1439

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 623

Administrátor --- 11. 3. 2010
Z došlé pošty - pohled ze západního zahraničí

Další reakce na příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621)

Vážený pane Ruibare,

já jsem se o pravoslaví začal zajímat jakožto uprchlík "před Rusáky" v r.1981 v Los Angeles, pak v New Yorku a nakonec v kalvinistickém a atheistickém (popř. "new age") Holandsku. V té době nebyl internet a všechny informace o Církvi, dějinách, věrouce, liturgii atd. byly dostupné pouze v angličtině, popř. mnou zapomenuté ruštině. Prostřednictvím korespondence s pravoslavným přítelem v ruském pravoslavném klášteře v USA jsem získal adresu malé modlitebny v Amsterdamu, později i v Den Haagu a v Arnhemu. Kněz naštěstí hovořil dobře mj. i anglicky. Manželka se mnou tento můj zájem nesdílela.

Přesto jsem s pomocí Boží překonal všechny překážky a byl v lednu 1987 na Zjevení Páně pokřtěn. Dodnes žiju v kalvinistickém a atheistickém/"new age" Holandsku, překážky se změnily: naučil jsem se holandsky (v kterémžto jazyce je ovšem méně materiálů než v češtině), mám k disposici internet a spoustu materiálů od pravoslavných přátel z Čech, ale rodina se rozpadla a děti vyrostly de facto mimo Církev, situace ve světě se ještě zhoršila. Nepřestávám doufat v pomoc Boží, díky které jsem třeba teprve minulý týden získal kompletní jitřní a večerní modlitby v češtině (23 let po křtu!).

Tím chci říct, že si nemyslím, že by to katechumeni měli dnes v Čechách nějak obzvlášť těžké, aspoň ne těžší než jsem to měl já a moje okolí. Ve srovnání s mou situací mi připadá, že současný potenciální konvertita v Česku dostává pravoslaví pod nos na zlatém tácku. Věřím, že když někdo upřímně hledá pravdu, Bůh mu jistě pomůže! Překážky na cestě jsou možná proto, aby se vyzkoušela naše horlivost - a Bůh nám jistě nenaloží víc, než bychom mohli unést, protože by nám v přístupu do Církve vlastně zamezil!

S pozdravem a přání všeho dobrého

Antonín z Utrechtu










Editovat příspěvek č. 622

Administrátor --- 10. 3. 2010
Dalekáť cesta má...

Jak se stát pravoslavným křesťanem

Lehce úsměvně a s pokusem o sebekritický nadhled psaná odpověď na vcelku trefný příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621).

Pravoslavná církev (a v tom se neliší od ostatních církví) je po organizační stránce strukturovaná jako hierarchicky stupňovaná síť mnoha farností, několika eparchiálních biskupství a jednoho metropolitního biskupství, které je v rámci naší místní autokefální pravoslavné církve hlavním ústředím.

Pro realizaci duchovního a církevního života věřících je primárně určena úroveň farností čili církevních obcí. Postup pro toho, kdo se chce napojit na církevní a duchovní život místní pravoslavné církve, je tedy nasnadě: vyhledat svému bydlišti nejbližší pravoslavnou církevní obec, resp. její farní chrám (či telefon na duchovní správu). Zde se může (třeba i anonymně) účastnit bohoslužeb, poslouchat kázání a promluvy duchovního správce a případně navázat kontakt s věřícími. To je vhodné spíše pro ty, kteří jsou plaché povahy (to jsou ti, kteří se v chrámu - pokud do něj vůbec vstoupí - drží stále někde v dosahu dveří, nebo stojí za sloupem či v nejvzdálenějším a nejtemnějším koutě). Pro ty, kteří se nebojí a jdou neohroženě přímo k jádru věci, je vhodné kontaktovat místního duchovního správce, domluvit si schůzku a věc - takhle přímo, tváří v tvář - řešit s ním, případně si rovnou domluvit katechezi (resp. stát se katechumenem při této církevní obci).

Pokud z nějakých důvodů zájemce neuspěje u nejbližší církevní obce - a může se to stát z různých důvodů (např. bohoslužby se zde konají jen občas, duchovní dojíždí, nemá čas, je už stár, sláb a nemocen, nebo se bohoslužby slouží v nesrozumitelném jazyce, či kněz je cizojazyčný a češtinu nemá rád, nebo je divný apod.), pak musí zájemce projevit určitou vytrvalost a být schopen přinést cíli, který si vytkl, nějaké oběti. Ať neváhá a obrací se na další farnosti a kněze, kteří jsou někde v dosahu. Nebo může zkusit nějaké nejbližší velké město. V zájmu realizace svého blahorodého úmyslu musí prostě mít nějakou tu trpělivost, fantazii či uplatnit tvůrčí přístup.

Ostatně, přístup "nedám se odradit", musí leckterý zájemce uplatnit nejen při hledání adres a při navazování prvních kontaktů. Mějte na paměti, co říkají asketové: zápas je hořký ale spása sladká.
Pravdou je, že místní pravoslavná církev zde nepatří k těm nejpočetnějším. Z toho vyplývá problematická okolnost, že pravoslavnou farnost nenajdeme v každém městečku, ba ani v každém okresním městě. Krásné pravoslavné chrámy zívají prázdnotou na některých vesničkách na Hané - ale to jsou spíše památníky zašlé slávy z dob Masarykových. Dnes bychom potřebovali spíše chrámy ve městech, leč stavba pravoslavného chrámu v rámci městské aglomerace to je oříšek, který zatím nerozlouskli ani v Praze ani v Brně (v obou metropolích by byly nutně potřeba další pravoslavné chrámy, protože do těch stávajících se už věřící často ani nevejdou), takže tím spíše to budou těžko řešit skupinky pravoslavných někde na okresech. Miliony nemáme (ani věřících ani korun), takže podle toho to v terénu vypadá. Leč krása a pravda Pravoslaví, účast na svatých Tajinách a duchovním životě světové pravoslavné církve přece stojí za překonání nějakého toho nepohodlí.

A nyní to nejdůležitější. Adresy farností a chrámu, i kontakty na duchovní sice na internetu jsou, ale jsou důmyslně ukryty pod tradičním leč nic neříkajícím označením: schematismus pravoslavné církve (to aby to neměl hledající tak jednoduché; je to možná vymyšleno jako takový filtr, který případné zájemce o pravoslaví proseje, takže ti vlažnější, co pod tímto názvem kýžené adresy nenajdou a ani nikam nenapíšou a dále se už nepídí, odpadnou hned na začátku a vůbec kontakt nenavážou... :-) (Jinak ovšem nechápu, proč se tento seznam kontaktů nenazývá např. "pravoslavný adresář" nebo prostě "seznam pravoslavných církevních obcí" či "přehled pravoslavných chrámů" apod.)

