Ambon
Administrátor
--- 19. 3. 2025
Kanonické učení o správě církve I.
Hrozí druhý velký rozkol?
Pokračujeme v zamyšleních na cestě hledání příčin soudobého přímo epického pádu Ruska do propasti.
Je už nejvyšší čas začít rozplétat tu spletenici historických cest Ruska a vývoj ruské věrouky, která nakonec vyústila v to, co dnes v Rusku vidíme. Budu k tomu požívat kanonicko-eklesiologické rozbory některých světových teologů.Dnes přináším pár výpisků z díla ruského(!) kanonisty a příslušníka RPC (zatím jej nejmenuji, protože má dost problémů kvůli tomu, že nesdílí "heretický a nacionalistický" narativ ruské církve a státu, takže na něj nechci poštvat ještě smečku místních rusofilů; zmiňuji se o něm spíše proto, abych si nepřivlastňoval práci někoho jiného). Jeho teze, které si vám v zestručněné podobě dovolím nyní předložit, však hovoří samy za sebe. Každý ať se nad nimi sám zamyslí.
Tímto článkem bych rád začal řadu pojednání na téma kanonické uspořádání církve & ruská církev. Problematický stav Ruské pravoslavné církve (RPC) na sebe upozornil nejen nadšenou podporou nesmyslné války, která nás donutila k hlubšímu promýšlení, jakou úlohu ještě hraje Kristus a Evangelium v této církvi, resp. jestli je tam na prvním místě. Jde i o něco jiného - už podle dávných úvah a různých proroctví (říkejme tomu třeba takto) budou dějiny církve završeny poslední velkou herezí, která se bude týkat především eklesiologie. Církev se už musela zabývat herezemi namířenými proti všem článkům věrouky: řešila se triadologické hereze i hereze christologické, jejichž řada vyústila ve specifickou christologickou herezi - ikonoborectví, pak se řešily hereze pnevmatologické: filioque a učení o stvořených energiích (kterou potřel především sv. Řehoř Palama „učitel blahodati“). A co tedy ještě zbývá v oblasti věrouky? Učení o církvi, o její struktuře a o její správě. Mysleli jsme si, že po vyřešení otázky papismu a protestantismu jsme se s pokušeními ohledně eklesiologie dávno vypořádali, jenže tato dvě pokušení se stále vrací - a dnes dokonce dramaticky sílí.
Protože v češtině toho máme ohledně kanonické pravoslavné církevní správy velice málo (ač se v různých aktivistických videích ohání kánony kde kdo), je potřeba o tom začít mluvit - a to nejen v souvislosti s RPC, ale i s námi a s celosvětovou situací. Jak se zdá, tak neuvěřitelně velká část pravoslavných křesťanů celkem snadno opouští svatou pravoslavnou tradici a podléhá propagandě nového papismu. Což je cesta k celosvětovému rozkolu, při němž by se vskutku mohlo naplnit vzpomenuté proroctví o odpadnutí většiny křesťanů do hereze a potažmo do služby Antikristu. Včetně nedávného proroctví o chrámech ze zlatými kupolemi, do kterých však nebude možno chodit.
Budeme se zde tedy pokoušet (alespoň stručně) osvětlit kanonické učení o Církvi, jak je součástí její posvátné tradice a reprezentováno citáty z Písma a historickými dokumenty.
* * *
Problémy s kanoničností ruské církve sahají hluboko do minulosti a to k letům 1444 - 1448. Tenkrát tam došlo k první nekanonické vzpouře proti církvi - Matce, tj. proti Konstantinopolskému patriarchátu (dále jen KP), protože z kanonického hlediska bylo neoprávněné ustanovení metropolity Iony (Jóny) (v Rusku je ctěn jako svatý divotvorec, jehož intronizaci si RPC dodnes připomíná jako své výročí). Tento metropolita byl ustanoven bez církve - Matky (tj. bez KP) a to svévolí ruské církve a na nátlak knížete (obojí způsobuje kanonickou neplatnost). A o půl tisíciletí později ustanovení patriarchy Tichona bylo také kanonicky problematické, protože po Ionovi a synodálním období a provedli ruští archijerejové další lapsus - bez konstantinopolského patriarchy a ostatních východních patriarchů si ustanovili - sami sobě - nového patriarchu (v tomto případě by však bylo lze přihlédnout k těžkým okolnostem).O této dávné problematické ruské historii se budeme podrobněji bavit někdy příště, nyní k současnosti.
* * *
Abychom mohli začít, musíme nejdříve alespoň co nejstručněji nastínit kanonickou správu církve, jak ji zachycují posvátné kánony i historické dokumenty. Správa (konstrukce) církve začíná od Boha Otce, který poslal Syna, jemuž vše vložil v ruce jeho (Jan 13,3); a Syn pak poslal svaté apoštoly, kterým předal svou moc a vládu a udělil jim své pověření (Jděte ke všem národům... křtěte... Mat 28,19; Komu byste odpustili jejich hříchy, jsou odpuštěny... Jan 20,23; Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte... Mat 10,8). Skrze apoštoly spravoval církev sám Pán.
Na všeobecných sněmech bylo v Duchu Svatém ustanoveno patero vselenských (světových) patriarchátů: Římský, Konstantinopolský, Alexandrijský, Antiochijský a Jesulemský (dnes už zbyly v pravoslavné církvi jen čtyři - bez Římského). Tito patriarchové tím byli shůry ustanoveni zastupovat Krista, jako kdysi svatí apoštolové. Kdo je ctí, ctí samotného Krista, jak to pravil Boží Syn: „Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“ (Mat 10,40) Jedině skrze apoštolskou Církev s její strukturou lze ctít Syna, neboť „komu Církev není Matkou, tomu Bůh není Otcem“ (výrok z nejstarších apoštolských dob, zapsaný sv. Kyprianem Kartagenským a s autoritou dogmatu). Církev je nutná, „...aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“ (Jan 5,23)
Kristus pravil: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mat 28,18) Jen Církev, která začíná na nebi, sestupuje dolů a pokračuje na zemi, může člověka ze země pozdvihnout do nebe. Od Otce vychází na nebi, od Krista sestupuje na zemi a ke Kristu se má i těmi, kdo uvěřili Evangeliu spásy, vrátit na nebe.
„Veškerý dobrý řád pochází od svaté Trojice, a to jak v horním (nebeském), tak i v dolním (pozemském) světě. Proto každý z nebeských (andělských) řádů v sobě obsahuje tři stupně: vyšší, střední a nižší, a mezi nimi jsou učitelé učitelů a otcové otců.“ (Simeon Soluňský)
A protože se Církev nemůže obejít bez Krista, nemůže se obejít ani bez svatých apoštolů, a tak se nemůže obejít ani bez vselenských patriarchů, kteří od Krista obrželi jeho moc. „Patriarcha je na místě Kristově, kterým byl dosazen na trůn (církevní) vlády.“ (Konstantinopolský patriarcha Antonij IV. (1391-1397) v listu velkoknížeti Vasiliovi I.)
Tento princip se symetricky opakuje na všech stupních církevní správy. Prvním (v pořadí cti) z patriarchů byl ustanoven římský a po něm podle pořadí ustanoveném na všeob. sněmech následoval konstantinopolský, který je dnes prvním. Všichni patriarchové měli pod sebou na nižší úrovní metropolity a v každé oblasti ustanovovali prvního z metropolitů, a tomu svěřili v jeho oblasti plnou vládu a moc, jakou má patriarcha (stejně jako patriarcha má svěřenu plnou moc ve správě církve od Krista). A první z metropolitů si ustanovuje ve své oblasti další své metropolity, nad nimiž má stejnou vládu, jako patriarcha má nad ním. Tito metropolitové mají ve svých oblastech svěřenu plnou moc a správu, jakou má první z metropolitů nad nimi a jakou má patriarcha nad prvními metropolity. Analogicky mají všichni metropolitové moc ustanovovat eparchiální biskupy, kteří mají nad svými eparchiemi plnou moc a vládu. Z toho vyplývá, že metropolita nemůže zasahovat do vnitřních věcí eparchií, protože by tím narušil pravomoc eparchiálního biskupa, kterou mu sám dal a skrze kterou sám metropolita vykonává správu své oblasti. Stejně tak metropolitům nemůže do jejich metropolií zasahovat první z metropolitů, a následně nemůže patriarcha zasahovat do pravomocí prvních metropolitů. (V případě malých autokefálních církví se nižší rovina metropolitní správy vynechává a metropolita je jen jeden, je prvním mezi biskupy oblasti a mezi ním a patriarchou už není žádná jiná církevně-správní úroveň.) Tedy moc biskupů zůstává stále stejná na všech úrovních, ale oblast jejich moci se směrem shora dolů zmenšuje. Rovnou mocí se projevuje rovenství ve veškerém episkopátu, zmenšováním oblasti se projevuje pořadí cti.„Každý episkop v té zemi a té oblasti, která je mu údělně dána, představuje osobu, katedru a všechna práva naší mírnosti“ (tj. práva patriarchy konstantinopolského). (Píše sv. Filotheos, Kokkinos, patriarcha konstantinopolský ruským knížatům) A pak píše: „Jste povinni prokazovat mu velikou čest a pokoru, jakou byste museli prokazovat mně samotnému, kdybych tam byl přítomen.“
Tímto způsobem stojí skrze eparchiálního biskupa na jeho místě metropolita, na místě každého metropolity stojí na jeho místě první z metropolitů, na jeho místě stojí patriarcha a na jeho místě stojí Kristus. Přes tuto kanonickou řadu stojí na místě každého eparchiálního biskupa sám patriarcha a přes patriarchu je v čele každé eparchie Kristus.
Princip, dle něhož na místě nižšího stojí v posloupnosti zároveň i vyšší a skrze vyššího sám Kristus, naznačuje apoštol Pavel: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám.“ (2 Kor 2,10)„Rukopoložený archijerej dostává „enkólpion“ (medailon s ikonou Krista apod.) nebo panagii jako božskou záruku na znamení toho, že představuje Krista a (svého) prvního archijereje v Kristu.“ (Svt. Simeon Soluňský, Moudrost naší spásy, kap. 183)
Toto schéma platí i v případě autokefálních církví, kde v jejich hlavách stojí první z metropolitů (může mít třeba i titul patriarchy, ale novodobí titulární patriarchové nemají práva a církevní postavení žádného ze čtyř vselenských patriarchů). Směr církevní vlády je vždy jedině seshora dolů (od Krista). Každý biskup musí být ustanoven prvním z biskupů ze své úrovně církevní správy, každý první z biskupů na své úrovni církevní správy musí být ustanoven prvním z biskupů vyšší církevní správy. To je nebeský zákon. Volba na sněmu či synodu může být podkladem pro ustanovení, ale nesmí mít plnou ustanovující sílu a charakter (to by byl protestantismus, kde směr církevní správy je opačný, tj. zdola nahoru).
Samozřejmě, že návaznost - posloupnost - hlav církví, tedy hlavy místní církve s její kyriarchální hlavou - církví - matkou je volnější v případě autokefální církve, než u církve autonomní, ale ten směr shora dolů musí být vždy zachován a stejně tak musí být zachováváno prakticko-kanonické vyjádření jednoty Církve Kristovy, ve které nějaká „absolutní samostatnost“ nemá místo.
Při ustanovení každé hlavy autokefální církve musí mít poslední slovo kyriarchální církev (KP). Tím se vyjadřuje u autokefálních církví skutečnost, že „volba na místním sněmu nesmí mít plnou ustanovující sílu“ (čili není naprosto nezávislá na vyšší rovině církevní správy). Mimochodem, tato skutečnost je vyjádřena i právem KP být konečnou apelační institucí nad autokefálními církvemi. KP má tedy právo přezkoumat volbu hlavy jakékoliv autokefální církve a případně ji anulovat (resp. ji nezapsat do diptychu, který čtou hlavy všech autokefálních církví).
Žádná hlava autokefální církve není bezprostředním nástupcem apoštolů, kromě vselenských patriarchů. Sv. Maxim Vyznavač o tom píše: „Nástupci apoštolů jsou dnes, jak myslím, patriarchové.“ (Ct. Maxim, Scholie na velkého Dionysia) Čili ne žádný metropolita ani jiný biskup. Takové je obecné mínění církevní tradice.Rusové s oblibou namítají, že tento řád nemůže platit absolutně, protože - co když padne Konstantinopolský patriarchát do hereze? To se skutečně na krátkou dobu stalo, když císař vnutil církvi Florentskou unii. Jenže v takovém případě je na místě, aby byl KP pokárán především od ostatních vselenských patriarchů a není-li to úspěšné, přechází prvenství na dalšího z nich (dle pořadí cti). Rozhodně není přijatelné, aby nějaký titulární moskevský patriarcha káral KP bez ostatních tří vselenských patriarchátů. Jak se lidově v říká v Rusku: vejce nemůže učit slepici.
Skutečnost, že hlavy autokefálních církví nejsou absolutně samostatné, ale mají za svou hlavu konstantinopolského patriarchu, je zřejmá např. z příkazu Konstantinopolského sněmu z r. 1590 týkajícího se patriarchy moskevského: „Sněm se usnesl, aby ustanovený moskevský patriarcha kyr Iov ... byl povinen vzpomínat naše jméno a jiných, a považovat za svou hlavu a za prvního (tj. vrchního) apoštolský konstantinopolský trůn, jak to činí i jiní patriarchové.“ (K-polský sněm r. 1590) Tedy i patriarcha moskevský má nad sebou svou hlavu, svého prvního. (Dokonce i ostatní vselenští patriarchové uznávají konstantinopolský trůn za prvního mezi sebou.)
* * *
Avšak proti tomuto posvátnému principu se RPC oficiálně vymezila v r. 2013, když ustanovila: „Protože podstata prvenství, jak existuje na různých úrovních církevní správy ... je rozličná, proto funkce prvního hierarchy na různých úrovních ... se nemohou přenášet z jedné úrovně na druhou.“ (Pozice MP v otázce o prvenství ve světové církvi, 26. 12. 2013) To je přece hereze, protože podstata prvenství je na všech úrovních stejná - je vyjádřením prvenství Kristova a jeho pověření. Rozdíl ve cti není rozdílem v podstatě. Zdá se mi, že RPC vymyslela tuto formulaci, aby obhájila neobhajitelné - tj. papismus moskevského patriarchy, když je zde tento patriarcha představován jako něco kvalitativně jiného než biskup (protože si nárokuje kvalitativně jiné prvenství, než mají jeho ostatní první biskupové či biskupové vůbec).
„Ačkoliv je blahodať jediná, a síla je jediná a jeden je i řád episkopátu, - a vše je to od Boha, jednoho Otce a episkopa, přesto má tento řád, jako každý jiný, v sobě otcovství i synovství a různé dary.“ (Simeon Soluňský) Tím je vyjádřeno, jak se pověření předává z otce na syna - analogicky jako z nebeského Otce na Božího Syna - podstata episkopství i prvenství zůstává jediná (stejná blahodať, stejná síla a stejná duchovenská episkopská hodnost), ale zde na zemi je také pořadí cti: otec je čestnější než jeho syn, ač jsou stejného rodu. Jeden je dárcem a druhý přijímá. Otec dává synům dary - pověření vládnout tady a jinému pověření vládnout tam. A ve svém svěřeném údělu se pak syn stává své vlastní rodině otcem. Je snad rozdíl mezi podstatou otcovství prvního otce od podstaty otcovství jeho syna? Je snad syn, který se stal otcem, pro svou rodinu méně otcem, než byl jemu otcem jeho starý otec?
V Církvi mezi episkopy dává Otec své prvenství jednomu ke správě tady, druhému ke správě tam. Tomuto metropolitovi dává patriarcha tuto oblast, aby tam byl prvním, jinému metropolitovi zase jinou oblast. Čest se liší, ale podstata episkopátu i prvenství zůstává. Prvenství bez episkopské hodnosti nemůže být; a episkop bez svého prvenství v rámci svého údělu také nemůže být. Čest nelze oddělovat od podstaty. Jediné, co je na cti variabilní, je pořadí, ale to se netýká podstaty episkopské hodnosti. Tato podstata je darem od Krista.
Historické dokumenty dokazují, že právě takto byla kanonická správa od starověku přes středověk až k novověku chápána ze strany autentických nositelů pravoslavné víry a kanonické praxe (postupně níže něco z nich ocitujeme).
* * *
„Patriarcha je živý oduševnělý obraz Krista, skutky i slovy, sebou samotným je obrazem pravdy.“ (Isagoga, IX. st.)
»Bůh pravil: „Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno na nebi.“ (Mat 16,19) Komu to bylo řečeno? Apoštolům a jejich následovníkům. A kdo jsou jejich následovníci? Ten, kdo vládne trůnem Říma, což je první trůn, a ten, kdo vládne trůnem Konstantinopole, druhým trůnem, a po nich ti, kteří drží trůny Alexandrie, Antiochie a Jerusalema. To je pětihlavá vláda církve, která je v rukách těchto pěti patriarchů, - to je kritérium svatých dogmat.« (Ct. Theodor Studita, K Lvovi Sakellariovi)
Vselenské patriarchy ustanovují ostatní vselenští patriarchové. Nad patriarchy je v pozemské hierarchii už jen plnost obecné církve - tj. všeobecný sněm. Nikdo na žádné rovině církevní správy se nemůže obejít bez vyšší úrovně církevní správy, která stojí ve struktuře církve nad ním. Pokud někdo chápe autokefalitu tak, že první z biskupů v autokefální církvi může být ustanoven zevnitř své autokefální církve, bez ohledu na vyšší církevní instanci, je to synodální protestantismus.
Takto se projevuje primát cti. „První mezi rovnými.“ „První“ proto, že má moc ustanovovat a že je zdrojem; „rovný“ proto, že nemůže zasahovat do vnitřních věcí církevní správy toho, koho ustanovil. Neboť tomu, koho ustanovil, dal plnou svou moc pro jeho oblast.
„Metropolita ve vztahu k eparchiálním biskupům stojí na takovém místě, na kterém stojí patriarcha ve vztahu k metropolitům. Metropolita je prvním mezi eparchiálními biskupy a hlavou nad nimi, takže patriarcha, který je prvním mezi metropolity, je hlavou nad nimi...“ (Ct. Nikodim Svatohorec: Pidalion, objasnění 34. kánonu svatých apoštolů)
* * *
Papismus se liší od pravoslavné církevní správy mj. tím, že nejvyšší biskup, papež, může přímo zasahovat do libovolné úrovně církevní správy pod sebou, tj. do věcí metropolitů a eparchiálních biskupů. To znamená, že neuznává jejich biskupskou moc v plné šíři, tj. neuznává plné rovenství všech biskupů. První z biskupů se v tomto systému chová k biskupům, které ustanovil, jako se biskup chová k farářům, tj. jako k pouhým svým zástupcům. Papež není prvním v pořadí cti, ale první svou neomezenou výkonnou mocí nad ostatními. To je papistický církevní systém a přesně takový systém vidíme v Ruské pravoslavné církvi. Patriarcha moskevský libovolně obchází své metropolity, do eparchií může kdykoliv bez souhlasu eparchiálního biskupa dosadit svého vikáře synod UPC (podle ústavy UPC, kap. 7) nebo patriarcha (resp. synod) svého patriaršího vikáře (ústava RPC, kap. 16), odvolává, přemísťuje, posílá do důchodu, ustanovuje, vyznamenává či trestá přímo z Moskvy(!) kohokoliv v poslední eparchii. V této době vidíme, jak tento patriarcha svévolně odebírá eparchie z jedné své metropole a přidává je k jiné metropoli. Nyní např. odebírá území UPC a připojuje je k jiným metropolím a sám na tato církevně ukradená území ustanovuje své biskupy. A nyní už začal vstupovat na území autokefálních církví, čímž uplatňuje nárok na celosvětovou jurisdikci. Obojí je absolutní papismus.Jeden z rysů papismu se projevuje nárokem na celosvětovou vrchní jurisdikcí, která však patří jedině Kristu.
* * *
Milníky na cestě RPC v posledních třech desetiletích
Především vidíme po pádu komunistické totality stálé připomínání a posilování podivné ideje Třetího Říma, což je něco, co nemá žádnou oporu v kánonech ani v jiné části posvátné tradice církve. Je to čirý výmysl, který jen narušuje církevní strukturu a čistotu víry. Duchovně zdravé církevní prostředí se projevuje mj. vůlí a schopností potlačovat pokusy zavádět novinky podobného druhu. Když v r. 2004 současný patriarcha (tenkrát metropolita) Kyrill s dalšími ruskými církevními činiteli předváděl před patriarchou konstantinopolským Bartolomeosem své snění o tom, jak je RPC největší, nejmocnější a nejvýznamnější a dokonce prezentoval ideu třetího Říma, odpověděl mu patriarcha Bartolomeos: „Hloupá teorie třetího Říma - to je jen pýcha, rouhání a duch Vatikánu.“ Přítomnému ministru Ivanovovi řekl patriarcha Bartolomeos: „Zapojení státní vlády do procesu řešení církevních otázek zavání nepřijatelným caesaropapismem. V době komunismu proběhlo nesnesitelné zpolitizování Ruské církve... Doufali jsme, že po pádu tohoto obludného systému se vše změní, ale k naší hrůze vidíme, že současná ruská vláda neochvějně pokračuje ve vměšování do církevních otázek.“
26. prosince 2013 přijal synod RPC snad až heretický dokument: Pozice Moskevského patriarchátu k otázce o prvenství ve světové církvi. Tam byl potvrzen heretický model, v rámci něhož byl kdysi ustanoven Iona, píše se v něm: „Pramenem prvenství v rovině autokefální církve je volba prvního z episkopů (místním) sněmem (nebo synodem), který oplývá plností církevní moci.“ (Je to v podstatě model Martina Luthera, který je nyní oficiálně v RPC akceptován.) Tato definice vypadá zcela hereticky, protože bez vselenských patriarchů není plnost církevní moci, která vychází od Krista, přes apoštoly a vselenské patriarchy. Podle RPC tedy už prý není potřeba obracet se k vyšší moci církevní. To je protestantské pojetí autokefality, kterým se řídí Rusko, a myšlení, které Rusové vnucovali i nám; obrovské problémy v myšlení zdejších pravoslavných věřících nám tento nepravoslavný model církevní správy zde způsobil před deseti lety.
V tomto modelu visí autokefální církev jakoby ve vzduchoprázdnu a ostatní světové církve prakticky k ničemu nepotřebuje. Jako by existovala někde stranou mimo strukturu jedné všeobecné apoštolské Církve. Církevní jednota je tím vytlačena do sféry teoretické nebo abstraktně duchovní, což odporuje boholidskému charakteru mystického Těla Kristova (tj. Církve). Může snad říci noha ruce: Nepotřebuji tě? (Var. na 1 Kor 12,21) Samotný fakt spolusloužení biskupů z různých místních církví je pouhým jedním z projevů církevní jednoty, nikoliv jejím principem ani zákonodárcem. Samo o sobě nic nedokazuje a nelze na něm nic stavět, protože není definováno, kdo s kým slouží a proč a případně, jestli si spolusloužící plně uvědomují dogmatickou situaci. (A navíc lze takovým „projevem jednoty“ snadno manipulovat, jak to vidíme právě v 21. stol.) A ještě k tomu Rusko se už všeobecné společné službě s biskupy celého světa vyhýbá (viz Kréta 2016), což je dalším svědectvím působení rozkolného ducha a ruském církevním myšlení.
Ve zkratce by bylo možno vyjádřit tuto autokefalistickou herezi asi takovýmito slovy: autokefalita znamená, že jsme plně samostatní, můžeme si zde dělat, co chceme, a nikdo z venku nám do toho nemůže mluvit. Takové myšlení se staví proti základům pravoslavné eklesiologie - proti dogmatickému učení o jednom nedělitelném Těle Církve: „Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ V Rusku se tím zavádí protestantsko-ekumenické učení o neviditelné církvi (ve smyslu, že celek církve je neviditelný a nemusí se nikterak zjevně projevovat, je to jen idea a nepromítá se do celocírkevní správy). Veškerá jednota světové pravoslavné církve tím byla v myšlení Rusů přesunuta do roviny teoretické či abstraktní (jako u protestantů), nebo byla svázána s všeobecným sněmem (který je však pro Rusy jen teoretickou možností, protože v praxi se takto koncipovaného sněmu Rusko odmítá zúčastnit, aby se jím nemuselo řídit; viz Kréta 2016). Kromě jiného by tento ruský pohled na církevní jednotu znamenal, že bez pravidelného a častého konání všeobecných sněmů se církev nutně musí rozpadnout. Proti takovému pojetí eklesiologie se však staví sama tisíciletá historie pravoslavné církve.
Od r. 2018 se už ruské pojetí církve překlopilo od „budeme si doma dělat, co chceme“, k „budeme si po celém světě dělat, co chceme“ (viz ruský rozkol v Africe).Jsou zde zjevné patrné kroky Moskvy k tomu, aby se buď stala prvním bez rovných nebo se vymanila z kanonické struktury světové církve a stanula nad ní nebo stranou (jen sama pro sebe - to už je Moskvě, spoléhající na svou početnost, asi jedno).
Důsledkem odmítání kanonických principů pravoslavné eklesiologie a dogmatu o Církvi je vytrácení pravoslavné víry v Církev. Čili poškození jednoho z dogmat víry. Tomu úměrně možná probíhá odcházení blahodati Ducha Svatého. Výsledkem je, že se u Rusů prosazuje udržení jednoty církve za použití síly, ideologie, násilí, zbraní a dalších světských nástrojů. Když věřící přestávají vnímat blahodať v církvi, jak udrží církevní vedení moc nad svou církví? Sáhne po nějaké ideologii a propagandě, pak po represivním aparátu a po zbraních. Stejně jako na Západě po roce 1054. A to je už Rusko současnosti.Dnes si zvykáme slyšet z ruské církve takové výroky jako: „kanonické pravoslaví bude tam, kde bude ruská armáda“. Místo Ducha Svatého spoléhá ruské křivoslaví na tanky...
Praktickým důsledkem toho, co bylo přijato v RPC v r. 2013, bylo odmítnutí účasti RPC na Velkém sněmu na Krétě v r. 2016, který byl zamýšlen jako všeobecný sněm. Ukázalo se tím, že RPC už nikoho ve světě nepotřebuje, nepotřebuje nic řešit na všeobecném sněmu, vystačí si sama i bez celku světové Církve. Ke svému sebepotvrzení jí stačí skupinka vazalských církví (většinou v postkomunistických zemích, kde jsou dávné vztahy, většinou pocházející ještě z totalitní komunistické politiky). Jenže za takových okolností - potřebuje pravoslavný svět Ruskou církev, která si ze sebe udělala své vlastní království s moskevským papežem? Už samotná úmyslná neúčast na sněmu ostatních pravoslavných církví je herezí (a podléhá kanonickému odsouzení).
Ruská církev se tím hned dvojnásobně vyloučila z církevní jednoty: 1.) prostým faktem odmítnutí účasti a neuposlechnutí pozvání konstantinopolského patriarchy, který je ke svolávání všeobecného sněmu oprávněn (a donedávna se tuto jeho pravomoc nikdo neodvážil zpochybnit dokonce ani v Rusku); 2.) podle své vlastní ruské pokažené eklesiologie, která spatřuje ve všeobecném sněmu nikoliv nejvyšší ale jediný a výlučný nejvyšší orgán celocírkevní správy, věrouky a jednoty, se ruská církev svou úmyslnou neúčastí na Krétském Sněmu sama postavila mimo církevní jednotu.
„Všichni znají jeden a týž dar (Svatého) Ducha, zachovávají ta samá přikázání a udržují stejný způsob církevní správy (stejnou strukturu církve).“ (Sv. Irenej Lynonský) Patří RPC ještě mezi ty „všechny“?Naše místní církev se sněmu zúčastnila a projevila se tím jako skutečně pravoslavná a důstojná součást světového Pravoslaví.
Církevní jednotu s dávnými apoštolskými patriarcháty a s celkem církve, vyjádřeným Sněmem, však potřebujete „... abyste měli společenství s námi, neboť my máme společenství s Otcem i Synem Jeho, Ježíšem Kristem.“ (1 Jn 1,3)
(Příště se budeme trochu víc zabývat otázkou Ukrajiny.)
Administrátor
--- 13. 3. 2025
Přepis kázání o modlitbách za zesnulé
POMOC ZESNULÝM
Jak správně připomínat zesnulé? Čím můžeme, řekněme moderním jazykem, efektivněji a lépe pomoci našim zesnulým příbuzným? Čím jim můžeme skutečně pomoci? A než se dotkneme tohoto tématu, chceme obrátit vaši pozornost na to, že náš Pán Ježíš Kristus mnohokrát vyprávěl lidem podobenství o království Božím. A na konci Pán říká slova: kdo mají uši k slyšení, ať slyší.
Pán totiž vidí do srdce, zná naši hříchem poškozenou přirozenost. Jsme opravdu takoví. Je to diagnóza naší poškozené přirozenosti. Skutečně občas slyšíme jen to, co slyšet chceme, a vůbec nevnímáme to, co slyšet nechceme.
K otázkám koho nelze připomínat na lístcích podávaných na Božskou liturgii. A jak se modlit? A kdo se za ně má modlit? Nikdo nikdy neřekl, že se nemáme modlit. Za koho však lze zadávat konání modlitby při Božské liturgii? Za koho lze vyjímat částice při proskomidii? A za koho nikoliv? Nejde tu o to, že by někoho Bůh neměl rád a že by Bůh nechtěl, aby byl spasen. Ale komu to není prospěšné? Připomínám slova svatého Simeona Soluňského, která jasně, zřetelně, jednoznačně na základě posvátné tradice církve říkají, proč by lidem, kteří žijí v hříchu a od hříchu se nechtějí odvrátit, resp. nechtějí se odvrátit od hříšného života, liturgická oběť sloužila k odsouzení, kdyby se za ně přinášela. Ne každému se líbí slova svatého Simeona Soluňského a jiných svatých otců církve, kteří vyzývají k promyšlenému, vážnému, zbožnému vztahu v první řadě k Božské liturgii, vztahu k vlastní duši a duším našich bližních.
Je mnoho otázek, jak správně připomínat naše zesnulé příbuzné. Pokusme se nyní nad tímto tématem zamyslet. V první řadě víme z Písma svatého, z listu svatého apoštola Jakuba, že máme přikázání: „modlete se jeden za druhého“. Z Písma svatého Starého zákona (zejména z knihy Jozue syna Sirachova, ze sedmé kapitoly) víme o tom, že je nutné dávat almužnu za duše zesnulých, poskytovat milodary za spásu živých i za spásu zesnulých. Je tam řečeno: „A k chudému vztahuj ruku svou, aby tvé zalíbení bylo dokonalé. Milosrdenství obdarování ať je ke každému živému, ale ani zemřelému neodepírej milost.“ Co znamená neodepírej zemřelému milost? Jak můžeme prokázat milost zemřelému? Materiálně mu tuto milost dát už nemůžeme, on už přešel za tuto neviditelnou hranici, která odděluje náš život od života neviditelného, života duchovního, života posmrtného. Rozumí se zde tudíž, že je třeba dávat almužnu za odpočinutí duše zesnulého.
Ale v první řadě chci obrátit vaši pozornost na toto: Nejúčinnější, nejnutnější pomoc, kterou můžeme prokázat našim zesnulým, je modlitba na božské liturgii za ně. Mohu poukázat autoritativní teologicko-liturgický zdroj, na který se vždy odvolávají dítka naší svaté církve. Toto je dílo svatého mučedníka Athanasije Sacharova, které se nazývá „Vzpomínání zesnulých podle řádu pravoslavné církve“. Píše se zde: na božské liturgii po posvěcení svatých Darů se koná připomínka živých a zesnulých jménem. To je nejdůležitější a nejsilnější a nejúčinnější vzpomínání. Ještě jednou opakuji, po posvěcení svatých Darů.
Každý věřící člověk, který alespoň v hrubých rysech zná řád božské liturgie, ví, že po vyznání víry, které zpívají všichni modlící se v chrámu, začíná tímto okamžikem služby v oltáři to, co se nazývá "eucharistický kánon", kdy se posléze v oltáři silou Ducha Svatého proměňují důstojné dary chléb a víno, předložené na prestolu, ve skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Po proměnění svatých Darů se kněz, který stojí před prestolem, modlí tiše a obraceje se k Bohu, prosí za živé i za zesnulé. A zde svatý Afanasij Sacharov upozorňuje, že právě tato tichá modlitba, obrácení se k Bohu, po posvěcení svatých Darů, je tou nejsilnější a nejúčinnější připomínkou zesnulých. A cituje svatého Cyrila Jeruzalémského: „Velký užitek bude mít duše, za kterou se přináší modlitba, když se připojuje ke svaté a strašné oběti.“ Svatý Jan Zlatoústý, velký učitel církve: v 11. svazku jeho díla jsou rozhovory o listu svatého apoštola Pavla Filipským a zde svatý Jan Zlatoústý velmi obšírně hovoří o tom, jak je nutné se na božské liturgii modlit za naše zesnulé. Apoštolé ne nadarmo ustanovili, aby se při konání strašných Tajin připomínali zesnulí. Apoštolé věděli, že z toho zesnulí mají velký prospěch a užitek. Všechen lid a kněžský sbor stojí se zdviženýma rukama, když na prestolu leží strašná oběť, jak bychom neměli prosit Boha za naše zesnulé? Všimněte si, o čem zde hovoří svatý Jan Zlatoústý. Zdůrazněme, že všichni modlící se v chrámu, kněz s pozvednutýma rukama v oltáři, diákon modlící se v oltáři, a každý z vás stojící v chrámu, modlící se, ať v tomto okamžiku pozdvihnou své mysli a srdce k Bohu a modlí se za své zesnulé.
Obecně lidé, kteří se tak či onak vztahují k církvi, možná se sympatiemi, s úctou, ale nechtějí vést pravý křesťanský život, jednají následujícím způsobem. Blíží se další zádušní sobota, je třeba se modlit za zesnulé, protože každý z nás známe někdo z našich blízkých, kdo už překročil onu hranici pozemského života. Jak nejčastěji jednáme? Napíšeme lístek, zaneseme ho, odevzdáme ho chrámové obsluze, koupíme svíčku, zapálíme ji, ledabyle se pokřižujeme, možná zůstaneme i na panychidu, možná nezůstaneme. A někdy se to dokonce dělá takto: člověk sám do chrámu ani nejde, ale ví, že někdo z jeho sousedů, blízkých, příbuzných, známých se do chrámu chystá, a tak volá: "Hola, teto Káťo, teto Máňo, teto Táňo, vezmi si můj lísteček; vím, že půjdeš do chrámu, teď je ta zádušní sobota, tady máš, předej jim to za mě. Ať se tam pomodlí." Běžná slova: ať se tam pomodlí, oni tam, pod těmi zlatými kupolemi, ti, kteří od lidí stále chtějí, aby se modlili a postili, ať se tam pomodlí. Právě jsem vám citoval svatého Jana Zlatoústého, který vyzývá, abyste se i vy modlili, aby se každý z nás pomodlil. Ty sám máš stát v chrámu, a nejen oni tam, v oltáři se modlí a v chrámech a monastýrech se modlí, ale jak svatý Jan Zlatoústý upozorňuje, všechen lid a kněžský sbor stojí s pozdviženýma rukama, když se koná strašná oběť, jak bychom při tom i my neměli prosit Boha za naše zesnulé.
Tedy, ještě jednou zopakuji tuto větu: ne - ať se tam někdo modlí, podala jsem lístek a oni ať se pomodlí. To ty stojíš v chrámu, ty jsi také členem církve, tebe také slyší Hospodin, Pán se na tebe dívá, duše tvých zesnulých tam, za hranicí života, čekají na tvé modlitby. Právě v tento okamžik, během eucharistického kánonu, nás myšlenka na zesnulé naplňuje zbožnou srdeční bolestí, možná i se slzami (samozřejmě, slzy není třeba ukazovat), ale s bolestí v srdci se pomodli za své zesnulé. To bude tvá účast v modlitbě, to bude tvá účast na božské liturgii a tuto tvou účast v modlitbě, osobně tvou, od tebe Pán Ježíš očekává. Napsat lístek, podat ho, není těžké, ale Pán očekává tvé modlitby.
Na toto téma hovoří jeden z velkých svatých dvacátého století, jehož jméno asi nepotřebuje zvláštní představování, svatý Jan Maximovič, arcibiskup šanghajský a sanfranciský. Jedno jeho dílo, věnované posmrtnému životu duše, ukazuje, jak je důležité vzpomínání zesnulých na liturgii. Ilustruje se to tam následujícím případem.
Stalo se to před svatořečením svatého Feodosije Černigovského, který zesnul v roce 1896. Mnich Alexij z golosejevského skitu u Kyjevskopečerské lávry (zesnul pak v roce 1916), který oblékal ostatky svatého Teodosije, byl po vykonané práci unavený, a tak seděl u ostatků sv. Feodosije a zdříml. A jak podřimoval, v lehkém snu vidí před sebou samotného svatého, který mu řekl: „Děkuji ti za práci, co jsi pro mě učinil, prosím tě, až budeš sloužit liturgii, vzpomeň na mé rodiče,“ a jmenoval jejich jména: Irina, Nikita a Maria. Po nějaké době, po kanonizaci svatého Teodosije Černigovského, byl nalezen jeho seznam jmen pro modlitby, kde byla tato jména skutečně uvedena. Tento mnich Alexij, otřesený takovým zjevením v lehkém snu, se otázal: Jak můžeš, svatý otče, žádat mé modlitby, když sám stojíš před nebeským trůnem a svými přímluvami podáváš lidem božskou blahodať?" Svatý odvětil: „Ano, to je pravda, ale oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Zde si všimněte, že svatý otec, jenž je už v onom nebeském světě, se zjevuje mnichovi na zemi a říká: „Oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Jaký nesmírný význam má, co se děje při svaté liturgii!
A ještě velmi důležitá lekce z tohoto příkladu, kterým náš svatý otec učí správnému zbožnému vděčnému vztahu k rodičům. Říká: "Za mé rodiče se pomodli." Kolik z nás, drazí přátelé, na své rodiče nebo své babičky a dědečky pamatuje v modlitbách? Mnozí se moc nemodlí. Zvláště zdůrazňuji - jedna věc je napsat lístek, podat ho a s úlevou v srdci si říci: "Ať se modlí." Ano, oni se pomodlí, kněží, mniši, a proto žijí na zemi, ale proč se za své rodiče nechceš modlit ty, nebo se účastnit modlitby?
A dále svatý Jan píše: „Proto panychidy a domácí modlitby za zesnulé jsou užitečné, stejně jako dobré skutky konané na jejich památku, milodary chudým nebo dary na církev. Zvláště užitečné je pro ně vzpomínání na božské liturgii.“ Bylo mnoho zjevení zesnulých, potvrzujících, jak je užitečné vzpomínání našich zesnulých příbuzných. Mnozí, kteří zemřeli v pokání, ale nebyli je schopni projevit za života, byli takto osvobozeni od muk a dosáhli upokojení. V církvi se neustále vznáší modlitba za pokání zesnulých a v modlitbách na kolenou při večerní bohoslužbě v den sestoupení Ducha Svatého je dokonce zvláštní prosba za ty, kdo jsou drženi v podsvětí."
Dále svatý Jan Maximovič uvádí z jednoho starověkého textu svatého Řehoře Velikého, z jeho Dialogů, příklad toho, jak oběť na božské liturgii má význam pro duše zesnulých: „Svatá oběť Krista, naše spásná oběť, přináší velký prospěch duším i po smrti, za předpokladu, že jejich hříchy mohou být odpuštěny v budoucím životě. Proto duše zesnulých někdy prosí, aby za ně byla sloužena liturgie.“ Velmi moudře píše svatý Řehoř Veliký, věnujte tomu pozornost: „Přirozenější a spolehlivější je, abychom sami za života dělali to, co - jak doufáme - jiní budou dělat pro nás po naší smrti. Avšak zároveň je lepší odejít z tohoto života svobodný, než hledat svobodu, až když ses ocitl v poutech.“ Proto bychom měli z celého srdce pohrdat lákadly tohoto světa - ať už je sláva světa jakákoli, jako by už pominula - a denně přinášet Bohu oběť našich slz. Když přinášíme oběť jeho svatého Těla a Krve, upozorňuje svatý Řehoř Veliký na velmi důležitou myšlenku, je přirozenější a spolehlivější dělat za života to, o čem doufáš, že budou dělat po tvé smrti. To znamená, že na tebe budou pamatovat v modlitbách; ale je přirozenější, abys sám ještě za života napravoval svůj život, aby ses sám modlil a byl přítomen při bohoslužbách.
Dále svatý Jan píše: „Každý, kdo chce projevit svou lásku k zesnulým a poskytnout jim skutečnou pomoc, může to nejlépe učinit modlitbou za ně a zejména vzpomínkou na liturgii.“ Částice, vyjmuté za živé i za zesnulé při proskomidii před začátkem liturgie, ponořuje kněz v závěru liturgie do Kristovy Krve se slovy: „Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých drahocennou svou Krví na přímluvu svatých svých.“ Nic lepšího ani většího nemůžeme pro zesnulé udělat, než se za ně modlit a vzpomínat na liturgii. To je pro ně vždy nezbytné, zvláště v těch 40 dnech po smrti, kdy duše zemřelého putuje k věčným příbytkům. Mrtvé tělo tehdy nic necítí, nehledí na shromážděné tváře, nevnímá vůni květin, neslyší pohřební řeči, ale duše cítí modlitbu, která je za ni povznášena, a je vděčná těm, kdo ji přinášejí.
Dále se svatý arcibiskup šanghajský a sanfranciský obrací ke svým čtenářům: "Ó, rodiny a blízcí zesnulých, dělejte pro ně to, co je třeba a co je ve vašich silách. Využijte své prostředky ne na vnější výzdobu rakve nebo hrobu, ale na to, abyste ve jménu památky svých zesnulých pomohli potřebným. Dávejte almužnu nebo přispějte do sbírek v chrámech, kde se za ně povznáší modlitba." Zde je třeba hned vysvětlit, když svatý otec radí nepoužívat prostředky na vnější výzdobu rakve a hrobu, neznamená to, že by se měl hrob nechat úplně zanedbaný. O tom zde není řeč. Každý rozumný člověk chápe, o čem se mluví. Jde o to nevěnovat tomu přílišnou pozornost, protože vnější výzdoba hrobu není to, co duše potřebuje, ale vaše srdečná modlitba za ni, vaše modlitba během liturgie a vzpomínka na duši zesnulého během proskomidie.
Jakmile někdo zemře, okamžitě zavolejte kněze nebo mu to oznamte, požádejte ho, aby přečetl modlitbu za dobrý odchod duše. Snažte se, pokud je to možné, ať je pohřeb v chrámu, aby bylo možné přečíst svatý žaltář. Pohřeb by měl být pečlivě proveden, neměl by se konat nedbale, zkráceně. Nemyslete na své pohodlí, ale na zemřelého, se kterým se zde na zemi již nesetkáte, a tak se s ním loučíte." A dále svatý otec upozorňuje, že pokud je možnost pohřbít několik lidí současně, souhlaste s tím, protože když se pohřeb koná současně pro dva nebo více zesnulých, pak modlitba shromážděných blízkých bude horlivější a každé slovo modlitby za zesnulé bude jako kapka vody pro žíznivého. Okamžitě se postarejte o čtyřicet liturgií, to znamená o každodenní vzpomínku na božské liturgii po dobu čtyřiceti dnů (to se však koná jen ve velkých chrámech nebo v monastýrech). Takovou radu dává svatý Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský, velký divotvůrce 20. století, který byl dokonce nazýván apoštolem 20. století.
Ctihodný Paisij Svatohorec ve 4. svazku jeho úvah na toto téma píše: "Myšlenka mi říká, že pouze 10 procent odsouzených zesnulých se nachází v démonickém stavu a v pekle se rouhají Bohu, podobně jako to konají démoni. Tyto duše, čili asi 10 procent odsouzených, nejenže nežádají o pomoc, ale ani ji nepřijímají. K čemu by jim pomoc mohla být? Co pro ně může Bůh udělat? Představte si, že dítě odejde z otcova domu, promrhá veškerý jeho majetek a navíc otce svými posledními slovy zneuctí. Jak takovému otec pomůže? Nicméně ostatních 90 procent odsouzených v podsvětí, a tedy většina, to jsou ti, kteří mají trochu cti, kteří cítí svou vinu, litují a trpí za své hříchy. Tito, kteří jsou v podsvětí, by od Krista chtěli jen jediné, aby jim dal pět minut dalšího pozemského života, aby mohli učinit pokání. My, kteří žijeme na zemi, máme ještě čas na pokání, zatímco nešťastní zesnulí už nemohou sami zlepšit svou situaci, ale čekají pomoc od nás. Proto jsme povinni jim pomáhat svou modlitbou.
Ctihodný Paisij velmi vroucně a naléhavě vyzývá všechny, aby se modlili a dávali almužnu za naše zesnulé. Bůh nyní poskytuje těmto odsouzeným lidem příznivou příležitost získat pomoc, dokud nenastane jeho druhý příchod, než přijde soudit tento svět. Bůh chce pomoci zesnulým, protože je mu jich líto. Ale nečiní to sám od sebe, protože je ušlechtilý, nechce dát ďáblu právo říkat: „Jak to, že zachraňuješ tohoto hříšníka, když vůbec nepečoval o svou duši?“ Ale modlitbou za zesnulé dáváme Bohu právo, v tomto případě právo v uvozovkách, právo zasáhnout. Je třeba říci, že Boha více dojímá naše modlitba za zesnulé, než za živé. Proto naše církev zavedla osvěžení za zesnulé - kolivo, zádušní modlitby, panychidy, zádušní bohoslužby. To vše je nejlepší přímluvce za duše našich zesnulých.
Věnujte tomu pozornost, právě jsme četli výňatky z autoritativních liturgických zdrojů, jak je nezbytné a důležité pamatovat na naše zesnulé. Ještě jednou na závěr zdůrazňuji, že pokud jde o živé, kteří jsou ještě zde v těle, ti mají vlastní moc nad sebou a mohou o sobě rozhodovat, to znamená, že mají svobodnou vůli, mohou konat dobré skutky i hřešit. To znamená, že se člověk může ještě během pozemského života změnit. A jak uvádí svatý Simeon Soluňský: Pokud jde o živé, člověk, který žije v hříchu a vědomě, zdůrazňuji vědomě, se nechce odvrátit od hříchu, úmyslně nevěří v Boha, posmívá se víře, pošlapává všechna Boží přikázání a lidské svědomí, pak se za takového člověka můžeme a musíme modlit, ale vzpomínat na božské liturgii jméno takového člověka nelze, protože by mu to sloužilo k odsouzení. Co se týče zesnulých - svou smrtí už člověk překročil hranice tohoto pozemského života, a sám si už nemůže pomoci, potřebuje modlitbu druhých. Právě jsme slyšeli slova ctihodného Paisije o lidech tam, kteří mají ještě trochu cti, že by se tyto duše rády kály, prosí Boha a chovají naději, že by jim Kristus mohl dát alespoň 5 minut pozemského života, aby se jako lidé vrátili a mohli vykonat pokání. Tito lidé už sami nemohou napravit svůj život. Proč nemohou? Je to zřejmé, protože je už duše oddělená od těla, už to není celistvý člověk, který má svobodnou vůli a moc nad sebou, ale už je to jen duše. Člověk se sám už nemůže změnit, ač by rád činil pokání, nemůže už se kát. (Hřešila duše i s tělem, ve vzájemném spojení, proto se duše samotná bez těla už nemůže sama napravit, očistit pokáním.)
Takový člověk potřebuje naši modlitbu a má právo na naši modlitbu, má velké právo vůči nám, a tak má jakousi smělost v očekávání, že od nás, živých, obdrží modlitbu za sebe. A na zesnulé, jak jsme slyšeli slova svatého Jana Zlatoústého i svatého Jana Maximoviče, je třeba pamatovat a vzpomínat jejich jména na božské liturgii. Máme duchovní povinnost podávat lístek s jmény zesnulých, aby se v chrámu i v oltáři konala modlitba za ty, které známe, rodiny, blízké, otce, matku, dědečka, babičku. Pokud by nežili v sovětském období, možná by rádi chodili do chrámů, ale takových tenkrát nebylo mnoho. Možná byli pokřtěni v dětství a celý život prožili bez víry v důsledku mnoha objektivních okolností. Možná to byli ctnostní lidé, leč samozřejmě všichni mají hříchy. Přešli do věčného života, žili v době, kdy nebyly příznivé podmínky pro duchovní život. Nyní čekají na naše modlitby. Za takové samozřejmě je nutno podávat zápisky jmen pro božskou liturgii.
Když přijdete na liturgii, podali jste lístek, ale když stojíte na liturgii, v duchu se sami za ně modlete. Odzpívali jste vyznání víry, začíná eucharistický kánon, v oltáři se pak proměňuje chléb a víno ve skutečné Tělo a Krev Krista Spasitele, a vy v duchu s bolestí v srdci prosíte Boha svými slovy; srdce milující, vděčné srdce samo napoví slova, modlete se svými slovy, řekněte např.: "Pane, ochraňuj duše zesnulých, mých příbuzných, babičku, dědečka, otce, matku, bratra, přítele, známého, všechny, na které si vzpomenete." (Smiluj se nad nimi, daruj jim pokoj svůj.) Myšlenková modlitba to je vaše účast na chrámové modlitbě. Vy jste také členové církve, jste stejně plnoprávní členové církve, pokud jste pokřtěni, pokud se zpovídáte, navštěvujete chrám, snažíte se žít dle svých možností církevním životem. Vaši modlitbu Pán slyší a co je nejdůležitější, Pán čeká na vaši modlitbu a vaši modlitbu očekávají vaši příbuzní. Proto vás všechny, moji drazí, vyzývám, abyste se vážněji a pozorněji věnovali svému duchovnímu životu, projevovali milosrdenství a pozornost vůči duším našich zesnulých, nepřenášeli tuto odpovědnost na někoho jiného. Sám se zúčastňuj modlitby Církve, pak bude tvoje modlitba vyslyšena a plody této modlitby uvidíme, až se po dočasném odloučení setkáme s dušemi našich zesnulých. Ať vás všechny Pán chrání.
(Promluva kněze Dimitrije Beženara)
P.S.
K modlitbám za zesnulé, které svatí Otcové radí konat ihned po sestoupení Svatého Ducha na předložené dary a po jejich proměnění na Tělo a Krev Kristovy, je vhodná liturgická praktika, s níž se ve světě můžete setkat (hlavně v prostředí řeckého pravoslaví). Po pozdvižení předložených darů: "Tvoje z tvého tobě přinášíme…" se zpívá "Tebe opěváme, tobě dobrořečíme…" V české tradici se zpívá třikrát. Po prvním zazpívání tohoto hymnu věřící utichnout a když uslyší kněze, jak říká proměňující věty, tak po první (nad chlebem) sami řeknou krátce a hlasitě: Amen. Po druhé větě (nad kalichem) opět řeknou to samé. A po třetí (potvrzovací formuli nad obojím) řeknou: Amen, amen, amen. Pak pokračují ve zpěvu Tebe opěváme… Tuto praktiku požehnal Přesvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský pro českou službu liturgie sv. Basila (kde je epiklese bez trojího opakování troparu 9. hodinky). Věřící se tím v celém chrámu účastní epiklese a zároveň vědí, kdy se tiše pomodlit za své zesnulé.
Eparchiálním archijerejem požehnané ostatní zvláštnosti české služby liturgie sv. Basila Velikého najdete v PDF.
(opravená verze od 14. 3. t.r.)
Administrátor
--- 1. 3. 2025
Smutné výročí zahájení vojenské agrese
Tři roky „pravoslavné“ války
Aktualizováno
 |
| Při návštěvě ruské armády (kliknutím si zobrazíte obrázky ve větší velkosti) |
 |
 |
| Zde se modlila ruská armáda (ke komu se modlí?) Viděl jsem kdysi obrázky, jak vypadaly před 20 lety srbské pravoslavné chrámy poté, co tam vtrhli nenávistní muslimští Albánci, a lze říci, že Rusové se k pravoslavným chrámům chovají hůře než Albánci v Kosovu. |
 |
| Otevření propastné studny. Nepřipomíná vám to ruskou invazi? |
 |
| Ruská církevní válečná a nacionalistická propaganda (povšimněte si vlajky Sovětského svazu, k němuž se Rusové stále upínají; kliknutí si fotku zvětšíte) |
 |
 |
 |
| Zvláštní pozornost věnují Rusové ukrajinským dětem (útok na dětskou nemocnici 8. 7. 2024). |
 |
 |
 |
| Starší obrázek z ruského řádění |
 |
| Putin: Rusko nikdy nezabíjí civilisty. |
 |
| Útok raketami na obytnou čtvrť |
 |
 |
 |
| Vuhledar |
 |
| Truchlí někdo nad statisíci zabitých? |
 |
| Ruští báťuškové |
 |
| Svěcení zbraní na vraždění obyvatel Ukrajiny |
 |
| S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto) |
 |
| „Ikona“ „svatého“ Stalina |
 |
| Lidová tvořivost |
 |
| Hlava ruské církve označila ruské jaderné bomby za dílo Boží prozřetelnosti. |
 |
A tak tu pro ty, kteří sdílí tuto bolest a promýšlí z různých úhlů toto znamení doby, píši pár myšlenek na toto téma. Samozřejmě, hlavní zřetel obracíme k duchovnímu rozměru a kontextu této války. Politiku necháváme jiným.
Tři dlouhé roky té strašné ostudy. Tři roky hanobí "pravoslavné" Rusko jméno Kristovo před celým světem. Kristus praví: „Pokoj svůj vám dávám." (Jan 14,27) Je snad Rusko zemí přinášející pokoj? Apoštol hlásá v Písmu svatém: „V Kristu není Žid ani Řek," (Galat 3,28) kdežto ruská církev učí patriotismu (což je v jejím podání jde spíše nacionalismus, ne-li už nenávistný nacismus). Údajně bojují proti satanovi, jehož doupětem se prý Ukrajina stala. Proto prý musí Ukrajina zaniknout, aby ji mohlo znovu pohltit jediné zbožné Rusko. Vypadá to ale na všechno možné, jen nikoliv na boj proti ďáblu, na kterého žádné materiální zbraně přece neplatí. To jsou naopak jeho nástroje. Nemůže nás nenapadnout: Jaký je vlastně rozdíl, mezi loupeživými středověkými západními křižáky a současnou ruskou armádou? Žádná podstatná odlišnost není vidět...
A další otázka je na bíledni: Jak je možné, že pravoslavný národ, který je pravoslavím tisíc let formován a na jeho mentalitu by měla mít vliv pravoslavná víra, páchá násilí a taková zvěrstva, je tolik rozpínavý a agresivní k sousedům? Přepadne vedlejší stát, vraždí jeho obvyvatelstvo včetně žen a dětí. K tomu přidejme krutost Rusů k vlastním lidem (nebo třeba domácí násilí, posvěcované církví). Významný pravoslavný teolog biskup Hierotheos z Navpaktu říká, že „Víra je pravou vírou natolik, nakolik přináší terapeutické výsledky. Jestliže přináší duši uzdravení, je pravou vírou. Jestliže neuzdravuje, není pravou vírou."
Ruský národ, jehož povaha a mentalita se dnes odkryla v celé své nahotě, je očividně duchovně neuzdravený a v jádru se ve svém celku neliší od nepravoslavných národů ani od barbarů. To však podle vladyky Hierothea znamená jediné: jeho víra není pravou vírou. Za celých tisíc let nedokázalo tzv. "ruské pravoslaví" uzdravit ruský národ a povznést ho nad úroveň barbarů nebo heretiků. Proč? Víra byla rychle nahrazena státní ideologií (carskou nebo jinou). Víra se stala služkou zájmů mocných. Nacionalismus zastínil Krista. Taková víra nemá pro národ spásonosnou sílu a neuzdravuje. V lidských srdcích buď stojí Kristus na prvním místě nebo vůbec není přítomen - třetí možnost není.
S Rusy cloumá ideologie Jedné velké Rusi (Ruského světa), posvěcená církví. Jsou to zcela světské, mocenské a ideologické zájmy, jejichž agresivní podoba už není nikterak skrývána. Naproti tomu Pán Ježíš prohlásil: "Mé království není z tohoto světa." (Jan 18,36) „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,35) Ap. Pavel praví, že kdo nemiluje, není nic. Ať si každý odpoví sám, jestli je současné Rusko nositelem lásky. Jestli je ideologie "Ruského světa" projevem lásky. Spíše vidíme, že ruská státní i církevní ideologie se staví na odpor snad proti celé polovině Nového zákona. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, bez dalšího rozmýšlení bychom jej postavili mezi všechny dávné i nedávné heretiky. Každopádně, ke křesťanství to má hodně daleko.
* * *
Když se vrátíme k otázce, proč nedokázalo ruské pravoslaví uzdravit a vychovat ruský národ a vyrvat z jeho národní povahy tu barbarskou agresivitu, ukrutnost a morálně jej povznést, těžko budeme hledat odpověď jinde, než v úvahách, že "ruské pravoslaví" na jedné straně a skutečné svatootcovské Pravoslaví na straně druhé jsou dvě různé věci.
Ruská pýcha ráda vystavuje nějakou mutaci duchaprázdného sloganu: My jsme Rusové, my jsme pravoslavní, a kdo je víc? (Tento slogan se většinou skrývá za různými z kontextu vytrženými úryvky z Bible nebo církevní tradice, např. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?", aniž by však někdo přemýšlel nad tím, proč by Bůh měl být zrovna s Rusy. Kvůli tomu, že mají ty nezlatější chrámové kupole?) Mnozí si však už dlouho (nejen v posledních třech letech) kladou otázku, zda je ruské pravoslaví opravdovým pravoslavím. Již léta se hovoří o staletém vlivu západních dogmat na ruskou víru (o tom by se dalo napsat celé pojednání); v minulých staletích byl teologický stav ruské církve katastrofální, na školách se vyučovala západní teologie včetně tomismu, a dokonce bylo nakonec přijato i dogma o stvořených energiích, které kategoricky popírá pravoslavné dogmatické usnesení o blahodati.
Samostatnou kapitolou, která by vysvětlila mnohé příčiny ruského církevního úpadku, byla třísetletá nekanonická existence Ruské pravoslavné církve v tzv. synodálním období. Tehdy proti základním posvátným kánonům tam byla církev bez své kanonické hlavy, bez patriarchy, zcela v rukách carů a careven. Toto období ukončil až nástup bolševiků. Možná i takto dlouhý zcela nekanonický stav je jednou z příčin, proč se dostala ruská víra mimo oblast pravoslaví.
Je to složitější kanonická otázka, protože i ustanovení patriarchy sv. Tichona bylo nekanonické a zakládá se na heretické (protestantské) eklesiologii, která se do Ruska dostala při ustanovení patriarchy sv. Iony. Tomu se budu věnovat příště. Každopádně, celé dějiny RPC jsou provázeny nekanonickým stavem církevní správy.Vraťme se k našemu tématu. Netřeba snad zdůrazňovat, že kde je jiná víra, tam je i jiná spiritualita, jiná praxe a jiný církevní duch. Zdá se mi, že vše, co nás nyní na ruské církvi tak bolestně zasahuje, je právě důsledkem jiné (tj. nepravoslavné) spirituality.
* * *
Doklad, že se v Rusku změnila víra a dávno se proměnila v pohanství, můžeme na vlastní oči spatřit, když vstoupíme v jakémkoliv ruském městě do chrámu. První, co tam uvidíme, je prodejna církevních předmětů. Různé opasky s napsaným devadesátým žalmem, které vás mají magicky ochránit před démony, když je bude nosit při sobě (rozumějte: ne čtení žalmu s vírou vás ochrání, ale pásek s napsaným žalmem); „ladanky“, které máte nosit na srdci; hlína ze Svaté Země, která má zvláštní blahodať; slzy Panny Marie z Athosu, které mají trojnásobnou blahodať, a tenhle olejíček posvěcený na ostatcích toho či jiného svatého, všelijaké svaté šňůrky a co já vím, co ještě tam mají. V jádru je to široký sortiment amuletů a modlářských kultů. A hlavně byznys. Čisté pohanství. Což to není odpadnutí od víry - resp. změna symbolu víry, před kterou varují svatí Otcové? Vždyť Vyznání víry začíná slovy: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce...“ Ale tady se věří v magické pásky a všelijaké tretky dovezené kdoví odkud. Kdo tam ještě hledá Boha ve svém nitru? Vnitřní víra se změnila na magii s předměty, amulety a různými modlami.
Věřící se ptají prodavačky, jaký svatý olejíček je proti opilství a na jakých svatých ostatcích má být posvěcen olej pomáhající proti depresím. Nezapomíná se na to, že všechny ty svatyňky posvětil jediný a všude stejný Duch Svatý? Vlastně je to jakási reminiscence na stav církev před ikonoborectvím, kdy se stávalo, že někteří věřící uctívali ikony jako skutečné modly a vyústilo to v boj proti ikonám. Každopádně by Pán Ježíš zcela jistě vymetl z chrámu všechny ty prodejny a "lávky" a celou tuto modlářskou a byznysmenskou peleš lotrovskou úplně stejně, jako kdysi vypráskal z chrámu penězoměnce.
Všude v ruském chrámu jsou samé kasičky. Vedle ikon je hned přisunutá kasička. Vedle svatých ostatků - kasička. Kasičky vepředu i vzadu. A při bohoslužbě vyjdou mezi věřící výběrčí daní a přistoupí ke každému, aby dal, co je císařovo císaři, co patří báťuškovi tak báťuškovi a co náleží církvi za její náboženský servis dej církvi. Za všechno se platí. Všude ceníky - kolik stojí modlitba, kolik vzpomenutí jména nemocného při liturgii, za kolik se pomodlíme za zesnulého při panychidě a kolik vás bude stát křest a kolik chceme za svatbu. A nakonec vám prodají předraženou svíčku z eparchiální fabriky (další úroveň církevního byznysu), abyste ji v chrámu zapálili za své děti, které v tu samou chvíli sedí doma u počítačů a smartfounů, hrajíce hry a s dovolením jejich rodičů probíhá jejich debilizace (pojem od MUDr. Koukolíka).Mezitím vám církevní lidé poradí nějaký „silný“ akafist, který máte číst, a který má údajně sílu vám pomoci. Jako by akafist měl být nějakou magickou formulí. Na každou nemoc a každý problém tam mají nějaký mocný akafist. Kde zůstala víra v Krista, kde zůstalo umění pokání, vedení k tomu, aby člověk uviděl své hříchy a nepropadal zoufalství? Kde zůstaly rady svatých Otců jak nést svůj kříž a následovat Krista? O tom se nekáže a nemluví (výjimky potvrzují pravidlo).
Jestli ruská církev přivedla své ovečky do takto pokleslého duchovního stavu, nelze se divit, že Rusové nemají ve své většině žádné ponětí o křesťanství, víře v Krista a mravnosti. Kolik ruských věřících dokáže vyjmenovat desatero Božích přikázání? Přečtěte si na církevních webech různé dotazy věřících adresované knězi (a to jsou dotazy těch aktivních věřících) - kolik nevědomosti a neznalosti úplně základních prvků křesťanství! Kolik je tam dotazů vysloveně pověrečných, které svědčí o reálném duchovním životu ruské církve. Na jaké hlouposti se tam lidé ptají. A to jsou ti aktivní a lepší z věřících, kteří se ještě vůbec o něco zajímají.
Bývalý finský pravoslavný arcibiskup prohlásil, že v Rusku už nezůstala ani stopa pravoslaví. Dnes už tam místo pravoslaví je jen jakási ideologická směs pohanských obyčejů a nacionalismu.
* * *
Hořké plody sladkého zajetí
Po zotročení církve ze strany carismu a posléze bolševismu přišlo další otroctví. Něco se však změnilo. Církev už není v zajetí státu - dnes sama církev chce státu otrocky sloužit, aby za to byla vůdcem hýčkána a hlazena po hlavičce jako poslušné a užitečné dítko. Její situace je přímo proklamací vzorového caesaropapismu. Ani v Byzanci nebylo takovéto zotročení církve. Problém není v násilí státu nad církví - takové okamžiky v dějinách církve už byly, a vždy alespoň část církve dokázala vzdorovat. Problém ruské současnosti je mentální - církev chce být otrokyní Kremlu. A to je už cosi jako hereze.
Podobně jako další církví odsouzená hereze - etnofiletismus - která v ruské církvi kvete ve všech barvách duhy, jsouc eufemisticky velebena jako patriotismus, či svatá Rus. Nebo ruská verze chiliasmu, která se výborně hodila komunistickým ideologům apod.
Ano, vím, že Rusové jsou vychovaní vzhlížet ke svým vládcům jako k svatým, či zástupcům Boha, resp. k jakémusi božstvu, a líbat ruku, která je bije. Tato deformace ruské mysli může do jisté míry sloužit Rusům jako určité ospravedlnění. Jenže neměla by duchovní síla evangelia toto změnit? Církev je podle vladyky Hierothea prostředím, které produkuje svaté lidi. Kde jsou v Rusku ti svatí, kteří by dokázali prohlédnout klam válečné propagandy, zbavit se nacionalismu a hlasitě volat ke Kristovu pokoji? Kde jsou ti duchovní - kněží a biskupové - kteří by zvolali, jak je to jejich povinností: Nezabiješ! Kde jsou ti, kteří jsou ochotni za evangelium třeba i trpět? Kde jsou duchovní vůdcové vedoucí národ ne k sobě ale ke Kristu? A jsme opět u duchovního stavu ruské církve - resp. u pochyb o její pravoslavnosti.
* * *
Naše místní církev má s Rusy své zkušenosti. Už naši předchůdcové ve víře, kněží vladyky Gorazda a jejich nástupci vnímali velice zřetelně, že rozkvět českého pravoslaví je zcela závislý na tom, jak daleko od nás se podaří udržet Rusy - resp. ruské pravoslaví. Z něho čiší takový duchaprázdný formalismus, pompéznost a velikášství, že to na normálního Čecha působí odpudivě a od takového "pravoslaví" utíká. Při tom skutečně pravoslavnému duchu je každý formalismus bytostně cizí. Stejně tak nám snad zůstane navždy cizí i typicky ruské lokajství a absence sebeúcty (což je rusofily naprosto chybně vydáváno za pokoru).
Co je to za církev, která zakáže konat zádušní modlitby za zemřelého Navalného? Co je to za duchovenstvo, které takový nekřesťanský příkaz patriarchy plní? Může nějakého Čecha oslovit taková servilita a patolízalství ruského duchovenstva, které dle bezbožného pokynu přestane konat svou posvátnou povinnost? Kvůli čemu taková církev a duchovenstvo vlastně je, když odmítne modlitbu za spásu duše pravoslavného zemřelého, ať už si o jeho životě a činnosti kdokoliv myslí cokoliv. Nejbolestnější na tom všem je sledovat, jak tito bezpáteřní patolízalové prohlašují svou zlomenou páteř a morálku otroků za ctnost.
* * *
To, co se děje, je vlastně svého druhu Boží soud nad ruským národem, který byl přiveden do situace, která mu umožnila se projevit a ukázat, jaký je ve skutečnosti. To samé se dělo na začátku 20. století; po sto letech dostali Rusové možnost reparátu. Světem dnes procházejí Boží síta a vše se tříbí a zjevuje se pravda o všem a o každém. Je to už asi součást přicházejícího velkého soudu.
Možná nás tím vším chce Bůh upozornit, že nemáme ve své víře skládat naděje na nějaký národ ani vládce, či na cokoliv pozemského, ale jen na Krista samotného. Vzhledem k tomu, do jaké doby kráčíme, je to velice důležité upozornění. Jak se to praví v žalmech: „Lepší je doufati v Hospodina, než naději skládati v knížata." (117,9) „Nedoufejte ani v knížata ani v syny lidské, u nichž záchrany není." (145,3)
Když přišel Boží Syn do světa poprvé, pronesl o něm prorok Simeon taková slova: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému bude odpíráno ... aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Luk 2,34-35) Není žádný důvod, aby se to samé nedělo i při jeho druhém příchodu.
Dávný prorok mluví v souvislosti s prvním příchodem Kristovým o Izraeli, ale kdo bude tím Izraelem při druhém příchodu? Kde budou nyní probíhat ony pády a povstání?, kde se bude dít to odpírání?, kde má vyjít najevo smýšlení mnohých srdcí? Odpověď zní: mezi pravoslavnými. „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více." (Luk 12,48)
Už touto současnou válečnou agresí řeklo Rusko Ježíši Kristu své: „Ne. My tě nepotřebujeme.“ (Kdo slyšíte v těch slovech ozvěnu Dostojevského, uvažujete správně - Rusko je dnes tou středověkou římskou inkvizicí, tím Velkým inkvizitorem, který nechce, aby se mu Kristus pletl do jeho zájmů a do celého toho stroje státního a církevního aparátu.)
Tato válka zjevila Rusům i celému světu, jaký tento "pravoslavný" národ ve skutečnosti je.
O proroctví sv. Serafima Vyrického (a dalších svatořečených starců - Kukši, Lavrentije) o budoucnosti Ruska a o vládě zla a tmy za zlatými kupolemi jsme zde už dávno psali. I o tom, že se budou zlatit kupole a chrámy budou krásné, ale nebude možno do nich chodit. I o tom, že v té době odejde z církve a ztratí svou duši více lidí, než v dobách otevřeného pronásledování. Při pohledu na současné vylidněné či poloprázdné ruské chrámy (výjimky bohužel jen potvrzují pravidlo) máme naplnění tohoto sedmdesátiletého proroctví přímo před očima. Při pohledu do chrámů, ve kterých stojí zamračení lidé, hněvivé černé babky, káže se o nacionalismu a politice, klaní se světskému tyranovi, modlitbou za mír se ve skutečnosti velebí zabíjení, a provozuje se byznys, tj. slouží se mamonu, vidíme, kam se nedá chodit.
Ano, do takových chrámů se vskutku nedá chodit.
* * *
Celkový pohled na probíhající ruskou válku
Dokonce i proruský ukrajinský metropolita Onufrij teď napsal: „Naše vlast se již tři roky staví proti totální ruské vojenské invazi. Naše vlast již tři roky trpí strašlivým krveprolitím, které do naší ukrajinské země přinesla ruská armáda, která doslova každý den bere našim krajanům životy."
Vladykovi Onufriovi není opravdu co závidět. Je pro něj těžké přiklonit se na jednu i na druhou stranu. A vede tím svou církev do těžké doby - tj. do zákazu ze strany ukrajinského státu nebo do kolaborace s národním nepřítelem. Nechce si znepřátelit žádnou stranu, takže je považován za nepřítele obou. Nekomunikuje se svými ovečkami, občas vydá obecná prohlášení. V jeho církvi mu mezi biskupy i duchovenstvem narůstá rozkol. Někdo řekl, že to, na čem sedí metropolita Onufrij, ve skutečnosti není biskupský trůn, ale spíše elektrické křeslo.
* * *
Tři roky se trápím při pohledu na to, co se děje na východě. Celé ty tři roky to vnitřně řeším, ale stále se mi nedaří se s tím vyrovnat. Sice se mi na Rusech a ruském pravoslaví už dávno nelíbila celá řada pokažených a duchu pravoslaví odporujících věcí (např. ty osobitosti ruské liturgie, z nichž na člověka dýše západní baroko i západní sentiment pronikající do spirituality, ohýbání kánonů dle momentálních výhod), ale přesto jsem stále doufal, že by z Ruska mohla vzejít nějaká duchovní obrodná síla pro svět. Věřil jsem tomu trošku ještě krátce před invazí na Ukrajinu, kdy Putin shromažďoval na hranicích s Ukrajinou vojska a lhal celému světu, že je to jen vojenské cvičení a že žádnou válku rozhodně nechystá a že všechna ta podezření z válečných úmyslů jsou jen pomluvy a typická západní antiruská propaganda (doslova řekl: Byli bychom blázni, kdybychom napadli Ukrajinu). A pak...
Tři roky trvá už ta skličující deziluze z ruského národa. Vím, že je tam mnoho zbožných a kultivovaných lidí, leč zdá se, že jich není dost, aby nějak ovlivnili chování národa jako celku. A těch, kteří alespoň vnitřně pevně odporují celé té pseudokřesťanské ideologii a zkaženosti církevního života, je tam podle všeho jen pár. Je to kapka v moři barbarů, pohanů, materialistů, pokrytců a ignorantů. Ruský národ nám mnozí řečníci květnatými slovy představovali jako národ vyvolený, národ takřka svatý, národ pokojných beránků, národ tichých, kteří zdědí zemi... Jak šalebné to byly poemy! Jak vzdálené hořké pravdě. Vše se ukázalo jako lež. A Rusko jako carství lži, nabubřelosti a klamu. Kdy už v Rusku povstane nějaká síla a řekne o svém národě: Král je nahý?
Poslouchal jsem staré nahrávky prof. MDA A. Osipova, jak mluví o ruském člověku: o jeho pokoře, jak nestojí o dobývání nových území, o tom, jak rád sedí doma a pln pokory nedoufá sám v sebe... Jak ruská vojska - to byli prý vždy zbožní beránkové...
Ruská chvástavost. Rusové se stále chlubí sami sebou - jací jsou úžasní a jak západ je padlý. (Ivánek v Mrazíkovi, který se stále prohlíží v zrcadle a "musí se pochválit, jak je krásný", - je spolu s všemi těmi pověstnými a pohádkovými bohatýry obrázkem ruské mentality.) Jako by z ruské mysli úplně vymizela schopnost ruských klasiků vidět a vysmát se ruské podlosti, nízkosti, pokrytectví, hlupáctví a malosti charakteru. Díla klasiků měla očistný charakter pro ruskou duši, i když vzbudila hněv carů a státního aparátu. Jenže dnešní Rusové nikoho takového nemají, kdo by dokázal odpustit z ruské duše ten přetlak frustrace z korupce, nízkosti a bezvýznamnosti ruského člověka v ruském státě.
Uprostřed toho domácího marasmu je tedy pro Rusy nejspíš jediným zdrojem energie a vzpruhou - vyfabulovat si svůj vznešený obraz a utvrzovat se v tomto klamu tím, že poukazuji na domnělé či skutečné chyby druhých. Jenže tímto úkrokem stranou se nic neřeší, je to jen úhybný reflex lidské psychiky, a brzy přijde tvrdý náraz. A na ten společnost může zareagovat tak, jako Německo na své ponížení po první světové válce - celonárodním nástupem fašismu či jiné totalitní a destrukční ideologie.
Celou dobu se Rusové sami chválili, jak jsou mírumilovní a že nechtějí válku. Tak bubnovala státní propaganda i hlásala církevní kázání. Patriarcha Kyrill při zahájení invaze stále dokola opakoval: „Rusko nikdy v dějinách na nikoho neútočilo." (To je samozřejmě lež, viz např. Krymskou válku.) Dnes nejen Putin, politici a církev, ale masa obyčejných lidí válku vychvalují. A připisují jí „užitečnost a nárůst patriotismu“. To není zdravý stav národní mysli.
Tento "mírumilovný" stát (po invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu) rozpoutal největší konflikt v Evropě od konce druhé světové války a jeden z největších konfliktů na světě začátku 21. století.
Nebudu asi jediný, kdo má při pohledu na výsledky řádění ruské armády pocit, jako by z nějakých děr v zemi vylezli démoni a začali pustošit lidská obydlí a ukrutně vraždit pokojné lidi. Lidé se kvůli špatné víře jakoby mění v démony (konec konců i ďábel věří, jak praví Písmo). Vypadají jako apokalyptičtí škorpioni nebo štíři, co vylezli z propasti.
1 Potom anděl pátý zatroubil, i viděl jsem, ano hvězda s nebe spadla na zem; a dán jest tomu andělu klíč od studnice propasti. 2 Kterýžto otevřel studnici propasti. I vyšel dým z studnice jako dým z peci veliké, i zatmělo se slunce i povětří pro dým studnice. 3 A z toho dýmu vyšly kobylky na zemi, jimžto dána jest moc taková, jakouž moc mají štírové zemští. ... 9 Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. 10 Měly ocasy s bodci jako mají štíři a v těch ocasech měly moc ubližovat lidem po pět měsíců. 11 Měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon, Zhoubce. (Zjevení Janovo 9. kap.)Současní ruští pravoslavní zavrhují už dokonce i to mělké, povrchní a zformalisované ruské pravoslaví, aby se vrátili k pohanství a službě démonům. Na ruské frontě podle různých svědectví mnozí ruští vojáci zavrhují Krista a slouží modlám - tváří v tvář smrti upínají své naděje k démonům.
Dokonce někdo takový, jako moskevský patriarcha Kirill, už varuje před vzestupem „novopohanských nálad" mezi vojáky v bojové zóně na Ukrajině; tyto osoby označil za „podivné". (Za vším stojí skutečnost, že pro ruské vojáky je v pekle války větší morální vzpruhou nějaká modla, mantra či amulet, než ikona Krista, kříž, modlitba a svěcená voda, které jim nabízí pokrytecké a formalismu propadlé duchovenstvo.) Nevím, jestli si to patriarcha nechce připustit, ale to, co označuje za "podivné", jsou prostě Rusové - jeho duchovní ovečky, a nyní se jen zjevuje pravda, kam je ruská církev vede.
Chování vojáků není tak divné v této atmosféře lži a falše v Rusku, kde Kreml i církev trvá na tom, že válka není válkou, ale „zvláštní vojenskou operací" zaměřenou na „denacifikaci" Ukrajiny, čemuž už nikdo soudný nevěří. A v tomto Absurdistánu patriarcha Kyrill prohlásil, že to není zabíjení lidí, ale boj proti démonům. A komu všemu p. Kirill tento konflikt zarámoval jako kulturní a duchovní boj za zachování ruské svatosti proti západním liberálním hodnotám - zejména proti homosexualitě (jejíž vyznavačů je však Rusku spousta /prý i mezi ruskou hierarchií/ i bez přispění hříšného Západu).
Z takové mozkové masáže by asi přeskočilo každému. Ti vojáci dobře vědí, jak v praxi vypadá ta „ruská svatost“ utápějící se ve vodce a morální rozleptanosti. Znají jak vypadá ruská „svatá“ všudypřítomná korupce, ctnostná bída a multimiliardový „svatý“ církevní byznys. A ještě k tomu všemu: mnoha vojákům určitě Západ nepřipadá zas tak odpudivý se všemi jeho technologickým vymoženostmi, po kterých většina Rusů bezmezně touží. Ruští vojáci na Ukrajině (často na pokyn svých manželek) kradou v dobytých ukrajinských domech počítače, pračky a veškerou jinou hříšně-západní techniku, aby to poslali domů svým rodinám. A navíc ti vojáci v zákopech vědí či tuší, že byli posláni do mlýnku na maso jen kvůli fiktivním ruským hodnotám nafouknutým jako mýdlová bublina (a nebo tam šli za peníze). Z takového myšlenkově ideového guláše, který jim už tři roky servíruje stát, manželky i církev, by se asi zbláznil každý. To lze těžko označit jinak, než jako nový světový rekord ve vymývání mozků.Kde ve skutečnosti Rusko stojí, se zrovna teď ukázalo při hlasování v OSN: hlasovalo v jedné partě s USA, které jsou hlavní baštou proklamované západní zkaženosti a homosexuality, a se Severní Koreou (Srbové při hlasování usnuli a teď se poníženě omlouvají). Na jedné lodi s USA - to je ta ruská svatá křížová výprava proti nemravnostem Západu.
* * *
Ruská církev vyhlásila džihád - pravoslavnou svatou válku
Patrircha prohlásil o "speciální vojenské operaci", že je to svatá válka proti démonům, kteří se projevují skrze lidi. Uvědomme si, jak nebezpečné a šílené je to tvrzení; kromě toho, že je absolutně nekřesťanské a staví se proti evangeliu. Kohokoliv může nějaký patriarcha kdesi na východě prohlásit za "vtělené démony" a žehnat svým ovečkám, aby utíkaly tyto démony pozabíjet. A kdo jich zabije nejvíce, dostane odpustky a půjde do ráje. To je nelidské. Učil nás snad Kristus démonizovat ty, kteří s námi nesouhlasí? Dehumanizovat protivníka? Prohlašovat, že nepřítel je satanista - ve smyslu, že si nezasluhuje žít? Četl někdy ten člověk evangelium, kde se hovoří o vztahu k ostatním lidem? Slyšel slova Písma, že za nepřátele se máme modlit a dokonce je milovat (Mat 5,44; Luk 6,35), a že náš boj není proti lidem, ale je to duchovní boj skrze modlitbu a zbožnost proti ďáblu, kterému odporujeme a nenecháme se svádět k hříchu? (Efez 6,12) Četl Kristova slova na kříži: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí"? (Luk 23,34) Jistě je četl a zná, ale proč se jimi neřídí a proč nevěří evangeliu? Uvědomuje si, že Bůh posílá své kněze hlásat evangelium a nikoliv kázat nějaké své výmysly či ideologie nebo státní propagandu?
Když vidíme, že zaostalost a středověkost (to ještě neznamená starobylost) v současné ruské církvi kvete všemi barvami duhy, nelze se vlastně divit ničemu. Myslím např. oficiální církevní schvalování domácího násilí na ženách (to je ruská tradice, viz učebnici žen pro manželství Domostroj) nebo "kulturu" některých prominentních kazatelů (jeden z nejznámějších nejenže nadšeně a hlasitě schvaluje válku a učí, jak správně s modlitbou nabíjet dělo k zabíjení Ukrajinců, ale svým věřícím z kazatelny nadává, na přítomné věřící ženy v chrámu při kázání křičí, že jsou to "husy a slepice" atd. Věřící ho za to ještě obdivují a tetelí se blahem. Tento hulvát má jako jeden z posledních kněží ještě plný chrám (což o Rusech také něco vypovídá). To není národní pokora, ale hloupost a nepřítomnost sebeúcty. Na tuto plebejskou mentalitu ruského lidu, který se rád a vděčně nechává bít, ostatně spoléhal i Lenin, když psal, že je potřeba Rusy "mlátit po hlavách". (Tento rys ruské povahy rozčiloval i Solženicyna.)
Uvědomují si představitelé ruské církve, že žehnají zabíjení a vraždění - a to nejen v řadách vyfabulovaného protivníka, ale i vlastních lidí? K 26. únoru 2025 dosáhly celkové ztráty ruské armády na Ukrajině od zahájení invaze v plném rozsahu 24. února 2022 přibližně 870.700 osob, přičemž 1.170 osob bylo zlikvidováno během posledních 24 hodin. (Je to tvrzení ukrajinské strany, ale určitě je blíž pravdě než to, co uvádí ruská strana.) Ruská církev tedy požehnala usmrcení vysokých stovek tisíců svých oveček.
Civilní oběti na Ukrajině a na okupovaných územích. Co říká OSN: Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) zatím poslední zprávu o počtu civilních obětí zveřejnil u příležitosti 1000 dnů trvání konfliktu - 19. listopadu 2024. Tehdy podle svých metodik ověřil, že od 24. února 2022 bylo zabito nejméně 12.162 civilistů, mezi nimi 659 dětí. Dalších nejméně 26.919 civilistů bylo zraněno. „A to jsou jen potvrzená čísla. Skutečný počet obětí je pravděpodobně mnohem vyšší," uvedla tajemnice pro politické záležitosti OSN. Zcela chybí informace z míst, kde (zejména na začátku války) probíhaly dlouhé intenzivní boje, které skončily ruskou okupací lokality. Typicky jde o Mariupol v Doněcké oblasti, Lysyčansk, Popasnou a Severodoněck v Luhanské oblasti.
Bývalý ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov už v březnu 2023 odhadl počet zabitých ukrajinských civilistů ke 100 tisícům. Jen ve zmiňovaném Mariupolu, který po statečné obraně padl do ruských rukou v květnu 2022, zahynulo podle Reznikova na 20 tisíc civilistů. Jeho slova ilustrují satelitní snímky starokrymského hřbitova v Mariupolu, na kterých jsou patrné tisíce a tisíce nových hrobů.Tato tragédie rozpoutaná Putinem, jemuž se jednou bude říkat Krvavý, má však kromě zmařených životů a zostuzení ruského národa, ještě jeden žalostný rys. Morálně vztato, Rusové tím smetli ze stolu všechny zásluhy, které měli z podílu na přemožení hitlerovského fašismu.
Zásluhy, které měli za osvobození Čech a části Evropy, které bylo mimochodem plné zamlčované brutality vůči Čechům a hlavně německým civilistům (viz o tom např. zde), zde už byly, co se Čechů týče, smeteny v roce 1968, kdy se ukázalo, že osvobození v roce 1945 nebylo nezištné, ale bylo ze strany Ruska spíše politickou okupací.Nedosti na tom, Rusové dnes znevážili všechny své významné kulturní osobnosti, neboť se prokázalo, že jsou jako celek národem barbarským. A co se týče církve? Nikdo pochopitelně nebude zpochybňovat svatost ruských svatých, ale budou napříště vnímáni jen jako světlé a vzácné ojedinělé úkazy uprostřed Rusů, jako květ uprostřed močálu. A o agresivitě a nekanonických praktikách ruské církve i specifickém papismu si už nikdo dávno žádné iluze nečiní.
Připomeňme za všechny jen nekanonické bezohledné vyhlášení autokefality jejich církve v USA, čímž znevážili všechny ostatní jurisdikce v Americe; o ruských nárocích na vše, co je poblíž, vědí své ve Finsku, v Estonsku a v Gruzii, a nakonec uzurpace naší místní církve po druhé světové válce, současná nekanonická jurisdikční intervence v Africe (kde ruská církev provádí rozkol na cizím kanonickém území), zabrání cizích církevních objektů nebo celých církví v Británii a současném Maďarsku a další... Ale když si na žádost Ukrajinců vzal ekumenický patriarchát zpět svou Ukrajinu, okamžitě Moskva křičí a dělá další rozkol.* * *
Proč se v Rusech tak hluboce zakořenil ten sklon k nacismu, fašismu a k násilí vůči okolí? Odpověď asi nebude těžké najít. Je to národ po staletí žijící v marasmu, bez naděje na nějaké kulturní povznesení, zotročen cary, udržován v tmářství, v prostředí korupce a servility. Takový morálně zbídačelý národ se ochotně chytá každého vůdce, který mu slíbí povznesení. Stačí mu zabrnkat na tu ublíženeckou strunu národního ponížení, zaostalosti a bezvýznamnosti; stačí připomenout to obecné opovržení, kterého se mu ze všech stran dostává, a má takový vůdce svůj národ u svých kolenou. Stačí, aby národu slíbil, že se stane významným a všemi uznávaným, bude něco znamenat před celým světem, že ho budou všichni obdivovat nebo se ho alespoň bát (viděl jsem záběry z jedné masové státní ruské demonstrace, jejíž vůdce křičel z pódia: „Boj se Západe, boj se - my už jdeme!“ A vysoké tisícovky jeho posluchačů freneticky třeštily nadšením a radostí.). Je to prostě těžce zakomplexovaný národ.
V této perspektivě můžeme pochopit, proč Rusové stále vzhlížejí k Sovětskému svazu. Nevnímají sovětskou éru jako totalitu, nesvobodu, čistky, vraždy, popravy a gulagy. To vše jim vlastně nevadí, protože v jejich očích tenkrát ve světě něco znamenali - všichni se jich báli. A v tom spatřovali svou národní velikost a hrdost. Dokonce i církvi se začalo už po jednom desetiletí svobody stýskat po náruči velkého vůdce. Rozhořely se vášně za příchod nového cara, který bude "vládnout železnou rukou" - jak se to říkalo a jak to Rusové potřebují. A nástup Putina jim postupně tohoto cara nahradil. Ve vědomí Rusů je Putin z poloviny carem a z poloviny Stalinem - obojí je mezi Rusy kompliment.
Velikost a vzlet vzhůru sliboval poníženému národu Lenin a Stalin, přesně s touto nabídkou přišel Putin (od začátku své vlády) poté, co Jelcin srazil Rusko na úplné dno. A je možné, že stejně jako Rusové dodnes velebí svého masového vraha Stalina, budou ruští mužici někde v zablácených vesničkách při konzumaci litrů vodky ještě sto let velebit Putina.
Jediným povznášejícím motivem, ovládajícím ruskou společnost poslední dlouhou řadu desetiletí, „je boj a vítězství ve velké vlastenecké válce, kterou pořád oslavují (ve snaze vyždímat z toho ještě po osmdesáti letech nějakou kapku sebeúcty). Je to zneuznaný národ, který pořád jenom chlastá. Jasně že jsou i dobří Rusové, ale většina z nich prostě potřebuje válčit a šířit zlo, které prohlašují za dobro. To je přece naprosto zvrácené." (Kněz Heryán, který píše o ruské společnosti, jak je „zkorumpovaná a prochlastaná".)
* * *
Rusko bylo, je a asi bude nebezpečné sobě i okolí a nejspíš celému světu. Je to početný národ a v jeho nitru je třaskavá směs velikášství a ponížení, komplexu méněcennosti a fatalismu, pýchy a nedostatku sebeúcty, otrockého myšlení a hněvu, neúcty k sobě i k jiným, devótní úcty k nadřízeným a touhy po povznesení a ochoty nechat se klamat a bít. Kdyby to byla charakteristika nějakého jedince, řekli bychom o něm, že má psychickou poruchu nebo že je psychopat (sociopat apod.).
Neumím Rusy (ani jiný národ) nenávidět, snad je ve mně jen hořkost a pohoršení; především ale cítím velikou lítost na tímto lidem, od kterého se hodně očekávalo, ale zpronevěřil se svému poslání a je tak morálně zdeptaný, sražený do bláta a tak hluboce zamindrákovaný, že si to musí kompenzovat nenávistí. Je v něm touha po Bohu, ale vždy fatálně odkloněná k nějaké náhražce. Touží po Kristově zbožštění, ale nahrazuje to sebezbožňováním. Jak je to možné, že se na oltáři ruského národa vždy objeví místo Krista nějaká modla? Asi se nikdy se nenaplní jeho touha patřit mezi kulturní národy světa ani mezi vyspělé civilizace. Nejen v oblasti materiální se těžko někdy odlepí od dna. Z cesty duchovního povznesení je svedený a oklamaný svou vlastní církví. Lze tušit, co tento národ za jeho hřích čeká (co čekalo Izraelity, když zavrhli Krista? Nezůstal tam kámen na kameni). Přál bych mu Boží zázrak, hluboké a proměňující pokání, uzdravení skutečně pravoslavnou vírou a morální napřímení.
Administrátor
--- 5. 1. 2025
Oznámení o kalendářích
Rozesílání objednaných kalendářů
Kalendáře jsou vytištěny. Rozesílání začne v pondělí 6. ledna 2025.
Pokud byste kalednář do konce týdne neobdrželi, ozvěte se.
Na stránku tištěných kalendářů jsme umístili další tradiční kalendářní edici - kalendář ve formě plakátu na stěnu.
Také tam najdete právě rozesílaný kalendář v PDF.
Pak tam jsou inzeráty na Eparchiální ročenky za poslední léta. U té loňské (2024) je k dispozici druhá polovina ročenky s články a duchovním čtením.
S přáním požehnaných svátků Narození Kristova a Zjevení Páně!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1430 do č. 1433)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.