1440

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1196

Administrátor --- 7. 2. 2018
Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně

Překlad Michala Dvořáčka k obsahu minulého svátku

Upozorňuji na pozoruhodné pojednání, které se týká nejen svátku nýbrž i ikonologického výkladu. (Překlad z řečtiny)

Viz příspěvek na webu olomoucko-brněnské eparchie: O Zjevení Páně




Editovat příspěvek č. 1195

Administrátor --- 4. 2. 2018
Pomodleme se, bratři, k Bohu...

Píseň archidiakona Romana

Dnes jsme při liturgii neděle marnotratného syna slyšeli z Evangelia, že je potřeba vydat se na cestu. Vypravit se na kající pouť z prostředí hříchu a ze zvířecího světa vepřů zpět do domu nebeského Otce. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jednu píseň jerodiákona Romana, k níž jsem se kdysi pokusil přeložit text. (Můžete si písničku pustit, poslouchat krásný hlas otce diákona Romana, a při tom třeba sledovat český text.)



1

Pomodleme se, bratři, k Bohu,
odložme zármutky světské,
je čas vydat se na cestu
sbohem dát údolí pláče.

Přijali jsme těžké břímě,
vykročili na stezku úzkou,
opustili příbuzných plémě,
a získali otčinu jinou.

2

Nuž, na cestu, bratři, na cestu!
My těžkou vydali se stezkou,
ač před sebou velkou dálku,
a touha sednout a spočinout!,

ač tělo k smrti znavené,
o kamení rozbité nohy,
ač za sebou málo teprve
a většina před námi leží;

3

přesto však volám vás na cestu,
je to náš osud zřejmý,
na tuto stezku vede nás Bůh,
jiné možnosti není,

z hříšného světa jsme vzati,
pozváni mít jinde podíl,
hosty zde být už nemáme síly,
je čas k návratu domů se vypravit.

4

Tady jsme pro všechny cizinci,
jsme poutníky na věčné pouti
a naší jedinou věčnou péčí
je - jít a jít a jenom jít;

možná se brzy rozbřeskne
nad cestou trudnou naší,
sílu nám dodává naděje,
ač zdá se, že sil už není.

5

Tak tedy vzhůru, rodní, na cestu!
Přešlapovat na místě nelze,
modleme se, bratři, k Bohu,
trošku se pobídněme;

za námahu budeme odměněni,
dosáhneme cesty cíle,
tam, bratři, je takové potěšení,
jaké zde nikdo nenalezne:

6

tam jsou modré řeky i hory,
tam křišťálové prýští prameny,
tam jsou, bratří, takové dálavy,
tam ráj pro ztrápenou duši;

k uvítaní nám Hospodář vstříc vyjde
a do domu svého něžně uvede,
jako bratr kolem ramen obejme
a slzy jako matka jemně setře;

7

jak dobrý Vládce se postará
a jako sluha přinese vodu,
pokorně nám nohy omývá
od prachu cest, Kristus.





Editovat příspěvek č. 1194

Administrátor --- 1. 2. 2018
Na rozloučenou se sváteční dobou

Ještě jedna vzpomínka na extatický charakter svátku Zjevení Páně










Editovat příspěvek č. 1193

Administrátor --- 29. 1. 2018
Nad svátkem Křtu Páně v Jordáně

Zjevení Páně

Obsahem tohoto svátku je událost křtu Pána Ježíše Krista v řece Jordán, kterou popisují evangelia (Mat 3,13-17; Mar 1,6-11; Luk 3,16-22). Ve svých třiceti letech přišel Pán Ježíš k Jordánu, kde už nějaký čas křtil asketa a prorok Jan. Křtil ty, kteří se káli ze svých hříchů, projevujíce touhu napravit svůj život. Ponoření do vody bylo zpečetěním jejich kajícného vyznání hříchů. Tělo je v řece omýváno vodou, jako duši omývá lítost a dobrá vůle k polepšení. Mezi kajícníky se u řeky jednoho dne objevil někdo, kdo - jsa bez hříchu - nepotřeboval se kát, přesto však přichází za Janem a žádá křest. Ježíš z Nazareta.

Mezi oběma postavami je zvláštní spojení, jako by se už dávno znali. Jan věděl předem, že Pán přijde. Prorokoval o něm. Ihned ho rozpoznal. Je si vědom jeho velikosti a naproti tomu své nepatrnosti. Chápe, že On je Pán, kdežto Jan - přes svůj asketický zbožný život na poušti - je méně než sluha. Ví o jeho bezhříšnosti a brání se tedy pokřtít jej, jako by to byl jeden z hříšníků.

„Nech to tak. Je potřeba, abychom naplnili Boží spravedlnost,“ odvětil Pán na Janovy námitky a zdráhání křtít svého Pána. Děje se tu něco významného, skrytého. Je to vyšší Boží řád, doposavad skrytý úradek Stvořitelův s člověkem. To je ta spravedlnost, která je zároveň řádem lásky. Něco, po celá tisíciletí připravovaného, se dává do pohybu. Boží vtělení spěchá chopit se svého díla. Kristus už nezůstává v skrytu, ale začíná své veřejné působení, které spěje ke kříži. Zjevení Pána Ježíše před lidmi je vlastně vrcholem Boží lásky, která právě vystupuje z úkrytu, aby zazářila všem a osvítila všechny lidi. Naplňuje se Boží spravedlnost.

My lidé za "výkon spravedlnosti" považujeme odplatu, trest či mstu. Bůh nazývá spravedlností lásku, smilování, milosrdenství a odpuštění.

Hovoříme proto o církevní památce jordánské události jako o „svátku světel“. Můžeme promýšlet obsah svátku z mnoha perspektiv. Vybereme si letos následující tři.

1.)

Pokračování událostí vztahujících se ke vtělení Božího Syna - tj. Narození a Obřezání. To je jeden z důvodů, proč je v naší tradici Křest Páně svátkem, který je součástí svátečního období začínajícího Narozením. Vlastně všechny tyto svátky tvoří - liturgickou podobností i obsahovou spřízněností - jeden velký svátek.

Svátky a události Božího vtělení mají jako jeden ze svých nejvýraznějších rysů zjevení Boží lásky k člověku a ponížení (sestoupení) Božího Syna. Všechny kladou akcent na neklamné lidství Kristovo - čili na opravdovost Božího vtělení. Nesmrtelný se stal smrtelným, Nekonečný se omezil, Stvořitel se spojuje v jedné lidské osobě s tím, co stvořil. Netrpící se rozhodl trpět, Všemohoucí se vydává do hříšných rukou lidských, aby s ním lidé naložili, jak chtějí. Bůh ukazuje, že miluje člověka do té míry, že je ochoten na všechno přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby člověka zachránil před smrtí. Jeho ponížení vidíme nejen na začátku v betlémských jeslích, nejen na konci, když je zajat, vláčen, bit, odsouzen, popliván, ukřižován a pohřben. Mezi tím vidíme, jak sestupuje po své cestě k nejhlubšímu ponížení - přes událost křtu, zlobu těch, co jej chtěli kamenovat či svrhnout ze skály (Luk 4,29), nebo přes posměch „kvílečů“ a plaček, když přichází vzkřísit dceru Jairovu (Mar 5,40; Luk 8,53). Rukou svého sluhy je křtěn v Jordánu spolu s hříšníky. Jan správně namítá: "Já bych měl být pokřtěn tebou, a ty jdeš pro křest ke mně?"

2.)

Nejvelkolepější na celé události křtu Páně je zjevení Trojice. Tato pravda o Bohu, že přebývá v Trojici Osob, byla do té doby před lidmi skryta či ve starozákonních knihách jen matně naznačována. Právě zjevení Trojice činí z křesťanství jedinečnou víru, která zjevuje plnost poznání Boha, nakolik jen je to pro nás v tomto životě možné. Skrze Krista se nám zjevuje tajemství, které je sice člověku nepochopitelné, ale z nějakých důvodů je nutné je kontemplovat (nazírat), abychom měli o Bohu takový stupeň poznání, který je potřebný k naší spáse.

Otec, jehož nemůže člověk nikdy vidět, se zjevuje skrze hlas, který zní jako hrom, a vydává svědectví o Synu. Boží Syn se ukazuje skrze lidství, které přijal, a je vidět jako bohočlověk ve vodních proudech Jordánu. Božský Duch se zjevuje jako holubice sestupující na Syna; nechápejme to příliš naturálně - nejednalo se o jakési vtělení do opeřence (pryč s takovou myšlenkou!), ale byla to "tělesná podoba holubice". Touto událostí čili Zjevením Boha v Trojici začíná v lidské historii úplně nová epocha bohopoznání a důvěrného společenství s Bohem. Už nejsme jen otroky či služebníky, ale jako ti, jimž je svěřeno vyšší tajemství o Stvořiteli, jsme přáteli Božími, jsme Kristem adoptováni za Boží syny, kteří se k Bohu směle a oprávněně obracejí slůvkem: "Otče!"

3.)

