Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 2. 1. 2016
Novoroční zamyšlení
Nad příčinami a řešením naší církevní situace
Vážení čtenáři,
dovolte mi malé novoroční zamyšlení, jak jinak, než nad naším církevním děním. Vycházím při tom z konkrétních vzpomínek a zkušeností, jež jsem nasbírala cestou životem v českém pravoslaví a konstatuji, že stav naší církve je odrazem intenzity a charakteru duchovního života nás všech.
Jestli dovolíte, začnu trochu osobně. Nejdůležitější aktéry našeho současného církevního dění, i toho krizového, s otcem Janem dobře osobně známe. Vladyka Jáchym byl mým zpovědníkem a já jsem jeho kmotra. S otcem Janem měli blízký kolegiální vztah; naše dcera jezdila na tábory do milované Hrubé Vrbky a má velmi ráda děti otce Tomečka, s nimiž ji poutá srdečné přátelství. Vladyka Kryštof nás zase v osmdesátých letech duchovně vychoval, ukázal nám hloubku pravoslaví a prostým způsobem nás přivedl k tomu, co je v duchovním životě důležité: láska k Bohu a k lidem, a také pokora. Vladyku Michala si pamatujeme jako tichého a slušného člověka – kněze, vladyku Simeona známe dlouho, a vladyku Jiřího jsme poznali v jeho čtrnácti letech.
Mnoho let jsme tu žili všichni jako jedna rodina, Bůh nám, myslím, žehnal, dával mnoho své blahodati a vše potřebné. Byly jistě i problémy, ale dokud jsme je překlenovali pochopením, trpělivostí, láskou a úctou k druhému, Bůh nás neopouštěl a dával nám do srdce i mnoho radosti. Bohužel se našli lidé, kteří si (tak trochu po českém způsobu) ponenáhlu přestali vážit toho dobrého, co zde bylo. Často se stávalo i to, že neofyté hned po příchodu do naší církve zaujali kritický a znevažující pohled na ni a nevnímali hodnoty, jež jim díky Boží milosti a práci předchozích generací mohla dát. Jejich pojetí církve bylo nezralé – a byl to spíše seznam, co vše je potřeba tu změnit. Jinými slovy: po prvotním nadšení přestali vidět, co je na církvi to nejdůležitější (že je to prostředí spásy), a stále více se zabývali myšlenkami negativními - co vše je tu špatně, co by se mělo dělat jinak. A z toho postupně vyvodili „kdo je špatný“, a z toho následně - koho je potřeba odstranit. Z církve chtěli vybudovat cosi na způsob dobře fungující organizace a vlastní duchovní zápas se pro ně stal druhotnou záležitostí.
* * *
Vše, co se tu pak dělo, nemohu dopodrobna připomenout, jen bych chtěla říci, že v církvi se nedají věci řešit revolucí a nesmiřitelností. Stojí však za to podotknout, že po tom všem, čím jsme teď prošli, si starší generace vladyků zaslouží respekt už nejen kvůli svému věku, zkušenostem a množství práce, kterou za svůj život pro církev vykonala. Úctu si tito lidé zaslouží i za to, kolik urážek, nevybíravých útoků, lží a pomluv museli snést. Každý z nich se na svém místě snaží ustát tuto situaci, vydržet, jak je s ním ze strany některých lidí zacházeno, a přes všechny útoky i přes slabost stáří nenechat církev napospas bouři. Znovu a znovu se pokoušeli církev usmířit a uklidnit. Nyní už jejich námaha snad začíná přinášet plody.
I na druhé straně sledujeme plody díla mladších odpůrců staré generace biskupů. Vladyka Rostislav a další, kteří jsou kolem něj, měli opravdu příležitost uplatnit se při správě církve, ukázat svou pastýřskou moudrost, rozvážnost, své schopnosti a pokorné navázání na práci předchozích generací. Bohužel však sami sebe svými nemoudrými kroky a hlavně nesmiřitelností vyřadili. Nebudovali církev, ale vytvořili krizi. Takové základní lidské mravní hodnoty jako je odpouštění, smířlivost nebo úcta ke starým lidem (i přesto, že také starci mají své lidské chyby), přece musí platit i mezi biskupy, když ne dokonce především mezi nimi. Tímto přístupem se totiž buduje církevní společenství. Biskupové mohou mezi sebou o lecčem diskutovat, mít rozdílné názory, ale jejich vystupování na veřejnosti se musí v zájmu církve vždy nést v duchu jednoty, a to i za cenu jejich osobní oběti trpělivosti a sebezapření. Musí umět odlišovat věci absolutní a věci relativní, nepřisuzovat věcem relativním absolutní význam a rvát se o ně do roztrhání (snad i církve, kdyby to šlo…). Musí umět zkrátka velmi dobře rozlišovat. To, že tomu tak v naší církvi není, je dáno také tím, že mnoho, velmi mnoho z nás je vlastně ještě stále neofyty, ať již si to dotyční připouštějí, nebo, což je horší, nepřipouštějí. A zdá se to být i tak, že při volbě nových biskupů zkrátka nebylo moc na výběr.
* * *
Jako neofyté jsme uchváceni pravoslavím, čteme Evangelium a poučení starců, nasloucháme v chrámu církevním hymnům a to vše nás inspiruje a naplňuje radostí. Po začátečnickém nadšení se však obvykle dostavují první těžkosti, přichází pokušení. Zapomínáme na to, že za skutečným pokrokem v duchovním životě se skrývá dlouhá a tvrdá práce na sobě. My však velice brzy začneme mít pocit, že jsme již v duchovním životě dosáhli nějakého poznání, a zároveň začneme pociťovat nelad v nitru, rozladěnost z toho, „co se děje kolem nás“; stáváme se hyperkritickými k chybám (ne svým, ale těch druhých). Nedochází nám, že právě posuzování (a případně i odsuzování) osobnostních profilů našich bratří či hierarchie je nejvýmluvnějším důkazem toho, že jsme zatím na duchovní cestě skoro nepokročili.
Vidíme, že uskutečnit krásu a řád vnitřního prožívání křesťanství není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Jistá obtíž duchovního vývoje tkví v tom, že mnozí nezkušení nevidí své chyby, a potom přičítají své potíže nedostatkům druhých. Myslí si, že problémy církve se vyléčí nápravou ostatních lidí, a že nelad a nespokojenost, které tíží naše srdce, se vyřeší pouhou „horlivostí pro svaté věci“ a pouhým povrchním adorováním těch spravedlivých (např. starců či světců), kteří ovšem obvykle bývají co do času a prostoru daleko. Řešení církevních problémů a léčení nedostatků však tkví v nápravě sebe sama. A to je práce neskonale obtížnější než pouhé horování pro jedinečnost pravoslaví či citování výroků starců.
Krásných výroků a hlubokomyslných citací starců je všude vyvěšováno plno, ale skutečného následování jejich příkladu je málo. Možná bychom měli hlouběji studovat jejich osobnosti a napodobit jejich sebezapření. Všímat si, že přes všechno uctívání (tj. výše zmíněné „adorování“) zůstávají skromnými lidmi, plnými soucitu, udržují si prostotu a radují se ze všeho dobrého, co se komu podaří uskutečnit. Neorganizují převraty v církvi, naopak podporují stávající církevní řád, ač dobře vidí nedokonalost biskupů a kněžstva. Z Písma svatého vědí, že lidské pády a prohřešky je potřeba pokrývat, protože znectít a zarmoutit bližního je hřích.
* * *
Všichni potřebujeme duchovní oporu, příklad a rady, které získáváme u duchovně dospělejších. Hrozné ovšem je, když ty duchovně starší začneme nenávidět, protože nejsou dokonalí. Poukazováním na chyby druhých ve skutečnosti zakrýváme svou nechuť k vnitřnímu opravdovému zápasu se svými vlastními hříchy a nedostatky. Je-li někdo příliš pohodlný, než aby změnil svůj život, upravil své chování podle přikázání a pravidel, začne mít tendenci vyhledávat a nacházet stejné poklesky u druhých. Porazit svou hněvivost, pýchu a egoismus je totiž bolestivé a je to opravdu dřina. Bez tvrdého boje v takovém případě člověk může duchovně zkrachovat. Když ale duchovně zápasíme, můžeme dosáhnout i velkých výsledků, jak víme třeba ze životů mnoha světců.
Pokud se zapřeme a místo hněvu projevíme mírnost a pokoru, činíme-li to vytrvale a soustavně, postupně začneme své bližní více chápat, dostaneme dar empatie, začneme se v důvodech a pohnutkách jejich chování více orientovat. Ušetříme je utrpení z našeho případného negativního chování a nám se uleví také, neboť vztek či nepřízeň nakonec z našeho života odejde.
Když zápasíme se sebou samými, Bůh nám do srdce dává útěchu a sladkost, pocítíme to, co jsme si nemohli na Něm a na lidech vynutit. Dostaneme to, o čem jsme se domnívali, že získáme, když se věci budou dít podle našeho přání. V duchovním životě ale platí opak – nebuď náročný, a bude ti dáno vše, co potřebuješ.
A tak si myslím, že ti, kdo i nyní pokračují v nenávistných výlevech vůči vedení církve, činí další osudovou chybu, která je vede do duchovní záhuby, do rozkolu a sektářství. Vždyť pravá církev jen jedna a ti, kdo jsou nesmířliví, z ní sice odcházejí, ale církev, tělo Kristovo, rozdělit nemohou. Rozdělit církev není možné, ale je možné církev rozkolem zraňovat, trhat její šat a vytrhnout z ní ty, kteří se nechají svést – čili pohoršit.
V jednotě církve se udrží ti, kdo odpouštějí, jsou smířliví a pokorní podle Spasitelova evangelního pokynu. Horlivost bez lásky je však prázdná či dokonce může přerůst ve fanatismus.
* * *
Mohlo by se říci, že se takové věci zkrátka dějí, že se lidé nepohodnou a rozkmotří, hrozná je na tom ovšem ta rezonance, jakou to vše má. Je to zvláštní pocit sledovat, jaký rozvrat nyní obyčejná lidská selhání způsobují v církvi. Nebudou-li v našem církevním životě obnoveny principy lidskosti spolu se základními křesťanskými ctnostmi, nemusí to naše místní české pravoslavné společenství přežít.
Mnohé lidi pokřik nepřejících zneklidňuje a mate. Možno to ale chápat tak, že je to škola, v níž se můžeme naučit zdravému úsudku. Církevní společenství se tím tříbí, vyjasňují se postoje k aktuálním pokušením. Snad tento očišťující proces povede k tomu, že z něj naše pravoslavné společenství vyjde silnější a konsolidovanější, než bylo před tím.
Jsem tedy optimista, nic není ztraceno, když se tu najde dostatečný počet lidí dobré vůle.
S poděkováním za Vaši pozornost a trpělivost
Jana Baudišová
Administrátor
--- 27. 12. 2015
Jeden z nejmilovanějších svatých
Svatý Mikuláš
Jeden z nejmilovanějších pravoslavných svatých. Jeho život a osobnost jsou protkány paradoxy. O prvním z nich se zpívá přímo v jeho troparu: „...Dosáhl jsi pokorou povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Snažil se konat dobro ve skrytu, a stal se jedním z největších a nejslavnějších osobností církve. Rozdával všechno své jmění chudým a udržoval se v chudobě. Nebál se hladu, ale bránil se zbohatnutí, a tak se dobral k největšímu bohatství, když za to získal poklady v nebi, z nichž stále uděluje potřebným. Ukazuje tím příklad křesťanského způsobu uvažování. To by mohla být inspirace pro ty, kteří stále skloňují slovo restituce. Mikuláš nás učí příliš nedůvěřovat zbožnosti těch, kteří pasou po penězích.
Studium jeho života a myšlení - to je jako číst evangelium. Konec konců pro všechny křesťany platí, že by jejich život měl být zjevením křesťanského ducha, protože pro mnoho lidí je pohled na náš život možná tím jediným evangeliem, které kdy budou číst.
K čemu jsou okolnímu světu křesťané, kteří pasou po pomíjivém bohatství a po penězích? To by si měli uvědomit ti, kteří tak často píší a mluví o církevních restitucích, a nic jiného je tolik nezaměstnává jako starost, jak s nimi bude naloženo (jinými slovy: jestli z nich také něco budou mít). Když před dvěma lety začínal pokus o puč v naší církvi, tak jsme od lidí, kteří se tenkrát tak snažili o převrat, slyšeli stále skloňovat jediné slovo: restituce a co s nimi bude. Ale dosti teď o tom.
K dalšímu paradoxu Mikulášova života nás odkazují první slova troparu: „Jako pravidlo víry...“ Jsme zvyklí spojovat osobnosti obránců orthodoxie s literárními díly, kterých jsou autory. S dopisy proti heretikům, s výkladem pravoslavné víry, polemikou a rozbory. Od sv. Mikuláše se nám nezachovalo ani písmeno. Není známo, že by něco sepsal. Přesto je jeho jméno synonymem pro sloup orthodoxie a pro boj proti Áriově herezi, která tenkrát ohrožovala pravoslavnou víru. Jeho vystoupení na prvním všeobecném sněmu (r. 325) je dostatečně známo, stejně jako jeho horlivost, která přiměla, že tam heretiku Áriovi za jeho rouhavá nemravná slova uštědřil políček. To je obraz, který se příliš nehodí k dnešnímu pojetí náboženské tolerance a ekumenického porozumění. Naštěstí je sv. Mikuláš příliš významným a uznávaným světcem, než aby se jej někdo odvážil kritizovat.
Mikulášovým povahovým rysem byla odvaha - nebál se ani chudoby, ani hladu (když vše, co měl, rozdával), ani heretiků ani kata, když (podle dávného podání) vlastní rukou zadržel meč, který už byl napřažený k popravě nevinných. Věděl, že za zmaření popravy by i na něho mohl dopadnout úděl nespravedlivě odsouzených, které chtěl zachránit.
Tak trochu paradoxem je rychlost jeho zázračné pomoci, s níž se setkáváme spíše u mučedníků. O nich víme, že jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu a jsou obdařeni největší smělostí, se kterou se mohou obracet k Bohu se svými prosbami. Sv. Mikuláš se však nestal mučedníkem. Přesto má jeho pomoc shůry rychlost a intenzitu přímluv mučedníků. Je to zkušenost církve. Právě proto se k němu tolik lidí s bezmeznou důvěrou po celá ta staletí obrací.
Sv. Mikuláš sice nepsal knihy ani neprolil svou krev při mučení, ale dýchal Duchem Božím (píše sv. Nikolaj Velimirovič a pokračuje dále). Zde na zemi byl pokladnicí nadpozemských cenností: víry, spravedlnosti a milosrdenství. Čím více z této pokladnice rozdával, tím více se jeho bohatství rozhojňovalo.
Zvláštní je síla jeho příkladu a neutuchající energie jeho památky. Přetrvávají už více než jeden a půl tisíce let. Dokonce i ti, kteří o křesťanství skoro nic nevědí, znají jméno sv. Mikuláše a mají jeho památku spojenu s rozdáváním dárků. Snad každý by si zřejmě vzpomněl, že tento světec se vyznamenal svou štědrostí a pomocí lidem v nouzi. Je-li někdo takto známý, a to i v nejširším okruhu nekřesťanské společnosti, můžeme jej bez okolků prohlásit opravdu slavnou osobnost dějin lidstva.
* * *
Sv. Mikuláš měl výraznou energickou povahu. Na druhé straně, součástí jeho temperamentu byla empatie, soucit s trpícími a ohroženými. Celým jeho životopisem se vine jako červená niť úsilí pomáhat lidem, k nimž pospíchal s takovou podporou, jaká byla v jeho možnostech. A protože temperament člověka se svatostí nemění, ale očišťuje a zdokonaluje, zůstává takovým horlivým pomocníkem sv. Mikuláš i po svém odchodu z tohoto tělesného života. Církev má přebohaté zkušenosti s jeho rychlými a horlivými přímluvami, s jeho smělostí, kterou má před Bohem, a s přispěním, jímž tak často zahrnuje ty, kteří ho prosí, a dokonce i ty, kteří ani netuší, že jim sv. Mikuláš pomáhá.
Proto je jméno sv. Mikuláše v pravoslavných zemích tak hojně udělované, je mu zasvěcováno tolik chrámů a jeho památka je šířena spolu s evangeliem po všech zemích, do nichž je křesťanství přinášeno. Na Moravu zřejmě přinesli uctívání sv. Mikuláše naši apoštolé sv. Cyril a Metoděj. Je vysoce pravděpodobné, že jeden z hlavních moravských chrámů zasvětili právě sv. Mikuláši. Dokonce jedno z center Velké Moravy bylo patrně pojmenováno po sv. Mikuláši jako Nikolaograd (dnešní Mikulčice; ač bylo vše, co stálo na tom místě, dávno srovnáno se zemí, jméno přetrvalo).
* * *
Dnešní lidé naší civilizace často prožívají své životy ve spěchu. Chvátají však kvůli tomu, aby splnili své pracovní úkoly a udrželi svou životní úroveň, nebo prostě chvátají, aby něco výhodně získali či posloužili a pomohli sobě. Sv. Mikuláš chvátal pomáhat trpícím a spěchal rozdávat ze svého druhým lidem. Kvapil, aby svou životní úroveň snížil. Za svého pozemského života se něco naspěchal, jenže jeho chvátání se ubíralo opačným směrem, než tomu bývá v našem případě. A proto mu Bůh zachoval ten dar, aby byl co nejrychlejším pomocníkem i po svém přechodu ze země na nebesa. Více než jeden a půl tisíc let trvá jeho neumdlévající péče o ty, kdo jsou v neštěstí, ohrožení a bídě. Za svého patrona jej považují mořeplavci či řidiči a všichni pocestní.
Neméně než v minulých staletích pomáhá tento veliký světec i dnes. I z naší přítomnosti jsou záznamy zázračné pomoci sv. Mikuláše. Na internetu jsou dlouhé soubory se svědectvími současníků o zázračném přispění našeho světce. Na závěr uvedu jeden zaznamenaný případ, jehož účastníci žijí.
* * *
Jakási sovětská rodina bujaře oslavovala otcovy narozeniny. Konala se hostina, připíjelo se na zdraví, jak to bývá obvyklé. V rozjařenosti zapomněli na pětiletého syna, který patřil příbuznému. Pobíhal mezi hosty, lezl pod stolem a náhle - aniž by si toho rodiče všimli - vylezl na balkón, kam měl zakázáno chodit. Byt byl v sedmém patře. Uprostřed veselí se začali po chlapci shánět. Rozhlíželi se po něm, ale nikdy nebyl. Ani v pokojích ani v kuchyni ani na chodbě. Dveře byly zamčené, odejít nemohl. Rodiče se rozběhli k otevřeným balkónovým dveřím. Ani na balkóně nebyl. S hrůzou otec pohlédl dolů, zděšeně očekávaje, že uvidí rozbité tělo syna na zemi. Jenže jeho Saša si tam klidně hrál na trávě.
Nečekaje, až přijede výtah, pádil otec dolů po schodech, vyběhl z domu a chytil syna za ruku. Objímal ho a pak se otázal: "Sašo, jak ses sem dostal?" - "Tati, a nebudeš mi hubovat?" - "Ne, synku." - "Pochop, bylo mi tam smutno, a tak jsem vyšel na balkón a začal se dívat dolů. Bavilo mě hledět, co se děje dole. Nahnul jsem se a náhle přepadl přes zábradlí a letěl dolů. Když jsem ale padal, chytil mě dědeček." - "Jaký dědeček? Tvůj děda přece seděl s námi." - "Ne tento, ale jiný. Takový krásný, s krátkými bílými vousy. Byl oblečený tak, jako se oblékají v chrámu. Donesl mě dolů, položil na trávu a zmizel."
Otec nevěděl, co si o tom má myslet. Pro jeho materialistické uvažování to bylo úplně nepochopitelné. Konec konců, je to přece proti všem fyzikálním zákonům, proti zákonu zemské přitažlivosti. Ale syn je tady, a živ! A skrze zamčené bytové dveře projít nemohl. To už by bylo úplně proti všem pravidlům. Ke všeobecnému jásotu hostů přinesl otec Sašu domů, posadil si ho na klín a už z něj nespouštěl oči. Náhle syn řekl: "Tati, vzpomněl jsem si, komu se podobal ten dědeček." Otec zprvu nechápal: "Jaký?" - "Jak to, jaký? Ten, co mě zachránil." Saša dovedl otce do pokoje babičky. Tam si vylezl na židli a ukázal prstem na starodávnou ikonu sv. Mikuláše, která byla v prostém modlitebním koutku. "Tati, to je on!"
(Z rukopisného sborníku „Stalo se v naší době“ od jeromonacha Theofilakta)
Administrátor
--- 18. 12. 2015
Kalendária pro r. 2016
Všechny tři kalendářní styly ke stažení
Jedná se "výtržek" z oficiální kalendářní ročenky, která se právě tiskne. PDF obsahuje liturgicky zpracovaná všechna tři kalendária (juliánský starý kalendář, smíšený kalendář a nový kalendář) pro následující rok. Určeno pro předběžnou orientaci ve svátcích příštího roku.
V PDF ke stažení zde.
V nejbližší době bude celá ročenka vytištěna a bude možno si ji na úřadu eparchiální rady objednat. (Ročenka obsahuje přehled svátků, půstů a zádušních památek, články a aktualizované církevní adresáře /schematismus/ pro olomoucko-brněnskou i pražskou eparchii.)
Podrobné nástěnné kalendárium vyjde také (jako vždy jen pro starý styl) v obvyklém termínu (začátkem ledna).
Administrátor
--- 15. 12. 2015
O svatých andělích
Pravoslavná církev oslavuje sbor svatého archanděla Michaela a ostatních archandělů a všech beztělesných mocností
Tento svátek, slavený 8. listopadu, byl ustanoven ve IV. století na laodicejském sněmu. Otcové tam odmítli heretické uctívání andělů, jakožto tvůrců a vládců světa. Současně potvrdili jejich pravoslavné uctívání. Datum svátku je symbolické. Listopad byl podle starého počítání měsíců v průběhu roku v pořadí 9. měsícem (kdysi začínal rok březnem). Devítka nás odkazuje k andělům, protože ti se rozdělují na devatero kůrů čili sborů: nejvýše (a neblíže Bohu) stojí serafíni, cherubíni a trůnové, nejníže (a k lidem nejblíže) jsou archandělé a andělé. Osmý den měsíce poukazuje na budoucí shromáždění všech nebeských mocností, jak se to stane v den Strašného Božího soudu na konci pozemských dějin. Tento den, jakožto den Božího království, nazývají svatí Otcové "osmým dnem", neboť následuje po tomto eonu, který je založen na sedmidenním týdnu. Osmého dne, až tento svět s jeho sedmidenním týdnem pomine, "přijde Syn člověka ve slávě své a všichni svatí andělé s ním" (Mat 25,31).
Podle Bible jsou andělé stvořeni ještě před stvořením kosmu a lidí. Jsou tedy staršími bytostmi, než my, viděly vznik člověka a celou jeho historii. Obývají duchovní prostory, které jsou nepředstavitelně rozsáhlé. Činnost, pro kterou byli andělské mocnosti stvořeny a kterou se zabývají, je pro nás nepochopitelná. Jediné, co je možno o tom říci lidskou řečí, je, že byly Bohem učiněny, aby ho chválily a oslavovaly, aby byly jeho posly (slovo anděl znamená posel) a vykonávaly jeho vůli, kterou Hospodin zjevuje především jim, a skrze ně jsou postupně - přes jejich hierarchické řády - zasvěcováni a poučováni nižší a nižší. Skrze tuto nebeskou hierarchii sestupuje Boží světlo, což znamená život (Jan 1,4), do světa lidí, nad nimiž byly beztělesné mocnosti ustanoveny jako strážci a pomocníci.
Andělská hierarchie částečně prostupuje do církevní hierarchie (ilustrací budiž skutečnost, že Písmo svaté v knize Zjevení nazývá biskupa, který je ve funkci představitele místní církve, andělem, viz např. Zjev 2,1). Od andělů je osvěcováno vědomí církve; přijímá tím světlo pravdy a předává je všem, kteří jsou do této hierarchie začleněni a na ni napojeni. Podobně jako krev ze srdce se přes velké tepny a malé tepny a tepničky a kapiláry dostává i na nejvzdálenější konec každého údu těla, tak je to i s tělem Církve. O něm se říká, že Kristus je jeho hlavou a liturgie jeho srdcem. Vědomí Krista a světlo pravdy se z tohoto srdce dostává ke všem, kteří jsou na ně napojeni. Přes patriarchy k místním biskupům, kteří konají svaté Tajiny a světí kněze, až do každé sebemenší a nejvzdálenější obce, kde řádně ustanovený kněz napojený na svého eparchiálního biskupa slouží svatou Eucharistii a shromáždění věřící na ní přijímají účast.
Jako však úd, odseknutý od živého těla, hnije a rozpadá se, tak i ti, kteří se svou vzpourou či neposlušností oddělí od Těla Církve (ač mohli zůstat, kdyby měli pokoru), propadají tmě a klamu či sebeklamu. Kdo se vzdálí od světla, nemůže se už sám ubránit temnotě. Je hrozné pozorovat, jak s takovými lidmi děje něco podobného tomu, co se stalo s démony, když odpadli od nebeské hierarchie a byli svrženi. Už nevidí pravdu ani realitu, nechápou, co se s nimi stalo, ale vymýšlejí si své verze skutečnosti a připadají si jako nespravedlivě potrestaní. V církevní tradici jsou zaznamenány různé případy, kdy se někdo pokusil osvítit démony a přivést je k pokání. Jejich odpověď byla vždy stejná: "My jsme spravedliví! My se nepotřebujeme kát!" Skoro totéž uslyšíte od lidí odpadajících do rozkolů či hereze, akorát to neřeknou tak otevřeně. Avšak z jejich projevů vane ten samý sebeklam, ukřivděnost, pocit spravedlnosti a deformace reality, jaký v rozvinuté formě předvádějí démoni.
Proto jsou shromáždění rozkolníků v jistém slova smyslu shromážděními vedenými padlými anděly (ať už tím myslíme padlé biskupy či vzbouřené kněze nebo démony). Mají vždy stejné heslo: "My máme pravdu." Nevím, jestli je na světě ještě nějaké smutnější divadlo.
Pro nás, kteří se ještě s pomocí Boží držíme svých míst v nebesko-pozemské hierarchii, platí: Chraň nás Bůh od myšlenky, že my jsme ti spravedliví. Ať nás nikdy neovládne přesvědčení, že jsme neučinili žádnou chybu. Kdykoliv se může stát cokoliv, pokušení nás oklame, a padáme. Držme se tedy každý své přidělené služby na místě, které nám bylo svěřeno, a na nic jiného nepomýšlejme.
Církev by měla být místem, na němž je zřejmé, že je pokračováním nebeské hierarchie, - a to především tím, že zde její příslušníci přebývají ve vzájemné lásce. Podobně jako andělé by ani bratři a sestry v Kristu neměli mít žádné důvody k rozepřím. Proto máme dogmata víry, posvátné kánony, církevní tradici... Jenže proti tomu všemu se staví jeden velký nepřítel: lidská svévole.* * *
Někde jsem četl, že Lucifera urazilo, když se dozvěděl, že by měl sloužit člověku, kterého prohlásil za rozumem obdařené zvíře (odtud zřejmě pramení inspirace pro materialisty). On jako nejvyšší anděl by se měl starat o někoho, kdo má živočišné tělo!?
To samé pokušení útočí i na pozemskou hierarchii. I člověka tak snadno ovládne vzpurná myšlenka: Proč já bych se měl podřizovat biskupovi, který se mi nelíbí? Já přece nejsem jen tak někdo - já totiž vím, jak by se biskup měl chovat, jak by měl vést eparchii, jaké by měl mít místo v synodu atd.
Anděl ani člověk nesmí zapomenout, že je služebníkem a že jedině Bůh svou svrchovanou vůlí a prozřetelností rozhoduje, kde a pro koho se má tato služba konat. Ze služby pak vyplývá pokora. A pokora spojuje stvoření se Stvořitelem. Jedině pokora je tou silou, která udrží člověka v hierarchii, která nás sjednocuje s Bohem. To platí pro anděly i pro lidi úplně stejně.
* * *
V době po pádu Adama mají andělé zvláštní úkol: inspirovat lidi svou čistotou, pobízet je k mravnosti a upevňovat v nich odmítavé vnitřní rozpoložení vůči hříchu, tj. považovat hřích za ošklivost. Svou duchovní inspirací mohou beztělesné andělské mocnosti posilovat ty, kdo ještě zcela nepropadli nečistotě, budovat v nich odhodlání všemi silami se bránit pádu do mravního bahna a zachraňovat je před všeobecnou morální zkázou. Na druhé straně však z nich jejich ohnivá horlivost proti hříchu činí ty, kteří v rámci Boží vůle očišťují zemi od mravní zkaženosti a jejích nositelů. Výmluvný je příklad Sodomy, které tři andělé přinesli zkázu, ale z níž vyvedli spravedlivého Lota s jeho rodinou.
Kromě dohlížení na lidstvo a na "odvíjení jeho historie", aby se předčasně nezahubilo a dobro stále dostávalo možnost se uplatnit, můžeme tušit, že andělé byli před stvořením hmotného vesmíru ustanoveni z Boží prozřetelnosti jako jeho strážci. Pokud přijmeme názor, že na všechno je nutno dohlížet a vše ochraňovat před vlivem zlomyslných duchů, tak můžeme v beztělesných mocnostech spatřovat neusínající síly, které bdí nad celým vesmírem a nad celou tou kosmickou mechanikou, resp. fyzikou. Jistě jako věřící chápeme, že nic se neděje samo od sebe, ani na počátku své existence ani v jejím průběhu. Takže to, co náš materialismem zúžený pohled vidí jako působení fyzikálních zákonitostí, které stále vítězí nad chaosem, je ve skutečnosti dílo Bohem k tomu ustanovených rozumem obdařených sil.
V pozadí můžeme tušit práci inteligentních myslí čili duchů obdařených mocí zasahovat do hmotného světa, a tím držících toto stvoření ve stanoveném "řádu". (O jejich zásazích do hmotného světa viz ještě níže.) V knize Zjevení čteme, že jednou - až se čas naplní a pohár lidských nepravostí přeteče - budou andělé tento svět v souladu s Boží vůli ničit (např. Zjev 19,14), aby spolu s touto naší nemocnou a poškozenou realitou zaniklo i veškeré zlo. A nebe zmizí, jako když se svine svitek (Zj 6,14), a tento svět pomine, aby bylo učiněno "nové nebe a nová země" (Zj 21,1; 2 Petrův 3,10-13).Někdo si povšiml, že podle známých a materialistickou vědou uznávaných termodynamických zákonů by se vesmír nebo náš svět měl už dávno propadnout do entropie. Pokud do uzavřeného systému nezasahujeme zvenku, pak se rozkládá. Snadno se přesvědčíme, že tento fyzikální princip plně odpovídá realitě. Vždyť všude vidíme, jak se vše, co je ponecháno na pospas, rozpadá a rozkládá. Konec konců i "velký třesk", který prý stojí na počátku existence kosmu, je svého druhu výbuchem, a exploze vždy způsobuje rozbíjení věcí, zánik uspořádanosti a rozpad. Kdo kdy viděl nějakou explozi, která by sama od sebe způsobila vznik nějakého vyššího řádu. Těžko si představit, že by výbuchem něčeho jednoduchého vzniklo něco daleko složitějšího. Výbuchem bomby obyčejně nevznikne lokomotiva. Neexistuje žádný přírodní zákon, podle něhož by z ničeho mohlo vniknout něco, a to vzniklé "něco" by se samo uspořádalo do velesložitého systému makro- i mikro-kosmu. Pak by z neživého vznikla (i přes zákon entropie) úplně nová kvalita - život a z živého vznikla inteligence (a navíc, neurologové tvrdí, že z evolučního hlediska je inteligence od určitého stupně vývoje spíše nevýhodou, protože velký mozek je pro organismus energeticky příliš náročný). A to vše by se mělo dít jen působením slepých fyzikálních sil? Druhý termodynamický zákon formuluje všude kolem přítomný princip rozkladu. Ale kupodivu se to nestalo s vesmírem ani naším světem jako celkem. (Případná námitka - o nerovnoměrnosti entropie asi nebude dostatečná, protože uspořádanosti, řádu a organizovanosti je ve vesmíru tolik, že není představitelné, aby to bylo lze vyvážit opačnou kvalitou. A čím vyvážit vznik života a navíc rozumného?)
Nedávno jsem poslouchal nějakého fyzika, který uvažoval, co bychom asi viděli na obloze, kdyby se rozpínání vesmíru nezastavilo, ale naopak by rychlost tohoto rozpínání stoupala po hyperbole, což by znamenalo, že jednou dojde ke strmému a bleskovému nárůstu rychlosti, kterou se všechno vzdaluje od všeho. To by vedlo k naprostému přetrhání všech vazeb, rozpadu galaxií, soustav, až k roztrhání vazeb subatomárních částic v hmotě. Výsledkem by byla "tepelná smrt" vesmíru, který by se změnil na volně se pohybující elementární částice (současné fyzikální teorie a dlouhodobá astronomická pozorování nasvědčují tomu, že se situace vyvíjí právě po této dráze, a nikdo neví, v jakém bodě hyperboly zrovna jsme). Z pohledu pozemšťana by tento konec prý vypadal asi tak, jako by se obraz vesmíru na obloze roloval, až by to připomínalo zavinutí svitku krátce před tím, než by tento konec dorazil až k nám. Pohlédneme-li na ikonu anděla, jak sroloval nebesa s hvězdami, už víme, že k této duchovní realitě může být připojen zcela konkrétní a představitelný fyzikální úkaz. (Zajímavá podobnost fyziky s proroctvím. Nicméně, kdo ví, jak to všechno bude?)
Archanděl Michael má zvláštní postavení mezi anděly. Stojí v jistém smyslu nad všemi ostatními, jako vrchní vojevůdce vojsk beztělesných mocností. Pod jeho vedením byla s nebe svržena Jitřenka - čili bývalý první z andělů, Lucifer. Ve chvíli, kdy padala třetina andělů za Luciferem s nebe, zaznělo v duchovních prostorech, kde andělé žijí, Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Tato výzva ostatním andělům, aby odolali satanskému pokušení pýchy a pevně se drželi svého místa, které jim bylo Bohem určeno, vstoupila i do naší liturgie a provolává ji diákon po vyznávání Symbolu víry (v gorazdovském překladu je to přeloženo zbytečně mlhavě jako "Stůjmež důstojně"). Právě diákonovi, jehož služba v liturgickém dění bývá přirovnávána ke službě andělů, náleží, aby nás tímto michaelovským zvoláním duchovně upevnil k tomu, abychom se každý pevně drželi svého místa v pozemské církevní hierarchii, které nám bylo určeno. Tím máme odolávat pokušení pýchy (a potažmo hereze a rozkolu), které nás hrozí svrhnout do luciferského světa padlých duchů.
Jak bylo naznačeno, náš boj je (podobně jako boj andělů) duchovní, tj. vede se především ochranou mysli před pokušením a vášněmi. Stavem své mysli postupně měníme stav svého srdce, a dle stavu svého srdce každý svému Bohu a Pánu stojí jako jeho dobrý služebník, který je dobrého ducha, nebo jakožto špatný služebník před svým Pánem padá, odpadá nevěrným duchem od služby Jemu. Bohu, který je Duch, tedy sloužíme především jako duchové, tedy tím, jakého jsme ducha. Stále tu opakujeme jeden ze základních axiomů křesťanské spirituality (z myšlenek sv. Antonia): Přibližujeme se Bohu tím, že se stavem svého ducha stáváme podobnými Jemu, nebo se mu vzdalujeme tím, že se svým duchem stáváme podobnými démonům.
* * *
Přirozenost andělů je jiná než u lidí. Každý anděl má svou vlastní odlišnou přirozenost, a proto pád jednoho anděla je jen jeho záležitostí a netýká se ostatních andělů. Lidé sdílejí jednu společnou přirozenost, a proto pád jednoho jedince (Adama) měl vliv na veškeré lidstvo. Adam pádem porušil svou přirozenost, a tuto nemocnou lidskou přirozenost sdílíme i my všichni. Pád Adama byl však procesem, který ve svém průběhu mohl teoreticky být ještě zastaven pokáním (proto jej Bůh v ráji volá: "Adame, kde jsi?" Čili: "Podívej se, kam ses dostal, na jakou cestu ses to vydal, vrať se!")
Na druhé straně, andělovi k pádu stačí přijmout pyšnou myšlenku a v tom okamžiku je anděl znetvořen, padá a už pro něho není cesty zpět. Po překonání tohoto jednoho pokušení se však anděl dostává do stavu, z něhož už není možno padnout. Luciferovo pokušení tedy rozťalo jako mávnutí meče andělské sbory a oddělilo tam jedny od druhých, přičemž tím okamžikem bylo o obou skupinách už definitivně rozhodnuto. U lidí je to jinak. Celý jejich pozemský život je dobou, kdy se člověk tříbí a postupně se přiklání k jedné či druhé cestě. Toto tříbení se děje skrze mnohé zkoušky, pokušení, volby a rozhodnutí - dobrá i zlá.
Čím výše stojí andělé v nebeské hierarchii, tím méně se podobají člověku; jejich vzhled je nepochopitelný. Čím níže jsou v této hierarchii a blíže k lidem, tím člověkupodobnější bývá i jejich zjev, když je někomu dáno je spatřit (není to však pravidlem). Vnitřní stav andělů je zřejmý i na jejich vzezření, protože jsou to bytosti duchovní a jejich podoba je utvářena stavem jejich mysli. Proto se nebeští andělé zjevují jako krásné a zářivé bytosti, jejichž nádhera je úchvatná. Naopak démonické bytosti se ukazují v podobě děsivé - hnusné, polozvířecí, temné (někdy připomínají nějaké nestvůry, jindy hmyz). Říká se, že kdyby Bůh dovolil, aby se ve své pravé podobě zjevovaly lidem, mnoho z nás by z pouhého pohledu na ně hrůzou přišlo o rozum. Satan se sice může ukázat i v podobě zářivého anděla, ale je to jen klam, iluze, divadelní přetvářka, která není dokonalá a navíc ji neudrží dlouho (např. nevydrží znamení kříže či vzývání Ježíšova jména).
* * *
Nyní alespoň pár slov k nejznámějším andělským bytostem
Michael (to jméno znamená "Kdo je jako Bůh?") se zjevil např. Jozuovi, aby mu zvěstoval Boží vůli, že má obsadit Jericho (Joz 5,13-16). Sám archanděl potřel 185 tisíc vojáků asyrského krále Sennachirima (Sancheríba) (4. Král / 2. Král 19,35). Přičinil se o poražení bezbožného Antiochova vojevůdce Heliodora. Ochránil před plameny tři mládence, vhozené do pece ohnivé v Babylonu, v níž měli být upáleni za odmítnutí klanět se modle (Dan 3,12-26). Přenesl proroka Avakuma z Judeje do Babylonu, aby donesl pokrm Danielovi v jámě lvové. Zakázal ďáblu ukázat tělo zesnulého Mojžíše židům, protože by je zbožštili (Judův 1,9). V Athonském pateriku čteme, že zachránil dítě loupežníky vhozené s kamenem na krku do moře poblíž Svaté Hory Athos. I na Rusi se archanděl Michael už v dávných časech proslavil. Podle Volokolamského pateriku ochránil Velký Novgorod, aby nebyl dobyt Hagarény. Když bezbožný hagarénský car Batyj plenil a vypaloval Rusko, přišel k Novgorodu, který však Bůh a přečistá Bohorodice ochránili zjevením archanděla Michaela, a ten caru nedovolil táhnout na město. Když později v Kyjevě uviděl na stěnách chrámu veliký obraz archanděla, řekl svým knížatům, ukazuje prstem na obraz: "Tento mi zabránil v tažení proti Novgorodu." Církevní kalendář a hymnografie vzpomíná i další památky Michaelových zázraků. Proto jsou mu hojně zasvěcovány chrámy, monastýry a jeho jméno se uděluje při křtech.
Z Písma svatého je také znám archanděl Gabriel (to jméno znamená "Síla Boží"), který je hlasatelem a služebníkem Boží všemohoucnosti (Dan 8,16; Luk 1,26), a Rafael (Boží léčba), který je lékařem lidských nemocí (Tob 3,16; Tob 12,15). Dále jsou to pak Uriel (Oheň či záře Boží), který osvěcuje; Selafiel, přimlouvá se u Boha a povzbuzuje k modlitbám; Jehudiel, oslavující Boha, posiluje lidi pracující pro oslavu Boží a přimlouvá se, aby se jim dostalo odměny za námahu; Barachiel, rozdílející Boží požehnání k dobrým skutkům, vyprošující lidem Boží milosti; Jeremiel, povznáší lidi k Bohu.
* * *
V době novozákonní se k andělskému dílu připojily i přímluvy mnoha Kristových svatých, k nimž se nejčastěji obracíme s prosbami o jejich přímluvy u Boha. Církev však i dnes připomíná tajemnou existenci duchovních bytostí, svatých andělů, protože se i oni intenzivně účastní církevního života, shromažďují se v našich chrámech k liturgii, pomáhají duchovenstvu i věřícím na cestě k Bohu, ochraňují církev. Církev je místo, kde stojíme s anděly bok po boku před Bohem ve společném díle.
Vycházíme-li v této úvaze z "ikony církve", kterou vytváří před každou liturgií kněz na diskosu při proskomidii, tak vidíme, že Církev je společenství andělů a lidí kolem Pána. V něm stojí přesv. Bohorodice, devatero řádů andělských, všichni svatí i křesťané živí i zesnulí kolem Beránka Božího, Ježíše Krista.
Každý dobře víme, že máme svého anděla ochránce, který nás opatruje a zaštiťuje před úklady běsů. Svou zbožností, modlitbou a ctnostmi tohoto anděla posilujeme a dáváme mu možnost a sílu ještě mocněji o nás pečovat. Vážnými hříchy jej však zarmucujeme a odháníme od sebe (jak víme z řady zjevení).
Stanou-li se kvůli našim hříchům velké katastrofy, třeba pády letadel apod., objevují se krátce poté podivuhodná svědectví lidí, kteří měli např. zakoupenu letenku na tento let, ale vlivem neplánovaných okolností se do letadla nedostali, a to jim posléze zachránilo život. Možná jsou to případy, kdy zasáhl anděl ochránce - za předpokladu, že to byla Boží vůle a bylo z nějakého důvodu, který zná jen Boží prozřetelnost, důležité, aby tento člověk ještě zůstal zde v pozemském životě.Svého ochranného anděla mohou mít i celé rodiny, i celá města, nebo národy. Křesťanská tradice kladla vždy důraz na to, abychom o těchto ochráncích a pomocnících věděli, ctili je a spolupracovali s nimi. Vzýváme jejich sílu, klaníme se jim, ale pamatujeme, že i oni jsou Božím stvořením, jsou Jeho služebníky a plní Jeho vůli. A nezapomínáme, že se mohou rozhněvat a použít svou sílu proti těm, kdo se bouří proti Bohu, zneuctívají, co je svaté, rouhají se či bez okolků hřeší. Vždyť andělé planou duchovním ohněm horlivosti po Bohu, jehož ohnivě milují. Jsou vojáky v duchovní válce vedené proti všem, kdo se vzepřeli Bohem ustavené hierarchii a dali se do služeb vzpoury proti Stvořiteli. Mohou dokonce trestat nedbalé a hříšné či pyšné služebníky církevní. Protože se účastní svaté liturgie, můžeme mít za to, že i oni jsou příslušníky Kristovy Církve, která ostatně do sebe zahrnuje nejen lidi, ale zprostředkovaně všechno stvoření.
V našich životech i životě Církve patří pomoc či zjevní andělů k běžné každodenní zkušenosti. Andělé se projevují uspořádáváním různých záležitostí, aby sloužily k duchovnímu prospěchu; inspirují, vkládají do myslí lidí poznání, inspiraci a posilu, kněží by bez jejich pomoci nemohli sloužit. Jindy se zase nenápadně pohybují v církevními životě, konajíce nenápadně svou tajemnou misi. Už ap. Pavel píše, že při hostinách pořádaných pro poutníky mívají mnozí anděly za společníky u prostřeného stolu (Židům 13,2). Obraz starozákonní historie přípravy spásy i novozákonních dějin se bez andělů neobejde. Jsou zároveň tak mocní, že si to neumíme ani představit, a zároveň jsou služebníky. Apoštol píše: "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?" (Židům 1,4-14)
Andělé, fyzického těla nemajíce, nemohou vykonat svatou Eucharistii, ale jsou k ní přitahováni a považují ji za to největší, co se v tělesných i duchovních prostorech děje. Na místo, kde se božská liturgie děje, se andělé shromažďují v nesčetných zástupech. Chrám, který byl posvěcen a v němž se Eucharistie konala, není anděly už nikdy zapomenut a opuštěn. Dokonce i když z něj zůstaly již jen ruiny, andělé tam přebývají a svým vlastním způsobem tam pějí bohoslužby (jak už mnozí lidé v různých dobách a na různých místech byli svědky; dokonce i v Česku).
Zde na zemi o napodobení andělského způsobu života usilují mniši. Svou askezí a oddaností záležitostem duchovním a nebeským míří na místa, která se na nebesích v andělské hierarchii uvolnila pádem démonů. Dobří a horliví mniši jsou nám, světským křesťanům, příkladem, duchovním osvícením a přinášejí nám požehnání.
Lidé se stávají andělům podobnými v té míře, v jaké prohlédnou světský klam a odpoutají se od světského ducha. Překonají-li lpění na pomíjivých věcech a povznesou-li se nad svou dočasnost, může být život lidí vskutku andělský. Předpokladem však je, že tento život postoj není výrazem rezignace či otupělosti, ale je důsledkem ohně božské lásky, kterou ve spolupráci s pověcující blahodatí rozdmychá člověk ve svém srdci.
Na závěr připomeňme to hlavní, čím je potřeba začít, - že andělům se přibližujeme čistou myslí, očišťováním srdce a snahou o svatý život. Tím se s nimi stáváme duchovně spřízněnými. Vstupujeme do jejich myšlenkového světa. Proto nám Církev při liturgii stále připomíná Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Nedejme se zmítat vlnobitím vášní, nenechme hřích, aby nás odnesl kamsi, ať s naší duší necloumají vášnivé žádosti po klamných rozkoších a pomíjivých věcech tohoto světa. Pak můžeme anděly duchovně vnímat jako své společníky, mít v nich starší bratry a podivuhodné vůdce, zkušené rádce ve službě Stvořiteli.
P.S.
Podle jakési lidové (církví nedogmatizované) tradice anděl nosí od Boha duše nových lidí, kteří přicházejí na svět. Krásně zachytil tento názor Lermontov ve své básni Anděl (před pár lety jsem se pokusil o překlad, můžete si to přečíst na Ambonu zde). Ohledně věrohodnosti tohoto zbožného mínění bych však byl opatrný (připadá mi to spíše jako důsledek západního vlivu). Ale ta básnička je moc pěkná.
Knížku o andělech od Michala Dvořáčka si můžete přečíst zde
O zázračném reliéfu archanděla Michaela na ostrově Mitiliny.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1097 do č. 1100)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.