Občas mírně (někdy i dosti) zastaralý schematismus je ukryt na oficiální webové stránce pravoslavné církve: www.pravoslavnacirkev.cz/schematismus.htm Zde doporučuji začít vytrvalou cestu hledání...
Samozřejmě, člověk 21. století by si mohl představovat, že bude na internetu mít k dispozici nějakou interaktivní pravoslavnou mapu České republiky, z níž na něj budou blikat všechna místa, kde se konají bohoslužby, při najetí kursorem nad kýžené město vykoukne bublina s obrázkem místního chrámu a s přehledem datumů a hodin, kdy se zde konají bohoslužby a s linkem na mapku města, aby věřící dokázal snadno najít chrám na místě samém.
První vlaštovka však už tu je. Jakási lokalizace našich adres na mapách měst se v tichosti a bez konzultace s farnostmi objevila na webu "mapy.cz". Jestli však bohoslužeb chtivý zájemce o Pravoslaví očekává, že bude navigován ke chrámu, šeredně se plete. Bůh ví proč, na mapě je šipka "zapíchnuta" na adrese duchovní správy. I mne to zpočátku zmátlo a domníval jsem se, že v případě města, na něž jsem se koukal (Tábor), je náš chrám na mapě umístěn špatně a nebo že jej přestěhovali do vedlejší ulice. Nevím, zdali je to šťastný nápad poslat zájemce o bohoslužby na faru, resp. do kanceláře, místo do chrámu (to asi mnohé duchovně žíznící zájemce vypeče zvláště v případech, kdy kněz do místa dojíždí jen k vykonání bohoslužeb a lze ho zastihnout prakticky jen v chrámu). Popiska standardně připojená na mapě k mnohým farám: "Pořádání bohoslužeb a duchovních setkání," je asi dosti nečekaná, ale i tak je její informační hodnota prakticky nulová. (Nemluvě o zastaralosti poskytovaných údajů, viz např. Znojmo - uváděná adresa už snad pět let neplatí. Najdou se tam i docela legrační údaje, např. v případě Olomouce šipka na mapě ukazuje - kdo ví proč - na zadní vchod do církevní budovy a na biskupství, kde, myslím, není na poměrně nenápadných dveřích cedulka ani zvonek.) Mám takový dojem, že k provedení případných úprav údajů na mapě bude asi potřeba heslo a to samozřejmě není farářům k dispozici, a vzhledem k tomu, že není známo, kdo údaje na server "mapy.cz" vložil, není ani na koho se obrátit. (Takže shrnuto: situace je momentálně taková, že knězi někdo kdosi posílá zájemce o bohoslužbu v jeho městě kamsi jinam než do chrámu a farář to nemůže změnit... Takže tato první vlaštovka má zatím jaksi polámaná křidélka.) Inu, dalekáť cesta má, márnéť volání...
Stejně tak by na naší vysněné interaktivní mapě mohl být formulář, do něhož zvědavec napíše místo svého bydliště a případně i vzdálenost, kterou je schopen na bohoslužby urazit (a třeba v menu vybrat i kalendář, jehož je stoupencem, neřku-li dokonce jazyk, v němž si bohoslužbu přeje), a server mu pohotově vrátí informaci o všech chrámech, které jsou v zadaném dosahu a splňují požadovaná kritéria, spolu s informací o dnech a hodinách, kdy se tam či onde slouží (něco takového mají v Americe, nejspíš by se to dalo od nich nějak "obšlehnout").

A když už jsme se tak rozjeli a popustili uzdu nezřízené fantazii, tak zmiňme i možnost, že by to vše mohlo být třeba propojeno se serverem "jizdnirady.cz", a pak by to mohlo rovnou nabízet příslušná vlaková či autobusová spojení z místa bydliště do místa bohoslužby vybraná pro čas začátku a konce bohoslužby. (Mimochodem, implementovat do naší hypotetické interaktivní mapy i vlaková a autobusová spojení, aby se nemuselo tolik jezdit auty, by byl možná větší reálný příspěvek k ekologii než ona zmiňovaná "vilémovská fotovoltaická laboratoř" :-) Tak to jsou všechno opravdu jen představy, nic podobného u nás nikdo rozhodně nečekejte. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Rozcestník se všemi adresami pravoslavných webů (na farních webových stránkách jsou většinou také kontakty na duchovní a adresy chrámů) je na adrese: www.pravoslavi.cz (Uznávám však, že i na přehlednosti tohoto rozcestníku by se dalo ještě trochu zapracovat. Ještě více to jistě platí o website orthodoxia.cz, který je už velice zastaralé konstrukce a potřeboval by překopat od základů - jenže je nás málo...)











Editovat příspěvek č. 621

Administrátor --- 9. 3. 2010
Z došlé pošty (no comment)

Haló, haló, proč je pravoslavných málo?

Pokud hledající po mnoha letech studia náboženské literatury a duchovních bádání dospěje k závěru, že jedině pravoslavná církev je přímým následníkem Apoštolské církve a že má přímou posloupnost až k Ježíši, může zatoužit stát se pravoslavným. Ale jak to udělat? Hledající dobře ví, že v jeho okolí jsou jen katolické kostely, případně nějaká ta protestantská skupina, sekta, církev.