Kristus nepotřeboval, aby byl omyt od hříchu, protože přece nebyl poskvrněn žádným hříchem. Na rozdíl od všech jiných lidí vstupuje do vody jako ten, kdo je čistší než voda (míníme tím samozřejmě rovinu duchovní). Nikoliv voda očišťuje jeho, ale on očišťuje vodu. Vrací vodu, která se při theofanii dotýká jeho těla, do prvostvořeného stavu. (A nejen tuto jordánskou vodu, ale potažmo veškerou vodu.) Podobně jako na stvoření světa měla účast celá přesvatá Trojice - a tím se vlastně projevila čili zjevila - tak i nyní při křtu Páně. Nad tím, co je čisté, nemá moc zlo, které prchá před čistotou. Proto mohl ďábel vstoupit do toho světa jedině skrze člověka, resp. s přivolením člověka, jehož satan svedl ke hříchu, neboť lidé dostali od Boha moc správců stvořené matérie. Měli ochraňovat hmotné stvoření v čistotě a produchovňovat je, posilovat jeho spojení s Bohem. Skrze svá těla měli vše hmotné zbožšťovat. Oklamáním člověka satanovou lstí byla zkažena lidská vůle a posléze i jeho srdce.

U Jordánu se Stvořitelovy ruce skrze Kristovo tělo opět dotýkají matérie. Jako skrze zkaženou lidskou vůli došlo na počátku ke zkažení hmoty, tak nyní skrze dobrou vůli a poslušnost bohočlověka Ježíše se dotýkaná hmota napravuje. Nevídané! A toto druhé stvoření, při němž se opět ukázala celá Božská Trojice, stále pokračuje v církvi. Zde je stále onen Jordán, zde se znovu a znovu léčí a obnovuje voda. Proto ke svěcené vodě nemá přístup hniloba (voda se nekazí), proto před prchají démoni (dávná i současná zkušenost církve), proto posvěcuje a očišťuje vše, čeho se tato svátost dotkne, co je jí skropeno.

Na ikonách křtu Páně bývají zobrazeni nejrůznější vodní tvorové nebo všelijací hadi, draci a jiné démonické bytosti. Někdy je tam podoba starce a ženy - personifikace řeky a moře. Občas jsou k vidění zmítající se či prchající postavičky pohanských božstev. Je to obecně vyobrazení všeho světského, protibožského a nečistého, co je ve službách knížete tohoto světa (ďábla, viz Jan 14,30), všeho, co vlivem ďábla zkazilo svou cestu a znetvořilo se, všeho, co už v samotné své zkažené podstatě neodpovídá záměrům Stvořitele. Ďábel a zkažení andělé se stále snaží infikovat stvoření - celou zemi - svou zkaženou setbou (viz podobenství o pšenici a koukolu, Mat 13,25-30). Jejich působením stále vznikají obludnosti - duchovní i tělesné. V modlitbě ke křtu Páně oslavujeme Pána Ježíše slovy žalmisty: „Potřel jsi hlavy zahnízdivších se tam hadů.“ Přichází, aby patou drtil tuto démonickou havěť. Kristus, jehož dílo nového stvoření se už nyní v církvi děje, léčí lidské duše, hubí infekci, která se jako mor stále vrací, dokud nepřijde doba, kdy zlo navždy ztratí všechna svá práva.

Modlitby církve i otcové hovoří o „druhé potopě“. Od okamžiku křtu Páně začíná druhá potopa očišťující svět od zla, a tím umožňuje jeho další trvání. Podobně jako první potopa za dnů Noe spláchla ze světa obludy, hybridy a vše, co příčí Božímu stvoření, zbavila svět „nelidských lidí“ propadlých zlovolnosti a s genomem zkaženým ke vzpouře proti Stvořiteli, tak i jordánská druhá potopa omývá svatou vodou svět od zla. Stejně jako všechny ostatní svaté Tajiny je to lék na uzdravení duší i těl. A nejen v Církvi. Co se týče této vody, ta se přelévá přes okraj Církve do celého světa. Z toho zřídla proudí posvěcená voda po celém světě a topí se v ní mnohé zlo. Víme přece, že v den svátku Zjevení Páně má veškerá voda na planetě účast na svěcení vody v Církvi. Ať se v ní utopí všechny duchovní nestvůry, každá zrůdnost a vše, co je ďáblem nenávratně poškozeno v samotné své podstatě!

* * *

Všimněme si, že Kristus začíná své veřejné dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, - to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán.


P.S.
K obsahu svátku viz též Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně v překladu Michala Dvořáčka.








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1193 do č. 1196)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz