1352

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1330

Administrátor --- 27. 1. 2022
Obřezání Páně

Svátky potvrzující pravost Božího vtělení a svátek Zákona

Událost Obřezání Páně si připomínáme v první řadě proto, abychom si znovu potvrdili, že Bůh se vtělil - stal se člověkem. Přijal plnost pravého lidství, tedy i skutečné lidské tělo, a sklání se zcela na naši úroveň Božích služebníků, tj. podřizuje se zákonům, které On sám vydal pro svůj lid. A tak se stal Netrpící (Bůh) trpícím (člověkem).

Dnes jsme na takovou myšlenku už zvyklí, ale kdysi si lidé lépe uvědomovali nesmírnost takové ideje, nepochopitelnost všech důsledků a souvislostí takového zázraku. Někteří věřící se bránili přijmout tuto skutečnost a vymýšleli jiné, rozumově přijatelné řešení tohoto tajemství. Byly to různé teorie o tom, že Bůh přijal lidství jen částečně, nebo teorie o tom, že přijal jen jakési zdánlivé tělo (gnostikové, doketisti) apod. Západ v tomto problému částečně vězí dodnes se svou racionalisticko-scholastickou poučkou: lidství Kristovo je tím, co za nás trpělo, Božství Kristovo to je to, co konalo zázraky (to je ve své podstatě hereze odsouzená IV. všeobecným sněmem). Proti všem těmto odchylkám od víry hlásané svatými apoštoly církev postavila mj. připomínku této události, kdy byl Pán osmého dne po svém narození tělesně obřezán, jak stanovoval Hospodinův zákon. Tělesný akt se netýká jen těla, ale celé Kristovy boholidské osobnosti, ve které se i Božství sklání k člověku. A zároveň Bohočlověk při obřezání (jak bylo zvykem) přijímá jméno Ježíš, které už navždy bude nad jakékoliv jiné jméno a bude v něm spása. (Skut 2,21-22; 3,16; Řím 10,13; Filip 2,9)

Ukazuje se tím nejen pravost Vtělení, ale i pokora a sestoupení Božího Syna, jenž se jako Zákonodárce sám podrobuje zákonu, který ustanovil.

Svátek Božího zákona

Smysl zákonů Božích je osvobodit člověka a ukázat mu cestu k Bohu. Uvést lidský život do souladu s principy stvoření - s vnitřním ustrojením světa, čili do souladu s Bohem i se světem. Páchá-li kdo hříchy, čili skutky proti Zákonu, vnáší nelad a poruchu do svého vztahu s Bohem, protože tím jedná proti záměrům Stvořitele, a zároveň narušuje své začlenění do celého stvoření, které je učiněno podle jistých vnitřních zákonitostí, všechny principy a síly tam na sebe navazují a vše tam spolupracuje. Hříšný člověk se vymkl z tohoto řádu a celé stvoření pak pracuje proti němu. Přestupky proti zákonu zároveň ničí a rozbíjejí vztahy mezi lidmi, a tím vzniká v lidské společnosti neustálý nelad, nesoulad, sváry a boje. Je potřeba uvádět zde ilustrace této pravdy z lidských dějin a ze současného stavu lidstva a přírody?

Člověk páchající činy proti Božímu zákonu vstupuje do nepřátelství s Bohem, lidmi i stvořením. Dostává se tím do jakési izolace, či skořápky, jako když se tělo snaží za pomoci své imunity zapouzdřit vřed či škodlivou částečku. Jinými slovy, nemůže dosáhnout pravé svobody. A protože každý v hlubinách své duše toužíme po svobodě a zároveň po hlubokém spojení s ostatními, vzniká v duši hříchem zotročeného člověk bolest, neklid, nespokojenost.

I někteří filosofové si všimli, že jsme v tomto životě jakoby uzamčeni v uzavřeném prostoru. Už jen tím, že nevíme, jak svou osobní existencí překonat hranici smrti (dokud se nenecháme osvobodit Spasitelem). Byl to myslím L. N. Tolstoj, kdo o tomto způsobu života nevěřících lidí pravil: „Po hloupém životě přijde hloupá smrt.“ Jiný myslitel v současném Rusku charakterizoval život nešťastných lidí v Moskvě: „Metro, práce, metro, spánek.“ Jakémukoliv lidskému životu však může dát smysl víra v Krista. Jakákoliv klec má dveře. Pán otvírá každé kleci tato vrátka, aby vězeň mohl vyjít do svobodného prostoru. Ježíš Kristus je bránou do svobody.

* * *

Pro nevěřící je stále vše tak, jak pravil Kazatel: „I kdyby mnoho let živ byl člověk, ve všech těch letech veselil by se, ať pamatuje, kolik dnů ho čeká v temnotě a jak mnoho jich bude; cožkoli by proběhlo, počítá se za marnost.“ (Kaz 11,8; pravosl. překl.)

V křesťanství jde o naše pravé osvobození, abychom mohli vyjít z temnoty, jako jsou ovečky pastýřem vedeni na pastviny hojnosti, čili „aby život měly a hojně ho měly“. (Jan 10,9-14) Pro polomrtvé a žihadlem hříchu umrtvené duše lidí uzamčených v kleci světa si Spasitel přeje, aby přetékaly životem.