I jme se hledat na internetu. Najde pár nepřehledných webů, které jsou plné neuspořádaných informací. Kde si může stáhnout juliánský kalendář, Posvátný symbol, podívá se na ikonu pro dnešní den. Zjistí, že nedělní liturgii bude přenášet rozhlas - nedočte se ale v kolik hodin. Tato informace možná členům církve přijde zbytečná, ale nečlen ji znát nemůže. S úžasem shlédne stránky Pravoslavné akademie, kde horlivě klikne na odkaz "Jazykové kurzy" s nadějí, že se bude moci přihlásit do kurzu církevní slovanštiny, ruštiny či srbštiny - chyba lávky, jedná se o kurzy angličtiny a němčiny. Po delším pátrání zjistí, že Pravoslavná akademie snad ani není akademie, ale jakási fotovoltaická laboratoř. Co je ale ze všeho nejhorší, ať hledá jak hledá, ten nejdůležitější odkaz: "Jak se stát pravoslavným křesťanem" na žádném z pravoslavných webů nenachází.

Naše národy prožívají unikátní období větší či menší náboženské svobody. Svoboda je úplná v tom, že nikdo české národy nenutí býti katolíky ani ateisty. Lidé se mohou svobodně rozhodnout. V minulosti již jednou Češi a Moravané prožili delší období, kdy si vydobili náboženskou svobodu. V této době se odkláněli od většinového katolického vyznání směrem zpět, ke své původní křesťanské víře = pravoslaví. Tento odklon skončil založením protestantismu a zažehnutím reformační jiskry v Evropě.

Určitě i nyní budou mít Češi a Moravané tendenci vracet se ke křesťanství, které považují za opravdovější. Bohužel jim v tom nikdo nepomůže. Protože je pravoslavných málo, neznají nikoho ve svém okolí, kdo by byl pravoslavný a na koho by se mohli obrátit. Pomoc nenajdou ani na internetu, který dnes umožňuje lidem najít informace jak dělat to co je baví. Pravoslavné weby jsou příliš zahleděné samy na sebe. Na život církve a lidí, kteří již v církvi jsou. Nezainteresovaný jedinec se v těchto webech jen stěží orientuje a neví co má udělat, pokud se chce setkat s nějakými pravoslanými křesťany, aby poznal jejich zvyky a život, než se definitivně rozhodne stát se členem pravoslavné církve. A je-li již rozhodnutý, nenajde nikde kontakt, na který může napsat či zavolat. Nezbývá mu tak, než po vzoru muslimů prohlásiti se pravoslavným křesťanem a nábožensky žít jako kůl v plotě.

Richard Ruibar










Editovat příspěvek č. 620

Administrátor --- 8. 3. 2010
O energiích Ducha Svatého a hojnosti života a sv. Nektariovi

2. neděle Velkého půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Téma druhé neděle velkopostní je v párové dvojici s tématem neděle předchozí. Zatímco minulou neděli jsme hovořili o věrouce a neporušených pravoslavných dogmatech a ihned je dali do spojitosti s duchovním životem, tak dnešní nedělní téma k tomu poskytuje názornou ilustraci.

2. neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy (jeho život), resp. duchovnímu zápasu z obhájení hesychastické tradice, k němuž jej Bůh povolal (česky u nás k jeho teologickému zápasu).

Popis roznětky celé historické události ocituji od evangelického teologa: »R. 1338 přišel na svatou horu Athos v Řecku italský římskokatolický scholastik Bernard Massari z Kalábrie, známější spíše pod svým řádovým jménem Barlaam. Začal napadat zdejší mnichy praktikující hesychastickou spiritualitu, že se svým kontemplativním životem dopouštějí modlářství, neboť "táborské světlo" způsobující osvícení duše a energie Ducha svatého považoval v souladu s tomistickou theologií za stvořené.«


Možná poslední pozemská liturgie sv. Nektaria Pentapolského (+ 1920). Hlavním pilířem našeho duchovního života je svatá liturgie a eucharistie. To je zdroj našeho posvěcení, jak říkal starec Paisij Svatohorec. Liturgie není ničím nahraditelná, říká starec Chrysostomos z řeckého monastýru ct. Nikodima. Při liturgii Bůh posvěcuje nestvořenými energiemi blahodati shromážděné věřící. Každému vkládá do srdce dle jeho možností. Bohužel v dnešní době už řada našich křesťanů nedokáže dostatečně využívat tohoto zdroje posvěcení a čerpat z něj. Vidím to všude kolem sebe. Jak málo už je lidí, kteří přijdou na každou nedělní bohoslužbu! A bohoslužby v průběhu týdne? Kolik věřících v době bohoslužby chodí po městě; nepřijdou se pomodlit - i když by mohli... V chrámu se zrovna děje to nejvzácnější a nejpodivuhodnější, co se může na zemi dít; Kristus přichází k těm, kteří přijdou za ním. Jenže lidé už nepřicházejí. Mají na práci cosi jiného. Jejich zájem je uchvácen něčím jiným, světským. Jaký pak může být jejich duchovní život? Co mohou od Boha očekávat? A tak i k nám - jak se zdá - nakonec začíná pronikat Varlaamův duch...
 
Sv. Řehoř Palama, jehož athonští mniši vyslali, aby bránil jejich tradiční duchovní praxi a pravoslavnou spiritualitu před útokem ze Západu, žil v době, kdy Východ stanul tváří v tvář překvapivému jevu. Ukázalo se totiž, že rozdíly mezi východními církvemi a církví římskou už nejsou jen v oblasti zvyků, praxe, organizace, čili církevně-správní (chcete-li administrativní), ale zařízly se dalo hlouběji. Se Západem se stalo přesně to, o čem jsme psali v příspěvku k minulé neděli (o slavnosti Pravoslaví): změny dogmatické přinášejí nevyhnutelnou změnu i ve spiritualitě (píše o tom jeden z nejlepších pravoslavných theologů 20. stol. Vladimir Lossky). Zavedení změn do křesťanské víry (především papismu, ale i dalších: filioque, odpustků, očistce atd.) způsobilo obrovské změny v každodenním duchovním životě západního křesťana, v jeho myšlení a postojích. Změna to byla zásadní a poměrně rychlá, leč ne dosti rychlá na to, aby ji většina západních věřících mohla zaregistrovat.

V důsledku toho přestali západní křesťané po několika málo stoletích od rozkolu rozumět duchovnímu životu, jak byl na Východě (a před rozkolem i na Západě) praktikován již celé tisíciletí, vlastně od apoštolských dob. Když zástupce Západu přišel na Athos, ukázalo, že už není schopen nalézt pochopení pro stěžejní mnišskou duchovní praxi, kterou se zabývali mniši od nejstarších dob, - pro hesychasmus. Na duchovní život hleděl prismatem současného západního křesťanského ducha - který se papismem překlopil do ducha vnějškovosti, praktičnosti a světské expanze. V mnišstvu už spíše než askety spatřoval papežovu armádu, která je rozdělená do oddílů (řádů) zabývajících se různými funkcemi v pozemské misi církve: sociální službou, učitelstvím, vojenstvím, misií atd. Tenkrát ještě sice nebyly utvořeny zdaleka všechny římsko-katolické mnišské řády, jaké známe dnes, ale onen západní duch, který jim dával povstat a který postupem času vytvořil západní mnišskou spiritualitu, jak ji známe, byl už tenkrát zcela zformován a vanul západním typem zbožnosti.

