Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 10. 4. 2015
Velký pátek
Z velkopáteční jitřní
Každá část svatého těla tvého
vytrpěla zneuctění kvůli nám:
hlava dostala trní, tvář byla poplivána,
líce strpěly údery;
po rtech se rozléval ocet
a jazyk musel ochutnat žluč;
uši vyslechly neuctivý posměch,
záda přijala bičování
a ruka musela držet třtinu,
a celé tělo snést natažení na kříži;
údy byly přibity hřeby,
bok byl proboden kopím.
Za nás jsi trpěl
a od muk věčných jsi nás vysvobodil;
sestoupivší k nám pro lidumilnost svou
povznesivší nás nejmocnější Spasiteli,
smiluj se nad námi.
(Zde v PDF)
Administrátor
--- 9. 4. 2015
Velký čtvrtek
Řecký obyčej bohoslužebné "performance" poslední večeře
V příspěvku 1062 jsem se zmínil o "pohyblivé ikoně", kterou provádějí duchovní na Velký čtvrtek: biskup s kněžími usednou v chrámové lodi jako Kristus s apoštoly při Poslední večeři a každý předčítá z evangelia text náležející osobě, kterou zpodobuje; je to spojeno s umýváním nohou.
Pořídil jsem pár snímků z přenosu této zajímavé bohoslužby.
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
Umývání nohou učedníkům
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
Administrátor
--- 7. 4. 2015
Vstupujeme do Velkého týdne
K Lazarově sobotě a Květné neděli
Liturgickým prožitím Velkého týdne nás Církev zve, abychom i my byli očividci toho, co Bůh pro nás vykonal. A nejen abychom byli svědky těchto událostí, ale především se jich osobně a s vírou účastnili. Když přijímáme účast na dílu spásy člověka, které Kristus svým Ukřižováním a Vzkříšením vykonal, přisvojujeme si i veškerý užitek, který může člověk z příchodu Spasitele mít.
Co je potřeba, aby vstali mrtví? Konec světa. Co je potřeba, aby se probudili živí, čili aby vstali k životu obyvatelé našich měst? Zázrak. Uvěří-li někdo, a přivede-li jej jeho víra k tomu, aby se přivtělil k Církvi, a udrží-li pak svou víru, je to vskutku zázrak. Aby se mohl tento zázrak dít, muselo se nejprve stát to, co si připomínáme Velkým týdnem.
Začíná vše Lazarovou sobotou. Kolem Krista byly různé skupiny lidí - okruh apoštolů, učedníků, následovníků a posluchačů. Skupina nepřátel. Davy lhostejných. Ale byla tam i malá skupinka těch, mezi nimiž byl Pán Ježíš v nejužším okruhu svých nejbližších přátel. K nimž chodil, aby odpočíval. A právě v této maličké skupince začíná Pán konat finále svého díla spásy: Aby ještě před svým ukřižováním dal jistotu všeobecného vzkříšení, vzkřísil Lazara. To byl hospodář jedné maličké domácnosti, kterou Ježíš čas od času navštěvoval, aby si zde odpočinul mezi svými nejbližšími.
Je to vlastně zvláštní a ukazuje to poloskrytou rovinu jeho pozemského života, jeden z projevů lidské přirozenosti, kterou Boží Syn přijal při svém vtělení. Kromě sboru učedníků měl totiž i tuto maličkou domácnost - kam se uchyloval, jako se po celodenní práci chodí domů, do soukromí. Ti tři lidé, kteří zde bydleli, neměli žádné zvěstovatelské pověření - ale byli to přátelé, v tom nejhlubším smyslu toho slova. A tak byli známi nejen mezi apoštoly, ale následně i v mladé církvi. To je zřejmé z nápisu na hrobě, v němž byly mnohem později na Kypru uloženy ostatky Lazara: "Přítel Kristův."
A tuto domácnost potkala tragédie. (Jan 11,1-45) Onemocněl a krátce na to umřel Lazar. A Ježíš zrovna daleko. Ten, kdo všude uzdravoval malomocné, tu není právě, když je nouze nejvyšší. To je zoufalá situace. Když Ježíš přijde - a nejen učedníci vědí, ale i v Betánii asi tuší, že s příchodem nepospíchal - vítá ho Marta na cestě s výčitkou: "Kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel." Ježíš odpovídá: "Vstane z mrtvých." "Vím, že vstane v poslední den," zní odpověď, v níž se mísí naděje s únavou zarmoucené duše. Spasitel dí: "Já jsem vzkříšení i život." To jsou slova, na které si nelze zvyknout. Ten, komu Marta při příchodu pod jejich střechu umývala nohy, ten, komu chystala večer pokrm a připravovala lože k odpočinku - ten jí teď říká, že On je Vzkříšením. Tak prostá a všední slova, ale při tom je tak nepochopitelné, co znamenají v plném svém rozsahu. Je v nich hlubina, ve které lidské myšlení utone. Co na to odpovědět?
Další vyprávění Janova evangelia o tom, co se dělo u hrobu, má jakýsi neemocionální, nevzrušený tón a je vedeno spíše jako protokol o proběhlé události. Evangelista, který psal někdy sedmdesát let poté, co se to stalo, o vzkříšení Lazarově, chápe, že jakákoliv emoce či vzrušení jsou příliš mělké na to, aby postihly, čeho byl tenkrát svědkem.
Vzkříšení Lazara není jen další v řadě zázračných vzkříšení, které Pán učinil. Vždyť v tomto případě se jednalo o toho, kdo byl už čtyři dny hrobě. Nebožtík za ty dny podlehl nevratným rozkladným procesům. Na některých obrázcích je to výmluvně ukázáno na osobách, které otevírají Lazarův hrob, - odvracejí tváře a drží si při tom u nosu svá roucha. Když Pán Ježíš povolal Lazara z hrobu, byl to nade vše názorný a nesporný důkaz, že je svrchovaným Pánem nad hmotnou i nad biologickým životem, a zároveň nad duší člověka, kterou může i po jejím oddělení od mrtvého těla povolat zpět do těla zázračně uzdraveného. Tady už nemůže být ani řeči např. o tzv. klinické smrti. To je zázrak Stvořitele, který lze vysvětlit jen Kristovou Božskou mocí.
O tom, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš a Syn Boží, už nemohlo být od tohoto dne v izraelském národě žádných pochyb. Události následující Květné neděle to překrásně ilustrují. Lidé vítají Pána mesiášským pozdravem. Jsou tu však i ti, kteří nechtějí nic vidět, nechtějí slyšet žádný argument. S nimi se nelze dohodnout, protože se dohodnout nechtějí. S nimi nelze hovořit, protože nechtějí nic slyšet. Nejde jim o pravdu, ale jen o čistě osobní zájmy. Nezajímá je, co si myslí národ (jak pravil jeden z nich: zlořečení jsou!), chtějí si udržet svou moc a maskují to starostlivostí o své věřící a jejich víru. Je to nebetyčná ješitnost, která nechce připustit, že by se nestala její vůle. (Jak je to vše podobné naší církevní situaci, že? Nebo se mýlím?)
Jak by to bylo krásné, kdyby velekněz uvítal Pána Ježíše v branách Jerusalema, doprovodil ho do chrámu a spolu se synedrionem by ho slavnostně prohlásil za dlouho očekávaného zaslíbeného Mesiáše! Kněží se mohli přihlásit mezi Kristovy učedníky a učit se společně všichni novému zákonu lásky a rozumět hlubinám Tóry a prorokům. (I tady se přímo vnucuje analogie s naší zdejší současností: Jak by to bylo krásné, kdyby se všichni naši biskupové objali, odpustili si a začali společně pracovat ve prospěch české pravoslavné církve...)
Pán Ježíš k nám volá stejně jako tenkrát k Jerusalemu: "Likvidujete proroky, kamenujete ty, které jsem k vám poslal. Kolikrát jsem vás chtěl shromáždit jako kuřátka pod svými křídly, ale vy nechcete."
* * *
Spasitel se rozhodl (pro ty, co mají oči k vidění) naplnit proroctví o příchodu Krále pokory na oslátku. Mimochodem, je docela zajímavé, jak se tomuto zvířátku podařilo dostat se na různé ikony. Vidíme ho na ikoně Narození, na ikoně útěku svaté rodiny do Egypta a nyní i na ikoně Vjezdu Pána do Jerusalema. Na staré Rusi (až do 17. století) měli ve zvyku na Květnou neděli uspořádat "představení" (dnes bychom řekli performanci) - resp. jakousi "pohyblivou ikonu": patriarcha v plném rouchu usedl na osla, kterého vedl sám car, a tak, spolu se zástupem, kráčeli po Rudém náměstí a připomínali si tím všichni události Květné neděle.
V Řecku se jiná performance občas koná v souvislosti s Poslední večeří - biskup s kněžími usednou v chrámové lodi jako Kristus s apoštoly při Poslední večeři a každý předčítá z evangelia text náležející osobě, kterou zpodobuje; je to spojeno s umýváním nohou. Dále je v Řecku obyčejem vykonávání některých kratších pohyblivých ikon jako součást velkopáteční jitřní (průvod s vynášením kříže). Jedna taková pohyblivá ikona se provádí ve všech pravoslavných chrámech dodnes - vynášení pláštěnice - symbolický pohřeb Kristův. V historii byzantské liturgie měl charakter jakési "performance" velký vchod při liturgii - v katedrálních chrámech to prý bývala velkolepá událost, která silně působila na všechny přítomné.
A Kristus nad údělem velkolepého města a Božího chrámu a hlavně lidí zde žijících - zaplakal. Viděl, že město a Boží lid, který sešel z cesty, kráčí do strašné budoucnosti. Viděl město, z něhož nezůstane kámen na kameni. Viděl židy prodávané po všech světových trzích s otroky za stejnou cenu - 30 stříbrných za žida (to byla cena za "nekvalitní otroky"). A to vše proto, že Město nepoznalo, co vede k pokoji, nechce kráčet cestou pokoje. Židé nepoznali svou chvíli - nerozpoznali příležitost ke správnému rozhodnutí. Jejich předáci urputně trvali na své slepotě, a sebejistě křičeli: "My vidíme."
Tyto zbožné "inscenace" měly vždy místo i v západní zbožnosti a dodnes se tam provádějí např. na Vánoce - živé zpodobení Betléma, případně představení celého velkopátečního příběhu apod. I u nás ještě v době před druhou světovou válkou byly u příležitosti velkých církevních svátků velice oblíbené všelijaké masové církevní průvody s různými alegorickými vozy, společným zpěvem, zastaveními, zbožnými symbolickými úkony... (Staří pravoslavní vzpomínají, jak na svátek Jana Husa vycházeli průvodem se zpěvem vyprovázet "našeho nejslavnějšího mučedníka" a za vesnicí zapalovali hranici, a zpívali při tom "Na břehu Rýna...")
Katastrofa Jeruzaléma v r. 70 je pro nás nepředstavitelná. I dějepisci těžko hledají slova na popis hrůz, které tam probíhaly. To není jen žalostná zkáza chrámu, který byl už ve své době považován za velkolepý úkaz, na který se přijížděli podívat i pohané ze vzdálených míst. To není jen zkáza jednoho národa. To dokonce není "jen" strašlivý masakr. To je doslova otevřený chřtán pekla. Vyhladovění obklíčeného města, lidé terorizovaní zevnitř a zabíjení svými vlastními zfanatizovanými souvěrci, a posléze masakr těch, co přes hlad, nemoci a teror zůstali naživu, ze strany římských vojáků, kterým se dělalo špatně z toho, co v dobytém městě uviděli. Něco nevýslovně chmurného, temného a zlostného padlo na celou tu zlopověstnou událost. Něco, co neznali ani brutální, krutí, bezcitní římští vojáci, pro které v jiných případech zabít člověka nic neznamenalo.
* * *
První, co Pán učinil, když vstoupil do města, bylo vyhnání obchodníků z chrámu. Mamon a služba Bohu jsou vzájemně neslučitelné. Peníze jsou kořenem všeho zla. Právě skrze peníze antikrist bude lovit lidské duše. Lidé, kteří slouží penězům, nejsou schopni chápat duchovní věci. To, co se týká Božího Království a věčnosti, je pro jejich myšlení neuchopitelné.
"Nesvětskost" patří k samotným principům křesťanského duchovního života. To je přece jeden z duchovních imperativů Evangelia: nebýt z tohoto světa. Jak je tedy možné, že církev není schopna udržet si peníze od těla? Podívejme se, co s naší církví učinily restituce. Mám obavy, že církev bude potřebovat čtyřicet let (tj. úplnou obměnu generací), než s touto ránou vypořádá. Ale peníze duchovně pohlcují i ostatní pravoslavné církve. Čím větší je ta či ona místní církev, tím obludnějších rozměrů se tam mamonářství dorůstá. Kšeftování se svíčkami, prodeje všeho možného, výdělky na modlitbách a na obřadech, dokonce snad i simonie, paláce vysokého duchovenstva, luxus a nejdražší limuzíny... (Po internetu kolují fotografie různých cedulek z našich chrámů na východě: kolik stojí modlitba na proskomidii, kolik stojí modlitba na týden, kolik stojí panychida atd. V církvi se řeší, kdo smí vydělávat na tom, že dodává svíčky do chrámů. Jinde najdete zprávy o tom, za kolik se někde na východě svého času dal koupit diplom z teologické fakulty. U nás jsem slyšel o někom, kdo si zavedl taxu 2.000 Kč za křest. Pokud ztratíme citlivost k takovým jevům, pak budeme Kristem vyhnáni z Božího chrámu jako kdysi ti prodavači, kteří z něj učinili "peleš lotrovskou".)
Teologové a kanonisté by mohli vést zajímavou debatu, zda vůbec sestupuje Duch Svatý, když je předem určena taxa nebo smluvena výše ceny (resp. "výše požadovaného daru") za ten či onen obřad.
Inu, máme se z čeho kát. A čas zúčtování je blízko. Neumím posoudit, jestli už je pozdě, či zda máme ještě čas na nápravu. Čas na osobní pokání a obrácení má každý až do úplného konce (svého života nebo světa). Jenže v případě církve, národa či jiného velkého společenství působí značné setrvačné síly. To je rozjetý kolos. Tady nejde najednou změnit směr na poslední chvíli, když je vidět, že vůz je před propastí.
* * *
Nespoléhejme na to, že jsme v Církvi, kterou "brány pekelné nepřemohou", protože to bylo praveno o Církvi jako celku, ale nemusí se to vztahovat na jednotlivé její části - celé velké místní církve mohou zaniknout nebo před koncem všeho bolestně přejít do úplně jiného způsobu existence, než na jaký jsme zvyklí. Nezapomínejme na slova evangelia vůči těm, kteří nejsou dost citliví k hlásání pokání a odvolávají se na to, že jsou Bohem vyvolený lid: "Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení... Sekyra je už přiložena ke kořeni a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Luk 3,8-9)
Když už se Boha nebojíme a před lidmi nestydíme (jako onen soudce v evangeliu), tak se nechme alespoň přesvědčit stavem světa, ve kterém žijeme. Vše kolem nás svědčí, že situace je vážná, ba, zřejmě bezvýchodná, že "lépe už bylo" a vše se nezadržitelně sune do temnoty. Na nic ze světa se nemůžeme spoléhat, nejsme-li tedy už naprostými blázny.
Nikdy nebylo tak zřejmé, že Ježíš Kristus zůstal naší jedinou nadějí. Mimo Krista není žádná pesrpektiva, nic dobrého v budoucnosti. Kolem nás se prohlubuje ekologická krize, a nejde jen o biosféru, ale sama Země se stává nestabilní, se Sluncem jsou problémy. Očekává se kolaps sítí. Ubývá pitné vody po celém světě. Oceány jsou otrávené. Polární záře je k vidění už i z Čech. Společnost je v krizi ekonomické, ale hlavně sociální a politické. Dostala do stavu chaosu. Není už cesty zpět. Rozklad dosáhl takové míry vzájemného nepochopení, roztrhání společnosti na kusy a atomizace lidstva, že se lidé nejsou schopni domluvit. Jsou uvězněni ve svých názorech, bludech a vzájemné podezřívavosti. Obviňují se, lžou a nejsou schopni dialogu. Činí si vzájemně zlo. Ve vzájemných vztazích prahnou po dominanci, v politice po hegemonii (což je v době globalizace "konečná stanice" - nástup antikrista). Nestojí o mír ani soulad, pokud není nastolen podle jejich diktátu a jejich představ. Vidíme to dobře v naší církvi, kam tento duch vtrhl široce rozraženými vraty. Najdeme sílu se tomuto duchu postavit, nebo už tady mezi námi ta síla není?
Administrátor
--- 6. 4. 2015
Z došlé pošty
LAZAROVA SOBOTA - Vzkříšený Lazar
Důstojní otcové, drazí bratři a sestry,
snad Vás v dnešní den potěší krátký 12 minutový film Vzkříšený Lazar, který jsme natočili na Kypru s vladykou Kryštofem a známým psychiatrem a teologem MUDR. ThDr. Maxem Kašparů, DrSc a lékařem a kazatelem Doc. MUDr. Zdeňkem Susou v roce 2009.
Pokud jste ho snad tehdy i viděli, podívejte se na něj ještě jednou POZORNĚ dnes v roce 2015 a zastavujte si políčka. Uvidíte mnohé. A hlavně to, jak nás svatý Lazar "pozdravil".
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123417216-svetci-a-svedci/208562211000026-vzkriseny-lazar/video/
Ostatky v chrámu sv. Lazara v Larnace na Kypru tradičně vyjmou z hrobu jen ve svátek sv. Lazara, tedy dnes nebo: když přijde metropolita, arcibiskup jiné autokefální církve. Kněz nevěděl, že tam ten den přijdeme. "Nemohli nic naaranžovat", jak si mysleli někteří TV diváci - i pravoslavní dokonce! Oni tehdy netušili, že přijedeme! Nebylo jasné, zda a kdy se bude moci vladyka Kryštof uvolnit z mezinárodní konference v hlavním kyperském městě na cestu do vzdálenějšího města Larnaky.... V podvečer toho dne se skutečně podařilo vyšetřit čas, sedlo se do auta a jelo... ... stihli jsme ještě večerní... Když všichni odešli a v chrámu nikdo nebyl, nabídli nám, že mohou vyjmout svaté ostatky. Nic nebylo aranžováno, vše je autenticky, jak se to odehrálo...... A svaté ostatky začaly ronit svaté myro... a nádherně vonět.
Nádherně voní i ikony v chrámech, i v našich chrámech, kde OPRAVDU je modlitba, kde se modlí Boží lid i kněz z celého srdce, z celé duše.
V takovém chrámu také HOŘÍ v oltáři jasným plamenem TO AGIOS FOS , Svaté Světlo, Svatý Oheň.
Jsem jen laik, nejsem magistr ani doktor teologie, používám jen prostá slova, abych Vám přiblížila svou zkušenost. V roce 2000 jsem prožila Bílou sobotu v Chrámu Božího Hrobu a jako tehdy ještě nepokřtěná, která ale položila Kristu k nohám celý svůj hříšný život, upřímně z celé síly duše i srdce, jsem pocítila a viděla JAK SCHÁZÍ TO AGIOS FOS. Je to veliké tajemství. Vznikl z toho film, kterým Vás potěším někdy příště, který ČT nikdy neodvysílala. Ale část autentických záběrů z roku 2000, které jsme tam tehdy natočili, uvidíte v závěru filmu Vzkříšený Lazar. V České televizi jsme v roce 2009 dostali jen 12 minut - a to si vyžaduje obrovskou zkratku, boj o každou sekundu. Proto je třeba ty filmy shlédnout víckrát - a pokaždé tam najdete nové a nové poselství a posilu pro víru, naději a lásku.
Je před námi poslední Pašiový týden - odpusťme VŠEM A VŠECHNO - není jiná šance! Prosme o uzdravení našich nemocných duší, zatemněného zraku! MILUJME. Nepolitizujme. MILUJME. Neslužme mamonu. MILUJME. Nezáviďme. MILUJME. Neodsuzujme. Milujme. Nemluvme o lásce, ale zkusme ji dělat! Opravdu. Každý den. Vždyť je to tak prosté: stačí dodržovat každý den CO JE CÍSAŘOVO CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ BOHU a MILOVAT BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMA.
S láskou v Kristu
Vaše sestra Maria
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1061 do č. 1064)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.