Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 29. 6. 2015
Církevní pohled na problematiku historické reality
Posvátná tradice je duchovním zřením skutečnosti
(Zamyšlení na úvod do tématu)
V tomto příspěvku bych se rád dotkl tématu, které v minulých generacích nečinilo nikomu žádný problém, ale pro současné generace se stává "kamenem úrazu". Tím tématem je církevní pohled na historickou realitu. Zatímco dřívější pokolení přijímala církevní podání o historických událostech, která se týkala církve, (např. z životů svatých) jako nepochybnou skutečnost (jak podtrhuje Serafím Rose), dnes jsme se dopracovali ke skeptickému či historicko-kritickému náhledu na zprávy o příbězích, které nám církev podává. Každý z nás, současníků, je v té či oné míře raněn materialismem, a ta rána byla zaťata hluboko do našich srdcí, která umrtvuje. A tak se i u věřících už pravidelně setkáváme s rozpaky nad některými součástmi Tradice nebo přímo se snahou "očistit" např. životy svatých od "legend a výmyslů" či vypreparovat z "církevní mytologie" historické jádro apod. Na západě došli tak daleko, že některé světce úplně vymazávají z kalendáře, protože prý podle vědeckého bádání vůbec nežili. Z hlediska pravoslaví je to všechno způsob uvažování odporující víře, zvláště když máme na zřeteli, že údajně neexistující svatí neustále konají zázraky či se zjevují (např. sv. Jiří).
Podnětem k pokusu začít zpracovávat tuto dnes ožehavou problematiku se stala diskuse kolem života Mistra Jana Husa v souvislosti s jeho svatostí.
Nejdříve obecně
Začneme u starce Paisije Svatohorce, který pravil: "Hleďte na všechno duchovně." Starec dal mnoho rad a zachovala se po něm dlouhá řada výroků, přesto právě ona zde citovaná rada mu zvláště ležela na srdci (soudě podle toho, jak často ji opakoval). Na každý jev a každý problém hledat duchovní pohled - to se mu zdálo být klíčové pro křesťanský život. Abychom lépe pochopili, co měl starec vlastně na mysli, připomeneme si, že "duchovní pohled" stavěl duchonosný starec jakožto protipól vůči tomu, co nazýval "evropským myšlením" či "evropským duchem". Posledně vzpomínaný způsob uvažování vznikl na Západě jako výsledek procesů v západním křesťanství. Tyto procesy zamířily opačným směrem, než k duchovnímu myšlení. Odvíjely se od materializace západní teologie, která se začala měnit spíše na filosofii a ideologii; posléze i na sociologii a psychologii.
Začalo to organizačními změnami v západní církvi a její praxi (papežský primát, odpustky až k transubstanciaci atd.). Pokračovalo to v protestantismu odklonem od duchovního zápasu k myšlence na ospravedlnění jen skrze víru (Luther se vyjádřil ve smyslu: věřícímu se hřích nepočítá jako hřích), na předurčení, a nakonec to skončilo u "demytologizace Bible". Používání historicko-kritické metody k výkladu Bible je v podstatě osvícensko-materialistickým uvažováním, které je zákonitým dítětem vývoje západního křesťanství. Dnes není problém nalézt v západních církvích kněze, kteří otevřeně přiznávají a hlásají, že nevěří ve Vzkříšení Kristovo, protože hledají jen zaručeně a rozumem ověřitelnou historickou pravdu.
 |
Adorace tzv. "historické pravdy", pokud začne vládnout nad lidským myšlením a křesťanskou vírou, bývá ve skutečnosti zakukleným materialismem (v lepším případě protestantismem). Pokud máme udržet duchovní život, nesmíme nechat prosazovanou "historickou pravdu" (která ve skutečnosti může mít k realitě dost daleko) triumfovat nad naším myšlením. Církevní uvažování chápe historická bádání, vzpomínky a zápisy očividců, kroniky apod. jako jeden ze zdrojů, které působí na naše myšlení a utvářejí náš pohled na realitu minulosti. V našem myšlenkovém světě vládne víra a duchovní pohled, který si církev utvořila pod vlivem svého duchovního života. Dokladem toho je nejen naše pevná důvěra v Bibli, ale např. i stálé čtení životů svatých. Pro nás je totiž důležitá komplexní realita, která není jen materiální, ale zahrnuje i zrcadlení duchovních jevů, a tuto plnost reality odrážejí naše církevní prameny, Bible, životy svatých a všechna ostatní, do církevní tradice pojatá, svědectví či zjevení.
Důležitá poznámka: pravoslavná církev necítí žádnou potřebu potlačovat historické (ani žádné jiné) bádání. Jen nechce, aby cokoliv materiálního ovládalo myšlení církve. Stejně tak nepotlačujeme jiné názory, ale to neznamená, že je schvalujeme. Zajímavou ilustrací právě řečeného je přežití jezuitů v Rusku. Zatímco na západě byl tento řád zakázán a všechno, co k němu patřilo, bylo potlačováno, udrželi se nositelé jeho učení prý právě na Rusi. Jiný příklad: v Řecku se po celé dvě tisíciletí existence pravoslavné církve zachovaly pohanské chrámy a jiné památky předkřesťanského náboženství. Stejně jako se tu dál pěstovala filosofie pohanských myslitelů a hrály se předkřesťanské antické tragédie. Svatí Otcové dokonce radili čerpat z pohanských zdrojů to dobré, co v nich je. Pro pravé křesťanství je typické, že jiné názory a víry překonává svou duchovní silou, nikoliv armádou či násilnou likvidací. Proto ani v dnešní době nepotřebujeme potlačovat její nové náboženství - tj. materialistickou vědu; neignorujeme ji, ale opatrně z ní čerpáme, případně poukazujeme na její omyly, a vykládáme ji v souladu s naším pravoslavným duchovním kontextem.
* * *
Jakou realitu zobrazují ikony?
Povšimněme si určitého rozdílu mezi dvěma zdroji našeho církevního myšlení a víry - mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí. Můžeme jej sledovat právě ve specificky odlišném přístupu k materiální rovině skutečnosti. V případě Písma věříme, že popisuje události, v nichž se duchovní svět projevil i utvářením a proměnou hmoty - viz stvoření světa, množství zázraků, vzkříšení z mrtvých. Když se jedná o Tradici, duchovní svět interaguje s hmotným světem částečně přímo v materiálním světě a částečně v mysli církve. Obojí je součástí komplexní reality. O tom druhém platí, že se tak musí dít v souladu s celou duchovní zkušeností církve, což mj. znamená, že to nikdy nemůže protiřečit Bibli. Dalším rysem této komplexní reality je fakt, že je svědectví o ní hned nebo postupně přijato celou církví. S událostmi podávanými církevní tradicí tedy pracuje mysl církve a to v rámci inspirace Duchem Svatým, který je Duchem Pravdy. Proto považujeme církevní podání Tradice za reálné a pravdivé.
Názornou ukázkou, jak pracuje Tradice s hmotnou realitou, jsou ikony. Na nich vidíme, jak církevní myšlení uchopuje materiální vrstvu reality a rozšiřuje své zření nejen na materiální, ale i na duchovní rovinu, a to tím, že pozměňuje a doplňuje materiální obraz, resp. hmotnou podobu. Tělesným očím viditelný obraz lidského těla doplňuje např. svatozáří, která jednak symbolicky označuje svatost dotyčné osoby, ale zároveň zobrazuje nestvořené světlo blahodati, kterým byla osoba posvěcena. Jan Křtitel je tradičně zobrazován s andělskými křídly - jako anděl pouště, člověk žijící andělským způsobem života. Kromě toho doplňuje ikonografie některé symbolické prvky (atributy, nápisy apod.). Některé osoby mají ikonografickým kánonem stanovené barvy odění, aby vydávaly symbolické svědectví. Pozměňuje anatomii, výraz a celou vnější lidskou podobu. Ikonopis mění lidský obraz k dokonalosti, čili k podobě, kterou má osoba v nebeském království - tj. pokud to nesouvisí se svatostí (např. rány po mučení), neměly by zobrazovat nemoci a tělesné deformace (ikony moderních světců s namalovanými brýlemi, jsou chybné). Svobodně pracuje s časem - hledí na událost z pohledu věčnosti - Jan Křtitel je zobrazen na některých ikonách se dvěma hlavami - jednu má na krku a druhá mu leží u nohou na míse (je tedy na ikoně současně před umučením i po umučení).
Na události zapsané v životech svatých bychom měli hledět jako na ikony psané písmeny.
* * *
Jaký pohled nám otevírá duchovní zření?
Duchovní svět lze nahlížet duchovním zřením, můžeme jej vnímat vhledem do smyslu pozemského dění, chápáním skrytých souvislostí, zrcadlí se v symbolech. Některé skutky v životech svatých jsou přímým projevem duchovní síly a nadpozemské reality, a není důležité, zda se toto vyšší realita přímo materializovala, či byla vnímána duchovním zřením, nebo je-li agiografický záznam svědectvím o neviditelných věcech psaný jazykem symbolů. Z pohledu komplexní reality je to vlastně nemožné vzájemně oddělit. Klást otázku, zda v životech svatých je vše, co se tam popisuje, historickou pravdou, je nesmyslná. Historická pravda má nějaký smysl u čistě materiálních jevů. Pokud hovoříme o duchovním a o jeho projevech, musíme používat nebeský jazyk, jak jej vytvořila pro svou vnitřní komunikaci církev. („Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Jan 3,12)
Jsme přece povoláni k tomu, abychom se svou duší účastnili duchovního - nebeského - života. Omezovat svůj pohled jen na pozemské, a duchovní vytlačovat do posmrtného života, by znamenalo žít zde, jako by naše duše byla v tomto pozemském životě odsouzena ke spánku a probudila se k plnému životu teprve smrtí těla. Jistě, je tu námitka: kde je záruka, že naše zření projevů duchovní reality není přelud či fikce? Garantem objektivnosti je tu však soustavná a mnohými svatými ověřená duchovní zkušenost církve. Je-li náš duchovní život napojen na život církve, je objektivní. Odpovídá-li naše duchovní zkušenost dlouhodobě tradiční zkušenosti církve, resp. zkušenosti svatých, pak není produktem ani vězněm našeho subjektivního vnitřního prostoru ani není fantazií, ale je objektivní. Jsou-li ikonografický kánon a životy svatých přijaty do myšlení církve a potvrzeny její duchovní zkušeností a svatými lidmi, potvrzuje se tím, že ikony i životy svatých jsou součástí objektivní čili komplexní - reality.
Oblast materiálních událostí a hmotného světa je pouhý výsek ze skutečné reality. Pokud bychom se drželi jen materiálního, tak by Kristus pro nás nemohl vstát z mrtvých. Vždyť Kristovo zmrtvýchvstání bylo způsobeno duchovní silou, nikoliv fyzikálními zákony - bez víry v zázračné působení Boží tudíž není možná víra ve Vzkříšení Spasitele. To samé platí pro všechny zázraky. Kdo omezí svůj pohled jen na materiální realitu, nedokáže určité jevy vůbec objasnit, a proto je musí ignorovat či se obrnit nevírou a krýt štítem popírání.
A co se týče tzv. "historické reality", jejímž zdrojem pro dějepravce jsou nalezené útržkovité zmínky starých chronografů, zlomkové vykopávky?, to je pouhý výsek z materiální reality (tj. výsek z výseku). Proto je potřeba být opatrný v přijímání výsledků materialistických historických bádání. To, co se někde vykope, nemusí být reprezentativní vzorek, a o tom, co je psáno v kronikách, se výstižně praví: "Historii píší vítězové." Mocní tohoto světa si vždy mohli a mohou zaplatit písaře a kronikáře (či média), mají dost možností k tomu, aby vyhledali a zničili zápisy, které protiřečí jimi prosazované ideologii (Kosmas by mohl vyprávět). Těžko bychom našli v moderních dějinách nějaké století či desetiletí bez cenzury, umlčování, ignorování nebo naopak zesměšňování těch, kdo píší jinak, než jak velí oficiální ideologie, resp. uměle (a umně) vytvářené společenské paradigma.
Před nějakým časem jsem četl poznámku jakéhosi filosofa, historika a politologa, jak dnes probíhá manipulace s obrazem reality. Oficiální archivy, kam chodí v USA badatelé zkoumat, co se dělo ve světě třeba před 20 nebo 30 lety, uchovávají jen několik málo vybraných novinových deníků. A jejich vydávání je cenzurováno, resp. je upravován obsah přinášených zpráv či sledovaný obzor - právě s ohledem na žádoucí zmanipulování pohledu budoucí generace na naši dobu. V podstatě platí, že co tyto dva nebo tři deníky neotisknou a o čem se nezmíní, tak je pro budoucí generaci ztraceno - taková neuveřejněná událost je vlastně vymazána z historie. Dnes o ní sice všichni vědí, ale pro příští generaci se to nikdy nestalo, protože o tom tyto tři archivované deníky mlčely, a tím ji vygumovaly z "historické pravdy" o naší době. Pokud si dá badatel tu práci a vyhledá si i jiné zdroje, pak se samozřejmě dozví víc, ale v praxi to chodí tak, že se pro potřeby běžných studií spokojí s obrazem doby, jak mu jej podají oficiální archivy, a tento obraz reality pak používá při své práci (v posledních letech tento stav trochu změnil internet, ale podobné mechanismy deformace reality už pochopitelně začínají fungovat i zde).* * *
Máme-li následovat výše zmíněnou radu starce Paisije, neznamená to odmítat historické dokumenty, ale dokázat je duchovně interpretovat. To předpokládá pochopit duchovní působení a síly, které v dějinách působí. Rozšíříme-li své zření z materiálního i na duchovní, pak začneme vidět smysl některých dějinných jevů a začneme být schopni domýšlet si to, co nám bylo zamlčeno, o čem byla zničena svědectví, aby se to nikdo nedozvěděl, i to, co nebylo nikdy zaznamenáno. Je to duchovní - nebo chcete-li: prorocký - pohled na dějiny. Tento aspekt historické práce je jedním z nejzajímavějších rysů literárního díla svatého vladyky Gorazda. Ten ve své době viděl v naší historii to, co v jeho době ještě nebylo dokázáno (tedy nebylo součástí tehdejší verze "historické pravdy"), co ještě nebylo obecně uznáváno, a předviděl archeologické nálezy, které byly učiněny až při vykopávkách započatých v padesátých letech (řadu let po zesnutí vl. Gorazda).
Prorok je ten, kdo vidí věci utajené tělesným očím. Kdo chápe skrytý smysl dějin a událostí. V tomto smyslu je veškeré Písmo svaté i posvátná Tradice zjevením. Celé církevní myšlení je prorocké. Každý křesťan je povolán, aby získal prorockou mysl a uvažoval prorocky. Prorokovat neznamená nutně věštit, předpovídat, odhalovat budoucnost. Prorocká mysl je ta, která chápe a vnímá to, co je duchovní a neviditelné, která přijímá blahodať Svatého Ducha, aby poznala to, co není z tohoto světa.
* * *
Církev se při svém životě a ve svém uvažování o historii neřídí jen letopisy a vykopávkami, ale zařazuje je do svého duchovního kontextu a doplňuje dle svého poznání o působení duchovních sil. Snažíme se tudíž hledět duchovním pohledem, který se v církvi utvořil a přetrvává přes generace, protože to je zření inspirované Svatým Duchem, který je jeho pramenem a dárcem.
Tímto zamyšlením jsem chtěl nastínit, proč se v např. otázce původu člověka neřídíme teorií evoluce, ale Biblí, která ostatně dává daleko hlubší a smysluplnější odpověď než materialistická věda. Stejně tak se tím nastiňuje, proč se v otázce cyrilometodějské naše církev u nás řídila vlastním duchovním pohledem a nikoliv nepravoslavnými teoriemi, byť byly ve své době prosazované a brané za platné. A konečně to samé lze říci o důvodech, proč se v otázce svatosti Mistra Jana Husa neřídíme bádáním a zkoumáním katolíků a protestantů, ale pohledem do naší církevní tradice.
P.S.
Ve světle zde nastíněného duchovního pohledu na historii se příště budeme zabývat osobou Mistra Jana Husa a husitstvím.
Administrátor
--- 23. 6. 2015
2. neděle po 50nici - všech svatých zemí našich
Moravští a čeští svatí
Specifikem slovanské pravoslavné tradice je jakýsi "přídavek k triodu" (triod je bohoslužebná kniha, která obsahuje bohoslužby a hymny specifické pro dobu před Paschou - tj. velkopostní a pašijové, a hymny po Pasše až ke svatodušním svátkům a neděli všech svatých, která následuje týden po Padesátnici). Tímto přídavkem je neděle po svátku všech svatých, věnovaná zvláště památce místních svatých. O této neděli oslovujeme tuto nebeskou skupinku svatých, kteří zde žili a dosáhli svatosti na stejné zemi, na jaké žijeme my. Byli to (většinou) synové a dcery našeho národa a jakožto světci se stali jeho nebeskými ochránci.
Každoročně si tedy připomínáme Soluňany - sv. Cyrila a Metoděje a pětici jejich žáků, ti všichni zasvětili své životy šíření evangelia, aby mohli i další lidé dojít skrze víru v Krista do nebeského království. Vzpomínáme knížete Rostislava, který sem byzantskou povolal a opatřil ji k jejímu dílu vším potřebným, a tvrdě za to v bavorské kobce zaplatil. Vzpomínáme na svatá knížata a mučedníky Václava a Ludmilu, kteří šířili východní křesťanství a slovanskou byzantskou bohoslužbu v Čechách, aby nakonec své duchovní dílo zpečetili prolitím vlastní krve. Pamatujeme i na sv. Ivana Českého, jehož k nám, do pustin kolem Tetína, zavály peripetie jeho života, a tak zde vyměnil světské panování za pokoru, život v přepychu za chudobu, palác za jeskyni... Nepoznán, žil zde jako skutečný anachoreta, obyvatel pouště, v modlitbách, duchovním zápasu, v kontemplaci Boží slávy. Při svém duchovním zápasu získal moc nad démony, podobně jako další svatý český mnich, který se nám v těchto souvislostech hned vybavuje i sv. Prokop Sázavský. Vzdělaný poustevník, který založil lávru na Sázavě. O výši jeho duchovního života a svatosti svědčí výmluvně jeho dílo - bratrstvo, které se kolem něj utvořilo a neustále se rozrůstalo. Monastýr se změnil na skutečnou lávru, pod níž spadalo mnoho dalších pousteven, skitů, kaliv, takže lesy téměř po celých jižních Čechách byly plné mnichů a modlitby. Kdyby zde mohlo toto duchovní pokračovat ještě dalších sto či dvě stě let, bylo by to tu skoro jako v dávných pouštích v Egyptě či na Sinaji. Kde je světlo, tam přicházejí lidé, kteří touží po životě ve světle. Koncem 11. století je však mocnými tohoto světa sázavské světlo násilně uhašeno, ale dědictví pravoslavné Sázavy žije dál právě v těch lesních poustevnách, kde se udržuje (za pomoci návštěv kněží a hierarchů z pravoslavných oblastí) několik generací a stojí u zrodu husitství. Každé velké duchovní dílo, které má pohnout národem a jeho vliv přetrvat navždy, musí být nejspíš podle nějaké duchovní zákonitosti zapečetěno mučednickou krví. Tak tomu bylo v dějinách našeho národa již třikrát: poprvé v případě příchodu pravoslaví do Čech se obětovali sv. Václav a Ludmila, podruhé bylo na mučednické krvi zbudováno husitství, které obnovilo a duchovně upevnilo návaznost našich zemí na východní pravoslaví, a to především obětí Jana Husa a Jeronýma Pražského; husitství se stalo tou mízou, kterou byly oživeny kořeny východní zbožnosti v našem národě, a tím bylo v jeho srdci posíleno jeho duchovní dědictví, aby přetrpělo těžkou zkoušku doby pobělohorské; potřetí bylo mučednickou krví sv. biskupa mučedníka Gorazda upevněno duchovní i kanonické obnovení pravoslavné církve v našem národě. Z takové hloubky dějin a tak draze bylo vykoupeno dílo obnovení místní pravoslavné církve - dílo, které v této době někteří zmatení a nerozvážní lidé tak lehkomyslně ohrozili...
Naše místní pravoslavná církev, opatrovaná takovým sborem světců a obdařená tak mocnými a pevnými kořeny, není církví imigrantů z východu, ale je místní - národní - českou a moravskou církví. Má zde své dějinné oprávnění, duchovní tradici, domácí práva a vyrůstá z nehlubšího nitra duchovního srdce národa. Hosty z východu zde samozřejmě s pravoslavnou pohostinností vítáme, ale jistě i oni snadno uznají, že zde nemohou požívat domácích práv.
* * *
Je s podivem, kolik vlastních světců má naše malá místní pravoslavná církev, která zde jako by balancovala na hranici bytí a nebytí. Občas se vynoří před zraky celého národa se silou veletoku, pak se skryje těm, kteří nemají duchovní zření, jako ponorná řeka, o níž vědí pouze zasvěcení.
Církvi u nás se nikdy nedostávalo toho, čeho požívaly velké národní pravoslavné církve, - dlouhodobé přízni vladařů. V Byzanci církev chránili a pečovali o její potřeby zbožní císařové. Na Rusi to byli carové. V našich dějinách se jen tu a tam objevuje vladař s přízní k východnímu pravoslaví, a obvykle hned následující panovník už zahrnuje svou vlídností ty, kteří vůči naší původní východní slovanské zbožnosti rozhodně neoplývají sympatiemi.
To vše je svědectvím o tom, že naším územím probíhá duchovní hranice mezi Východem a Západem. Místní pravoslavná církev je takovou výspou, vartou na frontové linii hořícího duchovního sporu. V naší místní malé církvi nic nejde snadno, každá liturgie je jako vyhraná bitva, zde se pastýřsky nepracuje se zástupy, ale vede se duchovní zápas za každého člověka. Nedostává se nám prakticky ničeho potřebného, ale hlavním kamenem úrazu je naše vlastní lidská nedostatečnost. Mám takové obavy, že se to teď bude nějakou dobu spíše jen zhoršovat. Trpíme nedostatkem kvalitně vzdělaných duchovních (asi bychom se ani neshodli, co je to vlastně "kvalitní vzdělání" - někdo by hovořil o akademických vědomostech, jiný zase o duchovním zbudování člověka). Nemáme vlastní místní mnišstvo. Duchovenstvo neprošlo jednotnou formací. Jsme všichni tak trochu samorosti, takže je naše společenství rozklížené všelijakými spory, vzájemnou nedůvěrou, názorovými rozdíly. Šíří se pomluvy. Upadá morálka duchovenstva. Chybí výrazná světecká pastýřská osobnost v čele církve. Jen málokdy jsou naše problémy vidět tak zřetelně, jako právě v zrcadle svátku místních svatých. Snad Bůh ukáže, jak dál. Věřím, že se na přímluvy místních svatých stále může stát zázrak.
* * *
Dosud jsme ke svátku všech místních svatých hovořili o jedné stránce věci - totiž jen o samotných těchto svatých. Jenže je tu ještě jiná rovina vzpomínaného svátku, a tou je naše schopnost tyto svaté rozpoznat. Co je nám platné, když tu svatí žili nebo tu třeba s námi zrovna žijí, schází-li zdejším lidem schopnost svatost vidět, vnímat ji, poučit se z ní, vzít si z ní příklad a vstoupit se světcem do společenství a přijímat od něj pomoc? Jak se právě ukazuje, je to nečekaně aktuální téma.
V čem tkví tato schopnost? Abychom byli způsobilí svatost rozpoznat a ocenit, musí i na poli našeho srdce růst něco shodného s jejich svatostí. Musíme s nimi být "na stejné vlně", mít nějaké duchovní pojítko, být lidmi stejné "krevní skupiny". Vždy platí: "svatý pozná svatého" - a podobně, jako svatí se vzájemně ihned rozpoznají, tak se toto pravidlo alespoň v náznaku vztahuje i na nás, kteří svatí nejsme. Jakousi dispozici ke svatosti musíme v sobě rozvinout, abychom - byť jen matně - rozpoznali svatost světce (ať už žil v minulosti nebo je naším současníkem). Pokud v lidském srdci hárají zcela opačné energie, tj. vášně a nečistota, pak je takovému člověku jakákoliv forma svatosti cizí, nebo jej dráždí či rozčiluje, případně je mu k smíchu; dokonce jej může i rozzuřit či jej ponouká k pomluvám a ke hledání "kompromitujících materiálů na toho svatouška".
Jsou lidé, kteří jedou např. na Svatou Horu Athos, ale vidí tam jen problémy, úpadek nebo dokonce skandály. A jsou i takoví, kteří jsou na Athosu ve stejné době, ale přinesou si ze "Zahrady Bohorodice" vzpomínku na mnoho krásy, svatosti a lidské dobroty. Jedno a to samé místo, ale dvě zcela opačná svědectví o něm. Záleží na tom, s kým nebo s čím je člověk stejného rodu, čili duchovně spřízněn.
O zjevení přesv. Bohorodice mladému mnichu (r. 1780), z něhož vyrostl sv. Serafím Sarovský, se píše, že pravila apoštolu Janu Theologovi, který ji spolu s apoštolem Petrem doprovázel: "Tento je našeho rodu." Později, při dalším zjevení (r. 1804), vyřkla něco podobného: "Ten je z mého rodu."
Někdo by mohl udiveně namítnout: "Co je na tom tak obtížného - rozpoznat svatého člověka? Přece vidím, že je zbožný, pracovitý, prokazuje dobro, hodně se modlí atd." V praxi to však nebývá vůbec tak snadné. Známe z minulosti i současnosti případy, kdy ďábel tak zmate věřící, že začnou zbožného člověka nenávidět; ano, jsou schopni těch nejhorších skutků dokonce i vůči člověku, o němž mohou dobře vědět, že vede svatý život. Není snad potřeba připomínat život sv. Nektária Aiginského, jehož pronásledovali či haněli snad všichni. Kolik ústrků musel snášet i od církevní správy. Na sv. Ioanna Sanfranciského, když kráčel středem chrámu k oltáři sloužit, jeho věřící plivali. A to o něm všichni věděli, že je to divotvorec, asketa a dobrodinec - přesto se nechali ďáblem vedenými lidmi oklamat, že je to zloděj, který zpronevěřil církevní jmění. Z Písma i z církevní zkušenosti víme, že právě výsměch, ústrky a pronásledování, jichž se v církvi dostane nevinnému člověku snažícímu se o zbožnost, bývají znamením úspěchu tohoto duchovního úsilí.
Jindy se svatost skrývá pod slupkou nenápadnosti. A nejen to, často tito lidé nepůsobí navenek zrovna příjemně. Stává se, že nejsou na první pohled tak okouzlující či neoplývají tak přitažlivými způsoby. Za všechny připomeňme z církevní historie sv. Basila Velkého, jehož se jeho duchovenstvo skoro bálo. Ale abychom nechodili daleko časem i prostorem, vzpomeňme našeho svatého vladyku Gorazda, který se vyznačoval poměrně přísným vystupováním, chování byl spíše strohého, nemiloval ani prázdné řeči, veselá posezení ani povídavá přátelská setkání a hodování. Ve styku s lidmi se omezoval na základní zdvořilost, a pak se s nimi věnoval pracovním záležitostem nebo misijnímu či pastýřskému dílu. Tenkrát se ještě našlo dost lidí, kteří dokázali ocenit jeho pracovitost, vhled do problematiky církevní a duchovní orientace, či pastýřskou střízlivost a prozřetelnost. Dnes by vladyka Gorazd připadal věřícím asi příliš upjatý a nezajímavý, a takový člověk by zřejmě neslavil přílišného společenského úspěchu.
Současná doba nám dává přehršel impulzů k promýšlení příčin našeho stavu. Církevní krize, která zmítá naším společenstvím, se dotýká skutečně hlubokých vrstev křesťanského života. A tak je dnešní svátek vítanou záminkou k hledání dalších úhlů pohledu na naší situaci. Třeba se nám podaří pojmenovat některou z našich nemocí. A pojmenovat - to je půl cesty k nápravě.
Lidé se v průběhu moderní doby stávají více a více povrchními, ale v posledních desetiletích tento trend dochází svého předurčeného cíle. Vidím to na sobě a na odlišnosti své generace od předchozích, a se zármutkem sleduji progres tohoto duchovního slábnutí na generacích, které přišly do církve po té mé. Vytrácí se smysl pro odpovědnost a serióznost. A dnes už vidíme jak narůstá skupina, která chce především, aby v jejich čele stál sympaťák, duchovní má být cool a frajer, a v církvi má být sranda a príma. A kam to vede, to už tito lidé nedokážou zhodnotit. Vše hlubší se zdá totiž být mimo jejich obzor. Skoro jsou na místě obavy, zda se tím nenaplňuje evangelijní: "Když slepý vede slepé..." Pracovitost, vzdělanost a výsledky působení se už nepovažují za důležité. Není to tak dávno, co se byly na pastýřské posty ustanovovány osobnosti, které nejprve musely ukázat, jaké je ovoce jejich dlouhodobého působení. To je problém prakticky ve všech církvích. Základem správného osobního duchovního života i úspěšného vedení církve je dobře chápat - odkud a kam kráčím, jaký je cíl a jaké jsou prostředky k jeho dosažení. To přesně věděl vladyka Gorazd, a proto se mu s Boží pomocí zde podařilo něco zbudovat. Na současnících je zarážející rozmáhající se neschopnost tyto věci si ujasnit a společně pracovat na dosažení vytčeného záměru.
Kvůli své povrchnosti jsme snadno oklamatelní. Lehce nás zmate církevní krása, zlato a honosnost duchovenské služby. Nic proti nádheře bohoslužebných rouch, která byla ustanovena jako projev Božího působení, ale občas je vhodné si připomenout, že se pod ní také může schovat ledacos nekalého. Jeden z nejhorších klamů, s nímž se můžeme na tomto světě setkat, je předstíraná zbožnost. A tím nemyslím licoměrnost darebáka, který se navenek činí tím, v co sám nevěří. Ještě zhoubnější je když, některý věřící(!), jehož duchovní život je mělký a světský, napodobuje vnější projevy zbožnosti, které jsou u duchovních lidí projevem hlubokého duchovního života. Není totiž obtížné naučit se někde (např. v tradičním monastýrském prostředí), jak zbožně hovořit a jak se navenek chovat, a pak tyto projevy duchovní kultury prostě replikovat. Jenže co z toho může vzejít dobrého? Jen "duši hubící hra" (dle slov Ignatije Brjančaninova), protože taková "zbožnost" nemá nic společného s nitrem herce. Podobná divadla zabíjejí nejen herce, ale i diváky tohoto "představení", protože dostatečně schopný napodobitel (či spíše falsifikátor) zbožnosti dokáže svést z pravé cesty mnoho lidí. Vladyka Antonij Chrapovický prohlásil duchovenské a mnišské odění, které neodpovídá duchovní realitě, za "maškarádu".
V jednom městě pohřbívali slavného archimandritu. Byl známý svou zbožností, vzdělaností, moudrostí a prozorlivostí. Chodili se s ním radit i velice vznešení lidé. Lidé ve velikém a slavném pohřebním průvodu o něm už hovořili jako o svatém. Jakýsi starec, který z okna pozoroval průvod kráčející za rakví, řekl, že na rakvi vidí mnoho běsů, jak si berou duši zesnulého. (Je to jeden příkladů, kdy se to, jak se nám člověk jeví, dramaticky liší od duchovní reality.)
Sv. Makárij Egyptský hovořil o mniších na poušti, kteří získali dary divotvorectví, zpychli, a posléze končili svůj život sebevraždou; jejich zbožnost totiž neměla správné základy.
* * *
Nedokážeme-li porozumět tomu, co se kolem nás zrovna děje, a vidět projevy posvěcení kolem sebe, pak se to pochopitelně odrazí i v úpadku naší schopnosti vidět svaté lidi v naší minulosti či rozumět těm svatým, o nichž víme od předků. Náš duchovní úpadek se ukazuje dvojím způsobem: jednak nevidíme naše svaté, resp. nerozumíme projevům jejich svatosti, a za druhé uctíváme svaté často jen formálním způsobem - přečteme akafist, odsloužíme jim službu, ale nenavážeme s nimi osobní vztah, nehoří v našem srdci opravdová láska k jejich památce, nevzniká v našem nitru to souznění s nimi.
Svaté uctíváme především tím, že následujeme jejich příkladu. A nejedná se v prvé řadě skutky, ale o způsob myšlení. Jde tedy o to, abychom souzněli s tím, jak naši svatí uvažovali, a následně pochopili jak to napodobit. Tím se ladíme na stejnou vlnu s nimi, a oni poté pomáhají shůry. Vždyť to byl jejich způsob uvažování - o sobě, o světu a o Bohu - co je přivedlo na cestu svatosti. A co nás otevře působení Boží blahodati? Tyto tři věci: správné ocenění sebe a svého stavu. Správné ohodnocení světa. A za třetí a především - zření, jakou hodnotu mají pro člověka Boží dary. Tomu se říká "jiné myšlení", "obrácené uvažování" (tj. opačné, než světské) či "změna mysli", což je principem pokání.
 |
* * *
Nakonec se tedy dostáváme k tomu, co tak naléhavě potřebuje naše zbožnost - hlouběji zakořenit, neulpívat na povrchu, ale mířit k podstatě. A na této cestě nás mohou vést naši svatí, když pochopíme jejich způsob uvažování a napodobíme jej. Snad to alespoň někoho přivede k tomu, abychom zahodil smartfoun a vyhodil z bytu televizi, protože z těchto technologií vane duch úplně opačný, než je duch naší zbožnosti. Stále si připomínejme myšlenku Serafíma Rose: "Záliba v moderních technologiích duchovně škodí lidem více než dávné hereze." Máme to chápat tak, že spíše může být spasen arián či monofyzita, než pravoslavný křesťan, který je uchvácen všemi těmi smart hračkami? Nevím. Jedno je jisté, nalezne-li srdce křesťana zálibu v těchto technologiích, jen těžko bude odmítat antikristovu pečeť, protože obě tyto záležitosti mají stejný duchovní původ, a tudíž nesou stejného ducha - rozdíl už není kvalitativní, ale spíše jen kvantitativní. (Neztrácejme při těchto úvahách ze zřetele výroky tolika našich různých starců, že antikristovou pečetí jsou v jakési předjímce značkovány lidské duše už dnes.)
Svátek všech místních svatých nám tedy připomíná nejen ty konkrétní osoby, které zde žily na stejné hroudě jako my a dosáhli svatosti. Současně se nám naléhavě připomíná nutnost kultivovat naše duchovní zření. Omezit trochu šíři naší pozornosti, aby mohla růst do výšky. Není potřeba vědět vše, co se děje ve světě a co se šustne ve společnosti (a reagovat na to), ale potřebujeme pozvednout své zraky - od zvířecího pohledu k zemi a ke korytu - vzhůru k nebi. Při liturgii občas zaslechneme zvolání s pokynem: "Povznesme se!" To v originále znamená: "Stůjme zpříma!" Už jen tím napřímením se (je-li bohabojné) se posvěcujeme a vstupujeme do společenství s Bohem. Žijeme-li duchovními věcmi, pak jsme jednoho rodu se svatými, dokážeme je rozpoznat (ať už žili v minulosti nebo žijí s námi) a dokážeme napodobit jejich smýšlení. To je pravé uctívání svatých, na něž bez prodlení odpovídají svou pomocí.
P.S.
Stránka s odkazy na bohoslužebné texty a ikonografii našich místních svatých
Administrátor
--- 12. 6. 2015
Ke svatodušním svátkům
O daru Ducha Svatého
Oslavili jsme svatodušní svátky, které zpečeťují křesťanskou víru v Boží Trojici. Vzpomínáme na událost sestoupení Svatého Ducha padesátého dne po Pasše. Připomínáme si vznik Církve, v níž nám Boží Duch stále podává vše, co Pán Ježíš pro lidi vykonal. Církev je místo, kam může každý, kdo uvěří, přicházet a získávat zde posvěcení, odpuštění hříchů, osvícení a zbožštění. Zde vstupujeme do sjednocení s Bohem. Právě tady je ten prostor, kde se sám Bůh dává lidem jako dar.
V ostatních náboženstvích věřící přicházejí k oltářům, aby si od svého božstva nebo od Boha vyprosili, co aktuálně potřebují ke štěstí a spokojenosti: zdraví, uspořádání životních záležitostí, prostředky k obživě nebo třeba i moc, povýšení, vítězství a majetek. I v křesťanství se věřící samozřejmě modlí za splnění svých přání a potřeb, a pokud se jedná o základní potřeby k pokojnému životu, není na tom jistě nic špatného. Jenže to není to hlavní, zač křesťan prosí. V samotném principu křesťanství je pevně zabudován i předmět a cíl naší hlavní modlitby. Touha po něm a usilování o něj se dotýká samotného smyslu naší křesťanské existence. Celá naše víra i praxe je vlastně modlitbou, aby nám Bůh dal sám Sebe. Nikoliv, aby splnil to či ono, oč ho žádáme, ale aby se Sám nám dal jako dar.
A Bůh se nám vskutku dává, daruje nám sám sebe - a to jako dar Ducha Svatého, resp. jako nestvořenou energii (blahodať) Svatého Ducha, kterou je překlenována nepřekročitelná propast mezi stvořenými bytostmi a nestvořeným Božstvím. Blahodať Ducha proměňuje chléb a víno na zbožšťující Tělo a Krev Kristovy; On koná svým blahodatným působením všechny svaté Tajiny (kněz slouží obřad, ale obsahem tohoto obřadu je dar Ducha Svatého). Ne nadarmo se veškeré aspekty duchovního zápasu za zbožnost někdy nazývají souhrnným označením: získávání Ducha Svatého. Řada svatých otevřeně hlásá, že je to prioritním smyslem našeho křesťanského života. (Viz např. ct. Serafím Sarovský - slavný zápis jeho rozhovoru s Motovilovem)
Dar Svatého Ducha je důkazem Boží lásky k člověku. Nic většího už Bůh nemůže člověku dát, než sám Sebe. Stejně tak i člověk nemůže už nic více dát, než se obětovat (jednou z forem daru sebe samotného je mučednictví). Dar Svatého Ducha je něco tak velikého a lidským uvažováním nedomyslitelného, že člověk už nemůže nic více chtít ani po něčem větším toužit. Sv. Siluan Athonský vyjádřil svou zkušenost slovy: "Tak Bůh miluje člověka, že mu dává Svatého Ducha.
* * *
Bůh dává a člověk přijímá. Je to spolupráce. Není to jednostranný akt, ale dvoustranný. Posvěcení a spása je dílem společným. Pán Ježíš přirovnává Ducha k živé vodě, kterou se může napojit vyprahlá duše, aby mohla žít, a tak se u tohoto podobenství pozastavíme. Jako když si žíznivý člověk nabírá vodu z pramene - aby nezemřel žízní, je potřeba, aby se nejprve dostal ke studni, v níž je voda, a zároveň je nutno, aby ji dokázal nabrat. Není-li ve studnici voda, není člověku nic platné vědro. Nemá-li člověk vědro a sílu si vodu nabrat, není mu nic platná voda ve studni.
"U pramene jsem a žízní hynu," napsal francouzský básník François Villon (první moderní básník) a jistě při tom netušil, jak výstižný bude první verš jeho Balady pro duchovní život mnohých současných křesťanů.
Jen pro úplnost a k připomínce básníka uveďme celou sloku:
* * *
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Tím se pomalu dostáváme k dalšímu charakterickému rysu pravoslavného učení o Svatém Duchu. Ač teologové sepisují složitá pojednání (např. o filioque), to, co víme o Svatém Duchu, vychází většinou z reálné duchovní zkušenosti Církve. Především poznáváme Ducha Svatého z jeho díla, kterým je Církev. Vyžene-li nějaké společenství Ducha Svatého ze svého středu, pak se buď lidé rozhádají a spolek se rozpadne, nebo drží pohromadě už jen ideologií či společným zájmem. Projeví se to docela zřetelně - pozná se to podle toho, že už v takové pospolitosti nenacházíme, jak se mnozí stávají jedním. Už tam není k vidění, jak různí lidé při jinakostech svých temperamentů nacházejí k sobě cestu, překonávají své odlišnosti, názorové rozdíly či sobecké zájmy, a jsou schopni se vzájemně milovat.
Odežene-li od sebe Svatého Ducha jednotlivec (např. svými hříchy a nekajícností), nevydrží v Církvi a nakonec neudrží ani pravoslavnou víru. Oheň Svatého Ducha, který hoří v církvi, může člověka prosvětlovat, očišťovat a produchovňovat. To se děje, když člověk vede život dle Božích přikázání a vzbuzuje v sobě vlastnosti, které odpovídají dobrotě Ducha Svatého. Tedy člověk svým způsobem života a svým stavem, do něhož se naladil, koresponduje s vlastnostmi Ducha.
Jenže blízkost Svatého Ducha může člověku i ublížit. Ne proto, že by Bůh byl zlý či chtěl člověku způsobit něco špatného. Může se však přihodit něco podobného, jako když se člověk přiblíží k ohni a nedává si pozor, to se pak neohřeje, nýbrž popálí. Stejně tak, vede-li nesprávný způsob života či pěstuje-li špatné vnitřní stavy, pak jej ten duchovní oheň, který v církvi hoří, sežehne, resp. škodí jeho duši. Člověk se v důsledku toho může stát nikoliv lepším, ale horším. Může se změnit na úplnou nestvůru a stát se doupětem zlých duchů. V církvi se s tím občas bohužel setkáme - na některých lidech vidíme, že se stali horšími, než jsou lidé, kteří v Boha vůbec nevěří. Takoví se stávají zištnými, zlostnými, závistivými, zlými, rouhavými, prolhanými, lstivými, podezřívavými, odsuzovačnými, pokryteckými a jdou od jedné špatnosti ke druhé. Bůh dopustí, aby postupně upadli do všech hříchů.
Jak zastavit tuto rakovinu hříchu? V prvé řadě je potřeba nepokračovat po cestě, kterou jsme se vydali a o níž z učení a zkušenosti církve víme, že vede do pekel. Nepokročil-li člověk zatím příliš daleko - do míst, odkud již není návratu bez zvláštního Božího zásahu, pak mu zbývají ještě nějaké zbytky duchovní soudnosti. To je velice důležité a odtud lze začít dílo nápravy. Soudný člověk, ač se utápí v hříchu, či s ním lomcují vášně, je ještě schopen pochopit vážnost svého stavu. Rozpozná, že vše v jeho srdci (city i myšlení) je pokřiveno působením zlé energie vášně. První, co takový člověk musí (pokud ještě může) učinit, je přestat důvěřovat svým myšlenkám; nedůvěřovat svému cítění, ani čemukoliv jinému, co přichází z jeho nitra. Musí ihned skončit s jakýmkoliv posloucháním těch, s nimiž se radil či s nimiž se přátelil nebo stýkal doposavad a jejichž společenství se podílelo na tom, do jakého stavu se dostal. Má-li v sobě člověk ještě dost schopnosti uznat užitečnost takové rady a má-li ještě dost vnitřních sil, aby ji uskutečnil, může se zachránit. V některých případech musí změnit i další okolnosti svého života. Je potřeba, aby si našel duchovního rádce, který má zkušenost se střízlivým duchovním životem a změnil pod jeho vedením způsob svého života.
Není to radostná připomínka, leč i o tom je potřeba se zmínit. V blízkosti takové nesmírné síly, jakou je energie Svatého Ducha a jaká převyšuje jakoukoliv sebemocnější sílu, která je ve vesmíru, je potřeba být opatrný. Nutno se chovat s úctou a nebýt nedbalý. Pak Duch Svatý i přes svou mohutnost bere opatrně a jemně lidskou duši do svých rukou, aby s ní učinil něco tak krásného, že je to nevypravitelné. Vidíme to na svatých lidech. Vždyť jejich svatost je darem Svatého Ducha. To on z nich učinil, čím jsou.
* * *
Neustálým pokušením, které nám hrozí odpadnout od spolupráce s Duchem Svatým, je tzv. "magické myšlení". Mám na mysli takový způsob uvažování, při němž spoléháme na své vlastní síly a nikoliv na sílu a působení Svatého Ducha. Jsou hrubší a jemnější odstíny toho magického myšlení - hrubším je vyslovená magie, jemnější způsob tohoto poklesku ve zbožnosti můžeme vidět na případu proroka Mojžíše, který dostal od Boha pokyn vyvést vodu ze skály a udeřit při tom do kamene svou holí (Num 20,6-13). Mojžíš to udělal a když se v první chvíli nic nedělo, udeřil ještě jednou - projevilo se tím něco nemocného, co se skrývalo v jeho mysli. Jakoby zapochyboval, že Bůh si toho prvního úderu všiml, nebo se domníval, že úder musí být proveden důkladněji, jinak to před Bohem neplatí, či ho ovládal netrpělivá představa, že je asi potřeba praštit do skály ještě jednou, aby se to počítalo... Možná to byl projev netrpělivosti nad prodlevou Hospodinova zázraku - čili mimoděčné povýšení se nad Boha, k němuž se v ten okamžik zachoval jako k pomalému služebníku. Bůh jej za tento nedostatek v jeho způsobu myšlení a za jeho nedostatečnou víru prohlásil za nehodného vstoupit do zaslíbené země. Tím se něco sděluje i nám. Doufáme-li ve věci vedlejší a nepřikládáme-li hlavní význam činnosti Ducha Svatého, je to nedostatek víry, pokory a úcty čili nesprávný vztah k Bohu - a ohrožujeme tím svůj vstup do Božího království.
Nedostatek víry v Ducha Svatého a převaha důvěry ve vlastní činnost se může projevovat na nejrůznějších úrovních - v oblasti osobního duchovního života, v oblasti církevní správy, v oblasti liturgické apod. Nejčastěji se projevuje v osobním duchovním životě, kde mnoho lidí přikládá svým dobrým skutkům, svým asketickým výkonům, množství vykonaných modliteb či jiné své zbožné snaze nějaký zásadní význam. Jenže zbožnými skutky nejsme posvěceni a spaseni, ale blahodatí Ducha Svatého, s nímž máme těmito skutky spolupracovat. Především se však uzpůsobujeme k naplnění Svatým Duchem vynakládáním úsilím o proměnu své mysli, změnou smýšlení - např. pokáním. Zajímavé by bylo sledovat, do jaké míry magické myšlení proniká do našich obřadů, jak se objevuje v přesvědčení, že není-li to či ono provedeno jediným správným a přesným způsobem (který je mimochodem v některých případech v různých dobách, či u různých národů a světových pravoslavných tradic odlišný), tak to prostě neplatí. (Do naprosté dokonalosti to dovedli ruští starověrci, kteří pro jistotu čtou při modlitbách i čísla stránek a technické poznámky, protože i ty jsou součástí posvátného textu, z něhož se přece nic nesmí vynechat, jinak by mohlo být celé to čtení marné.)
* * *
Veškerý posvátný církevní život je projevem působení Svatého Ducha. Když lidé přicházejí do chrámů, mají nutkání se modlit, vyzpovídat se a přijímat svaté Tajiny - to je dílo Svatého Ducha. Rozvíjení víry a duchovní růst v pokoře je darem Ducha Svatého. Jak by bez jeho přispění dokázal člověk věřit v to, co je neviditelné a vymyká se veškerému rozumovému chápání (např. víra v trojjedinou Boží Trojici). Kaje-li se kdo upřímně a celým srdcem chápe, že jak je Bůh dobrý, je to dotyk blahodati Svatého Ducha. Duch Svatý hněte lidskou duši, mění nás v průběhu života v církvi. Stáváme se jinými. Působení Svatého Ducha můžeme zřetelně cítit - kdykoliv naše srdce zjihne (viz církevně-slovanský termín: umilenije), zatouží po modlitbě, zatouží po liturgii a po sv. Tajinách. Kdykoliv v sobě cítíme impulz, který nás vede k odvrácení od hříchu a vášní, pocítíme odpor ke hříchu a zatoužíme po čistotě - to je zřetelný projev Svatého Ducha, kterou svou blahodatí pohladil lidské srdce. Když cítíme soucit s člověkem a když se v nás rozhoří láska ke Kristu a touha dát mu svůj život - to naplnil naše srdce Svatý Duch. Jedině ve spolupráci s Duchem Svatým se může člověk opravdově modlit. On způsobuje, že člověk je schopen obracet se k Bohu jako ke svému Otci.
Jsme zvláštní bytostí složenou z toho, co je tělesné, a z toho, co je duchovní. Tím se lišíme od zvířat, která jsou i přes pozoruhodnou inteligenci některých z nich, jen tělesná. Pro anděle, kteří jsou jen duchovními bytostmi, je nepochopitelné, jak se může duchovní v jedné osobě spojovat s materiálním. Naše duchovní složka, které říkáme duše, je součástí duchovního světa. Tělem žijeme ve světě hmotném. Jsme tedy bytostí žijící současně ve dvou světech. Komunikace duše s duchovními bytosti a s Duchem Svatým je jí vlastní, stejně tak jako je lidskému oku přirozené vidět předměty tohoto světa a lidskému uchu slyšet zvuky materiálních vibrací. Stav duše pak může pak ovlivňovat i kvality tělesné - a to v dobrém i ve zlém.
Kdo má otevřenu duši, tj. odvrácenu od tělesného a hmotného k duchovnímu, může slyšet hlas andělů či rady Svatého Ducha. Ap. Pavel píše, jak jim Duch Svatý dával pokyny, kam jít a kam nechodit. Pro člověka pohlceného materiálním a tělesným je to obtížně uvěřitelné. Při tom naslouchání Svatému Duchu je pro církev a její správu (a stejně tak i pro osobní duchovní život) kriticky důležité. Dnes kvůli tomu chodíme alespoň ke starcům, abychom vyslechli jejich rady.
Právě současná naše neschopnost otevřít duši k naslouchání Svatému Duchu nás v církvi dostává do neřešitelných situací. Zdá se mi někdy, že už se blíží doba, kdy duchovní a duševní stav rostoucí části věřících i duchovenstva už jim nedovolí, aby vytvářeli společenství, které by bylo církví. Zaujetí materiálními předměty z nich učiní kořist démonického klamu a ten z nich učiní blázny. Kouzla technologií, všudypřítomné jitření vášní, mravní nečistota, tělesné blaho a duševní stres, roztěkanost, komplikovanost života, špatně pojatá vzdělanost, duchovní neukotvení a udržování lidí v celoživotní nezralosti a rozptýlenosti, orientace na vnější věci - to vše jsou rány, jimiž krvácí lidské srdce, které pak nemá sílu k duchovnímu životu. Jsme jako prasklé nádoby, v nichž se neudrží blahodať Svatého Ducha, kterou v církvi dostáváme. Zato se v nich výborně drží bahno vášní, jimiž naše duše přetékají.
Svatohorští starci říkají, že Bůh člověku naplní takovou nádobu, jakou mu přinese. Přineseš-li malou nádobu, naplní ji. Přineseš-li velkou, naplní ji také. Tou nádobou je naše srdce. Uvolníš-li v srdci kousek místa, Bůh ti to volné místo naplní blahodatí Svatého Ducha. Uvolníš-li hodně místa, Bůh ti dá mnoho blahodati. Kolik blahodati dostaneš, závisí na tobě. Dnešní lidé však jen těžko uvolňují ve svých - marnostmi naplněných - srdcích sebemenší kousíček místa. To je jeden z hlavních problémů současného církevního života. (Viz otitulkovaný film s výroky starců)
Bez srdce naplněného blahodatí Ducha Svatého nemůžeme mít dar moudrosti ani jiná charismata. Hlavně nám schází dar střízlivého duchovního zření. Vše řešíme nikoliv jako duchovní lidé, nýbrž po lidsku - tj. v souladu se svými vášněmi. Chováme se jako šílenci, kteří se úporně drží svých halucinací. To je stav nás, křesťanů na počátku 21. století.
* * *
Náš církevní život by mohl být jako sídlit v zelené oáze u studny v hojnosti, ačkoliv kol dokola jen bezvodá poušť. Dostáváme v církvi vše, co potřebujeme. Není nic důležitého a skutečně věčně blaženého, co by nám Svatý Duch nemohl a nechtěl udělit.
Duch posvěcuje anděle na nebi a kněze na zemi. Všechno krášlí. Oči slzami, tělo krásou, srdce bázní Boží, mysl moudrostí, duši steskem po ráji. Chrání nebeské hvězdy i lidské duše. Těla před nemocemi a duše před démony. Rozestavuje ochranné anděle. Mocným vkládá do nitra milosrdenství, maličkým dává pokoru, nemocným trpělivost. Je odvahou mučedníků, radostí ctihodných mnichů, nadějí zkoušených. Skrze Svatého Ducha působí Boží moc ve světě. Je naším životem a nadějí na spásu. Bez něj nemůže nikdo být skutečným křesťanem a nemůže získat věčný život. Křesťanu se Svatý Duch uděluje skrze svaté Tajiny, pomáhají mu při tom dobré skutky člověka, a roste a zhojňuje se v jeho srdci opravdovým pokáním, modlitbou a přijímáním Těla a Krve Kristových. Člověk musí získanou blahodať Svatého Ducha v sobě ochraňovat čistým životem, vyvarováním se poklesků a hříchů. Dále ji rozhojňuje pokorou, objevuje se v něm při modlitbě a zdokonaluje člověka přiváděním k lásce.
Svatého Ducha však zarmucujeme pácháním hříchů, vyháníme jej ze své duše návykem na všechny smrtelné hříchy, zvláště na smilstvo a pýchu. Úplně jej pak odeženeme od svého srdce nevírou, rouháním, zoufalstvím (tj. beznadějí).
Křesťan, který v sobě nosí oheň Ducha Svatého, s úctou opatruje svých pět smyslů, aby jimi nezhřešil před Bohem. Chrání svůj jazyk, aby neodsuzoval, zrak, aby nehleděl na věci daremné, sluch, aby nenaslouchal špatnostem, myšlenky, aby netoužil po tom, co se křesťanu nesluší, tělo, aby nerozpalovalo nečistotou, duši chrání jako svůj nejdražší poklad, aby nebyla vykradena nepřáteli.
* * *
Na závěr se zmíníme o skutečnosti, že Duch Svatý sjednocuje - tím vytváří sbor, shromáždění čili církev. Slovní termín, který řeckojazyčné prvotní křesťanství zvolilo, je dosti výmluvný. Tehdejší řečtina používala nejméně tři pojmy pro různé typy shromáždění, křesťané si vybrali jeden, kterým zároveň definovali, jakým druhem shromáždění církev není a naopak - čím vlastně na rovině lidské a sociální křesťanská shromáždění jsou. Církev není ani agora (srocení davu) ani synklit (schůze elity), ale ekklisia - čili shromáždění pozvaných, všech oprávněných. To právě Duch Svatý povolává, opravňuje a dává lidem schopnost překonávat rozdílnosti a přebývat v jednotě. Zpíváme o tom v kondaku Padesátnice:
rozdělil tím v Babylonu národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými,
povolal všechny ke sjednocení...
Víme, jak těžko se ve světě hledá jednota - zvláště taková, která není založena jen na společném zájmu či na sdílení jedné ideologie. Jednota v Duchu Svatém je daleko hlubší. Je to jednota v lásce, vzájemné pokoře; jednota ve službě Jedinému Bohu a jednota ve zření stejné duchovní reality.
Lidé jsou tak různorodí - povahou, genetikou, předsudky, vzděláním, světonázorem, preferencemi, sklony atd. To je známá věc. Méně si už lidé uvědomují, že všechny tyto charakteristiky mají zásadní vliv na to, jak vnímáme a vyhodnocujeme objektivní realitu. Zdálo by se, že to, co se kolem nás děje, co někdo řekl či udělal, jak něco vypadá apod., jsou objektivní skutečnosti, jejichž přesný popis stojí mimo diskusi a všichni je vnímají stejně a bez problémů se na nich shodnou. Omyl! Díváme se na stejný předmět, a přesto každý můžeme vidět něco úplně jiného. Obraz reality, jak se dostává do naší mysli, je vyhodnocován a mimovolně upravován podle našich dosavadních zkušeností, podle znalostí, podle předsudků, povahy a jiných předpokladů. Aniž si to uvědomujeme, vždy nějaký aspekt obrazu reality potlačujeme, jiný překrucujeme, něco zdůrazníme - a to tak, abychom pokud možno viděli to, co chceme vidět, resp. co jsme zvyklí vidět nebo co odpovídá našemu dříve utvořenému názoru, jak by mělo vypadat to, nač hledíme. Takové editování reality je "přirozenou" vlastností neočištěné a neosvícené mysli. Patří to k našemu starému (Adamovu) lidství. Díky tomu vznikají mezi lidmi neshody, spory či války. Tohoto poškození naší mysli využívá ďábel, aby si s námi "pohrával".
Dnes to dobře vidíme u nás v církvi, resp. na církevních sporech. Hledíme všichni na stejnou realitu, ale nevidíme to samé. Naopak vidíme úplně a zásadně rozdílné obrazy toho, co se kolem nás děje. A podle toho se chováme a nedokážeme se dohodnout. Hádáme se, kdo má pravdu a kdo vidí správně. Každý se snažíme prosadit a dokázat svou pravdu, ale ti, kteří vidí jinak, jsou vůči všem argumentům hluší. Mají svůj pohled. Který je ten pravý? A je vůbec některý z nich pravý?
Svatý Duch tam, kde působí, překonává toto poškození lidské mysli, a dává věřícím schopnost vidět stejnou realitu, shodnout se a nalézat k sobě cesty. Tím se lidé stávají použitelnými pro církevní jednotu. A zkušenost nám ukazuje, jak vzácná tato jednota je a jak nesmírný má význam.
Administrátor
--- 4. 6. 2015
Služba místním mučedníkům
Služba Janu a Jeronýmovi
Nová (jazykově trochu upravená) verze (v. 0,7) služby k mučedníkům kostnickým - Janu Husovi a Jeronýmovi Pražskému. Na pravoslavi.cz/download:
jan-hus-sluzba-w.pdf
nebo verze pro vytištění brožury: jan-hus-sluzba-broz.pdf
----------
Od 5. června t.r. verze 0,71 (opraveno ještě pár drobností)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1070 do č. 1073)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.