Ambon
Administrátor
--- 6. 7. 2022
Mučedníci srbští a mučedníci čeští
Svatý kníže Lazar před bitvou na Kosově poli
Chystala se zásadní bitva, která měla rozhodnout o osudu srbského národa a jeho křesťanské víry. Období dobyvačných (doposavad neúspěšných, ale přesto vytrvalých) střetů a útoků Osmanů na Balkán mělo byt definitivně rozhodnuto právě v této bitvě. Zdálo se, že jedinou možností zachování Srbů, doposavad nejmocnějšího státu na Balkáně, bylo vyhrát tuto bitvu. Druhá eventualita by znamenala fatální katastrofu. Křesťanských šiků bylo před bitvou méně, ale přesto byly síly poměrně vyrovnané. Srbskému mladíku se den před bitvou podařilo proniknout k sultánovi a zabít ho. Sultánovi synové a jeho vojenské vedení to před bitvou vojákům zatajilo, ale i tak tato událost zapůsobila demoralizačním způsobem.
V čele křesťanských vojsk stanul nejvýznamnější Srb Lazar, nejmocnější srbský kníže té doby (jeho manželkou byla Milica z rodu Štěpána Nemanji).
Večer před bitvou se zjevil Lazarovi anděl a řekl, že si může zvolit mezi dvěmi možnostmi:
1.) Bitvu může vyhrát. Srbsko bude před muslimy uchráněno, bude vzkvétat, církev bude zachována. Ale jen za jeho života. Po jeho smrti nikdo neví, co se se Srby stane. Mohou být přemoženi a církev zničena.
2.) Bitvu prohraje. On a mnoho vojáků padnou. Ale existence srbského národa a jeho církve zůstane zachována navždy.
Obě možnosti se knížeti musely zdát absurdní. Vždyť proto Srbsko bojovalo, aby zachránilo svůj národ a církev. Při prohře hrozila obojímu naprostá likvidace. Srbům poturčení a jejich víře islamizace (tzv. Bosenští Srbové, kteří prakticky nejsou Srby a jsou to muslimové, na sobě ukazují, co s by pravoslavnými Srby udělalo poturčení). A on, vrchní vojevůdce, který vede národ do bitvy, by měl volit porážku?
Lazar si přesto, s důvěrou v Boha, zvolil druhou možnost. Padl a mnoho jeho vojáků s ním. Jenže všichni tito padlí se tím stali trpiteli za víru a tudíž svatými mučedníky. Srbsko získalo náhle tolik nových svatých, kteří mu shůry pomáhali, že ani národ ani jejich víra už nemohly zaniknout.
Jak víme z Písma, mučedníci jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu, mají největší smělost, Bůh jim nejvíce naslouchá a jejich přímluvy jsou nejrychlejší.
Samotná bitva na Kosově poli (15./28. června 1389) nakonec skončila nerozhodně, protože zemřeli velitelé obou stran a ani jedna strana - čili i ta, co měla na začátku převahu, muslimská, - nebyla pak schopna dosáhnout vítězství. Díky Lazarově chrabrosti a nepředstavitelnému nasazení jeho vojáků nezvítězili islamisté, ale ani Srbové. Nakonec o celkovém výsledku ve prospěch muslimů rozhodla politika uhersko-polského krále Ludvíka I. z Anjou. Avšak srbské pravoslaví a národ nikdy nebyly zničeny.
* * *
Něco analogického platí částečně i pro naši místní církev. Většina našich svatých jsou mučedníci. A ti všichni spolu se svatými Václavem a Ludmilou opatrují tento národ a znovu a znovu v něm probouzejí pravoslavnou víru. Periodicky přichází dvacetileté období k zažehnutí duchovního ohně v českém a moravském národě. Zatím se ho nikdy nepodařilo plně využít a vzniklý duchovní proud byl buď potlačen či rozptýlen nebo odkloněn stranou. A navíc, Češi jsou z duchovního hlediska tvrdý oříšek, na chvíli zahoří pro něco velkého, ale pak rychle hasnou a starají o své soukromé věci. Politikové vědí, že dokonce i státní převrat se v Česku musí stihnout za týden, pak už nadšení a zájem národa pohasne.
Češi obecně jsou jako bylina, která roste rychle nad povrchem, ale má problém pronikat kořenem do hloubky. Jsou jako ti v Ježíšově podobenství o Boží setbě: nemají kořene, a tak snadno usychají, nebo je udusí okolní plevel. Leč, musí se to s nimi zkoušet opět a opět. Vždy se alespoň nějaká maličká částečka setby uchytí, roste a vydá plod (podle mých odhadů v současnosti vydrží tak jeden z deseti pravoslavných českých neofytů, ostatní se nestihnou zakořenit ve víře dostatečně hluboko, zůstanou na povrchu a posléze usychají - buď úplně odpadnou, či jsou zadušeni světským duchem, nebo se nechají svést do rozkolu či do hereze a pověr a kdoví kam). Avšak Bůh nám stále pomáhá příchodem pravoslavných z východu - kdysi to byli Volyňáci, nyní Ukrajinci. A tak naše místní církev díky přímluvám našich místních svatých nezaniká, ba spíše stále roste.
Administrátor
--- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura
Kanonický pohled na Ukrajinu
U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.
 |
Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.
Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.
Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:
* * *
„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.
Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.
Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.
Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“
* * *
Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).
Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.
 |
* * *
Kánony a církevní kultura
Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).
K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.
Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.
Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.
Administrátor
--- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky
Zamyšlení nad svátkem padesátého dne
Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.
Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.
Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.
Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.
Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.
* * *
Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.
Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.
* * *
Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.
Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).
V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.
Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.
Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.
Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“
* * *
Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.
Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.
To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.
Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.
Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)
Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)
* * *
V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.
Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.
O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):
„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)
„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)
„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)
Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?
Administrátor
--- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry
Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu
Aktualizováno
Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.
Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.
Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.
Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.
Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.
* * *
Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili
Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).
Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)
Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.
* * *
Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.
* * *
Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?
V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.
S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.
Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).
Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)
Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.
Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.
Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.
* * *
Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.
Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.
Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *
Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.
Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.
Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.
Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.
Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.
* * *
 |
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejskéhoTento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
* * *
Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.
Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.
„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.
Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.
Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.
* * *
Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.
Momentka ze sněmu
V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)
Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.
* * *
I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.
Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.
(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1355 do č. 1358)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.