Smutné bývá, nevidí-li lidé, že Bůh nevydal své zákony, aby spoutal člověka, ale aby spoutal hřích. Kristovo jho nemá tížit, ale je lehké a blažené. (Mat 11,29-30) Životem podle Božích zákonů si člověk nenakládá na bedra Zákon, aby nesl jeho tíži, ale Zákon nese člověka. Život s Kristem není nesením Krista, ale On si bere na svá záda nás (viz příběh ze života sv. Christofora). Následujeme-li Krista nesením kříže, Kristův kříž nese nás. Jakékoliv naše břemeno nám Pán Ježíš nadlehčuje a nechává na nás jen přesně tolik tíhy kříže, kolik je pro nás naprosto nevyhnutelné, abychom se kázní naučili nereptat, za vše děkovat Bohu a nepovažovat egoisticky své problémy za osu, kolem které se točí svět.

Srovnávejme

Sv. Basil Veliký studoval před svým křtem v Athénách filosofii. Později měl vlastní žáky, které učil křesťanské moudrosti. Aby dobře pochopili vznešenost Evangelia a rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím, nechal je číst antické autory a seznámit se s veškerým tím řeckým vytříbeným myšlením ale pohanským poznáním. Seznámili se tím, co vše dokáže lidský rozum zpracovat a pojmout, a zároveň pochopili, že bez Krista zůstává prostor lidského vědění uzavřený a prázdný a člověka nechává vnitřně neuspokojeným a nenasyceným, a lidská mysl zůstává neosvícenou a jakoby v šeru. Člověk před Kristem nebo mimo Krista je jako krajina v noci čekající na rozbřesk. Právě ta tragická nenaplněnost pohanské vzdělanosti, myšlení a filosofie, kterou vytvářeli největší myslitelé pohanského světa, dávala Basilovým žákům prožít a následně ocenit, co nabízí lidskému myšlení a duši Kristus. Křesťanství dává hladovějící lidské duši odpovědi na konečné otázky, po jejichž řešení pohanské myšlení jen tápavě pátralo. Především pak Evangelium dokáže to, co žádná jiná filosofie: nasytit nejhlubší tužby lidské duše a napojit lidské srdce zoufale prahnoucí po konečné a nejvyšší Pravdě.

My se můžeme dobrat podobné zkušenosti jako Basilovi učedníci, když srovnáme materialistické a konsumní myšlení této doby s tím, co dává věřícímu Evangelium. I my můžeme sami okusit ten propastný rozdíl a napojit se živou vodu a nadechnout ducha, který Pán Ježíš dává, ale svět se snaží z člověka vysát.

Známe bídu světského ducha a mizerii pozemského pachtění, jak to vedle antických myslitelů vyjadřuje v Bibli Šalomoun: »Marnost nad marnost, všechno marnost. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.“ (Kaz 1,1-14)

Leč zároveň jsme už zahlédli i světlo svobodného prostoru skrze otevřenou bránu, kterou je Kristus. Pán Ježíš nás nejen zve a vybízí překročit hranice stísňující dočasnosti, ale nabízí nám svůj prostor nekonečnosti a blaženosti nebeské, kde vše je nepomíjivé a nic není pouhou marností.

Cesta

Cestu, kterou nám svým životem Pán zjevuje a kterou nás stále opět a opět provází většina velkých církevních svátků, je cestou pokory, poslušnosti, kterou z naší strany vykupujeme trochou té bolesti z rozbíjení kamene svého ega (či štěpením atomu svého ega, ct. Paisij). Prvním hříchem lidí byla neposlušnost, vzpoura, egoismus. Kristus nás léčí svou poslušností vůči Otci: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ať se stane“ (ne má vůle, ale tvá se staň), (Mat 26,39) a v poslušnosti a krajnímu ponížení se ponořil do lidské dějinné tragédie a nechal zavést („jako ovečka vedená na porážku;“ Iz 53,7; Sk 8,32) až k té hrůze, kterou z lásky k nám vpustil do sebe a zemřel za naše hříchy.

Tomu, co pro nás podstoupil, se s díkůvzdáním klaníme a jeho lásku a oběť přijímáme tím, že sami něco z jeho příkladu ponížení a nereptající trpělivosti podstupujeme. To je to pravé vítězství nad pomíjivostí, naše malé vítězství nad hříchem, které se stává součástí velkého vítězství Kristova. V něm je oslaven On a spolu s ním i my.





Editovat příspěvek č. 1329

Administrátor --- 21. 1. 2022
Narození Kristovo

Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele

Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? ...) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i On zemřít.



Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti - v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.

Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«

Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila - alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):

»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«

V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × je na zemi a to v jeskyni (čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením - matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).

Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři - byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci - ve chlévě, na jeho trůně - v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem, a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.

* * *

Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.

Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.

Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit - každý podle svých možností - napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.

O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.

Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.

Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.

* * *

Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se - zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.



Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova - učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.

Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.

Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.

Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s ním můžeme hovořit, protože on promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.

(Psáno pro web olomoucko-brněnské eparchie.)





Editovat příspěvek č. 1328

Administrátor --- 11. 1. 2022
Výtisky jihlavských kalendářů

Distribuce vytištěných kalendářů

Výtisky nástěnných kalendářů a diářů byly v pondělí rozeslány všem, kteří si je objednali. Pokud by k Vám nedorazily, ozvěte se (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). PDF ke stažení na obvyklé adrese.

Soubor s aktuálním pohyblivým kalendářem Paschal pro Google calendar je k dipozici zde (dole na stránce).

(Pevný kalendář se v Google calendar opakuje loňský)





Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1352 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1328 do č. 1331)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz