Ambon
Administrátor
--- 26. 9. 2018
O úctě ke svatým a jejich tělesným ostatkům
Pojednání: »Svaté ostatky vždy byly a jsou pro křesťany „ctěnější nad drahé kameny a dražší nad zlato“«
Na brněnském webu je pěkný a hluboký článek o svatých ostatcích. Dovolil jsem si zde zřídit okno na tuto stať - přímo na webovou stránku Pravoslavné církevní obce v Brně.
Takže níže je v tomto příspěvku umístěn rámec, v němž se vám ukazuje vzpomínaná část webu pravoslavbrno.cz (můžete v rámečku rolovat přes článek).
* * *
* * *
Administrátor
--- 19. 9. 2018
K příjezdu konstantinopolských exarchů
Jeden z možných pohledů na poslední vývoj na Ukrajině
Bolestivá situace na Ukrajině už trvá více než čtvrt století. Po celou dobu jsme drželi Moskevskému patriarchátu palce, aby se mu podařilo rozkol vyřešit. Vždyť se nůž rozkolu zařezává nejen do národa, ale rozděluje i rodiny. Víří se kolem toho vášně. Chování samozvaného kyjevského patriarchy Filareta je opravdu nekanonické a dlouho jsme tudíž vystačili s argumentací, že takové neospravedlnitelné počínání je možno léčit jen pokáním. Jenže po takové době už cloumají církevní nepořádky celým národem a už to dále není jen osobní problém Filareta, ale trpí celá Ukrajina. Za těchto okolností neústupně trvat na jediném kanonicky správném postupu, přehlížet bolest lidu a škody, které to působí pravoslavné církvi, neodpovídá duchu Evangelia. Také už asi nevystačíme se sebejistým vytrubováním: "Kdo chce být ve skutečně kanonické církvi, ať s pokáním přijde jako zbloudilá ovečka do lůna moskevské jurisdikce."
Potenciál moskevského patriarchy a jeho kanonických kyjevských metropolitů je (ohledně řešení problému rozdělených ukrajinských věřících) zřejmě vyčerpán. Je to tím zřetelnější, čím kvalitnější z hlediska lidského jsou osobnosti těchto vladyků: nejprve Vladimíra a nyní Onufrije. Asi těžko tedy může někdo prohlásit, že výměna na těchto postech by něco podstatného přinesla. Už je jasné, že řešení tohoto obrovského problémů není možné ani vnitřními silami Ukrajinské kanonické církve ani z Moskevského patriarchátu. Nyní však vytanula otázka, zda bolest ukrajinských věřících někoho v Moskvě dojímá.
Celou tu dobu byly klíče k řešení a uklidnění v Moskvě. To, co Ukrajina žádá, je autokefalita. Pokud by to mohlo překonat tak hrozný rozkol a přivést zpět do kanonické církve většinu ukrajinských věřících, tak proč ne? Patriarcha Filaret (Denisenko) už veřejně vyhlásil, že by nekandidoval na post hlavy této autokefální církve. Tak o co Moskvě jde?
Pomalu pomíjí čas, kdy mohla Moskva elegantně a otcovsky dát najevo, že evangelní láska a soucit pro ni znamenají více než rozsah církevní moci. O to nepochopitelnější je zuřivá reakce Moskvy na příjezd konstantinopolských hierarchů. Vždyť přijíždějí pomoci řešit dlouhodobý problém a chtějí se pokusit hojit bolestivou ránu na Těle Církve. Místo vítání ke spolupráci však narazili na výhružky a podrážděnost těch, kteří by jim měli být nejbližšími pomocníky v tomto díle. Část moskevské hierarchie při tom skanduje pojem, který patří k těm oblíbeným v Moskvě: „kanonické teritorium“. Což v dané situaci znamená: Tady to patří nám. Šestina planety je naše.
A nad to všechno musíme poznamenat, že Ukrajina není tradičním ruským kanonickým teritoriem. Tak to vyplývá z historických dokumentů. Konstantinopolský patriarcha je na území Ukrajiny odjakživa (i dnes) nejvyšším církevním představitelem a je tudíž na Ukrajině doma. (Současný rozsah vlády Moskevského patriarchátu je zřejmě výsledkem svévolného a nekanonického počínání jeho hierarchů za podpory carského, později bolševického, státního režimu.) Současný příjezd dvou exarchů z Fanaru se tedy děje na půdě nejen morálního ale i kanonického odůvodnění.
Žárlivé střežení své části světa zašlo nyní tak daleko, že Moskva zcela otevřeně hrozí rozvrátit kvůli sebemenšímu narušení svých domnělých práv celé světové pravoslaví. Osoba číslo dvě v moskevské hierarchii metropolita Ilarion prý hrozí Konstantinopoli novým velkým schizmatem, které podle něj svým dopadem předčí schisma z roku 1054. To by se někomu nemuselo zdát postojem ani církevním, ani křesťanským, ani kulturním...
* * *
Svědectvím, že ani mnozí pravoslavní z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu si nepřejí spadat pod moskevského patriarchu, je povolení kyjevského metropolity Onufrije (Mosk. patriarchát) nevzpomínat při bohoslužbách na Ukrajině jméno moskevského patriarchy. Někteří Onufriovi biskupové volají po autokefalitě. Nyní vydal metropolita Vladimirské eparchie (Mosk. patriarchát) dokonce povolení vzpomínat při bohoslužbách jméno konstantinopolského patriarchy.
* * *
Těm, kteří trvají na tom, že se nekanonická uzurpace autokefality léčí jedině pokáním a pokorným návratem do lůna kanonické církve, a nikdy jinak, by se dalo namítnout, aby se podívali, jakým způsobem se Moskva osamostatnila z konstantinopolské jurisdikce, jakým způsobem získala titul patriarchátu (1590-93). Nic kanonického, ale svévole. Nejprve si začali sami ustanovovat metropolitu - hlavu ruské církve, ač byli součástí ekumenického patriarchátu. Pak nátlakem a korupcí (nu, řekněme: materiální pomocí východním patriarchům v jejich těžké situaci pod tureckým jařmem - výměnou za spolupráci) si zajistili ustanovení moskevského patriarchátu. Kají se snad moskevští patriarchové? Lehce problematickými prostředky (raději to nebudeme nazývat herezí simonie) legalizovali svou samostatnost, a život jde dál. Jenže ten duch, ve kterém to vše bylo provedeno, působí nejspíš dál.
Dnes prohlašují někteří přívrženci Moskvy patriarchu Bartoloměje za heretika, který je loutkou Ameriky. Požadují, aby byl anathemisován (vyloučen z církve). S takovým myšlením není už potřeba uvažovat o svých vlastních chybách a závažných problémech. Proč bychom se bavili s těmi, kdo uvažují jinak? Vždyť je to přece tak jednoduché: „my jsme rytíři dobra, kdežto oni jsou zplozenci pekla“. Tak má vypadat výsledek třiceti let obrození pravoslaví v Rusku?
* * *
Nyní by se na Ukrajině měl konat sněm, který má za cíl sjednotit pod zastřešující autokefalitou všechny rozkolné s církve se světovým pravoslavím. Dnes to prý znamená více než 6000 farností po celé Ukrajině. Myšlenku autokefality podporují i někteří biskupové Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskvě (i Ukrajinci moskevské juridiskce žádájí autokefalitu už od počátku 90. let min. stol.). Kdyby se přidala i tato jurisdikce, pak by spojením těchto církví mohla s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu (který jediný uděluje všemi uznávanou autokefalitu) vzniknout jednotná autokefální Ukrajinská Církev.
Nějakou dobu vypadalo ukrajinské volání po autokefalitě jako pěna na bouřícím moři nacionalismu (zvláště, hledělo-li se na věc prismatem moskevských médií). Jenže po uplynutí více než čtvrt století už nelze přehlížet, že tato myšlenka rezonuje v ukrajinské společnosti. Není to jen přechodné vzplanutí národnostních vášní. Ukrajinců se nutně musí úkorně dotýkat, že autokefalitu mají daleko menší a mladší církve než ukrajinská (např. naše církev), tak proč je ze strany Moskvy tak pateticky a rozhodně odepírána Ukrajině? Chápu, že idea jednoho rusko-slovanského patriarchátu pro celé severní pravoslaví má svou sílu a přitažlivost, ale trvat na ní i za cenu takové národní bolesti?
Vehementně proklamovaná vazba kanonické Ukrajinské pravoslavné církve na Moskvu způsobuje výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili její farníci na Ukrajině 25,9% obyvatel, začátkem roku 2015 jen 20,8% a počet stále klesá. (Nekanonický „Kyjevský patriarchát“ má kolem 50% věřících.)
* * *
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
A tak to Moskva zkouší jinak. Dlouhodobě zpochybňuje samotnou pravoslavnost Konstantinopolského patriarchátu - např. kvůli tomu, že se konstantinopolský patriarcha setkal s papežem (a patriarcha Kyrill se s ním snad nesetkal?; nevede ekumenickou politiku?; o dalších velice přátelských a vroucích setkání vysokých moskevských hierarchů s římským papežem ani nemluvě). Sem patří i okázalé odmítnutí pozvánky na všepravoslavný sněm a halasně oznamovaná neúčast hierarchů moskevského patriarátu na Krétě, ač byli i v průběhu sněmu stále opakovaně zváni. A pak to stálé opakování Moskvy, že žádnou nadřazenost Konstantinopole neuznává.
Bývalý patriarchův úředník pro styk s veřejností prot. Vsevolod Čaplin prý označil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje za „kacíře a papežence“ a jeho synod za „pokrytce, podvodníky a bludaře“. Nálada, kterou Moskevský patriarcha vytvořil, jde tak daleko, že vedoucí Asociace pravoslavných expertů Kirill Frolov dokonce přirovnal vyslání konstantinopolských exarchů na Ukrajinu s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem.
Ne že by nebylo v oblasti teologie a kánonů s Konstantinopolí o čem diskutovat. Jenže duchové zlovolnosti, pýchy, a snad až arogance, které dnes vyvolává Moskva, přinášejí obavy o stabilitu a mír ve světovém pravoslaví. Jako by nestačilo, že proti sobě se zbraní v ruce bojují pravoslavní bratří (Moskva kontra Gruzie, Moskva kontra Kyjev).
* * *
Nyní musíme udělit pozornost ožehavé ale klíčové otázce, jestli je území Ukrajiny opravdu výhradně v moskevské jurisdikci. Co vyplývá z historie a dokumentů? Vybral jsem nejprve citaci z nezávislého zdroje: »Kyjev byl centrem východní církve celé Rusi až do mongolského vpádu r. 1240, kdy zdejší metropolita (v konstantinopolské jurisdikci) přesídlil do nového knížectví v Moskvě. (V r. 1448 byl zvolen vladyka Iona metropolitou bez souhlasu Cařihradu, což bylo jednostranným vyhlášením autokefality.) V roce 1448 připadala část dnešní Ukrajiny Polsko-litevské unii a v Kyjevě byla zřízena samostatná řecká metropole pod jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu. V této době přestali moskevští biskupové své původní sídlo Kyjev zmiňovat ve svém titulu a samozvaně začali používat titul metropolitů Moskvy a celé Rusi. V r. 1686 opustil svévolně kyjevský pravoslavný metropolita Gedeon jurisdikci Konstantinopole a přešel pod jurisdikci Moskvy. Tento jednostranný krok nebyl Konstantinopolským patriarchátem nikdy (plně) akceptován. Pravoslavní na Ukrajině se tak stali součástí Ruské pravoslavné církve až do roku 1917, kdy ... Ukrajina ihned vyhlásila nezávislost a nová vláda přijala r. 1919 zákon, jímž byl zřízena Ukrajinská pravoslavná církev.« (Zdroj: Východní křesťanské církve; Encyklopedie menších křesťanských církví ve střední Evropě)
Moskva dnes tvrdí, že „Konstantinopol se Kyjevské metropolie vzdala v roce 1686, kdy patriarcha Dionýsios IV. povolil Moskvě dosadit do Kyjeva své metropolity“. Z hlediska církevního práva však ve skutečnosti Kyjev pod moskevskou jurisdikci nikdy nepřešel. (Alexandr Soldatov)
Podrobnosti o novém uspořádání církevních věcí v Kyjevě viz nalezený řecký originál Tomosu o předání Kyjeva (1686). Tam se stanovuje:
a) dle ikonomie: svěcení kyjevského metropolity nyní má provádět moskevský patriarcha, kyjevská katedra se má podřizovat moskevskému patriarchovi. Právo mosk. patriarchy ustanovovat kyjevského metropolitu se udělovalo dle ikonomie (v ruském překladu: dle shovívavosti) kvůli tomu, aby se daly do pořádku církevní záležitosti.
b) Moskvou vysvěcení kyjevští metropolitové byli povinni jako prvního vzpomínat konstantinopolského patriarchu jako "zdroj a vůdce a toho, kdo je vyšší než ostatní ... a pak teprve moskevského patriarchu jako svého nadřízeného". Dále se tam poněkud neurčitě stanovují privilegia Konstantinopolského patriarchátu.
Řecký text synodálního rozhodnutí tedy zdůrazňuje zachování moci konstantinopolského patriarchy, když stanovuje pořádek eucharistického vzpomínání hierarchů ze strany kyjevského metropolity - jméno konstantinopolského patriarchy se vzpomíná "jako první", protože on je "pramenem a vůdcem". (Ruský překlad to uvádí neurčitě a neodpovídá smyslu řeckého originálu).
Nic se v dokumentech nepraví o dočasném charakteru podřízenosti kyjevské katedry. Vzpomínání konstantinopolského patriarchy jako prvního je svědectvím, že právě on zůstával i nadále kanonickým patriarchou pro kyjevské vladyky. Řecký originál nazývá moskevského patriarchu "epitropem", tj. náměstek, pověřenec, jak to překládají Rusové.
Tomos tedy vyjadřuje souhlas konstantinopolského patriarchy s tím, aby kyjevského metropolitu světili Rusové v Moskvě, za určitých předpokladů, spočívajících v zachovávání dávných privilegií formulovaných jako "dobrý" a "dávný obyčej". Není zcela jasný význam onoho "zachovávání dávných obyčejů", jak to stanovuje tomos. Ale právě za zachování dávných obyčejů, včetně práva kyjevského metropolity na čestný titul exarchy ekumenického patrirchátu, bojovalo tenkrát kyjevské duchovenstvo a vyvolalo to vážné spory při rozhovorech s Moskvou ohledně ustanovení metropolity v Moskvě. Kyjevský metropolita byl nazýván exarchou už ve 14. stol.
(Použita studie V. G. Čencova: Synodální rozhodnutí z r. 1686 o Kyjevské metropolii)
Diákon Andrej Kurajev dodává aktuální komentář: „Když se konstantinopolský patriarcha prohlašoval za "pramen a vůdce" a daroval při tom Moskvě tu jednou patriarchát a jindy zase Kyjev, pak byly tyto tituly v Moskvě klidně přijímány. Když je však dnes Bartoloměj opakuje, ale vzal si při tom zpět jeden ze svých darů, tak je Moskva prohlašuje za heretické.“
Administrátor
--- 12. 9. 2018
Dva velké srpnové svátky
PROMĚNĚNÍ PÁNĚ
1. Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
V Bibli popsaná podivuhodná událost, která se stala na hoře Tábor, nám skýtá několik rovin k výkladu.
2. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5. Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6. Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8. Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." (Mat 17,1-9)
První stránka této události se týká naší víry, pravoslavné věrouky. Ježíš z Nazareta ukázal apoštolům své Božství. Zjevil, že je Bůh. Je člověkem, leč není jen člověkem. Úkazem blahodatného světla, které vyzařuje jeho Božská podstata, totiž zjevuje, že je jedním z Nejsvětější Trojice - Božím Synem. Proto nazýváme událost na hoře Tábor „Zjevením“. Používáme tentýž název jako pro lednový svátek Křtu Páně v Jordáně, kdy se Pán Ježíš ve vodách zjevil jako jeden z Trojice, a celá Boží Trojice se ukázala: Otec v hlasu, Syn křtěný v řece, a Duch Svatý v podobě holubice. Na hoře Tábor se zjevuje Trojice: Bůh Otec skrze hlas, Syn Boží stojí na vrcholku hory a Duch Svatý se ukazuje jako blahodatná energie, čili světlo a oblak. V událostech obou svátků, lednového i srpnového, se tak zjevují apoštolům a nám všem základní pravdy o Bohu: Božství přebývá v Trojici Božích Osob, a Ježíš Kristus je vtělený Bůh Syn. A takto zjevenou víru zachovává Církev až do konce světa.
* * *
Světlo, jímž Kristus zářil, nebylo z tohoto světa. Mělo duchovní povahu. Starec Paisij a další svatí, kterým bylo dáno toto světlo zřít, je viděli s očima otevřenýma či zavřenýma. Je to záře, kterou vnímáme duchovníma očima, zřícím orgánem lidské duše. Podobně jako má duše svůj duchovní sluch, kterým můžeme zaslechnout Boží hlas, tak má i své duchovní zření. V tomto světle může člověk vidět dávnou minulost či budoucnost, když to Bůh chce člověku zjevit. V záři tohoto světla můžeme vidět skutečnou povahu a podstatu všeho Božího tvorstva a všeho, co Bůh kdy učinil. Toto posvěcující světlo se lidem naděluje v Církvi a osvěcuje jejich duše.
Ukazuje se nám tu podstatný rys pravoslavné spirituality, jejímž cílem je očistit zření srdce, osvítit srdce zřením blahodati a nechat toto světlo, aby jeho žár zažehl v srdci oheň theosis. Srdce planoucí láskou k Bohu má pak lásku, která je ochotna na všechno přistoupit, jen aby se více a více sjednocovala s milovaným Pánem.
V Kristu přijímáme blahodatí účast na Boží přirozenosti. Toto světlo patří Božímu Království. Je to světlo přicházející z budoucnosti nebeského Jerusalema, kde už nebude svítit slunce, ale zdrojem světla bude Beránek. Na hoře Tábor se třem apoštolům ukázala tato nebeská budoucnost. Proto Pán před výstupem na Horu pravil lidem, že jsou mezi nimi někteří, kteří neokusí smrti, dokud nespatří Království Boží přicházející v síle - tj. v plné své moci. Hora Tábor se tak stala v okamžiku proměnění Pána nebeským Jerusalemem.
Pro nás je tento svátek výzvou, abychom se i my proměnili. Či lépe řečeno - nechali se proměnit. Abychom své srdce nenechali spoutat pozemským a tělesným, ale spojili jej už teď a tady s nebeskou budoucností. Pán Ježíš přišel, aby všechno změnil. Dočasné, aby přetavil na věčné, od pozemského nás vyvedl k nebeskému, a tělesné proměnil na duchovní. A děje se to už teď, tady, v Církvi.
* * *
Vystupujeme na horu s Pánem Ježíšem, aby nás osvítil svým světlem a proměnil. Touto táborskou horou je pro nás chrám a božská liturgie. Samotným vrcholkem této hory je pak svatá eucharistie - přijímání svatých Tajin. To je náš Tábor. Kdo alespoň trochu bojuje se svými vášněmi a začal dílo očištění, získal duchovní zření a vidí své hříchy, ten je připraven. A pak při liturgii a zvláště při svatém přijímání volá jeho srdce: „Pane, dobře je nám tady, kéž bychom tu už mohli zůstat a nemuseli se vracet dolů, do světa!“ Tak podobně volali apoštolové, když se na Táboru ponořili do blahodatného světla. Tak ve svém nitru volá každý, kdo hodně přijímá pokrm z budoucího Království - Tělo a Krev Kristovy.
* * *
I mnozí svatí zářili tímto světlem (za všechny vzpomeňme sv. Serafíma Sarovského). Ale ne tak, jako Ježíš Kristus na hoře, který zářil svým vlastním světlem podobně jako slunce; oproti tomu svatí zářili světlem blahodati, které přijímali od Boha. Astronomickou analogií je Slunce jakožto zdroj světla, kdežto Luna září tím, že světlo Slunce odráží, ale sama není jeho zdrojem. Tak i Pán Ježíš září světlem svého Božství, ale svatí září podobně jako Měsíc - tj. zrcadlí světlo Kristovo.
Máme mnoho příkladů proměny pozemšťanů na „občany nebes“, jak napsal sv. Pavel. Na Hoře Athos žila jen v posledním století řada svatých, kteří viděli v noční tmě jako ve dne. Zářilo jim zvláštní světlo. Paisij Svatohorec vyprávěl, jak jednou zabloudil za tmavé noci a náhle se kolem rozbřesklo a viděl jasně až do chvíle, kdy došel ke své kelii. Při své návštěvě Svaté Země označil starec Paisij služebníkům chrámu, který je na vrcholku Táboru, přesné místo, kde se Pán proměnil. Zdá se, že všude, kde se zjeví toto světlo (a stejně tak všude, kde žije svatý člověk), zůstává jakýsi otisk tohoto světla, který svatí lidé svým duchovním zřením vidí.
Pán Ježíš stále ukazuje, že se o toto blahodatné světlo chce dělit s lidmi, že jim chce dávat světlo, aby nechodili jako v noci, kdy člověk neví, kam jde. Proto ukazuje světlo Božího království v Církvi, aby lidé sami mohli pocítit a chápat, kam je Bůh vede, kde je cíl jejich cesty, kam směřují a jaký je Boží úmysl se všemi námi - od stvoření člověka až do konce tohoto světa. Zjevuje se nám, že jako nám Bůh chce dávat už zde světlo, tak si přeje nás uvést do věčného světla, kde není žádná tma, a jeho vůlí je dávat nám dar posvěcení, dávat nám z pokladnice svého Božství. To znamená především věčný život. Vždyť toto světlo není nic jiného, než světlo života.
Je to světlo, které ve tmě září, ale tma jej nepohltila. (Jan 1,5) Světlo tvořící, oživující, posvěcující. Světlo osvěcující každého, kdo přichází na svět. (Jan 1,9) Světlo, které nasytí všechny lidské tužby a uspokojí všechna naše přání. Jediná naše pravá věčná realita - Kristus (Jan 8,12). A zároveň je to světlo soudu. (Jan 3,19-20)
P.S.
Tradice svěcení ovoce na svátek Proměnění: ob-eparchie.cz
ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE
Tento svátek v jistém smyslu navazuje na předchozí svátek Proměnění Páně. Pravili jsme, že Kristus přišel, aby vše změnil. Aby svým proměněním ukázal, že vše proměňuje nejen k obrazu prvotní krásy, ale ještě k něčemu většímu. Na událostech, které se staly při zesnutí Matky Boží, vidíme pravdivost jeho slov. Smrt své Matky proměnil její Syn v život.
V hymnech svátku zpíváme: „Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života.“
Na Boží Matce vidíme uskutečněný záměr spásonosného díla Pána Ježíše. Na jejím zesnutí se zrcadlí spása člověka.
Sváteční ikona nám vykresluje obraz, na který hleděli svatí apoštolé. Při zesnutí Bohorodice přišel sám Ježíš Kristus, vzal duši své Matky do náruče a přenesl ji z pozemského přebývání k nebeskému. Pán nám tím zjevuje, že si přeje vzít každého člověka do své náruče. Kvůli tomu sem přišel a cíl, k němuž jeho dílo mířilo, se už začal uskutečňovat, jak to vidíme na duši Boží Matky v náruči Božího Syna.
Skrze víru v Krista i my dostáváme pozvánku k věčnému přebývání v Jeho náruči. Je to to nejlepší, co nás v životě potkalo.
P.S.
O slavení svátku v Brně, o závěru života přesv. Bohorodice a poučné slovo archim. Georgia viz ob-eparchie.cz
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1232 do č. 1235)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.