské pravoslavné církve. Takové něco není známo ani o dalších biskupech Ukrajinské pravoslavné církve. Avšak protojerej Ukrajinské pravoslavné církve Volodymyr Saveliev v prosinci 2022 veřejně protestoval proti svému nevyžádanému zařazení do Vydavatelské rady Ruské pravoslavné církve na nejbližší roky.

Vzhledem k tomu nepřekvapuje, že na Ukrajině se již dva roky opakovaně objevují pochybnosti o nezávislosti Ukrajinské pravoslavné církve. Byl to snad jen krok k uklidnění veřejnosti nebo vlastních církevních obcí? Existují snad stále úzké vazby mezi jednotlivými biskupy Ukrajinské pravoslavné církve a moskevským církevním vedením v pozadí?

To jsou otázky, které si klade poměrně mnoho lidí na Ukrajině. Důvěru ukrajinských úřadů vůči Ukrajinské pravoslavné církvi v době války pravděpodobně nezvýšila ani skutečnost, že metropolita Onufrij a řada dalších hierarchů mají nebo měli i ruské občanství, což však obvykle přiznali až po zveřejnění příslušných důkazů.

Vzhledem k této nejasné situaci ukrajinské státní orgány a domácí zpravodajská služba SBU od prosince 2022 opakovaně provedly razie v domech biskupů a kněží této církve a některé osoby i zatkli. Ukrajinská pravoslavná církev musela opustit velkou část monastýru Kyjevská lávra, který využívala, ale který patří státu.

Proti více než sto duchovním Ukrajinské pravoslavné církve včetně několika biskupů bylo zahájeno vyšetřovací řízení pro kolaboraci s Ruskem nebo pro omlouvání či popírání ruské útočné války. Mezitím nejméně 26 případů vyústilo v soudní odsouzení. Avšak vedení Ukrajinské pravoslavné církve se veřejně nedistancovalo od těchto černých ovcí, které zjevně existují v řadách duchovenstva.

Tyto a podobné pochybnosti o skutečném postoji Ukrajinské pravoslavné církve k Ruské pravoslavné církvi nyní zřejmě vedly k tomuto kontroverznímu zákonu. Je to opravdu porušení Evropské úmluvy o lidských právech a svobody náboženského vyznání zaručené ukrajinskou ústavou?

Proti tomu hovoří už i samotné znění zákona, které výslovně uznává uvedené právní normy a uvádí, že žádné ustanovení tohoto zákona nelze vykládat jako omezení svobody náboženství a víry. Zákon zakazuje jen činnost zahraničních náboženských organizací na Ukrajině, mají-li sídlo ve státě, který útočí na Ukrajinu zbraněmi nebo okupuje části jejího území, nebo takových organizací, které přímo nebo nepřímo podporují vojenskou agresi proti Ukrajině.

Konkrétně jde o činnost Ruské pravoslavné církve – ne Ukrajinské pravoslavné církve! – na Ukrajině, protože Ruská pravoslavná církev je „prodlouženou ideologickou rukou režimu agresorského státu“ Rusko.

Zákon zároveň zakazuje propagaci ideologie „ruského světa“. Tuto ideologii Rusko využívá k popírání státní suverenity Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik a k propagaci imperiálního Velkoruska.

Světový koncil ruského lidu, který vede patriarcha Kirill a který založila Ruská pravoslavná církev, v březnu 2024 prohlásil, že podporuje právě tyto cíle. Jménem jednoty „ruského světa“ byla v rezoluci Světového koncilu označena „speciální vojenská operace“ na Ukrajině za „svatou válku“ a zazněla výzva, aby se celé území dnešní Ukrajiny po ruském vítězství stalo „výlučnou zónou vlivu Ruska“.

Podobný zákon byl již přijat i v Lotyšsku

Tento zákon ukrajinského parlamentu tedy v žádném případě není všeobecným zákazem Ukrajinské pravoslavné církve, jak se to všude tvrdí, ale je spíše organizačním, jurisdikčním a také politicko-ideologickým oddělením Ukrajinské pravoslavné církve, jejích eparchií a farností od Moskevského patriarchátu.

Podobný zákon, který stanoví úplnou nezávislost na Ruské pravoslavné církvi, přijal například lotyšský parlament 8. září 2022, načež se tamní pravoslavná církev na říjnovém sněmu prohlásila za nezávislou. Zajímavé je, že v Lotyšsku se tak stalo bez jakéhokoli protestu ze strany církve a bez obvinění, že stát porušuje náboženskou svobodu.

Od Moskvy se oddělila i církev v Estonsku

A týž den, kdy Verchovna rada přijala nový zákon na Ukrajině, vyhlásil v Estonsku svou odluku od Ruské pravoslavné církve místní sněm tamní pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Stalo se tak v rámci realizace předchozí dohody s estonskou vládou s perspektivou sjednocení s pravoslavnou církví v Estonsku, která podléhá Ekumenickému patriarchátu.

To, co se víceméně potichu odehrává v těchto dvou zemích – které na rozdíl od Ukrajiny ještě nebyly přímo napadeny Ruskem – se však považuje za útok na náboženskou svobodu a v případě Ukrajinské pravoslavné církve za pokus o likvidaci celé církve.

A přitom ukrajinský stát nepožaduje od Ukrajinské pravoslavné církve nic víc, jen aby důsledně prosadila do praxe to, o čem v květnu 2022 rozhodla samotná církev. Bývalý poslanec parlamentu a současný šéf Státní služby pro etnopolitiku a svobodu svědomí Viktor Jelenskij, který radí ukrajinskému prezidentovi v náboženských otázkách a nyní je zodpovědný za implementaci nového zákona, mezitím informoval hlavu Ukrajinské pravoslavné církve, že toto a nic jiného je podmínkou státního uznání Ukrajinské pravoslavné církve.

K tomu, aby se na Ukrajinskou pravoslavnou církev nevztahovala ustanovení nového zákona, by podle Jelenského stačilo, aby Ukrajinská pravoslavná církev písemně vyhlásila vystoupení svých hierarchů z posvátného synodu Ruské pravoslavné církve a ze všech ostatních orgánů Moskevského patriarchátu a oficiálně informovala ostatní světové pravoslavné církve o této úplné odluce od Ruské pravoslavné církve.

Ze strany státu se nepožaduje sjednocení Ukrajinské pravoslavné církve s Pravoslavnou církví Ukrajiny. Jelenskij nepodmiňuje státní uznání Ukrajinské pravoslavné církve jejím vyhlášením autokefality, protože podle pravoslavného kanonického práva může autokefalitu udělit jen mateřská církev.

Nedokáže Ukrajinská pravoslavná církev splnit tyto požadavky?

Není takové vystoupení z orgánů Ruské pravoslavné církve po sněmu v květnu 2022 už dávno na spadnutí? A neměla by mít sama Ukrajinská pravoslavná církev zájem na tom, aby se v jejích chrámech nešířila Putinova imperialistická ideologie „ruského světa“?

To jsou otázky, které si musí položit metropolita Onufrij a jeho duchovenstvo. Ostatní ukrajinské církve, tedy Pravoslavná církev Ukrajiny, Ukrajinská řeckokatolická církev a Římskokatolická církev, jakož i různé protestantské církve a jiná náboženská společenství, na videokonferenci s prezidentem Volodymyrem Zelenským, uspořádané krátce před přijetím zákona, nevznesly žádné námitky proti návrhu tohoto zákona.

Namísto toho odsoudily propagandistické aktivity Ruské pravoslavné církve, která se stala „komplicem krvavých zločinů ruských okupantů proti lidskosti“. „Podle členů Všeukrajinské rady církví a náboženských organizací „hlavní hrozbou pro náboženskou svobodu na Ukrajině je ruská agrese, v jejímž důsledku okupanti zabili desítky duchovních a zničily stovky chrámů a bohoslužebných míst“.

Názory kritiků zákona

Přesto mimo Ukrajinu katolíci a protestanti v současnosti ostře kritizují nový zákon. V této věci nyní existuje pozoruhodné spojenectví mezi Římem, Ženevou a Moskvou. Je samozřejmé, že i Ruská pravoslavná církev označila zákon za nový vrchol státního pronásledování kanonického pravoslaví na Ukrajině.

Moskevský posvátný synod prohlásil, že zákon uvrhne „miliony pravoslavných věřících na Ukrajině“ do ilegality a připraví je o majetek a bohoslužebná místa. Rozsah státního pronásledování Ukrajinské pravoslavné církve je prý srovnatelný s „dechristianizací Francie během Francouzské revoluce“, „ateistickými represemi v Sovětském svazu“ a se „zničením albánské církve“ za vlády Envera Hodži.

Prospěch z tohoto zákona bude mít prý Pravoslavná církev Ukrajiny, kterou Ekumenický patriarchát v roce 2019 propustil do autokefality a jejíž hierarchové a duchovní byli za tento zákon. Za nimi však stojí ekumenický patriarcha a konstantinopolský arcibiskup Bartoloměj. Ten je podle Ruské pravoslavné církve „osobně zodpovědný za organizování pronásledování věřících Ukrajinské pravoslavné církve“.

Jedná se o dlouhodobou válečnou propagandu Moskevského patriarchátu, která je vlastně sama o sobě příčinou vyhlášení tohoto zákona.

Co se bude nadále dít na Ukrajině?

Zákon podepsaný prezidentem Zelenským 24. srpna nabude účinnosti 30 dní po svém zveřejnění. Potom bude na úřadě v čele s Jelenským, aby na základě nového zákona zahájil vyšetřování a v případě potřeby požádal jednotlivé eparchie, farnosti a monastýry, aby přerušily své vazby s Ruskou pravoslavnou církví.

Pokud by požadavku nevyhověly, Státní služba pro etnopolitiku a svobodu svědomí by musela dosáhnout jejich zákazu u soudu. Jelikož však každá církevní obec Ukrajinské pravoslavné církve je registrována jako samostatný právní subjekt a v současnosti existuje více než 10 tisíc církevních obcí, mohlo by jít o velmi zdlouhavý proces, zejména proto, že zákon stanoví, že soudní řízení nemůže začít dříve než za devět měsíců.

Rozhodující otázkou v tomto konfliktu bude pravděpodobně to, zda je Ukrajinská pravoslavná církev skutečně připravena zcela se oddělit od Moskevského patriarchátu. Vedoucí informačního oddělení Ukrajinské pravoslavné církve metropolita Kliment (Večeřa) ve svých prvních vyjádřeních k novému zákonu nevyvolal tento dojem.

Místo toho zaujal stanovisko, že zákon porušuje ukrajinskou ústavu a evropské normy. Autorům tohoto zákona prý nešlo ani tak o samotnou církev, jako spíše o její majetek. To mu připomíná časy Sovětského svazu, kdy ateističtí vládci rovněž nařídili konfiskaci církevního majetku a zbavení církve jejích práv.

Současné metody používané k realizaci těchto plánů jsou prý stejné. Při používání této argumentace neexistuje ani nejmenší náznak, že by se vedení Ukrajinské pravoslavné církve obsahově distancovalo od vedení Ruské pravoslavné církve. Ačkoliv lze chápat kanonicky složitou situaci Ukrajinské pravoslavné církve, přesto je třeba potvrdit alespoň určitou polovičatost jejího vedení, co se týče realizace její samovyhlášené nezávislosti na Ruské pravoslavné církvi.

A teď?

Bude se Ukrajinská pravoslavná církev, která od roku 2022 ztratila značný počet členů, držet této linie? Ukrajinská pravoslavná církev pravděpodobně podá proti zákonu žalobu k Ústavnímu soudu Ukrajiny, jakož i k Evropskému soudu pro lidská práva. I tato řízení budou pravděpodobně trvat dlouho.

Už nějakou dobu se však ozývají i hlasy uvnitř Ukrajinské pravoslavné církve. Viktor Jelenskij upozornil, že v posledních dnech více než 400 kněží opět vyzvalo metropolitu Onufrije, aby svolal další sněm s cílem oficiálně ukončit všechny zbývající vazby mezi Ukrajinskou pravoslavnou církví a Ruskou pravoslavnou církví.

Právě to je záměrem nového zákona. Avšak metropolita odmítl přijmout byť i jen jednu delegaci z této skupiny. Pokud Ukrajinská pravoslavná církev bude nadále odmítat ustoupit, její věřící a někteří kněží budou hlasovat nohama (tj. odejdou). Pravoslavná církev Ukrajiny, která od roku 2019 soupeří s Ukrajinskou pravoslavnou církví, již oznámila, že rada přijme duchovní a věřící z Ukrajinské pravoslavné církve.

Původně publikováno na noek.info. Přeloženo



Zobrazit příspěvek č. 1423 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2024
Velký svátek Božího zjevení

O Proměnění Páně

O jednom z největších novozákonních zjevení se píše v 17. kapitole Matoušova evangelia. Pán vzal s sebou tři ze svých apoštolů a vystoupal na horu Tábor. Kdo tam někdy byl, ví, že to není žádný kopeček, ale dlouhé stoupání. Výprava nahoru a dolů je výlet na půl dne či skoro na celý den, pokud to člověk absolvuje pěšky. Kdysi tam byla vojenská základna, ale v době Ježíšově už bylo na hoře pusto.

Proč s sebou vzal Pán Ježíš tři své učedníky? Protože On sám kdysi, jako Bůh hovořící na hoře Sinaj, uložil Mojžíšovi, aby do Božího Zákona vepsal, že ústy dvou nebo tří svědků má být potvrzena pravda. (Deut 19,15) Co měli tito apoštolé dosvědčit ostatním lidem, a tedy i nám? Odpověď je stručná: Božství Kristovo. To Božství, které prosvítalo skrze Kristovo učení, uzdravování a zázraky (nedávno Pán nasytil zástup pěti tisíc lidí plus ženy a děti) pouhými pěti chlebíčky a dvěma rybkami. Nyní toto Božství zjevil v celé jeho slávě: otevřel duchovní oči apoštolů, aby sami viděli nestvořené světlo Božské blahodati. Před jejich zraky začal zářit a oslnivě svítit.

Ukázal se jim jako Slunce, které je zdrojem světla a vysílá posvěcující paprsky blahodati na všechno stvoření. Tím ukázal apoštolům i obraz budoucího Božího Království, které právě přicházelo, jak pravil týden před tou událostí na Táboru: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mat 16,28) Takže na Táboru jako by se otevřelo okno do Božího Království, kde: „Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zjev 22,5) „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjev 21,23) Do toho světla budou oblečeni všichni obyvatelé tohoto Království: těla svatých budou svítit a zářit, tak jako luna odráží světlo slunce. Podobně ti, kteří zde na zemi byli posvěceni vírou, dobrými skutky a svatými Tajinami, budou svítit světlem, které vysílá Kristus. Proto na ikonách mají svatí svatozář, aby tak ikona zobrazovala jejich přijetí do Božího světla.

Zázračné Proměnění na Táboru je jedním ze slavných zjevení všech tří Božských Osob. Po události Zjevení Božího, která se stala při křtu Pána Ježíše v Jordánu, je táborské Proměnění dalším zjevením celé Svaté Boží Trojice. Podobně jako u Jordánu se Syn Boží zjevil jako vtělený Bůh (na Táboru ve slávě svého proměnění) a Otec se zjevil skrze hlas, který tam zazněl: Toto je můj milovaný Syn! Na rozdíl od jordánské události se však Duch Svatý zjevil v podobě zářícího oblaku.

* * *

Po stranách Pána Ježíše se objevily dvě další osoby: Mojžíš a Elijáš; první sem přišla z podsvětí jako zástupce zesnulých a druhá zastupovala nebešťany. Všichni zesnulí před Vzkříšením Kristovým totiž sestupovali do podsvětí; tam byl Adam a Eva, všichni, kdo zahynuli při potopě, praotcové Abraham a ostatní, tam byli Mojžíš i Áron, tam prodléval král a žalmista David i všichni proroci, včetně Jana Křtitele. Až Kristus, když k nim po svém zesnutí na Kříži sestoupil, vyvedl je ven. Elijáš byl vzat v ohni na nebe, a tak zatím neumřel, přišel tudíž na Tábor shůry. O čem rozmlouvali s Pánem Ježíšem? Odhalili či potvrdili mu další část jeho cesty a cíl, k němuž vede? Mluvili s ním o jeho oběti za lidské hříchy, kterou přišel podstoupit? O jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání? Přišli jej posílit, podobně jako později anděl v Getsemanské zahradě?

Víme, že po sestoupení s hory začal Pán připravovat své učedníky na to, co mu má stát. V posvátných hymnech Církev zpívá, že apoštolům zjevil „Pán slávu svého Božství, aby chápali, že trpí dobrovolně, až budou hledět, jak je na kříž přibíjen“. (Z kondaku svátku)

Když navštívil horu Tábor ct. Paisij Svatohorec, označil přítomnému knězi přesné místo, kde stál Pán Ježíš při svém proměnění. Svatý starec svým duchovním zřením viděl, co se tam kdysi odehrálo, a tak se stal s třemi svatými apoštoly čtvrtým svědkem události Proměnění Páně. Bůh jej vyslal, aby připojil své svědectví kvůli lidem současné doby, kdy slábne a kolísá víra mnohých nás.

* * *

Dnes je svátek blahodatného světla. Toto světlo Božství je totiž blahodať. Kristus je jako slunce – zdroj této duchovní záře. Svatí jsou jako luna, která přijímá světlo slunce a odráží jej, takže se zdá, že sama svítí. Pán si přeje nás všechny zahalit do tohoto světla, do oděvu blahodati, protože toto světlo nás spojuje s Bohem, čili dává nám účast na Božství. Proto činí Pán skrze církev vše, abychom jej byli schopni přijmout. A tak se naplňuje důvod ke vtělení Krista a jeho cíl: Boží Syn se stal jedním z nás, abychom my měli účast na Jeho Božství. Sv. Athanasios Alexandrijský píše: „Bůh se narodil v těle proto, abychom mohli i my býti učiněni bohy,“ čili „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“ (Viz sv. Irenej Lyonský a kappadočtí Otcové.) A to se děje působením Boží blahodati, která se dává v církvi člověku, kterou Bůh člověka vnitřně očišťuje, osvěcuje a proměňuje.

* * *

Hory jsou v Písmu symbolickým místem, které je mezi nebem a zemí. Na horu vystupují pozemšťané, a s nebe na ni sestupuje Bůh. Je to symbol setkání člověka s Bohem. Naznačuje se tím, že člověk, chce-li se setkat s Bohem, musí vyvinout nějakou námahu (očistit se od hříchu, oprostit se od připoutanosti k světskosti), musí mít touhu po Bohu, která mu dá křídla, aby se povznesl nad světkou marnost, a pak je připraven na setkání s nebem. Povznášíme se k tomuto setkání modlitbou, doprovázenou pokáním i askezí.

Na tento svátek mají pravoslavní křesťané místy zvyk stoupat do hor, navštěvovat chrámy a monastýry v horách. Ať už můžeme navštívit monastýr a popřát mnichům k jejich společnému svátku, či oslavujeme svátek ve svém chrámu, víme, že z duchovního pohledu je svatou Boží horou každý chrám, kde se koná svatá liturgie. Pravoslavná teologie vysvětluje liturgii jako stoupání, výstup vzhůru k Bohu. Při liturgii tedy pomyslně vystupujeme na horu, abychom se setkali s Pánem Ježíšem a poklonili se mu jako Bohu, přijali jeho Tělo a Krev, a tím se sjednocovali s Bohem.



Zobrazit příspěvek č. 1422 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2024
Pozvánka na výuku psaní ikon

Doposavad nejpodrobnější a nejobsáhlejší kurz ikonografie u nás


Podzimní kurz psaní ikon ve Vilémově: 10. – 14. 9. 2024


Vilémovský monastýr

 
Díky sponzorovi se podařilo zajistit výraznou slevu:

Celková cena včetně ubytování a stravy za pětidenní kurz je nyní 7000 Kč.

Účastníci se budou nejen prakticky učit tradiční kanonický postup vytváření pravoslavné ikony včetně zlacení, ale mohou absolvovat i přednášky o historickém vývoji ikony a získat další znalosti z oboru ikonologie, symboliky apod. Na příkladu mistrovských děl se poutavou formou účastníci seznámí s celou cestou vzniku ikony.


Ikonopisný kurz povede Mgr. Jana Baudišovová (www. ikony.pravoslavi.cz)

Přihlásit se můžete na email: ikonograf/zavinac/seznam.cz

Podrobnosti viz na níže uvedeném původním letáku (všechny tam uvedené údaje platí, kromě ceny).






PDF ke stažení




Zobrazit příspěvek č. 1421 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2024
Svatost Jana Husa a Jeronýma jako kámen úrazu

Jak se ve světě i v církvi rychlými kroky rozmáhá povrchnost

»Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi,
ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte
živými kameny ve stavbě duchovního chrámu
a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti
přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu úhelný kámen vyvolený a vzácný,
a kdokoli věří v něj, se jistě nezklame.“ Pro vás věřící je tedy vzácný,
ale pro nevěřící je to „Kámen staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným,“
a také „Kámen úrazu a skála pohoršení.“ To platí pro ty,
kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.
Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ,
lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho,
který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží;
nedocházeli jste milosrdenství,
ale teď jste milosrdenství došli.«
(2 Petr 2,4-9)


V dnešním zamyšlení bych rád zkoumal, odkud se v pravoslaví na některých místech bere jakýsi odpor vůči svatosti Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tento odpor je pro toho, kdo vychází z místní pravoslavné tradice, nebo je na ni napojen, prostě nepochopitelný. Hus je chlouba dějinné cesty našeho národa, reprezentuje celou její složitost a hlavně ten zázrak přetrvávajícího cyrilometodějství, jeho rozumem nevysvětlitelné síly, která se udržuje v mysli národa, jenž se k němu stále nějak vrací a stále je s ním konfrontován a stále je jím přitahován. Takže se nelze divit, když pravoslavný Čech, nositel této tradice, cítí rozpaky nad odmítavými výroky některých bratří vůči Janu Husovi, je jimi zarmucován a hledá, kde se v nich bere to nepřátelství nebo nepochopení vůči dějinné součásti naší existence a vůči projevům té dávné cyrilometodějské setby. Nemůžeme si nevšimnou, že právě na cyrilometodějství a jeho skrytém přetrvávání a povědomí národa byla založena obnova naší místní české pravoslavné církve. Ano, nikoliv vznik ani znovu vznik, ale obnova. (Obnovit lze jen to, co zde stále bylo a je. Tak to chápal svatý vladyka Gorazd.)

Všiml jsem si, že Jana Husa nepřijímají z Čechů ti, kteří přešli do pravoslavné církve buď od katolíků nebo od protestantů. V obou případech je jejich vztah k Husovi zformován v nepravoslavném prostředí, a předsudků se člověk těžko zbavuje. Druhým zdrojem jsou pochopitelně pravoslavní z východního Slovenska a pak Rusové. Myšlení východního Slovenska je stále do jisté míry ovlivněno uniaty a Ruská církev je ze všech světových pravoslavných církví zdaleka nejvíce ovlivněna římskokatolickou církví.

Nemyslím to však tak, jako by do pravoslaví ze západní církve pronikl přímo zformovaný názor na Husa a husitství. To, co ze západu proniklo mezi naše bratry na východě, je spíše římskou scholastikou zformovaný způsob myšlení a racionalismem silně zjednodušené hodnocení. A tím bych se rád v průběhu tohoto článku trošku zabýval (spolu s argumentací vedenou proti tomuto zjednodušenému a hlavně děsivě povrchnímu hodnocení Husa).

* * *


Obrázek z Jiráskovy knihy "Jan Hus" (svatozář svědčí o pověsti svatosti v českém národě začátkem 20. století; Aleš 1906)

 
Zdá se mi, že vztah k Husovi a Jeronýmovi je u nás možná takovou břitvou, která odděluje křesťany formální od těch, kterým něco z pravoslaví proniklo do srdce. Odděluje povrchní od živé zbožnosti. Ještě před sto lety takoví pravoslavní, jako byl sv. vladyka Gorazd s většinou jeho duchovenstva a vzdělaných věřících nebo sv. Nikolaj Velimirovič a další v Srbsku, kde byl Hus zapsán do církevního kalendáře jako svatý (a nebyl to jen tehdy módní zápal pro pravoslavný panslavismus) i s řadou třeba starokatolíků nebo jiných osob z různých okruhů (včetně současných řeckých badatelů na Kypru), neměli problém vidět v Husovi křesťanský vzor či světce symbolizujícího něco podstatného z našich národních dějin. Vladyka Gorazd sice nemohl prohlásit Jana Husa svatým (měl totiž o tom jednat očekávaný sněm, jak uvádějí dobové dokumenty), ale píše o něm jako o vzoru a o pravoslavném mučedníkovi. Tedy jako o našem světci bez použití pojmu svatý. Proč tenkrát a ne dnes?

Částečně lze tuto proměnu vysvětlit tehdy živým a dnes vyčpělým slavjanofilstvím. Anebo pádem Rakousko-uherska a moci tehdejší římské církve a kontextem těchto změn. Ještě nejobstojnější je vysvětlovat to národnostním cítěním (to jsem osobně zažil u nejstarší generace duchovenstva, s níž jsem se v církvi setkal). Národní cítění je dnes v úpadku, a tím lze částečně odůvodnit, proč k Husovi nemají vztah nejen příslušníci jiných národností v naší místní církvi, ale ani ti z Čechů, pro které je pojem národ a národnost víceméně abstraktní záležitostí.

Jenže tím nelze vysvětlit vše. Lidé v době sv. Gorazda sice tolik nevěděli o učení Řehoře Palamy, ale přesto jejich zbožnost pronikala hlouběji do života a do srdce, než nám, a tak viděli to, co nevidí dnes někteří, kteří už „nemají oči k vidění“. (Podle ústní tradice podávané pamětníky považoval vladyka Gorazd obnovení pravoslavné církve v českém národě za věc Boží a viděl v tom dílo přispění shůry především od sv. Cyrila a Metoděje a od Jana Husa; ač samozřejmě prokazoval nezměrnou úctu všem českým pravoslavným svatým.)

Vladyka Gorazd sám měl s těmito kostnickými mučedníky něco společného. Nemám na mysli jen jeho vyznavačský život a mučednickou smrt. Způsob myšlení, kterému je cizí (ba, odporná) každá povrchnost, formalismus a všechno prázdné replikování forem, bez naplňování jejich duchovního obsahu. Dále to byl společný odpor k mravním pokleskům a lžím. Tady bychom mohli nalézt jeden ze zdrojů současného nezájmu pravoslavných křesťanů o mučedníka Husa. Co všechno se jen děje v současné církvi! Jak by mohl Husově světeckému zápasu rozumět někdo, pro koho je církev zdroj peněz nebo kdo vyloupí svůj vlastní svěřený mu chrám; nebo někdo, kdo lže, pomlouvá, uráží či páchá jiné nemravnosti či nečistotu?, či někdo, kdo pro své osobní vášně nic nevidí jasně, a tak nedohlédne hlubin křesťanské víry?

Kdo sám nedokáže obětovat žádnou svou vášeň, ani se nevzdá ničeho jiného z toho, co nás odděluje od Boha, nikdy nepochopí oběť mučedníka, oběť Jana Husa, který se kvůli Pravdě - Kristu vzdal svého života.

Nedostatek úcty ke kostnickým mučedníkům může vycházet z té naprosté nepodobnosti současníků těmto velikánům zbožnosti, morálky a mravnosti. Lidé, kteří jsou jim tak vzdáleni jako my, prostě nemohou vidět jejich velikost, a tak se formalisticky zabývají racionalisticky suchým hodnocením toho, komu nejsou hodni ani zavázat řemínek na obuvi jeho. Jak by farizej doufající jen v sebe mohl nahlédnout velikost Kristovu?

Duchaprázdná povrchnost a morální úpadek jsou bohužel jevem signifikantním pro naše poslední doby. To platí nejen pro světské lidi, ale ve stále vzrůstajícím počtu i pro křesťany, jimiž pak není "dáno znát tajemství Božího království ... aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali." (Srovn. Luk 8,10) Jistě, povrchnost a morální úpadek zde byly vždy, ale snad nikdy ještě nebyly v církvi v takové míře a neměly takový vliv na život církve.
Ještě daleko bolestněji, než na případu Jana Husa, je to zřejmé na současné ruské "pravoslavné" agresi proti Ukrajině, kterou někteří pravoslavní zaslepení podivnými ideoloiemi, nacismem Ruského světa, nebo konspiracemi, obhajují. Jak strašná a duchovně umrtvující může být povrchnost, když dokáže učinit lidské srdce necitelným k bohapustému vraždění obyvatelstva včetně dětí a nemocných! »Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´« (Mat 13,15) Srdce obrostlé balastem může zabránit spáse člověka! »A tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: `Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?´ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: `Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.´« (Jan 12,38-40)
Co je asi příčinou té povrchnosti a snadnému podléhání manipulacím? Určitě to nebude věrnost evangeliu! Asi to bude naše srdce obrostlé tukem blahobytu, pohodlí. Serafim Rose by zdůraznil: závislost na zábavě a na technologiích. Virtualizace stále rozsáhlejších oblastí lidského života. Tedy jakási nereálnost prostředí, ve kterém žijeme své životy. (Viz např. prostředí a klima v diskusích na Facebooku.)
Výsledkem je honba lidí za zábavou, sensacemi, drby, novinkami, konspiracemi a dalšími takovými prázdnotami a daremnostmi. Jejich srdce se stává snadnou kořistí propagandy či konspirátorů. Když to přeroste určité hranice, je snadné některé lidi představit jako nepřítele a začít je dehumanizovat jakožto heretiky a prostě skoro nelidské bytosti. To pak nastupuje fašismus nebo jiná totalita. Je přece snadné neustrnout se nad upálením člověka a s chladným srdcem rychle zapomenout na jeho mravní, morální a duchovní velikost, která je nesrovnatelně výše, než moje úroveň, když ho nejdřív prohlásím za heretika, služebníka ďábla a na hlavu mu posadíme čepici s namalovanými běsy. Pak už vlastně neodsuzujeme člověka, ale služebníka ďáblova, a to je něco úplně jiného. Je to podobné, jako ta snadnost zabíjení Ukrajinců (nebo s tím souhlasit), když v nich přestaneme vidět lidi (natož bratry!), ale prohlásíme je za fašisty nebo za hrozbu (fašistu nezabíjíme ale likvidujeme, zloduchy eliminujeme, hrozbu je nutno odstranit, a morálně to pak přece nemá nic společného s vraždou, že?).

Postavíme-li na jednu stranu ty, kdo upálili Jana Husa, spolu s těmi, kdo s tím dodnes souhlasí či jej odsuzují, přehlížejíce jeho víru a morální výši, a na druhou stranu postavíme současné fašistické Rusko a veškerou tu ruskou totalitu, agresi a nesnášenlivost, vidíme až překvapivě mnohočetné spojení mezi oběma stranami. Obojí je způsobeno duchovní slepotou.
Někteří naši „pravoslavní“ dokonce hovoří o Husovi s neskrývaným odporem. Něco lze o nich poznat z celkového profilu jejich vystupování, a lze vytušit, že si svůj postoj zdůvodňují argumenty vzešlými na půdě formalismu a povrchnosti. Oč méně lidé poznali ducha pravoslaví, tím více soudí - ať už své biskupy, či jiné lidi, hledají všude nepřátele, na které by mohli útočit, či soudí celé národy, nebo - a zvláště - svaté. Projevem formalismu v duchovním životě bývá právě přivlastňování si práva soudu. Jak nebezpečné je bojovat proti svatosti některého svatého, asi netřeba rozebírat. Ďábel získává velká práva nad takovými opovážlivci (církevní dějiny znají řadu takových smutných příkladů). Zlaté pravidlo, jak se chovat k takovým duchovním jevům, na které jsou v církvi různé názory či se ještě tříbí pohledy a není jednota ve vidění svatosti nebo panují pochybnosti ohledně zázraku, zní: nemusíš to přijímat, ale ani neodmítej.

Obávám se, že je to další rovina dlouhodobého duchovního vlivu Ruska (je mi líto, že to tak musím říci). Pro Rusko je nechápání a odsuzování cest, jimiž se ubírá svatost, typickým projevem jeho tradiční záliby ve formalismu, který převzalo od západu. Svatí totiž dosti často jaksi nezapadají do různých formulářů s vyznačenými kategoriemi. Nevejdou se do všech těch učených škatulek. (Jednou jsem na ruské internetové diskusi četl úvahu teologa, že jednoho uvažovaného nového svatého by nemohla církev kanonizovat, protože v proskomidii není taková kategorie svatých; jde pochopitelně o nesmysl.) Připomeňme si tažení ruských biskupů a teologů proti svatosti Serafíma Sarovského (svůj slavný zápis o sv. Serafímovi musel Motovilov skrýt a i po zveřejnění hrozilo jeho vydavateli v Rusku nebezpečí); tzv. „synod“ (bez patriarchy se nejednalo o synod v pravém smyslu slova) dokonce výslovně odmítl úvahu o kanonizaci Serafíma. Vzpomínám si, jak prof. Osipov na svých přednáškách vášnivě brojil proti svatosti jednoho svatohorského mnicha, učitele modlitby, který je v řeckém světě i mezi athonskými mnichy hodně uctívaný a Konstantinopolský patriarchát ho posléze svatořečil (Osipov si tím vzal na svědomí, že odradil možná mnoho věřících od čtení knih o tomto svatém a třeba je tím připravil o duchovní užitek, který by z toho mohli získat).

U nás zase před pár desetiletími jeden rusofil protestoval proti záměru našeho synodu kanonizovat vladyku mučedníka Gorazda (protože Gorazd při své misii nepostupoval podle všech tabulek ruského typikonu atd.; skutečností je, že polovina biskupů synodu byla zprvu proti jeho svatořečení). V dobách první republiky se zde našlo nemálo lidí napojených na ruské pravoslaví, kteří prováděli vladykovi Gorazdovi, co mohli nejhoršího. Dost uškodili jeho misijnímu dílu. Tito falešní „bratři“ procházejí všemi dobami a všude a stále jen škodí každému svatému dílu. Píše o nich už ap. Pavel. V dobách Cyrila a Metoděje to byl Wiching a franští „bratři“; i Hus měl kolem sebe falešné bratry z Čech, kteří mu pomohli do plamenů, pak ty koncilní vlky v beránčím rouše pastýřů; Gorazd tady měl pravoslavné ruské bratry, a dnes... Vždy se někdo najde.

Není asi náhodné, že proti svatosti Jana Husa se dnes u nás staví na odpor často právě prorusky naladění lidé, přívrženci tristní poemy o Třetím Římu a blouznění o Ruském světě.

A tak dnešní diskuse o svatosti Husově, nebo spíš výkřiky věčně neklidných, ve svém celkovém profilu víc než o Husovi svědčí o nás samotných. O našem duchovním, morálním i mravním stavu. Podobné se přitahuje s podobným. Hus k sobě přitahuje takové, jako byl vl. Gorazd. To je vlastnost Husovy památky - je jako útes, o který se ještě po šesti stovkách let rozbíjejí lodičky lidí v nějakém duchovním či mravním ohledu pochybných. Možná proto mají s Husem takoví vášniví lidé problém?

* * *


Dobový obrázek Jana Husa se svatozáří - Jenský kodex, 2. pol. 15. stol. (Svědectví o tom, že v době vzniku tohoto zobrazení byl Jan Hus považován za svatého.)

 
Myslím, že formalismus a povrchnost je hlavní nemocí naší churavějící církve. Z toho pak vzniká soud, a odsuzování znemožňuje lásku a vyhání z lidí bázeň Boží. Výsledkem je, že někteří naši bratři stojí na pozici římskokatolické církve nejen ve věci formalismu věrouky, ale hlavně na půdě spirituality (tj. zaujímají duchovně vyschlé postoje pozdně středověké latinské církve). Pak se snadno stane, že se setkáme v církvi s lidmi, kteří mají asi tolik lásky a pokory, jako inkvizice se svými soudy a celou svou sebejistotou. Skoro by se chtělo říci, že ti koncilní scholastikové, velekněží a farizeové, kteří upalují či ukřižují každého, kdo se stane hlasatelem Pravdy, žijí dodnes a stále upalují, křižují a kamenují... Musí upalovat, protože v nich není ani Pravda ani život, a Krista ani jeho svaté vlastně vůbec nepotřebují.

Formální stránka církevního učení má samozřejmě svou důležitost pro život církve. Nikdo snad nechce zpochybňovat význam věroučných formulací. Ale formule, které dle možností obkreslují pravdu, musí především ožívat v lidských srdcích. V pravoslavné církvi se vždy hledělo nejen na literu, ale i na ducha. A když vzniklo podezření z hereze, pak se na sněmech zkoumalo, jaké cíle má ten, kdo hlásá nějaké nové formule. Jestli jen prosazuje sebe sama nebo touží po pravdě. Jestli církev trhá a rozbíjí, nebo jestli se nechá shromážděním otců poučit. Jaký projevuje vztah k jednotě církve. Hledělo se na to, jestli k dané otázce už církev zaujala autoritativní stanovisko a jestli se vůči němu staví dotyčná osoba do opozice nebo s pokorou.

Písmo praví, že „naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život“. (2 Kor 3,5-6)
Známe případy z dějin i z církevní tradice, kdy se i svatým lidem stávalo, že vyjadřovali svou víru špatnými formulacemi či ještě nevytříbeným pojmoslovím (viz sv. Cyril Alexandrijský a jeho slavná problematická teze: Mia fysis tou theou logou sesarkomene) či různé teologické omyly svatých otců (Irenej Lyonský, Jan Zlatoústý; mezi svatými otci je ve skutečnosti jen málo těch, kteří se vyjadřovali vyčerpávajícím způsobem a zároveň absolutně přesně a jejich výroky jsou pravidlem orthodoxie, jako např. Athanasios Alexandrijský, Jan Damašský). Církevní tradice nám dochovala případ poustevníka, který se z neznalosti modlil heretickou variantu trojsvaté písně, a přesto se s ním přicházel modlit anděl (po čase pak Bůh poslal jiného poustevníka, aby tohoto poučil).
Když se budeme držet čistě povrchního či formálního náhledu, můžeme začít pochybovat např. o svatosti Konstantina Velikého, který páchal různé věci a nakonec byl pokřtěn ariánským biskupem. (Ostatně kvůli tomu mu odepřeli „poctu svatosti“ římští katolíci, kterým se naši pravoslavní dnešní scholastikové tak blíží duchem.) Kdybychom na věci hleděli tímto prismatem, odporovalo by to duchu pravoslavné církve. Hlavně se to týká naděje, že Bůh nás bude soudit podle toho, jakými jsme uvnitř. Podobně jako Bůh na soudu nebude hledat, zač nás odsoudit, ale bude hledat, jak nás zachránit (o tom nás ubezpečuje asketická tradice církve), tak i církev hledá znamení shůry svědčící o svatosti člověka. Husovo znamení shůry je především jeho neutuchající světecká památka, která je neustále inspirativní pro nové a nové generace, ve kterých si Hus vždy najde své spřízněné duše. Církevní vědomí není tak úzkoprsé, jak by je někteří nejspíš chtěli mít.

Vyznáváním všech dogmat se člověk formálně stává pravoslavným křesťanem, leč teprve když je vyznává svou duchovní praxí a uskutečňuje je v hlubinách svého osobního duchovního života, stává se pravoslavným křesťanem cele. Bůh chce naše srdce, chce je proměnit, nespokojí se s tím, že člověk kývne na články pravoslavné věrouky. V určitých případech se lze obejít i bez ní. Co asi věděli o základech věrouky z pohanů vzešlí prvomučedníci, kteří pod dojmem důstojnosti popravovaných křesťanů o sobě prohlásili: „I já jsem křesťan!“ a sami hned šli do arény na smrt, aby zemřeli spolu s křesťany, a dnes je všechny považujeme za svaté? Jejich svatost se zakládá jen na touze po Kristu, na sebeoběti a na touze patřit do společenství církve (nikoliv abstraktní církve, ale církve konkrétně představené křesťany v cirku; to znamenalo, že se chtějí ke Kristu připojit tím, že umřou spolu s křesťany). Mezi pravoslavnými svatými bude dost mučedníků a poustevníků, kteří neznali ani základní modlitby a je otázkou, jak si vykládali věrouku, pokud se o ní vůbec něco širšího dozvěděli. To, co však měli, byla touha po Kristu či láska ke Kristu, jak jim bylo dáno jej poznat, a sebeoběť, kterou tuto lásku pečetili.

Vlastně je jen jediný zásadní problém v dosahování svatosti věřících v Krista - a ten mají ti, kteří o pravoslavné víře věděli, seznámili se s ní a uvědoměle ji odmítli, či dokonce proti ní bojovali, nebo ti, kteří vědomě trhali jednotu církve rozkolem. Takoví o sobě zde na zemi rozhodli a zavrhli Pravdu = Krista. A protože si mimo hranice kanonické církve nemůžeme být o nikom jisti, svatořečíme ty, kteří se za svého života rozhodli pro jednotu s pravoslavnou církví a její vírou. Výjimkou jsou ti, kdo byli sjednoceni s Kristem jen tím, že byli pokřtěni vlastní krví bez ohledu na to, jaký život vedli před tímto křtem. Takové svatořečíme a klademe za vzor jako ty, kdo naplnili Kristova slova: „Kdokoli by chtěl život svůj zachránit, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.“ (Luk 9,24)

* * *

Mimo církev je krajně obtížné dojít odpuštění hříchů a sjednocení s Kristem, neboť tam k tomu schází blahodatné prostředky (svaté Tajiny). Avšak v době po Kristu to úplně vylučovat nelze. Takovou cestou je křest vlastní krví u mučedníků, kteří se nemohli s námi sjednotit obvyklým způsobem. Z hlediska vyhlašování něčí svatosti tedy můžeme připočíst k našim svatým ty, kteří nějakým výjimečným skutkem, který pro Krista vykonali, o sobě vyjevili takovou lásku k Němu a jeho Církvi, pro níž učinili to nejvíce, co člověk učinit může.

Tím jsme dotkli dalšího umrtveného bodu těch, kdo nemají Husa příliš v oblibě. A tím je prázdný vztah současných křesťanů k mučednictví, k utrpení za Krista. Možná teoreticky bychom dokázali připustit, že mučednictví je velká věc a nutné svědectví o Kristu, - pokud se nás to však přímo netýká. Mučednictví dnes lidé spojují s fanatismem. Kdo z nás je schopen chápat ho jako křesťanskou opravdovost? Jako vrchol toho, co můžeme pro Krista učinit? Jako pravoslavní asi nebudeme výslovně odporovat svatosti a dokonalosti těch, kteří se v dějinách stali mučedníky, protože museli. Dokážeme však chápat ty, kteří se mučedníky stát chtěli? Ty křesťany, kteří v dobách pronásledování hlasitě vyznávali svou víru v očekávání, že budou zatčeni a popraveni? Ty, kteří opustili dokonce i poustevnický (a relativně bezpečný) život a šli vyznávat svou víru do měst, aby mohli trpět pro Krista? Ty, kteří nejenže v dobách pronásledování neskrývali ani sebe ani svou víru, ale naopak chodili do věznic pečovat o žalářované bratry a zjevně ukazovat, že k nim patří? A jak byli mnozí z těchto zklamaní, že jim Bůh nedopřál mučednictví ani vyznavačství a nebyli za svou víru popraveni nebo alespoň zmrzačeni? Kdo to dnes dokáže pochopit?

Už vladyka Gorazd psal o svatosti Husově: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“ Jestliže v jeho době „nebylo mučednictví příliš hodnoceno“, co teprve říci o současnosti? V době před příchodem antikrista ukazujeme takovou morální a duchovní slabost, že nejsme schopni vytrpět ani malý zápas za očištění sebe samotných. Kdo dnes uskutečňuje Kristova slova: Zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne? Nepřekonáme dnes ani své nečisté vášně, ani svůj egoismus, jimiž navíc klidně cloumáme s církví. Dnes v církvi vidíme tolik nemorálnosti, duchovního úpadku, vzpoury a reptání, že je úplně zřejmé, jak dalece jsme vzdáleni od jakéhokoliv ponětí o sebezapření čili od mučednictví. A kde není žádné ponětí, tam není ani úcta ani následování ani pokora. Tam je jen triumf svévole. Pak se nedivme, že mučednictví Jana Husa a Jeronýma nás neoslovuje a místo toho řešíme otázky, co si asi mysleli o filioque. Taková už je naše doba, kdy můžeme cítit dech přicházejícího antikrista (pravil starec Kyril před 20 lety v Trojické lávře), který mezi pravoslavnými asi nenalezne mnoho těch, kteří by byli schopni vzdorovat. Triumf pýchy a svévole je slavobránou k vítání antikrista.

Nelze se tedy divit těm, kteří současné pokřikování některých „věčně neklidných“ lidí proti Husovi vnímají spíše jako projev toho reptajícího ducha vzdoru, který si vždy najde něco, proti čemu se bouřit. Těžko lze uvěřit, že za jejich postojem nestojí vášně, ale jejich zájmem je jen zápas za pravoslaví.

* * *

Typické pro poslední doby je, že současní lidé jsou schopni spíše debatovat nad jemnostmi dogmatického bohosloví, jestli se Hus v něčem mýlil (např. jak to bylo s jeho názorem na očistec), a o eklesiologicko-kanonických principech, tj. jestli se Hus radikálně a oficiálně distancoval od nepravoslavné římské církve, aby mohl být považován za pravoslavného, ale vůbec nechápou, co to znamená křest vlastní krví. Dříve to byl známý pojem pro uznávání svatosti mučedníků, kteří trpěli za Krista a toužili po jednotě s církví. U Husa to mělo podobu uznávání biblické i ústní tradice církve, veřejné odmítnutí vysloveně bezbožných výmyslů (simonie - odpustky a svatokupectví), nemravností a západních novot, a hledání původních řádů církevních. Tím se jasně přiklonil k pravoslaví a distancoval se od toho, čím se latinská církev od pravoslaví odlišovala. A proč by měl Hus nějakým oficiálním kanonickým aktem vystupovat z římské církve, když ho římská církev sama vyobcovala (jak je zjevné z jeho „odsvěcení“ a z toho, že mu ani kněze před smrtí nedopřála a za služebníka ďáblova ho prohlásila)? Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že Hus uvedená kritéria svatosti mučedníků splňuje vrchovatě.
Někdo třeba namítne: i protestanti a latiníci mají své mučedníky, kteří se obětovali za svou církev, resp. svou víru. Kolik katolických misionářů zemřelo, když je zabili domorodci! Kolik protestantů a sektářů zemřelo pro svou víru (či svůj blud), když je zabíjeli katolíci! K tomu je potřeba uvést především, abychom nikdy nezlehčovali to, že někdo nevinně zemře za svou víru. Je to po stránce morální vždy velká věc. Ale pochopitelně to neznamená, že bychom měli všechny tyto zemřelé svatořečit či vyznávat jejich svatost! Nechme na Bohu, jak jejich smrt ohodnotí On.

Případ Jana Husa je jiný. Nezemřel za blud. Jeho smrt je výslednicí jeho života, a ten směřoval k pravoslaví tak, jako střelka kompasu směřuje na sever. Důkazem toho je nejen jeho učení, ale i chování jeho přítele Jeronýma, s nímž byl určitě v nějaké souznění; však také Jeroným jel do Kostnice postavit se za Husa. Zabili ho ti, kteří nenáviděli pravdu, nenáviděli pravoslaví (jak dokázali o rok později, když umučili Jeronýma Pražského, který se nechtěl zříci své pravoslavné víry). A kvůli této nenávisti museli zabít Jana Husa. Tato nenávist může pocházet jedině od ďábla, a tak dokonce i on nechtěně vydává svědectví, že Hus byl Kristův svatý.

Víme z Písma, že Krista zabili představitelé židů z nenávisti vůči Bohu; dobře věděli, že Kristus je Mesiáš, ale z nenávisti k Pravdě ho bez spravedlivé příčiny zabili. S kostnickým koncilem je to stejné. Řekl by snad někdo, že Kristus není Spasitel světa, protože byl žid a židé si „jen“ popravili jednoho svého žida? To jistě žádný křesťan tvrdit nebude. Něco podobného však hlásají ti, kteří tvrdí, že Hus není svatý, protože zemřel za Boží pravdu ve špatné církvi, popraven touto církví a je to věc jen této církve.
Můžeme oprávněně odhadnout, že kdyby nebyl Jan Hus upálen a zůstal by na svobodě, zřejmě by následoval svého přítele Jeronýma a stal se pravoslavným křesťanem (zřejmě by někam vycestoval a požádal o sjednocení s pravoslavnou církví). Spolu s tím by si jistě upřesnil i odpovědi na všechny teologické otázky (tím si můžeme být jisti, protože už v r. 1435, dvacet let po smrti Husově, vytýkali latiníci následovníkům Husovým (utrakvistům, kteří ctili Husa jako svého učitele a světce), že jsou mezi nimi rozšířena bludná učení, jako že neexistuje očistec, a že je pouze věčná sláva nebo věčná muka pro zemřelé; že Duch Svatý vychází jenom z Otce a ne i ze Syna). To vše ale pro nás není klíčové, neboť se s Kristem a jeho Církví plně sjednotil svou mučednickou smrtí, ke které ho přivedlo jeho životní hledání, svědomí a přesvědčení, a touha obnovit zde církev na původních (=pravoslavných) kořenech. Podobně jako u prvokřesťanských mučedníků, pokřtěných vlastní krví, nebyla Husova představa církve abstraktní, ani neumřel za věrnost nějaké herezi, ale byla to smrt za touhu po skutečné Církvi, tj. církvi očištěné od bludů, církvi s původními řády a původní zbožností. Proto mohl vladyka Gorazd napsat: „Hus byl pravý mučedník pravoslavné ideje,“ a že „v Husovi popravil koncil pravoslavné vzpomínky Čechů.“

* * *

Odpůrci myšlenky na přetrvávající cyrilometodějství v Čechách a potažmo i na Husovo směřování k pravoslaví zásadně ignorují (nebo neznají) tu dlouhou řadu důkazů, která tyto ideje podporuje. Jsou to pochopitelně důkazy vesměs nepřímé, protože nepřátelé pravoslaví zde měli celých tisíc let na to, aby se pokusili všechny památky zahladit, knihy spálit, fresky přemalovat a české dějiny přepsat, upravit, cenzurovat. (Známým takovým falsifikátorem českých dějin byl Kosmas, což už dnes historici obecně uznávají.) Tak jako na akropoli na Valech u Mikulčic nesměl zůstat kámen na kameni a všechny pozůstatky jednoho z cyrilometodějských center byly pečlivě schovány pod drny, tak se to provádělo i všude jinde. Nicméně i nepřímé důkazy, kterých zůstalo dosti, vytvářejí-li logickou dlouhou řadu a ucelený obraz, jsou obecně uznávány jako náhrada důkazů přímých.
Někoho může mást, že Jan Hus výslovně o pravoslavné církvi nikdy nehovořil. (Pokud ano, tak se nám o tom nic nedochovalo.) Proč? Což se v Praze nevyptával Řeků? Umíme si představit, co by to znamenalo v kontextu úkolu, který si předsevzal: bojovat za očištění církve západní, ve které doufal. My se dnes můžeme nad touto představou pousmát a prohlásit ji za pošetilou, ale v době Husově neuplynula ještě tak dlouhá doba od velkého rozkolu, aby se nebylo možno chovat takou naději (Konstantinopolská církev nebrala moc vážně tento rozkol ještě 150 let poté, co vznikl; a kdyby křižáci v r. 1204 nepřepadli Konstantinopol, čekal by Východ na usmíření se západem jistě ještě v době Husově). A navíc západní církev tonula v problémech, hnutí za očištění vznikala po celém západě. Možnost nějaké změny visela ve vzduchu. Možná proto se Jan Hus nechtěl ihned distancovat od západní církve, ale vyčkával, zda nebude jeho snaha užitečnější, když bude přicházet z prostředí církve latinské (tomu by nasvědčovalo i pozdější vyjednávání husitů s latinskou církví a stálé váhání odklonit se od Říma).
Jeho zřejmě nejbližší přítel Jeroným Pražský byl bouřlivák, ten dlouho neváhal a stal se pravoslavným křesťanem. Není možné si představit, že by ti dva o tom spolu nehovořili. Že by to učinil bez souhlasu Husova či v rozporu s jeho názory. (Kdyby to tak bylo, pak by to buď znamenalo konec jejich tak blízkého přátelství a nebo Jeronýmovo pozdější odřeknutí se pravoslaví - jenže obě tyto varianty popírá Jeroným v Kostnici.) Jaká souhra mezi nimi panovala? Vyslal Jeronýma k pravoslavným právě Hus? Měli připravený nějaký společný postup? Měl Jeroným prozkoumat možnosti a cestu, po které se chtěl v případě zmaření nadějí na obnovu západní církve vydat i Hus? Nevíme nic.

Každopádně, Hus byl upálen v r. 1415 a už po r. 1430 se husité dožadovali při jednání o kompaktátech přítomnosti zástupců východní církve „za účelem sjednocení se s ní“; to dobře vyjadřuje duchovní směřování následovníků Jana Husa, kteří považovali Husa za svého učitele a světce, a zároveň jsou to plody činnosti Jeronýma Pražského.

A dále: dokáže si někdo představit, že by Hus s Jeronýmem spolu nesloužili a nepřijímali společně? Jeroným jako pravoslavný přijímá od Husa svaté Tajiny... Každý teolog ví, co to znamená.

A nakonec uvažme, že sice po smrti Jana a Jeronýma husitům nějakou dobu trvalo, než dosáhli shody v názorech, ale stále při tom hleděli směrem ke Konstantinopoli a druhé poselství umírněných husitů přijali biskupové v Konstantinopoli a uznali jejich věrouku, že je v pořádku. (Můžete si o tom přečíst.) Tito husité vyznávali svatost mučedníků Jana i Jeronýma stejně jako naprostá většina národa (80%), která byla utrakvistická; jejich jména byla tenkrát v Čechách zapsána do kalendáře mezi svaté. (Tím vlídným a bezvýhradným přijetím husitského posla v Konstantinopoli a nabídkou sjednocení, nebo spíše už sjednocením de jure, byla, mimochodem, i pravoslavně schválena nejen víra husitských utrakvistů, ale i svatost mučednictví jejich učitelů a světců.)

Delegace Čechů, doprovázejících Gorazda k biskupskému svěcení v Bělehradě v r. 1921, vstoupila do zasedací síně s Husovým znakem na praporu.

Místní duchovenská autorita, arcibiskup pražský a metropolita naší církve, vladyka Kryštof prohlásil o svatosti Husově v pořadu ČT Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007: »Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.« Jinde metropolita prohlásil, že jejich svatořečení není potřeba, protože oba byli jako mučedníci považováni za svaté většinou českého národa - utrakvisty - a tak to bylo vzato v Konstantinopoli na vědomí (v případě mučedníků není svatořečení potřeba). Ve své předmluvě k 2. vydání knihy sv. Nikolaje Velimiroviče píše o kostnických mučednících: „O jejich svatosti nikdy nebylo pochyb ... protože jejich mučednická smrt ohněm byla křtem svatosti.“ Řekové dodnes uznávají jejich svatost, viz o tom svědectví vladyky Kryštofa v článku zde.

Druhý člen této dvojice, Jeroným Pražský byl upálen na stejném místě rok po Husovi. Jeho soudní kauza už je zcela přehledná: ten žádná dogmata latiníků nepřijímal, stal se pravoslavným řádným sjednocením a držel se pravoslaví, a byl upálen jen kvůli tomu.

Možná, že vlastně činíme chybu, když na tyto dva mučedníky hledíme odděleně. Asi bychom je měli vnímat jako dvojici, v níž myšlení jednoho vyjadřuje i názory druhého. A společná by možná měla být i jejich světecká oslava. Něco podobného pravoslavná církev už zná: např. svatí Konstantin a Helena jsou svatí jakožto dvojice, nikoliv však každý zvlášť.

* * *

Vladyka Gorazd zpracoval Husovo vystoupení a učení z pravoslavného hlediska. Můžete si jeho studii přečíst zde. Nevěřte různým zlomyslným pomluvám, které pocházejí od středověkých nepřátel Husa, či překrouceným názorům těch, kteří s jeho odkazem nakládali podle svého, a tak se tyto zvěsti o Husovi dostaly na východ a dodnes někteří pravoslavní podle nich soudí Husa. Se zvláštní opatrností je potřeba přistupovat k tomu, co o něm říkají protestanti, kteří si někdy vykládají jeho postoje a učení už deformovaně podle svých reformačních názorů a spatřují v Husovi svého člověka, čili protestanta. (Protestanti šířili na východě povědomí o Husovi, jako by to byl protestant, a tím bohužel hodně uškodili jeho památce mezi pravoslavnými.) Někteří pravoslavní u nás i ve světě si pak utvářejí názor na Husa právě podle toho, co se o nich šíří za pomluvy či zkratky.

Na hranici zpíval Hus Panně Marii, kterou za svého života vyznával jako Bohorodici a uznával její panenství před i po narození Pána Ježíše, kterého vyznával za jejího jednorozeného Syna. Vyplývá to z komplexního studia jeho spisů. Zdá se, že jeho víra a učení o přesv. Bohorodici byly ve shodě s pravoslavím.

Nepídíme se tedy, v čem snad Hus chybil (určitě by se něco našlo vzhledem k tehdejším omezeným možnostem poznání a poučení), spíše bychom se ptali v případě některých omylů Husových, zda ho někdy někdo pravoslavný upozornil na jeho omyl a zda Hus pravoslavné učení odmítl. Nevíme, že by se to stalo. My však dnes upíráme svou pozornost především na jeho věrnost Pravdě (=Kristu), sebeobětavou odvahu usvědčovat zjevné novoty a hereze a mravní nepravosti, distancovat se od nich, a hlavně najít původní církevní řády. V tomto duchovnímu zápasu za Pravdu = za Krista položil svůj život. Svědčil, kudy chodil, o této Pravdě a jako svědek (= martyr) Pravdy skonal.

V kontextu svého života, směřování a učení byl Hus skrze mučednický křest vlastní krví omyt od všech případných omylů a připočten k pravé Církvi Kristově. To je obvyklý pravoslavný pohled na takové případy.
Ještě na okraj výše zmíněné šíře a smířlivosti, která je pravým opakem inkvizičního myšlení, sem připíšu poznámku z jiné oblasti církevního života: Církev přebírala součásti obřadů i od pohanů nebo od židů, kteří pronásledovali křesťany. Teologové to znají, ale ostatní lidé často neví, že v hymnografii používané při našich bohoslužbách máme některé hymny, modlitby, které složili a zavedli odsouzení heretici. Církvi to nevadilo a nevyřadila je z používání, když se tyto modlitby nedotýkaly předmětu jejich hereze. Máme i obřady, které pocházejí od heretiků, např. anathemisovaný (r. 471 a 485 a trullský sněm) heretik Petr Knafevs, antiochijský patriarcha, přívrženec dochalkedonského miafysitismu, zavedl několik zvyků, které používáme dodnes: svěcení myra v chrámu před lidmi, zpívání nebo čtení symbolu víry při liturgii (to nezavedli otcové 1. nebo 2. všeob. sněmu, ale až tento Petr), svěcení vody na svátek křtu Páně (v Konstantinopoli žehnali fontány s vodou u chrámu a všichni lidé si nabírali, ale v každém chrámu světit vodu do té doby neexistovalo), a nakonec - vzpomínání přesvaté Bohorodice na konci ektenie. Tak si mohou současní škatulkáři vždy v lednu vzpomenout na heretika Petra, až se bude u nich v chrámu konat tento populární obřad, který považujeme téměř za synonymum pravoslavnosti, velké svěcení vody.

To se sice nedotýká našeho tématu přímo, ale svědčí to o šíři církevního vědomí. Jinými slovy mysl Církve žije pod působením Svatého Ducha, a to nemáme vždy pod kontrolou a nejde to vždy zaškatulkovat. Avšak reflexe toho působení blahodati je osobním úkolem postaveným před námi, či lépe řečeno je to směr, kterým se má každý křesťan při svém duchovním zdokonalování ubírat. Jinak zůstaneme slepým stádem, s nímž si manipuluje nějaký patriarcha podle toho, jak k tomu byl u KGB vyškolen.
Dnes už naštěstí dávno není Husova památka používána k propagaci panslavistických idejí ani k jiným ruským politickým zájmům. Takže můžeme alespoň u nás věnovat pozornost tomu podstatnému, a to je význam Jana Husa a Jeronýma Pražského pro český národ a především pro českou pravoslavnou církev.

Důležitou součástí církevního bádání, úsilí a života je objevit místní svaté a navázat s nimi duchovní spojení. To znamená, že je pak může církev oslovovat vzýváním jejich pomoci a oni na to mohou odpovědět, a to přináší zde žijícím i místům, které naše církev posvěcuje svou službou, duchovní užitek nedohledného významu. To nás zároveň přivádí k nalézání inspirace v jejich duchovním zápasu. Této inspirace nikdy nemáme nadbytek a má při tom zásadní význam pro horlivost a neúnavnost v duchovním zápasu i pro udržení živé víry v našich osobních životech.

Kéž by naši lidé, kteří utrácejí svého ducha v boji s Husem, získali alespoň procento té lásky ke Kristu, kterou měl on, a alespoň nepatrný ždibec toho odhodlání a sebeoběti, kterou prokázal svatý Jan Hus. To bych jim moc přál.

P.S.
Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa v českém národě (jak je uctívána svatost Husova a o jejím schválení církevní autoritou).



Zobrazit příspěvek č. 1420 jednotlivě

Administrátor --- 16. 7. 2024
Svatí apoštolé a pronásledování za císaře Neróna

PETR A PAVEL

Aktualizováno

Na svatých apoštolech založil Pán svou církev - na jejich vyznání, víře, skrze jejich námahu a jejich sebeoběti. Apoštolové po Padesátnici neměli už svůj soukromý život. Neměli pracovní dobu jako ostatní, čili od do a co za to; ve svých životech neměli dobu vymezenou "na práci a po práci legraci" (jak to zpívá Werich). Jejich údělem se stala neustálá námaha, putování, vysilující rozhovory, diskuse, hlásání, odrážení námitek či zlovolných útoků, potýkání se s nepřáteli víry resp. s nepřáteli Krista, kázání evangelia a vysvětlování hlubin víry i křesťanské praxe, organizování církevních záležitostí, náprava chyb a problémů v církevních obcích; a mezi tím prach cest, žaláře, bičování, okovy, vyhnanství, mučení a nakonec mučednická smrt.

Od Pána dostali úkol obejít celou tehdejší obydlenou zemi = doklepat se do každého srdce (jako Kristus klepe; Zjevení 3,20). Pro nic jiného už pak nežili, jen aby splnili tento úkol. Chápali, že je potřeba křesťanství rozšířit a církve zakládat především v centrální oblasti tehdy známého světa, odkud by se pak křesťanství šířilo dál. Proto se především zaměřili na středomoří, což bylo středisko tehdejšího civilizovaného světa, které bylo Boží prozřetelností připraveno na dílo svatých apoštolů. Myšlenkově byla tato oblast pro setbu slova nakypřena řeckou kulturou a filosofií. Z hlediska praktického byla připravena dokonalým vojensko-úřednickým aparátem římským. Oblast Římské říše měla totiž vybudovanou infrastrukturu: zabezpečené a pro rychlou jízdu upravené cesty, možnost organizované přepravy, státní poštu, fungující bankovní systém, římská nadvláda zajišťovala relativní bezpečnost, určitý pořádek a řád ve společnosti. Apoštolové (ti z nich, kteří zůstávali v oblasti kolem středozemního moře) nepracovali v divočině, ani se nepohybovali mezi válčícími domorodými kmeny, ale působili v rámci jednoho dobře fungujícího státu. To všechno usnadňovalo práci svatých apoštolů a jejich nástupců. Hlavně zpočátku. Později se tento státní systém obrátil proti nim, ale to už byly položeny základní kameny fungující církevní správy, struktury církevních obcí, komunikace mezi církvemi apod.

My dnes vidíme už jen tu slavnou stránku jejich životů a jejich práce. Ale málokdy si uvědomíme, k jak těžkému dílu je Kristus povolal. Zapomněli na všechen osobní život a veškerý svůj čas a síly obětovali Kristu. Nic jiného než Krista ukřižovaného už neznali. (1 Kor 2,2) Vytrpěli kvůli tomu všechny nesnáze, museli snášet útoky židů i pohanů, hlad, bití holemi, bičování a jiné mučení, žalářování.



Nejstarší zobrazení podoby Ježíše Krista (sto let po ukřižování)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Jak všichni apoštolé zvládli to, co snad ani není v lidských silách? Už jsme zde hovořili o tom, že při Padesátnici byli apoštolové proměněni, stali se z nich takřka jiní lidé. Tato proměna stojí na počátku té jejich křížové apoštolské cesty, která je všechny (kromě Jana) dovedla až k mučednické smrti. Tím vším napodobili Pána Ježíše, jak to máme za úkol činit my všichni: Chce-li kdo za mnou jít, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne. Proměna Duchem Svatým a Kristus, který je skrze Svatého Ducha doprovázel na jejich cestách a v každé situaci, posiloval je na těle i na duchu.
Proměnu můžeme dobře vidět na dřívější osobě sv. Petra. Přestože byl prvním z vyvolených a svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách, ale málem utonul, protože zapochyboval. Petr sice rozpoznal v Kristu Božího Syna, ale když Kristus předpověděl své utrpení, Petr se jej pokusil odradit od jeho poslání. Když vojáci přišli Krista zatknout, Petr se jej snažil bránit mečem a veleknězovu sluhovi uťal ucho. Krátce poté však kvůli strachu třikrát zapřel Krista. Takto kolísavý byl Petr před Padesátnicí. Z domu, kde na apoštoly sestoupil Duch Svatý, vyšel jiný Petr: statečný, rozhodný, bez kolísání a strachu hlásající Krista. A podobně tomu bylo i s ostatními deseti svatými apoštoly.
Při Padesátnici na ně sestoupil Svatý Duch, který jim nejen připomněl vše, co Pán Ježíš hlásal a čemu v té chvíli nerozuměli (Jan 14,26), ale také jim dal moudrost a naučil je chápat, o čem Pán hovořil, co se jim snažil vysvětlit, takže celé to učení začali chápat nejen svou hlavou, ale Duch uvedl slova Pána do jejich srdcí (tak, jak se to děje při pokročilé vnitřní modlitbě). Ze skoro nevzdělaných rybářů učinil Duch mudrce a učitele celého světa. A jejich učení studuje celý svět dodnes.

S touto duchovní výbavou se vypravili hlásat evangelium. Nemuseli přece jen oznamovat lidem, že Pán vstal z mrtvých, ale museli také dokázat vysvětlit, co to pro lidi znamená, vyložit jim, jaký to má význam pro jejich životy. A k tomu je potřeba vedení Ducha Svatého. Na apoštolech je zřetelně vidět reálný projev působení Utěšitele, jehož na ně Pán seslal.

* * *

Blahodať Svatého Ducha prožívali první křesťané především jako dar společenství s Kristem. Skrze Ducha Svatého se s Kristem setkávali a kolem něj vytvářeli jeho lid, sbor, čili Církev. Z této perspektivy hleděli také na liturgii jako na setkání, oslavu, uctívání a hlavně na večeři s Pánem (liturgie se tenkrát konaly večer). Památka poslední večeře byla totiž více, než jen konání vzpomínky (řecké památka nese v sobě rozměr zpřítomnění.) Podstatnou součástí apoštolské misie bylo totiž svěcení duchovenstva a zavádění služby liturgie. Svaté přijímání bylo neodmyslitelnou součástí života křesťanů prvních staletí (současná praxe přijímání třeba jen jednou, dvakrát či čtyřikrát do roka byla v té době v církvi nemyslitelná).

Katakomby, eucharistie
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Zajímavé svědectví se nám zachovalo z doby pronásledování, kdy úřady zakázaly pod trestem smrti křesťanská shromáždění a potažmo účast na liturgii. Křesťané však i přes zákaz přicházeli, aby mohli přijímat svaté Tajiny. Zachoval se nám zápis jednoho výslechu, - když chytili nějaké takové křesťany, tázali se jich: Proč tam chodíte, když víte, že vás zatkneme a budeme vás muset popravit? Oni odpověděli: My tam musíme chodit, protože bez přijímání nemůžeme žít.
Na počátku křesťanské éry lidé přicházeli na bohoslužby, aby se shromáždila obec k setkání s živým Bohem. Večer se shromažďovali v domě bohatého křesťana, tam se prostřel stůl, resp. triklinij (ř. tríklinon, od klíni – ležet či pohovka) tři spojené stoly do tvaru U (nebo jeden velký obdélníkový) a kolem něj byly ze tří stran pohovky na ležení při jídle (tak vypadal starý způsob stolování). Konala se hostina - tzv. agapé. Najedli se, pak začala modlitba. Říkalo se tomu „tajemství shromáždění“, kde se vykonávalo vzývání živého Boha, aby vstoupil do jejich životů. Tedy první a tudíž nejstarší chápání liturgie bylo „tajemství shromáždění“ a „tajemství vzývání (přijď, Pane)“.

Prvokřesťanská hostina lásky - agapé (katakomby)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Později se pohled na liturgii rozvíjí. Samozřejmě, původní chápání (setkání s Pánem) zůstává, ale přidávají se další rozměry vnímání liturgie. V duchu Zjevení sv. Jana se objevuje kosmické chápání liturgie: na nebi se koná liturgie a my na zemi tuto bohoslužbu opakujeme. Místo prostého shromáždění se objevuje slavnostní rituál a začíná převládat mystický náhled na Tajemství eucharistie. To jsme v 2. století.

Ve 4. století se postupně objevuje pojetí liturgie jako korábu, archy, na které se zachraňujeme pro věčný život. Zároveň se dále rozvíjí kosmické vnímání liturgie. Na přelomu tisíciletí je liturgie zase vnímána jako čtení (či představení) příběhu života Ježíše Krista. To už se téměř všechny součásti liturgie dostávají na ta místa, kde jsou dnes.

Po pádu Byzance (29. května 1453) nástává velký liturgický úpadek (způsobený vnějším útlakem a v důledku toho i úpadkem vzdělanosti a pronikáním cizích vlivů nebo pověr). V Řecku jej léčilo hnutí Kollyvades, které přes nenávist různých tmářů (zvláště některých svatohorských mnichů) se v druhé polovině 18. století uprostřed mnišské komunity na hoře Athos zabývalo obnovou tradičních praktik a opozicí vůči neopodstatněným úpadkovým nebo cizorodým inovacím a které se stalo hnutím duchovní obrody. Rusko své kollyvades nemá a přes nepatrné pokusy o nápravu je tam pravoslaví stále v moci těch, proti nimž sv. Nikodim Hagiorita a další kollyvadové tak těžce zápasili, a stále zde přetrvává liturgický úpadek (způsobený nevzdělaností, přežívajícími pohanskými zvyky, mocným vlivem latinské církve, pompou a pověrečným zachováváním různých nepodstatných nebo i mylných pozůstatků či přídavků v souvislosti s hluboce pokleslou duchovní kulturou odrážející nepravoslavné vzory). V době nikonovských represí proti staroobřadcům jich bylo ve společnosti 10%; dodnes toto tmářstvím pokřivené pravoslaví vystihuje ducha ruského pravoslaví.

Dnes žijeme v dobách duchovní a tím pádem i liturgické dekadence, které se v našem okruhu alespoň částečně vyhnula jedině řecká církev (díky své bezprostřední návaznosti na nejstarší tradice). Dnešní věřící do liturgie většinou příliš nevidí, nečtou v ní tu řeč vzpomínek a symbolů, nerozpoznávají její vnitřní význam, vnímají ji spíše povrchně, nemají hlubší vhled a tím pádem ani cítění toho, co se zrovna při bohoslužbě děje (a nutno dodat, že duchovensto je v tomto ohledu ani příliš nevzdělává - průběžná mystagogie schází). Lidé chodí na bohoslužby často se skoro pověrečným vědomím, že je potřeba postavit svíčku, aby se jim zlého nestalo. Prostě přicházejí se do chrámu pomodlit - vykonat víceméně soukromou pobožnost za sebe a své blízké. V lepším případě přinášejí k přijímání své děti. Je samozřejmě dobré, že lidé přijdou a duchovně jsou alespoň nějak na liturgii a na život církve napojeni. A u nás? Za vladyky Gorazda to nebylo ani mezi Čechy o moc jiné (dle svědectví nejstarší generace duchovních). A dnes? Někteří věřící říkají, že přicházejí "načerpat síly". Místy však probleskují světélka obrody a obnovení zájmu o hloubku pravoslavné východní duchovnosti a liturgie.
* * *

Vraťme se však k těžkému dílu svatých apoštolů.

Tajná shromáždění
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

Křesťanství poté, co se začalo otevírat i pohanům, muselo opustit synagogy a vstoupilo ihned do ostrého konfliktu se všemi ostatními náboženstvími - v prvé řadě s židovstvím, které začalo křesťany od samého počátku krutě a důsledně potírat. Nebylo to přání křesťanů, mít konflikty, vždy, když to záleželo na nich, snažili přebývat se všemi v pokoji, nikoho nenapadali, v tichosti žili uprostřed společnosti. Pomáhali všem bez rozdílu. Chtěli vést poctivý život a být dobrými občany. Zloba a závist ďábla však obrátila svět proti Kristu a jeho lidu.

V jakém společenském prostředí apoštolové tehdy pracovali? Náboženství bylo tenkrát většinou spojeno se státem, bylo součástí státní ideologie a bylo považováno za jeden ze státotvorných prvků. Přijít s novým kultem, ba dokonce s něčím tak novým, že si to před tím nikdo ani neuměl představit, a navíc to byla víra naprosto nezařaditelná, neslučitelná a nesmiřitelná s jakýmkoliv jiným kultem a vírou, to znamenalo nejen obrátit proti sobě hněv lidí, ale také hněv vládců nebo státních úředníků. Nesmiřitelnost a odmítnutí, které křesťanství vyhlásilo všem pohanským náboženstvím, si vztahovaly státy na sebe jako odboj či drzost. Apoštolové a ti, kteří je následovali, se tím snadno dostávali do pozice podezřelých a nevěrohodných individuí, státu a společnosti nebezpečných, vyvolávajících zmatek hrozící v očích vládců vzpourou, zkrátka lidí nesrozumitelných. V některých případech na ně padal stín podezření ze zločinného smýšlení.

V této době patřil Řím a jeho říše k nábožensky poměrně snášenlivým státním útvarům. Bez problému vstřebával do svého pantheonu všechna možná božstva a kulty, které provozovaly na dobytých územích porobené národy. Když přišlo římské vojsko dobývat nějakou zemi, před započetím boje přinesli Římané oběti pohanským "bohům", kteří byli uctíváni lidmi žijícími v této zemi. Dobyvatelé tím dávali na srozuměnou těmto "božstvům", že nepřišli bojovat proti nim, ale proti lidem, kteří tam žijí.

Jak tedy vstoupilo křesťanství do konfliktu i s římským pohanstvím? Mělo to několik příčin. První byl "skandál s lidstvím". Až křesťanství totiž zdůraznilo ideu, kterou je dnes proniknutá celá civilizace zbudovaná na křesťanských základech (na rozdíl od Asie, Afriky atd. nebo od civilizace založené na islámu apod.). Tou ideou byla úcta k samotnému lidství, jež sdílejí všechny lidské osoby. Pro pohany byl každý jedinec buď Řek, nebo Říman, voják, barbar, svobodný občan, otrok nebo senátor, muž nebo žena atd. Pojem člověk byl někdy vnímán spíše jako živočišná kategorie. O nějaké rovnosti lidí nemohlo být řeči, protože na kategorizaci jedinců bylo založené fungování společnosti (nanejvýš se uvažování o všeobecném lidství dovolovalo filosofům, pokud však zůstalo jen teorií nezasahující do praktického života). Postavení či příslušnost, resp. společenský status, byly tehdy u každého lidského jedince zásadní. V křesťanských shromážděních však vedle sebe bez jakýchkoliv rozdělení seděli otroci i senátoři, muži i ženy, boháči i nádeníci... A všichni měli rovný podíl na spáse a na všem, co Kristus člověku dává. Jedinou podmínkou, kterou křesťané na příslušníky své církve kladli, byla víra, křest, plnění přikázání a účast na shromážděních. Nehleděli na původ, ani společenské zařazení. To byl pro Římany skandál ohrožující samotnou strukturu společnosti.

Příklad discipliny arcana - tajné označení křesťanů (náhrobní deska; 3. st.)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Za druhou příčinu konfliktu si mohli křesťané z části tak trochu sami. Je zřejmé, že neudrželi v tajnosti některé částí svého učení a své praxe, které byly skrývány před nevěřícími, protože nevěřící člověk je není schopen pochopit a spíše je jimi pohoršen. Toto tajné učení - disciplina arcana (viz Origenes, Kliment Alexandrijský, Tertullian, Hippolyt Římský), které se týkalo všech podrobností církevní praxe a učení - se opatrně sdělovalo až v závěrečné části katechumenátu a v plnosti pak až po křtu (tím se zabývaly tzv. mystagogické katechese = uvedení do svatých Tajin). Z vyzrazení těchto - okolnímu světu neznámých - tajemství vzešlo nepochopení eucharistického obřadu. Vznikly rychle se šířící pomluvy, že křesťané na svých tajných shromáždění prolévají krev svých dětí, obětují je Bohu a následně pojídají. Anthropofagie je samozřejmě nanejvýš odporná a zrůdná věc dnes stejně jako tenkrát. A společnost na tyto pomluvy s hněvem reagovala. Uzavřenost křesťanů takové pomluvy vzbuzovala a vyvolávala různá nejdivočejší podezření.

Další pomluvy pak už byly věcí lidové tvořivosti, resp. pokleslého lidského instinktu hledání nepřítele (tomu propadali nejen Římané, ale všechny společnosti, nacistickým Německem a současným Ruskem konče). A tak křesťany např. obviňovali, že se pokoušejí otrávit vodu ve studnách a provádějí černou magii (dosti běžné obvinění a obligátní vysvětlení všech křesťanských zázraků). Že vedou děti k neposlušnosti rodičům a učí ženy neposlušnosti manželům. Pravda je taková, že křesťanství vrací ženě plnost lidské důstojnosti; projevilo se to hned v prvních staletích: v církvi získávaly ženy nesrovnatelně důstojnější postavení než v tehdejší společnosti, kde zcela podléhaly vůli manžela; paradoxně dnešní feminismus obviňuje církev, která však dala ženám základy toho společenského postavení, kterého dnes požívají.

Postupně se křesťané dostali do pozice zavrženíhodné společenské skupiny. A to jak vlivem žárlivosti židů, kteří v některých případech měli jistý společenský vliv, i žárlivosti pohanů a zvláště jejich žreců (křesťané obvinili pohanské kulty z prázdnosti, kouzelnictví a satanismu). Dalším paradoxem však je, že i přes tento odpor a pomluvy, a dokonce i přes vyhlášené státní pronásledování a hubení křesťanů, příslušníků církve stále přibývalo.

Lidé naslouchající kázání apoštolů totiž začínali chápat, že křesťanství jim přináší neuvěřitelný Boží dar, úplně nový výklad světa a smyslu lidského života, osvětluje duši a dává naději na věčný blažený život v Bohu. Oproti tomu pohanství nic ani vzdáleně tomu podobného dát člověku nemůže a do lidských duší přináší jen pustotu, marnost, tmu, pouta vášní, hřích a smrt.

Křesťané byli v samotném počátku ještě tolerováni jako součást židovství. Byli považováni za židovskou sektu. Židé sice byli neoblíbení, ale postupně kvůli starobylosti své víry dosáhli jakési míry tolerance. Poté se však sami židé od křesťanů důrazně distancovali, aby křesťané nepožívali nějakých jejich výhod, a dokonce podporovali jejich pronásledování. Jakmile římští úředníci zjistili, že křesťané nejsou součástí židovství, museli začít řešit, zda bude křesťanský kult v římské říši patřit mezi povolené, nebo bude nepovolený, protože říši škodí. (Nepovolených kultů bylo v době trvání starého Říma víc, třeba v 2. stol. byl zakázán kult boha Bakcha. Příslušníkům těchto sekt však většinou nestálo za to, aby se pro zachování svého kultu obětovali.)

Jednou z hlavních příčin, proč římský stát netoleroval křesťany, bylo jejich úporné odmítání přijmout - ve jménu náboženské snášenlivosti, tolerance a loajality vůči státu - nabízené místo mezi ostatními povolenými kulty, uznat třeba alespoň na oko jejich platnost a tím pádem dojít uznání ze strany státu. Toto rozhodné odmítnutí přinést (byť jen jako čistě formální úkon) oběť státním bohům z nich učinilo - z hlediska pohanských vládců - nepřátele státu. Všechna uznávaná náboženství musela být synkretická, tedy nečinit si výlučný nárok na náboženskou pravdu. A to křesťanství splnit nemohlo, protože by tím popřelo sebe sama.

Nakonec byli křesťané obviňováni za všechno zlo, které Řím postihlo, a to prý kvůli tomu, že křesťané svou nevírou urážejí bohy. Slovy Tertuliána: „Když se Tiber rozvodní nebo když nepřijdou záplavy na Nilu, již se ozývá pokřik: ‚Křesťany lvům!‘“ Běžným se stalo rčení: „Kvůli křesťanům neprší.“ Dnes nám zní absurdně, že byli tehdejší křesťané Římem obviněni z ateismu, když byli současní křesťané ještě nedávno komunistickými ateisty potlačováni kvůli své víře. Tenkrát to však bylo míněno tak, že nectili římské státní bohy. Římu stačil pouhý projev úcty k oficiálnímu kultu, formální uznání kultu císaře, netrval na tom, aby se lidé ke státním bohům modlili. Ani na to však křesťané nemohli přistoupit, a to nebyli pohané schopni pochopit, protože sami neměli zkušenost s nejvyšší Pravdou. Podle tehdejšího spisovatele Plinia byla neústupnost křesťanů v odmítání sebemenšího gesta vstřícnosti k pohanství vnímána ve společnosti jako jejich nejhorší vlastnost. Populárním protikřesťanským pokřikem bylo: „Pryč s ateisty!“

Takový je alespoň v hrubých rysech načrtnutý obrázek společenské situace, ve které působili svatí apoštolové, zvláště Petr a Pavel v Římě. Asi dobře chápeme, jak složitá byla jejich pozice křesťanských vůdců a jak nesmírně těžká byla jejich práce, a zároveň, že nemohla skončit jinak, než mučednickou smrtí.

Křesťané v aréně
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Neronovo pronásledování křesťanů. Římským zákonem podložené pronásledování začalo až Trajánovým ediktem (r. 112), ale ještě před tím rozpoutal nelidské vraždění křesťanů císař který, panoval už v době svatých apoštolů. I jiní císaři v době před Trajánem křesťany pronásledovali, ale ne v tak obludných rozměrech.

Římským císařem byl v době závěru života těchto nejpřednějších apoštolů císař Nerón. Byla to nemocná osoba, psychopat nebo šílenec a zároveň mravně naprosto zvrhlá lidská troska. To, co páchal v oblasti mravní, přesahuje všechny hranice toho, o čem je zde "slušno byť jen mluviti". Stejně jako vražedné sklony (zavraždil kromě mnoha jiných i svou matku, díky které se stal císařem). Jeho psychopatie se projevovala megalománií, absolutní sebedůvěrou, jistotou o své výjimečnosti a důležitosti (jak to bývá u psychopatů obvyklé). Jeho myšlení bylo prosáklé absencí soucitu a zřejmě si vůbec neuvědomoval svou neobyčejnou krutost. Zvrhlosti a krvelačnost byly zřejmě už za hranicí šílenství. Psychopatická porucha pokračovala ještě dál, než bývá obvyklé, a zřejmě nakonec dosáhla stavu utkvělých představ: např. ač neměl žádný hudební sluch, byl přesvědčen, že je vynikající pěvec; měl křivé nohy a pohyboval se nemotorně, byl však přesvědčen, že je nejlepší tanečník; a konečně - trpěl absolutní sebedůvěrou ve své schopnosti skládat poezii. Takže mučil své dvořany tím, že je nutil poslouchat jeho falešný zpěv, kterým skřehotal své nemožné básně a tančil při tom, jak když ho kousla tarantule.

Jednoho dne se tento, žádnou múzou nepolíbený, deviant rozhodl napsat poému o hořící Tróji, ale po několika dnech si postěžoval svým dvořanům, že nemůže psát, protože nemá inspiraci, nikdy totiž neviděl hořící město. Brzy poté (18. června 64) byl Řím v plamenech a hořel celý týden. Neróna viděli, jak na balkóně svého kamenného paláce nadšeně poskakuje v divadelním kostýmu, hraje na lyru a zpívá svou poému o hořící Tróji. Hněv lidu však na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho druhá manželka se kdysi stala židovkou (možná i Nerón přijal židovské náboženství) a poradila svému muži, ať ten požár svede na křesťany, které "stejně nikdo nemá rád". A tak bylo rozpoutáno strašné pronásledování. Nerón propůjčil své sady, kde byli křesťané hromadně ukřižováváni, poté je začali zaživa přibité na kůlech obkládat hořlavými věcmi, polili pryskyřicí a v noci je živé zapálili, aby sloužili jako noční osvětlení Nerónových pozemků. V tomto světle pak císař pořádal jezdecké závody. Nesmírné množství chycených křesťanů bylo v arénách předhozeno k sežrání lvům k pobavení pohanského publika.


Křesťané chystaní jako hořící pochodně v Neronových sadech
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


Obyvatelé Říma si sice našli cíl svého hněvu, ale na druhé straně při pohledu na tu nekončící řadu krutostí začali váhat, zda je to přiměřený trest. Dokonce i spisovatel Tacitus ve svém díle zachytil vzrůstající pochybnosti Římanů, nakolik jsou všechny ty hrůzy rozpoutané proti křesťanům nutností v zájmu státu a do jaké míry je to spíše zvrácené uspokojování krvelačnosti císaře.

* * *

Jak se křesťané naučili pokřižovat se? Dodnes na sobě často činíme znamení kříže. Odkud se to vzalo? Jak na to křesťané přišli? Tento, dnes tak samozřejmý obyčej, pochází z dob tohoto prvního velkého pohanského pronásledování.

Ano, pokřižovat se nás naučili prvomučedníci pronásledovaní a zabití v době císaře Neróna při svém svědectví o svém Spasiteli, Kristu. Tenkrát po požáru Říma křesťany chytali a házeli je do arény (do cirku) k sežrání lvům. Křesťané se před smrtí chovali důstojně, shlukli se v aréně do skupin, kde muži chránili ženy a děti a všichni společně zpívali žalmy. Tato statečnost učinila na obyvatele Říma dojem, protože Římané, jakkoliv byli zhýralí, pokud dokázali něco morálního ocenit, tak to byla statečnost. Veřejné mínění se začalo postupně přelévat na stranu křesťanů. K sežrání lvům se totiž odsuzovali jen uprchlí otroci nebo vrahové manžela či rodičů. Lidem začalo být jasné, že tito křesťané nemohou být zločinci. A tak císař posléze nařídil, že křesťanům před vhozením do arény mají vojáci vyříznout jazyk. Kvůli tomu se tam křesťané nemohli modlit, a tak na znamení toho, že neumírají kvůli zločinům ale za Krista, skládali ruce na způsob kříže. Buď překřížili ruce nad hlavou, nebo na hrudi, nebo si činili křížky rukou na čele a na hrudi apod. Z toho se rozvinul zvyk pokřižovat se. Původně se tímto znamením šetřilo, považovalo se za něco velice vzácného a mocného, na co se musí člověk soustředit. Pokřižovat se mechanicky by se pokládalo za hřích stejně, jako když někdo přijímá eucharistii jen ze zvyku. Později se používalo stále častěji... A tak žije tato praxe křesťanů z Nerónovy arény v naší církvi až dodnes.

Činit znak kříže vzniklo tedy jako znamení vyznavačské. Paradoxně se dnes někteří křesťané stydí pokřižovat se na veřejnosti, a před Bohem i před lidmi se tím přihlásit ke Kristu.

* * *

Petr byl tenkrát v Římě. Byl znám jako "papas" Antiochie. Do čela seznamu římských papežů byl zapsán dodatečně zřejmě o dost později. Prvním římským biskupem byl Linus (zmínka o něm pochází z konce 2. stol.). Na apoštola Petra se odvlává až sv. biskup římský Štěpán (+ 257). Titul papež převzali římští biskupové až v 5. století od alexandrijského patriarchy a papeže a soudce celého světa (jak zněla část titulu alexandrijských patriarchů). Pavel byl do Říma dopraven jako vězeň, aby zde byl coby římský občan souzen. Měl v Římě relativní svobodu pohybu, ale byl stále pod dozorem. Nakonec byl sťat.

Ukřižování Petrovo
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Apoštol Petr byl v té době už jedním z posledních žijících lidí, kteří osobně znali Pána Ježíše, a kázal o něm jako očividec všeho, co Pán činil a učil. Jeho kázání se nám dochovala, protože je zapsal jeho "tajemník", ap. Marek a do dnešní doby máme Petrova kázání v Bibli v podobě Markova evangelia. V době zatýkání a pronásledování prosili věřící Petra jako očividce Ježíšových skutků, aby se zachránil a odešel z Říma. Petr nejprve souhlasil, ale pak měl vidění, jak za jitřního šera opouští městskými branami Řím a proti němu kráčí v šeru postava, ve které Petr rozpoznal Pána Ježíše. Na Petrovu otázku: Kam kráčíš, Pane? Odvětil: Přicházím, abych se dal ukřižovat místo tebe.

Poté už Petr nechtěl o opuštění Říma ani slyšet. A protože se až do nejhlubšího svého stáří trápil, že kdysi zapřel Pána a není jej hoden, požádal po svém zatčení vojáky, aby ho neukřižovávali, jako ukřižovali Krista, protože se cítí být nehoden zemřít stejnou smrtí jako On. Vojáci se mu vysmáli a ukřižovali ho hlavou dolů.

Tak se naplnilo, co dávno před tím prorokoval Pán. Zmrtvýchvstalý Kristus řekl tenkrát Petrovi u Galilejského jezera, kde ho před lety povolal za učedníka: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ Tím chtěl ukázat jakou smrtí oslaví Boha (vztáhnutí rukou bylo obrazem jeho ukřižování).

Mučedníci v cirku
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)


P.S.
Apoštolové pro Krista opustili svůj národ, povznesli se nad svou národnost. „V Kristu už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.“ (Kol 3,11) A dodejme k tomu: „v Kristu není ani Rus, ani Srb atd., protože všichni jsou jedno.“ Dnes jsme svědky, jak se nám do myšlení vkradlo předkřesťanské uvažování, kdy už zase nevidíme především člověka, ale hlavně Řeka, Rusa, Rumuna... A kvůli nacionalismu jsou mnozí křesťané ihned připraveni zahodit evangelium a jít zabíjet. Ve středověku a na začátku novověku to řešila latinská církev, teď jsme do toho padli my, ač jsme si mysleli, že nám se to stát nemůže. Jak to, že už nechápeme učení svatých apoštolů, podle něhož jsou všechny nacionalistické či panslovanské nebo carské ideje už z principu nekřesťanské? A co je nekřesťanské se snadno stává antikřesťanským, jak to vidíme na oné současné ďábelské válce, která popírá evangelium a všechny jeho ideje soucitu a lásky. Co může dát lidstvu církev, která hlásá takový nacionalismus? Když sůl ztratí svou chuť, čím ji osolit? (Mat 5,13)

Neztratili jsme náhodou něco z toho, čemu apoštolové církev naučili?

Starec o tom pravil: „Kdy jsme ztratili milosrdenství a kdy jsme ztratili soucit, z něhož se milosrdenství rodí?
Kde je ta bratrská láska, o které slyšíme v kázáních?
Proč neproměníme víru ve skutky a na místo toho, z ní děláme mrtvou literu?
Takto urážíme a činíme ostudu Hospodinu před nevěřícími!
Máme ústa plná slov o míru a lásce, ale ve skutečnosti projevujeme jen málo pochopení ve vztahu k bližním, takže našim vlastním jednáním, častěji šíříme nevíru než víru.
Nemám v úmyslu nikoho urazit a omlouvám se každému, koho toto urazí.
Mým jediným přáním je, aby každý z nás, kdo se odvažuje nazývat sebe křesťanem, nedovolil znovu ukřižovat Krista v sobě i v druhých.“ (Ctihodný starec archimandrita Efrem Arizonský)



Poslední modlitba
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Minulý článek na téma tohoto svátku: O lásce svatých apoštolů






Zobrazit příspěvek č. 1419 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2024
NANEBEVSTOUPENÍ

Naplnění záměru Stvořitele

Abychom se pokusili lépe pochopit svatodušní svátky, resp. událost sestoupení Svatého Ducha (viz o tom zde a pak zde), pohlédněme zpětně ještě na předcházející svátek Nabevstoupení Pána. Událost tohoto svátku hovoří o záměru Božím s člověkem, s lidstvem.

Přebývání Ducha na zemi v Církvi je ještě lepší než trvalá tělesná přítomnost Krista: »Je lépe pro vás, abych odešel. Jinak by Duch Svatý k vám nepřišel.« (Jan 16,7)

V Padesátnici nám ještě probleskuje reflexe svátku Nanebevstoupení Páně. V tomto svátku vidíme naplnění Božího úradku při stvoření světa a člověka. Stvořený Adam byl stvořen jako psychosomatická bytost. Tedy skrze svou duši je bytostí duchovní, a skrze své tělo je bytostí materiální. Obojí spojeno v jedné lidské osobě (tak je toto spojení uloženo v základu všech lidských bytostí). Duší jsme spojeni s naší nebeskou vlastí, tělem jsme spojeni s materiálním a živočišným světem. Adam měl za úkol, aby sebe, a tím skrze své tělo i veškerou materii a živočišstvo, přivedl k Bohu, sjednotil s Bohem, zbožštil. A tak vše, co z Boha vyšlo se mělo skrze člověka zase vrátit k Němu zpět.

Vinou člověka se to však nějak zamotalo a protáhlo, a lidstvu to přineslo nespočet tragédií, moře prolité krve a nevýslovné utrpení v průběhu všech věků. Nicméně úkol prvního Adama splnil druhý Adam - Kristus. Při svém Nanebevstoupení bere s sebou vzhůru naše lidství, které přijal od Panny Marie a které zbožštil, a přivádí je k Otci; usedá - neoddělen od tohoto lidství - na pravici Otce, uvádí je ve své boholidské Osobě do společenství svaté Trojice. Tím byla naplněna vůle Stvořitele a ukázáno, vše, co si Bůh přeje, se stane. Neexistuje žádná síla, která by mohla zmařit Boží vůli.

„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39)

Když bylo vráceno naše lidství k Bohu, otevřela se tím cesta i všem lidským bytostem a skrze ně i všemu tvorstvu, které naříká a „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ (Římanům 8,19-23)

Aby se toto mohlo naplňovat v průběhu všech věků, které mezi oběma Kristovými uplynou, byla Duchem Svatým zbudována Církev, skrze kterou přetrvávají, rozdělují se a lidem se udělují všechny plody Kristem vykonané spásy. A tak dochází svého cíle každý jednotlivec i celé lidstvo. Církví jsou spaseni věřící, ale dostává se skrze ni i nějaké účasti na Božím dílu také nevěřícím.

Říká se, že už při stvoření světa a člověka Bůh myslel na Církev. Celý vesmír je stvořen kvůli Církvi a pro ni. Záměr Církve se mohl uskutečnit díky Adamově svobodné vůli různými způsoby. Nakonec se uskutečnil tak, jak jej vykonal druhý Adam. Církev je z toho úhlu pohledu větší a vzácnější než vesmír. Zrození Církve při Padesátnici je tudíž větším dílem než stvoření světa. Církev zachraňuje celý svět, kosmos, který by bez Církve propadl marnosti a zmaru.

Pán Ježíš vystoupil k Otci, a my jsme zváni na cestu za ním.




Zobrazit příspěvek č. 1418 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém

Pokračování úvah o svátcích Padesátnice - 2. část

1. část je zde.

V tyto svátky jsou naše chrámy ozdobeny zelení - zelené listy rostlin a stromů jsou znakem rozkvětu a růstu a života duše. Připomíná nám to ráj. Chrám je ostatně při liturgii vždy obrazem ráje, předjímkou jeho přítomnosti a našeho přebývání v něm. Aby zahrada a sady mohly růst, potřebují vodu. Právě o této duchovní vodě hovořil Pán, když přirovnal budoucí sestoupení Svatého Ducha k živé vodě. (Jan 7,37-39) Aby lidská duše mohla žít plně, mít život v hojnosti, takže přetéká životem, potřebuje dar blahodati Božího Ducha. Bez něj duše strádá, živoří a hyne.

Chrám plný zeleně nám názorně připomíná rozdíl mezi vyprahlou pouští a zeleným rájem. Když toto podobenství transponujeme do duchovní roviny, vidíme, že podobné rozdíly mohou být i mezi lidskými nitry. Srdce Duchem naplněného člověka je jako kvetoucí zahrada, kdežto hřích a vášně vysušují lidské nitro a činí z něj pustou poušť. To není jen poetická metafora! Lze to zřetelně cítit při setkávání s lidmi. Jeden kypí životem, nadějemi a inspirací, druhý je unavený vším, otrávený životem, na smrt skleslý a bez zájmu o cokoliv ušlechtilého.

Vzpomínám si, jak jeden mnich říkal: „Ti mladí lidé jsou dnes tak unavení.“ To je pochopitelně nejen vlivem stresu, na který se dnes svaluje všechna lidská nepohoda, a současného ducha společnosti, ale i jejich duchovním stavem.

* * *

Pravoslavný zvyk zdobit chrám na svátky Padesátnice zelení, ratolestmi, listím a květy přešel do Církve od židů. Při svátku letnic, což byl svátek na památku události, kdy Hospodin daroval Mojžíšovi na Sinaji tóru (Zákon), se takto zdobily synagogy a domy, aby se tím připomněla zeleň a květy, které obklopovaly horu Sinaj, kde zrovna byla Božímu lidu předávána tóra (tj. Zákon, který odlišoval Boží lid od pohanů).

Jak se zdá, tak do křesťanských obyčejů a tradic spojených s oslavou Padesátnice pronikl i vliv jiného židovského svátku, při němž se také používají ratolesti a větve a také mají připomínat putování Božího lidu po poušti, a to je velký svátek stánků (Sukot, a židé při něm přebývali ve stanech z ratolestí).

Ježíšovy výroky o světle a o živé vodě (Jan 7,37-39), pronesené na svátek stánků, vztáhla Církev k oslavě Sestoupení Svatého Ducha, protože i evangelijní svatopisec vysvětluje, že pod řečenou vodou myslel Spasitel Ducha Svatého.

* * *

Jsem přesvědčen, že každý, kdo je nějakou dobu v církvi a nedělá nějakou závažnou chybu, po čase začne procházet změnou svého myšlení, jak na něj působí Duch Svatý.

Jako příklad převyprávím příběh z pateriku (avva Dorothej?). V noci viděli tři mniši nezávisle na sobě, jak se ve tmě venku od monastýru pohybuje nějaký stín, přehoupl se přes plot a vzdaloval se směrem k vesnici. Ti tři to přišli (opět nezávisle na sobě) ohlásit igumenovi. První řekl: "Jeden z našich mnichů chodí v noci do vesnice krást." Druhý hlásil: "Někdo z našich chodí v noci do vesnice smilnit." Třetí podává zprávu: "Nějaký náš mnich chodí v noci do vesnice tajně pomáhat někomu chudému." Všichni tři viděli to samé: pouhý stín a nic víc. A přesto podali tři různé zprávy. Z toho je zřejmé, že člověk nevnímá realitu kolem sebe jen očima, ale spíše přes filtr svého vlastního duchovního stavu. O tom mnichovi, co chodí v noci do vesnice, se igumen od těch tří sice nedozvěděl nic, ale zato se toho hodně dozvěděl o vnitřním stavu každého z těch tří. První měl problém s dodržováním slibu chudoby, a tak všude viděl jen majetek a druhé lidi jako zloděje. Další mnich měl problém se slibem čistoty, takže všude kolem sebe viděl jen smilstvo. Třetí mnich byl naplněn dobrotou, soucitem a milosrdenstvím, a tak viděl všechny ostatní mnichy stejnými, jako byl on sám. První dva zůstávali stále nedotčeni očistným působením Ducha. Třetí už dosáhl nějakého pokroku v práci na očišťování srdce, kterou na něm Duch konal.

Jak říká lidová moudrost: Podle sebe soudím tebe. Zloděj vidí všude kolem sebe zloděje, a tak si ospravedlňuje svůj hřích. Smilník vidí všechny smilnit. Lhář je z celého srdce přesvědčen, že lžou všichni.

Jednou z nejhorších vášní je závist, je to skryté zlodějství. Zloděj vždy sleduje cizí majetek, slídí po druhých lidech. Závistník nikdy nevěří ctnosti cizích lidí, ale vždy každého podezírá. Většinou to maskuje např. bojem za spravedlnost, za rovnost, za odhalování pokrytectví atd. (Jidáš záviděl Pánu Ježíši pomazání drahocenným myrem a maskoval to starostlivostí o chudé. Jan 12,5) Hříšník nevidí krásu Božího stvoření. Svět považuje závistník vždy za nespravedlivý. Všichni hledíme na stejný svět, ale každý vidíme něco jiného. Hledíme totiž na svět skrze své vášně a poklesky, nebo skrze ctnosti. Proto vidí svatí lidé všude dobro a krásu.

Když vidí svatý člověk něco zlého, řekne si: „Svět je zlý, protože já jsem špatný.“ Když je člověk s Bohem, zdají se mu všichni lepší než on. Těžko si umíme představit, jaká je to úleva.


P.S.
Jiný příklad změny myšlení: „Pomozte mi, prosím! Jsem velmi bohatý člověk.“ V předrevoluční době v Rusku jeden muž zdědil zlato a úspěšným podnikáním se stal nesmírně bohatým. Jenže místo toho, aby hledal způsoby, jak toto bohatství ještě rozmnožit (jak je to obvyklé u boháčů), hledal cesty, jak rozdávat chudým, jak by mohlo je nezměrné bohatství přinášet užitek trpícím. Ačkoliv dával mnoho a neustále, trápil se stále tím, jak rozdávat ještě víc. Pátral a dokonce dal inzerát. Tížilo ho špatné svědomí, že stále nenachází dost způsobů, jak dostat peníze k těm, kteří to nejvíc potřebují. Všichni kolem se mu divili a nechápali to. Jenže pak začalo jeho chování zbožné křesťany pohoršovat a nakonec bylo takové počínání prohlašováno za skandální. (To se stalo v předrevolučním Rusku, které dnes někteří současní staromilci považují za úplný etalon zbožnosti!) Skutečnou zbožnost skoro nikdo (ani v církvi) nechápal (viz o tom sv. Inatij Brjančaninov) a křesťanskou vírou proměněné lidské uvažování považovali za bláznovství, za skandál. Na příkaz samotného cara měl být zavřen do blázince. Naštěstí se o úradku ruských farizeů dozvěděl včas a utekl na Athos.

A ještě jeden příklad jiného myšlení. Seděli chlapi v hospodě. Pili, veselili se. Jeden však byl nějak posmutnělý. Když se ho zeptali, co s ním je, odvětil: My tady pijeme, a v monastýru mají všenoční bdění.



Pokračování v dalším příspěvku






Zobrazit příspěvek č. 1417 jednotlivě

Administrátor --- 28. 6. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém

Svátek PADESÁTNICE

Apoštolé před Padesátnicí neměli Svatého Ducha. Slova Pána Ježíše o udělení moci svatým apoštolům odpouštět hříchy (resp. svazovat a rozvazovat) se vztahují k budoucnosti. Čili když Pán dechl na apoštoly a řekl jim: »Přijměte Ducha svatého,« (Jan 20,22) vztahuje se jeho výrok právě k Padesátnici. Když hovořil o tom, že apoštolové obdrží Ducha Svatého, měl na mysli Padesátnici: »Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.« (Jan 16,13-14) … »Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošlu ho k vám.« (Jan 16,7)

Veliký užitek z odchodu Pána Ježíše a ze seslání Svatého Ducha - Zástupce Božího Syna na zemi viděli proroci. Jeden z nich zřel jerusalemský Chrám, tj. předobraz Církve, jako vodou naplněný Boží chrám. Takto vypadal chrám Boží, tj. Církev, v prorockém vidění Ezechiele: »...budu uprostřed nich přebývat navěky. Synu člověčí, popiš domu Izraele tento chrám. ... přivedl mě ke vchodu do chrámu. A hle - zpod chrámového prahu směrem na východ proudila voda (chrám byl totiž obrácen k východu). Voda stékala zpod pravé strany chrámu na jih od oltáře. Poté mě odvedl severní branou ven a vedl mě okolo až k východní bráně vnějšího nádvoří. A hle - z její pravé strany se řinula voda. ... provedl mě vodou - sahala po kolena. Odměřil dalších tisíc a provedl mě vodou - sahala po pás. Odměřil dalších tisíc - a byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat a nešla přebrodit. ...Kamkoli ta řeka přiteče, všechno se tam v její vodě uzdraví a ožije.« (Ezechiel 43,9-10; 47,1-5 a 9)

Jerusalem a chrám stály na místě, na kterém byl nedostatek pitné vody; vody k umývání bylo dost, ale čistá voda se roznášela po městě z několika málo studní - konali to buď sluhové svým pánům nebo jako veřejnou službu to provozovali vodnáři, a lidé v městě jim pak za donesenou vodu platili (podobně jako my si kupujeme vodu balenou). Představa jerusalemského chrámu plného vody, ve které se dalo plavat, byla tak nereálná, že bylo jasné, že se jedná o nějakou duchovní realitu, zázrak či jinotaj.

Tak vykládají symbol vody i jiní proroci, např. Jeremiáš prohlašoval, že pramenem vody živé je Hospodin (17,13). A opět Ezechiel: »Pokropím vás čistou vodou a budete čistí. Ode vší vaší nečistoty a ode všech vašich hnusných model vás očistím. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich.« (36,25-27)

Právě tento jinotajný obraz používá Pán Ježíš:

»V poslední, velký den svátků (letnic či stánků) Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.« (Jan 7,37-39)

* * *

Nejlepším dokladem skutečnosti, že apoštolové před Padesátnicí neměli ještě Ducha Svatého, je jejich chování, charaktery jejich neproměněných osobností. Vidíme zásadně jiný obraz při pohledu na apoštoly v dobách, kdy doprovázeli Pána Ježíše a byli jeho učedníky, a pak zcela odlišný obrázek apoštolů po sestoupení Ducha Svatého.

Před Padesátnicí to byli naprosto světští lidé, nikterak se svými názory a způsobem života neodlišovali od běžné židovské společnosti. I svými zájmy a chováním se nevymykali tomu, co bylo obvyklé. Apoštolové se zajímali, co z toho budou mít, když zanechali světského zaměstnání a začali chodit s Ježíšem, jindy se hádali o to, kdo z nich bude větší v mesiášském království, které si představovali stejně světsky a naivně jako ostatní běžní židé. Pán Ježíš je trpělivě vyučoval, ale oni prakticky nic z toho nechápali nebo si to vysvětlovali příliš přízemně. Ani po třech letech každodenní výuky není na nich znát žádný velký pokrok v duchovním ohledu. Přední z apoštolů, Petr zradil Krista, třikrát ho zapřel, protože ho vyděsila nějaká služebná děvečka. U jeho kříže stál z nich jen ap. Jan, ostatní se báli vystrčit nos, aby se nedostali kvůli jejich popravenému učiteli do potíží.

Po třech letech vysvětlování duchovní podstaty Božího Království si stále představovali Mesiáše jako pozemského krále, který se postaví do čela andělských vojsk, aby vyhnal Římany a svou nepřemožitelnou mocí ustanovil panování židů nad celým světem, přičemž apoštolové budou jeho nejbližší rada. Sice věřili v Boha, žili zbožně, milovali Krista, ale nebyla tam ještě ta proměna osobnosti, změna smýšlení, dar nadsvětské moudrosti.

To vše přišlo až při Padesátnici. Jako by z horní síně, kde sestoupil Svatý Duch, vyšli úplně jiní lidé. Pryč byl strach, pryč byl zájem o světské věci a o panování nad tímto světem. Ti, kteří se před padesáti dny děsili, že je někdo bude spojovat s Ukřižovaným a provede jim to samé, co provedli židé Jemu, najednou na zaplněných ulicích a náměstích před masami lidu bez strachu provolávali zvěst o Ježíši Kristu, o Mesiáši. Najednou byli vyzbrojeni mocí shůry a plni moudrosti hlásali pravdy o Bohu a o spáse člověka skrze Krista ukřižovaného a posléze zmrtvýchvstavšího. Hojností darů Ducha Svatého konali zázraky a všemi svými skutky ukazovali velikost Boží.

Po 50nici se už apoštolové nezabývali tím, kdo je z nich první, kdo bude sedět po pravici a po levici ve slávě Mesiáše. Duch Svatý se na nich projevil nejen tím, že konali zázraky, ale především tím, že změnil jejich myšlení. Z bázlivých a ustrašených učinil statečné; pozemsky uvažující změnil na lidi, kteří se zabývali už jen duchovními předměty, církevními věcmi a hlásáním evangelia.

* * *

Tak se zrodila naše Církev. Z apoštolů, na které Pán seslal Svatého Ducha, Boha, třetí Osobu Boží Trojice, aby zde přebývala mezi námi po všechna následující pokolení až do konce světa. Církev se tím stala příbytkem Božím, kam přicházejí lidé, aby se setkali s Bohem, okusili jeho dotyk, byli jím poučeni, dosáhli nadpřirozené moudrosti, získali jeho blahodať a spojili s Ním své duše i svá těla, celé své životy.

Děje se tu něco většího, než bylo stvoření světa. Složitost stvoření je zázrak, ale spása člověka je větší věcí, a vznik církve je ještě větší. Více, než něco tak neuvěřitelného, jako je vznik člověka s celou jeho dosud neprobádanou komplikovaností, je zrození vyššího živoucího jsoucna - Církve. Duch Svatý sestupuje a vzniká tajemné Tělo, v němž jsou lidé jeho buňkami a život mu dává dech Ducha Svatého; toto mystické Tělo, která má Krista jako svou hlavu, je příbytkem Ducha Svatého.

Nikdy před tím a nikde jinde se nestalo ani neděje přebývání Boha na zemi takovým způsobem, jakým se to děje v Církvi. Boží Duch, skrze něhož Bůh naplňuje vše, co existuje, dává všemu stvořenému jeho existenci a trvání, a je všudypřítomen od počátku dnů, se nyní usídlil v domě zbudovaném z živých kamenů, aby zde konal dílo, o němž nikdo doposavad nevěděl, ani je netušil, ani si je nedokázal představit. Duchovní dům, kde se mnozí stávají jedním, a v Duchu Svatém vytvářejí jedno tělo. Duch zde díky Kristu proměňuje lidi v Krista, očišťuje, posvěcuje a zbožšťuje. Sjednocuje každého z nás s Bohem. Něco takového, co nikomu dříve ani nepřišlo na mysl, se působením Ducha v Církvi stalo naší všednodenní skutečností.



Vše, co se v církvi děje posvátného, je dílem Svatého Ducha. On koná všechny svaté Tajiny, jeho mocí se uděluje lidem posvěcení a požehnání. On nás omývá při křtu a touto duchovní vodou očišťuje naši duši Pán při zpovědi. Skrze Svatého Ducha přebývá uprostřed nás Pán Ježíš Kristus a slouží svou velekněžskou službu. Kněz i veškeré duchovenstvo Pánu Ježíši jen přisluhují. Jsme nástroji Ducha.

Závdavek daru Ducha Svatého jsme všichni dostali při svaté Tajině myropomazání (hned po křtu). Byla nám udělena pečeť daru Ducha Svatého. Tím byla naše duše otevřena vstupu blahodati. Bylo do nás zaseto duchovní semínko. Záleží jen na tom, jak povedeme náš další život, zda to semínko vzroste a stane se z něj veliký strom, který spojí zemi s nebem, anebo zda jej ve víru světského života a divokým tancem vášní a hříchu zadupeme. Právem se o Tajině myropomazání říká, že je to osobní Padesátnice každého z nás.

Možná si dost dobře neuvědomujeme, že jsme-li v Církvi nejen tělem, ale i duchem, pak se to má projevovat podobně, jak tomu bylo u svatých apoštolů. I na nás v Církvi sestupuje blahodať Svatého Ducha. A to s jediným cílem očistit, osvítit a zbožštit nás. To znamená předně změnit myšlení. Blahodatí Svatého Ducha pomazané lidské uvažování se projevuje zájmem o duchovní život a o získání věčné spásy. Taková duchovní mysl se sama odvrací od předmětů světských, pomíjejících, vášnivých a hříšných. Mysli očištěné a osvícené Duchem Svatým se bojí démoni. Sami prchají a nejsou schopni ji snést. Nejsou tedy ani schopni zasévat do ní hříšné myšlenky. Není pro ně v nás připravena půda.

»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.« (Římanům 8,14-17)

* * *

Psát o tom je trochu zvláštní, protože duchovní člověk to všechno zná z vlastní zkušenosti. A do světského smýšlení taková zvěst stejně nepronikne, bude se od světské mysli (Písmo ji nazývá tělesnou) odrážet jako míček od betonové zdi. Každý, kdo bude chtít někomu sdělovat svou duchovní zkušenost, se přesvědčí, že těžko je mluvit o Duchu k lidem, kteří jej nemají. Jak by člověk mohl litovat, že nezískal či přišel o to, co nikdy neměl a co si neumí ani představit? Pro něj jsou slova o duchovním zápasu přinejlepším nezajímavá a nudná, v horších případech bláznovstvím či fantazií. Adam plakal, když ztratil ráj, svatí pláčou, když na chvilku ztratí blahodať.

Nicméně vždy se najdou i lidé hledající, otevření k slyšení slova. K takovým volal Pán Ježíš: "Proste a bude vám dáno!" to říkal o blahodati. Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno! Otec dá Ducha Svatého těm, kteří ho prosí, a Duch nám dá vše potřebné.

* * *

Každý sám na sobě poznáme, zda máme Ducha. Bez Ducha není možno mít rád Církev, přijímat evangelium, věřit, poznávat a milovat Boha. Bez Ducha nemůžeme zachovávat mravnost. Duch nás vede k modlitbě, jedině v Duchu Svatém můžeme milovat modlitbu, protože ji zřetelně vnímáme jako rozhovor s Bohem. Duch nás učí zamilovat si čistotu.

Duch nás učí modlitbě, posiluje nás při očišťování srdce od vášní a v duchovním zápasu. Vše, co nás z Boží prozřetelnosti potká, Bůh proměňuje tak, aby nám sloužilo k užitku na cestě spásy. Schopnost to tak vnímat a nereptat nám dává blahodať Svatého Ducha.

»Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru.« (Římanům 8,26-28)

Dílo Ducha: očišťují a osvěcují se lidské duše, přijímáno je evangelium, vyháněn je ďábel, koná se veškeré dobré dílo, lidé se kají. Rozpoznávají, co je dobré a co je zlo, a mají-li odhodlání, dostávají sílu zvolit si dobro a zavrhnout zlo. Duch dává našim duším sílu a odhodlání, abychom neklesali na mysli a neztráceli naději. Duch učí trpělivosti, soucitu a milosrdenství. Vede nás k životu dle Ducha a ne podle těla. Rodí v nás nebeské myšlenky. A především nám dává bázeň Boží a lásku, která je připravená k sebeoběti.

Změna naší mysli, tj. způsobu našeho uvažování, je jeden z nejvýraznějších a nejdůležitějších projevů působení Svatého Ducha. Nepropadat skepsi a stále mít dobrou naději. To je ovoce Ducha, které bychom měli my všichni rodit. To by mělo být typickým znamením lidí z Církve.

Kdo myslí jen a pouze na světské věci - nemá Ducha. To je to tělesné smýšlení. Světské myšlenky jsou jako plazící se hadi; svým syčením přitahují pozornost a hrozí nám od nich uštknutí, resp. umrtvení duše. Takový člověk hledá jen výhody. Má na zřeteli hlavně sebe. Ve věřícím člověku vidí idiota. Bez Ducha nepatříme Kristu. Světské myšlení je smrt.

»Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.« (Římanům 8,6-7)

* * *

Svatodušní svátky jsou tedy pro nás nejen vzpomínkou na zásadní událost, kterou je zrod Církve, a oslavou jejích „narozenin“ (1991. dle obvyklého kalendáře). Je to také každoroční opakování výzvy k změně smýšlení, abychom se svým způsobem uvažovaní stali skutečnými „občany nebes“ (jak to nazývá ap. Pavel). Pán Ježíš nám ukázal, jak smýšlí duchovní člověk. Jak je trpělivý, soucitný, milosrdný, mírný a plný lásky připravené přinést oběť. Při pohledu na život Kristův vidíme, v koho nás chce Duch Svatý proměnit. Jaký je cíl působení blahodati Ducha. Kéž tato práce, kterou nade mnou chce Utěšitel vykonat, nevyjde naprázdno kvůli mé úpornosti, tvrdošíjnosti, lhostejnosti, ledabylosti. Největším nepřítelem mé spásy není ďábel, ale já.

Ničeho se už nemusíme bát, kromě jediného: aby se mi nestalo, že ani po mnoha letech v Církvi nebude žádný rozdíl mezi mnou a nevěřícím světským člověkem; mezi tím, jak uvažuji já, a jak uvažují materialisté či pohané.


Pokračování v dalším příspěvku






Zobrazit příspěvek č. 1416 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2024
Kurz psaní ikon

Podrobná výuka pravoslavné ikonografie

Srdečně zveme všechny zájemce na ikonopisný kurz, který se bude konat 10. - 14. září 2024 v prostředí pravoslavného monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově na Olomoucku. Účastníci kurzu budou mít možnost vytvořit si podle ikonopisného vzoru ikonu Bohorodice Vladimirské.

Budou připraveny také instruktážní ukázky pokrývání ikonopisné desky kliho-křídovým podkladem (tzv. levkasem) a pozlacování ikony. Na programu jsou i dvě přednášky, které umožní přítomným seznámit se s historickým vývojem ikonopisného umění a shlédnout poutavé a inspirující ukázky ikonopisných výtvarných postupů.

Na vytvoření výukového manuálu se bude podílet ikonopiska sestra Iveta Kadlecová. Navštívit nás přislíbila ikonopiska sestra Sylva Novotná.

Součástí pobytu bude navíc účast na každodenním monastýrském dění – tedy modlitbě, přípravě postních i nepostních pokrmů a práce na monastýrské zahradě (s ohledem na individuální zájmy a možnosti účastníků).

Těšíme se na všechny, kdo touží poznat tajemství pravoslavného ikonopisu a strávit několik dní v monastýrském prostředí.

Zájemci nechť se hlásí na e-mail: ikonograf(a)seznam.cz. Viz též níže uvedenou webovou stránku.

Jana Baudišová,
organizátorka kurzu


(Budeme moc rádi, pokud nám pomůžete s šířením této pozvánky. Děkujeme.)

(V odůvodněných případech je možno požádat o slevu z celkové ceny kurzu ve výši 2500,- Kč; např. pro studenty či ze sociálních důvodů).






PDF ke stažení

Naše kurzy pravoslavné ikonografie jsou oznamovány na webových stránkách ikonopisky Jany Baudišové: ikony.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1415 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2024
Svátky jarní rovnodennosti

K otázce data Paschy, které nám letos nějak zamotává hlavu

Aktualizováno

V souvislosti se stanovením dne Paschy se většinou hovoří jen o jarní rovnodennosti a neděli po prvním jarním úplňku. A současně se však odvoláváme na I. všeobecný sněm (r. 325), který pro církev stanovil, jaké podmínky má datum Paschy splňovat. Celá řada lidí se při tom domnívá, že právě tam bylo rozhodnuto o zmíněné první neděli po prvním jarním úplňku. Jenže o tom nepadlo v ustanovení I. všeobecného sněmu, který se touto otázkou na žádost císaře Konstantina zabýval, ani slovo. (Viz přetlumočení tohoto usnesení v 1. kánonu antiochijského sněmu, čili Ant 1)

Jaro a svátky novoluní jsou z hlediska křesťanské víry v principu podružné. Mimochodem, připomeňme si, že na jižní polokouli se slaví velikonoce na podzim. Slyšel, že tam mají velikonoční svátky spojené se symbolikou podzimu právě tak pevně jako my se symbolikou jara. (Tam je totiž podzim úlevou od pekelných veder a to jim připadá jako výstižný obraz toho, že nás Kristus svým vzkříšením vysvobodil od pekla věčného.)

Slavení pravoslavné Paschy je založeno na úplně jiných ideových základech, než je tomu v římsko-katolické církvi, která za základ stavení data Velikonoc klade právě onu obecně vzývanou jarní rovnodennost a na původní pravidlo o datu Paschy se přestala ohlížet. V pravoslaví stojí základy stanovení data Paschy na dvou principech:

1.) První princip tkví v samotném důvodu, proč se sněm touto otázkou zabýval. Ideový základ kanonického řešení této otázky je spojen s jednotou církve, která se má projevovat i jednotným slavením hlavního křesťanského svátku. Čili jediná kanonická Pascha je vždy ta, která se oslavuje v jednotě a v souhlasu s Církví. To je, myslím, hlavní princip.

2.) Samotné ustanovení I. všeobecného sněmu (dosvědčeného kánonem Ant 1 a dále v Ap 7) ohledně data Paschy stanovuje prakticky jen to, že Pascha se musí oslavovat až po židovské Pasše, protože Kristus vstal z mrtvých až po židovské Pasše. Jde tedy o časovou posloupnost. Leč v pozadí vidíme zase ten první princip - církevní jednotu. Tento kánon je totiž namířen proti přetrvávající praxi tzv. „janovských církví“, které se odvolávaly právě na odkaz svatého apoštola Jana.

Sv. Jan, miláček Páně, byl ve věcech bohoslužebné praxe dosti napojen na starozákonní praxi (např. při bohoslužbách prý nosil čelenku, jako součást starozákonního velekněžského roucha) a v tomto kontextu se napojoval i na židovský kalendář, resp. na slavení Paschy v den 14. nisanu. A právě od něj zřejmě pochází celocírkevní obyčej nazývat Kristovo Vzkříšení jako Pascha (od židovského pesach).

Časová posloupnost je, myslím, pouhým zdůvodněním, proč církev nepřijala jako základ jednotného slavení Paschy právě výše zmíněnou janovskou praxi. A je dobrým zdůvodněním, které celá Církev postupně přijala.

Dnes se smysl této logiky někteří liberální teologové snaží zpochybnit a vykládají slova kánonu o zákazu slavení „s židy“, jako že křesťané nesmí chodit oslavovat paschu židovskou nebo ji dokonce slavit v synagogách apod. Tento názor neobstojí, protože řečený kánon byl (podle drtivé většiny církevních historiků a kanonistů) namířen proti výše vzpomenuté zvyklosti janovských obcí, které slavily Paschu podle židovského data, ale v těchto obcích ji určitě neoslavovali v synagogách ani ji zcela jistě neoslavovali Mojžíšem předepsaným rituálem zabíjením beránka. A kromě toho ignorují tito liberální teologové samotný důvod, proč se otázka Paschy na sněmu vůbec řešila, a tím byla nejednota právě v datu.

Problém s datem Paschy vznikly v historii církve velice brzy. Židokřesťanské obce slavily Paschu 15. dne jarního měsíce Nisanu, ve stejný den jako židé. (Židé očekávali v ten den příchod Mesiáše a první křesťané očekávali jeho druhý příchod. Dodnes je relikt tohoto očekávání přítomen v tradici kolem velkosobotního obřadu blahodatného ohně v Jerusalemě /myslím tím tu lidovou pověst, že nesestoupí-li oheň, přijde na tuto Paschu konec světa/.) V dalších obcích přenášeli oslavu Paschy na první neděli po 15. nisanu, aby ctili skutečnost, že Kristus vstal z mrtvých den po sobotě. Na jarní rovnodennost tenkrát nikdo tak exaktně nehleděl, protože židé měli lunární kalendář (tedy měsíc měl 28 dnů) a v tomto kalendáři byl rok výrazně kratší než solární rok a tudíž se jejich pohyblivý kalendář rychle posouval, což židé řešili občasným vložením dalšího (13.) měsíce do roku. Takže astronomická rovnodennost se neřešila, hledělo se na začátek jara stanovený novoluním 1. nisanu a následným úplňkem 14. nisanu (tj. když má luna prvního měsíce 14 dnů, jak tomu bylo od dob Mojžíše). Vzhledem k posunům lunárního kalendáře tam a pak zase skokem zpět, byl i začátek jara pohyblivý.

V církvi vznikl spor mezi „čtrnáctníky“ (odvozeno od 14. nisanu), kteří slavili Paschu se židy a bez ohledu na neděli, odvolávajíce se na ap. Jana. Křesťanské obce pocházející z pohanů se držely slavení Paschy v neděli po židovské pasše či později (někteří staří církevní spisovatelé kladou jarní rovnodennost nikoliv do měsíce března ale až do dubna).
Zdá se, že když kánon Ap 7 hovoří o jarní rovnodennosti, nemluví o astronomii, ale míří tím na židovskou paschu, která teoreticky se sice měla krýt s astronomickou rovnodenností, ale v praxi se mohla posouvat a dostat i před skutečnou jarní rovnodennost (to platilo tenkrát, dnes to počítají jinak). I autoritativní výklad kánonů dle Zonara míní, že „jarní rovnodenností“ se tu nemyslí astronomický jev. Citace relevantních kánonů jsou mj. zde: pravoslav.or.cz/kalendarium/O_PASCHAL.pdf

Aby nebyla církev závislá na židech a na jejich určování paschy, a byla v této věci samostatná, domluvilo se (r. 325), že pro celou církev bude vypočítávat a určovat datum Paschy Alexandrijská církev, kde k tomu bylo nejvíce učenců, matematiků a astronomů. Sněm však metodu výpočtu nestanovil. Důležitá byla jednota a nikoliv algoritmus výpočtu.

Římská gregoriánská pascha nerespektuje kanonická pravidla, protože se opravdu občas dostává před židovskou, jak si to můžete ověřit v tabulce zde: orthodoxia.cz/kalendar. Jak tam vidíte, gregoriánská pascha se dostává před židovskou, a to o hodně, např. zrovna letos, příště to bude v r. 2027; viz červená čísla v druhém sloupci zprava. (Zároveň v tabulce vidíte, že pravoslavná Pascha se nikdy nepřekrývá s židovskou ani ji nepředchází.)

* * *

Konat nekanonickou Paschu (tj. bez shody s Církví) má z vážných důvodů povoleno např. finská církev, která však tím pádem nemůže kvůli této anomálii dostat autokefalitu. Udělením autokefality se totiž konstatuje stav dospělosti oné místní církve, což znamená mj. i schopnost plnit všechna kanonická pravidla, jak je v pravoslavném světě obvyklé.

Autokefalitu nemohla získat ani naše církev v dobách sv. Gorazda, a když nám později na příkaz politbyra komunistické strany nedobrovolně uděloval ruskou „autokefalitu“ patriarcha Alexij (což činil s krajní a neskrývanou nevolí, jak vyprávěli pamětníci; asi proto o tom nevydal ani žádný tomos), tak v podmínkách udělení autokefality bylo zrušení nové paschálie v místní církvi, což také první metropolita Jelevferij všem církevním obcím nařídil. Pak to zopakoval ve svém výnosu ještě posvátný synod v r. 1956. Doba komunismu však znemožnila tento výnos prosadit, a tak tu máme novou paschálii sporadicky doposavad. Narozdíl od dob vladyky Gorazda jsou však dnes pro slavení Paschy s katolíky - místo s pravoslavnými - důvody sporné.

* * *

Letošní velká vzdálenost mezi gregoriánskou paschou a pravoslavnou, která se stala příčinou vzrušených debat, má jednu výhodu. Nutí pravoslavné křesťany, aby si vybrali, s kým chtějí slavit „největší jarní svátek“. Všechny součásti našeho církevního života mají tuto vlastnost, která je duchem vpravdě prvokřesťanská, nutí nás volit. To platí vlastně o každé neděli (jít na bohoslužbu nebo dělat něco jiného), to platí o každém postním dnu (postit se, či nepostit se, that is the question), to platí o křesťanské morálce a mravnosti - musíme si zvolit: lhát či nelhat, krást či nekrást, zabít či nezabít. Ukázat sobě, světu i Bohu kam patříme, s kým jsme. Sloužíme Bohu a žijeme s Církví, a nebo žijeme „jako všichni“?

Na závěr jen připomeňme, že pokud nás více zajímá astronomie než církevní jednota, a rovnodennost či novoluní více než společná oslava klíčové události křesťanství, nedivme se, že i ve společnosti kolem nás převládlo pojetí velikonoc jako pohanských „svátků jara“.






Zobrazit příspěvek č. 1414 jednotlivě

Administrátor --- 23. 3. 2024
Život a dílo zesnulého vladyky Simeona








* * *



Zobrazit příspěvek č. 1413 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2024
Vladyka Simeon se odebral na věčnost





Zobrazit příspěvek č. 1412 jednotlivě

Administrátor --- 18. 3. 2024
Poslední přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o Adamově pádu

Církev nás čtyřmi nedělemi připravovala na nejdůležitější dobu v roce, na velkopostní období, kdy nám vše bude napomáhat k tomu, abychom v duchovním životě učinili další krůček na cestě svého duchovního vzestupu, na cestě za Kristovou láskou. Církev v půstu změní modlitební a bohoslužebný charakter svého života, nebe se sníží, aby nás co nejvíce inspirovalo k vnitřní změně srdce k vnější změně způsobu života. Dokonce i příroda se na čas promění, jak to vnímají duchovně citliví lidé. Např. Ioann Krestjankin, velký ruský starec (máme o něm otitulkovaný dokumentární film), říkal, že v prvním dnu Velkého půstu cítí, jak se změní svět, všiml si proměny duchovního naladění všeho kolem.

Církev nás důkladně připravuje, abychom tuto vzácnou dobu nepromarnili nebo ji neomezili jen na hladovku, ale využili ji k vnitřní změně, nebo posunu. Kam se máme posunout? Od světa, který ve zlu leží, k Božímu království, ve kterém už nebude žádné zlo. (1 Jn 5,19) Od hříchu, který má tu strašnou moc oddělit člověka od Boha, ke ctnostem, které nás s Bohem spojují. Od vášní, které nás přivádějí ke hříchu a které kazí a poskvrňují naši duši, k očištěnému srdci, které Boha miluje nade vše.

V neděli Celníka a farizeje nám církev připomněla, že hříšníku zavírá cestu k pokání pýcha. Bůh přijme pokorného kajícího hříšníka, ale nikoliv pyšného, třeba i méně hříšného, člověka, který je sám s sebou spokojen. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nechce totiž lékaře ten, kdo nevidí svou nemoc. Nechce Spasitele ten, kdo je se svou zbožností a spravedlivostí spokojen. K čemu je Kristus tomu, kdo nepotřebuje vykoupit z moci hříchu, zla a smrti?

V neděli Marnotratného syna nám církev postavila před oči Kristovo podobenství o nás všech, o lidstvu. Boha jsme zradili, vše, co jsme od něho darem dostali, jsme promrhali. Ale cesta zpět je otevřená. Tou cestou je uvědomit si svůj pád a kát se. A Bůh nás přijme. Chce nás přijmout. Proč? Protože nás miluje. Stejně jako pro vztahy mezi lidmi, platí i pro vztah mezi člověkem a Bohem, - kdo miluje ten odpouští. Není možné milovat a neodpouštět. Láska vše odpouští. Jedinou podmínkou je obrácení hříšníka, tj. návrat, a tímto návratem je lítost, uznání své viny a pevné odhodlání neopakovat své špatné chování.

V neděli Masopustní jsme na obrazu posledního soudu, který před námi Kristus vykreslil, viděli, že Soudce rozdělí lidi do dvou skupin a kritériem, podle kterého bude dělit, je jejich láska. Činná láska, ne teoretická, ne láska zdálky, ale činná láska, která se projevuje soucitem, trpělivostí, pomocí a odpuštěním. Tím, že druhého nesoudíme, ale otevřeme mu své srdce. Taková láska vytváří předpoklad k milování Boha. A láska (k lidem i k Bohu) nás činí Bohu podobnými, obnovuje v nás podobu Boží vloženou do člověka při stvoření, a to nás s Bohem sjednocuje. V tom tkví uzdravení a spása.

Poslední přípravnou nedělí je neděle s tématem Adamova pádu. Tímto tématem nám církev připomíná Boží dobrotu, s níž stvořil Adama, určeného k něčemu tak vznešenému, že si to v našem padlém stavu ani neumíme představit. Jak říkají otcové - všichni lidé nosí kdesi hluboko ve svém srdci vzpomínku na dávný ráj. Je to jakási rodová kolektivní paměť lidstva. Je to vzpomínka na dávnou nesmrtelnost, proto je lidské přirozenosti stále nesmiřitelně cizí myšlenka na smrt. Vůči této myšlence lze otupět, odsunout ji, odvrátit se od ní, ale nelze se s ní vyrovnat. Pád z bytí do nebytí je pro lidské myšlení nepřijatelný.

Jenže je to také neděle o tom, jak člověk ztratil Boží podobu.

Tímto tématem nám totiž církev na samotném prahu půstu připomíná, jak se to všechno pokazilo, když ďábel ze závisti začal člověku kazit myšlení. Adam i Eva měli všechny prostředky ubránit se tomuto pokušení. Jenže ďábel, který už měl zkušenost, jak kazit čistotu Božího stvoření, začal kazit lidské uvažování. Vstoupil s lidmi do dialogu, a první lidé se zachovali vlastně velice moderně, zachovali se tolerantně. Tolerovali, když ďábel začal mluvit o Bohu jako o lháři. Tolerovali, když začal zpochybňovat rady, pokyny a ustanovení jejich Stvořitele a největšího dobrodince. Tolerovali, jeho lži, a začali pochybovat o tom, koho dosud milovali nejvíce. Přestali mu bezmezně důvěřovat, přestali si vážit toho, co pro ně učinil, i toho jak se o ně postaral, toho, co mají. A vydali se pouť za neznámým svůdcem, kterému uvěřili více než Bohu.

Říká se, že všichni stále v průběhu svých životů opakujeme Adamův hřích. Sami právě vidíte, jak hluboká je to pravda. „Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ (Řím 5,12)

Jak postupoval lstivý ďábel, aby dosáhl svého? Nejprve vzbudil zvědavost. Na hříšnou podstatu všetečné a nekonečné zvědavosti, která vzbuzuje neklid v srdci a úplně rozvrátí lidskou vůli i rozum, upozorňují všechny nejstarší památky lidstva. I staré antické mýty. Je to asi součást všeobecné paměti lidstva. Zvědavost je však jen pokažením jiné vlastnosti, která je přirozenou součástí lidské duše, a tou je zvídavost, touha po poznání, která je zacílena především k Bohu, ale kamkoliv by se vydala, řídí de Božími ustanovením a ubírá se cestou, kterou Bůh určil.

A dál už to jde rychle. V rozhovoru s Evou to vidíme názorně - krok za krokem had promyšleně přenastavuje její myšlení. Takže relativizuje či úplně neguje Boží přikázání. Eva najednou začíná přistupovat k Božímu ustanovení „tvůrčím způsobem“ (nejdříve si k němu přidává něco, ještě je zpřísňuje, aby je pak úplně popřela, - jak je to jen podobné zajímavému procesu v dějinách církve, kde občas sledujeme, že se na lidi stále nakládá více a více, zpřísňuje se a zavádí se nové přídavky, místní či folklórní zvyky jsou prohlašovány za nutné a závazné, některá monastýrská specifika jsou prohlašována za všeobecně povinná, až to nakonec většina není schopna dodržet). Nakonec řekne had Evě, jestli vám Bůh tvrdí, že zemřete, tak to není pravda, nezemřete, ale naopak budete jako bohové - znát dobro i zlo.

Jedna jediná věta, a kolik je v ní lži! Vždyť Adam s Evou stáli před úkolem sjednotit se s Bohem, theosis. To je nekonečně více než být "jako bohové". A k čemu je člověku prospěšné, aby poznal zlo? Lidé však použili (zneužili) Bohem danou svobodu, součást Božího obrazu, který do nich Bůh vložil, a vybrali si. A tak všechna lidská pokolení poznávají zlo vrchovatě.

Poslední příležitost pro Evu, aby se obrátila k hadu zády, bylo, když označil Boha za lháře. Jenže už byla chycena svou zvědavostí a musela by tedy použít jakousi námahu, vypětí vůle, aby se odvrátila. A to neučinila. Už byla polapena, dostala do pasivní role, neodporovala a ďábel ji táhnul jako na udičce.

* * *

Jaká poučení z toho máme čerpat pro postní období? Držet se pevně Božích přikázání a ustanovení, nenechat ďábla, aby je zpochybňoval. Často dnes používá to, co se mu v případě Evy dobře osvědčilo, relativizaci: „Dnes už na to není doba! Věda dokázala, že nepotřebujeme Boha... Okolnosti jsou jiné, už nelze všechna přikázání dodržovat jako dříve. Situace se změnila. Moderní člověk už nemá tolik času na modlitbu. Žij tak jako všichni, dělej, co činí všichni.“ Co mu na to řekneme? Jen leklá ryba plave po proudu, živá ryba plave proti proudu.

Pasivita je práh hříchu. O to se ďábel vždy postará. V občanském životě vede pasivita k totalitě či k válce nebo jinému krveprolití (celé 20. století o tom svědčí a současnost jakbysmet). Říká se, že k vítězství zla stačí jen, aby slušní lidé mlčeli. A v duchovním životě? Pasivita znamená, že jsme svůj věčný osud vložili do rukou ďábla.

Z toho plyné druhé poučení: používat vůli, když se chceme přiblížit k Bohu. Překonat odpor, s nímž se každý, kdo chce zamířit svůj život k Bohu, musí setkat. Přikázání se neplní lehce, je nutné větší či menší úsilí, abychom se podle nich zachovali. To samé platí pro půst - to je cvičiště vůle, to je zápas. Námaha, kterou si činíme kvůli Bohu, abychom se očistili a více se mu zalíbili, to je ten pravý dar, čili smysl půstu. (Půst má více významů, ale tentokrát si vyberme tento - obětní dar přinesený skrze naši námahu a sebezapření.)

* * *

Hadu se podařilo přenastavit způsob lidského myšlení. Jaké jsou plody nového uvažování lidí, které je výsledkem ďáblovy chytré manipulace? Především se to okamžitě projeví ohromující sebedůvěrou. To je chabě maskovaná pýcha. Plody takového myšlení vidíme hned na Adamovi a Evě: Proč bych měl Boha poslouchat? Což nemám vlastní rozum? Mohu si přece konat, co chci. Já tomu přece rozumím dobře. Vím, co dělám! Nic se mi nestane.

Na tomto způsobu uvažování je založená celá lidská civilizace - od babylonské věže k dnešku. Člověk už není sám ze sebe schopen činit dobro. Proto v modlitbách vyznáváme, že cokoliv dobrého bychom učinili, není z nás, ale od Boha. Člověk už není pro tento svět zdrojem dobra, jak měl na počátku být, ale zdrojem zla, jak si přál had.

Už jsme říkali, že všichni stále dokola opakujeme Adamův hřích. My všichni máme Adamovo přenastavené myšlení, a tak v nás stále vznikají myšlenky: „K čemu je mi Bůh? Proč bych ho měl poslouchat? Proč se jím nechat omezovat?“ Lidé dnes i kdykoliv jindy těžko snášejí nějaká omezení, dokonce je v kdesi nitru uráží i samotný fakt, že byli stvořeni jako bytost naprosto závislá na svém Stvořiteli a neoddělitelně s ním spojená (to radši ať jsme z opice, ale nezávislí). Člověku čistému však přináší skutečnost, že jsme synové Otce, radost, kdežto v pyšných vzbuzuje nespokojenost a hněv, protože v nich působí satanův duch vzpoury.

V tomto duchu se nesou všechny civilizační budovatelské ideály, které měly vést k blahu lidstva: všechny problémy lidstva vyřešíme sami, člověku vědecky zajistíme nesmrtelnost, zbavíme ho námahy a práce, vybudujeme nový svět, odstraníme války a veškeré zlo. Omyl. Čím více vzpoury proti Bohu, tím více zla. S tím by už lidstvo mělo mít dost zkušeností (zvláště po 20. století).



Leč vraťme se ještě k Adamovi. To změněné uvažování by bylo ještě možno vrátit zpět, dokud nebylo zpečetěno skutkem. Myšlenky stvrzujeme svými skutky. Stav duše se promítá do těla. To platí v dobrém i ve zlém. Podobně jako smrt zafixuje stav lidské duše v okamžiku jejího oddělení do těla, tak i prvotní hřích zafixoval stav lidské mysli v okamžiku toho skutku, a je to stav duchovní smrti.

A plody tohoto skutku? Adam najednou vše vidí jinak. Vše kolem se změnilo. Lidé vidí, že jsou nazí - hřích objektivizuje těla. „Hřích změnil dvě první lidské osobnosti ve dvě odlišné přirozenosti, ve dvě individua, mezi nimiž existují vnější vztahy.“ (Vladimir Lossky) To doposud nebylo. „I lidská láska, vášnivá touha milujících se po absolutnu, v samé fatálnosti svého nezdaru nikdy nepřestane skrývat tísnivý stesk po ráji, touhu, z níž se rodí heroismus a umění.“

Změnil se i vztah k Bohu. Z milovaného Stvořitele se v očích lidí stala hrozba. Ztratila se láska a tím i blízkost a důvěra, a najednou se ocitli ve strašné vzdálenosti od Boha. Boží přítomnost se změnila z duchovní rozkoše na trýzeň. Bůh volá: Adame, kde jsi? Uvědom si, kam ses dostal na cestě, kterou sis zvolil! Vrať se, čiň pokání.

Pak se koná soud. I to je příležitost pro lidi k pokání a k návratu. Je to zkouška, kam až pronikl hřích a zda jsou lidé ještě schopni obnovit původní jednotu. Zkouška je vykonána nikoliv pro to, aby Bůh zjistil něco, co už ví, ale pro lidi, aby oni sami jednou pochopili, co se s nimi stalo. Výsledek všichni známe: svalují vinu na druhého, nejsou schopni přijmout odpovědnost za použití své svobody, vymizela vzájemná láska a nejsou schopni snášet Boží blízkost.

Adam s Evou nepoložili ani samotný základ pokání - neodsoudili svůj hřích. Místo toho se vymlouvali. Nevyznali svou vinu. Neprovedli nad sebou soud, a proto nad nimi vynesl soud Bůh. Takovým lidem je cesta zpět uzavřena a brána ráje uzamčena. Ať žijí ve světě, který odpovídá jejich způsobu myšlení.

Opět platí: to všechno vidíme každý i sám na sobě. Stále na někoho nebo na něco svalujeme vinu - za svůj neúspěch, za svůj hřích, za své selhání, za svou nespokojenost či neklid... Na blízké či vzdálené, na okolnosti, na počasí, na politiky, na zednáře, na cizí státy, na pikle temných sil... (I ty konspirační teorie jsou jen pokračováním tohoto Adamova stavu.)

* * *

Neumíme si představit vnitřní stav Adama a Evy, když byli vyhnáni z ráje. Z jedné strany asi chápali, že ráj je především stav Boží blízkosti, a že už by v takovém stavu nevydrželi, nebylo by jim tam dobře. Kvůli tomu museli odejít, jinak by se ráj změnil v mučírnu. Na druhé straně jistě cítili zármutek, trýzeň a zoufalství z toho, že opouštěli místo, kde jim bylo kdysi tak dobře a kde byli v bezpečí. Vnímali, že se všechno mění. Zvířata na ně začala vrčet a cenit zuby. Příroda se stala krutá. Všude číhá nějaké nebezpečí a hrozba. A do takto změněného světa nyní odcházeli dožít své dny.

Co si však možná dokážeme alespoň vzdáleně představit, je to zděšení Adama a Evy, když museli hledět na to, jak rychle postupuje zlo, které vpustili do světa a hlavně do člověka. Původně doufali, že to, co pokazili, napraví už jejich první syn - Kain. Že on bude tím, kdo ďáblu rozdrtí hlavu, jak jim příchod někoho takového slíbil Bůh, když opouštěli ráj. Satan se jim však krutě vysmál, když z Kaina udělal svého nejvěrnějšího služebníka, prvního vraha v dějinách lidstva! Bible mlčí o tom, co řekli Adam a Eva, když se dozvěděli o bratrovraždě mezi jejich prvními dětmi. To mlčení však přímo křičí. Jak by se dalo vylíčit jejich zoufalství? A to drtivé uvědomění si, že než přijde Záchrana člověka, budou muset uplynout strašlivé věky a věky, v průběhu nichž budou zlo, násilí, zabíjení a krutost jen narůstat. A Kainovi potomci běží tímto směrem v čele všech.

* * *

Na závěr opět jeden návrh k jakémusi samotestu. Není špatné znát pravdu o sobě.

Zkuste v průběhu letošní postní doby - pouhých 40 dnů - plnit Kristova přikázání lásky, přikázání jeho blahoslavenství a ostatní ustanovení evangelia. Vždyť jsou to všechno tak prosté věci. Jednoduché výzvy, které jsou zcela přirozené. Nedostali jsme od Krista za úkol vidět anděly, ale nečinit bližnímu to, co nechceme, aby se činilo nám. Jak prosté. Nedostali jsme za úkol napodobit Kristovy zázraky, uzdravovat nemocné, chodit po hladině vody nebo křísit mrtvé, ale napodobit Kristovu pokoru, dobrotu, skromnost, soucit, trpělivost.

Jen to zkuste! A když bude svůj pokus poctivě sledovat, zjistíte, že se všechny takové naše pokusy rozbijí o skálu naší sebelásky, sebedůvěry, sebestřednosti - prostě egoismu. Dokonce ani obyčejné desatero nedokážeme bez problémů a selhání plnit. Takže, tak jsme na tom.

Snad je nyní lépe zřejmé, proč je výše psáno, že „člověk už není pro tento svět zdrojem dobra“?

Ale musíme to zkoušet znovu a znovu. Náš Spasitel už od nás neočekává bezhříšnost, ale pokání. Neočekává od nás život beztělesných, ale neumdlévající pokusy přemoci starou hříchem raněnou Adamu přirozenost a nahradit ji uzdravenou lidskou přirozeností Kristovou. Při soudu nebude hledat za co nás odsoudit, ale bude v našich duších pátrat, co je tam dobrého a zač by mohl duši uchopit. Bude hledat, co je v našich duších Jeho, co jsme mu odevzdali darem.

Vstupem Ježíše Krista do lidských dějin se něco zásadně změnilo. Jak jsme si opakovali u příležitosti neděle Marnotratného syna, cesta zpět je otevřena. Dveře ráje jsou znovu dokořán. Pán Ježíš pro nás učinil ráj (a ještě více než dávný ráj) tak snadno dosažitelný, jak jen je to možné. Tak málo se toho žádá po člověku, který žije v Kristu. Nepromarněme tu vzácnou příležitost.

Půst je příležitost posunout se krůček dál na duchovní cestě. Použít svou vůli a učinit si na sobě trochu toho násilí, abychom oslabili zlo v sobě a povzbudili to dobro, které od Boha dostáváme. Abychom půstem a zkrocením vášní trochu umrtvili starého hříšného Adama v nás, aby mohl v nás růst nový Adam - Kristus.




Zobrazit příspěvek č. 1411 jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2024
Neděle masopustní

O strašném soudu

Čtení z evangelia (pro masopustní neděli) před námi kreslí obrázek Božího soudu, toho posledního Božího soudu, k němuž budou shromážděni všichni lidé a přijdou i andělé, a především na toto setkání přijde Bůh. Všechny rozumné bytosti (tj. duší obdařená stvoření) budou povolány na tuto událost - třetí velkou událost lidských dějin (spolu se stvořením člověka a Kristovou spásou lidstva).

Písmo nás učí: jeden je život a pak soud: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom (je čeká) soud.“ (Žid 9,27) Vše, co může konat skutky a vést svůj život dle své vůle (a tudíž má svobodnou volbu), jakákoliv rozumná bytost, podléhá Božímu soudu. Bůh nám dal existenci i svobodu a poslal nás do života nakládat s těmito dary. Při soudu je o všem a o každém rozhodnuto, zda obstojí před Božím pohledem či nikoliv. Je obtížné postihnout podobu a zákony tohoto soudu lidskými slovy, která jsou určena pro pozemské předměty a jen mlhavě mohou popisovat či načrtnout kontury duchovních jevů. A tak se nyní pokusíme některé rozměry a roviny této události našimi nedokonalými slovy a rozumem postihnout.

* * *

Tato neděle nám chce každoročně před velkým půstem připomenout, že všichni budou souzeni. Ať už tomu věří nebo ne. Na posledním soudu nebude žádný nevěřící, všichni budou věřícími.

Všechny chce Bůh zachránit pro věčný život, ale ne všichni mu to dovolí. Naše skutky, které jsme učinili v průběhu svého pozemského života, jdou za námi. Nás neodsoudí milující Bůh, ale naše skutky nás odsoudí. „Mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6,23) Sloužíme-li hříchu, smrtí se nám hřích odmění. V tomto životě stojíme každým okamžikem před další a další volbou, konáme skutky, které se rozhodneme konat, a těmito volbami formujeme svou duši. A do jaké podoby ji zde na zemi zformujeme, v té odchází na věčnost.

Bůh je milosrdný, jenže ta moc, kterou nad námi naše skutky mají, není milosrdná ale neúprosná. Proto je potřeba opatrně vést svůj život, abychom jej naplňovali tím, co nás s Bohem spojuje, a naopak chránili se činit to, co nás od Boha odděluje.

Co nás s Bohem spojuje? To jsou skutky, činy, myšlenky, skrze něž se stáváme Bohu podobnými. To po nás Bůh chce a k tomu jsme byli stvořeni. Nemůžeme sice napodobit Boha v jeho věčnosti, nestvořenosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti apod. Ale můžeme jej napodobovat skutky lásky, milosrdenství, soucitu, trpělivosti a snášenlivosti. Vždyť miláček Páně, apoštol Jan nám zjevil tajemství, které pro nás vynesl z Kristova srdce, když měl při poslední večeři hlavu na jeho hrudi a naslouchal jeho srdci: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1. Jn 4,16)

Kristus (a dokonce už Starý zákon) žádá po lidech, aby se podobali Bohu. (Levit 11,44-45; opakuje to 1. Petr 1,16.) „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ Sám Pán praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat 5,48) K tomu byl člověk stvořen podle Božího obrazu a podoby. Podobu ztrácíme hříchem, ale Boží obraz v nás stále trvá - v každém člověku. Vírou, láskou a zachováváním Božích přikázání tuto podobu postupně očišťujeme. Toto dílo obnovy Boží podoby začíná tam, kde člověk používá svou vůli k tomu, aby vyrval ze svého srdce hněv, zlobu, nenávist, závist, zlopřejnost, odsuzování, intriky a všeliké nepřízně vůči bližnímu. Místo nich má zasadit do půdy svého srdce: pokání, pokoru, mírnost, poslušnost, a především lásku, jejímiž kořeny jsou soucit, milosrdenství, trpělivost s druhým člověkem, neodsuzování, vlídnost...

* * *

Bohužel, když se rozhlédneme po církvi, vidíme, jak i v blahodatném prostředí církve se jen málo lidí věnuje tomuto svatému dílu, kterým už tady a teď rozhodujeme o věčném osudu své duše. Většina věřících příliš nedbá o stav svého srdce a svou spásu vidí jen v plnění rituálních povinností (znáte to: jednou do roka se vyzpovídat, a pak k svatému přijímání, v neděli do chrámu zapálit svíčku atd.) A pokání? Jak často slyšíme: jsem jako všichni. A pokora? Zkuste někoho napomenout či pokárat za zjevné narušení církevního učení či morálky, a hned se jeho zraněná pýcha naježí.

Vzpomeňte na toho uzdraveného slepce a jeho rozhovor s židovskými „zbožnými“: Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (Jan 9,34) Pýcha jim nedovolila přijmout svědectví o Mesiáši a uvidět Boha.

Jak často se setkáváme s naprostou sebejistotou u církevních lidí, když jde o jejich jednání, způsob uvažování! A někdy ani nemusí jít přímo o páchání hříchu, ale i pouhý opakovaný a pevný souhlas s hříchem nám přece přináší sdílení osudu s těmi, kteří budou potrestáni za tento hřích. (Blažený muž, který nechodí do rady bezbožných... Ž 1,1) Což nikdy neslyšeli ap. Pavla, který když varoval před přečasným vysvěcením někoho, psal: „neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.“ (1 Timoteovi 5,22) Varování před těmi, kdo nepřinášejí správné křesťanské učení (ať už se jedná o dogmata či o morálku apod.): „kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“. (2. Janův 1,11) Souhlasem s páchaným hříchem přece pomáháme pachateli (třeba jen duchovně, nebo morálně).
Jak to krásně vystihl jeden věřící: „Tady na zemi jsme od toho, abychom hřešili, a do kostela chodíme, aby nám to Bůh odpustil.“ Nu, alespoň to řekl s tak čirou upřímností, že mu ji Bůh snad započítá jako ctnost.

Pán Ježíš však nechce, abychom prodlévali v nevědomosti a snaží se nám, alespoň ty klíčové rozměry a roviny Božího soudu objasnit, když nám přípomíná své přikázání lásky a na obrázku lásky k bližnímu ukazuje princip, dle něhož budeme souzeni - lépe řečeno: my sami sebe budeme soudit.

* * *

Čtení této neděle (Mat 25,31-46) nám ukazuje, že soud bude spočívat v tom, jestli jsme opravdu ve svém srdci sloužili Bohu, resp. jestli jsme si Ho zamilovali. Ukazatelem této lásky je totiž náš vztah k lidem, kteří jsou kolem nás. Bůh nám je poslal, abychom se naučili milovat. Co se myslí touto láskou, nebo když si to učiníme lépe pochopitelným, jak začíná láska k lidem? Jednak tím, co praví Pán: „Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“ (Mat 7,12) Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě. To je základ.

Písmo o tom praví: »Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit. Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci. Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru. Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo. Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest. Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s upřímnými však sdílí svá tajemství.« (Přísloví 3,27-32)

Tím se dostáváme k vyššímu stupni této práce na sobě: prokazovat lidem, co si přejeme, aby Bůh prokázal nám: soucit, milosrdenství, trpělivost, shovívavost, odpuštění jejich prohřešků. Pak mohu doufat, že i se mnou bude mít Bůh soucit a trpělivost, že nade mnou projeví milosrdenství a že mi odpustí mé hříchy. Když neodpustím já svému dlužníkovi, neodpustí ani Bůh mně. (Viz podobenství o nemilosrdném služebníku Mat 18,23-35)

Co mohu od Boha čekat za svá provinění, když sám neodpouštím, mstím se a odplácím, mám tvrdé srdce, bojuji za své ego, mlátím kolem sebe „hlava nehlava“, jen abych prosadil své zájmy, a odsuzuji ostatní za jejich nedokonalost (jak často - bohužel i v církvi - slyšíme: já chci jen spravedlnost; kdo ji chce, tomu ji Bůh na soudu dá... Kéž si nikdy nežádáme od Boha spravedlnost.)

Každý si může provést jednoduchý samotest, jak je na tom jeho srdce a jak by asi obstál na soudu, kdyby se dnes odebral na věčnost. Když se potkám s poníženým, chudým, nemocným, trpícím, nešťastným nebo tím, kdo je v nouzi, co pocítím ve svém srdci? Cítím vůbec něco? Nepřeji si, aby mi ten člověk dal pokoj a šel mi z cesty? Nebo spontánně pocítím soucit s tím člověkem? Zabolí moje srdce nad ním? Podle starce Paisije, je toto cítění nebo soucit předpokladem pro vyslyšení modlitby za toho člověka. Je zbytečné jen odříkávat Bohu jména, která On stejně zná. Očekává, že Mu za ty nešťastné lidi přineseme trošku bolesti v srdci, na kterou pak odpoví.

Dalším stupněm lásky, k němuž jsme evangeliem povoláni, je milovat své nepřátele. To je tvrdý oříšek. Jeho tvrdost je přímo úměrná tvrdosti našeho srdce. Je to jakási maxima evangelia. Přetěžkým úkolem pro nás tento evangelijní imperativ bývá zvláště, když je tím nepřítelem někdo, kdo je nám nablízku: kolega v práci, nadřízený, soused, bývalý přítel apod.

* * *

Dnešní evangelijní perikopa nám ukazuje dvě skupiny hříšníků. Ano, ovce i kozlové jsou stejně hříšní. Bůh ve své lidumilnosti už nežádá po člověku bezhříšnost, neboť by nikdo nebyl spasen. Jenže ti z jedné skupiny měli soucit, kdežto ti z druhé skupiny soucit neměli. Přítomnost Boha na soudu rozdělila lidi do dvou skupin nikoliv dle jejich hříšnosti, ale dle jiného principu: jedni ve svém životě potkali Boha, druzí nikoliv. Kristus si přeje potkat se s každým člověkem. Setkává se s námi skrze lásku. Skrze bližní se setkává se všemi lidmi. Přichází jako žebrák a klepe na každé dveře.

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev 3,20)

Láska nás spojuje s Bohem a činí nás Bohu podobnými. Boha se učíme milovat skrze bližní. Jak pravil apoštol Jan: „Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka, jehož vidíš?“ (1. Jn 4,20) Nemiluješ bližního = nemáš pro něj svůj soucit, trpělivost a odpuštění, to znamená, že nemiluješ ani Boha. Nesloužíš tedy Kristu, ale jen sám sobě. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Jn 4,8) Takže bez lásky neznáme Boha. A když Ho neznáme, nemůžeme mu sloužit ani být jeho přítelem. To je důvod, proč odcházejí kozlové do temnot.

V tom je jejich vina. Nemilovali lidi a tudíž ani Boha, nepoznali jeho lásku, a proto jejich hříchy nad nimi mohou provádět svou zkázonosnou moc. Jedině láska nás může spojit s Bohem, který je láska. A spojení s Bohem přináší člověku odpuštění jeho hříchů, protože síla hříchu nemůže překonat sílu lásky. To znamená, že ta hrozná moc hříchu oddělit člověka od Boha, je zmařena láskou, která hříšníka s Bohem spojuje. Pamatujete na ten princip: podobné k podobnému? Láska tudíž dává člověku spásu. Ona jej ospravedlní na soudu.

* * *

Na některých ikonách posledního soudu vidíme mezi těmi, kdo jdou do ohně vzpoury proti Bohu, věčného reptání, zloby, která spaluje duši, i biskupy, kněze, mnichy - čili teology, kteří jistě mnoho o Bohu přečetli, Bibli dobře znali a kázali lidem evangelium. Z toho je zjevné, že mluvíme-li nyní o poznání Boha, nehovoříme o knižním poznání, ale o skutečné duchovní teologii, o důvěrném poznání Boha skrze lásku očištěného srdce. „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

Říkají moudří: Kdo má lásku, splnil všechna přikázání. Vyplývá to ze slov Pána Ježíše. Takový člověk splnil hlavní přikázání uložené člověku Stvořitelem a zopakované v evangeliu: Buď jako Bůh. Svatí buďte... Dokonalí buďte... (Viz o tom výše.) Blažený Augustin psal: „Miluj a dělej si, co chceš.“ Ten, kdo miluje Boha a bližního, totiž nemůže páchat hřích.

* * *

Každý můžeme na sobě sledovat, jestli máme s druhým člověkem soucit, trpělivost, odpuštění - zdali máme srdce otevřené vůči bližnímu. Podle toho už tady na zemi poznáváme, jak na tom jsme. Podle této lásky poznají lidé, že jsme lidmi Kristovými. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) A podle nenávisti, zloby, závisti, mstivosti poznáme ty, kteří lásku nemají a tudíž ani nemilují Boha. Ať si každý sám v duchu odpoví a zjistí si tím, jak je připraven na setkání s Bohem a na soud.
Pokusím se nyní odpovědět na častý dotaz. Lidé se ptají, jak vlastně má vypadat ta láska k bližnímu: „To mám všechny nechat, ať si činí, co chtějí? A co když budou někomu ubližovat nebo škodit? A co v práci k mým zaměstnancům? Mám přece zodpovědnost za firmu. Projevím k nim lásku a shovívavost a hned přestanou pracovat.“ Myslím, že každý rodič ví, že musí někdy dítě trestat, napravovat, zakazovat apod. Zároveň však otec i matka chápou, že ač dítě někdy potrestají, nepřestávají je milovat. A jejich dítě si to při správné výchově uvědomuje také. Stejně tak si musí počínat učitel, pastýř, biskup, šéf v práci, úředník či správce. Nemohou kvůli lásce ke svým podřízeným tolerovat páchání nepravostí, zlo či neposlušnost nebo vzpouru. Takovému učiteli by se jeho škola úplně rozložila a nemohl by plnit své poslání a vyučovat, protože by ze třídy měl brzy „monkey business“ a žáci by mu „skákali po hlavě“. A co vyroste z dítěte, které rodiče nikdy ani nepokárají? Každý nadřízený nebo rodič či učitel nebo pastýř nese odpovědnost za to, že bude vést svěřené lidi k prospěchu všech. Pastýř má svou hůl proti vlkům; nemůže se vymlouvat, že i vlk je Boží stvoření a „já přece miluji všechny - ovce i vlky“, a tak nemůžu na vlka pozvednout svou berlu. Takový pastýř je k ničemu. Kdo bude hlásat, že i nepřítele, který zabíjí naše ženy a děti, je potřeba milovat, a proto mu v tom nebudeme bránit? V tom tkví hloubka lásky, že milující člověk je schopen dobře rozeznat, jak se zachovat, když je potřeba přísnost a výchova, ale zároveň se nemstít, nenaplňovat své srdce nenávistí či zlobou. Křesťan hledá vždy cestu, jak se zachovat odpovědně, ale při tom odpouštět a jednat se soucitem. Nikdo není tak hloupý, aby nebyl s to chápat, že lásku je někdy nutno skloubit s přísností a rozhodností. Stejně si počíná i Bůh - pokud je člověka možno zachránit, ale on je lhostejný, použije Bůh někdy i hořké léky pro takovou duši.
Spása člověka spočívá v tom, že poznáme Boha - už zde na zemi začínáme poznávat Boha jednak z pohledu na jeho stvoření, potom z evangelia a nakonec z vlastní duchovní zkušenosti (vždy jedině v tomto pořadí). Naše láska je vždy napodobením Boží lásky: „My milujeme Boha, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Jn 4,19)

* * *

Tady na zemi, kde je duše obalena masem, můžeme předstírat, tvrdit nebo hrát cokoliv. Na soudu přijde Bůh a vzejde světlo, které osvítí a prosvítí všechny. Jako může lékař rentenem zkoumat, co je uvnitř těla a vidět choroby různých orgánů, tak v tomto světle bude všem viditelné, co se tají v mé duši. (Přirovnání světla soudu k rentgenovým paprskům používal jeden stařičký kněz, jehož jsem znával.)

Jsme na to připraveni? Všechny tajnosti, které zde skrývám ve své duši a nechci, aby se to o mně nikdo dozvěděl, budou zjevné všem. Všechny špatné skutky, každý hřích, každá nečistá myšlenka, všechny nepřátelské úmysly, pikle a egoistické zájmy i jiná zla, která skrývám, budou viditelná v mé duši, jako by byla ze skla. Přípravou na tuto chvíli je zpověď a očištění od těch hnusů, co v sobě nosím a jimiž deformuji svou duši.

Už zde na zemi se máme učit vidět stav své duše - přemoci strach a zřít, co jsme z ní učinili. Jak jsme její krásu zničili a učinili z ní odpudivou tvář nějakého skřeta. Protože jen tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti můžeme začít s opravdovým pokáním a obrátit se, prostě něco s sebou začít dělat.

„Den Páně ovšem přijde jako zloděj v noci. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena. Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi - domov spravedlnosti. Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné.(2. Petr 3,10-14)


P.S.
V současnosti vidíme tak strašné ilustrace toho, o čem vypráví dnešní čtení. Ilustrace přímo v naší církvi, kde celé masy a církevní struktury odpadají od evangelia.

Píši to sem pro naše varování, jak snadno se může stát, že nejen jednotlivci, nejen státní režimy, ale i celé církevní struktury mohou úplně popřít základní principy naší víry a táhnout s sebou do pekla masy svedených věřících. Dnes se objevila zpráva v tisku, z níž sem část zkopíruji:

»Ze strany vedení Ruské pravoslavné církve žádná otevřená reakce na smrt Alexeje Navalného zatím nezazněla. Vedení církve nicméně dlouhodobě podporuje současný ruský režim. Podle zdrojů novináře listu Novaja Gazeta Alexandra Soldatova, který se zabývá tématy, spojenými s vírou a církví, v mnoha regionech biskupové nebo jiné vysoce postavené osoby dokonce volají kněžím a přikazují jim pečlivě sledovat lístky s prosbami o modlitby za zemřelé. V případě, že je na žádosti napsáno jméno Alexej, mají ověřovat také příjmení. Žádný z kněží, stále sloužících v rámci Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na území Ruska, také zatím nesloužil panychidu za zesnulého, ty proběhly jen v několika zahraničních kostelech. Soldatov tyto skutečnosti komentuje tak, že si nevzpomíná, "že by se takto zacházelo dokonce i s největšími rouhači, heretiky a pronásledovateli církve".« (Christnet)

To skutečná inkvizice v ruské církvi (jen ti nekrutější a nejohavnější bolševici zakazovali sloužit panychidu za zavražděného cara, ale jinak nezakazovali modlitbu za zesnulého, dnes to dělá samotná ruská církev). V citátu se píše, že kněží musí prověřovat dokonce i tzv. „zapisky“, tj. jména napsaná na lístcích podávaných k tichým modlitbám na proskomidii, aby se náhodou někdo v ruské církvi nemodlil za spásu Navalného. To je chování směřující proti základní ideji Církve. Může se Pán Ježíš k takto se chovající církvi přihlásit? Jak daleko se vzdálili tito „křesťané“ od Boha, který si přeje spásu všech, kdežto oni nedopřejí někomu ani zádušní modlitby! V každém katechismu se dočteme, že jeden ze základních skutků milosrdenství je „za zesnulé se modliti“. Kam se poděl v ruské círvi jeden z hlavních projevů lásky? Ze strachu před putinem nebo kvůli klanění se putinovi si ruská církev nechala vzít evangelium? Tak strašná je ruská nenávist, tak hluboký pád a tak ohavná kolaborace s antikristovskou šelmou chlemtající lidskou krev prolévanou ve válce! Napadne někoho v Rusku, jak asi ve světle dnešního evangelia toto chování církve obstojí na strašném soudu? Vzpomeňte si na ty ikony posledního soudu - kdo všechno jde s těmi nelaskavými, nesoucitnými a krutospravedlivými zatvrzelými srdci do ohnivé tlamy pekla: biskupové, kněží, mniši...

„Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1 Petr 4,17) Už je to vidět zřetelně: soud začíná od domu Božího.





Zobrazit příspěvek č. 1410 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2024
Dva roky války

Děsivá příležitost vidět obnaženou ruskou povahu

Aktualizováno 6. 3. 2024

Ta nadšená radost ruské populace z invaze proti druhému národu má ekvivalent snad jen v hitlerovském Německu.


Dnes putin přednesl svůj projev k národu. Nesl se v duchu „naše země vzkvétá“. Podobně utěšoval Čechy a Moravany komunistický prezident Husák. Každoročně jsme slýchávali jeho novoroční projev, jak naše země vzkvétá. Přesto však nelze srovnávat Husáka a putinem. Husák nebyl masový vrah a psychopatická zrůda. Rád bych si však povšiml toho, co souvisí s ruskou národní mentalitou, v porovnání např. s českou povahou. Většina Čechů (a v mladé generaci snad všichni) si z Husákova projevu dělali srandu. Skoro nikdo samozřejmě nevěřil, že by země vzkvétala. Rusové jsou jiní - když jim jejich kat řekne jakoukoliv blbost, zobou mu z rukou a ještě mu líbají nohy, než je pošle do válečného mlýnku na maso nebo je uvrhne do bídy. To je v kostce národní problém Rusů. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží (výrok založený na Bibli parafrázoval Dostojevskij). Řekněte sami, zaslouží si takový lid uctívačů vrahů mít ve svém čele slušného člověka?




Vždy, když začínám psát na podobné téma, je mi líto těch Rusů, kteří svou morálkou, vírou, duchovním uvažováním jsou elitou svého národa (bez ohledu na jejich postavení ve společnosti či jejich vzdělání). Proč je jich tak zoufale málo? Proč jen tito nejsou převládajícím prvkem ve svém národě? Nebo alespoň výraznou menšinou? Kolik jich je? Stovky tisíc? (Co se týká počtu pravoslavných věřících, každý uzná, že jedno procento společnosti je příliš málo - ano, pouhé 1% (slovy: jedno procento) Rusů přišlo v tomto „pravoslavném národě“ do chrámu na svátek Narození Kristova; to je pěkná bilance práce ruské církve za posledních 30 let, že?)

Jak vysvětlit tento rozpor? Na jedné straně zbožní a mravní Rusové, kterých je vzhledem k velikosti národa - počítáno v absolutních číslech - nezanedbatelný počet. Na straně druhé krutí a mstiví ignoranti, kterým hýčká ego každý projev síly, násilí a barbarství. „Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein) Je mravní méněcennost velké části Rusů tou příčinou, že se Rusko změnilo odpadní stoku civilizace?

Proč nejsou ti „dobří Rusové“ tím kvasem, kterým byli před dvěma tisíciletími prvotní křesťané v pohansky kruté římské říši? Proč v ruské populaci nefunguje Kristovo podobenství o kvasu? (Mat 13,33) Je vada v tom kvasu? Nebo jinde? Proč nejsou ruští křesťané tou solí země, které stačí špetka, ale zcela změní chuť pokrmu - tj. pár křesťanů změní národ? K čemu je sůl, která není slaná? Odpovídá Pán Ježíš: Aby se vyhodila z domu. (Mat 5,13) Jedinou příčinu, kterou vidím (a možná se mýlím), je nějaká kritická vada v ruské církvi, ve špatné pastýřské péči, nebo v hlásané víře, či v její službě. Ukazuji tím na hierarchii, pastýře, teology. Něco je špatně v jejich hlásání evangelia, v jejich apoštolské službě. (Dříve to mohli vidět jen někteří teologové z jiných pravoslavných církví, kteří vždy poukazovali na tradiční chyby v učení i praxi ruské církve; dnes to mohou vidět všichni.)

+ + +

Cílem při psaní tohoto článku bylo jediné: snaha porozumět.

+ + +

Kdysi jsme položili jednomu Rusovi otázku: „Jací jsou Rusové?“ Odpovědí bylo dlouhé přemýšlení, a pak (možná vyhýbavá - možná prozíravá) odpověď, že v Rusku jsou velké rozdíly mezi lidmi. Až v posledních letech jsem přišel na to, jak výstižná to byla replika. Je to rozporuplný národ, jehož horší stránka - jak se zdá - stále mohutně převládá.

Bohužel, všichni jsme však označeni hříchy svého národa, a posuzováni dle chování většiny. Správně píše v těchto dnech světoznámý hokejista svým ruským kolegům, kteří se nechápavě podivují, proč jsou vyloučeni ze světových hokejových utkání, když oni osobně nide neválčili a nikoho nezabíjeli: „Všichni jste odpovědní za zločiny své země!“ A pokračoval ve svém psaní: „Součástí této války je i celá řada dalších zločinů… Každý z vás jako dospělý občan ruské země za tyto hrozné činy nesete určitou míru odpovědnosti.“ „Na ledě reprezentujete ruský stát.“ (Odkaz na článek) Kdysi jsem četl, jak za druhé světové války slušní Němci, kteří nechtěli být spojováni s Hitlerem, chápali, že musí odejít z prostředí svého národa, který se před Hitlerem nejen sklonil, ale oslavoval jej, a přijal tak nějaký díl spoluúčasti na jeho hrozných činech. Kolika slušným Rusům se dnes chce něco tak mravního, kulturního a etického učinit? Ano, třeba vnitřně nesouhlasí s putinem, ale sedí tiše doma.

Tzv. „pravoslavné Rusko“ se stalo strašidlem světa, obludou rozsévající smrt, vyhrožující svým atomovým arzenálem, varujícím, že je připraveno zničit lidskou civilizaci. Jak se ukazuje, je jako mrtvé moře - vše pohlcuje do svého jedovatého prostředí a nic neprodukuje, nic užitečného z něj nevychází. Jen mrtvá voda. Proto je potřeba znovu a znovu zkoumat a promýšlet, co je to za národ, jakou má národní povahu, víru, kulturní zázemí, historické předpoklady, geny... A tak lze spatřit, co bylo, je a zřejmě bohužel vždy bude cílem či vektorem pohybu tohoto národa. Odpověď snad poodkryje i toto zamyšlení.

Mezi tím bych však rád burcoval: na základě stoleté zkušenosti místního českého pravoslaví s ruským pravoslavím, ruskou církví a na základě toho hnisu, který se z Ruska dnes vyvalil, bychom my pravoslavní měli protestovat proti každému pokusu klást rovnítko mezi Rusko a Pravoslaví. To, co Rusko z Pravoslaví udělalo, má s Pravoslavím společných jen pár spíše vnějších rysů. Z důvodů, které bude jednou potřeba do hloubky studovat a pochopit, se christianizace Rusi nepovedla. Pravoslavný duch, éthos, morálka, duchovní zkušenost a kultura z evangelia, křesťanské morálky a pravoslavné duchovnísti vyvěrající, jak se zdá, nepronikly do povahy národa. Vyjma té marginální částečky populace, která byla za svou jinakost pronásledovaná či eliminovaná "pravoslavným" státním nebo církevním režimem; dříve i dnes. I nyní jsou v ruské církvi pronásledováni a sesazováni kněží, kteří odmítají podporovat vraždění a ruskou agresi (např. nechtějí při bohoslužbě číst patriarší modlitbu za vítězství ruských zbraní nad Ukrajinou).

Pokud něco z křesťanství proniklo do genomu národa, bylo to deformované z jedné strany temným pohanstvím, z druhé strany cizími vlivy (ze středověkého a časně novověkého západu). Dřevní pohanství se mísilo s křesťanstvím dosti problematickým (a zřejmě nepřípustným) způsobem, jak jsou toho dokladem epické básně Byliny (sepsáno v 12. stol.).

Je otázkou, zda natolik kulturně a duchovně nekultivovaná (ve svém celku) národnost, jakou bylo Rusko v prvních staletích christianizace, byla vůbec schopná pokřesťanštění bez tisíciletého dohledu a důsledného vedení nějaké starobylé kultury a církve. Možná právě kvůli nedostatku vedení a předčasné církevní emancipaci nebyl tento od dávna barbarský lid nikdy schopen uvědomit si vznešenost křesťanské víry. Asi proto v něm přetrvalo něco z divošské zpupnosti a nebyl pak už ochoten sklonit se pod nějaké vedení, a tím podstoupit ten civilizační proces, který by přetavil povahu národa. A kromě toho padla Byzanc a o to více začal proudit do Ruska vliv post středověkého katolicismu.

Aniž bych chtěl zlehčovat utrpení národů pod osmanským jhem, viděno z dlouhodobého hlediska je možno spatřit, že tragédie pádu Byzance se odráží více na Rusech, než jinde. Ostatní národy po osvobození dokázaly obnovit byzantské duchovní dětictví (v oblasti církevního života). Jenže Rusko z Byzance přijalo jen tu okázalou vnější pompu a další povrchnosti, ale už nikoliv její tisíciletou kulturu, vzdělanost, vytříbenost, kulturu bohoslužeb, teologii a duchovnost. O civilizačních principech ani nemluvě (ty by stát založený na tom specifickém způsobu nevolnictví ani nemohl vstřebat). Rusko se vždy opájelo kvantitou, ale přehlíželo kvalitu. To se projevilo na neuvěřitelné zaostalosti vzdělávacího systému.
Jeden z projevů nezralosti ruské církve po pádu Byzance byla - dnes už pověstná - absolutní nevzdělanost ruských popů (a všeobecně středních a nižších vrstev společnosti; bohatší lidé získávali vzdělání v zahraničí, např. ve Francii, nebo v ruských aristokratických školách). Stačilo umět přeslabikovat svatou liturgii. Vzhledem k slovanskému bohoslužebnému jazyku, nemusel kněz ani umět jakýkoliv další jazyk. Jak je možné, že se církev nebyla schopna postarat o elementární vzdělání duchovenstva? Neměla školy, protože neměla učitele. Nevzdělanost tam nabírala rozměry vymykající se všem představám. Z toho vznikly staroobřadcovské a starověrecké rozkoly. Někde dokonce při bohoslužbách čtou dle svých tradic z bohoslužebných knih i čísla stránek jako součást textu služby, jinde si myslí, že kněze dělá knězem obléknutí bohoslužebného roucha a ne vysvěcení.

V otázkách vzdělanosti měli katolíci naprostou převahu a ve svých školách učili pravoslavnou mládež nižší šlechty zadarmo (nebo levně). Pro tyto mladé lidi byl jediný schůdný způsob jak získat dobré vzdělání jít do latinské školy. Protože ruská církev věnovala otázce vzdělání mnohem menší péči, otevírala tím sama Rusko vlivu západu. A když později už školy měla, učilo se tam latinství, scholastika (tomismus) a západní teologie.
+ + +

K ruské povaze

Téma národní povahy bychom vlastně ani nemuseli otevírat, jedná-li se o křesťanský národ. Vždyť Kristus proměňuje jednotlivé lidské osoby i celé národy. Evangelium je jako kvas, který prokvasí těsto a promění je. Ať už si o západní civilizaci myslíme cokoliv, nějaká proměna se tam uskutečnila a dodnes je to znát. Jen srovnejte evropského ducha a základní západní společenské principy s Čínou, Japonskem, Indií atd.! Jestliže je potřeba mluvit o ruské povaze, a máme při tom na mysli základní hodnoty vyznávané národem, pak to znamená, že tisíciletí evangelizace Rusi nepřineslo kýžené plody. Proč?

Rusové sami sebe hodnotí dle toho, co jim ukazuje pokřivené či slepé zrcadlo mytologie. Tyto mýty přes veškerou ahistoričnost papouškují a vtloukají Rusům do hlav ze všech stran - církev, stát, propaganda, nacionalismus, ruští fašisté nebo neonacisté (kterých je podle výzkumu v Rusku více než v jakékoliv zemi světa) a dokonce i mnozí intelektuálové a teologové. Celá církevní mašinérie pracuje ve prospěch tohoto mamu - klamu. A tak je ruská společnost cvičena žít ve lži (jak už na to poukazoval Solženicyn), sebeklamech a (dle církevní terminologie) v „prelesti“. Realita je však hodně odlišná od mýtů a někdy zcela opačná. Novodobě vyznávané mýty bývají sněním o tom, jací bychom chtěli být, a jsou takovou náplastí na mindrák z okolní reality. Sem patří mytologie hitlerovského Německa i mýty ruské.

Hle, bojovník za čistou slovanskou rasu.
Mám na mysli, hlavně mýty Rusů o svém slovanství, mýty o Slovanech obecně. Slovan v jejich myšlení je jakási ušlechtilá Bohem vyvolená rasa - dosti to připomíná židovství (možná je to pozůstatek hereze „židovstvování“). Komické na tom je zjištění, že Rusové ve skutečnosti toho slovanství v sobě moc nemají - stačí se podívat na Kyrillův mongolsko-tatarský úsměv. Mimochodem, Ukrajinec má větší podíl slovanských genů než Rus.

To je další rozměr současné války. Dalo by se to vidět i tak, že ruští mongolo-tatarští vojáci bojují proti Slovanům (tj. Ukrajincům).

Dalším důsledkem pomateného ruského slavjanofilství je naprostá diskreditace jména „Slovan“. To, co Rusové pod praporem slovanství předvádějí, způsobuje, že slušný člověk bude své slovanství spíše tajit.

Dalším okénkem do ruské mentality je pohled na ruskou monumentální architekturu. To jsou nelidská monstra, jejichž jediným účelem je vzbudit v člověku pocit malosti, nepatrnosti, bezvýznamnosti. Je jedno, jestli jsou to památníky významných historických úspěchů, či druhé světové války, nebo památníky budování komunismu. Stejného ducha má v sobě architektura moskevského velechrámu Krista Spasitele, což je obludné monstrum, kterým si chce ruská církev okázale dokázat svou velikost, - novodobá babylonská věž ruské pýchy. Nebo tu máme další chloubu Ruska - chrám války, který se tyčí uprostřed pozemku s nasimulovaným bojištěm (kolem chrámu jsou zákopy, zbytky zbraní, krátery po granátech); toto obětiště „neznámému bohu“ si otevřeli pár let před invazí, asi aby jim bůh války pomáhal zvítězit nad všemi protivníky (což je v ruském myšlení v podstatě celý svět).

Co říkají samotní ruští intelektuálové k povaze Rusů jako celku? Letmý pohled do starších i nedávných ruských dějin to výmluvně potvrdí:

Jedna z vlastností ruské mentality je jakási barbarská krutost. Něco nekulturního a démonického, resp. křesťanstvím neproměněného zůstalo pevně zabudované v ruské povaze (Dostojevskij píše o dravém zvířeti, které se v Rusovi skrývá). Trpí tím především sami Rusové, kteří mají nad sebou stále jen další a další vládce, kteří neželí jejich životů. Ať už to byli carové od Ivana Hrozného, nebo nelidské zrůdy jako Lenin či Stalin - všichni byli ochotni obětovat své lidi po celých zástupech, hnát je na jistou (a hlavně zbytečnou) smrt. A Rusové se jim za to vždy odplatí jen devótnou úctou, nelíčeným obdivem a lokajskou službou (na svého kata Stalina dodnes vděčně vzpomínají, i do chrámu války si jej dali na zeď). Takže si asi nic jiného nezasloužili než, většinou Rusů obdivovaného, putina, který je klidně žene na jatka. Tu válku vedou Rusové za cenu strašlivých obětí (podle oficiálních údajů odborníků - někdy až tisíc padlých denně). Stejně jako Stalin.

„Ikona“ „svatého“ Stalina
Mimochodem, ve veřejném celonárodním hlasování (něco jako u nás byla soutěž o největšího Čecha) se Stalin umístil na velmi pěkném třetím místě. Stalin s svými milióny povražděných Rusů, Stalin vybíjející církev, Stalin vedoucí válku proti Hitlerovi jatečním způsobem (a to až když ho Hitler zradil, poté co se podělili o Polsko). To je třetí nejoblíbenější osobnost Ruska v celých jeho dějinách. To by jako diagnóza myšlení Rusů mohlo stačit.

Na prvním místě tabulky vítězů stanula mýty opředená postava nepřemožitelného válečníka Alexandra Něvského - součást ruské sebepotvrzovací mytologie: sv. Alexandr měl ve dvou obrovských bitvách uchránit Rusko před katolíky; bitvy však byly spíše pohraniční šarvátky za účasti řádově desítek vojáků. Tím pochopitelně nechceme upírat sv. Alexandrovi chrabrost a vůli bránit pravoslavnou víru. Jenže jeho politika je v jistých ohledech sporná; Alexandr se pragmaticky podřídil Chánovi Zlaté hordy, daroval mu dosud svobodný Novgorod a tvrdě ztrestal jeho obyvatele, když se proti Tatarům postavili na odpor. Za svatého ochránce pravoslaví byl prohlášen za cca 350 let Ivanem Hrozným (asi vůči němu Ivan cítil nějakou spřízněnost).
Odkud berou Rusové lidské maso do toho krvavého mlýnku na Ukrajině? Z okrajových národů, které považují za méněcenné (stejně dělil lidi i Hitler). Celá putinská rétorika je jak opsaná od Hitlera.

Snad žádný jiný národ na světě není tak krutý sám vůči sobě (vůči ostatním - o tom ani nemluvě). Pohrdá snad s přezíravým pokrčením ramen a bohorovným poukázáním na vůli Boží někdo jiný ve světě takovým způsobem vlastními lidmi? (Pokud ano, tak to bývá záležitost východní Asie.) Je to jednak projev přetrvávajícího barbarství ruské duše a dále to asi bude jeden z projevů lokajského rysu ruské mentality: podlézavost (sami Rusové o tom hovoří). Jako cítili posvátnou bázeň před úředníky a různými činovníky, tak dnes se plazí před mafiány a věrchuškoj. Neváží si sami sebe. Často pohrdají vším, co je jejich, i tím, jací jsou. A někdy se kyvadlo přehoupne do druhého extrému, k fanatickému nacionalismu - jedině Rusko je to pravé, jedině to, co je ruské, je hodnotné. Jedině ruský vzduch se dá dýchat, jedině potraviny z ruské země se dají jíst, hlína, jaká je v Rusku, není nikdy jinde... Zpívají o tom romantické či sentimentální písně a dumky... Kyvadlo vpravo, kyvadlo vlevo - vypadá to jako dva opačné jevy, ale ve skutečnosti je to stále jen jedno a to samé, ruské lokajství, tupost, omezenost a barbarství. Jak to popsal Gogol (Ukrajinec).
Je pozoruhodné, jak je nezajímá okolní svět. Většina Rusů se nikdy nepodívá do světa, protože (jak to sami zdůvodňují) „v Rusku je to lepší“. Do Prahy jezdili Rusové a Rusky uctít ostatky sv. Ludmily. Cestovali vlakem, jízda trvala noc, den, noc. Na nádraží v Praze vylezli z vlaku, nechali se odvést na Hrad do basiliky sv. Jiří, tam přečetli akathist k sv. Ludmile, pak jeli na nádraží, vlezli do vlaku a vrátili se do Moskvy. Praha je nezajímala; kultura, památky, prostě nic z toho, za čím jezdí do Prahy turisté ze západu, Rusy nezajímalo.
Ikona „sv. Stalina“

 
V Rusku je zakořeněná tradice státního násilí vůči obyvatelstvu. Částečně se mu lze vyhnout devótní poslušností. Proti mocným ruského světa se nesmí nikdo ozvat. I zde platilo v Rusku věčné: „Pípneš a sedíš.“ (Podle satiriků je znakem Ruska kuře na židli.) Carové posílali své - byť jen ideové - odpůrce do jámy, ťurmy či na nelidskou dřinu na Sibiři (také na hranici nebo na popravu), Lenin před popravčí četu nebo do Gulagu, Stalin to samé, putin preferuje Gulag a tam v tichosti zlikvidovat, nebo zastřelit nebo novičok. V Rusku se člověk mění na číslo - v nějakém seznamu či ve statistice. Rus nevraždí, on prostě vymaže číslo ze seznamu (opět asociace s Hitlerovými koncentráky).

+ + +

Ruská kultura? To jsou většinou západní vzory - většinou italské. Tito skladatelé a architekti mohli tvořit klidně na západě, a nikdo by na nich nepoznal, že jsou z Ruska. Ikonopis se na dlouhá staletí úplně pozápadničil. Jen spisovatelé tvoří jistou výjimku. To je osamocená kra na ruském moři západní kultury. Jsou tu jména jako romantici Puškin, Lermontov, Tolstoj, dramatik Čechov a dále realista a psycholog Dostojevskij. Jenže až Ukrajinec Gogol daroval ruskému písemnictví satiru, kterou Rusko tak zoufale potřebovalo, ale která je v monolitu devótní ruské mentality v podstatě cizorodým prvkem.

Rus je dle své národní povahy fanatický nacionalista. Tuto vášeň nevytlačí ani alkoholismus ani hokynářství, patolízalství, podvodnictví, kamufláže atd. To je vášeň, která je u obecných Rusů silnější než rozum a vytváří celou národní mytologii. Skrze tuto vášeň je Rus naprosto kontrolovatelný, resp. ovladatelný. Vrchnost může otěžemi nacionalismu ovládat Rusy dokonale. Stačí říci, že nepřítel se rozhodl zaútočit na Rusko, a správný Rus nepřemýšlí, na nic se neptá, skočí do tanku a jede střílet. Jen málo Rusů se v této oblasti řídí rozumem, pravdou, historickými reáliemi nebo křesťanskou morálkou. Naopak většina z nich žije v pohádkách a bájích. Kdo toto chápe, drží v ruce klíč k ruské duši a může ji ovládat. A to i po celých masách.

To se dělo už za cara. Rusové byli vychováváni k podezřívavosti vůči jiným národům, jiným tradicím a dokonce i jiným verzím pravoslaví. Vše jiné vždy odsuzovali. Nebyli schopni se učit od jiných. A tak se postupně upevňovali v tmářství a zaostalosti. (Zajímavou anomálií v tomto pravidle je Petr Veliký, který proti vůli Rusů silou své autokratické vlády zavedl v Rusku reformy dle západního střihu; reformy šly proti ruské mentalitě, ale neuzdravily ji - spíše do ní vnesly jakousi „schizofrenii“; jejich rozporuplnost a tříštivý vliv na ruskou povahu by však potřebovaly širší pojednání od pravoslavného historika.)

Rusové jsou v celé své historii někým manipulováni (to označil za příčinu frustrace Rusů už Dostojevskij) a nyní jsou v zesílené intenzitě, za pomoci nových technologií a s jasným cílem už od 90. let manipulováni propagandou, která se zakládá na této vášni a jejich nacionalismus je zneužíván k ospravedlnění jakékoliv expanze a jakékoliv nenávisti. Byla k tomu použita v ruské mysli vykultivovaná pýcha, raněná dvěma prohranými válkami (jednou studenou a druhou v Afghánistánu). Jiný národ by byl schopen s tím vyrovnat, ale Rus nikoliv; pro ruskou národní mysl je to bolestivé trauma. Možná proto tak ochotně souhlasí s válkou na Ukrajině - chtějí si vítěznou válkou vyléčit svůj mindrák. Potřebují vítězství k pohřbení svého traumatu. Jenže proč mají k tomu, aby se Rusové cítili lépe, umírat masy lidí jiného národa?!

Církev ve službách carské moc při manipulaci s ruským lidem poskytovala cenné služby. Dnes to není jiné. Asi proto ji většina Rusů příliš nedůvěřuje (1% Rusů na Roždestvu).
25 let se připravovala tato válka, Rusové byli mentálně zneužíváni, a byl jim vymýván mozek, aby věřili, že jsou nejlepším a nezbožnějším národem světa. Ruští dezinformátoři a kremelští čerti lechtali Rusům ouška našeptáváním, že s nimi má Bůh jakési tajemné plány (to asi mají společné s židy - víru ve vlastní nadřazenost). A že nějaký starec řekl tajné proroctví a už báťuška Serafím pravil... (Teď jim dal k této propagandě prohnilý západ účinnou zbraň: internet, YouTube, sociální sítě.)

A pokud Rusové trpí vlastní hloupostí či kvůli vlastním vášním, odůvodní to ruské myšlení ideou - že Rusko (podobně jako Kristus) trpí za hříchy celého světa a že se skrze ruské utrpení očišťuje celý svět. To je jedna z mála stop, kterou otisklo křesťanství do ruské mysli. Asi netřeba dlouze dokazovat, jak hluboce je takové myšlení zdeformováno obludnou ruskou pýchou.

Když Rus chce trpět, dobře, ať si doma trpí, jak chce. Jenže Rus je také závistivý, a tak se sžírá myšlenkou, že jinde ve světě se žije lépe. A Rus v takovém případě zapomene na ctnost své bídy, a chce také všechny ty vymoženosti, které sice svým zmasírovaným myšlením poslušně odsuzuje, jenže jeho srdce po nich prahne. Na jedné straně vidíme u Rusa rozhořčené mravokárenství „západní hniloby“, na straně druhé touží po tom, aby mohl hnít stejně, jako lidé na západě. A protože není schopen zajistit si lepší živobytí doma v tom ruském marasmu, rozhoduje se zbavit se své palčivě bodavé závisti tím, že zničí ty, kteří si žijí lépe.

Když chce Rus zahnívat ve svých zablácených vesnicích, utápět se ve vodce, podplácet činovníky a plazit se před mafií, která Rusko řídí, a nechat se drtit všudypřítomným nepořádkem, chaosem, povýšenectvím mocných a brutalitou, a při tom si myslet, že nic na světě není lepšího, a že tím v této morální dosáhne nebe, je to jeho věc. Jenže Rus nedokáže nechat žít ostatní, nedokáže nechat okolní svět, aby kráčel svou cestou. Čímž zároveň sám sebe usvědčuje, že na všem tom tmářství a utrpení není nic ušlechtilého; je to jen sebelítostivá, zlostná neschopnost.

+ + +

My nejsme jako jiní, my jsme Rusové

Slovan, Tatar, Mongol... prostě rus
Ruský konservativismus bohužel netkví v udržování křesťanské víry a morálky, ale v zakonzervované středověké brutalitě, pohrdání lidskou osobou a v tmářských pověrách.

Zásadní odlišnost Ruska od ostatních národů tkví v tom, že přes pravdu a realitu, kterou má před nosem, svůj marasmus považuje za ctnost a jako ctnost jej úporně velebí (snad aby o tom sám sebe přesvědčil). A ještě to považuje za svůj přínos světu. A protože si myslí, že nikde na světě není nic lepšího a vznešenějšího, zavírá si cestu k růstu. Ostatně, jaký růst?, jaký vývoj? Každý progres je jen skrytým regresem, myslí si v Rusku (hlasají to ruští teologové). Největší ctností je podle Ruska zakonzervovat se v mýtech a bájích. To by bylo téma na hlubší úvahu, ale v ruském podání je to v podstatě antikřesťanský postoj.

Samozřejmě, každý národ má své nedostatky, špatné vlastnosti a vášně. Jde o to, jaký mají potenciál škodit světu. Ty ruské vášně mají však ještě jeden hrozivý rozměr. Je to špatnost halící se do křesťanského pláště. Je to klam, kterým jsou sváděny lidské duše a odkloněny někam stranou. Občas ze sebe Rusko v zápalu vášně tento pláštík strhne a ukáže světu svou nepěknou nahotu. Ale většinou se maskuje pod falešnou zbožností, leskem a zlatem obrovských chrámů; pod maskou téměř vojensky přesně vykonávaných obřadů a pseudotradic se maskují chyby ve víře a duchovní problémy. Rusko je vlkem v beránčí kůži.
Další pochybnosti, zda Rusové jsou součástí pravoslavné církve, vyplývají nejen z (ne)plnění Kristova evangelia lásky, ale i z posvátných kánonů (závazných pravidel všeobecných i místních sněmů a svatých Otců), z nichž vyplývá, že vrah (stejně jako jiný velký hříšník) není součástí Církve (to platí i pro vojenskou agresi).

V Byzanci nesměli vojáci, kteří se vrátili z války, ač byla obranná, několik let k svatému přijímání, protože prolévali krev. To je samozřejmě jiný případ než ruská válka. Byzantští vojáci byli považováni za křesťany a za hrdiny, ale očišťovali se psychicky i duchovně od traumat, vášní a zloby, kterým se voják stěží může vyhnout. Loupeživá a vražedná vojenská agrese Ruska je daleko horším případem. To je skutečný hřích oddělující od Boha i od Církve. Hřích odtrhává člověka od Církve. Do Církve se může velký hříšník vrátit jedině skrze velké pokání.

Kánony a jimi stanovené církevní tresty za vraždu ruskou církev nezajímají. Ruská církev však obecně kánony nerespektuje, vyjma těch případů, kdy z toho může něco vytěžit; dovolává se jich jen, když si tím chce něco nárokovat. Je-li pro ni výhodné kánony porušovat, pak neváhá. Dokladem budiž současné nekanonické chování ruské církve v Africe, kde zakládá své struktury na cizím kanonickém území a kupuje si za peníze místní duchovní; nebo u nás po druhé světové válce, když pohltila naši místní církev patřící pod Srbsko; jiný případ je udělení autokefality jedné z amerických círví; všechny případy (a je jich daleko víc) jsou flagrantním pošlapáním kánonů. Jelikož jsou kanonická pravidla pro všechny světové církve závazná (vlastně je jejich dodržování jedním z kritérií pravoslavnosti), vyvolává jejich ignorování pochybnost o pravoslavnosti ruské církevní praxe.
Ruská víra (obecně řečeno) není vlastně ani vírou (v křesťanském slova smyslu). Je to pověra. Pravá víra spojuje s Bohem a činí věřícího Bohu podobným (nakolik je to u člověka možné). Jde o princip spojení podobného s podobným. V tom tkví princip Církve jako léčebnice. Pokud je víra spojena s pácháním zla, pak spojuje člověka s tím, kdo je zlý, kdo je otcem všeho zla, s ďáblem, a proto ji říkáme zlá víra = suevjérije = pověra. Prodloužíme-li tuto úvahu, pak veškerá víra, která nespojuje s Bohem, je pověrou. A čím je církev, ve které je víra vytlačována pověrou? Z díla biskupa Hierothea (Vlachose) lze vyčíst, že církev, která neuzdravuje člověka čili neléčí lidskou duši, není církev.

Pokud se vysoké duchovenstvo předvádí konání Božího díla, když světí tanky, rakety, zbraně k zabíjení nevinných, pak to není věřící křesťanské duchovenstvo. Jsou to kouzelníci a mágové a to, co činí, je magie a pověra. Každá víra bez éthosu je pověrou. Bůh přece nežehná nemravnosti, jak lidstvo ví od samého svého počátku.

Tím jsme se možná dostali ke kořeni ruského zla. Nebo k jednomu z kořenů. A tím je stav církve, žalostný a hlavně věkovitý úpadek ruského křesťanství. Je to úplně stejné, jako když šlo o příčiny bolševické revoluce. Většina teologů (ruské nevyjímaje!) dobře vidí, že za vzplanutím toho strašlivého plamene revoluce, dosud na zemi nebývalého ohně zla, byl hluboce padlý stav ruského pravoslaví. (Lze to dokázat.) Bolševická krutovláda atheismu, řeky krve, to vše bylo cosi jako Boží trest za to, co provedla ruská církev s pravoslavím. Alexandrijský patriarcha to nazval „Boží fackou Rusům“. A dnes se vše opakuje. Zase za vším tím zlem stojí pád ruské církve, která došla ve své honbě za mocí tak daleko, že umožnila putinovi prolévat další řeky krve a stále mu v tom aktivně pomáhá. Alexandrijský patriarcha ve své nedávné řeči pokračoval: „Jak se zdá, tak Rusům jedna facka nestačila.“ Chudáci Rusové.

+ + +

P.S.

Rusové dnes bojují proti „nečisté“ evropské civilizaci, bojují za návrat do středověku (tam jsou doma). Avšak ani to není ještě to nejhorší. Hluboce antikřesťanská povaha tohoto konfliktu činí z ruské agrese proti Ukrajině v podstatě válku proti křesťanství. Byl toto odedávný cíl ruských dějin? Od Ivana Hrozného, carů a careven, přes Lenina, Stalina k putinovi? Od Pravoslaví do apostase? Od Krista k antikristu? Každopádně tuto válku vedou Rusové nejen v rozporu s křesťanskými hodnotami: vírou, morálkou, mravností a duchem, ale přímo proti těmto hodnotám. Nevidí to, jelikož jsou oslepeni svým hříchem. Ano, klidně to zopakuji: když zostříme pohled na podstatu války na Ukrajině, zjistíme, že tam válčí ruské pravoslaví proti křesťanství. Pochopíme, že Rusko nyní přijalo roli antikrista a ruská církev (její správa a významná část věřících) se mu klaní?




Nahlíženo lidskýma očima, není žádné řešení takového pádu a tak zoufale zbloudilé cesty celého národa. Tady může pomoci jedině Bůh.





Zobrazit příspěvek č. 1409 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2024
Pozvánka na přednášky o ikonách

Dvě přednášky o ikonologii





Zobrazit příspěvek č. 1408 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2024
Kalendárium a samolepky

Nové kalendárum (paschálie pro rok 2024) je už i pro Google kalendář - k dispozici na kalendar.or.cz

Dále jsou k dispozici dvě nové etikety na svěcenou vodu (ve dvou mutacích - větší a menší) pro barevný tisk na celostránkovou samolepku, která se pak podle vytištěných etiket rozstříhá. Viz download.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1407 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2024
Nové kalendáře

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Na obvyklé kalendářní stránce pravoslav.or.cz/kalendarium jsou už všechny vydávané moravské pravoslavné kalendáře na rok 2024.

Tradiční jihlavská redakce kalendáře ve dvou mutacích (nástěnný i diář). Letos byly tyto kalendáře vytištěny barevně. Všem objednavatelům byly výtisky rozeslány již v průběhu minulého týdne. (Pokud jste nějakým nedopatřením někdo neobdržel objednaný kalendář, napište.)

Oficiální eparchiální ročenka s novým i starým kalendářem, duchovními články a schematismem, byla už před měsícem distribuována. Možno ji ještě objednat na olomouckém církevním ústředí.

Jednostránkový plakát s postním kalendářem je také ke stažení na výše uvedené stránce.




Zobrazit příspěvek č. 1406 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2023
Pozvánka na kurz ikonografie v Brně

Pravoslavný kurz psaní ikon

se bude konat v Brně v březnu a dubnu 2024. Místo konání: Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského





Zobrazit příspěvek č. 1405 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2023
Pokračování diskuse o ženské otázce

Nad článkem bratra Jana a s dalším rozvedením problematiky práce žen v církvi

Tuším, že toto téma přichází i do české církve, a proto jsem se rozhodl původně sepsanou kratší reakci rozšířit a probrat téma z několika pohledů. Různé návrhy a požadavky se budou asi periodicky vracet, tak ať už máme jakýsi úvod do problematiky. Hned z kraje podotýkám, že ačkoliv se stavím k obnovení služby diakonis skepticky, nejsem rozhodně žádným zastáncem vytlačovaní žen z orgánů církevního života, ani je „neposílám k dětem či k plotně“. Snad to vysvítá z níže uvedeného zamyšlení a snad bude na straně zájemců o tento text dost dobré vůle to vidět. Na koho je text moc dlouhý, může přelétnou alespoň hlavní myšlenky či argumenty zvýrazněné tučným písmem.
V článku na webu Pravoslavné zprávy jsem si přečetl reakci br. Jana na moji poznámku k článku Vassy Larin: Ženské otázky v naší církvi. Jeho článek artikuluje současnou „touhu a připravenost žen zapojit se více do služeb církve“. To je samozřejmě touha chvályhodná, ale - jak už jsem psal dříve - realizovatelná bez přijímání nějakých nových kánonů anebo bez obnovování dávno zaniklých forem, které prostě nepatří naší době, protože v životě církve nejsou za současných sociálních okolností potřeba. Domnívám se, že pokud některé ženy volají po obnovení těchto zaniklých forem, je není to kvůli prospěchu církve jako celku, ale děje se to spíše z důvodů uspokojení jejich osobních ambicí, tak jak je zformoval vývoj na poli feminismu v průběhu 20. století. Nechci tento svůj pohled nikomu vnucovat, ale sám v sobě jsem si jist, že až církev (nikoliv aktivistky) bude k svému praktickému životu potřebovat nějakou ještě větší míru zapojení žen do církevní správy, než se to děje v současnosti, pak to prostě bez zvláštního humbuku církev prostě udělá.

Dalším osobním názorem bych ještě rád přispěl do této diskuse: otázka míry zapojení žen do správy a funkcí v životě církve je dána každým konkrétním biskupem. Eparchiálního biskupa nemůže k ustanovení žen do nějakých nových funkcí přinutit žádné usnesení nějakého nového sněmu, ba ani pokyn patriarchy (stejně jako ho nikdo nemůže donutit vysvětit toho či onoho muže, kterého z jakýchkoliv důvodů vysvětit nechce). Pokud by se ještě po Krétě v dohledné době mohl konat nějaký autoritativní celocírkevní sněm, který by nebyl torpédovaný Ruskem, pak by stejně neměl sílu něco podstatného změnit, protože nový sněm nemůže přijmout žádné nové kánony, které by byly v takovémto rozporu s Písmem svatým a s předchozími sněmy, jakož i s tradicí Církve. Vše je na eparchiálním biskupovi, takže moc nechápu to volání po jakýchsi nových kánonech, které stejně nemohou dát ženám to, co není už v kánonech starých.

* * *

Proč nemohou být ženy svěceny

Připomeňme v maximální krátkosti argumenty, které nikdy nedovolí právoplatné svěcení žen. Písmo svaté: není žena hlavou muže, ale muž hlavou ženy a hlavou muže je Kristus (to se vždy vykládalo nejen v souvislosti s rodinou, ale i ve vztahu k ženskému kněžství). „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1 Kor 11,3) „Žena je stvořena z muže a pro muže.“ (1 Kor 11,8-9; Gen 2,18-23) Podle tohoto duchovního uspořádání vztahu mezi mužem a ženou nemůže žena hierarchickou službou posvěcovat muže, ale jedině muž může posvěcovat ženu. Žena však může posvěcovat muže, manžela např. svou vírou, svou zbožností, svým posvěcením, kterým ji Kristus posvěcuje.

Následování dávné praxe. Přestože kolem Pána Ježíše byli nejen muži (apoštolové), byly mezi jeho učedníky i ženy (myronosice, zvláště očividným příkladem Marie sestra Marty), a přesto na poslední večeři a při ustanovení Eucharistie byli jen apoštolové a jen jim bylo řečeno: „Toto čiňte na mou památku.“ Podobně na Padesátnici - na některých ikonách se sice zobrazuje spolu s apoštoly i Panna Marie, ale je to míněno symbolicky (odkaz na její osobní Padesátnici při početí Pána Ježíše). A ani přesv. Bohorodice nikdy nepředsedala žádnému církevnímu shromáždění. Mezi ženami byly i apoštolům rovné svaté ženy - přesto nikdy nesloužily jako kněžky ani jinak u přinášení nekrvavé oběti. To jen pár příkladů argumentace. Každá církev se sama musí rozhodnout, zda bude respektovat Písmo či nikoliv. Protestanti se už rozhodli dávno a podřídili autoritu Písma lidským názorům (a skončili ustanovováním homosexuálních kněží a kněžek). Chceme jít touto cestou?

Ženy nejsou méně svaté než muži. Přes to, co tu bylo řečeno, se nejedná o žádné snižování žen či odpírání jim posvěcení. Ve věcech spásy je mezi muži a ženami naprostá rovnost. V Kristu muž ani žena. (Gal 3,28) Jak nás učí Otcové: Není žádný kvalitativní (ani jiný) rozdíl mezi duší muže a duší ženy. Ale jsou tu rozdíly tělesné, fyziologické a psychologické související s rozdílnými úlohami životními. Hierarchická služba v církvi nikdy nebyla přístupna všem. Byla a je odepřena i mnoha mužům, kteří buď nesplňují kanonické požadavky či charakterové, duchovní, morální, psychologické i tělesné předpoklady. Posvěcení lidské duše vůbec nesouvisí se zastáváním hierarchické služby (mnoho svatých výslovně odmítlo nechat se vysvětit na kněze), ani s tím, jestli se smím dotýkat svatého prestolu nebo nikoliv. Tím nechci říci, že by k vysvěcení nebyl zapotřebí předchozí zbožný život, ale že udělení svěcení samo o sobě nezpůsobuje pokrok v duchovním životě. Hierarchie je věcí pozemské církve a její discipliny a je ustanovena shůry k plnění úkolů života církve. Posvěcení sestupuje od Boha skrze církevní hierarchii a dostává se v církvi ke všem buňkám církevního Těla. Obávám se, že se za současným voláním po hierarchické službě žen ve skutečnosti skrývá nedostatek chápání a prožívání toho nejvyššího posvěcení, jehož se nám všem v církvi dostává. A hojnost tohoto požehnání, sestoupivšího na tu či onu osobu, nemá nic co do činění s jí svěřeným hierarchickým stupněm, ale s jejím pokáním, pokorou a láskou. A právě tyto vlastnosti vidím, jak dnes slábnou - všude a u všech, ale - omlouvám se - často právě u žen, volajících po naplnění svých tužeb po hierarchických stupních či různých vyvýšených místech...

Proto odmítám logiku věty br. Jana: „Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře.“ Ženství je samozřejmě v Kristu posvěceno, stejně jako mužství, ale to nemá s hierarchickou službou nic společného. Celý nesčíslný zástup svatých žen pravoslavné církve je důkazem pro to, co bylo právě řečeno. Když psal ap. Pavel: V Kristu muž ani žena, a při tom nedovoluje ženám přístup k hierarchické službě, pak je jasné, že to myslí s ohledem na spásu a na rovnost před Bohem.

Pokud ekumenický patriarchát vidí zvelebení církve v takových návrzích jako: „Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky,“ pak si dovoluji s touto jednotlivostí nesouhlasit nebo se mohu domnívat, že k takovému netradičnímu postupu jej vedou mně neznámé vyšší ohledy na církevní zájmy. A možná by také bylo vhodné seznámit se podrobně s tím, jak vlastně to přisluhování dívek v chrámech EP v Americe vypadá v praxi.

* * *

Reálné zapojení žen do života církve

Br. Janovi však dávám v něčem za pravdu. Uvědomil jsem si nad jeho článkem, že v každé eparchii a potažmo v každé místní církvi může být jiná situace. A jsou zřejmě některé oblasti či eparchie či místní tradice, které prostě ženám nepřejí (resp. aktivně brání ženám angažovat se v církevním životě, či je dokonce vystrkují i z těch funkcí a činností, které by dozajista konat mohly a měly). Jenže na tom žádný kánon ani usnesení nic nezmění, je to věc osobnosti biskupa. Já pochopitelně píši z pozice příslušníka moravské eparchie naší církve, kde jsou dosti živé tradice Gorazdovy církve (narozdíl např. od pražské eparchie, která je v rovině církevní správy asi již více-méně rusifikovaná a Rusové obecně přisuzují ženám trojí funkci ve společnosti: děti, plotna, chrám; jak to nedávno otevřeně deklarovala ruská propaganda). Zde na Moravě je totiž účast žen na církevní správě hojná: v naší eparchiální radě jsou skoro polovina členů ženy, na farnostech ve farních radách je spousta žen, ikonopisky u nás to jsou všechno ženy, předpokládám dobře polovina učitelů náboženství na farnostech jsou ženy, nevím, jak jinde, ale u nás si bohoslužby nelze představit bez žen a to kvůli zpěvu, a to nehovořím o krášlení chrámu; fungování úřadu církevního ústředí je zcela závislé na našich sestrách; když zde v eparchii dlouhá léta fungoval odbor pro vězeňskou službu, vedla jej po celou tu dobu žena... To samé platí v oblasti charitativní práce našich žen. Tajemníkem eparchiálního biskupa je žena, tajemnicemi našich církevních úřadů bývají ženy (to samé na nyní zřízeném bohosloveckém Institutu), na farnostech mají ženy důležitá místa v církevní správě. Tedy v právě zmíněných ohledech hledím na argumentaci br. Jana jako na svědectví o stavu sousední eparchie, nikoliv jako popis všeobecné situace v církvích.

Ženy v církvi, zvláště aktivistky, by si měly přiznat, že mnoho mají v rukách i ony. Tj. nestačí jen dožadovat se nějakých vyšších míst v církevní službě, ale zároveň se musí na tyto funkce připravit (např. vystudovat bohosloveckou fakultu, která už dávno přijímá ke studiu i ženy); kolik našich sester dobře - do hloubky - ovládá třeba typikon, vyzná se v liturgice?, kolik z nich je opravdu kvalifikovaných k misijní službě a k výuce, tj. ovládá dogmatiku, něco z pastorální teologie a církevní dějiny? Kolik žen absolvovalo na pedagogické fakultě kurz „pedagogického minima“ nebo rovnou celou pedagogickou fakultu? Kolik žen, které pracují ve školství, se hlásí k pedagogické práci pro církev? Každá větší farnost by potřebovala cosi jako manažera, aby se kněz mohl plně věnovat duchovenské a pastýřské činnosti; kolik žen, které mají ze světa zkušenost s takovou organizační činností, nabízí na farnostech své služby? Jak bychom potřebovali takové ženy, ne diákonky, ale teoložky, učitelky, historičky, právničky, profesionálně školené zpěvačky atd.!

Teď jsme otevřeli teologické učiliště a většina přihlášených jsou muži přesto, že jsme zdůrazňovali, že přijímáme ke studiu i ženy.

Nebo jiná otázka: Proč jsou v naší místní církvi mniškami jen cizinky? Jak to, že z našich místních žen žádná nechce být mniškou? A při tom, tu máme ženské monastýry; nevím jak v Čechách, ale na Moravě je ženský monastýr vedený duchovně zkušenou a velice dobrou igumenií. Přiznejme si, že se církevní tradice vyvinula tak, že obecně vážnost žen v církvi se mj. odvíjí od počtu dobrých mnišek či rovnou od počtu ženských monastýrů plných mnišek. Uznávám, že to není cesta zdaleka pro každou ženu, ale právě mnišky vyjevují krásu a vznešenost ženské křesťanské cesty, protože cílem žen je stát se obrazem přesv. Bohorodice.

Ženy by u nás docela dobře mohly přednášet i na našich církevních školách (a byly by vítanou pomocí), ale buď nemají erudici nebo zájem nebo čas. Kam se v církvi podíváš, tam bychom potřebovali lidi na pomoc (ženy i muže). Kdyby absolvovaly nějaké novinářské vzdělání, něco kolem publicistiky, nebo trošku literárního vzdělání, ovládly do hloubky český jazyk včetně jeho literární a církevní polohy(!), nebo nastudovaly pravidla typografie, mohly by pracovat v redakci církevních tiskovin, připravovat církevní kalendária a knížky, psát, překládat, dělat korektorky atd. To všechno je jen na jejich připravenosti, schopnostech a zájmu. Kolik našich žen dodává články pro naše církevní periodika (např. každoroční kalendář)? Ať ženy píší, překládají, dělají sazbu knížek! Připravujte publikace např. pro výuku dětí. Pedagožky ať zpracují osnovy církevní výuky. Vystudujte teologii a udělejte si na fakultě tzv. pedagogické minimum, a připravujte manuály, sešity a katechismy pro výuku náboženství, pro katechumeny. Bude-li to mít úroveň, jde to hned do tisku. Církev je připravena, ženy, hlaste se do práce!

Chtěli jsme zřídit mediální odbor, ale zkrachovalo to kvůli nedostatku kompetentních lidí (klidně to mohly zajišťovat ženy, které by měly příslušné schopnosti).

* * *

Avšak zpět k původnímu tématu. Z projevů žen aktivisticky volajících, aby je církev ustanovila za diákonky, lze nabýt dojmu, jakoby přestávaly vnímat svou účast na všeobecném kněžství (myslím, že to lze vytušit z výroků těch žen, které se cítí být oprávněny promlouvat za všechny ženy). Vždyť všeobecné kněžství stojí výše než kněžství hierarchické. A dále: proč aktivistky přehlížejí roli žen - mátušek, tj. manželek duchovních, které mají bezprostřední účast na hierarchické službě svého manžela, resp. i na jeho svěcení, protože jsou s ním jedno tělo a mysticky vzato, skrze hlavu muže je celé toto tělo (muž i jeho žena) při chirotonii svěceno (to je jeden z důvodů, proč by kněz i diákon v případě ovdovění neměl uzavírat další sňatek). Manželky duchovních, zvláště když absolvovaly teologické vzdělání, mají široké pole působnosti v církvi - ať už na rovině farní či eparchiální.

Myslím, že církev má zájem o práci žen. A to zvláště, když dnes „získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách“, jak píše br. Jan. Jenže mají takto zaměstnané ženy, jak o tom br. Jan píše, čas a síly pracovat ještě pro církev? Stejně jako pro kněze i pro ně totiž platí, že světská kariéra a plná angažovanost v církevním životě nejdou dost dobře k sobě.

Církvi dnes zoufale schází pracovníci, angažovaní jedinci, lidé (lhostejno, zda muži nebo ženy) schopní vykonávat tu či onu funkci. Ale v praxi je zájem pramalý. Mám zkušenost, že věřící, který chce pracovat a pomáhat, ten to začne dělat, sám si najde způsob a nepotřebuje kvůli tomu žádné strukturální změny v církvi. Proto mi ty diskuse o diákonkách připadají tak trochu jako víření vody ve sklenici a stále nevidím, jak by církvi měla obnova postřihování diákonek pomoci.

* * *

Má obnovení služby diákonek dnes smysl?

Dále br. Jan píše o náplni práce dávných diákonek. Resp. že kromě činností, o nichž jsem psal minule, konaly také charitativní službu. Má samozřejmě pravdu. Charitu konaly mezi vdovami a sirotky. Zřejmě však nikoliv širším okruhu. Dnes však můžeme všichni působit charitativně bez omezení. Avšak k čemu dnes kdo potřebuje - ať už žena nebo muž - pro konání charitativní služby udělení nějakého hierarchického stupně? Kdysi byla duchovenská hodnost jakýmsi odznakem církevní oficiality a lidé dávající dary na chudé, měli jistotu, že přítomnost diakonissy je zárukou hodnověrnosti charitativní sbírky. Stejně tak měly diakonissy příslušnou autoritu při rozdělování charity chudým. Dnes je ke stejnému účelu spíše potřeba pověřující listina od biskupa s velkým oficiálním razítkem. Na základní úrovni je charita povinnost každého křesťana daná Evangeliem. Kdyby se chtěl někdo věnovat charitě v širších rozměrech nebo ji potřeboval začlenit do správy církve, stačí písemné schválení a požehnání eparchiálního biskupa nebo členství ve zřízeném charitativním odboru a může pracovat „od nevidím do nevidím“ (pokud si to přeje).

* * *

Dříve mělo v církvi a v jejím životě vše nějaký účel a jednalo-li se o duchovenskou službu, tak každému účelu odpovídal patřičný hierarchický stupeň. Dávná církev měla mnoho služeb, do nichž postřihovala či světila nebo do nich věřící posílal Duch Svatý. Byli putující proroci, nebo kazatelé, exorcisté, dveřníci, akoluti, zpěváci, učitelé, bývaly i presbyterky a diákonky (měly velice podobnou službu) a mnoho dalšího. Něco z toho se zachovalo v řecké církvi (viděl jsem jak biskup postřihuje absolventy školy byzantského zpěvu a obléká je do speciálního roucha), něco vniklo nově (např. zpovědníci), něco se spojilo do služeb žalmistů, přisluhujících, hypodiákonů, ale většina dávných služeb a církevních povolání však postupem času zanikla či přešla na kněze, když se změnila situace a církev tyto služby přestala potřebovat. V církvi nebylo nic samoúčelného nebo zbytečného či vyžilého. My už tohoto ducha eklesiologické střízlivosti trochu ztrácíme.
Začalo to pronikáním scholastických západních vlivů do Ruska, kde se před udělením autokefality nepodařilo dovést tuto církev k plné dospělosti, jak to dokázal malicherný a tmářský staroobřadcovský rozkol, pokračovalo to strnulým či ochromeným přístupem k službě liturgie, která je osou celého církevního života. Podílela se na tom nevzdělanost kněžstva. Snad by se to mělo nazvat magickým či zformalizovaným chápáním liturgie. Klade se důraz na podružnosti, na nepodstatné či neaktuální, a zakrývá se nám pak to, co je podstatné. Jeden příklad za všechny: jsme zvyklí, že v liturgii každou neděli slyšíme dávno neúčelné prvky (platí hlavně pro slovanské Pravoslaví) - všichni zbožně nasloucháme ektenii za katechumeny, kteří ve shromáždění žádní nejsou, pak místo katechumenů skláníme hlavy a kněz čte modlitbu, aby Hospodin shlédl na katechumeny, kteří tam stojí (i když všichni vědí, že tam žádní nestojí), pak zbožně vyslechneme vyhánění katechumenů z chrámu, a nakonec si před Symbolem víry ještě vyslechneme důraznou výzvu k uzamknutí chrámových vrat (aby nám žádný věřící neutekl). Ale protože se to vše většinou děje v církevní slovanštině, které málokdo dobře rozumí, tak nám celá ta absurdita vlastně nevadí. V prvotní církvi by přednášení neopodstatněných nebo bezúčelných proseb a modliteb bylo nemyslitelné a snad by to věřící dokonce považovali za rouhání.
V současnosti to vypadá tak, že se obnovením diákonek chystáme udělat druhý krok a obnovovat i církevní úřady a služby, které dnes v jádru nemají opodstatnění, ale vypadají zajímavě, a tak trošku tím vstřícně reagujeme i na ducha dnešní doby (nutno dodat: na úpadkového ducha). Bojím, že Církev pomaličku spěje k tomu, že přestává být morální oporou, kotvou, které je možno se chytit a držet), když vše kolem je v pohybu. Snad se Církev nezačne vézt na té lavině, která se všude kolem valí do propasti.
Kdyby se tak v církvi věnovala obnovení katechumenátu stejná pozornost jako diákonkám! Jenže v některých národních církvích kněží ani neznají jeho smysl, a když k nim přijede katechumen třeba od nás, vůbec nechápou, proč už není pokřtěný, když přece věří (a případně tam cizího katechumena někde v monastýru hned polijí hrníčkem vody, oddrmolí modlitby a katechumen vůbec nechápe, co tam s ním provádějí). Taková je místy ve světě praxe. To jsou naše problémy, ne dávné zrušení služby diákonek.
* * *

Služba diákonů

Projevy tohoto nebezpečí, či „pokušení protestantismu“, vidím místy prosakovat (ale třeba se mýlím) v jinak jistě dobře míněném článku br. Jana. Jednak mě udivilo, že klade do protikladu „reálnou diákonskou službu“ a „čestnou liturgickou funkci“ (tj. účast diákonů na službě liturgie). Od samotného počátku je přece diákonská služba spojením obou služeb - první diákoni (= služebníci) (a byli to výhradně muži) byli ustanoveni pro službu při stolech, resp. pro přisluhování vezdejší (tj. dílem charita, ale spatřuje se v tom přisluhování při eucharistii), a pak pro péči o vdovy: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ (Skut 6,3-6) Dále se podíleli na učitelství a mohli konat svatou Tajinu křtu (Skut 8,5-12), dále od počátku přisluhovali při liturgii a ostatních Tajinách - starali se o pořádek při hostině Agapé, nosili svaté přijímání nemocným do jejich domovů (Justin Filosof), učili katechumeny a kajícníky, navštěvovali mučedníky a vyznavače. Byli podřízeni biskupovi a kněžím. (Ignatios Antiochijský)

V církvi řešíme všechny - i zcela novodobé - problémy na základě Písma svatého, posvátných kanonických pravidel sněmů nebo Otců a obecné posvátné tradice. Uvažuje-li pravoslavný křesťan o službě diákonek, obrací se především k Písmu a posvátným kánonům. Podle toho, jak je v těchto zdrojích, jimiž se řídí církevní život, otázka diakonis upravena, pokračuje náš křesťan v dalších úvahách.

Služba diákonek a jejich ustanovování

Diákonka Foibe (Řím 16,1)

 
Bible o diákonkách: „Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.“ (1 Tim 5,9) Z toho vyplývá, že požadavky na službu diákonky byly: musely to být ženy jen jednoho muže, který zemřel, celibát, vychované děti a dlouhodobý ctnostný život. Vdovy, u nichž nebylo jisté (např. kvůli mládí), že se nebudou chtít ještě znovu vdát, nedovoloval apoštol ustanovovat na diákonky.

Diákonky konaly v životě církve především: doprovázely ženy, které chtěly přistoupit k biskupovi, staraly se o vdovy a sirotky, při vypuknutí pronásledování zařizovaly některé věci jménem presbytera či biskupa, nevzdělané dívky učily, připravovaly ke křtu a na život po křtu, při samotném křtu pomáhaly při svlékání a oblékaní křtěných žen, sestupovaly s nimi do baptisteria, byly jim za kmotry. Poté, co kněží či diákoni pomazali čelo křtěnců, diákonky je pomazávaly po těle. (Vše dle Apošt. konstitucí) Dohlížely u vstupu do chrámu, měly dozor nad ženským oddělením v chrámu, vykonávaly některé práce (úklid) i v oltářním prostoru (stejně jako dnes mnišky v ženských monastýrech), sloužily v chrámu - ale nepodílely se na přinášení obětí nebo při jiných bohoslužbách. Sloužily v církvi až do 12. století.

Dalším problémem těch, kteří horují pro „navrácení“ služby diákonek, je kanonický věk - nejméně 40 let (IV. všeob. sněm, 15. kánon - o chirotesii diákonek; český překlad je mylný, kánon hovoří výslovně o postřižení, chirotesii nikoliv o svěcení, chirotonii; ap. Pavel předepisoval dokonce 60 let), a dále tyto ženy byly vdovy a měly jen jednoho muže. Podléhaly doživotnímu celibátu, jehož opuštění bylo posuzováno s krajní přísností (anathema). Zatím jsem neslyšel z těchto kruhů (na západě) ani náznak toho, že s případným návratem diakonek by logicky měly být reaktivovány i kánony, které s jejich ustanovováním souvisí (tak jako pro muže platí kanonická opatření pro jejich hierarchickou službu). Zkoumá někdo kanonickou způsobilost žen, které se dovolávají obnovení funkce diákonek? U muže, který chce být duchovním, se zkoumá jeho kanonická způsobilost v prvé řadě.

Ač se mnou br. Jan nesouhlasí, troufám si trvat na tom, že moje věta: „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“ odpovídá historickým pramenům. Možná nějaký moderní teolog publikuje své domněnky o chirotonii diákonek, ale měli bychom se spíše věrných obecných pramenů a závazných usnesení, které církev učinila. Ustanovování diákonek se i podle současné seriózní teologie nekonalo svěcením (chirotonií), ale postřižením s patřičnou modlitbou (o chirotesii jasně hovoří 15. kán. IV. všeob. sněmu, o věku a dalším pak viz 14. a 40. kánon VI. všeob. sněmu; připomínám, že pojem "rukopoložení" se vztahoval na chirotonii i chirotesii, viz výklad Balsamona). Konalo se vně oltáře, a proto se jejich ustanovení vztahovalo na službu vně oltáře. Argumenty, proč si někteří myslí, že do jejich služby spadala i služba oltářní u prestolu, si rád vyslechnu. Stejně tak bych si rád přečetl tu modlitbu nad diákonkou v nějakém autentickém znění, z něhož to bylo přeloženo do češtiny nebo do angličtiny. Dnešní „navracení se“ žen do oltářního prostoru, je dle mého názoru modernismem popírajícím obecně přijatou tradici, a nevím, čemu má v církvi posloužit. Možná je to blízké spíše moderním ženám s moderní výchovou, která je na hony vzdálena pravoslaví, aby neutekly od pravoslaví k protestantům?

* * *

Ve světle výše uvedeného bychom si zřejmě dokázali představit ustanovování diákonek v případě mnišek. V životě a potřebách monastýru by taková funkce totiž dávala smysl. Za předpokladu splnění kanonických požadavků bych dále chápal smysluplnost služby diakonis v Africe (kde jsou podmínky v něčem velice podobné prvokřesťanské církvi). Pokud by se zde na západě mělo zavést postřihování žen do nějaké z jejich církevních služeb, tak by takové postřižení asi měly mít např. kvalifikované profesionální učitelky náboženství.

Nad různými úvahami, teologickými spekulacemi a historickým rozbory, jimiž se má ospravedlnit služba nových diakonis, cítím lítost, protože v nich vnímám spíše touhu po vyšším místě, jakýsi nátlak až vášeň, a skoro nikdo se neptá, co na to říká Hospodin. Připadá mi, že ve všech těch provoláních některých žen, že moderní církev musí vyjít vstříc jejich požadavku a jejich charismatu a že je už nesmí upozaďovat, je strašně málo ducha pokory a bázně Boží. Cítila se přesvatá Bohorodice upozaděná, když v žádném shromáždění nikdy nepromlouvala jménem církve? Ptá se někdo, jestli v konečném důsledku celá ta věc nových diákonek neuškodí Církvi, kterou bychom přece měli milovat jako to nejcennější, co na zemi máme? A co to provede těm ženám, z nichž učiníme diákonky?, neublíží to jejich duším, jestli to Bůh nepožehná? Známe přece, kolika mužům těžce ublížilo kněžství, když se ho nějakou cestou domohli, ale nebyli k tomu Bohem povoláni. Aktivistky si takové otázky nekladou, jen požadují. (Tak mi připadá. Nic ve zlém.)

Stejně tak se nikdo neptá pravoslavných žen obecně, jaký mají názor na zavedení diákonek do života současné církve. Soukromě jsem se otázal několika věřících žen a nenašel jsem mezi nimi žádnou podporu pro ambice kandidátek na diákonky. Vzpomínám si, jak asi před 15 lety se premiérka Finska(?) začala v Bruselu dožadovat zrušení zákazu vstupu žen na Svatou Horu Athos (prý je to diskriminace atd.), nakonec tyto plány zarazila vzpoura řeckých žen, které začaly publikovat svůj nesouhlas se zrušením tohoto zákazu.

V principu tu nejde o zabránění obnově služby diakonis (za předpokladu splnění daných kanonických kritérií), ale o otázky: jaký to má dnes smysl?, jakou úlohu, kterou nemohou zastávat v pozici laika, mají v dnešní církvi plnit?, a jestli to nejsou jen světským duchem vykultivované ambice, které mají s potřebami církve jako celku jen málo společného. Toto pojednání má být spíše voláním k střízlivosti a k eliminování vášní, které chtějí sahat na strukturu církve.

Bratra Jana, s nímž tu nyní trochu polemizuji, si samozřejmě vážím, zdravím jej a přeji mu vše dobré.

P.S.

Pak mám otázku, zda by br. Jan mohl upřesnit (alespoň číslo knihy) svou citaci z Apoštolských konstitucí? Protože to, co jsem tam zatím našel, se vždy týkalo: biskupa, presbytera a diákona; o „diákonce“ v jedné řadě s biskupem, presbyterem a diákonem jsem tam zatím nečetl. To však neznamená, že to tam někde není. Je to celkem obsáhlá kniha (vlastně osm knih), mohl jsem to přehlédnout. A navíc v té citaci, kterou br. Jan uvádí, není nic explicitně heretického, jen je trochu podivná... (Nevzpomínám si na analogický způsob myšlení formulovaný v jiných starobylých modlitbách, žena přirovnávaná k Duchu Svatému jako k Dárci života; a navíc tenkrát byl za dárce života dítěte, čili ten, kdo dítě zplodil, považován spíše muž - otec.)

V článku, na který reaguji, mne opravdu zarmoutila jedna věta, v níž vidím manifestaci začátku působení cizích vlivů v našem uvažování: „...pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů.“ Tato věta mě naplnila obavami, že tušení protestantských vlivů na pravoslavné myšlení nebylo úplně neopodstatněné. Co se týče intimního tématu, jehož se citace dotýká, je názor Pravoslaví navázán na celou starozákonní epochu i na dobu novozákonní. O těchto věcech, které patří k lidské přirozenosti, panuje jasný názor a těžko si v Pravoslaví představit nějakou diskusi o nich. Svatí Otcové přepokládali, že to samy ženy chápou a vedeny zbožností a bázní před tím, co je svaté, by v takovém stavu rozhodně nepřijímali svatou Oběť ani jinou svatou Tajinu. A to, že pohanské vlivy ovlivnily svaté Otce na sněmech, kde se kánony přijímaly, je také silně problematické tvrzení. Vždyť skrze sněmy řídí Církev Svatý Duch, jak v to věříme už prakticky dvě tisíciletí. „Vidělo se Duchu Svatému i nám...“ (Skut 15,28) Tato formulace apoštolského sněmu je pečetí na všech následujících kanonicky uznaných sněmech Církve.

Jinde píše br. Jan: „některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.“ Opět velmi problematické tvrzení. Žádný posvátný kánon nepřestává platit ani nemůže být zrušen; může být pozastavena jeho účinnost, resp. dočasně postaven mimo používání (podobně jako kánony o diákonkách jsou dnes mimo církevní užívání, když se diákonky přestaly vyskytovat, ale tyto kánony stále platí). I nepoužívaný kánon, který se vztahuje k jevu, jenž se už nevyskytuje, stále pracuje v církevním vědomí, působí, vyjevuje církevní mysl a může být použít ve smyslu aplikace na moderní situaci. Mnoho kánonů se používá v aplikovaném významu. Jsou v nich skryty návody jak uvažovat, hodnotit a řešit problémy, na které svatí Otcové snad ani nepomysleli. Oficiálně a závazně pro církev může být kánon upraven či problematika, kterou kánon pojednává, může být upřesněna jedině dalším platným a všeobecně uznaným církevním sněmem. Nevím, jestli potřebujeme nová kanonická ustanovení o ženách, když máme ta původní. Způsob, jakým br. Jan otázku diakonis nahlíží (a předpokládám, že tlumočí názory nebo alespoň ducha kruhů kolem ženské otázky), vzbuzuje pochybnost, zda tu opravdu jde o obnovení staré tradice diákonek, nebo (a tak to vypadá a prosvítá mezi řádky) se tu jedná spíše o tlak na vytvoření zcela nové funkce nových diákonek, nového pojetí jejich služby, která bude mít s tou původní službou společný jen ten název.

Vraťme se v této souvislosti ještě k větě Vassy Larin, k symptomatické větě, která je dnes obvyklým výrazem nepravoslavného postoje vůči posvátným pravidlům svatých Otců: „V církvi se povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Snaha zlehčit význam kanonických pravidel tím, že je prý „napsali muži“, mi připadá - ať mi to Vassa odpustí - opravdu hodně mělká a ignorující působení Svatého Ducha na sněmech i v průběhu života Církve (obdobnými výroky, jako přinesla Vassa, se obvykle vyjadřuje jakási ženská vzpoura: co mají muži co mluvit do ženské problematiky!, a nakonec to skončilo až u takových invektiv, jako - proč se mají muži vyjadřovat k potratům, když je to věc ženského těla, které patří ženě a ne muži). A dále se musím ohradit k druhé části věty od Vassy a ptám se: kdo pravoslavný může relativizovat pravidla svatých všeobecných sněmů poukazem na skutečnost, že byly napsány před více než tisíci lety? Ať tedy takto smýšlející nezůstávají v půlce cesty a rovnou prohlásí: K čemu je nám Evangelium, které bylo napsáno před dvěma tisíciletími (a ještě ke všemu je sepsali muži)?, k čemu jsou apoštolské listy v Bibli, když je psali muži a navíc v úplně jiné době?, a k čemu je dnešnímu člověku Desatero a Starý zákon, který byl napsán v zaostalém patriarchálním prostředí ještě dříve?! A jsme u protestantů.



Odkazy na dva weby:

Odpověď dívkám a ženám na otázku: proč pravoslavná církev nepřipouští možnost vysvětit ženu na kněze
Ženské kněžství







Zobrazit příspěvek č. 1404 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2023
O bohorodičném svátku „Pokrov“

Záštita přesv. Bohorodice


Ikona svátku ukazuje nejen událost, jejíž památka se oslavuje, ale zároveň je to metaforické zobrazení Církve: chrám, církev pozemská (ekumenický patriarcha, císař, duchovenstvo, mniši, laikové) a ve vzduchu církev nebeská (Matka Boží, apoštolové, andělé, svatí...) Ikona Záštity sjednocuje vše - svět nebeský i svět pozemský. A úplně nahoře je ten, k němuž se upínají modlitby všech - Spasitel.

 
Tento svátek se zakládá na události, která se stala v Konstantinopoli v 10. století. V r. 910 se Město ocitlo v obležení pohanskými vojsky. Někdo říká, že to byli saracéni, ale pravděpodobně to byli dávní Rusové, kteří byli už od nejstarších dob známi svou rozpínavostí a loupeživostí. Tenkrát dostali zálusk na bohatství Konstantinopole a situace se vyvinula tak, že to vypadalo pro Byzantince špatně a hrozil masakr obyvatelstva.

Nepřátelská vojska barbarů byla všude kolem, ti, kteří nebyli vojáci, se shromáždili v chrámech a prosili Boží milosrdenství o pomoc a záchranu vznešené byzantské civilizace před barbary ze severu. Lidé byli zoufalí a všechny své naděje upínali k naději na zásah shůry.

Ne jinak tomu bylo ve Vlachernském chrámu (zbudován v r. 450 poblíž posvátného bohorodičného pramene), což byl jeden z chrámů císařských, byly zde uloženy vzácné relikvie a děly se zde zázraky; viz např. svědectví o tzv. „každotýdenním či obvyklém zázraku“, od r. 511 (je o tom zpráva v článku Vlachernský chrám Matky Boží v Konstantinopoli v Eparchiální ročence Olomoucko-brněnské eparchie 2023, str. 130 - v PDF). Byly zde opatrovány: říza přesv. Bohorodice (z Palestiny v r. 473), její pás a pokrývka hlavy. Také zde byla ikona Matky Boží Vlachernské (přivezena roku 439 z Jeruzaléma císařovnou Eudokií; zhotovená na dřevěné desce a ozdobená stříbrem a zlatem). Podle tradice je to jedna z ikon namalovaných evangelistou sv. Lukášem, ale spíše se to myslí tak, že byla učiněna podle vzoru Lukášovy ikony - byla zhotovena z vosku spojeného s popelem křesťanských mučedníků zabitých v 4.-5. století. Není zcela jasné, zda se „každotýdenní zázrak“ konal nad touto ikonou nebo nad jinou ikonou, která byla zhotovena jako mozaika. Vlachernská ikona přestála sto let zazděná na Athosu (mon. Pantokrator) zázrakem epochu ikonoborectví, a pak ji ukrývali v době křižáků, posléze se nakonec dostala do Moskvy (r. 1653), kde se stala uctívanou přímluvkyní proti nepřátelským nájezdům, pak však její uctívání na Rusi upadalo a v době napoleonských válek ji ani neevakuovali z Moskvy a po válce byla nalezena poškozená. Skončila v ruském muzeu. Pavel Aleppský, který navštívil Moskvu v roce 1655, o ní napsal: „K velkému překvapení pozorovatele ikona není namalována barvami, ale jakoby tělesně nebo zobrazena tmelem, neboť části jejího těla silně vystupují z povrchu desky a vzbuzují úctu... Je to, jako by byla ztělesněná.“

* * *

Byla neděle 1. října r. 910 za panování císaře Lva VI. Moudrého. Probíhala bohoslužba všenočního bdění a byl zde přítomen i blažený Andrej (pozoruhodná osoba, vyznačující se tak nesmírně přísnou a k sobě nelítostnou askezí, že byl dokonce za svého života vytržen do ráje a viděl rajské stromy a jejich ovoce a další výjevy nebeské reality). Právě on uviděl ve vzduchu kráčející Matku Boží, kolem ní záři světla nebeského a obklopenou anděly a svatými. Její doprovod vedl sv. Jan Křtitel a sv. apoštol Jan Teolog. Panna Marie vyšla z oltářní části (tam, kde zřejmě byla mozaiková ikona každotýdenního zázraku) a ubírala se vzduchem nad shromážděný lid. Se slzami se nebeská Královna v kleče modlila za křesťany a posléze sňala pokrývku hlavy, aby ji rozprostřela nad modlícími se lidmi v chrámu a chránila je tak před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Tato pokrývka zářila v jejích rukách víc než slunce. V jejích rukách se stala tak velikou, že pokrývala celý pravoslavný svět.

Sv. Andrej zřel toto vidění a otázal se svého učedníka blaž. Epifánije: „Vidíš, bratře, Královnu a Paní, jak se modlí za celý svět?“ Epifánij odvětil: „Vidím, svatý otče, a žasnu.“ Nejblahoslavenější Panna Marie prosila svého Syna Ježíše Krista, aby přijal modlitby všech lidí, kteří vzývají Jeho přesvaté Jméno a utíkají se k jejím přímluvám: „Králi nebes, přijmi každého, kdo se k tobě modlí a volá si na pomoc mé jméno, ať neodejde od mé tváře s prázdnou a nevyslyšen.“ Oba asketové dlouho hleděli na zjevení, viděli rozprostřenou záštitu nad lidmi, a světlo, které bylo jako vzplanutí blesku. Poté, co přesvatá Matka zmizela, ztratila se lidským očím i záštita, ale zanechala po sobě blahodať, která tam pak přebývala.

V tu samou noc se nepřátelé rozprchli. Nebylo to poprvé, kdy Matka Boží zachránila Město. Dříve totiž v r. 626 nesli Vlachernskou ikonu Bohorodice (přivezenou z Jerusalema) kolem hradeb a Město tím bylo zachráněno z obležení Avarů (vyděsilo je prý vidění vzácně oděné ženy kráčející po hradbách (v té době se rozšířilo zpívání akathistu). Byzantské vítězství během arabského obléhání v letech 717-718 bylo rovněž připisováno ochraně Matce Boží Vlachernské. Ponoření její řízy, která byla ve Vlachernách také opatrována, do vod mořských zahnalo na útěk loďstvo Skitů, trochu později Hagarény, v r. 866 (860?) zachránila přesv. Bohorodice Byzantince před útokem jiných ruských pohanů vedených Askoldem a Direm s jejich vojskem. V roce 926 během války proti Simeonovi Bulharskému pomohla síla relikvií Bohorodice také přesvědčit bulharského cara, aby raději vyjednával s Byzantinci, než aby zaútočil na město.

Za povšimnutí stojí, že se přesv. Bohorodice nezjevila ani patriarchovi, ani žádnému jinému z přítomných biskupů, ani císaři, ani mnichu, ale všemi opovrhovanému jurodivému, jehož se slušní lidé štítili. Když sv. Andrej, oblečen jen do hadrů, jednou v zimě chodil po městě a hledal, kde by se mohl za mrazu trochu ohřát a přečkat noc, všichni se od něj odvrátili, ani do chléva ho nikdo nevpustil. A tak se usadil v nějakém koutě města, kde se choulili toulaví psi. Andrej si zalezl pod psy a snažil se je přitáhnou na sebe, aby ho trošku zahřáli, ale i psi od něho utekli.

* * *

Ve Vlachernách chránili památku na toto zjevení. V 14. století tam poutník Alexandr viděl ikonu, zobrazující tuto událost tak, jak ji viděl sv. Andrej. V řecké církvi však nebyl této události věnován zvláštní svátek (až do nedávna). Na Rusi byl svátek Záštity (Pokrovu) ustanoven v 12. století. V té samé době se začaly objevovat chrámy zasvěcené tomuto svátku. Viz např. celosvětově uznávaný památník pozoruhodné architektury - chrám zvaný „Pokrov na Nerli“ (zbudovaný v r. 1165 knížetem Andrejem Bogoljubskim, který byl možná také iniciátorem ustanovení tohoto svátku). Někteří však tvrdí, že i v Byzanci byla tato událost slavená, a to v rámci svátku sv. Romana Sladkopěvce (6. stol.), který čtyři století před tím skládal písně k uctívání Matky Boží a možná i akathist; sv. Roman dostal od Bohorodice dar zpívat a skládat posv. hymny. Každopádně je sv. Roman Sladkopěvec na ikonách Záštity často zobrazován na ambonu chrámu.

Zajímavá je otázka, proč byla památka této události tak vroucně a velkolepě přijata u severních Slovanů, když je to vlastně oslava přemožení vojska jejich předků, kdežto v Byzanci zůstala jen památeční událostí a nestala se svátkem. Odpověď asi není tak složitá. V Byzanci už měli s pomocí od přesv. Bohorodice tisícileté zkušenosti. A tato událost byla jen jednou v řadě - jedním z mnoha zázraků Matky Boží. Na severu, kde v Kyjevě přijali dávní Rusové v r. 988, v dobách knížete Vladimíra křest, postupovalo pokřesťanštění jen velice pomalu. Lid byl hrubý, zatemněný, a proto dokázal jen obtížně a velice pomalu přijímat a osvojovat si tak ušlechtilý dar, který od Byzance, tehdejšího vrcholu civilizace a vzdělanosti, obdržel (ve světle současné války vidíme, že si jej vlastně nikdy plně neosvojil). Zázrak, který se stal ve Vlachernách a kterým je zároveň ukázána starostlivost a ochrana přesv. Bohorodice, její péče o své duchovní děti, působil na tyto Slovany velice silně. Bylo to pro Rusy, kteří ještě byli v křesťanství jako děti, jedno z prvních zjevení moci a milosti Matky Boží. Proto si památku na Vlacherny tak zamilovali a vyvýšili ji jako svátek, podobný svou slavnostností svátkům z Dvanáctera.

* * *

Jak už jsem zmínil, Bohorodice pečuje o své duchovní děti mateřskou láskou. Co to znamená v tomto kontextu být jejím dítětem?, aby i o nás řekla (jak to jednou pronesla, když se spolu s dvěma apoštoly zjevila jednomu asketovi): „Tento je našeho rodu.“ Především musíme být jedné krve s jejím Synem. To znamená víru, vést bohulibý život a přijímat svaté Tajiny. A podobně jako děti mají vlastnosti svých rodičů, náleží i nám neumdlévající snaha osvojit si vlastnosti, jimiž oplývala přesvatá Panna Maria. Podle dávných památek to byly hlavně: pokora, čistota a mírnost.

Přesvatá Bohorodice se za svého života s nikým nehádala, nikoho nepřesvědčovala, komu mohla, pomohla. Nikdy nepromlouvala na veřejnosti jménem Církve ani jménem svým. Podle zjevení sv. Siluánovi Athonskému ji nikdy ani nenapadla zlá či nečistá myšlenka (komu to připadá nevěrohodné, toho ať poučí svatí Otcové a starci, kteří říkají, že dlouhodobým a všemi silami vedeným bojem za očištění srdce je možno dosáhnout, aby mu Bohorodice udělila podobný dar). Její mírnost odzbrojovala nepřátele, nikdo z židů si nedovolil se na ni osopit, urazit ji, či na ni vztáhnout ruce (vyjma jediného případu, který se však stal při jejím pohřbu a byl ihned potrestán andělem), hrubí římští vojáci se neodvážili se jí dotknout, neboť byli odraženi její mírností.

Do jaké míry jsme dětmi naší nebeské Matky a jak hojná je její záštita nad námi, rozhodujeme sami. Snažíme se získat něco z jejích vlastností, alespoň vzdáleně se jí svým myšlením i chováním připodobnit?



Zobrazit příspěvek č. 1403 jednotlivě

Administrátor --- 24. 9. 2023
Příspěvek do diskuse nad článkem o ženské otázce

Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad byl uveřejněn: (text článku viz: Pravoslavné zprávy)

Představit si život církve bez služby žen je samozřejmě nemožné. Ženy zastávají na farnostech tolik služeb - od zpěvu, přes organizační záležitosti a kvalifikovanou výuku dětí i katechumenů až po krášlení chrámu a přípravu bohoslužeb; ženy u nás studují teologii, věnují se ikonografii atd. atd. Obávám se, že to, kam míří sestra Vassa Larin, je trošku už pronikání světského ducha do církevního myšlení či protestantismus. O tom svědčí věty sestry Vassy: „V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Nebo: „...mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy...“ Není zde cítit pokušení odsunout posvátné kánony někam do starověku jako již neaktuální a překonaná ustanovení? Kanonické normy jsou v dnešní době aplikovány s největší možnou ikonomií (a reálná praxe církevního života je v mnoha místních církvích ještě volnější), ale nemůžeme kánony opustit či přeformulovat tak, aby to vyhovovalo duchovnímu úpadku současné společnosti. Vždyť kánony se zakládají na biblickém svědectví, na působení Svatého Ducha na sněmech i na myšlení svatých Otců a na posvátné tradici církve - jsou dnes stejně jako kdysi - jedním z kritérií pravoslavnosti.

Autorka textu pokračuje: „...měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání?“ Na podporu svých tezí uvádí však příklady žen z dob úsvitu křesťanství a přechází mlčením, že dnes není ženám nic z toho upíráno, ba navíc jsou ženy volány do mnoha dalších služeb. To, co tenkrát ženy konaly pro církev, mohou i dnes a žádná kanonická norma jim v tom nebrání. Tedy, jaké „nové povolání“? Ženy jsou už dávno vtahovány do celého spektra účasti na církevním životě. Copak je církevní život záležitostí výlučně mužů? Církev přece není jako některé krajní verze islámu, kde jsou ženy zavřené doma a ven chodí jedině v doprovodu muže a se zakrytým obličejem. Ani nejsme v Rusku, kde se hlásá, jak má vypadat správná tradiční Ruska: děti, kuchyně, chrám (tím chrámem se myslí mlčet, stát, stavět svíce a případně uklízet - nanejvýš zpívat soprán z partu Rachmaninova; možná ještě prodávat svíčky a vybírat peníze za zápisky).

Ano, přiznejme, že byla zrušena služba diákonek (lépe řečeno nikdy vlastně zrušena nebyla, ale přestala se používat). Důvod je prostý: sociální změny. Dříve by bylo v mnoha případech skandální či nepřijatelné, kdyby za nemocnou křesťankou chodil kněz (muž), nebo vyučoval ženu v soukromí či pomáhal ženě při křtu apod., a proto církev zřídila službu diákonek, které se o tyto věci staraly. Tím církev, která tenkrát ještě velice dbala na to, aby byla morálním vzorem pro okolní společnost, předcházela pohoršení. Dále měly diákonky za úkol starat se o pořádek v ženských odděleních chrámu (při bohoslužbách stáli muži a ženy odděleně, což se i dnes částečně dodržuje). Nutno dodat, že akt ustanovení diákonek nebyl v žádném případě diákonským svěcením, jak je tomu u diákonů, a diákonky se nepodílely na kněžské službě při liturgii. Později byla tato služba zrušena, protože se změnily společenské normy (vlivem působení křesťanství), společenský status žen se povýšil, a proto už nebyly diákonky zapotřebí (jejich úlohu při ženských křtech převzaly kmotry).
Po čem tedy autorka vlastně volá? Nejedná se spíše o zavádění či protlačení současných sociálních změn (viz sestrou Vassou zmiňované „ženy premiérky“ či ženy ve „vedoucích a řídících funkcích“) do církve, což by v podtextu mělo vést k ženskému kněžství a biskupství?

To je cesta, kterou dávno prošlapali protestanté, - nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého.





Zobrazit příspěvek č. 1402 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve

Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd

4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.

Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?

K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“

* * *

Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?

Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.

Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.

Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.

Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.

* * *

Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.

Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.

Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.

* * *

Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.

Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.

Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.

Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.

* * *

Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).

A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.

* * *

Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.

Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.

A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.

Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.
Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.

Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).

Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.

Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.

* * *

Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.

Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.

Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.

* * *

Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.

Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.



Zobrazit příspěvek č. 1401 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2023
Zesnutí přesv. Bohorodice

Bohorodičná Pascha

Sváteční hymnus:
Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Pojem „Pascha“ používáme ve vztahu k tomuto svátku proto, že - podobně jako při Kristově Pasše - i zde se zjevuje Kristovo vítězství nad smrtí. Dosud nepřekonatelné panství záhuby je přemoženo. Účast na Kristově Pasše přijímá i jeho Matka - jak je to zjeveno událostí, při níž si pro její čistou duši přišel se sbory nebeských mocností sám Pán, čili její Syn, aby ji ve svém náručí odnesl do nebe. Prázdný hrob Matky Boží pak zvěstuje, že vzhůru bylo posléze povzneseno i její čisté zbožštěné tělo.

Kvůli tomu, že ji sám Kristus nesl, takže prošla záhrobní cestou přímo a rychle, bývá průvodkyní po této cestě i těm, kteří se k ní za svého života obraceli.

Hovoří se o tom např. v modlitbách velkého povečeří, viz poslední modlitba k přesv. Bohorodici od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy: „... A zastávej se mne vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující ...“
Stejnou cestu si Bůh přeje pro každého z nás. Jenže nedostatečné očištění našeho srdce tomu brání, a tak musíme po smrti kráčet složitější, nebezpečnější a méně slavnou cestou skrze tzv. „celnice“.

* * *

Bůh dal přesv. Bohorodici panenské mateřství. Nikomu jinému nic podobného nebylo dáno. Tímto darem se stala dokonce vyšší než cherubíni. Boží Syn jí daroval sám sebe. Je to nejbohatší žena světa.

Ona dala Bohu své tělo, a On ji vzal do nebe i s jejím tělem. Vždyť to bylo stejné tělo a krev jako tělo Kristovo. Když pak On sám zbožštil své přijaté tělo Vzkříšením a vystoupil i se svým tělem na nebe, nemohl tady přece nechat napospas tlení a práchnivění tělo své Matky, čili stejné tělo (dnes bychom řekli geneticky stejné), jaké měl on sám. Těla těch dvou jsou spojena tak, že ani smrt ani nic jiného nemůže přetrhnout to pouto mezi nimi. Kde je vtělený Boží Syn svým tělem, tam je i tělo jeho Matky.

Protože Církev je Kristovým mystickým Tělem (Ef 5,23; Kol 1,18), můžeme říkat, že Matka Boží je i Matkou Církve. Matkou nás všech, kteří přijímáme Kristovo Tělo a Krev z kalicha při eucharistii. Tak nás Syn Boží obohacuje darem sebe sama, což je odlesk toho, jak byla Synem Božím obdarována přesv. Bohorodice. Po svatém přijímání v sobě neseme bohočlověka Krista, a to není nepodobné tomu, jak ve svém lůně nosila Panna Maria svého Božského Syna.

* * *

Matka Boží je světu utajené moře blahodati. Nikdy si nepřála být známá. Nikdy nehovořila na veřejnosti, nepromlouvala jménem církve. Z posvátné tradice víme, že byla tichá, vlídná ke všem, pohotová k pomoci a útěše. Mluvila tak tiše, že ji sotva bylo slyšet. Žila skromně a stále se zabývala prací a besedou s Bohem. Nikdy nepřijala jakoukoli špatnou myšlenku, jak to oznámil Duch Svatý sv. Siluanovi Athonskému.

Znakem našeho poskvrnění pak je, že nedokážeme nepřijmout žádnou špatnou myšlenku. Církev nás však učí, jak se v průběhu života očišťovat a jak bojovat se špatnými myšlenkami. Tento neviditelný boj za očištění mysli a následného očištění srdce je jádrem každého správného asketického úsilí. Boží Matka, jako přečistá Bohorodice, je Matkou a vůdkyní asketů, protože sama udržela v čistotě svou mysl.

Neustálé působení Matky Boží v Církvi je spojeno právě s povzbuzováním k této askezi, k práci na očištění srdce. Její čistota je největší inspirací pro křesťana. Je to mocný impuls k touze napodobit její čistotu, resp. přiblížit se k ní alespoň o krok. Proto je před tímto svátkem ustanoven přísný půst, který vybízí všechny pravoslavné křesťany k askezi.

* * *

Praktický příklad Panny Marie nás vede v křesťanském životě a odpovídá nám na všechny otázky, které v souvislosti s osobními problémy řešíme.

K získání odpovědí stačí hledět na svůj život očima Matky Boží - čili svůj problém nahlížet z takové stránky, abychom spatřili, jak se to, co dělám, nebo čemu se vystavuji, nebo prostředí, kam chodím, nebo lidé, s nimiž se družím, líbí přesv. Bohorodici. A hned má člověk duchovní vedení a odpověď na své životní otázky.

A můžeme pokračovat. Matka Boží o zbožnosti neteoretizovala (jako tehdejší učenci, zákoníci), ale zbožně žila. Zbožnost pro ni byla věc způsobu života, myšlení a praxe. Jak prosté. A co ty? Víš, že máš milovat člověka a ne nenávidět? Víš. Tak proč se nesnažíš o lásku? Víš, že nemáš odsuzovat? Víš. Tak podle toho žij. Víš, že se máš vyhýbat prázdným řečem? Víš. Tak netlachej, nepomlouvej. Víš, že vítězství nad všemi démony začíná vítězstvím na démonem lenosti a démonem našeptávajícím, abys vyhověl žádostivosti těla? Tak do toho! Kdybychom proměnili všechny naše teoretické znalosti v křesťanskou praxi, jsme hned svatými. Chtěli bychom obrátit svět na víru, ale sami ještě nejsme obráceni. Je to pro nás větší ostuda, než kdybychom stáli na veřejnosti nazí. Svět se nám směje, ale co je horší, uvádíme v posměch i svatou Kristovu víru. Každý z nás by se měl zamyslet, jestli by pro šíření spásy nebylo lepší, kdybych tu nebyl. Sami nesvítíme, a ještě ostatním světlo zacláníme (jak pravil L. N. Tolstoj i jiní další).
Dotkli jsme se toho, co se v církvi nikdy nesmí stát - aby svou strukturou, hierarchií, obřady, učením, tradicemi a zvyklostmi (a veřejným vystupováním či politikařením) zakrývala Krista. Posvátný život církve a její vnější působení musí Krista zjevovat, ale nesmí zakrývat a hlavně nesmí stanout na jeho místě, jinak se Kristovo mění na antikristovo. Duchovní služba církve je přiváděním věřících k Bohu, což bohužel nemusí být vždy to samé jako přivádět lidi do chrámu. Správně chápat obřady, duchovenskou službu a celý církevní život už začíná pomalu patřit spíše do minulosti. Nebezpečí nahradit Krista, stanout na jeho místě, je zvláště aktuální v církvi posledních dob, kdy církvi slouží lidé duchovně slabí a nemocní, kteří vlastně neslouží církvi, ale sami sobě. Jak dí Písmo: „pastýři pasou sami sebe.“ (Ezech 34,2 a 8) Dobří duchovní, které jsem mohl poznat, pomáhali vytvářet vztah mezi věřícím a Kristem, a sami si přáli při tom jakoby zmizet - být průhlednými jako sklo. Duchovenstvo posledních časů bude táhnout lidi k sobě (podobně jako vůdcové sekt), místo toho, aby je přivádělo ke Kristu. A nebude mít schopnost si to uvědomit.
Nesnažíme-li se o praktickou svatost, nedivme se, že vypadáme jako blázni - před anděly, před bližními, před světem i sami před sebou. A často jako nebezpeční blázni, protože co jiného než nebezpečí vidět v člověku, který vytrubuje: miluj, ale při tom nenávidí; hlásá: neubližuj, ale při tom ubližuje atd. To snad už je méně nebezpečný ten, kdo přímo prohlásí: zabíjím, kradu a řídím se zákonem síly a svévole, protože hned víme, co od něj můžeme čekat. Raději takového, než mít vedle sebe úlisného pokrytce, který káže Boha, ale slouží ďáblu. Nejnečistším ze všech lidí není darebák, ale pokrytec.

Vše, co potřebujeme vědět, víme z Písma nebo od Církve. Nepotřebujeme hromadit vědomosti a více a více hloubat a něco dalšího se dozvědět. Vše, co potřebujeme ke zbožnému životu, je uskutečnit to, co víme. Vtělit tyto vědomosti do svého způsobu života.

* * *

A tak to poslední, co dnes zmíníme z příkladu, který nám skýtá přesv. Bohorodice, je čistota projevující se upřímností. Matka Boží byla zřejmě nejvíce ze všech lidí vzdálena licoměrnosti. Upřímnost a otevřenost je totiž jeden z příznaků čistoty. Takový člověk nemá, co by skrýval. Jen takový je opravdu svobodný. A do této svobody nás Panna Marie chce vést.





Zobrazit příspěvek č. 1400 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2023
K události na hoře Tábor

Svátek Proměnění Páně

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2  A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3  A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4  Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5  Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6  Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7  Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8  Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9  Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých."
(Matouš 17,1-9)

Tuto událost si každoročně připomínáme velkým svátkem Proměnění Páně.



Nejprve musíme vysvětlit název svátku. Sv. Řehoř Palama o tom učí, že nikoliv Ježíš Kristus sám sebe změnil, On se na Táboru nezměnil, ale změnil oči učedníků, aby spatřili, jaký On opravdu je. To znamená, že na hoře byl stále takový, byl vždy - už od svého narození. Co tedy viděli učedníci? Vtěleného Božího Syna. Hleděli na to, čím byl Ježíš Kristus vždy.

Ač nebyli učedníci ještě připraveni, Kristus způsobil, že se jim na pár chvil otevřelo duchovní zření a Kristus se v jejich očích změnil - viděli nejen jeho tělesné lidství, ale i jeho Božství.

Při svém vtělení - od početí až k narození v Betlémě, obléká se vtělený Boží Syn v naše padlé a nemocné lidství. Oděl se do naší tělesnosti, jako my se oblékáme do šatů. Skryl slávu svého Božství pod oděvem tělesného ponížení.

Týden před svým proměněním na Táboru pravil lidem: „Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Matouš 16,27) Nebo dle Lukáše: „Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“ (Lukáš 9,27)

Ano, to, co viděli učedníci, bylo Boží Království, kde už nebude svítit fyzické slunce na obloze, ale sluncem tam bude Kristus. A jeho duchovní světlo činí lidské duše blaženými, protože má schopnost nasycovat duchovně lidská srdce.

Viz o tom v Apokalypse: „Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál ... To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.“ (Zjevení Janovo 21,10-11, 23, 25)

* * *

Pán pro tu chvíli změnil vidění apoštolů ze tří důvodů.

Jednak jim ukázal svou Božskou slávu, aby měli důkaz, že jejich učitel Ježíš Nazaretský je skutečný Bůh. Přál si, aby byli upevněni v pravdě, a po nich všichni, kteří jim uvěří, - tedy celá Církev ve všech dobách.

Za druhé, ukázal jim svět nebeského království, aby sami viděli, kam je vede, jaký je cíl jejich cesty a že tento cíl stojí za jakékoliv oběti. Chtěl, aby pro ně tento cíl nebyl tajemstvím, ani čímsi mlhavým, ani aby obraz tohoto cíle někdo deformoval svými vášnivými představami o rajských rozkoších či sentimentálním sněním, ale aby okusili blaženost tohoto nestvořeného světla, skrze něž se Bůh dává člověku.

Za třetí si Pán Ježíš přál tímto zjevením upevnit jejich víru a morálku ještě před tím, než ho uvidí viset na kříži. Pro apoštoly to bude strašná situace, zmatení a otřes, a Pán věděl, že potřebují dopředu upevnit, což také ve svých promluvách často činil. Jenže něco jiného je slyšet a jiné je pak vidět. Proto odhalil vybraným učedníkům slávu svého Božství, aby si na to mohli v těžkých časech vzpomenout a uvědomit si, že visí-li na kříži přibitý vtělený všemohoucí Boží Syn, nemůže to být proto, že by byl chycen nebo přemožen nepřáteli. Až ho uvidí trpět a umírat na kříži, musí chápat, že trpí dobrovolně.

Pán znal lidskou slabost. Znal slabost svých apoštolů. Provázela je vlastně po celý jejich život, a ačkoliv byli po Kristově vzkříšení posíleni, ani poté jí nebyli zcela zbaveni (zápolili proti ní, přemáhali ji, a v tom je jejich osobní velikost). Projevila se např. když se apoštolové mezi sebou hádali, kdo z nich je větší apod. Nebo když nedokázali bdít se svým Učitelem v Getsemanské zahradě. Když se Petr polekal a prostá děvečka, služebnice ho vystrašila tak, že zapomněl na všechny sliby, kterými se Kristu zapřísahal je pár chvil před tím. Pán Ježíš dobře věděl, jaké myšlenky budou jeho učedníky napadat, až bude umírat na dřevě tou nejstrašnější smrtí, kterou tenkrát lidé dokázali člověku připravit. Třeba by si říkali: konal zázraky, mysleli jsme si, že je to Mesiáš, ale teď je přemožen, možná to byl jen spravedlivý člověk a Boží prorok, ale byl to opravdu Bůh? A nehledě na to, jak ho viděli ještě před pár dny, mohli by začít pochybovat a bát se o svůj život, kterému hrozilo ze strany židů nebezpečí. Proto věděl, že ačkoliv ještě nejsou duchovně připravení vidět záři Božství, musí jim tento důkaz poskytnout.

Přál si, aby to tito tři učedníci pochopili a byli morální oporou ostatním apoštolům, posilovali je ve víře. Zdá se však, že to plně pochopil jen Jan. Petr třikrát zapřel a Jakub se třásl strachy s ostatními apoštoly v úkrytu.

* * *

Tento svátek nám každoročně připomíná nadsvětský charakter Církve.

Na hoře Tábor se ukázalo, že Boží království a jeho blahodatné světlo je všude, kde je Pán Ježíš. A protože Pán Ježíš přebývá ve své Církvi, je Boží království i v Církvi - ve svatých Tajinách, v liturgii a vlastně v celém posvátném životě naší církve. Kde je Kristus Pán, tam je s ním i ráj a Jeho království.

Všude v Církvi, při každé liturgii, září světlo Božího království, které sestupuje mezi nás, protože na každou liturgii přichází Ježíš Kristus. Kvůli tomu přece chodíme na bohoslužby, abychom se s ním v Církvi, která je jako hora Tábor mezi nebem a zemi, setkali. Čím lépe očistíme svá srdce od hříchu, od vášní a od světské marnosti, tím jasněji budeme toto světlo vnímat. Jenže my se místo těchto velikých věcí zabýváme prkotinami, místo letu vzhůru se přehrabujeme v prachu, místo děkování Bohu hledáme stále, co a koho v církvi kritizovat, soustředíme se na vedlejší věci a většinu své energie nevkládáme do duchovního úsilí, ale odkláníme ji někam stranou - k pomíjivosti. A proto nejsme schopni ocenit, co nám Bůh v Církvi dává, a tak žízní hyneme vedle pramene, hladovíme za prostřeným stolem a od štědrého dárce odcházíme s prázdnou, protože místo zlata, kterým nás chce obdarovat, my se dožadujeme uhlí. Pak se v našem myšlení mění církev na organizaci a víra na ideologii. Církev se vznáší mezi nebem a zemí, ale my se svým způsobem uvažování zůstáváme na zemi.

Přijde doba, kdy budou vidět Pána ve slávě všichni.








Zobrazit příspěvek č. 1399 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2023
4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

O víře

Co je to vlastně víra? Pokusil bych se rozvinout odpovědi, které na toto téma nabízejí různé katechismy. Jeden katechismus to formuluje slovy: „věřit to je za pravdu míti“. To zní trochu suše, že? Obecně různá racionalistická pojetí, hovoří-li o víře, mají na mysli spíše to, čemu říkáme „víra slepá“. To je vlastně paradox (resp. oxymóron), protože víra je opakem slepoty. Věřící člověk vidí více, lépe, dál a hlouběji než člověk nevěřící. Proto bychom mohli jednu z definic víry postavit jako duchovní zření.

V našem slovníku je pojem víra výrazem vztahu s Bohem. Základní princip tohoto vztahu je víra. Mimo to je samozřejmě možno věřit kde komu a vlastně v cokoliv. Věřit mohu, že zítra bude pršet. Jsou lidé, kteří v pokrok nebo v evoluci skrze přirozený výběr, další věří v Putina. Ale takový druh víry, narozdíl od víry v Boha, nemění nic podstatného v mém životě a neřeší fundamentální otázky lidské existence a jejího smyslu (např. otázku věčného života). Taková víra, o které zde dnes přemýšlíme, je-li pravá čili upřímná, zásadně mění lidský život - a přesahuje lidský život do věčnosti. A v takovém případě vedeme hovor výlučně o víře v Boha, či přesněji řečeno - v Krista.

Každý může samozřejmě věřit, jak je mu libo. Hlavním prubířským kamenem naší víry bude až posmrtný soud. Teprve tam člověk definitivně pozná, jak věřil a v co věřil. Jak strašné bude až tam zjistit, že to, v co věřil a v co složil svou naději, nemá žádnou moc mu na posmrtné cestě pomoci (Serafim Rose). Tedy, že mu byla podstrčena víra falešná. Snad ještě strašnější by mohlo být, když zjistí, že byl pravé víře nadosah, ale nevyužil své příležitosti k vytvoření pevného a poctivého pouta se Spasitelem - buď kvůli své ledabylosti, zaneprázdněnosti světem, své pýše a sebedůvěře, zaujatosti dočasnými záležitostmi, pýše apod. Pro naši dobu je příznačná nezodpovědnost vůči svému věčnému údělu (a to nejen u jinoslavných, ale i u pravoslavných věřících).
Gorazdův katechismus praví, že věřit v Krista znamená v něho doufat, jeho milovat, jemu se klanět a k němu se modlit, jeho vyznávat. K tomu bych přidal to, jak projevují svou zbožnost andělé: Boha oslavovat, což je nejvyšší činnost všech rozumných bytostí. A další činností, která přímo vyplývá z lásky, je Boha se bát (ne z hrůzy z trestu, ale strachem nezarmoutit milovaného Boha hříchem). A z toho zase plyne další součást naší víry, žít dle Božích přikázání, vést život, který se Bohu líbí (resp. se o to snažit).

Tedy víra plodí lásku a láska je základem našeho vztahu s Bohem. Navázaný a upevněný vztah je pak pevnější než síla smrti. Z takového vztahu poté vyvěrají všechny ostatní součásti našeho křesťanského života: modlitba, duchovní zápas proti hříchu, askeze, věrnost, trpělivost, oběť, čistota.

* * *

Vše hodnotné v našem životě musí být vyzkoušeno: trpělivostí, vírou a obětí. Jen snášením utrpení osvědčíme hodnotu toho, zač trpíme. Víra musí projít zkouškou při nesení kříže (nemoc, neštěstí, posměch kvůli zbožnosti, urážky).

Na druhé straně jsou protivenství neklamným důkazem, že ďáblu naše víra vadí a způsobuje mu bolest. Satan bezpečně pozná opravdovost a sílu lidské víry. Pokrytecká či formální víra, víra pokažená, chromá a nepodložená způsobem života jsou mu k smíchu. Skutečná křesťanská víra ho pálí a trápí, což dává s hněvem najevo, nakolik mu to Bůh dovolí.

Víra a služba neviditelnému Bohu vždy vzbuzuje v materialistickém okolí nevoli či dokonce ústrky nebo křivdy. V některým případech i pronásledování. Jak nás učí Písmo: Zlato se čistí v ohni; nebo „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2 Tim 3,12) Konec konců, Kristus nám neprorokoval světské triumfy, ale jen samé potíže kvůli víře („na světě soužení míti budete“; Jan 16,33; Mat 24,9). Takže věřící člověk musí mít hodně dobré důvody pro praktikování své víry. A tyto důvody nejsou zde na zemi, ale mimo tento svět. Víra má zvláštní sílu. Pozoruhodné na této síle je, že má moc měnit pozemské ztráty na nebeské zisky. (Viz např. blahoslavenství: Mat 5,2-12; nebo např. Mat 19,28-30; Mar 10,29-31) Jinými slovy, za pozemské si „kupujeme“ nebeské (k takovým moudrým kupcům nás přirovnává Pán Ježíš v evangelijním podobenství; Mat 13,44-46).

Schopností víry je obdařena každá lidská duše. Proč jsou tedy někteří věřící a jiní nevěřící? Tuto schopnost lze v sobě potlačit. První věřit chtějí, druzí nikoliv. Prvním to stojí za to, druhým to za to nestojí. Nebeská odměna, přestože je věčná, je daleko, pozemské problémy, které víra může způsobit, jsou sice pomíjivé ale zároveň tak blízko. Košile je bližší než kabát. Tak uvažují lidé nedostatečně moudří, nebo řekněme - neprozíraví. Prvním impulzem k víře bývá jakási nepojmenovatelná žízeň po věčnosti, nekonečnu, absolutnu, po odpovědi na otázku o smyslu a původu všeho. Lidská duše má schopnost, kterou nemá žádné zvíře (antropologové o tom dobře vědí), říkejme tomu schopnost tázat se, brát v úvahu i to, co přesahuje světskou lidskou omezenost, nebo to můžeme velmi zúženě nazvat prozíravostí. Odlišovat dobro od zla, uvažovat o budoucnosti, přemýšlet o abstraktních předmětech a o tom, co není z tohoto světa, a v konečném důsledku o Bohu. To jsou kořeny víry. Díky těmto kořenům lidé odjakživa získávali víru (říká se tomu přirozené zjevení) a tak je předpokladem pro přijetí víry z vyššího Božího zjevení (z Písma svatého a z učení Kristova).

* * *

Jeden z projevů víry je odhodlání jít proti proudu. Říká se, že „jen mrtvá ryba plave s proudem“. Život ve víře se neobejde bez úsilí. Jen ti, „kdo se namáhají, získávají Boží Království,“ praví evangelium. (Mat 11,12; obvyklé české překlady tohoto verše jsou problematické) Vzdorovat převládajícímu proudu má dnes zásadní význam, ale tato podmínka platila vždy: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Exod 23,2) A jak se v Pravoslaví ví: „Lidská duše žije, jen když hledá Boha.“

Boha poznáváme skrze víru a z Jeho skutků. Pramen bohopoznání vyvěrá z Jeho zjevení, jehož vrcholem je vtělení Božího Syna - tedy Ježíš Kristus. Toto zjevení se udržuje a nese v průběhu věků v jeho Církvi.

* * *

Shrnuto o víře: víru poznáváme dle dvou jejích projevů: modlitby a osobního zbožného života. Tím se realizuje náš vztah s Bohem. Křesťanský život se projevuje tím, že své skutky i myšlení utváříme dle Božích přikázání a dle vzoru, který nám ukazuje evangelium - tím myslíme vytrvalou snahu o dobré skutky, ctnosti, křesťanské postoje - čili o čistotu ve skutcích i v myšlenkách. Modlitbou se projevuje náš vnitřní vztah s Bohem. Známe tři formy modlitby: prosba, chvála a díky, oslava. Třetí typ modlitby je andělský - je to nejvyšší způsob obracení se k Bohu a vede toho, kdo je připraven očištěním svého srdce, k sjednocení s Bohem.

* * *

Podobně jako ďábla pálí čistá modlitba věřícího a lidem, kteří se svým způsobem myšlení a života s ďáblem spojili, je nepříjemný zbožný člověk (a často je to iracionální a bezdůvodný odpor), tak je člověku, který má duši alespoň tenkým vláknem napojenou na Boha, nepříjemné vše, co ve světě působí ďábel. Všechno zlo, nečistotu, násilí, hrubost, zločiny, omezenost, člověka nedůstojné modlářství, všechen ten zmar. Z toho všeho cítí pach smrti a hluboké nepřátelství vůči Bohu, Dárci Života. Tyhle čertoviny nám páchnou sírou, způsobují bolest v duši, unavují ducha. Pohybujeme se teď na elementární úrovni samotné esence Bohem stvořeného a ďáblem stále kaženého lidství, a proto nejsou tyto ošklivé pocity, které zlo v člověku vzbuzuje, jen křesťanskou záležitostí.

Takto otravuje vzduch na zemi každá nemravnost, sprostota, zločin, zloba, válka... V posledních staletích zde opravdu sílí puch, těžko se dýchá, jako by zde nějak řídnul vzduch. A nyní dokonce válka, při níž údajní pravoslavní křesťané, nadýmající k prasknutí pýchou nad svou zbožností a dobrotou, vyhlazují sousední pravoslavné křesťany. Nechutnost a démoničnost této agrese je zřejmá i nepravoslavným křesťanům a mnohým, kteří se k víře nehlásí.

Doba plná překvapení. Ukazuje se, že jak mohou být daleko od Boha i pravoslavní, kteří jsou často tak hrdí na autenticitu své věrouky, ale při tom až příliš často zapomínají na autenticitu své víry. Cítíte ten rozdíl mezi věroukou (tj. dogmata) na jedné straně a osobní vírou, mravností a duchovním životem na straně druhé? Za poslední rok jsme byli hluboce zarmouceni a znepokojení vírou většiny pravoslavných (která je prý v Rusku). Asi nám tím Bůh ještě před posledními událostmi ukazuje, kdo je kdo a že pravá věrouka je sice předpoklad a základ, ale sama o sobě rozhodně nestačí k tomu, aby se člověk ubíral po správné cestě do Království Božího, resp. stal se Bohu podobným. Jinými slovy, Bůh dnes zjevil, kdo má víru a lásku, a kdo je pokrytcem, v jádru schopným čehokoliv.

* * *

Dnes padl sloup, který měl být oporou víry. Stalo se to prakticky před našima očima a vlastně jakoby v přímém přenosu. Před zraky celého světa.

Je to vlastně jako druhý pád Byzance, ale první Byzanc padla jen politicky, od duchovních problémů se tím politickým pádem spíše očistila. Ti, kteří se opájeli představou, že jsou Třetím Římem, ačkoliv se nikdy ničemu podobnému ani nepodobali, předvedli dnes hlubinu svého duchovního pádu. Zdá se, že tam už je tolik herezí a nemorálnosti, aby bylo jasné, k čemu to povede. Takže světové Pravoslaví, které už nese na hřbetu břemeno problémů vyplývajících z moderní doby, teď aby ještě neslo břemeno úpadkového Ruska. Ale vždy je nějaká naděje na nápravu věcí.

Z učení svatých Otců i ze zkušenosti Církve víme, že víra může z různých důvodů zbloudit (většinou kvůli herezi a jinému pokažení nebo kvůli pokrytectví či formalismu). Stejně tak může zbloudit do klamu duchovní život. Všechna duchovní asketická literatura Církve se zabývá tímto tématem - jak kráčet po duchovní cestě, jak se vydat správným směrem a udržet jej a jak se vyvarovat zbloudění do mlhy démonických klamů (ať už duševních či duchovních).

Pro řadu pravoslavných i nepravoslavných lidí bylo to, do čeho se spustilo Rusko, drásavým osobním zklamáním, bolestí až snad dokonce jejich vnitřní tragédií. Nejhorší je, že do této nemravné války Rusko vytáhlo s požehnáním ruské církve. Slyšel jsem o některých, kteří z toho zármutku vážně onemocněli. Ti, kteří měli rádi to zajímavé a kladné, čím se ruská povaha může zaskvět, se dnes stydí za svou důvěru v Rusko a cítí se, jako by je Rusko obléklo do šatu z hanby. Ti, kteří doufali, že by od Rusů mohla přijít do světa či do církve nějaká obroda, nechápou, jak mohli být tak slepí. Pro mnohé stále palčivěji vyvstává otázka, co vlastně bude se světem, kde není nic spolehlivého a pevného. Jak žít na místě, kde špatnost a ohavnost vlezla opravdu všude a kde to vše rychle spěje k tomu, že poslední zbožní zvolají s Kristem ukřižovaným: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Nad světem zapadají poslední paprsky. Večerní šero houstne v tmu. Ušlechtilost je zadupána. Všude kolem vane zápach neřestí a vzpoury proti Bohu. Žijeme uprostřed zahnívajícího močálu hříchu. Čiré studánky víry jsou zaplavovány bahnem pověr, ideologie a tmářství. Co zde lze budovat, aby to hned či záhy nerozmetaly ruce nešlechetníků? Je to už ono vítězství marnosti a tlení, které dovede tento zhavarovaný svět k onomu příslovečnému „game over“? Tyto pocity vystihl geniální spisovatel William Shakespeare ve svém 66. sonetu.

Kdyby tak námi vzpomenutý Alžbětinec věděl, co vidíme my! Ten pohled na potápějící se koráb lidské civilizace má však i svá pozitiva: posiluje víru, pozvedá zraky toužící po nepohnutelné naději od všeho pozemského vzhůru, od víry v člověka či v nějaký národ jedině ke Kristu, od starého Adama k novému Adamu. A tak končíme toto zamyšlení zase u tématu víry, která hlavním poznávacím okem naší duše a její pravidla jsou tím nejvzácnějším Božím zjevením.

Jako výraz solidarity s bolem posledních Rusů, kterým byla dnes vyrvána ze srdcí naděje vkládaná v jejich národ, jeho víru a církev, a kterým nerozežrala mozek infekce nacistických blbostí, bájeslovných nesmyslů a zaostalosti povýšené na kulturu, můžeme úryvek tohoto sonetu, který jsem na pár místech pro náš kontext nepatrně upravil, tiše zarecitovat.

Básník unaven lká nad tímto světem a zpívá o touze po věčném spočinutí v klidu, s přáním by už neviděl,

»jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak svatá víra je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně moudrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.«

Znavena až k smrti je tím vším duše má,
leč zůstává tu, hanebnostmi světa křižovaná,
by zde nenechala na pospas,
co lze ještě ctít a milovat.

(William Shakespeare)






Zobrazit příspěvek č. 1397 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2023
Magog kráčí do světa

Pláč a rozhořčení nad útokem falešných bratrů na pravoslavný chrám v Oděse




Takto dopadl chrám Proměnění Páně v Oděse. Poprvé zničili katedrálu Sověti z Moskvy a podruhé vlastně ti samí.

Poprvé zničili katedrálu soudruzi z Moskvy, podruhé ruská armáda z Moskvy. V skrytu duše jsem doufal, že snad Rusové už konečně pochopí, že sebe i celý národ odsuzují k strašnému Božímu trestu. Ale pokračuje to dál a dál. A každý den Rusové potvrzují tu špatnou pověst, která se o nich nese po celá staletí - barbaři, lháři, prohnaná stvoření, kterým se nedá věřit ani nos mezi očima. A ke starým deliktům proti všelidské kultuře a samotnému Bohem stvořenému lidství přidávají každý den další a další.
»Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.)« (To by dnes mohl napsat ap. Jan na Ukrajinu; 1. Jn 2,18-19)

Je vůbec ještě nějaké zlo, které by Rusko nestihlo za pouhý rok a půl spáchat? Bratrovražedná válka, se zločiny proti samotnému lidství. Tento národ stihl za tak krátký čas poplivat nejen křesťanskou víru, ale zneuctít i svou lidskou podstatu. Ty sadistické hrůzy páchané ruskými vojáky, střelba do civilního obyvatelstva, teror, zvěrstva a mučení. To je pochopitelně nejen nekřesťanské, ale antikristovské běsnění - svou nelidskostí i vzpourou proti Kristovým přikázáním. Vidím ty desetitisíce a statisíce do Ruska unesených ukrajinských dětí, které tam mají být převychovány na Rusy. Na vlastní oči jsem hleděl na ty novináře v ruském televizním studiu, jak v ruském vysílání se smíchem doporučují topit ukrajinské děti a volají po použití atomových zbraní. Občas až k nám zavane smrad té valící se páchnoucí stoky lží a manipulací valící se z ruských státních médií a tlam jejich politiků. To jsou ty apokalyptické Antikristovy ropuchy - média, z nichž vychází duchové lži, nemravnosti a nenávisti vůči Bohu a jeho spravedlnosti. V tomto duchu ruská média svolávají lid do války proti lidem i proti Bohu. Pomocí video-triků a lží vytvářejí klamnou pseudorealitu, lákají k nemravnosti a vraždě, a místo Boha s posměchem arogantně podstrkují náhražku - modlu nacionalismu, „Ruského světa“, velkého neporazitelného Ruska. (Zjev 16,13)

Odkud vylezly ty krvelačné stvůry, které nikdy nebudou dost nachlemtané lidskou krví? Nad Ruskem, jak se to může někomu jevit, už přebral vládu Antikrist. Vypadá to tak, vzhledem nejen k politice ale k celkově opilému a nevolnickému či duchovně ochrnutému stavu národa v jeho většině. Ruská armáda pak opravdu připomíná špinavé skřety vylezlé z ďáblova mordoru na východě, jak už to tak dlouho nazývají Ukrajinci. Možná byl v tomto ohledu Tolkien prorok. Konec konců Bible praví, že šelmě rouhající se Bohu bude dána moc nad každým(!) národem. Tedy Rusy nevyjímaje. (Zjev 13,7) A čím větší je náboženské porytectví, které je ještě horší než hřích a nevíra, jak to zřetelně vyjevuje Evangelium, tím rychleji se šelma národa zmocní.

O to větší čest a poklona patří těm, kteří uprostřed tohoto antikristovského běsnění našli morální sílu, odvahu a víru se postavit proti duchu zla.


„Mniška říká před Rusy zničeným chrámem v Oděse: Písmo svaté praví: Podle ovoce poznáte je. Toto je ovoce "Ruského světa". Tady v srdci Oděsy byl zničen náš chrám, naše svatyně celosvětového významu. Vše vypovídá o tom, že ti lidé nemají křesťanské svědomí. Oni nemají víru. Bože, dej jim rozum a nám dej sílu obnovit tuto svatyni, aby byla ještě krásnější.“

Na ukrajinské církevní objekty a chrámy cílí Rusové rakety systematicky. Stejný chrám ostřelují i opakovaně. Nejde tedy o nedopatření, ale o úmysl, pokus zničit Ukrajincům víru - skutečný satanismus. Vedle toho vidíme, jak Rusové ostřelují civilní domy, nemocnice, školy a dětská zařízení. Existují pro to ještě vůbec nějaká slova, kromě toho mrazivě chladného „genocida“?


S kým válčí Rusko? Církevní podpora války, agrese, zabíjení a genocidy. Putinově válce udědila církev rozhřešení a požehnání, a hlavně připravila Putinovi duchovní ideologii (svatá válka proti satanu na Ukrajině, a potažmo na celém světě). A toto „církevní rozhřešení“ replikují šílení kněží a pomatení teologové. Rusko vyprodukovalo za posledních 30 let víc konspiračních teorií než zbytek světa. A to za podpory církve. Nakonec se z toho všeho pomátli. Zůstává jediná otázka: Jak je možné, že celkem vzdělaní duchovní a teologové si neuvědomují, jak strašné rouhání - ve svém pobláznění - páchají? (Na ilustraci je titulní obrázek přednášky jednoho z nejlepších ruských teologů, prof. Osipova, který svou podporou války ze sebe právě udělal před celým světem naprostého idiota.)

* * *

Odkud se bere brutalita Rusů a jejich paranoidní lpění na zaostalosti (nemyslím jen materiální ale i kulturní)? Vypadá to, jako by něco v duši národa bylo chromého (či snad skoro odumřelého). Asi je tam jakýsi kolektivní mindrák. Někde v jejich kolektivním nevědomí je archetyp záliby v temnotě, útočné černé dřevní instinkty, obhajovaný až snad svatořečený primitivismus dobyvatelských Mongolů a Tatarů; v jejich duších je tma, nevpustili tam světlo Kristovo. (Kéž jsou blahoslavené výjimky - lidé, kteří vpustili víru do svých duší.)

Na co vlastně může být Rus hrdý? Rusko má samozřejmě na rovině kulturního života své devatenácté století, což je krátká světlá epizoda ruských dějin. Především v oblasti literatury a malířství. Jenže to je tak zoufale málo na tak veliký národ, který měl na kulturní zrání celé tisíciletí a navíc vzor pravoslavné Byzance. O jejich hudbě a architektuře nemá smysl v tomto kontextu mluvit, protože v těchto kulturních oblastech Rusové ve snaze dostihnout západ nerozvíjejí vlastní vzory, ale italské mistry. Asi by jim dnes příliš nehrálo do karet, že jejich největší hudební skladatel byl homosexuál. Oblast ruské vědy? To jsou většinou židé. A v oblasti osobností panovníků? Mezi ruskými cary a carevnami žádné génije nehledejme a jejich zbožnost není zrovna příkladná. Život vyšší ruské šlechty jen zrcadlí Francii i s její dekadencí. Zbývá ještě hrdost na válečná vítězství. Jenže to bylo hodně dávno. Krymskou válku prohráli. První světovou válku žalostně prohráli s bolestnými ztrátami. Válku v Čečně i v Afghánistánu prohráli. Zbývá jen vítězství v druhé světové válce, jenže o to se musí Rusové dělit s Anglií a Amerikou.

Snad kvůli tomuto nedostatku vlastních vzorů a osobností se Rusové stále upínají na Stalina a shlížejí se v jeho řeznickém způsobu vedení války, kdy za cenu krutých nesmírných (a mnohdy zbytečných) obětí vyhnal německé fašisty. A zřejmě dnešním Rusům, kteří stalinismus a gulagy na vlastní kůži nezažili, vlastně imponuje jeho psychopatická krutost. Asi se tím opět dotýkáme oné temnoty a nelítostnosti v kolektivním národním nevědomí, a proto je taková zrůda stále oslovuje. Výmluvným svědectvím, že duch Stalina stále na Rusi žije, je ta černá kamenná sarkofágová budka na Rudém náměstí. Na návrh budku odstranit a tělo diktátora pohřbít odpověděli Rusové zlostí. Pro Putina je tatíček Džugašvilli Stalin nepochybným vzorem číslo jedna. Asi proto má mezi Rusy takový úspěch. Ruská pravoslavná církev se před 10 - 20 lety upnula k carovi, aby se dnes vrátila ke Stalinovi; ruští kněží (Tkačev & co.) blouznivě káží, věrni Stalinovu odkazu, jak musí Rusko dnes bojovat s údajným fašismem na Ukrajině a že Rusko je povinno osvobodit od fašismu celý svět (parafrázuji). Ruští teologové přikyvují a opakují stalinské fráze. Zřejmě je to tento zatuchlý uzavřený společenský rámec, co nedovoluje Rusům vypořádat se ze stalinskou ani jinou minulostí. Jejich mysl stále klokotá v kruhu.

Vzpomeňme na dobu totality u nás, např. 70. léta. Jak tady Moskva rozšířila mentalitu podezíravosti a stálé hrozby. Všude kolem číhal na pokojného soudruha nějaký imperialista. Šel jsi po ulici, a v průchodech a za nárožím se to jen hemžilo diverzanty, které sem vyslali ze západu, aby nedopřáli socialistickým lidem klid na práci. Kol dokola samí škůdci, podvratné živly, kam se jen podíváš. Alespoň tak nám to soudruzi nalévali do hlav od rána do večera. My jsme se toho dusna už zbavili, Rusové nikoliv. Stále ve střehu uprostřed nepřátel, fašistů, NATO a sektářů. Západ je pro ně Sodomou, která všemi silami usiluje vtrhnout na svatou ruskou zemi a znesvětit ji (jako by ji Rusové sami dost neznesvětili proléváním nevinné krve).

„-Jaká z cizích zemí se vám líbí, Rusové?“ „-Žádná.“


„My žijeme v Rusku a nic jiného nepotřebujeme. Nikdy jsem nebyla v zahraničí. Rusko je lepší.“ Toto video je jakousi sondou do „šíře“ duševního obzoru a do „hlubin“ mentálního stavu významné části Rusů. Tam je prostě jiný svět (a jiná doba, o půltisíciletí zpět).


Nestor ruských sociologů, Gudkov, nyní prohlásil: „Většinový obyvatel RF je bez sebe vzteky, že si Ukrajina dovolila přepadnout Rusko, a vůbec mu nevadí, že to není pravda, protože je zvyklý zaujímat amorální pozici, řekl Gudkov. Pramení to ze sovětského stereotypu: Rusko je velmoc, budeme diktovat jiným zemím, co mají dělat. Kreml to jistí propagandou, podle níž Rusko válčí s nacisty, bandity a kolektivním Západem, kteřížto nepřátelé naši zemi přepadli, anebo měli přepadnout, což je jedno, protože Rusové jsou vždy oběťmi. Součástí této mentality je podle Gudkova přesvědčení většinového obyvatelstva, že Rusko je vždy v právu a nesmí být kritizováno. Vytěsňují se zločiny, které spáchalo Rusko nebo Sovětský svaz na jiných zemích.“

V Rusku se hlásá, že všechny války, které v historii Rusko vedlo, byly obranné. Osipov jednou přednášel, že ruští vojáci se chovají jako beránci, nikomu nikdy neubližují. Na otázku, jak je možné, že se malé moskevské knížectví roztáhlo přes šestinu světa, nikdo neodpovídá. Zločiny a zotročení páchané Rusy na domorodém obyvatelstvu na východě při zabírání jejich země nikoho nezajímají.

Ta násilná, dobyvačná a rozpínavá mentalita ruského národa našla své zrcadlo v nedávno otevřeném „chrámu války“. Kromě zlaté až pohansky nabubřelé zlaté pompy je na zdech výzdoba velebící vojáky, armádu a ruský lid - to vše ve vývarném provedení, které známe i od nás z komunistického „agitačního střediska“ (jak se ty rudé kutlochy, kam nikdo nechodil, jmenovaly). Kolem chrámu je naaranžováno válečné bojiště (psali jsme o tom zde). Zbudování tohoto velechrámu bylo jasnou předzvěstí, k čemu se stát a církev chystají.

Většinová ruská mentalita se podle zmíněného sociologa vyznačuje morálním otupěním. „Jde o výsledek násilí páchaného na mnoha generacích, které skutečně vede k tomu, že lidé jsou s to odpovídat pouze za svou rodinu, za velmi úzký kruh lidí a vůči všem ostatním jsou naladěni mimořádně nedůvěřivě až nepřátelsky,“ poznamenal Gudkov. Podle průzkumu z roku 2019 zažilo 10 procent lidí policejní mučení. Ruskou mentalitu charakterizuje „absence dovednosti vidět širší souvislosti, rozlišovat příčinu a důsledek a tendence hodnotit jen současný stav věcí“. Podle sociologa nedokáže většina ruských obyvatel odpovídat za vlastní život, předvídat vývoj, natož plánovat.“

Dříve byli alespoň příslušníci ruské inteligence nebo umělci schopni vnímat zaostalost Ruska a brutalitu Rusů. Pro Rusko byla vždy typickou vlastností lež (to říkají historické zprávy cestovatelů). Ale až v 21. století v Rusku lež definitivně zvítězila, protože se zmocnila i současné ruské byznys církve. Dnes to už v Rusku skoro nikdo nevidí. Běžní Rusové z vesnic (to je polovina Ruska) necestují za hranice, žijí v bídě, nevzdělanosti a omezeném rozhledu. A co se války týče, píše Gudkov „obyvatelé většinově věří jak Kremlu, tak ruské pravoslavné církvi a Ukrajinu považují za ďáblovo území.“ (Aktuálně CZ)
Jeden ukrajinský učitel poukazoval na ten velký rozdíl mezi ukrajinskou a ruskou vesnicí. Zatímco Ukrajinec i v bídě na vesnici stále něco pěstuje, produkuje potraviny a netrpí hladem, něco kutí a opravuje, tak Rusové na vesnici žijí v blátě, mezi neobdělanou půdou, nadávají na hlad, opíjejí se, a při tom chtějí, aby v takovém marasmu žili všichni. Západ nenávidí zvláště kvůli tomu, že se tam žije lépe než v ruském bahně. Hromohlasné salvy poukazování na křesťanské hodnoty, které jsou jim ostatně lhostejné, jsou jen nálepkou, pod kterou se má tato ubohost skrýt. Tlumočil mi to jeden bratr z naší farnosti. Vzpomínáte na fotografii ruskými vojáky zdemolovaného ukrajinského domu v Buči, kde na vykachlíkované stěně zbyl po Rusech nápis: „A kdo vám to dovolil, takhle si krásně žít?“ (Viz obrázek) Nebo si nechte od Čechů vyprávět, jak vypadaly ruské ubikace a domy (např. v severních Čechách, kde nám Rusko kradlo uran), které jsme jejich okupačnímu vojsku museli po r. 1968 postavit u nás a které ruští důstojníci vybydleli tak, že bys tam nedostal ani příslušníka nepřizpůsobivých menšin. Půda pod ruskými sídlišti v Čechách je kontaminovaná všemi jedy navěky.
* * *

Chudáci Rusové! Ať už ta válka dopadne jakkoliv, slovo Rus bude na půlce planety dlouho na posměch či používáno jako pohana. Ta menší část Rusů, která ještě chápe, jaké hrůzy se dějí jménem jejich národa a státu a jaký obraz Ruska Rusové vykreslili světu, se bude kát do konce života. A jak zareaguje ta zbylá většina národa? To je jasné předem. Rozhodně od ní nečekejte žádné pokání. Bude sama sebe litovat, tázat se, proč je svět nemá rád, proč se od nich kulturní národy štítivě odvrací. Budou jako idioti stále dokola hledat příčinu v duchovním útoku Západu na pravoslavné hodnoty, které sami Rusové už dávno zavrhli (zůstaly tam z nich už jen slupky). Řeknou: Západ neměl nikdy Rusy rád. A pak svůj hýčkaný bol utopí ve vodce. A tak si ani nepoloží otázku: Proč se s nimi chce družit jen kdejaký vyvrhel a odpad lidstva - každý krví zbrocený totalitní diktátor, který vycítí, jakou nouzi má Rusko na přátele, a proto pohotově nabídne své přátelství v naději něco z Rusů za to vyrazit. Vrána k vráně sedá.

Drak už má ateistickou Čínu, nyní dostal odpadlé Rusko, v drápech svírá Ameriku i bruselsko-babylonskou Evropu. Nezůstane zde nic pozemského, čeho se držet. Je to určitě znamení od Boha, který chce, abychom nespoléhali na žádný národ ani místo ani mocnost, ale jen na Krista samotného.

Běda Rusům, kteří od Boha dostali vše, a hřivnu zakopali. Běda Církvi, která zapomněla na biblický imperativ nelísat se k mocným tohoto světa, nehledat oporu v jejich zbraních, ale jen v Kristu, a která baží po podřízenosti světské vládě. Bůh jí posílá démonem posedlé panovníky (Ivan Hrozný), či psychopaty (ruská trojka: Lenin, Stalin, Putin - podoby dvou posledních už si dali Rusové i do nového velechrámu války). Zavrhli přikázání Krista, dostanou Antikrista. (To ostatně platí pro všechny, kteří pošlapou Boží přikázání a spoléhají více na materiální než na Hospodina.) A soud začne od církve, která vydala pravoslavnou víru světu na posměch. Bude to velké utrpení pro Rusy, jenže - jak kdosi řekl - Rusové milují utrpení, mají pak pocit, že jsou tím užiteční - že prý na sebe berou utrpení celého světa.

Bůh prý se zabíjením na Ukrajině souhlasí, káže ruský kněz



To jsou kněží, co? Kážou nenávist, hlásají válku, dokonce v chrámu při kázání učí „správně pravoslavně“ zabíjet (pěkně zbožně, s modlitbou; samozřejmě ne za usmrceného, ale za sebe, pokřižovat se, a pak: prásk). Jak se asi Pán Ježíš stydí za takové služebníky oltáře. Může už být v církvi většího pokrytectví? Ani dávní farizeové, zákoníci a velekněží nebyli tak bezbožní jako tihle ruští kněží, kteří se už ani nepokoušejí své bezbožné výroky podepírat citacemi z Evangelia. Každý kněz ví, že je Bohem poslán hlásat Evangelium, ne nějaké ideologické slátaniny. Jak by mohli ruští popové doufat, že mají od Boha oprávnění a poslání hlásat to své rouhání?

Asi se lze domyslet, co by provedli ruští teroristé oblečení do kněžských rouch Kristu, kdyby přišel do Ruska a hlásal lásku a pokoru a zmínil by se, že speciální vojenská operace je válka, a že není svatá, ale špinavá a hříšná (dotýkám se Dostojevského legendy o Velkém inkvizitorovi). Ke svým „Běda vám...“ určeným pro farizeje a zákoníky, by přidal tři další „bědy“ pro Rusy. Zavřeli by ho a ruská církev by ho sama upálila, protože se mu nelíbí nejsvětější ruské pravoslaví s jeho archijerejemi, protojerejemi, jerejemi, rejemi, jemi, mi a i. Kéž by tato padlá církev i s tím mordorským státem byly od nás co nejdále (jenže oni naopak chtějí vlézt všude, a klást tam svá hadí vejce). Jak říkal podobným pseudokřesťanům sv. Maxim Vyznavač: „Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.“







Zobrazit příspěvek č. 1396 jednotlivě

Administrátor --- 31. 7. 2023
8. neděle - nasycení pěti tisíců

Starší zamyšlení nad čtením o Kristově zázraku rozmnožení pěti chlebů.



Zobrazit příspěvek č. 1395 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2023
Láska svatých apoštolů

O těch, na nichž Bůh založil svou Církev

Apoštolský sbor si Pán Ježíš sám vybral. Kromě jiného možná dbal na to, aby mezi apoštoly byly zastoupeny všechny lidské povahy, temperamenty - jemnější i ostřejší, introvertní i extrovertní, citově stabilní i nestabilní. Chtěl tím jistě ukázat, že vzájemná láska, k níž je vedl (a později Duchem Svatým ji v nich upevnil), překonává všechny lidské rozdílnosti. Kromě toho tím Pán dal najevo, že všichni lidé jsou zváni ke společenství s Bohem. Pán Ježíš si nepotrpěl na uniformitu. Neměnil osobnosti apoštolů podle nějaké jedné šablony. Každou osobnost je možno očistit a osvítit, aniž by ztratila svou jedinečnost. Dokonce si mezi apoštoly Pán přivedl i Jidáše, ačkoliv mu jistě viděl do srdce a dopředu nahlédl, jak to nejspíš dopadne. Na Jidášově příkladu Bůh ukazuje, že si přeje proměnit i lidi zlé či povahově deformované. Jidášovi dával čas, aby vybojoval ve svém srdci boj se zlem a zvolil si dobro. S každým má Bůh soucit, trpělivost, každého miluje. Podobně jako Jidáš dostal možnost vybrat si, tak Bůh dává každému člověku čas a prostor, aby ve svém srdci zvítězil nad pokušením, špatnými návyky a sklony, a přichýlil se na stranu dobra. Dokud člověk žije, Bůh čeká a dává prostor k nápravě a polepšení.

Své poslední tři roky trávil Pán Ježíš s apoštoly více času než se svou rodinou. Mnohdy dny i noci. Apoštolové byli svědky té stránky života Ježíše Krista, která byla skryta zástupům. Jim odhaloval skrytý duchovní výklad svých řečí, činů a podobenství. Oni s ním jedli, hovořili v soukromí, doprovázeli ho, starali se, aby bylo přichystáno vše, co potřeboval, organizovali zástupy, tlumočili zástupům, co Pán pravil (mikrofony, zesilovače a reproduktory ještě nebyly). Oni byli svědky všech jeho zázraků, i těch, které kromě nich nikdo neviděl (kráčení po moři, utišení bouře, vymítání běsů z Gadarenských). Viděli zblízka rozmnožení chlebů, byli u vzkříšení Lazara, stolovali s ním, když byl hostem, včetně poslední večeře a rozmluvy Getsemanské zahradě. Někteří z nich na něj směli hledět při jeho božském proměnění, či spatřit jeho krvavý pot, když se modlil před pašijovými událostmi. Byli s ním, když se radoval, i když plakal, když byl unavený, i když plný sil kázal, napomínal, utěšoval, usvědčoval nebo učil.

Apoštolům bylo dovoleno poznat Pána Ježíše tak zblízka, tak důvěrně a do takových hlubin Jeho osobnosti, že si to neumíme vůbec představit. Jak se na nich projevilo toto poznání? Láskou. Tak nesmírně si jej zamilovali, že všichni (až na Jana) pro něj zemřeli mučednickou smrtí.

Platí zde známá svatootcovská moudrost: Není možné Boha poznat a nezamilovat si ho. Jestli kdokoliv řekne, že nemiluje Pána, pak to neznamená nic jiného, než že ho ještě nepoznal. Z toho plyne: každý může dle své lásky zjistit jak hluboce poznal Ježíše Krista: z evangelia, ze života církve a z vlastní duchovní zkušenosti (v tomto pořadí).

* * *

Láska apoštolů k Ježíši Kristu se přirozeně rozlévala i na vztahy mezi apoštoly a vtiskla se jako pečeť na Tělo Církve. Má spolu s vírou zásadní vliv na utváření církevního života. Láska je předpokladem jednoty. V církvi byly vždy problémy, různé názory, ostřejší či jemnější návrhy k řešení problémů. Nejinak tomu bylo v Církvi i za svatých apoštolů. Tenkrát např. vznikl velký problém, přerůstající do vnitřního konfliktu, který se týkal způsobu, jak mají být do Církve přijímáni pohané, resp. věřící pocházející z pohanského prostředí. Do jisté doby byla Církev jen záležitostí židokřesťanů. A proto začaly padat návrhy, aby bývalý pohan, který se chce stát křesťanem, musel nejprve přijmout židovské náboženství, a pak - jako žid - by teprve mohl vstoupit do Církve. Protože neřešené různice vedou buď ke krajnímu liberalismu nebo k rozkolu, každopádně jsou vždy na úkor lásky a jednoty, apoštolové se shromáždili na sněmu, jehož výsledku pak celá Církev podřídila. Tam bylo ustanoveno nezatěžovat pohany obřady a pravidly Starého zákona a křtít je bez obřezávání a bez podrobování židovským předpisům (výjimkou byla povinnost zdržovat se smilstva, zadávených zvířat a požívání zvířecí krve).

A tak mohla v Církvi dále panovat jednomyslnost a láska. Kéž bychom to dokázali pochopit i my a řešili všechny církevní problémy a překonávali různohlasí vždy na principu lásky. Stačí letmo nahlédnout do diskusí na internetu, do církevně-mediálního prostoru, abychom uznali, že s udržením lásky v naší současné církvi máme velký problém. A konec konců válka Ruska podporovaná Ruskou pravoslavnou církví dostatečně jasně ukazuje, že v této církvi (jak na úrovni vyššího duchovenstva, tak co se týče významné části nižšího duchovenstva a věřících) už o praktické křesťanské lásce snad ani nepřemýšlejí, tak daleko se tam vzdálili od ducha svatých apoštolů - ducha lásky a nesvětskosti.

Čím více světského ducha vpustíme do církevního společenství, tím méně bude lásky a zbožnosti.

* * *

Jak jsme na tom s apoštolskou láskou dnes?

Jsou hodnoty, jejichž význam si neuvědomuje, dokud se vyskytují kolem nás a jaksi samozřejmě se s nimi každodenně setkáváme. Utvářejí prostředí našeho fyzického, mentálního nebo duchovního života. Jejich nepostradatelnost bolestně pochopíme, až když o tyto hodnoty přijdeme, když zmizí z našeho dohledu, vytratí se jako pára nad hrncem a stanou se jen teorií, ideálem, o který už nikdo ani neusiluje. Sem patří i Církev a její hodnoty. Dokud je církev vzorem křesťanských hodnot, stále je svým lidem připomíná, a velká část věřících se je alespoň snaží uskutečnit, chápeme to jako samozřejmost. Vidíme, že naše církev zůstává Církví, hlásá Kristovo učení lásky, nabízí příklady a pomáhá lidem to, co jim káže a čemu je učí, realizovat. Považovali jsme doposavad za naprostou samozřejmost, že pravoslavná církev hlásala lásku, odsuzovala útočnou válku, zabíjení apod. Jak bolestné nyní je, když zjistíme, že se toto všechno, co je obsahem našeho duševního církevního života, rozplynulo pod vnější slupkou konání obřadů a své hodnoty, které má církev hlásat, samotná církev v praxi popírá. A v konečném důsledku vlastně sama církev přestává být Církví. Zůstal jen název i organizační struktura.

Ano, mezi základní křesťanské hodnoty patří právě apoštolská láska. Důvěra v Boha a v jeho prozřetelnost. Důvěra v Krista, v něhož doufáme. Myslím, že jsme dosud oprávněně kritizovali západní středověk, kde byla církev zapojena do válek, a křesťanství bylo zneužíváno jako ideologie k politické expanzi a kolonizaci. Teď zjišťujeme, že už jsme konečně západ dohonili, a středověké západní vzory necírkevního myšlení uskutečňuje ta největší ze světových pravoslavných církví.

* * *

Shrnutí výše uvedeného: dnes jsme konfrontování s obrazem velkého ztrácení lásky a potažmo víry v nejpočetnější ze světových pravoslavných církví - a to počínaje její nejvyšší hierarchií. To je znamení doby, znamení apokalypsy. Žádní zednáři, ani čipy a kódy, ale duchovní prázdnota dosvědčená nepřítomností lásky. Jako by v církvi řídnul vzduch. Všechny další vnější znaky antikristovy pečeti jsou druhotné a předchází je právě přijetí světského ducha, absence lásky a nemravnost, která zasahuje od oblastí všech Božích přikázání. Když vyženeme Božího Ducha z našeho myšlení, trůn dlouho prázdný nebude. Ten bolestně duchamorný světský duch - v mysli, v srdci a ve skutcích, to jsou ty tři šestky. Ty tři ďáblovy znaky tvoří duchovní podstatu současné ruské války, která není ani svatá, ani obranná, ale slouží ďáblu.

Někteří z nás tak vášnivě sledují, co zrovna dělá antikrist, co chystá a kam všude už se dostal svým vlivem, že kvůli tomu zapomněli na Boha. Kolik videopořadů nebo příspěvků na sociálních sítích církevní lidé produkují na téma antikrist, církevní politika, čipy, kódy, očkování, znamení šelmy! Nespočet. Kolik kázání či přednášek na tato téma je na internetu! Přehršel. A naopak - kolik toho církev (jako celek) publikuje na témata: očištění od vášní, duchovního výstupu, lásky, trpělivosti a dalších základních pilířů naší víry, či ctností? Určitě je to hluboko podpoloviční podíl z toho všeho církevního nebo pseudocírkevního, co se chrlí do internetu. Vynakládají současní pastýři veškeré své úsilí, aby učili věřící, jak dosáhnout pravé lásky? A jak vedou Bohem jim svěřené lidi, aby si uvědomili své hříchy? Přijde Pascha a mysl většiny pravoslavných je pravidelně zaměstnána především tím, jestli sestoupil oheň v Jerusalemě. Na vrchol Velkého půstu, na kajícné bohoslužby strastného týdne nepřijde tolik lidí, kolik pak v sobotu zvěstuje svými mobily o blahodatném ohni sestoupivším v Chrámu Božího hrobu. Mnoho našich bratrů si nekoupí pravoslavnou knížku, pokud se tam nepíše o konci světa, či tam nejsou proroctví o příchodu antikrista. Jiné zajímá zase jen to, jaké jsou bolesti a nemoci církve. Není právě toto součást antikristových plánů, jak ochromit církev?

To, co se děje s Ruskem, nám ukazuje, jak pokřivená a deformovaná je naše víra. Nejen v Rusku - to jen ta špice, předvoj, - ale do jisté míry všude. Jak málo je lásky a pokání, málo bohopoznání ale o to více namyšlenosti s sebespokojenosti (my jsme pravoslavní a kdo je víc). Jestli se rychle nevzpamatujeme, co nás čeká? To praví Pán jasně: „To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li se kát, přijdu na tebe brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ (Zjevení Janovo 2,4-5)

* * *

„Ruské znamení“ dal dnes Bůh celému světu, abychom všichni viděli, kudy cesta nevede. Řekněte sami: Ukazuje Rusko světu zbožnost, svatost, mírnost, hledání Boha? Ukazuje Beránka Božího, Krista? Možná tak ve svém sebeklamu samo sebe vidí už celá staletí, když se samo pasovalo za světového vůdce po cestě ke spáse, a za sjednotitele jakéhosi bájeslovného slovanstva. Tím však jen zastírá svůj hlad po moci, žízeň po pozemské velikosti a po tom, aby všichni uznali jeho autoritu. Zdá se mi, že se Rusko už dlouho sebejistě shlíží ve své velikosti, početnosti, síle, jaderných zbraních - prostě v té pompě pocházející od knížete světa, které se každý křesťan zříká při křtu (to je ta pýcha ďáblova, na kterou plive katechumen před křtem). Za to jim Bůh poslal Lenina a Stalina a ateistickou totalitu, aby „pravoslavné Rusko“ dostalo lekci. Aby dal Rusům možnost pochopit, po jaké cestě se už dávno vypravili a čeho jsou ve skutečnosti schopni. A dnes na ně poslal Putina a celou tu jejich „věrchušku“ - bezohledný spolek psychopatů, mafiánů, kágébáků a oligarchů. Vzpamatuje se ruský národ? Zatím to tak nevypadá, ale pro Boha je všechno možné. Obrácení Rusů ke skutečnému pokání by byl skutečný zázrak Boží, a také by to bylo znamení pro celý svět.

Takové znamení by svět potřeboval - příklad lásky a mírnosti, tichosti a čistoty, zbožnosti a nadsvětskosti. Ale dá Bůh ještě světu takové znamení? Je dnešní svět ještě použitelný pro Boha? Ukázalo Rusko po třiceti letech svobody Bohu, že je použitelné pro něco tak vznešeného? Nebo je už pro svět pozdě a rozsudek byl již vynesen, hodina určena, dveře se zavřely - a kdo je uvnitř, ten zůstane uvnitř, a kdo prodléval venku, vchod už nenajde.

P.S.
„Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království,“ (Mat 21,31) pravil Pán Ježíš těm nejzbožnějším ze zbožných oné doby. Těm, co se nejvíce honosili svou údajnou zbožností a byli proto lidmi uctíváni, vlastně řekl, že vůbec nepochopili, v čem zbožnost spočívá. Ten citovaný Ježíšův výrok nemluví o pořadí, ve kterém budou lidé vstupovat do ráje. Myslí se tím, že nevěstky vejdou, dveře se zavřou a velekněží a farizeové zůstanou venku. (Slovo „farizej“ doslova znamená „zbožný“, ale jak vidíme, ve skutečnosti byli farizeové i velekněží zbožní asi tak, jako je dnes Rusko pravoslavné.)




Církevní průvod v Kurské gubernii (Ilia Repin). Vnější obsah obrazu: v dobách velkého sucha nesou věřící s duchovenstvem divotvornou ikonu po kraji, aby si vymodlili déšť. Leč geniální ruský malíř Repin obraz maloval jako ikonu Ruska, a podstatný je tedy vnitřní obsah obrazu na plátně. Je to jednak o šíři a krajní rozmanitosti ruské společnosti - sociální, duchovní i mentální - a o nositelích této vnitřní rozporuplnosti, jejich vzájemné protikladnosti. Na zobrazených osobách, jejich vzhledu a chování je patrná i různorodost vztahu k víře a k církvi. Vidíme tam tmářsky či fanaticky věřící mužiky (reprezentované mužem v popředí, který se bez ohledů na svou chromou dceru snaží udržet v čele průvodu), či povznesené a pod maskou zbožnosti důležitě se tvářící sedláky (nesoucí ozdobený kivot) nebo ubohé chuďasy, kteří s žebráckými mošnami doufají, že u příležitosti posvátné události něco dostanou, a další takřka nevědomou masu živelně a neuspořádaně proudící v průvodu. Na druhé straně hledíme na lhostejnost příslušníků šlechty, kteří jsou sice vyšňořeni do svátečních šatů nebo jedou na koních, ale z obličeje jim čteš povznesenost nad mužiky a nulovou duchovní angažovanost. Nad chuďasy se pohybuje krutá a bezohledná carská policie arogantně hledající příležitost, jak beztrestně z koňského sedla udeřit někoho, kdo se jí znelíbil. Církev je na obraze reprezentovaná nadýmajícím se diákonem pyšným na svou stříbrnou kadidelnici. Průvod se valí jako živel, plný vnitřních konfliktů, ale přesto postupující vpřed; a ani církevní kontext nezvrátí celkový dojem světské a přízemní marnosti.

Církevní událost jako námět obrazu si zvolil Repin nepochybně proto, že vypozoroval, jak se právě při účasti na životě církve zrcadlí na lidech jejich vnitřní stav; tváří v tvář posvátnu lidé odhalují, jaké je jejich nitro. Účastní-li se církevních událostí celá společnost, zjevuje se o ní něco, co je jinak skryto pod rutinou všednodennosti.

Na Rusku se toho od Repinových dob v jádru moc nezměnilo. Jen vnější reálie se trochu posunuly k modernosti, ale to, co je vnitřním obsahem Repinova obrazu, zůstává. I ty naparujícící se diákony (rozuměj: duchovenstvo) z obrazu mají tam (i jinde) v hojnosti. Ruská víra i život někdy vypadá jako zvláštní směs protikladů - jako by chyběl střed a zůstaly jen extrémy. Všemu v Rusku schází správná míra. A tak je ruský křesťanský život prapodivnou směsicí úsilí, křesťanských hodnot prožívaných exaltovaně i formalisticky, nelítostnosti vůči druhým i sobě, arogance i lokajství, brutality, fatalismu, posvátných tradic i pseudotradic a pověr, okultismu či magie, askeze, dřiny, bolesti, fanatismu i ochoty k sebeoběti (ať už je rozumná či nesmyslná), velkého vypětí lidských sil, uctívání svatých s hlubokou emocí k Panně Marii, ale zároveň i sentimentu, samolibosti i pokory, kulturní a myslitelské zaostalosti, ale i velkých myšlenek, konzervativnosti, povrchnosti i hloubky a nevypočitatelnosti... A domýšlivosti - jak si bez jakéhokoliv pochybování píší na svoje válečné zástavy: „My jsme Rusové a s námi je Bůh.“ A zkuste s tím polemizovat. (Kliknutím si obrázek zvětšete, je tam spousta zajímavých detailů)






Zobrazit příspěvek č. 1394 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2023
Pozvánka na ikonografický kurz

Srdečně zveme na odborný kurz autentického pravoslavného ikonopisu

Kurz pořádáme pro všechny, kteří by si chtěli zhotovit pod odborným vedením svou vlastní ikonu (Mandylion). Pracovat se bude autentickou starobylou ikonopisnou technikou vaječné tempery.

Jedná se o tisíciletou techniku, jejíž použití při zhotovování deskové ikony je nutné k tomu, aby ikona mohla být považována za ikonu vyhovující ikonografickému kánonu. Je jen málo výtvarných technik, jimiž může vznikat kanonická ikona (kromě vaječné tempery jsou to: freska, mozaika a reliéf či řezba, email).

Vedoucí kurzu tuto techniku studovala v pravoslavných ikonografických dílnách ve světě.

Školné zahrnuje nejen výuku a asistenci při praktické tvorbě, ale i zajištění pigmentů a připravených dřevěných desek (opatřených křídovým podkladem), aby účastníci kurzu mohli ihned začít tvorbu.

Zájemci se mohou přihlásit na e-mail: ikonograf/zavinac/seznam.cz.
Přihlášky přijímáme do naplnění kapacity kurzu.
Výuka proběhne od 4. do 7. října 2023 ve společenském sále pod pravoslavným katedrálním chrámem sv. Gorazda I. na Gorazdově náměstí v Olomouci (vždy od 13.00 do 18.00 hod.).

Pozvánka



Webová stránka vedoucí kurzu Jany Baudišové




Zobrazit příspěvek č. 1393 jednotlivě

Administrátor --- 3. 7. 2023
Modlitby k sv. Prokopu

Akathist a služba k sv. Prokopu Sázavskému je k dispozici k stažení na download.pravoslavi.cz



Zobrazit příspěvek č. 1392 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2023
Ohlédnutí za Tomášovou nedělí

Náčrt duchovního pohledu na vědu a poznání

Na začátek tohoto přemýšlení se vrátíme k tématu Tomášovy neděle. (Jan 20,19-29) Tomáš ve skutečnosti nekolísal ve víře ani v lásce k Bohu, ale zároveň jeho víra nebyla slepá - chtěl se nechat přesvědčit. Chtěl vidět to, co bylo dáno vidět ostatním apoštolům, kteří na vlastní oči spatřili vzkříšeného Krista. Tomáš miloval Krista (po Janovi) snad nejvíce z ostatních apoštolů. Svědčí o tom jeho slova, která pronesl, když se dozvěděl, že Pán hodlá přijít do Jerusalema, kde se ho chystali zabít. Ta slova nám cituje Janovo evangelium, zatímco ostatní učedníci se pokoušeli Pána Ježíše od jeho úmyslu odvrátit: Tomáš tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ (Jan 11,16)

Tomáš potřeboval spatřit na vlastní oči Vzkříšeného už jen proto, že chápal - vstal-li Kristus z mrtvých, bude potřeba jít s touto zprávou do celého světa. A v dalekých krajích bude hlásat zmrtvýchvstání a bude svou zvěst stavět na osobním svědectví. A co jim odpoví, až se ho zeptají: „A ty jsi opravdu sám viděl Pána vzkříšeného, jak nám o tom kážeš?“ Může jim snad říci: „Ne sám jsem to neviděl, ale vyprávěli mi o tom?“ To by asi nebylo moc důvěryhodné podpoření tak ohromující a převratné zvěsti, kterou jim přinesl.

Tomášovi Bůh dopřál, aby se přesvědčil, a dovolil mu více než ostatním apoštolům - vložit prst a ruku do Kristových ran. Toužil po poznání, ale zároveň si zachoval úctu a lásku ke Kristu. Proto mu bylo dovoleno nevídané: zkoumat podrobně to, co žádný smrtelník zkoumat nemohl. A díky Tomášovi jsme se přesvědčili i my všichni. Jeho poznání se přeneslo na celou Církev. Bez Tomáše bychom byli navždy vydáni napospas pochybnostem.

Dva významné badatele zná lidská historie:
Evu, která zkoumala a chtěla se dobrat poznání i přes Boží zákaz a pod vedením ďábla. Její bádání přineslo jí i lidstvu pád a světu prokletí.
Tomáše, který zkoumal s Kristovým svolením a jeho bádání přineslo jemu i nám velké dobro a požehnání. Utvrdilo jeho a nás všechny ve víře.

Vědci by si měli vzít za svého patrona sv. apoštola Tomáše, jemuž se nespravedlivě říká „nevěřící“ (tato Kristova jemná výtka bývá pravidelně vytrhována z kontextu evangelia, jako by Tomáš ztratil na čas víru v Boha; skutečně nevěřícího člověka by totiž ani zázrak ani dotyk nepřesvědčil, na chvíli by ho snad ohromil, ale po nějaké době by už začal pochybovat, jestli se to opravdu stalo, zda se mu to nezdálo, jestli to nebyl jen přirozený úkaz apod. Proto Pán nikdy nikoho nepřesvědčoval zázrakem; zjevné zázraky konal jen pro věřící). Tomáš ve skutečnosti měl velkou víru, oddanost a lásku vůči Pánu Ježíši. Vědci a badatelé by si měli stále opakovat Tomášovo vyznání víry: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jan 20,28)

Bůh není nepřítelem poznávání a zkoumání, a proto nezakazuje lidem bádat (nepřízeň západní církve vůči vědcům nebyla tenkrát založena ani na Bibli ani na církevní tradici). Jenže požehnaná věda se neobejde bez víry, lásky ke Stvořiteli, bez úcty, bázně a potažmo odpovědnosti. Prvním úkolem, který by vědec měl vždy sledovat, je sledovat stopy Stvořitele v celém stvoření. Tím získá pro svou činnost duchovní úhel pohledu. Záleží na kontextu do něhož lidskou touhu po poznání zasadíme. Člověk může prahnout po poznání za každou cenu, přestoupí při tom všechny hranice (ať už Božích přikázání nebo úcty a lásky či odpovědnosti a soucitu s lidmi). Pak na sobě nesou jím dobyté poznatky pečeť ďáblovu. Nepřinášejí lidstvu dobro a jsou hříšné. A pak je tu poznání, jehož se dostává člověku s Božím požehnáním, protože získání takového poznání (ať už duchovního nebo materiálního) se děje v rámci víry, zbožnosti, úcty, pokory.

Soudobým příkladem zbožného pravoslavného vědce dnešní doby je např. Luka Simferopolský. Vynikající lékař, badatel v oblasti medicíny a zároveň biskup v pronásledované Ruské církvi. Jako doklad jeho vědecké úrovně připomeňme, že skripta o chirurgii (ohledně postupů léčení hnisajících ran), která napsal, se používají na lékařských fakultách dodnes. Při všech těch tajemstvích, které poznal o lidském těle, si zachoval vysokou zbožnost a duchovnost. Jako doklad jeho zbožnosti můžeme uvést, že mu Bůh zjevil význam modlitby a pokání na zdravotní stav člověka. Radil všem, jak je důležité pro pacienty pít svěcenou vodu. Měl s jejím působením osobní lékařskou zkušenost. Protože věděl, jak bezbožnost a hřích kazí průběh léčby (zvláště u těžkých případů), vyžadoval od svých pacientů, aby nehřešili (když přijímal pacienta k operaci, která byla vzhledem k nedostatků anestetik velice bolestivá, řekl mu: Můžete během operaci křičet, ale nesmíte klít a rouhat se - to nestrpím). Svými operacemi konal očividné zázraky.

Sv. Siluan Athonský jednou zatoužil poznat, jak je uděláno slunce. (Vypadá to, že měl duši vědce.) Kristus mu řekl: Pokoř se a poznáš nejen, jak je uděláno slunce.

Nebo opačný ale kladný příklad odpovědnosti vědce: jsou známa jména vědců, kteří se odmítli podílet se na vývoji atomové pumy nebo odstoupili od výzkumu v průběhu vývoje.

Připomeňme, že zdrojem poznání musí být především Boží zjevení. Držet se víry, Božích přikázání lásky, a pak Bůh pomůže, abychom svým bádáním poznali to, co člověku nebude škodit. Lidská poznávací schopnost se má pokořit před moudrostí Boží. Držet se v rámci hranic - které Bůh člověku položil. Především se má realizovat v bázni Boží a s motivem soucitu - tj. pomáhat člověku. Bohužel, dnes pracuje předvoj veškeré vědy především v oblasti vojenství a ve vývoji zbraní - tam teče nejvíce peněz na výzkum. Jenže každý vám řekne, že musíme zbrojit, abychom nezaostali za nepřítelem, který by jakéhokoliv náskoku ihned využil. To je ten pekelný kruh hříchu. Jak za takových okolností věřit, že by mělo lidstvo budoucnost?

* * *

„Čím více je bohatství bez Boha, tím více je chudoby. Čím více je poznání bez Boha, tím větší je prázdnota člověka. Jen Bůh činí člověka sytým, bohatým a moudrým, svět bez Boha však rodí chudáky a hlupáky.“ (Svt. Nikolaj Velimirovič)

Satan vede lidské myšlení tak, aby překračovalo dovolené hranice. Podobně jako konzumní způsob života, exploatace zdrojů vedou civilizaci do záhuby, tak stejný duch exploatace panuje i v oblasti vědy a vede lidstvo do záhuby, protože tajemství, která ukořistilo, mu nepatří do rukou. Neumí s nimi zacházet a není v oblasti mravní ve stavu, v němž by s nimi dokázal nakládat, aby mu tyto poznatky neškodily. A co je ještě hrozivější - duchovní souvislosti odhalených tajemství stvoření vědcům úplně unikají (zvláště pokud jsou to materialisté). A nedají si ani poradit, neuznávají žádnou duchovní autoritu nad sebou a nad svým bádáním. Marné jsou pak výstrahy, které Bůh dává skrze svaté Písmo nebo svaté Otce či skrze zdravý rozum. Kdyby jim někdo řekl, že svou pilnou prací otevírají bránu do tohoto světa celým armádám démonů, budou na něj hledět jako na blázna. Je smutné, že ani ekologická katastrofa, kterou hloupý člověk způsobil svým pokrokem a nesprávným kořistnickým myšlením, nedokáže lidstvo varovat a přimět k pokoře.

* * *

Proč se to všechno vydalo nejhorší možnou cestou? Asi nás někdo na tuto cestu nenápadně a pod zdáním dobra lstivě uvedl (v jedné písničce se zpívá: když tenkrát před léty začaly lítat rakety, zdálo se to bejt jako docela dobrej nápad). Nad lidstvem panuje přízrak, který vytvářejí lidské mysli choré hříchem. Říká se mu ideologie. Má spoustu hlav jako apokalyptický drak, každá je ideologicky jiná, ale všechny hlavy chtějí to samé - zotročit člověka. Proniká všude: do vědy i do církví, do firem i škol i na obrazovky a do lidských domovů a meziidských vztahů. Právě na ovládnutí člověka ideologiemi poukazoval Pán Ježíš slovy: „přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.“ (Mat 10,35-36) „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.“ (Mar 13,12)

Ideologie se plete do všeho. Je to takový světapán, který mocí hříchu (resp. ďábla) vládne nad lidskou společností a znásilňuje svobodné lidské uvažování. Činí si služku z náboženství, resp. z víry, i z vědy, z jakékoliv discipliny, ze všech oborů lidského myšlení a lidských činností a z jakéhokoliv lidského poznání. Vše deformuje, manipuluje a z lidí dělá blázny, kteří pak prožívají své životy, snahy a cíle v iluzorním světě. Ideologie jako rakovina proroste a pokřiví každý obor lidské činnosti a lidského myšlení: ekologii, vztahy (gender), lidskou přirozenost, práci i kulturu i vědu. A k tomu je všechno dnes otráveno ideologií politické korektnosti.

Nejdřív tento had uštknul svým jedem církevní společenství a víru. Kolik křesťanů myslí, žije a chová se skutečně křesťansky? Takové křesťany, kteří ztratili svou slanost (Mat 5,13) (tj. jsou křesťany jen formálně), prohlašuje sv. Ignatij Brjančaninov za „nejhorší monstrum“ na zemi. Západní církev ve středověku žehnala zabíjení a dobyvačným válkám, světila zbraně a vrhala se do útoku s voláním „Bůh to chce!“ (křižáci). Nyní se úplně stejně začala chovat i početně největší ze světových pravoslavných církvích. A jejím ovečkám to - jak se zdá - ani moc nevadí. Hlava církve hlásá válku, kazatelé a teologové ospravedlňují vraždění... (Jak to neuvěřitelně výstižně zpívá v básnickém podobenství Karel Kryl v jedné písničce.) Místo Evangelia a víry se hlásá nacionalistická ideologie. Bylo by zcela pošetilé doufat, že taková církev má ještě vnitřní síly bojovat proti antikristu, spíše jej už vítá.

I věda se dávno změnila ve služku ideologie. Od dob francouzských osvícenců dostává zadání, co je zrovna potřeba vědecky dokázat, a toto zadání plní. Hlavním zadáním byla válka proti Bohu. Už dávno to není jen touha po poznání, ani touha po svobodném naplnění lidské potřeby hledat pravdu. Materialistickou ideologií indoktrinovaní vědci pracují ve službách změny společenského paradigmatu. Technologický pokrok je tu spíše vedlejším produktem a pákou, kterou je lidstvo odtrhováno od Boha. Za pohodlí a za technologie, které ho dokážou zajistit, obětují současníci všechno. Jakási feministka si už na začátku 20. století povzdychla, že americké ženy by klidně vyměnily volební právo za elektrickou pračku.


Ve Wuhanu vědci stále pilně pracují. Čím asi tentokrát pomohou lidstvu?

 
Oficiální věda není omezena morálkou, vědci se neřídí žádným věrohodným mravním kodexem (tj. kodexem, který se neohýbá podle momentálních potřeb a dobových požadavků, který není vymyšlen chybujícími lidmi čili je božského původu). A proto nemůžeme čekat od takového vědeckého systému a jeho pracovníků žádnou odpovědnost.

Ovoce takto přesměrovaného zaměření lidské touhy po poznání je hrozné. Ať už výslovně či skrytě se stala věda falešným učením, které má dokázat neexistenci Boží. V tom sice osvícenská věda utrpěla naprostou porážku, tak flexibilně změnila cíl a lstivě dnes jakoby dokazuje neprokazatelnost Boží existence a v moderní formě: nepotřebnost Stvořitele. Lstivě to osvícenci prohlásili za osvobození člověka a všemi prý vytouženou dovolenost hříchu a vášní. Tak vede lidi k ateismu (ať už v jeho militantní formě či ve formě lhostejnosti, agnosticismu). Protože na půdě důkazů a argumentů boj proti Bohu a křesťanské víře osvícenectví prohrálo, rozhodli se ideologové vyřadit tuto disciplinu z diskuse a z oblasti vědy. Prohlásili materialistickou vědu za jedinou skutečnou vědu a otázku po Bohu za věc náboženství, kterým se věda nezabývá.

Je to všechno veliký podvod, ale věda si svými prvními technologickým výdobytky již upevnila své postavení v myšlení lidí, a tak jí to prošlo. Někteří v tom dokonce viděli vyhlášení smíření mezi náboženstvím a vědou, takové rozdělení kompetencí. Jenže pod slupkou klamného smíru probíhá dál likvidační útok na náboženství. Dnes má formu prosazení tzv. tolerance - myslí se tím dosažení celospolečenského schvalování toho nejhoršího mravního úpadku a zvrácení lidské přirozenosti, za současné kriminalizace biblického učení o hříchu kvůli jeho netolerantnosti vůči zlu a hříchu. Jakmile bude zvrácení lidské přirozenosti celospolečensky akceptováno, otevírá to prostor k dalšímu vývoji směrem k odlištění člověka - např. cestou genetických manipulací apod.

Současné pojetí vědy také strhává zrak lidí od vzhlížení vzhůru k obrácení pohledu na pozemské. Jako skot hledí člověk jen dolů, což je přímým důsledkem vnuceného materialismu. Většina vědecky získaného poznání není zaměřena na kultivaci lidského ducha, ale na pozemské pohodlí či jiné pozemské cíle (mezi něž patří bohatnutí bohatých a oloupení chudých). Odtržením lidského myšlení od hledání Boha, čili od víry, končí i zbožnost a morálka. Výsledkem je nemravnost, násilí a hřích, které jednou (brzy) učiní ze života na zemi peklo.

Magnetická a opojná moc vědecky dobytých technologií a bezbožného poznání je hezky vidět na národech, které se sice ostentativně štítí všeho západního, oškliví si západní rozklad, bezbožnost a zkaženost, ale každý tam chce mít iPhone, hrát počítačové hry a konzumovat výdobytky jako lidé na západě. Proklamují odpor vůči západu, ale zároveň prahnou po jeho hnusných vymoženostech. Kritizují západní bezbožnost, ale nechápou, že spolu s jeho výdobytky se napájejí tím samým bezbožným duchem. Tato pokrytecká morálka zmítá např. Ruskem už od dob cara Petra Velikého.
Mimochodem nečiňme si iluze o realističnosti té sebechvály, která se skanduje na Rusi. Ve zbožné pravoslavné Moskvě letos přišly na Paschu(!) pouhá dvě procenta obyvatelstva; v ateistických Čechách přijde v ateistickém krajském městě na Paschu pravoslavných věřících dvakrát více než ve slavné pravoslavné Moskvě (v relativních číslech, tj. procentuálně). Ty plné ruské chrámy jsou plné jen proto, že jich tam vzhledem k počtu obyvatel mají málo. Čili ta pověstná ruská vychloubačnost je zase jen další lží, čili výsledkem působení stejného antikristovského ducha, který kazí stejně tak západ jako východ.
* * *

Poznání získané bez zbožnosti je poznání satanské - ďábel zná taková tajemství stvoření, že si je ani neumíme představit (konec konců, byl u toho, když Bůh tvořil svět), a přesto je zlý a všechno, co ví a umí, používá jen ke zlu. Poznání, které se omezuje jen na materiální sféru je falešné, protože je neúplné. Duchovní věci jsou mnohem významnější než materiální. Lidé jsou podváděni a poznání, jehož se dopídili, je silně zkreslené.

Kde je ta hranice, kterou je zakázáno překračovat a za kterou už má být ctěna nepřístupnost a nedotknutelnost Božího tajemství? Za kterou začíná věda bez bázně Boží, věda nepřátelská Bohu, drzá a vyzývající Nejvyššího? Věda jako následování Babylonské věže, která přináší lidem neštěstí, posedlost zlými duchy? Babyloňané podle jedné prastaré tradice stříleli do nebe šípy s falešnou nadějí zasáhnout Boha a sestřelit jej s nebes. Dnes se stejně zlou pošetilostí si podobně počíná materialistická věda vedená osvícenskou ideologií zla. Shrňme tedy to, co zde již bylo řečeno, abychom souhrnně definovali tázanou hranici. Tato hranice vede někde v oblasti Bohem zjevené křesťanské morálky a mravnosti. Za hranicí je zřejmě věda, která není motivována vírou, úctou a soucitem.

Nejsem příznivcem ostrých čar, které černobíle jednoznačně oddělují a vyhodnocují lidské jednání. Takové hodnocení přenechejme Bohu. Některé objevy učiněné bez kladných morálních motivů, bez víry a úmyslu pomáhat, ale třeba jen pro zisk, mohou být snad očištěny, jsou-li nakonec použity např. k léčení nemocných a hojení utrpení. Nepochybně však prolamuje řečenou hranici věda, při níž jsou překračovaná Boží přikázání, a to i nepřímo - čili vynálezy určené od samého počátku k zabíjení či působení škody lidem (taková věda je v Apokalypse nazývána čarováním). Daleko za hranicí je věda, která zkoumá ze zvědavosti, jak získat moc nad stvořením (to je totiž v podstatě magie). A nejdále za hranicemi je veškeré bádání vedené s úmyslem bojovat proti Bohu či odvádět lidi od Boha. To je totiž největší zlo, které je možné na lidech napáchat. Hrozná jsou slova, která o tom pravil Ježíš Kristus: „Kdokoli by svedl (pohoršil) jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli svodům (pohoršením)! Svody (pohoršení) sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého svedení (pohoršení) přichází.“ (Mluví se zde o svodech nejen k hříchu, ale i o odvádění od víry; slovo „hřích“ vložili do textu čeští překladatelé Bible21: Mat 18,6-7)

Vědě jsme vděčni za mnohé, např. v oblasti medicíny. Nechtěl bych šmahem obecně zatracovat vědeckou práci ani vědy přírodní. Např. umění a objevy lékařů byly ze strany východní církve vždy žehnány. Jakmile se však uvažování vědců začne pyšně vzpínat proti Božímu řádu a slibovat lidem prolomení Božích ustanovení, nesmrtelnost či nepřirozené změny v genomu, či pohodlný a perspektivní blahobyt bez Boha, a vědci se rozhodnou zneužít své autority k vyzývání lidí, aby se nestarali o spásu své duše, připadá nám to jako lež a klam. Taková věda pak chce znetvoření či v posledku odlidštění člověka, čímž je veden další z útoků na Boha. Co si myslíme o konečných cílech tohoto démonického proudu vědy? Ve zkratce: odlidštění člověka, oddělení od Boha, a otevírání bran do démonických duchovních světů.

Z našeho pohledu je samotný pojem „materialistická věda“ vlastně oxymóron. Pokud tedy považujeme vědu za nějaký vzlet lidského ducha a ne za kdejaké pokusnictví či magii. Skutečná věda, tj. věda v pravém smyslu tohoto slova, nemůže být omezena materialismem. Věda je přece poznávání pravdy. Co má materialismus společného s pravdou? Vždyť materialismus prostě ignoruje většinu okolní reality, resp. jsoucna. Věda by měla znamenat víc poznání, ale materialismu toto poznaní předem omezuje. Poté, co si necháte vypíchnout jedno oko, přece nebudete vidět líp.

* * *

Vidíme teď před sebou, co s člověkem učinil hřích. Velká část těch nejlepších sil a schopností, kterými obdařil Stvořitel lidskou duši, pracuje v oblasti armády - čili na vynalézání stále propracovanějších a sofistikovanějších zbraní na zabíjení. A nelze jinak, jinak nás nepřítel tajně předstihne a zničí, že? Další obrovská část mentálních sil lidstva pracuje na pokroku pro lidské pohodlí a blahobyt, což znamená vynalézání toho, co člověk nepotřebuje, a ničení životního prostředí. Míra plýtvání přírodními zdroji je naprosto neuvěřitelná. Balení prakticky všech výrobků do jednorázově použitých plastů! Pyramidy odpadků. Znečišťování řek a moří. Otrávená voda, otrávený vzduch, otrávená půda. Umí si někdo představit, že by tento pokrok byl správný, dobrý, člověku prospěšný? Vybíjení živočichů - lovem či chemickým ošetřování polí. Skoro století splachujeme záchody nejlepší pitnou vodou a nyní s překvapením zjišťujeme, že jsme vyčerpali podstatnou část podzemních rezervoárů. Ve třetím světě nemají lidé co pít. Zdejší lidé vydělávají své peníze výrobou nepotřebných věcí nebo zbytečnou činností. Společnost se stává zajatcem agresivních způsobů zábavy, lidé prožívají své životy v ohlupující marnosti, podvědomě či vědomě to vědí, roste frustrace a pocity zbytečnosti, a pak se divíme , že roste mezilidské násilí (nebo v lepším případě ordinace psychiatrů). Takhle zmrzačil naše mysli hřích. Připravil lidské plemeno o rozum, postavil lidi proti sobě, ochromil víru, a přivádí lidstvo k jeho konci. A čím více toho vědci bez Boha vynaleznou, tím rychleji se jen blíží konec.

Sv. Kosma Aitolský praví: Až toho všeho (tj. technologického pokroku) nešťastní lidé dosáhnou, stráví svůj život v pohodlí a nebudou vědět, že je to všechno jen klam antikristův.

Plán Hospodinova nepřítele je jednoduchý: zbavit svět pravé víry, aby si Pán už sem na zemi neměl pro koho přijít. Všichni se zaprodají antikristu, protože je omámí debilizujícím způsobem života, který zde vytvořil, nebo kvůli beznadějné nouzi, kterou antikrist také vytvořil. Koho tu Pán pak může najít? Kdo tu zbyde, který by patřil Bohu? Satan pak bude zpupně volat Boha: „Nemáš tu nikoho svého. Všichni se dobrovolně odevzdali mně. Podle tvé vlastní spravedlnosti není tento svět tvůj, ale patří už mně. Odejdi z mého království.“ To je ďábelská logika a pro naplnění jejího cíle hraje bezbožná věda jednu z hlavních rolí. My víme, že se mu jeho plán zhroutí, ale on má silnou víru (v sebe). A tak se bude zoufale snažit až do samého konce a většinu zřejmě svede. Prorokoval to Pán, když se řečnicky tázal sám sebe: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Luk 18,8)

Myslím, že je potřeba se obávat, kdy už myšlení většiny lidstva přijme pyšné ďáblovo heslo: než být sluhou na nebi, raději budu králem v pekle.

Na pravdě tu už snad nikomu nezáleží. Vědu už pravda přestala zajímat. Více-méně byl přijat skeptický výrok Pilátův: „Co je to pravda?“ kterým ukončil hovor s Pánem Ježíšem. Co však může dobrého přinést lidem věda, která se nezajímá o pravdu a zvláště o nejvyšší pravdu? Věda bez skrupulí vytváří falza a klamy, a nic jí není svaté či nedotknutelné, dokonce ani morálních poklesků se při svých výzkumech neobává. A otázky dobra a zla, otázky odpovědnosti? To není obor vědců. A tak jsou její produkty založeny na podvodech či mylně vykládaných faktech apod. Takových usvědčených falsifikátů, zfabrikovaných dat, překroucených statistik je už spousta.
Selhala totiž i údajná odolnost oficiální vědy vůči morálním selháním samotných vědců. Jsou to lidé jako my všichni. Vedle morální a poctivých se mezi nimi vyskytují nepoctivci, ctižádostivci, lidé toužící po slávě a prahnoucí po penězích. Dnes už se na možná pozapomnělo, ale celá teorie o globálním oteplování je založena na usvědčeném podvodu a manipulaci s daty (jak bylo prezentováno v běžném denním tisku). Při pokusu prověřit závěry nejenže důkazní vzorky nebyly k nalezení, když je jiní vědci chtěli prozkoumat, ale selhala i ochrana pravdivosti a seriosnosti založená na publikování objevu v jednom ze dvou renomovaných periodik a zmanipulovaná korupcí byla i pojistka recenzovaní vědeckého článku ze strany uznávané druhé autority. Vše bylo zmanipulováno. Posléze to bylo usvědčeno natolik hlasitě, že se to nepodařilo utajit. Jenže vlak paniky z šíření klimatických změn už se rozjel, myšlení většiny už bylo zformováno, nové paradigma stihlo zakořenit, a vůle netrpět hlasy pochybujících už byla prosazena.

Teorie globálního oteplování způsobeného převážně lidskou činností má z hlediska některých klimatologů závažné trhliny a mnoho otazníků. Mluví se o tom, že lidský vliv je marginální a oteplování způsobují změny sluneční aktivity. Jindy se hovoří o tom, že ve skutečnosti se blíží doba ledová a naší starostí by spíše než, jestli se klima otepluje, mělo být, jestli se otepluje dost. To je mezi vědci častější názor, než by se mohlo dle toho, co slýcháváme v médiích, mohlo zdát. Samozřejmě, že zkorumpovaný akademický mainstream okamžitě smete tyto hypotézy se stolu, aniž by přinesl vážné protidůkazy či seriózně vyvrátil nepohodlné argumenty. (O jednom takovém procesu „vyvrácení“ jiné teorie, než je ta oficiální, si můžete přečíst v článku „Nesmyslný výzkum byl okamžitě stažen“. Ukrajinská vědkyně Valentina Zharkova, matematička/astrofyzička z Northumbrijské univerzity, s týmem dalších vědců z jiných zemí publikovala vědecký článek, že kolísání magnetického pole Slunce by mohlo řídit globální oteplování; článek byl posléze stažen, což vyvolalo protesty většiny autorů.)

V přednášce jednoho celoživotního vědeckého pracovníka (ale z jiného oboru než klimatologie) jsem slyšel, že už je to tak křiklavě obvyklý postoj „seriózní“ vědy, až se tomu smějí. Říkají, že proces prosazení nějakého názoru proti obecně rozšířenému a ideologicky akceptovanému postoji má tři fáze. V první fázi mainstream o takovém výsledku bádání prohlásí, že je to takový nesmysl, že se tím vůbec nebudou zabývat. V druhé fázi řeknou: Dobře, prostudujeme to, ale jen proto, abychom to s konečnou platností vyvrátili. Pak zjistí, že vysmíváný názor je oprávněný, a tak ve třetí fázi utrousí: Vždycky jsem si myslel, že by to tak mohlo být.

Některým se zdá, že tak nejisté učení o příčinách globálního oteplování bylo prosazeno z důvodu zajištění obrovského byznysu, který se kolem vypouštění skleníkových plynů a boje s teplotou točí. Neboť by mohlo být prosazeno jako další nástroj redistribuce majetku - tj. oškubání středních vrstev ve prospěch bohatých. Třetí variantou je zavádění nové celosvětové totality, protože hrozba klimatickou katastrofou má dost potenciálu k politickým změnám, resp. k zavedení restrikcí vůči obyvatelstvu - omezení svobody ve jménu zachování života na planetě. Zároveň je možné, že za tím není nic jiného než pár vědců na vlivných pozicích s nevalnou morálkou nebo (či současně) úmysl získat více pozornosti pro tento druh vědy (resp. dosažení většího vlivu vědců na společnost a případě získání další grantů).

Často se stává, že vyzkoumaná fakta zapadají do vícera kontextů. Jenže bývají v rámci prosazované ideologie vykládána jako důkaz jen v rámci jednoho kontextu. Fakta, která prosazovanému paradigmatu odporují, bývají potlačována. Případně jsou kariérně likvidováni vědečtí pracovníci, kteří takové „nepohodlné“ objevy učiní. Ve vědeckých kruzích (stejně jako v autoritářských režimech) panuje pozoruhodná míra totality a korupce.

Skupina českých vědců asi před deseti lety publikovala teorii o „zamrzlé evoluci“. Pro jistotu se v tom článku zdůrazňovala pravdivost evoluční teorie, ale zároveň se konstatovalo, že dle výsledků jejich výzkumu v současnosti evoluce neprobíhá a nové druhy nevznikají (změny probíhají jen v rámci svého druhu). Ten článek brzy v tichosti zmizel a všechny odkazy na něj byly vymazány.
Způsob myšlení materialistických věců, úloha ideologie apod. jsou zmíněny v našem výtažku z knihy Phillip E. Johnson: Spor o Darwina; zvláště doporučuji kapitolu 6. Vývojová řada obratlovců / Od opic k lidem; a kap. 10. Darwinistické náboženství.

Mezi vědci je jistě mnoho věřících. V dnešním agresivním vědeckém prostředí se často skrývají, aby si udrželi práci. Asi před deseti lety propustili z laboratoře jednoho oceánografa, který se přiznal, že nevěří v evoluční teorii. Bránil se poukázáním na skutečnost, že jeho světonázor nemá na jeho práci žádný vliv a nikterak se dotýká jeho vědeckých úkolů a působení v laboratoři. Obrátil se nakonec na soud, ale ani soud mu nepřiznal právo na jeho vlastní názor ohledně evoluce. Byl vyhozen z práce. Je to dosti typický příběh.

* * *

Do lidské duše byla člověku vložena touha po poznání. Zacílení této touhy je však ponecháno na lidské svobodě. Stejně tak bylo ponecháno na člověku, jaké zdroje si pro získávání poznatků zvolí. Poznání může být svaté a spasitelné, ale také hříšné a zkázonosné. Svaté je, když je zacíleno na Boha. Hříšné je, když je přesměrováno jinam, jak nám ukazuje biblický příběh o Evě a stromu poznání, k němuž přitáhl pozornost Evy had (ďábel). Stejný příběh o nezkrotné lidské touze poznávat a neukojitelné zvědavosti, které přitáhnou badatele - nemá-li zbožnost a disciplinu - k napojení na jiné zdroje poznání než žehná Bůh, se zřejmě přehrává v současných vědeckých laboratořích.

Věda morálně (a tudíž i duchovně) bloudí, když kolabuje do materialistické zvědavosti, která neuznává žádné hranice - ani lidské ani Božské - což je stále se opakující hřích Adama a Evy. Zbožný vědec si uvědomuje, že zkoumá posvátné Boží stvoření, a proto bádá v duchu klanění se Stvořiteli, má úctu před zkoumaným projevem Boží práce. To v něm nemůže nevyvolat hlubokou morální a mravní odpovědnost. Mezi zkoumaným stvořením a badatelem, který zkoumání provádí, je vztah, částečná podoba, nebo - chcete-li - mají obě strany společného jmenovatele. Obě jsou dílem stejného Stvořitele, který všechno stvořil z lásky.
Přesvědčivě to ilustrují experimenty v oblasti kvantové fyziky (která je takovou smíšenou disciplinou: někoho přivádí k víře ve Stvořitele, jinému slouží při uskutečňování zla). Pozorovaný jev se mění podle toho, jestli se někdo dívá nebo se nikdo nedívá. Pozorovatel prostě nemůže být oddělen od pozorovaného. Obě strany jsou nějak spojeny. (Týká se např. jevu kolapsu vlnové funkce elektronu.)
Zkoumá-li badatel Boží stvoření z lásky k Bohu, aby poznal její hlubiny, Bůh mu pomáhá - sám mu odkrývá svá tajemství, jako ukázal své rány Tomášovi a dokonce jej nechal do nich vsunout ruku. Jenže, co když jsou motivy badatele jiné? Zkoumá bez úcty a bez poklony i bez bázně, jen ze zvědavosti či z touhy získat více moci nad stvořením (to je ve své podstatě magie). Je nezdrženlivý, nezachovává nedotknutelnost tajemství, překračuje Stvořitelovy zákazy či přikázání. Kdo mu pomáhá? Ďábel. Jako Adamovi a Evě. Je to stále stejný příběh. A z takového bádání je utkána většina našich technologických výdobytků. A tyto technologie utvářejí ducha světa, ve kterém žijeme.

Pravá zbožná věda vede lidi k pokoře a ke vzdávání slávy Bohu. Co s námi dělá materialistická věda?Lidé si ještě nikdy nebyli tolik jisti sami sebou - svou spravedlností, svou pravdou, jako dnes. Věří ve své schopnosti, které je mají ochránit před čímkoliv. Sebedůvěra vede k pýše. A pýcha k nenávisti. A tuto nesnášenlivost vidíme triumfovat. Arogance, zloba až nenávist vůči těm, kteří mají jiný názor. Ani ve vědě ani jinde už nejde nikomu jen o to, aby přesvědčil nikoliv svou mocí a svými zbraněmi, ale přemohl jinak myslícího člověka argumenty.

Lidstvo je tím vším už dostatečně rozdivočeno, aby se v něm mohla zrodit kolektivní touha po jediném vůdci, vládci a sjednotiteli.





Zobrazit příspěvek č. 1391 jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2023
Výročí atomové havárie v Černobylu

Technokracie nezadržitelně postupuje. Moderní technologie v kontextu apokalypsy

AKUTALIZOVÁNO 6. 5. 2023



Ikona Černobylský Spasitel byla napsána v r. 2002 v Trojicko-sergijevské lávře (nyní je Kyjevsko-pečerské lávře) Vladislavem Goreckým. Spolu s Kristem, Bohorodicí a archandělem Michaelem jsou na ikoně zobrazeni obyčejní, církví nesvatořečení, lidé: dle vpravo - likvidátoři následků havárie, dole vlevo - zemřelí na následky radiace. Mezi nimi, v centru ikony, je padající hvězda Pelyněk, o které se píše ve Zjevení sv. Jana. Hvězda letí napříč nebem, přímo nad známou „křížovou borovicí“, rostoucí poblíž atomové elektrárny. Právě takovou ikonu spatřil ve svém vidění umírající Andrejev (pracovník elektrárny, který na následky ozáření umřel v nemocnici). Podle slov tohoto komunisty se mu několik dní za sebou ve snu zjevovala tato ikona, jak ji na svém úmrtním loži popsal knězi). Ručně malovanou kopii této ikony darovali ukrajinští pravoslavní japonským obyvatelům trpícím po havárii ve Fukušimě.

Až doposavad kolují mezi obyvateli oblastí Ukrajiny a Běloruska, které byly postiženy havárií, různé vzpomínky na hrozná znamení, která upozorňovala lidi na blížící se katastrofu. Dělo se to dlouho před neštěstím. Deset let před havárií, to byl bohatý rok 1976, se na nočním nebi objevila záře, svým tvarem připomínala lidskou postavu - ženu, která oběma rukama žehnala lidem. Tak povstala lidová legenda, že to byla Matka Boží a litovala lidi, posilovala je k přicházející zkoušce. Objevila se o tom zpráva v novinách, a soudruzi pak napravovali situaci článkem: „Výmysly církevníků“, ve kterém se vše pochopitelně vysvětlovalo přírodními a atmosférickým jevy. Na tento úkaz pak vzpomínali lidé v r. 1986 při havárii a říkali, že viděli siluetu Bohorodice celkem zřetelně a sestavili její popis.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Na Lazarovu sobotu, 26. dubna 1986 se stala největší jaderná pohroma v dějinách. Černobyl. (V kalendáři je to den přepadnutí Konstantinopole křižáky v r. 1204, což byl začátek pádu Byzance a definitivní stvrzení velkého rozkolu mezi Západem a Východem; zároveň je tento den výročím vzniku Státu Izrael v r. 1948, to je podle proroctví první ze tří kroků konce a druhý je spadnutí.) V praxi znamenala černobylská atomová havárie pád sovětského impéria. Ale především způsobila obrovské množství mrtvých či postižených lidí, nedozírnou ekologickou havárii - jako by se tu otevřela studnice do pekla. Tato chmurná událost má i svůj duchovní rozměr.

»Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.« (Zjevení Janovo 8,10-11) »Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjevení Janovo 9,1-4)

S apokalyptickou hvězdou Pelyněk identifikuje černobylskou havárii obecné vědomí Církve i pravoslavná ikonografie i různá zjevení. Asi můžeme uznat, že Pelyňkem se v širším kontextu myslí všechny atomové elektrárny a štěpné reakce, všechny atomové výbuchy včetně pokusných, i laboratorní zařízení otevírající průnik do antisvěta, resp. do jiných vesmírů (včetně LHC CERN, kde v tunelu urychlovače dochází ke strašení a démonickým zásahům, jak naznačují oficiální veřejné zdroje CERNu - logy z provozu LHC).

Apokalyptické hodiny, odpočítávající pád Pelyňku, začaly tikat při prvním pokusném jaderném výbuchu 16. července 1945 v Novém Mexiku, který vstoupil do dějin se slovy jednoho z fyziků, jimiž připomenul pohanského boha, hinduistického démona. Atomový výbuch byl prohlašován za druhé slunce. Jedno Slunce stvořil Bůh, druhé slunce lidé. První je pro lidstvo životodárné, druhé smrtící a jedovaté.

* * *

Z formálního hlediska došlo k výbuchu černobylského reaktoru souhrou skryté konstrukční chyby (hlasy, které na možné bezpečnostní riziko předem upozorňovaly, byly totalitní státní administrativou umlčeny), lidského selhání, společensko-politického prostředí založeného na lži. K tomu se přidala soutěživost s vyvinutějšími státy světa, osobní kariérismus odpovědných obslužných pracovníků a v neposlední řadě jakési zamlžení rozumu pocházející z nadšení pro nové vynálezy, pokrok a prestiž (platí celosvětově). A apokalyptický malér byl na světě. Obětí výbuchu by bylo mnohem méně, kdyby se do věci nevložila komunistická taktika zamlčování a lhaní (v západní civilizaci hrají podobnou roli komerční zájmy). Dodnes se nedospělo ke shodě ani v počtu lidských obětí havárie - odhady se pohybují mezi 4000 a miliónem zahynulých osob. První zpráva sovětské administrativy nestydatě lhala o pouhých dvou mrtvých osobách.

Připomeňme si, že ve své době byl tento reaktor považován za absolutně bezpečný, havárie byla podle tehdejších vědců a inženýrů nemožná. (Nepřipomíná vám to proklamovanou „nepotopitelnost“ Titaniku?) Zdůrazňovalo se lidem, že princip, na kterém je reaktor založený, je zcela jiný než u atomové bomby a že k nekontrolované štěpné reakci nemůže v reaktoru dojít už ze samé podstaty. To byly ve své době obecně uznávané „vědecké pravdy“.

Letos bych rád pohlédnul na tuto tragédii, jako na fatální selhání pokročilé lidské technologie umístěné do kontextu apokalypsy. Lidské vymoženosti nejsou už ze samotného principu dostatečně robustní, čili odolné proti politice, přírodě (Fukušima), lidskému selhání a jiným vlivům. Jinými slovy: žádná naše technologie není „blbuvzdorná“ - odolná vůči lidským nedokonalostem, slabému myšlení, špatným vlastnostem, vášním a hříchu. A vlastně lze konstatovat, že všechny tyto moderní technologie se více či méně vymykají kontrole člověka.
Abychom ukázali, že nebezpečí nezodpovědných magorů, kteří si bohorovně zahrávají s ohněm, se týká i naprosté současnosti, připomeneme nedávné ruské ostřelování ukrajinské záporožské atomové elektrárny při nynější agresi Ruské federace proti Ukrajině a lehkomyslné vyhrožování ruského státu použitím atomových zbraní (ruský cynismus je prolomením další bariéry směrem k apokalypse). Idiotští moderátoři ruské státní televize volají po použití těchto zbraní neustále. Dnes se dostávají atomovky do rukou totalitních režimů v Íránu nebo v Jižní Koreji. Má je Indie i Pákistán a zdá se, že počet příslušníků tohoto klubu ještě poroste. Kdy budou mít takovéto zbraně v rukách např. teroristické skupiny?
* * *

Naše civilizace je už pevně nasměrovaná na jízdu po kolejích technokracie. Kam ji asi tyto koleje dovedou? A kdy? To je důležitá otázka, když po těchto kolejích ujíždíme plnou parou. Snad ještě větším problémem, než je cíl těchto kolejí, je lidská pýcha a sebedůvěra, která topí pod kotlem této mašinky. Ty oči současníků, natěšených na fantastické budoucí vynálezy, zamlžené naivním optimismem - na tom asi ztroskotá náš civilizační titanik.

Takové technokratické civilizační paradigma shledáváme o to hloupější, čím lépe můžeme objektivně zkoumat dějiny vědy a ověřit si, že jsou to dějiny omylů, které ve své době byly z kateder univerzit proklamovány jako vědecky a nezpochybnitelně prokázané. Jeden ze současných uznávaných vědců o tom poznamenal: „Většina z toho, co bylo dříve dobovými vědci prohlašováno za pravdu, se později ukázalo jako omyl. Není žádný důvod se domnívat, že v dnešní době se současnými vědecky verifikovanými poznatky je tomu jinak.“ Podobné je to s osobnostmi vědců - to nejsou svatí lidé, ale stejně jako v celé lidské společnosti jsou mezi nimi domýšlivci, arogantní, nezodpovědní, slávychtiví, kariéristi, zkorumpovaní, lháři, psychopati a manipulátoři. Spoléhat se slepě na jejich úsudek či výroky a tvrzení jako by to bylo Písmo svaté, je více než bláhové.

Řada dnes obecně uznávaných vědeckých paradigmat, o nichž pochybovat se už považuje za neslušné, zpátečnické či pro vědu nebo společnost škodlivé, byla založena na usvědčených manipulacích, či účelových lžích, aniž by toto zjištění vedlo k jejich přehodnocení. Ba naopak, zpochybnění paradigmatu hrozí vědeckému pracovníkovi suspendací nebo vyloučením z vědecké obce.

Hloupost a nepoučitelnost lidí tkví v tom, že dnes oddaně věří dalším a dalším „vědecky dokázaným pravdám“, jsou-li předkládány autoritativně. A pseudopravdy pak odvádějí myšlení lidí od Boha či dokonce do války proti Bohu, aniž by takto zmanipulovaným lidem vůbec přišlo na mysl, že je to v lepším případě omyl, v horším případě lež. Nálepka „dokázáno vědecky“ nahradila Písmo svaté i církevní dogma. Hrdost a důvěra lidstva v současné a přicházející technologie se stále upevňuje, aniž by si někdo připustil, že se upevňuje v omylu a klamu. Slepota pýchy vždy předchází pád. A proto budou stále další a další „nepotopitelné titaniky“ a další a další černobyly (nemyslím tím jen atomové havárie, jsou jiné typy technologických havárií, které jsou mnohem horší, a všechny společně otevírají „studnici bezedné propasti“, viz níže). Lidstvo se snaží zabezpečit se všelijakými sofistikovanými způsoby, ale nebere v úvahu, že samo je svým největším nepřítelem. Pýcha, tato satanova cesta do pekla, je naším úhlavním škůdcem. Proč to naše mozky nejsou schopny pochopit?

Tato naše zabedněnost je o to překvapivější, že současné generace mají přímou každodenní zkušenost se současnými moderními technologiemi. Víme všichni, jak zoufale málo robustní, ba přímo křehké, jsou tyto technologické konstrukce. Příklady z každodenní zkušennosti - jen namátkou: stroje, čím jsou pokročilejší, tím jsou poruchovější a kratší dobu vydrží pracovat (a ještě ke všemu jsou nezřídka konstruovány jako neopravitelné). Počítače a jejich software jsou plné nepředvídatelných chyb, nedomyšleností a bezpečnostních děr. Stačí výpadek proudu a ihned nastává „doba kamenná“. Drtivá většina internetového datového provozu je buď nemravnost nebo kriminalita (viry a spamy, krádeže identity, loupeže v bankovnictví) či obojí. Všechen technologický pokrok slouží primárně armádě, potom politice a komerci. Lži a reklamy (často je to jedno a totéž), vtíravost politiků, kteří se kroutí jako hadi, proroků pokroku a kázání čarodějů a nemravníků, kvanta mentálního balastu sociálních sítí - to vše už nalezlo lidem přímo do domácností. A lidé se na tom všem stávají závislými, jako by to byla droga. Spolu s tím se naše duše napojují na legie duchů vášní, hříchu a otupělosti. Skrytý cíl je prostý: vymýt lidem mozky, aby nepřemýšleli nad čímkoliv hlubším. Lidé si sami navlékají mentální pouta.


Černobylský kříž. Ikona technokracie. Strom rostoucí poblíž havarované elektrány. To je symbol toho kříže, který jsme udělali nad naší civilizací. Říká se mu „křížový“. „Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví...“

 
V každodenní světské realitě vidíme, že je to nezastavitelný proces. Jakýsi samopohyb, kterým se lidstvo neúklonně sune k tomu nejhoršímu. Možná je řízený z nepozemských míst. Kdo chce, může v tom vidět pokračující proces zotročení lidstva antikristem, jak je to popsáno ve Zjevení sv. Jana. Lidé si sami ukovají pouta, sami podávají ďáblu nástroje ke svému spoutání.

Všichni chtějí jen více a více pohodlí, zabezpečení před vším, co člověku může přihodit. To je sice přirozené, jenže bez Boha je to nejen nereálné, ale hlavně je budování bezbožného ráje na zemi škodlivé až zrůdné (ve svých důsledcích; všechny nejhorší totalitní a nejkrvavější režimy vznikly na těchto idejích). A na důsledky našeho konání nechceme myslet - ani zde v dočasných měřítkách, ani v měřítku věčnosti. Odpovědnost ochabla. (Proto je tolik rozvodů a sirotků, proto se topíme v ekologických problémech.) Chamtivost vítězí. Čím více máme, tím více chceme. To vypadá jako obraz symbolu hříchu - urobolos (had žeroucí si konec ocasu) - obraz způsobu chování naší civilizace.

Lidé už jsou tím vším připraveni na další skok ve vývoji - přenechat vládu nad sebou nelidské entitě. Jen málo lidí si klade naprosto logické a jednoduché přirozené otázky ohledně nevratných společenských procesů a vývoje k absolutní technokracii např. skrze umělou inteligenci, která se dnes dožaduje svého místa v našem světě:
- nejsou historické precedenty - nevíme, k čemu to vede; na místě by byla opatrnost, nikoliv nadšení;
- šlo by takový vývoj šlo vzít bezbolestně zpátky, kdyby se to neosvědčilo?; nepropadla by se společnost do chaosu?
- kdyby bylo nutno zařadit zpátečku, co by to způsobilo (neohrozilo by to samotné přežití lidstva)?;
- jestli je to nevratný proces, nehrozí totalita, vymknutí se kontrole a zotročení lidstva?
- když společnost svěří umělé inteligenci nějakou moc nad sebou, půjde jí tuto moc také odebrat?
- jaké záruky budou mít lidé, že za umělou inteligencí, která bude mít nadvládu nad řízením společnosti, nebude stát někdo (jednotlivec si skupina) v pozadí, kdo jako jediný bude mít klíče k „backdoor“ čili moc nad umělou inteligencí?

V roce 2050 má být na světě více robotů než lidí. Teď hrozí tak strmý nárůst schopností umělé inteligence, která se zapojí do obslužných programů řízení státu, že si to nikdo neumí ani představit. Co to znamená, nemohou vůbec domyslet ani její tvůrci. V to, že inženýři mohou promyslet všechny možnosti a předem ošetřit všechny situace, které může umělá inteligence způsobit nebo prostě mohou nastat, nelze ani vzdáleně doufat. Její autonomnost bude jen narůstat. A lidé se - místo přirozené opatrnosti - už tetelí blahem, kolik komfortu jim to přinese a jaké nové báječné vymoženosti budou mít k dispozici.
* * *

Kdy vlastně začala technokracie své vítězné tažení? Kdy začala tak rychle měnit lidské myšlení? Dějepis a sociologie nám dávají celkem jasnou odpověď na otázku, s čím je spojen tento poslední úsek cesty naší civilizace - s osvícenským nástupem militantního atheismu, s šířením materialismu a obrovským, masivním a řízeným odpadnutím od křesťanství, a potažmo od hledání Pravdy, která byla za zamanipulovaného souhlasu mas vyměněna za ideologii.

Osvícenství vzniklo především jako zuřivá válka proti křesťanství. V nenávist upadlo vše, co se staví proti lidskému hříchu. Jak řekl jeden z tzv. osvícenců: „Kdyby se geometrie stavěla proti našim hříchům, nenáviděli bychom ji stejně jako křesťanství.“ A to trvá dodnes. Lidstvo nyní prochází lekcí ve výuce nenávisti vůči všemu a každému, kdo se staví proti hříchu. Jak může takový vývoj probíhat v civilizaci, která sama sebe označuje za křesťanskou nebo se prohlašuje za založenou na křesťanských hodnotách? Snadno. Stačí, když se vyprázdní pojmy.

Militantní atheismus a jeho vyčpělý odvar kompromisního agnosticismu či tupost materialismu způsobují, že si lidstvo přestává klást hluboké otázky. Jak už jsme psali: Hloupne. Místo řešení principiálních otázek po smyslu života a vesmíru, které se zásadně dotýkají samotného principu lidství, čili ontologie, řešíme malicherné otázky vědecko-technických problémů, jejichž řešení nemá prakticky žádný pozitivní kultivační vliv na nic hlubšího v našem lidství. Jen uspokojuje lidskou zvědavost, touhu po pohodlí, zábavě a po řešení hádanek. Tajemství bylo odsunuto a nahrazeno záhadami. A navíc se těmto druhořadým problémům věnuje jen jakási menší část společnosti - intelektuálové, inženýři apod. Ostatní jsou více-méně pouhými konzumenty. Dříve se ontologických problémů dotýkala velká část společnosti, která byla věřící, modlila se, o uvažovala o věcech, které přesahují člověka, a svým myšlením a sebereflexí se dotýkala věčnosti.

Antropologové říkají, že schopnost klást si otázky, je typickou vlastností lidství, odlišuje člověka od zvířete, už batole se tím liší od opice. Nehrozí lidstvu, že se pomalu mění na masu nemyslících konzumentů? Pak by hrozil lidské populaci velký intelektuální downgrade směrem k „myšlení“ opice, která než aby řešila problém, odchází raději zabývat se něčím jiným. Zdá se mi, že lidská společnost, opilá pokročilými technologiemi, ztrácí schopnost se tázat. Zabývat se velkými otázkami po smyslu své existence, po Bohu a po věčnosti. Místo toho se její myšlení stále drobí na úvahy o zbytečnostech či dokonce o výmyslech.
Poukážeme na ten obrovský a stále narůstající zájem o konspirační teorie, kterých je plný internet. (Léky a očkování, nové choroby, čipy, identifikační kódy, platební karty, telefonní sítě, politika, antikrist, UFO...) Konspirace jsou typickým zastíracím manévrem, který má lidi odvést od vyššího myšlení k zahlcení mozku fikcemi - tj. plní spíše funkci otupující zábavy a touhy po vzrušení, než aby vedlo k uvažování. Tajemství bylo vyměno za mělké záhady a hádanky. Konspirátoři vás nezavedou k hlubokému přemýšlení, nenutí vás obstarávat si data, ověřovat a prověřovat - prostě vám vše naservírují hotové a připravené na podnose: Tady to máš, věř tomu a spolkni to. Má zdravě křesťansky věřící člověk o takové věci zájem? Asi sotva. Může se takovými ubohostmi zaměstnávat ten, kdo řeší věčné otázky týkající se Boha, spásy, věčného života duše? Takový člověk přece nemá čas ani energii zabývat se tak povrchními a často evidentně pomatenými či lživými nesmysly.
I když je na blábolení konspirátorů občas nějaké to zrnko pravdy, co proti zlu chtějí aktivisté dělat? Demonstrovat? Sepisovat petici? Křičet na náměstích? Škodit těm, co si myslí něco jiného? Hrozit teroristickými činy? Jediné skutečné řešení je vysmíváno nebo zcela ignorováno. Chceš účinně bojovat proti postupu zla? Přestaň hřešit. Žij dle Božích přikázání. Služ Bohu. Přijmi od Církve pečeť. (O tom viz níže.) Hledej pokoj pro své srdce. „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“ (Sv. Serafim Sarovský)

Povrchní a intelektuálně méněcenné problémy (které často dokonce vůbec neexistují) snadno odvádějí loď naší mysli na mělčinu či spíše ke ztroskotání na útesech. Naši mysl však chce Pán vést na hlubinu řešení opravdových a spásonosných otázek.

* * *

Ideologie osvícenství otevřela slavobránu bránu k odvrácení od Krista a k holdování hříchu a zároveň k vědecko-technickému bádání a pokroku. Démoni začali učit lidi, jak jim otevřít bránu do tohoto světa. Vědci dostali tenkrát od ideologů pokroku hlavní zadání: dokázat, že k vysvětlení vzniku světa a života není idea Božského Stvořitele nevyhnutelně potřebná. Lidský génius se prý Bohu vyrovná. Boha není lidstvu zapotřebí. „Bůh je mrtev,“ tvrdí Nietzsche, tragická postava novověku. Není divu, že antikristova pečeť je vetkána do celého technického pokroku. Jedna z prvních moderních zbraní, kulomet Maxim (doposavad nevídaně produktivní v zabíjení lidí) střílel 666 kulek za minutu (klidně mohl střílet třeba 665, ale…) Programátoři IT se při práci neobejdou bez používání kódu 666. Obslužným programům periferních zařízení počítače se oficiálně říká ovladače, ale v jazyce programátorů se nazývají démoni. Významné objevy byly lidstvu předány skrze sny: Mendělejevovi periodická tabulka prvků, N. Teslovi (synu pravoslavného kněze, kterého otec proklel) princip třífázového střídavého proudu, Bohrovi model atomu, Einsteinovi a dal. Zda je nový objev významně užitečný pro otvírání propastné studny, poznáváme podle Nobelovy ceny. Je nabíledni, že jedním z velkých (přiznaných či nepřiznaných, vědomých či nevědomých) cílů vědecko-technického pokroku vždy bylo otevření propastné studně.

»Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.« (Zjev 9,1)



Freska s ikonou výjevu ze Zjevení sv. Jana: otevření propastné studny. (Athos, monastýr Dionisiat)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Tento duchovní dým způsobuje, že dnes nic není jasné. Vše je vykládáno různě. Všude chaos myšlenek. Směsice tezí a antitezí. Vše je podrobeno diskusi a kritice. Nic není pevné, vše bylo zpochybněno. Všechno může znamenat cokoliv.

»Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjev 9,3)

Jaké můžeme pozorovat následky otevření oné pekelné studně v oblasti mravnosti lidstva? Obrovský nárůst vášní, hříchu a zvráceností v takové míře, že jsme si to ještě před třiceti lety neuměli ani představit. Duchové vášní - to jsou ta duchovní sarančata, kobylky s jedem štíra a bodavý hmyz, který vylezl z jícnu bezedné studnice. (Sv. Ondřej Caesarijský) Berou lidem klid, ba samotnou schopnost uklidnit se, dojít pokoje.

»Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka. V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.«

Vášně jsou jako jed v duši, pálí ji, trýzní ji a rozdrážděné tužby ji dohánějí k šílenství. Člověk už neví, co si počít, aby byl uspokojen. (Co takhle zkusit to muž s mužem, třeba by nám to pomohlo cítit se líp; nebo co kdybychom si změnili pohlaví? Dnes se jich prý počítá skoro stovka... A co místo rodiny celá skupina?) Duše pak prahne po dalších a dalších hříších a „netradičních“ orientacích a praktikách, a nemá to konec. Nemocná duše požaduje víc a víc vzrušení - cítit se ještě lépe, cítit více a déle; co stačilo na počátku, za chvíli nestačí a je potřeba zvýšit dávku (vášně jsou v tomto ohledu jako droga). Nebo jiný rozměr tohoto jevu: lidé potřebují vyšší a vyšší dávky „adrenalinu“, jindy se mladí lidé sebepoškozují, aby mohli vůbec něco pocítit nebo aby si jich někdo všiml. Společným jmenovatelem toho všeho je neuspokojenost. Probuzená žízeň po hříchu nemůže být nasycena. Neschopnost dosáhnout klidu a vnitřního míru se překlopí do dychtění po neklidu. Z vnitřní duševní bolesti překročí lidé všechny hranice. Z únavy si pak budou přát už mít jen pokoj, ale ne živý občerstvující pokoj, který vůbec neznají. Ale mrtvolný pokoj, jaký mají nebožtíci v hrobě, raději nic necítit, než ta trýzeň duševní bolesti rozdrážděná vášněmi. Ale jakýkoliv pokoj, odpočinutí a smíření se jejich rozbolavěným a tlejícím duším vyhne.

»Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.« (Zjev 9,8)

Tato duchovní sarančata mají schopnost ovládnout a svádět lidské duše k hříchu a zároveň je trhat na kusy (koruny na hlavách, vlasy žen a zuby lva). To vše mohou páchat jen s lidmi, kteří se nenaučili žít podle Božího zákona. Pět měsíců se budou lidé hryzat bolestí od vášní. Číslo pět - to je tajemství. V některých jazycích, počínaje řečtinou, je pojem vášeň synonymem pojmu utrpení. Už v antickém myšlení byla touha spojována s trýzní. Pět měsíců utrpení od hříšných vášní je antitezí k pěti ranám Pána Ježíše na kříži. Je to podobenství - lidé si zvolili opačnou cestu, než je následování Krista. Místo přijetí Kristova kříže a jeho patera utrpení, které na sebe vzal za nás, si lidé vybrali sami trpět pekelnou paterou bolestí. Nechtěli, aby jejich hříchy nesl Kristus, rozhodli se nést ji sami. Nechtěli spásu, chtějí se trápit. Zavrhli ráj a vybrali si peklo. Odmítli Krista, dostanou antikrista. Chtěli být chytří, ale udělali ze sebe blázny.

Jakmile se otevřou bariéry mezi tímto světem a démonickým prostorem (a je to evidentně možno činit i za pomoci fyzikálních metod - těch, které ničí hmotu, ze které je učiněn svět, v její podstatě), pak už nic nebrání nečistému duchovnímu hmyzu, Kristem vyhnanému do podsvětí, aby přelézal sem do našeho světa zpět. (Mimochodem, ti, kterým se ukázali démoni vášní, často popisují jejich odpornou hmyzí podobu. Proto se duchovně zdravý člověk intuitivně štítí hmyzu, stejně jako hadů. Dnešní tlak, vyvíjený na změnu lidské intuice, aby se lidé začali živit hmyzem, kvůli bohatému obsahu proteinů, je z duchovně-etického hlediska strašidelný.)

* * *

Už v době Starého zákona byly nálety sarančat považovány za trest shůry seslaný za nevěrnost Božího lidu. Zachovával-li lid Boží zákony, kobylky, ani jiní nepřátelé mu nemohli škodit. (Exod 10,13-15; Joel 2,1-11 a 11)

»Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.« (Zjev 9,10-11)

Pancíře kobylek - to je fosforeskující ocelový lesk, typický pro exoskelet některého hmyzu, který se shromažďuje na mršinách a na hnoji (tak je to vyobrazeno na některých ikonách). Tím se vyjadřuje, že kobylky jsou nositeli nejhnusnější nečistoty, a zároveň nezranitelnost tohoto duchovního hmyzu jakýmkoliv lidským vynálezem. Hluk jejich křídel paralyzuje duši lidí (tento „dupot koňských kopyt“ je někdy slyšet a doprovází přítomnost démonů; čteme o tom v životech svatých a je to známo i ze současného církevního života). Žihadla jsou obrazem duchovní jedovatosti vášní, kterou tito démoni umrtvují lidské duše.

Jak vyplývá z apokalypsy, jsou tato duchovní sarančata jakýmsi vojskem ďáblovým a mimo Církev, kde se uděluje věřícím Boží pečeť, jsou lidé vůči tomuto vojsku zcela bezbranní. Jedině Boží pečeť může uchránit člověka před tímto druhem kobylek. Touto pečetí je jednak myropomazání, a dále každé znamení kříže (písmeno tau), které se lidem v Církvi uděluje - kněžským požehnáním, pomazáním a každým pokřižováním se - tím vším, je-li přijímáno uvědoměle, s vírou a upřímně, se udržuje Boží pečeť na lidu Kristově. Pomazání se přijímá ve znaku kříže především na hlavě, která je sídlem rozumu a myšlení. Jestliže tuto pečeť opravdově přijímáme, znamená to, že myšlenky člověka jsou pomazány vírou. To znamená, že v konečném důsledku je to křesťanstvím zformovaný způsob našeho myšlení, co je tou nezcizitelnou pečetí, kterou vidí andělé.

Samozřejmě, ne každý, kdo se formálně počítá mezi členy Církve, je v Božích očích součástí Církve. Sv. Cyril Alexandrijský říká: Jestliže jsi pokrytec, pak i kdyby tě kněz křtil, Duch Svatý tě nekřtí. Sv. Serafim hovořil o těch, kteří zde na zemi v církvi sice přijímají svaté Tajiny, ale na nebi jsou považováni za nepřijímající. Nicméně víme, že ona tajemná neviditelná Církev, pravé shromáždění Božího lidu, jehož počet a hranice zná jedině Bůh a jeho andělé, se nalézá někde uvnitř hranic kanonické pravoslavné církve. (Osipov)

Bez křtu je člověk otevřen působení ďábla. Ale ještě víc než nepokřtěný a nevěřící, je ďáblu otevřen pouhý formální člen církve - ten, kdo všechno potřebné ví, vše potřebné od ní dostal, byl plně vyzbrojen proti ďáblu, ale kvůli nedbalosti, lhostejnosti, nezájmu či světským lákadlům nepoužívá, co mu Kristus svěřil, tak, jak se od něj očekávalo. Od takových může Církev v dobách zkoušky čekat to nejhorší. Vzpomeňme na bolševickou revoluci - v čele nejzuřivějších nepřátel církve stáli bývalí bohoslovci, seminaristé apod. Bolševičtí atheisté - to byli všichni odpadlíci od víry. Takové lidi ďábel nejvíce pokouší - ty jsou pro něj drahocennou kořistí vyrvanou přímo z Církve. Ti pak v jeho rukách nejurputněji bojují proti Bohu. (Cosi jako janičáři v dobách tureckého jha.)



Hinduistický bůh Šiva, bůh - ničitel před budovou CERNu. Předvádí svůj tanec, aby zničil tento vesmír, resp. naši realitu. Proč mají tuto sochu démona zmaru a smrti fyzikové před svou největší laboratoří, kde se zabývají právě překonáváním hranic stvoření, napodobením tzv. černých děr? Líbí se jim ten symbolismus? Šiva je zobrazován, jak tančí svůj tanec smrti, zkázy a ničení, což si fyzikové vykládají jako rozbíjení atomů na subatomární částice. Všimněte si lidské postavičky, ležící dole pod Šivou a drcené jeho nohou. Na jeho čelence bývá často lidská lebka. S nějakým soucitem od této bytosti rozhodně nepočítejme. Kruh kolem něj představuje vše pohlcující (pekelný?) oheň. Zajímavá je také iterpretace tohoto kosmického tance, který prý sjednocuje protiklady ve vesmíru (ale vykládá se to také jako „sjednocování různých vesmírů“ - např. démonických prostorů s naším?), a tím vyvolává jeho zánik; tanec se prý odehrává ve středu vesmíru, v lidském srdci.

Dvoumetrová socha tančícího Šivy byla odhalena v CERNu Evropském středisku pro výzkum částicové fyziky v Ženevě v roce 2004. Sochu, symbolizující Šivův vesmírný tanec stvoření a ničení, věnovala CERNu indická vláda na oslavu dlouhého spojení výzkumného centra s Indií. Speciální deska vedle sochy Šivy vysvětluje metaforu Šivova kosmického tance s citáty fyzika Fritjofa Capry: Před stovkami let vytvořili indičtí umělci vizuální obrazy tančících Šivů v nádherné sérii bronzů. V naší době fyzici používali nejpokročilejší technologii k zobrazení vzorů kosmického tance. Metafora kosmického tance tak sjednocuje starověkou mytologii, náboženské umění a moderní fyziku.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Zde už můžeme vidět příznaky - projevy této pečeti, kterou člověk nosí. Bývá viditelné i lidskému vnímání, jestli člověk v sobě nosí Jméno Boží, jestli v něm přebývá pamatování na Boha. To je ta pečeť. Změna myšlení. A můžeme vidět na lidech svýma vlastníma očima, má-li pečeť, nebo nemá-li pečeť. Jestli žije dle Božího zákona, nebo žije-li podle zákona tohoto světa.

* * *

»Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.« (Zjev 9,11)

Komu připravují kobylky cestu, kdo je jejich pánem a ony jsou jeho vojskem? Anděl propasti, spoutaný na nejhlubším místě podsvětí. Sv. Jan ho jmenuje: Abaddon = smrt, ničení. (Job 28,22; 26,6; Přísl 15,11) Sám nemůže přímo působit v tomto světě, protože je spoutaný dole. Působí nepřímo, svým duchovním vlivem, inspirací, nabídkou svých služeb, svým: „Račte si přát?“ A po něm ho následují jeho démoni. Když Kristus řekl na kříži: „Dokonáno jest,“ jsou démoni uzavřeni vně tohoto světa a jejich působení zde je omezeno - až do doby Antikrista. Ta začíná tím, že člověk sem vpustí démony zpět - a to za pomoci technologií a vynálezů, k nimž jej inspirují nečistí duchové zpoza zavřené brány. (Sv. Kosma Aitolský to prorocky předviděl a označil naše technologie za „dar antikristův“ a nás za „nešťastné lidi, kteří tráví svůj život v pohodlí“.)

Démonové se sem k nám sami dostat nemohou, a tak naučili člověka, jak jim on sám může otevřít tu Kristem zavřenou bránu do tohoto světa. A člověk to udělá. Proč? Z neposlušnosti, pýchy, vzpoury a zvědavosti. Domýšlivá zvědavost Evy se replikuje do vzpurné a pyšné zvědavosti vědců.
Člověk odvracející se od Boha nemůže jinak: efekt pandořiny skříňky. Tento druh zvědavosti měl tenkrát i dnes stejný účinek - vpouští do světa zlo. Pandořinu skříňku otevírají vědci, kteří nemají bázeň Boží, revolucionáři, kteří pak utopí společnost v krvi apod. Pandořinu skříňku neradno otevírat. Všichni to vědí, ale kdo nemá zbožnost, prostě neodolá.
Vědecký pokrok vedený v bezbožném duchu dal démonickému světu první věc, kterou potřebuje od člověka, aby sem vojsko ďáblovo mohlo vtrhnout. Současně s touto „technickou“ pomocí potřebují démoni od člověka, aby jim svými hříchy udělil právo páchat zde zlo. Obojí už zřejmě získali.

O příchodu této doby rozhodnou sami lidé svou špatností. (Sv. Ignatij Brjančaninov) Cesta hříchu, kterou si lidé bez Boží pečeti zvolili, je cestou smrti. A to smrti tělesné i záhuby duchovní. Tuto pravdu zjevuje lidem Janova Apokalypsa. Po této cestě kráčí vše, co se protiví Božím zákonům, Kristovu zákonu lásky a jeho dílu spásy člověka. Vše, co lidé konají bez Boha (natož proti Bohu), je spěcháním po cestě smrti k jejímu cíli.

* * *

V tomto zamyšlení jsme kritizovali materialistickou vědu, její neovladatelnou zvědavost a její zkažené poznání. V Písmu je považována za „čarování“. (Zjevení Janovo 9,21) Čarování je Bohem zakázáno, jako cosi démonického. Rozum, na kterém není pečeť víry, je vždy postižen démonickou pečetí, a čím bystřejší takový rozum je, tím více je démonický. Ne každá věda je však bezbožným čarováním. Skutečné vědě Církev nebrání ani ji nekritizuje. Je mnoho pravoslavných vědců, kterým věda vůbec nebrání ve víře, dokonce mezi oběma nespatřují žádný antagonismus, který nám podsouvají proklamátoři atheismu. Naopak víra zbožných myslitelů se s vědeckým myšlením výborně doplňuje. Záleží tedy na vnitřních předpokladech, které formují lidské myšlení. Tím bych se rád zabýval v příštím příspěvku.





Zobrazit příspěvek č. 1390 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2023
Další Jihlavan se stal mnichem

Bratr Andrej z Jihlavy přijal mnišské postřižení v Řecku

Andreje znala celá řada pravoslavných Čechů a Moravanů z různých farností. Vyrostl jako sirotek na hájence kdesi u Buchlovic a v mládí se dosti složitě protloukal životem. Do naší církve přišel jako dospělý člověk po dlouhém hledání duchovního domova. Vynikal neuvěřitelnou pracovitostí a dovedností. Ovládal řemesla jako zedničení, tesařství a truhlářství apod. Svou prací pomohl v Hrubé Vrbce, pomáhal schiarchimandritovi Kyrillovi před jeho odchodem na věčnost, pracoval na řadě farností, ale většina děl jeho rukou je dodnes ozdobou jihlavské farnosti. Podílel se na opravách a stavební údržbě našeho církevního domu. Zvláště však po něm zůstaly jeho výtvory v našem jihlavském chrámu: vyřezávané kivoty, analoje, stasidie a mnoho dalšího.

A nesmíme zapomenout na kapličku Zesnutí přesv. Bohorodice v jedné vesničce na jihlavsku.

Protože toužil po mnišském životě, musel odejít do Řecka (projekt vzniku monastýru vedeného Svatohorci ve Vilémově zmařili těsně před jeho realizací svými pomluvami a intrikami brněnští rozkolníci). Otec Terapont ho v roce 2019 odvezl z Česka do Řecka, kde se usadil v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice – „Molyvdoskepastos“ (což prý znamená olověná střecha). Nalézá poblíž Ioanniny u Konitsi. Bratr Andrej se rychle stal v bratrstvu oblíbeným pro svou prostou a dobrotivou povahu. Dojemná je prý jeho oddanost igumenovi monastýru.

27. března nám do Jihlavy přišla z Řecka zpráva, že toho dne byl Andrej místním biskupem postřižen na mnicha se jménem otec Andrej. Pak dorazily od otce Teraponta i fotografie z postřižení.

Přejeme otci Andrejovi svatou trpělivost a věrnost nastoupené cestě. Kéž mu pomáhají andělé a svatý Andrej Jurodivý, jehož jméno jsme mu kdysi v Jihlavě vybrali. Sladký ráj!















Zobrazit příspěvek č. 1389 jednotlivě

Administrátor --- 7. 4. 2023
Odkaz na starší článek k dnešnímu svátku

O svátku Zvěstování přesv. Bohorodice



Zobrazit příspěvek č. 1388 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Pokání může povznést k výšinám svatosti i z nejhlubší propasti hříchu

Neděle ct. Marie Egyptské

Její pozoruhodný život, zapsaný dle vyprávění této ženy ct. Zosimou, si můžete v celém znění přečíst zde.



Zobrazit příspěvek č. 1387 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Teologický a duchovní střet mezi Západem a Východem

Neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati

Velkopostní neděle sv. Řehoře je sice už dávno za námi, leč Velký půst ještě trvá, a tak je, myslím, stále na místě připomenout téma neděle o „učiteli blahodati“.

Blahodať je:
1.) působení Boží obecně;
2.) Boží působení s účelem zachování a péče o stvoření;
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka (v tomto nejužším chápání budeme dnes o pojmu blahodať uvažovat).

Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.

Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých - počínaje svatými apoštoly a ap. Pavlem. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu - skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma - napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama (o jeho životě si můžete přečíst zde). Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.

Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. Mnozí na Západě dnes sice obdivují např. Serafíma Sarovského (1754-1833), aniž by však chápali, že cesta jeho následování netkví v klečení na kameni, ani v čotkách, ale v hesychastickém praktikování pravoslaví. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou. Není tedy možné napodobit duchovnost Serafíma Sarovského mimo věrouku a kanonickou jednotu s Pravoslavím. Spiritualita mimo pravoslaví vede po jiných cestách - tam jsou vzory jako František s Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Ávily.

Není vůbec náhodné, že sv. Serafíma pokládala Ruská pravoslavná církev v 19. století za heretika a biskupové se bránili jeho svatořečení zuby nehty, protože v té době bylo ruské "pravoslaví" plné západních vlivů, západní teologie, deformací v liturgice i cizí spirituality. Hesychasmus najdete ještě začátkem dvacátého století na ruských seznamech herezí a biskupové posvátného synodu odhlasovali souhlas s Varlámem a přijali západní dogma o stvořených energiích. Na teologických učilištích se vyučovala teologie Tomáše Akvinského a západní filosofové. V knize Náboženské dějiny se píše, že Ruská církev byla na konci 19. stol. na zenitu slávy, ale svatí plakali a naříkali nad jejím stavem. (Osipov, 2019) To je to slavné carské ruské pravoslaví, které dnes někteří tak opěvují a sní o jeho návratu (nedej, Bože!) Dokonce ani sv. mučedníka car Nikolaj II. neměl tolik zbožnosti a duchovní rozhodnosti, aby ukončil třistaletý nekanonický stav Ruské pravoslavné církve a obnovil patriarchát. I když, jak vidíme dnes, u Rusů je vlastně jedno, jestli mají patriarchu či ne. V takovém prostředí bylo zjevení sv. Serafíma Sarovského skutečným zázrakem.
Palama rozvinul církevní učení, dle kterého v Bohu rozeznáváme nejen podstatu (bytnost) a Osoby, ale také projevy Boží podstaty. Jakákoliv podstata se totiž nutně projevuje v té či oné formě. Už sama existence podstaty je zároveň jejím projevem. Neustále se tedy projevuje bytí toho, kdo sám sebe nazval Jsoucím. (Exod 3,14; tímto jménem je vzýván i při bohoslužbách, viz modlitba anamnézy v liturgii sv. Basila, nebo závěr večerní bohoslužby.) Boží energie jsou neoddělitelné od Boží podstaty, a podstata je neoddělitelná od svých projevů. Proto je tato energie Božská a nestvořená.
Jako se oheň projevuje plamenem, hoření (tj. chemicky: rychlá oxidace uvolňující teplo) se projevuje plameny rozžhavených plynů, a dotýkáme-li se plamene, nedotýkáme se tím podstaty hoření resp. ohně, ale jeho projevu čili působení. Pálí nás právě působení hoření.
Účast na Božím projevu čili na energii, resp. účast na blahodati, je účastenstvím na Bohu. V tomto kontextu se blahodať dává do souvislosti s třetí Osobou Boží Trojice, se Svatým Duchem. Boží konání totiž pochází z Otce, skrze Syna a projevuje se Duchem Svatým. Ani Svatý Duch se však nezjevuje dle své podstaty, která je u Něj stejně nedostupná jako podstata Otce i Syna (vždyť mají všechny tři Boží Osoby jednu společnou podstatu). Duch svatý tedy zjevuje a působí prostřednictvím blahodati.

* * *

Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, což je správná teze, ale jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu posouvala směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.

Západ měl - stejně jako Východ - učené lidi, znalce filosofie, jenže tam začal kvůli rozkolu a odpadnutí od pravoslaví vysychat pramen bohopoznání, čili blahodati. S tím, jak mizela blahodať a vytrácela se hloubka duchovní zkušenosti, a to se nutně promítlo do západní věrouky a do teologie vcelku. Západ převedl celou svou teologii do kategorie filosofie a ideologie, a pozapomněl na samotnou podstatu teologie. Toto jádro teologie není ani v logice ani racionalistických argumentech a v rozumovém poznávání, i když je i ty největší mozky církve zjemní a vyprecizují do systému pro většinu lidí nepochopitelnému. Teologie se zakládá na duchovním poznání Boha, a to jak skrze evangelium a skrze život Církve, tak na bezprostředním poznáním skrze vlastní duchovní zkušenost. Teolog je ten, kdo poznal Boha, a proto se o Něm může vyslovit. Jen tři svatí obdrželi v dějinách Církve příjmení Theolog, a všechno to jsou lidé, kteří dosáhli nejvyšších výšin duchovního života a dokázali jako církevní učitelé tuto zkušenost předat církvi v podobě nauky. Jsou to mezi svatými apoštoly miláček Páně, Jan, pak sv. Řehoř Theolog a nakonec sv. Simeon Nový Theolog.

Zjednodušeně se občas říká, že Západ má modlitbu rozumu, kdežto Východ modlitbu srdce.

* * *

»Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech - v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost ... Náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce ... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické.« (Vladimir Lossky)

* * *

Východ i Západ tvrdí, že stavějí na Evangeliu. Obě strany se na této rovině odvolávají na to samé. Zřetelný rozdíl mezi nimi může nestranný pozorovatel v průběhu druhého tisíciletí vidět na rovině duchovního života. Zatímco Východ staví na duchovní zkušenosti Církve, která je projevem víry, Západ spíše staví na víře přetavené v ideologii či filosofii; spiritualita tam stojí více či méně na jitření emocí. Pro poznání Boha je potřebný přístup Východu, pro operování Církve v tomto světě je praktičtější pojetí Západu, o tom není sporu. Stačí si pak jen odpovědět na otázku: K čemu je na světě Církev? Ke spáse a zření Boží slávy, což je smyslem hesychasmu? Nebo pro řízení světa a jeho politiky (což už odmítl sám Pán Ježíš, ale možná se mýlil :-)?

Východ udržel autentickou duchovní praxi, protože zachoval původní věrouku. Když svatý Řehoř teologicky zdůvodňuje prastarou (a vlastně apoštolskou) duchovní praxi hesychasmu, není možné oddělovat jeho dílo od zápasu za obhájení pravoslavné věrouky. Jedině pravoslavné učení o Boží Trojici (bez filioque apod.) může vytvářet podmínky pro církevní zachovávání hesychastické praxe. Bez Pravoslaví se mystický duchovní život mění na pouhé snění a fantazie.

* * *

Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona. Náš vztah s Bohem by se v takovém případě scvrkl do oblasti morálky.

My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Cílem naší zbožnosti je stát se skrze blahodať Božími syny.

V širším plánu spočívá naše spolupráce s Bohem v tom, že uvěříme Evangeliu, staneme se součástí Kristova mystického Těla čili Církve, obdržíme od Něj milost a po milosti prominutí hříchů, přijímáním svatých Tajin a duchovním životem přijímáme blahodať. Tak nás Kristus léčí a uzdravuje pro život věčný.

Hluboké ponaučení o Svatém Duchu nám dává kratičká modlitba „Králi nebeský“, kterou začíná pravoslavná církev každou bohoslužbu, každé modlitební pravidlo (její znění viz např. na začátku večerních a jitřních modliteb). Skrze ni nás Církev učí nauku o Svatém Duchu. Slova „jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ“ znamenají, že Duch působí, kde chce a jak chce, (viz též Jan 3,8, jen místo „vítr“ je tam potřeba číst „Duch“) v celém stvoření, živém i neživém, dává existenci všemu, co jest. Slova „Dárce života“ učí, že vše, co je živé, čerpá svůj život od Boha skrze Svatého Ducha - každou svou vteřinu. Jenže jiný je dar života rostliny, jiný je dar života zvířete, a jiný je dar života rozumnému stvoření. Ano, Duch Svatý působí ve všech lidech, věřících i nevěřících, i mimo Církev. Jenže se liší způsoby jeho působení. Mimo Církev povolává lidi k víře v Boha, k poznání Evangelia a vede do Církve. Jedině uvnitř Církve působí Duch v plnosti, která se projevuje jednak svatými Tajinami, a hlavně darem svatosti, Bohopoznání a sjednocení s Bohem; jinak řečeno: očištěním, osvícením a zbožštěním.

Na Západě si zvykli považovat svatost člověka za výsledek jeho úsilí. Kdežto pravoslaví vidí svatost jedině jako dar. Úsilí, askeze, duchovní zápas, skutky zbožnosti jsou je přípravou na osvojení si daru posvěcení.

Nikdo nemůže Ducha Svatého omezovat či uchvátit do své moci. Pouze s Božího zjevení a duchovní zkušenosti může usuzovat, kde a jak Duch působí. Nikdo nemůže zabránit, aby do mě vstoupil Duch Svatý, jedině já sám to mohu učinit - tvrdošíjností v nevíře, hříchem a nekajícností, a dále vzpourou (což je duch satanův). Sem patří tvrdošíjnost farizejů a velekněží (jak je popsána v Evangeliu), nekajícnost, lehkomyslnost a opovážlivé spoléhání na Boží shovívavost, a boj proti Bohu, proti Církvi - ať už z pozice atheismu nebo rozkolu. Všimněme si, že všechny tyto případy jsou označovány jako neodpustitelné „rouhání se Duchu Svatému“. Neodpustitelné je to protože sám člověk úporně a vytrvale od sebe odhání blahodať.

Když zde uvažujeme o působení blahodati v Církvi, musíme se pozastavit nad otázkou trhání církevní jednoty, neboť ten, co se vědomě opustil církevní jednotu, pochopitelně sám sebe postavil mimo Církev. Nebo i přes svou příslušnost k Církvi vyvolává vzpouru, rozbroje, šíří svévoli apod. Takový je tělem sice v Církvi, ale neviditelně duchovně už odpadá od Církve a nedovoluje blahodati, aby v něm působila. Nyní bereme termín Církev v nejužším slova smyslu, tedy ještě užším, než je vymezen pojmem kanonická jednota. Z neviditelného duchovní hlediska, jak odpovídá pohledu s nebes, je Církev lidí sjednocených blahodatí. V Církvi je ten, kdo má blahodať - to je dědic nebeského království. (Viz podobenství o pozvaných na svatbu.)

* * *

Rozkol, schisma. Důvod ke schismatu je vždy stejný. Pod zástěrkou dogmatických či kanonických důvodů působí pýcha, sebedůvěra, vzpoura, prosazení sebe a úporné trvání si na svém (nepoučitelnost). Je pak vcelku jedno, jestli se člověk staví proti Bohu nebo popírá jednotu Církve. Vždyť Církev je podle Písma Tělo Kristovo a sám Pán je jeho hlavou. Všechny vzpomenuté příčiny rozkolu jsou vlastnosti pocházející od prvního rozkolníka a otce každého rozkolu - ďábla. Rozkolné myšlení se v posledním století nevídaně rozšířilo spolu s vědeckým a technologickým progresem. Rozkolníci stejně jako programově atheističní vědci a ideologové materialismu vlastně popírají Boha. Atheismus ho vyloučil ze svého myšlení a vymyslel sice chorou ale přesto lákavou koncepci, že Boha nepotřebujeme; a rozkolníci podobně vyloučili ze svého myšlení dogma o jediné Církvi čili o jednotě Církve. Toto nové paradigma je jakýmsi duchovním AIDS. Jako virus proniká do věřících a vstupuje do genomu našeho myšlení. Podobně jako HIV vstupuje do genomu buňky a ochromí její imunitu, tak schismatismus ochromuje církevní imunitu a všechny léky, jako teologické argumenty, kánony, poukazování na příklady a výroky svatých či poučování, přestanou působit. Blahodať je odvrácena hříchem a vzpourou, a pak to neodvratně spěje k záhubě nakažených. Když jsme se u nás setkali poprvé s odštěpením několika věřících, kteří tenkrát opustili jednotu Církve a odešli do rozkolu, tázal jsem se v monastýru, jak to teologicky vlastně zpracovat (a jestli nad tím mávnout rukou či zda pozvednout hlas). Poradili mi číst knížku, s níž prý tam všichni souhlasí a je to jejich duchovní stanovisko k rozkolu: Pád pyšných. (Překlad si můžete přečíst zde v PDF.)

Záměrně se na těchto řádcích vyhýbám lákavému tématu: Jak se vlastně projevuje blahodať v člověku a jeho životě. Jen uvedu, že blahodať uvádí věřícího na hlubinu duchovního života tím, že mu dává pláč a trvalé pokání. Obcházím podrobnosti tohoto tématu, protože ďábel se rád ukazuje jako „anděl světla“ (2.Kor 11,13-15) a mnohé projevy blahodatného působení dokáže napodobit, či předestírat jejich pokřivený obraz. Ti, kteří jdou jen za projevy, aniž by nejprve budovali základy a posilovali předpoklady, bývají lstí ďábla svedeni. Mnozí se dávají oklamat tím, že snadno obdrží příjemné pocity, nechávají se naplnit spokojeností se sebou nebo se svou duchovní cestou a sebedůvěrou. Jiným dává rozkol pocit spravedlnosti. Rozkol má s herezí společný jeden rys: vybírá si z Písma a hlavně z posvátné tradice jen to, co se hodí. Nezapomeňme, že ďábel je skvělý šachista, výborný diskutér a lstivý filosof. Duchovní život rozkolu bývá buď pustý, rozumářský nebo naplněný sentimentem či jitřením emocí (což je něco, před čím všechny duchovní autority naléhavě varují). Obezřetnější lidé zaregistrují v rozkolu, jeho povrchnost, frenetičnost a sektářský duch. Vyprávějí o tísni, která na ně ve společenství rozkolu padá. Kéž nás Bůh chrání rozkolu, který zbavuje člověka blahodati, postaví ho proti Církvi a pro to, co se vypraví touto cestou, většinou už není cesty zpět.



Posvátné kánony o blahodati:

Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že blahodať Boží, kterou jsme ospravedlněni v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť blahodať Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.

Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž blahodať Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", (1.Kor. 8,1) bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme blahodať Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", (Žalm 94,10) tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". (1.Jan 4,7)

Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) Bez blahodati nemůžeme vykonat nic dobrého.
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána blahodať ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze blahodať snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše blahodať Boží, přesto mohli třebas s obtížemi i bez blahodati Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Z pravidel sněmu kartagenského (r. 393–419)

Rozloučím se apoštolským pozdravem, kterým žehná kněz při každé liturgii na začátku eucharistického kánonu:

Blahodať Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.





Zobrazit příspěvek č. 1386 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2023
Velkopostní zamyšlení

Velký půst je dobou pokání

Velkopostní období jsme si správně zvykli vnímat jako dobu, kdy se snažíme o co nejusilovnější duchovní život. Je to zvláště posvátná část církevního roku a věřící jsou hlasem církve voláni k jakési duchovní mobilizaci do duchovního zápasu. V průběhu celého ostatku roku jsme často rozptylováni mnohými starostmi, povinnostmi apod., leč svatá čtyřicátnice je vyhrazena duchovním péčím. Každý církevní člověk, který celý rok naříká, že nemá na duchovní záležitosti čas nebo soustředění, si může říci: Kdy už, když ne teď?

Proč je velkopostní důraz na duchovní život spojen se zvláště hlasitou výzvou k pokání? Ve všech postních modlitbách a posvátných hymnech zaznívá volání, abychom se káli. Jak máme rozumět tomu, že duchovní život je neodlučně spojen s kajícností?

Jmenujme tři důvody, které nám objasňují, proč duchovní život bez pokání není opravdový.

1.) Pokání je lítost nad tím, čeho jsme dopustili, jak jsme selhali, kam jsme klesli. S touto lítostí ruku v ruce kráčí prosba k Bohu, aby nás očistil od hříchu a seslal nám pomoc k naší nápravě. Protože víme, že Bůh ve věci naší spásy nic s námi nečiní bez nás, čili bez naší spolupráce, je naše lítost nutná k tomu, abychom se otevřeli uzdravující Boží blahodati. A naše prosba o očištění je potřebná, jelikož tím Bohu umožňujeme (spíše snad dovolujeme), aby s námi začal pracovat, konat dílo našeho očištění. Pán stojí před dveřmi našeho srdce a klepe (Zjev 3,20), sám ty dveře nevylomí, to my musíme dveře otevřít, aby mohl vstoupit. Naše lítost a modlitba mu otvírá vstup do našeho nitra. Co by to bylo za duchovní život, kdybychom se postili a zdržovali se všeho, čeho je předepsáno se zdržovat, a při tom neotevřeli Pánu dveře srdce a nenechali ho, aby začal léčit naši duchovní nemoc?

2.) Předpokladem pokání je vidění svého hříchu. Nemáme-li alespoň takové duchovní zření, abychom viděli svůj hřích, nahlédli hlubinu propasti, do níž se zřítil náš duchovní stav, a nepochopili, že bez Božího zásahu jsme mrtví, pak je těžké nazývat takové "pokání" skutečným pokáním. Jak se můžeme kát, když nevíme, z čeho bychom se měli kát, jak můžeme litovat, když není čeho litovat? A jak se můžeme modlit o očištění, když (podle naše názoru) nemáme na sobě žádnou skvrnu, kterou by bylo potřeba očistit? Bez jasného zření svých hříchů se nemůžeme kát. Takový stav je výsměchem naléhavému volání, kterým začíná Evangelium: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů" (Luk 3,3); "Kajte se, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,1 a 4,17); "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží." (Mar 1,15) Podle Evangelia je začátkem všeho, co se děje v duchovním životě, právě pokání.

3.) Ten, kdo se kaje, vidí svůj hřích. Vidí svůj skutečný duchovní stav. To znamená, že žije v pravdě. Je to Bohem každému pravému kajícníkovi zjevená pravda. Člověk, který nevidí svůj hřích, nezná svůj vnitřní stav a žije v klamu, resp. v domnění, že je "celkem dobrý člověk" nebo ještě hůř: že je "lepší než jiní lidé". To je stav duchovní slepoty. Velký půst nás chce probrat z tohoto zatemnění a osvítit nás poznáním, že jsme hříšnici a vzdálili jsme se od Boží slávy (resp. byli jsme zbaveni Boží slávy). (Řím 3,23) Nezasloužíme si nic dobrého. Jedině z milosti Boží se můžeme dočkat, že přijmeme něco dobrého v našich životech. Nemáme se tedy čím chlubit - ani před lidmi, natož před Bohem! Vše, co pochází z nás, je buď zlé nebo nakažené pýchou či jinak shnilé. I to nejlepší, co dokáže člověk vlastními silami zplodit, má před Bohem menší cenu, než to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu (Paisij Svatohorec). Pokud člověk přece jen vykoná něco opravdu dobrého, tak to činí Bůh skrze nás. Taková je pravda.

Kdo ještě nezažil stav prozření, pokání a zjevení této pravdy o svém vnitřním stavu, mohl by si myslet o výše napsaných řádcích: Jak truchlivé! Jak temné! Jak depresivní! Avšak ten, kdo už zažil své nitro zpívat lehkostí, očištěním a jasným zřením, kým jsem, chápe - ve spojení s vírou v Boží milost, že nic z tohoto světa nemůže dát lidskému srdci tolik radosti, jako pokání. Proto v modlitbách od svatých Otců čteme, jak bezměrně přísně sami sebe odsuzovali, jakoby nemohli ani najít tak hrozná slova, která by byla dostatečná k vyjádření jejich hrozného pádu (nebylo snad hanlivého slova, které by o sobě nepoužili). Jakoby se nemohli nabažit těch obvinění z nejhorších hříchů, sami sebe viděli horšími než dobytek. A při tom to byli tak čistí lidé svatého života! Pokání, sebeobvinění a sebeodsouzení jim však vlévalo do srdcí takovou radost a andělskou lehkost.
Toto poznání a duchovní zření nám pak přináší do srdce zvláštní lehkost a pokoj. Člověk, který vidí svůj padlý stav, si už nepotřebuje na nic hrát. Sláva a chvála od lidí jsou mu lhostejné. A stejně tak urážky, neúcta a pomluvy. Konec hry! Přijmeme-li, že jsme hnůj a špína (1 Kor 4,13 pravosl. překl.), zbaví nás to touhy se vyvyšovat. Svatí pouštní otcové dosáhli takového zření, že za urážky a osočování děkovali. Jakékoliv špatné zacházení, jehož se jim dostalo, považovali za zcela adekvátní svému stavu hlubokého pádu do duchovní propasti: z hlubin volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1-2) To je jediná pozemská pravda, která je neklamná a pravá. Jasné zření této pravdy o sobě tyto duchovní velikány otevíralo Boží milosti a stalo se jim sjednocením s Kristem. "Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (Jan 1,17) "Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin." (Žalm 30,2)

Pán sám o sobě pravil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6), a jindy: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan 8,32) Tou pravdou je míněn sám On a pravda Jím zjevená, nikoliv cokoliv pomíjivého z tohoto světa, protože nic vezdejšího nemá žádnou moc nás duchovně osvobodit. Vždyť vše, co je z tohoto světa, máme pokládat za hnůj (Filip 3,8) a nikoliv v to skládat naděje. Bůh, který je Pravda, nás uvádí do každé pravdy, dává nám schopnost ji poznat a sílu ji přijmout. Pán pravil: "Přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví." (Jan 15,26) "Přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (Jan 16,13) A my se máme obléknout do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy. (Ef 4,24)

Skutečná pravda, pravda o mém hříchu, sjednocuje s Bohem. (Jan 3,21) To je moc a síla Pravdy. A Boží vůlí je, abychom došli poznání pravdy a byli spaseni. (1. Tim 2,4) Toužíme-li po životě v Kristu čili v Pravdě, pak ji můžeme realizovat jen pokáním, pravdivým pohledem do svého nitra, kde je tolik nečistoty, takže to tam vůbec nevypadá pěkně. To je život v pravdě a potažmo život v Kristu, čili jediný nefantazijní a opravdový duchovní život. To je ta pravda, která nás spojuje s Boží pravdou, a Bůh - Pravda nás osvobozuje (Jan 8,32), Boží Pravda posvěcuje (Jan 17,17). "Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24) Kristova definice duchovního života.

Duchovní život, je-li opravdový, vyvěrá z tří svatých pravd, které Písmo zvěstuje. Z pravdy o Bohu (že je Jediný dobrý) (Mat 19,17; Mar 10,18; Luk 18,18-19; Jan 10,11-14; 1.Petr 2,3), z pravdy o sobě (že jsem hříšný) (Řím 7,14; 3,23) a z pravdy o světě (že ve zlu leží) (1. Jn 5,19). Skrze tyto tři pravdy nás Kristus - Pravda osvobozuje a pozdvihuje.




Zobrazit příspěvek č. 1385 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2023
Začátek Velkého půstu

Neděle všeobecného odpuštění

Slovo „odpusť mi“ zahání na útěk celé houfy běsů. Na toto téma známe výroky mnoha svatých otců, kteří s tím měli osobní zkušenost.

Odpouštění obrací démony na úprk ze dvou důvodů: jednak je ke smíření potřebná pokora, kterou vykonáním odpuštění osvědčujeme; zadruhé tím smeteme to, co se ďáblu podařilo v lidských srdcích vybudovat a čím nad nimi získává či udržuje svou vládu.

Slovo ďábel totiž v řečtině znamená jednak „pomluvač či žalobce“. Ďábel není tvůrčí duch, a proto nevytváří nic nového. Do lidí vsouvá jen to, čím on sám je. Lidé tudíž pod jeho duchovním vlivem pomlouvají a obviňují své bližní, a to je staví do nepřátelství. Tím se naplňuje hlubší význam tohoto temného slova - on je tím, „kdo rozděluje“. Nejdříve rozdělil anděly. Pak postavil první lidi proti Bohu a následně staví lidi proti sobě, uvádí je do vzájemného hněvu. Tím je zatemňuje, což způsobuje, že nevnímají svou společnou podstatu, vzájemnou jednotu - čili že různé lidské osoby sdílí jedno společné lidství. Ďábel nás činí slepými vůči naší všelidské jednotě.

K odpuštění je potřeba překonat to, co s námi ďábel provedl, jak zdeformoval naši duši. Abychom si mohli opravdu v hloubi srdce odpustit, musíme pocítit něco z této jednoty, to znamená vlastně lásku druh k druhu. Tím smeteme ďábla a potřeme jeho vliv. To spolu s pokorou, o níž byla zmínka výše, nám dává vítězství nad ním a on zahanbeně prchá.

Takovou - pro ďábla zdrcující - moc má vzájemné odpuštění a pokání.

K začátku Velkého půstu viz též článek na webu olomoucko-brněnské eparchie, který uvádí do velkopostního liturgického života Církve (jsou tam uvedeny cesty na velkopostní liturgické texty přeložené do češtiny).

* * *

Prohloubit pokání nám pomáhá čtení Velkého kánonu sv. Ondřeje Krétského. Toto čtení, které koná kněz uprostřed potemnělého chrámu a všichni při něm drží rozžaté svíce, je charakteristickým obrázkem pravoslavného chrámu v prvním velkopostním týdnu. Sv. Ondřejem složený text je hluboce kajícnou meditací, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.

Jistě ne nadarmo bylo dílo nazváno „ikonou pokání, kterou napsala čistá duše, omytá proudy životodárného Ducha“.

Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó Milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Tak začíná básník svůj zkroušený pláč. Velký kánon je napsán v první osobě, jako vnitřní monolog kající se duše, jež lká nad hříchem vlastním i hříchem celého lidstva. Vyznání hříchů autor mistrně prokládá množstvím živých obrazů ze Starého i Nového zákona. Zdaleka mu však nejde jen o biblickou dějepravu (jak si myslí Růžena Dostálová v knize Byzantská vzdělanost), nýbrž o postižení duchovního smyslu sv. Písem. Postavy biblických dějin zde slouží jako vznešené příklady svatého života, nebo nás naopak svými přestupky a pády nabádají k přísné životní bdělosti: Ze Starého zákona předložil jsem ti, duše, všechno jako příklad: následuj bohumilé skutky spravedlivých a chraň se hříchů lidí zlých.

Své pokání básník začíná návratem k počátku dějin světa - přirovnává svůj vlastní hřích k pádu prvního člověka: Roztrhl jsem roucho své prvotní, které mi Tvůrce utkal na počátku, a od té doby ležím nahý. (…) Přikryt jsem šatem hanby jako listím fíkovým, na důkaz svévolných vášní svých.

Pouť nejstaršími dějinami pokračuje připomínkou Kainovy bratrovraždy a vykreslením zhouby a mravního rozkladu starozákonního lidstva. Sv. Ondřej vyzývá hříšnou duši, aby hledala spolu s Abrahamem nebeskou vlast; v Izákovi ukazuje poslušnost, kdežto v Izmaelovi zosobněnou svéhlavost; oheň tělesné žádostivosti připodobňuje k ohni sodomskému; v Jákobovi odkrývá tajemství vzestupu k Bohu prostřednictvím skutků a duchovního poznání; v Mojžíšově holi, kterou bylo rozpolceno moře, ukazuje předobraz Kristova kříže, jehož znamení chrání každého křesťana. Staletí běží a na scénu vstupují izraelští soudcové, králové i proroci. V záplavě obrazů ze Starého zákona duše cítí, že ještě nevstoupila na půdu zákona Nového, nebo se plně neobrátila k Bohu, stále se oddávajíc hříchu a duchovnímu spánku. V dojemném kondaku po šesté písni se zpívá:

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Blíží se konec a máš být zkroušena. Probuď se, aby se slitoval nad tebou Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.

V závěrečné deváté písni připomíná sv. Ondřej slova a skutky milostivého Pána Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, obnovil roztrhaný šat lidské přirozenosti a povolal spravedlivé i hříšníky k následování. Ve Spasitelově čtyřicetidenním postu nachází básník vzor pro vlastní askezi, spolu s celníkem volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, s kananejskou ženou a se slepci se modlí: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“, podoben hříšnici omývá slzami nohy Spasitele a úpí s lotrem na kříži: „Rozpomeň se na mne, Pane, v Království svém!“

Ve svém duchovním poselství je Velký kánon silný a jednoznačný: vyzývá nás, abychom se probudili z duchovního spánku, upřímně poznali propast svých osobních hříchů, zalili je slzami pokání a celým svým

srdcem se obrátili k Bohu. Ukazuje nám, že čím hlouběji poznáme tíži vlastních hříchů, tím větší máme naději na Boží milosrdenství a spásu, nebo Hospodin - náš Pastýř dobrý - je vždy připraven nám hříšným pomoci, duši naši občerstvit a vyvést nás na cestu spravedlnosti (Ž 22). (Z článku J. Černockého: Dobrý pastýř č. 2, 2004)

* * *

Metropolita finský Pavel čte velkopostní kánon Ondřeje Krétského

Jsou to vzácné nahrávky zachycující vladyku Pavla rozechvěle pronášející kajícná slova kánonu. Jelikož obsah kánonu známe, tolik nevadí, že se modlí finsky.







Dříve na toto téma zde publikováno:

Syropustní neděle. Neděle všeobecného smíření

Na prahu Velkého půstu. Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni. (Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění)

Adamovo vyhnání. Neděle začátku Velkého půstu










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1425 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1385 do č. 1425)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz