Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 22. 9. 2015
16. NEDĚLE PO 50nici; o svěřených hřivnách
O hřivnách a závistivci
Podobenství, která Pán Ježíš pronášel, jsou často převzatá z reálií obyčejného života nebo z obecně známých společenských událostí či zvyklostí. Kromě jiného to má pro kazatele tu výhodu při výkladu, že může se může nad těmito fabulacemi zamýšlet na různých úrovních či si příběh otáčet tak, aby na něj mohl hledět z různých stran. Tím vznikají někdy zajímavé průniky do významu vyprávění, nečekané možnosti výkladu a potažmo lze odtud načerpat všelijaká v příběhu skrytá poučení.
Jedním z nejbohatších zdrojů celého spektra úvah se zdá být dnešní podobenství o hřivnách. Jeho osou je chování a osud toho, kdo zklamal očekávání svého pána, a se svěřenou jednou hřivnou nic nepodnikl. Zakopal ji. Z hlediska společensko-právního to bylo v té době zcela správné a chvályhodné jednání, protože zakopat svěřené jmění na místě, které bylo známo jen jeho držiteli, bylo považováno za spolehlivý a zodpovědný způsob úschovy.
Trezory ještě nebyly tak rozšířené, fabky a komplikované uzamykací systémy včetně elektronického zabezpečení - to vše je vynálezem současným a je to reakcí na skutečnost, že snad nikdy se ještě tolik nekradlo, jako dnes. (Kde jsou ty doby, kdy se auta nechávala nezamčená, nebo k relativně spolehlivému zabezpečení stačil zámeček ve dveřích a obvyklé používání klíčku k nastartování vozu; v současnosti bývá obyčejným standardem šest, sedm a více zabezpečovacích prvků.) Dříve kradli lupiči a obchodníci, zbytek společnosti kradl výjimečně. Dnes kradou tím či oním způsobem, přímo či nepřímo, loupeží či nepoctivostí, skoro všichni s výjimkou několika poctivců (možná je to tím, že tak velkou část společnosti tvoří obchodníci, čili překupníci, distributoři, prodejci, dodavatelé, transportéři, kšeftaři, bankovní pracovníci, dovozci, spekulanti...).
Když je v Ježíšově podobenství těžce kárán tento služebník, který se tak zodpovědně postavil k zajištění úschovy svěřeného stříbra, pak to tedy rozhodně není usvědčení z nepoctivosti, či lehkomyslnosti nebo lajdáctví při splnění úkolu opatrování cizího majetku. Nikoliv, ve hře je něco jiného.
* * *
Existují jiné tradiční výklady tohoto podobenství, které jsme zde jistě už někdy probírali. Dnes se pustíme do volného myšlení při pronikání do příběhu. Můžeme třeba hádat, zda ten, kdo dostal svěřenu jen jednu jedinou hřivnu, nepropadl závisti. Viděl, jak jeden služebník dostal deset hřiven, jiný dostal pět, ale on obdržel jen jednu jedinou. Možná to chápal jako křivdu a zmalomyslněl. Řekl si, že když pán tak málo důvěřuje v jeho schopnosti, nemá smysl, aby se o něco snažil. Nepochopil, že právě teď je ta doba, kdy se může osvědčit, ukázat, co dokáže, a získat v očích svého pána trochu více uznání a důvěry.
Jenže místo takových myšlenek se mu v hlavě stále jen honí závistivé úvahy, proč tamten dostal deset a tenhle pět, zatímco já jen jednu. Závist je hrozná vlastnost. Podle Otců je to nejbláznivější vášeň - člověk, který se nechá opanovat závistí, ze sebe před nebem i peklem učiní naprostého hlupáka. Zatímco ostatní vášně dávají člověku alespoň dočasnou a klamnou slast, tak závist nedává člověku vůbec nic, a navíc mu vše bere.
Závist ochromuje vnitřní tvořivé síly v člověku. Závisti propadlá lidská duše není s to nic vytvářet, jen ničit. Má-li člověk možnost, tak kvůli závisti spíše uškodí druhému člověku, než aby sám vytvářel nějaké hodnoty. Spíše bude kazit někomu práci nebo mu ji znemožňovat (když mu to jeho postavení umožňuje), než aby sám udělal něco jiného a lepšího. Lidské nitro závist uvádí do stavu vnitřní destrukce a zpustošení. Je to vskutku démonický stav - vždyť démoni nic netvoří, ale jen ničí, a vše kvůli sžíravé závisti vůči člověku či nepadlým andělům.
V tom služebníkovi z dnešního evangelia pracovala závist, ale skrývala pod maskou oddané a pečlivé služby pánu, jemuž se služebník snaží podkuřovat. To pán samozřejmě prohlédl, a proto tak přísně potrestal svého služebníka jako toho, kdo nejenže nepracoval, ale ještě se přetvařoval a svou neschopnost vydával za ctnost.
Zde se nám výklad pomalu překlápí do oblasti, kterou mívá Pán Ježíše ve svých vyprávěních zvláště na mysli, - tj. do vztahu mezi člověkem a Bohem. Závist nás činí podobným démonům a způsobuje, že ztrácíme Boží podobu. Kdo se vydá po této cestě ztratí nejprve schopnost porozumět Božím záměrům. Posléze se naplní hořkostí a jeho myšlení je ovládáno bolestí churavějícího srdce. A nakonec úplně ztrácí schopnost lásky. Lidi i Boha používá jen za nástroj ke splnění svých závistivých cílů. Závist nepřipraví člověka o víru - tento druh vášně je pozorouhodný tím, že v nás nezničí víru. (I démoni věří - a třesou se, jak praví Písmo.) Jenže naši víru znehodnocuje, protože lidské nitro, spalované temným plamenem závisti, ztrácí bohopodobnost. Tím dochází i ke zvrácení modlitby. Modlitbu závistivého člověka Bůh neposlouchá, ale místo Boha si ji bere ďábel. Své ke svému, že?
Mnozí zřejmě znají ten vtip - modlitba závistivcova: "Bože, dej ať sousedovi taky chcípne koza." Je to samozřejmě jen vtip, ale nese v sobě nějakou výpověď o absurdním duchovním stavu závistivého věřícího.
* * *
 |
Jak je psáno v evangeliu, Pána Ježíše Krista vydali velekněží Pilátovi ze závisti. "Závist bledá, zkázu druhému hledá," říká přísloví. Podle velkopátečních posvátných hymnů se vydáním Krista na ukřižování židé provinili hříchem nevděčnosti vůči tomu, kdo jim dobro činil. Nevděk a závist kráčejí vždy ruku v ruce. Vidíme to v naší církvi - u samých kořenů současné krize je mj. závist vůči hierarchovi, jemuž se mnohé podařilo a měl úspěch. A to malí lidé neodpouštějí. Odpustí vám nezdar i neschopnost, protože si z nich mohou učinit podstavec pro svou osobu. A vedle neschopného člověka může vyniknout i malý člověk - malý svým srdcem, svou úzkoprsostí, svou nepřejícností, svým egoismem. Jenže vedle schopného vůdce společenství si malí lidé připadají ještě menší. A tak toho, kdo nad ně vynikal, pomluvili a zorganizovali převrat. Nezastavila je ani skutečnost, že to byl jejich dobrodinec, kterému vděčí za vše. Závist a nevděk, to je společný jmenovatel toho, co se u nás stalo a čeho jsme zde byli svědky.
A pokud to sami věřící skrze věrnost církevnímu řádu a úctu k eparchiální hierarchii nezastaví, bude se to opakovat znovu a znovu. Už jsou tu zase lidé, kteří se snaží z nějakých kanálů skandalizovat sousedního hierarchu, zpochybňovat, usvědčovat. A (jaký div!) nepoužívají při tom řádné kanonické cesty, při které za případným podezřením z nějakých pochybení může následovat podání neveřejné stížnosti k synodu či vyvolání církevního soudu. Jenže to by žalobci museli používat důkazy, které obstojí. Protože takové důkazy zřejmě scházejí, tak se používá cesta veřejné skandalizace, manipulace a vytváření vzpoury. V takových chvílích, kdy někdo otřásá pilíři církevní struktury, je důležité, aby si sami věřící dokázali uvědomit, že veřejné (či dokonce medializované) obvinění (neřku-li urážení) osob v církvi je zavrženo svatými Otci. Veřejné přetřásání negativních osobních vlastností či nesprávných skutků nějaké církevní osobnosti lze snad pochopit v případě předvolební diskuse v církvi, ale pokoušet se smést již řádně ustanoveného hierarchu z jeho postu, a to ještě ke všemu za pomoci veřejného a mediálního obviňování ze skutečné či domnělé nemravnosti, je na mravní úrovni hříšné a na rovině kanonické je to zločinné. Poškozuje se tím celá církev, a proto je za normálních okolností takový způsob necírkevního chování vyšetřován a případně trestán.
Vidíme, jak hroznou sílu má závist spalující lidské srdce. Dokáže rozvrátit i církev. Nezastaví se před ničím. Dokonce s oblibou využívá předstírání zbožnosti. Takže kdykoliv cítíme k někomu z bratří a sester nepřízeň a odmítavé rozpoložení v srdci, pak bychom měli začít pochybovat o upřímnosti své zbožnosti.
Jeden z kořenů závisti je nedostatek vděčnosti. Nevděk je opět jedna z nejhorších lidských vlastností. Odsouzení tohoto žalostného hříchu je skryto i v Desateru - ctít budeš otce svého a matku svou. Vztahuje se pochopitelně i na duchovní rodiče - a to tím více, čím význam duchovního převyšuje vše tělesné. Nejsmutnějším jeho projevem pak bývá nevděk vůči knězi či kmotrům, a kněze vůči svému světiteli. Je obtížné si představit, čím by mohlo být nevděčné chování ospravedlněno. Každopádně bývá na takovém chování něco jidášského a je v souvislosti s duchovním odumíráním takového nešťastníka. Asi všichni čtenáři cítí, že se tím opět letmo dotýkám i některých aspektů naší krize. Je to tak smutné téma, že raději je už nebudu rozvíjet a otočím list.
* * *
Jak krásný je pohled na člověka, který přijímá, co mu Bůh dává! Spokojí se s tím, co mu život přinesl, a s pozicí, do níž ho "osud" postavil. Krásný je pohled na takového člověka, protože v něm nacházíme vnitřní mír, radost a vyrovnanost. Zatímco závistivec je plný neklidu, neustále si na něco stěžuje, někoho přesvědčuje o své pravdě a něco proti někomu kuje. Je to nemocný člověk. Shlukují se kolem něj lidé podobně nemocní a nenaplnění či neklidní, jako je on sám. Toho všeho jsme zde byli svědky. Nic pěkného to nebylo.
Naopak vděčný člověk se stále raduje, a vždy nachází důvody k vděčnosti Bohu i lidem. Děkuje za každý den. Je krásné a inspirativní takového člověka znát a být mu nablízku. Jeden takový anděl v těle může vědět o Bohu více, než celá teologická škola plná učenců.
Dnešní čtení nás přivedlo až sem - k myšlence na duchovní povinnost vděčnosti. A to především vůči Bohu, ale zároveň i vůči lidem. Měli bychom přijímat, co nám život přináší, nereptat, ale vidět ve všem Boží péči o nás. Někdy se nás Bůh pokouší přivést k sebepoznání i skrze nedostatky a třeba i hříchy okolních lidí. „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). A tak se snažme - ač je to někdy těžký zápas se svým egoismem - vykřesat v sobě trochu té vděčnosti i za těžkosti, které nám způsobují naši drazí bližní a bratři.
A na úplný závěr o něčem pěkném - o pokoře:
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."
(Jiří Wolker: Pokora)
P.S.
Výzva k vděčnosti v sobě obsahuje i biblické volání k tomu, abychom za všechno Bohu děkovali. »Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.« (1 Tes 5,18) Tedy děkuji ti, Bože, za tu jednu hřivnu, a děkuji i za půl hřivny. Ostatním dej mnoho darů, aby ti mohli přinést více užitku, já budu navěky dobrořečit za to, že o mně víš, a více mi už netřeba - kéž je navždy požehnané tvé jméno!
Na toto téma přeložil náš hypodiákon (jemuž tímto děkuji!) článek od archimandrity Daniela. Takže si můžete jako ilustraci v výše řečenému přečíst něco o vděčnosti: zde.
Administrátor
--- 15. 9. 2015
Jak se ženy a muži stávají pravými velikány
K památnému dni Stětí Jana Křtitele
Příběh, který je v evangeliu (Mar 6,14–30) k tomuto dni podáván, je hrůzostrašný, až hororový, ale při tom zajímavý tím, že je sondou do hloubi našeho lidství - až k tomu, čím se kdesi v hlubinách odlišuje ženství a mužství - a jejich stín. V našich úvahách k tomutu tématu a dnešnímu svátku budeme čerpat z kázání sv. Jana Zlatoústého, které se nám dochovalo.
Nejsilnějším a nejstrašnějším je v našem příběhu obraz ženy - Herodiady. Právě na ní je ukázáno něco typického pro ženskou přirozenost. Jak praví sv. Jan Zlatoústý, žena je stvořena tak, že se může stát největším z lidí nebo nejhorším z nich. Tento fascinující potenciál, který v sobě samotný princip ženství ukrývá, je ve svém nejkrásnějším květu vidět na osobnosti přesv. Bohorodice, která je největší ze všech svatých. To bychom měli mít na paměti - nejblíže Bohu a největším v lidskosti i svatosti nebyl v celých lidských dějinách žádný muž, ale žena. Příklad této Nové Evy nám staví před oči pravidlo, které se někomu může zdát paradoxní, - že cesta vzhůru vede pro ženu skrze pokoru a poslušnost. Tím se stává každá žena velikou.
Obraz Herodiady nám naopak demonstruje, že touha po moci a vládychtivost dokáže ze ženy učinit to nejhorší, s čím se lze v lidském světě setkat. Tyto vlastnosti, které ženu úplně zničí - duchovně i morálně - a učiní z ní téměř démona, se mohou projevovat různě - prahnutím po vládě nad státem nebo společností či firmou, či jako touha někoho ovládat, s někým manipulovat. Žena může dychtit po panství nad mužem či si rozkoš vládnutí suplovat majetkem i jinými drahými věcmi, barevnými kovy a šatstvem nebo svou tělesnou krásou, kterou si s vynaložením neuvěřitelného množství energie, času a peněz pěstí. Dáma dokáže (s emocionální intenzitou pro muže nepochopitelnou) žárlivě soupeřit o prvenství v kráse s okolními "konkurentkami", klanět se své pohlednosti jako modle. Je politováníhodné, jak se sžírá bolestnou zlostí, když se této modloslužby adorující její krásu, neúčastní všichni z blízkého i vzdáleného okolí. (Podle jakési dávné legendy to byli démoni, kteří naučili ženy tajemství zkrášlování, kosmetiky a jiných tomu podobných dovedností.)
Dnes se pochopitelně už stala z kosmetiky běžná součást života a kultury naší společnosti, a nikdo v této zemi snad nehodlá ženám zakazovat líčit se, pokud chtějí. K dokonalosti nelze nikoho nutit. A šminky jsou při současném duchovním stavu lidí u nás tím posledním problémem. Nicméně na křesťanskou výzvu k pokoře a poslušnosti by pravoslavná žena slyšet měla. Vždyť je to výzva příkladu samotné Panny Marie.
* * *
1 ... vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním,
2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží.
3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy -
4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům. (1 Petrův 3,1-5)
Zde je načrtnut obraz ženského ideálu, který nespočívá ve vnější kráse, ale v tom, do jakého stavu přivede žena své srdce.
Pak v dnešním strašidelném příběhu vidíme dva muže: Jana Křtitele a Heroda. Jan Křtitel, úctyhodný pro mravní čistotu a svou spravedlnost. Herodes bezectný jako vladař i jako člověk kvůli své nespravedlnosti, neboť přestoupiv Boží zákon, žil ve smilstvu a nakonec míru svých nepravostí završil tím, že dal zavraždit toho, o němž věděl, že je nevinný a svatý. Co tyto muže přivedlo - jednoho ke spravedlnosti a druhého k nespravedlnosti? Jan na poušti přemohl své vášně, kdežto Herodes byl posedlý svými vášněmi, které jej zcela ovládaly, takže žil už skoro jako vepř. Vášně jsou pro muže původem pádu až na dno propasti nespravedlnosti. Zkrocení vášní však přivádí muže ke spravedlivému životu.
Proč spolu žili Herodes a Herodiada, ač to bylo nezákonné a národ to kritizoval? Bylo pochopitelně skandální, když vladař, od něhož se očekávalo, že půjde svému lidu příkladem, pošlapal Boží zákon, který byl principem národního sebeuvědomění a důvodem národní existence. Jenže Herodes bezhlavě toužil po smilstvu a Herodiada prahla po vládě. Oba přivedl jejich způsob života a myšlení téměř k zvířeckosti - Herodes je ovládán zvířecí bezuzdností v tělesných vášních, Herodiada posedlá duchem krutosti šelmy. Ženy hrozí ovládnout vášně duševní, např. vládychtivost, muže hrozí ovládnout vášně tělesné.
Muž pod vlivem přívalu vášně přichází o rozum. Každý muž to zná - jakmile se v něm probudí vášeň a narůstá, vypíná se postupně rozum a chování muže začíná být krok za krokem stále intenzivněji ovládáno vášní. Přesně to se stalo s Herodem, když před ním tančila Salome smilný tanec. Ztratil rozum a soudnost a nabídl jí vše, až do poloviny království. To může říci jen člověk, který je zdrogovaný nebo mu rozum zatemnila rozohněná vášeň.
Podlehne-li žena vášni mocichtivosti, stává se zlou. Její zloba se vymyká kontrole a stává se tím nejukrutnějším, co žije na zemi. Žena, která má od Boha nadání být zde tím nejněžnějším a láskyplným stvořením, dárkyní života, se proměňuje v naprostý opak těchto krásných vlastností. Náhle je z ní dravec, který jde chladně a promyšleně za svou kořistí. Proto Herodiada neváhá nastrčit svému "královskému choti" před oči svou svůdnou dceru a nechává ji předvádět se tak, jak se nesluší žádné ženě (natož dceři z vladařského rodu), jen aby ho dostala, kam potřebovala.
Podívejme se na jiný biblický příklad: Samson a Dalila. Samson, který měl už dříve slabost pro ženy, podlehl kráse Dalily a ovládla ho vášeň po ní, takže - ač to byl silák, bohatýr, obrovského vzrůstu, nejsilnější a nejudatnější z mužů, ztratil obezřetnost a nechal se Dalilou spoutat. Ten, komu dal Hospodin neuvěřitelnou fyzickou sílu, může být rozdmychanou vášní spoután jako slabý chlapec. Dalila prý také milovala Samsona, ale kvůli touze po penězích, pošlapala své city k němu, zradila ho a vydala nepřátelům.
Aby byly tyto zhoubné vášně přemoženy, musí se muž donutit spokojit se s jednou ženou a milovat jedině svou manželku. Překoná-li tím touhu po jiných ženách, může se stát spravedlivým mužem. Takový muž je způsobilý přijmout Hospodinova Ducha a dokáže se pak zachovat spravedlivě ve všech situacích, do nichž ho život přivede. Žena se musí naučit pokoře, přijmout muže za svou hlavu a poslouchat jej. Tato pokora ji povznáší ke svatosti a obdaří ji klidem a moudrostí. To je pro světské ženy jediná cesta do nebes. Pokora dá pak ženské modlitbě smělost a dokáže na Bohu vyprosit cokoliv dobrého.
Zároveň je překonání toho, co pro muže je "kamenem úrazu" a co je "kamenem úrazu" pro ženy, zdrojem radosti a skutečného štěstí. Bez pokory nedosáhne žena pokoje, a její srdce bude stále neklidné. Pramen blaha a uspokojení nachází totiž právě v pokoře. Muž zase v překonání touhy po smilstvu a cizoložství. Takoví lidé vnímají, že prožívají smysluplný život.
Tím, jak se ve společnosti rozmáhá smilstvo a nevěra, a všechny vášně jsou dovoleny, stává se narůstající část mužského pokolení nespravedlivá, loupeživá, zištná (korumpovatelná), bezcharakterní; slovo takových změkčilých mužů nemá žádnou váhu. A vládychtivé ženy, které se honí za kariérou, resp. našly větší zálibu v budování firmy či v dosažení vysokých manažerských pozic nebo v úspěchu, než v rození dětí a péči o ně? Co o nich říci, abychom je nezranili? Raději snad nehovořit. Často až příliš pozdě rozpoznají hořkost, která se skrývá na dně takového kalicha.
* * *
Před závěrem každého homiletického dílka by měla (dle klasické struktury) následovat tzv. aplikace, čili aktualizace tématu nebo jeho rozvedení do širších souvislostí. V naší současné církevní situaci se zacílení aplikace přímo nabízí.
Volání k pokoře není samozřejmě adresováno jen ženám. Žena má znát svou hlavu, kterou je muž, a muž má znát svou hlavu, kterou je Pán. Jedině v této hierarchické struktuře může manželství fungovat ke spáse obou, protože tak to odpovídá Božímu ustanovení. I v církvi platí - pro muže i pro ženy - že dobro sestupuje shůry na církevní život jedině, znají-li členové společenství svou hlavu. To znamená nepokrytecky uskutečňovat hierarchický princip církve. Když kněží ctí biskupa, věřící ctí kněze, kteří pak všechny vedou do Božího Království - muže, ženy i děti.
Avšak dnes máme v církvi dostatek herodů, kteří kvůli svým vášním (ať už je to pýcha vzpoury, nebo touha po penězích, prosazení své vůle nebo něco jiného), přestupují Boží zákon - Desatero, věrouku, tradici, kánony... Zmocňují se (ať už zvlášť či kolektivně) části pravomocí vrchního pastýře - a z biskupa si činí svou ovečku. A podle toho to se správou církve a jejím životem vypadá. Duch vzpoury a neposlušnosti, neshody a rozvrat. Jak to asi může dopadnout?
A ještě zpět k našim milým sestrám. Jeden ruský kněz, zamýšlející se v otištěném kázání nad událostmi kolem zavraždění Jana Křtitele, píše: "Mezi našimi křesťanskými ženami je také dost zlých herodiad, které nepřijímají poučení kněží, ale samy je chtějí poučovat. Jenže ať už je kněz jakýkoliv, je to Boží služebník oblečený do moci shůry. Dostávám celé balíky dopisů od špatných žen křesťanek, které nás, kněze, chtějí poučovat a dokonce vyhrožují: »Jestli neuděláte to, co chci, půjdu si stěžovat výš.« Nejprve jsem to všechno četl, ale byla to jen špína a hloupost; teď už to nečtu, ale házím to do kamen. A všechny tyto herodiady stojí zde v chrámě."
Kdepak, Rusko na nás nemá. To my jsme ještě dál. U nás naše ženy vyhrožují i biskupovi. Poučují ho, co je to láska, a spolu s touto láskou ho zahrnou i výhružkami, že ho budou "mediálně lynčovat" (ano, to se děje v pražské eparchii - jakási láskyplná žena, která stále něco někam píše o lásce, teď poslala svému biskupovi dopis s hrozbou lynčem v médiích). V jednom pražském chrámu organizují naše herodiady, roztouženě zamilované do mnicha, jehož biskup přeložil jinam, vzpouru proti eparchiálnímu archijereji (ale jinak jsou to velmi zbožné sestry).
* * *
Tak tedy, čím uzavřeme dnešní úvahy? Bůh pro všechny lidi vytyčil cestu, která vede vzhůru. Je to cesta od přízemnosti k velikosti. Přeje si, abychom se všichni stali velikány. Jenže v čem spočívá lidská velikost? Abychom se připodobnili Bohu. A jak se stáváme Bohu podobnými? Nelicoměrnou láskou. A jaká cesta přivádí k opravdové lásce? Je to překonání vášní.
Zde na zemi je to dílo nenápadné, ale pro Boží Království je to jedna z největších věcí, které zde můžeme učinit. Zdejším lidem to zůstává utajeno - ještě skrytěji, než poustevník v poušti:
Tak se vstupuje do pravé lásky. Jen málokteré biblické čtení tak zřetelně, až drasticky, vykresluje, čím se liší láska od vášně, a jak neslučitelná je vášeň s láskou. Vášně spalují nitro člověka, činí ze srdce vyprahlou mrtvou poušť. A podobně se pak chová vášnivý člověk i ve svém životě - pálí mosty, vztahy se stávají pouští, dopustí se jakékoliv nespravedlnosti; člověk puzený vášní je schopen čehokoliv, nakonec i loupeže, násilí a - nedej, Bože, - třeba i vraždy.
»... mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on..."« (Matouš 11,11)
A co Pán Ježíš praví o podstatě toho díla? Co je k němu potřeba získat? Pokoru a čistotu od vášní, jakou mají děti:
»1 V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?"
2 Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
3 a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
4 Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.« (Matouš 18. kap.)
Co všechno se dnes skryje pod slovem láska! Myslím, že se brzy dočkáme romantického filmu o Herodovi a Herodiadě, který bude mít podtitul: O velké lásce, které Bůh nepřál.
Ubohost a malost člověka zotročeného vášněmi je evidentní zvláště ve srovnání s velikostí, svobodou, spravedlivostí a milostivostí lidského ducha osvobozeného od vášní. Kdy už to můžeme pozorovat zřetelněji, než postavíme-li na jednu stranu Heroda s Herodiadou, a proti nim sv. Jana Křtitele?
Administrátor
--- 9. 9. 2015
Chystá se u nás další puč?
Vzpoura přesně podle ústavy
V posledních dobách se v naší církvi stále častěji mává praporem ústavy a řeší se elementární otázky principů pravoslavného hierarchického řádu. Je na místě se ptát, zda ty principy naši současníci už opravdu nechápou, resp. zda to prostě nejsou ochotni (a případně už ani schopni) chápat.
Skutečnost, že zde máme vedle posvátných kánonů i ústavu, předpokládá jistou úroveň zralosti místního církevního společenství. Ústava od nás totiž požaduje určité schopnosti pokory, lásky a vzájemné úcty. Prostě lidsky řečeno schopnost se dobrovolně podřídit a společně tak pracovat ve prospěch celku. Do takového konstruktivního církevního prostředí byla ústava v dobách sv. Gorazda koncipovaná. Jenže pokud schází dobrá vůle a srdce křesťanů jsou ovládána duchem vzpoury, pak jsou jakákoliv "pravidla dobré vůle" jen zneužívaná k neposlušnosti a svévoli.
* * *
Chápu ústavu naší církve v tom smyslu, že je to adaptace kanonické praxe na místní poměry a zároveň, že umožňuje zapojení co největší části věřícího lidu do správy církve. Ve prospěch tohoto zaangažování věřících se biskup může vzdát části svých pravomocí a delegovat ji na sborové orgány.
K tomu je však potřeba ihned dodat: občas se tu hovoří o ústavní praxi, jako by měla zajistit jakousi demokracii v církvi. Pokud takové výroky nejsou jen nedorozuměním, ale myslí se vážně, pak je to zcela zvrhlé pojetí pravoslavného církevního života. Demokracie nemá v žádném případě v církvi místo, protože odpovědnost za správu církve, resp. eparchie, nese ve všech ohledech - před Bohem i před lidmi - jedině biskup, a proto nemohou být jeho pravomoci nikterak umenšeny, resp. uzurpovány nějakým orgánem, který žádnou duchovní odpovědnost nenese. Biskup, který by mohl být i v zásadních pastýřských či správních otázkách přehlasován nějakým sborem laiků a kněží, by nemohl nést odpovědnost. Vlastně by za takové situace ani nebyl biskupem ve funkci v plném smyslu toho slova.
Při výkladu ústavy musíme vycházet z toho, že praxe prováděná dle ústavy nesmí protiřečit kanonickému uspořádání církve a základní hierarchické struktuře církve. To ústava již od dob sv. Gorazda předpokládá, a proto jsou hned na jejím začátku kánony připomenuty. I kdyby se praxe církevní správy zakládala přesně na dikci ústavy, ale nerespektovala by při tom pravoslavnou věrouku a kánony, byla by to praxe bez debat heretická a nalézala by se mimo jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev.
Smyslem ústavou konstituovaných sborových orgánů není žádná demokracie v církvi, ale misijní zapojení co nejširšího okruhu duchovních a věřících do správy církve. Pochopitelně se tím však myslí takové zapojení, které odpovídá jejich postavení, čili nemohou suplovat biskupa. Má-li zůstat jejich působení v těchto orgánech v rámci pravoslavné církve a její věrouky, pak se samo sebou rozumí, že toto působení musí podléhat vedení biskupa.
Jelikož se pastýřské a správní vedení církve přímo odvíjí od duchovenských a hierarchických pravomocí, platí pro správu církve analogie se svěcením duchovenstva. Stejně jako sebevětší počet kněží a laiků nemůže kolektivně vysvětit ani jednoho biskupa, ale jediný biskup může vysvětit libovolné množství kněží, tak žádnému počtu kněží a laiků nemůže být v pravoslavné církvi dovoleno, aby přehlasovali biskupa. Biskup se samozřejmě může podřídit názoru sborového orgánu dobrovolně a může na něj v některých záležitostech delegovat svou pravomoc a odpovědnost (stejně jako může biskup např. delegovat kněze a poslat jej vysvětit chrám, což jinak konají jedině biskupové), ale ve věcech, které považuje pro správu církve a její pastýřské vedení za podstatné, musí mít biskup možnost prosadit svůj názor. Jinak buď nestojí ve své církvi na postavení biskupa, nebo to není pravoslavná církev.
Prosím, mějme na paměti, že v životě církve nelze od sebe úplně oddělovat věci správní, záležitosti kanonické a hierarchické a věci věrouky či spirituality. Všechno jsou to sice určité tématické oblasti, ale jsou spolu vždy bytostně propojeny. Kanonické věci jsou neoddělitelné od spirituality (kdo se bouří proti biskupovi, vzdaluje se od vnitřního míru a nemůže se správně modlit, a znemožňuje to i mnoha dalším); hierarchický řád církve je přímo propojen s věroukou, čili s vírou v Církev Kristovu, kde stojí apoštolé a jejich nástupci biskupové na místě Kristově. Je to podobné jako v biologickém těle, kde jsou jednotlivé orgány a mají různé funkce, ale všechny jsou na sobě vzájemně závislé, ovlivňují se a jejich činnost je propojena; dohromady pak společně vytváří živoucí organismus. Proto není možné říci biskupovi: "Ty se starej o věci pastýřské, hlásej slovo Boží, vyučuj věrouku a služ liturgie, a záležitosti správní, personální a finanční nech nám, o to se nestarej."
Kdybychom dovolili, aby u nás nějaký sbor laiků a kněží přehlasoval biskupa a podřídil si ho, takže nebude mít možnost vykonávat v plné míře své biskupské správní a pastýřské pravomoci, tak už nejsme v pravoslavné církvi, ale spíše v Církvi československé husitské, kde prvního tamního patriarchu "vysvětil" nějaký kolektivní orgán kněžstva, a kde mohou kněží a laikové ustanovovat a odvolávat biskupa, jak se jim zachce. V takovém případě by už nebylo žádného důvodu, proč bychom nemohli hlasovat třeba i o věrouce a kolektivně rozhodovat, zda budeme v naší "pravoslavné církvi" uznávat Boží Trojici, či nikoliv (jako se to prý kdysi dělo v Církvi československé).
* * *
Ano, součástí místní tradice je existence různých sborových orgánů, kde mají zastoupení biskupové, kněží i laici: sněm, různá shromáždění a rady. Tyto orgány mají ústavou definované své složení i svou úlohu v církvi. A tato úloha není rozhodně malá. Máme-li však zůstat součástí světového svatého Pravoslaví, musí se vše toto dít nejen podle ústavy, ale samozřejmě i podle posvátných kánonů a věrouky. A to znamená, že eparchiální biskup má plnou pravomoc nad svou eparchií. V pravoslavné církvi mu tuto pravomoc nikdo nemůže upírat. Nezpochybňujeme, že je u nás ústavou zavedeno, aby se v obyčejných správních záležitostech biskup (s ohledem na místní poměry a potřeby zdejší církve) části této pravomoci dobrovolně vzdal, aby si dal poradit a dal možnost všemu církevnímu lidu, který je zastoupen zvolenými členy sborového orgánu, podílet se na správě církve. Hierarchické postavení biskupa však nepřipouští, aby nemohl ve věcech důležitých vést církev podle svého svědomí, své moudrosti a podle duchovního daru, který mu byl při chirotonii udělen.
Jaké jsou pravomoci eparchiálního biskupa v rámci jeho eparchie? Na to lze odpovědět jedním slovem: "Všechny." Rozumí se, že s výjimkou těch věcí, které jsou věroukou či kánony biskupovi výslovně zakázány.
* * *
Když vladyka Gorazd koncipoval místní ústavu, měl kolem sebe v církvi lidi, kteří ve své většině ctili hierarchické postavení. Patřilo to ostatně k tehdejší době, kdy měli lidé ve společnosti všeobecně větší úctu k autoritám a více smyslu pro podřízení se tradicím a řádu; většina pravoslavných věřících navíc přestupovala z katolické církve, kde byla hierarchická správa církve běžně známou věcí. Navíc požíval vladyka Gorazd i významné osobní vážnosti a nelicoměrné úcty od svých spolupracovníků a věřících (platí to alespoň pro většinu z nich). Takže církev podle místní ústavy docela dobře fungovala a žádný sborový orgán by si zřejmě nedovolil postavit se do tvrdošíjné opozice vůči svému vladykovi.
Dnes je situace úplně jiná. Duch poslušnosti a úcty k biskupské úrovni už není zdaleka tak silný a tak rozšířen, jako tenkrát. A nehovořím tu o ateistickém okolí, ale o společenství věřících. Nemá smysl to příliš rozebírat, všichni jsme dětmi své doby, všichni jsme tímto úpadkem poznamenáni. Jenže sborové orgány nemohou v pravoslavné církvi pracovat k prospěchu církve, pokud vzdorují vedení svého biskupa. To je potom stav, který paralyzuje církevní život.
* * *
Jak to řešit? Biskupa podle kánonů vyměnit nelze (to by byl puč a pučisté tím kanonicky a posléze i duchovně činí velký krok ven z Církve). Ani ústava ani kánony však nebrání vyměnit členy sborového orgánu. Pokud nemohou spolupracovat s biskupem, pak při troše zbožnosti uznají, že takový stav je v pravoslavné církvi absurdní a nic dobrého nepřináší. Svolá se nové ES a eparchie má možnost otevřít bránu novému vývoji. To přece není tragédie.
Pokud by opozice sborových orgánů vůči biskupovi pokračovala, pak by tím sami opozičníci kladli na stůl otázku, zda jsme vůbec způsobilí k samostatné církevní existenci, či zda by se neměla naše ústava zásadně upravit či dokonce změnit do té míry, aby jen realizovala základní kanonický řád. Dostatečným důvodem k takovému vývoji by bylo zjištění, že nejsme schopni plnit zároveň ústavu i kánony, že nemáme lidské schopnosti a duchovní způsobilost, které ústava od zvolených činovníků předpokládá, a že tedy byla koncipována pro jinou dobu, než je ta naše.
Obavy však vzbuzují zvláště projevy duchovního stavu některých lidí, jimž dává ústava postavení, z něhož mají možnost vytrvale rozvracet církevní společenství, aniž by se z toho museli někomu zodpovídat. Vždyť lidé nepokorní, zpupní, jimiž cloumá duch vzpoury a nepokoje, si vždy najdou nějaký důvod k neklidu a neposlušnosti. Zkušenost ukazuje, že nikdy nebudou spokojeni. Bude-li se situace u nás dál vyvíjet v současném protestantském tónu, dostaneme se do stavu, kdy zde bude muset někdo obnovit kanonický řád. Rád bych věřil, že jsme ještě schopni se vzpamatovat a začít se chovat jako pravoslavní věřící, kteří ctí církevní hierarchické principy, na nichž stojí kanonická struktura církve už od dob samotných svatých apoštolů.
P.S.
Nekomentované obrázky projevů dnes všeobecně triumfujícího ducha ducha vzpoury z Ruska a z Kosova i z české kotliny. Stále tentýž duch, který působí v dějinách lidstva, duch nepřítele zbožnosti, Božího řádu a pokoje. A vždy pod záminkou svobody, bezpečnosti a všelikého lidského blaha na zemi:
 |  |
 |  |
Administrátor
--- 17. 8. 2015
Nové články o athonských starcích
Hlas ze Svaté Hory Athos
Další dva články o Svatohorcích na rozcestníku Rady a výroky svatých Otců: Láska k pravdě a duchovní zápasy starce Georgia Grigoriatského a Osobní svědectví o starci Paisijovi starce Georgia Grigoriatského
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1441 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1082 do č. 1085)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.