A navíc to vzájemné propojení spirituality a dogmatiky působilo i zpětně. Změněná spiritualita a zavržení hesychasmu přineslo západu další a další dogmatické odchylky od Pravoslaví. Mám na mysli hlavně západní učení o povaze blahodati (milosti), která je energií Ducha Svatého (a dále např. změna kultu Panny Marie, učení o transubstanciaci). Západ od té doby dodnes ve svém dogmatickém učení hlásá, že tyto energie jsou stvořené. Pravoslavná církev - tj. všechny východní církve - sněmovně vyhlásila, že blahodatné energie jsou nestvořené, a západní učení o stvořených energiích prohlásila (autoritou blížící se všeobecnému sněmu) za herezi.
Římsko-katolická dogmatická teologie naproti tomu učí: "Milost posvěcující je od Boha odlišný, stvořený dar" (viz římsko-katolická dogmatika např. zde)
Východní učení o blahodati se zakládá na mystické zkušenosti církve, kterou vyložil a systematizoval právě sv. Řehoř Palama. Částečně lze toto pravoslavné učení osvětlit i jednoduchou úvahou, která vychází ze svatootcovské definice (viz např. kappadočtí otcové): "Boží podstata je nám, stvořeným bytostem, nedostupná, nepochopitelná; nestvořené je od stvořeného ve své podstatě nepřekonatelně odděleno." Jak se tedy může uskutečnit to, co je cílem vtělení Božího Syna, co je prvopočátečným cílem člověka a co je smyslem duchovního života - tj. sjednocení člověka s Bohem? Jestli je člověku, který je stvořením, Boží podstata nedostupná, jak by se mohl člověk s Bohem spojit? Jak je možno realisovat, co je obsahem dávného svatootcovského výroku (např. Athanasia Alexandrijského adal.): „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem?“ Odpověď na tuto hádanku je právě v palamismu. Děje se to Božími energiemi, které posvěcují to, co je stvořené, a spojují člověka s Bohem. A jak mohou tyto energie překlenout propast mezi stvořeným a nestvořeným, když nic stvořeného se nemůže přiblížit k Bohu? Právě proto, že jsou tyto energie nestvořené. Jimi sám Bůh ze své strany překlenuje tuto propast, kterou nemůže ze své strany překlenout nic stvořeného. Boží podstata i nadále zůstává člověku nedostupná, ale Bůh se zjevuje a přichází za člověkem skrze své energie - čili svým posvěcujícím působením, blahodatí. Právě tyto svaté energie činí dílo zbožštění člověka (theosis). Pokud by tyto energie byly stvořené, pak by zcela náležely do sféry stvořeného světa, byly by uvězněny ve stvoření jako cokoliv jiného stvořeného a nemohly by nikoho spojovat s nestvořeným a nedostupným Bohem.

Z toho vidíme, že učení o nestvořených energiích je neodlučnou součástí učení o spáse. Lépe řečeno: nestvořené energie jsou součástí díla spásy člověka. Bez nich není theosis - ani spása - možná. Nevíra či dokonce odmítání nestvořených energií je hroznou chybou ve víře křesťana.

-----------------------

Tato neděle nám svým tématem má připomenout duchovní úkol, který stojí před každým pravoslavným křesťanem (i světským, tj. nejen před mnichy). Je to výzva k duchovnímu zápasu proti vášním a hříchu, k duchovnímu dílu, na jehož horizontu je sjednocení s Bohem - zbožštění člověka, theosis. Jestliže bez skutků je naše víra mrtvá (jak praví ap. Jakub v Písmu), tak bez duchovního zápasu a modlitebního díla je víra jen sotva dýchajícím ochrnulým nebožákem.

Podobně jako pravá víra a nepoškozené učení o Bohu a člověku, jak je Bůh zjevil, má své nepřátele z duchovních sfér, kteří se zuřivou nenávistí vůči pravdě snaží se je zničit, tak i duchovní život setkává se se stejnou zlobou zavržených duchovních bytostí. Používají všechen svůj vliv, jímž mohou proniknout do našeho světa, aby člověku znemožnily spasitelnou duchovní kontemplaci.

Jejich vliv je omezený, ale nikoliv bezvýznamný. Pokud jim člověk svým hříchem sám neudělí možnost rozšířit jejich působení, pak je přímé působení démonů na křesťana v podstatě omezeno na zasévání nápadů, myšlenkových semének, do duchovní půdy lidské mysli. Sám člověk pak rozhoduje, jestli toto zlé seménko udusí, vytrhne či prostě nechá uschnout. Anebo zdali mu dá vzrůst. Nedisciplinovaná mysl křesťana bývá často přivábena tímto semínkem a sama mu dá vše potřebné, aby vzklíčilo a rostlo. Je to právě člověk, kdo dává démonické setbě svou vlastní životní energii k tomu, aby rostla a zničila ho. Ukáznit svou mysl je tedy naprostým prioritním úkolem při pokládání základů jakéhokoliv hlubšího duchovního života. Dokud má člověk mysl otevřenou všem nápadů, co se mu "líhnou v hlavě", pak je jeho mysl skutečný "průchoďák", kam může cokoli vstoupit. Duchovní život je za tohoto stavu mysli jen iluzí.
Démoni za určitých okolností mohou rozšířit své působení. Setkávají se s tím zvláště mniši. Běsové se jim zjevují v podobně různých strašidel či andělů. Vytvářejí všelijaké vize. Raději nechtít vědět, co všechno mohou natropit. Platí na ně však stále to samé - znamení kříže, a hlavně čistý život, očištěné srdce. Čisté lidské nitro na ně působí jako oheň, k němuž se nemohou přiblížit.
Jak bylo vypozorováno, svých možností využívají démoni podle určitého schématu. Nejprve se snaží člověka odvést od víry. Když se jim nepodaří, pokoušejí se víru zkazit nebo odvést člověka do rozkolu či do hereze apod. A když se ani to nedaří, tak se snaží uvrhnout člověka do stavu, kdy poskvrňuje svou mysl či i tělo, protože vědí, že takový člověk je odcizen Boží blahodati, nedaří-li se ani toto, pak mají vždy naději, že se jim podaří rozdmychat v něm pýchu. A když se jim podaří svést člověka k poskvrnění, ani tehdy nemají běsové ještě vyhráno; hříšník se totiž může začít kát a veškerá námaha démonů přijde vniveč, což oni dobře vědí, a proto se hned za hříchem pokoušejí zafixovat svůj úspěch tím, že znemožní hříšníkovi pokání - a to se dělají buď tím, že mu vnuknou myšlenky sebeospravedlnění, anebo (a to je ještě spolehlivější metoda) přivedou ho k zoufalství. Kdo si zoufá nad svou spásou, uzavře se velikosti Božího milosrdenství, zavrhuje možnost smilování a odpuštění, rouhá se Duchu Svatému, což je korunou pýchy.

Duchovní život tedy znamená utkat se s pokušením a s běsy. Má-li člověk v tomto střetu obstát, nesmí udělat příliš mnoho chyb. Pevné zasazení života toho, kdo se vydává touto cestou, do života církve je naprostou samozřejmostí. Bez svatých Tajin, Božské liturgie, duchovního vedení církve je odhodlání k duchovnímu zápasu naprosto pošetilé, naivní, troufalé a zkázonosné. Duchovních tragédií, které by to mohly ilustrovat, je všude kolem dosti.

Kromě účasti na svatých Tajinách Eucharistie potřebuje duchovní bojovník mít častou a dobrou zpověď (v duchovním životě si nic nesmí nechávat jen pro sebe). A dále - jak zdůrazňují zkušení - musí mít čistý život. To v prvé řadě znamená upravit všechny součásti svého osobního života dle Božích přikázání (jak praví paterik: pokud člověk v něčem porušuje Boží přikázání, pak nic z toho, co dělá, se nemůže líbit Bohu). Dalším krokem je přiblížit se ideálu, který před nás staví postní a asketická tradice církve. Zatímco v předchozím kroku má zásadní význam stoprocentní úspěch, tak při tomto kroku je snaha důležitější než úspěch - církevní tradice v této oblasti není přikázáním, ale výzvou. Tím začíná neklamný duchovní život.

Očištění duše se děje skrze modlitbu a půst - čili vnitřním duchovním dílem doprovázeným askezí. Jeden rumunský starec říká: Nic neočistí lidskou duši tak dobře, jako modlitba. Jako pereš kousky svého oděvu tak dlouho, až jsou čisté, tak i modlitba vyčistí tvou duši.

---------------------------

Co je cílem duchovního života? Inu, sám život je tím cílem. Život v hojnosti - tj. bez hranic, život nekonečný, život věčný. Uvádění tohoto života do sebe je tou hlavní strunou, na níž zní tón naší spirituality.

Je to krásně řečeno samým Pánem Ježíšem v evangelijním úryvku, který církevní tradice vybrala právě ke sv. Řehoři Palamovi. „...já jsem přišel, aby (ovce) život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10,10)


Záběry z aiginského (čti: eginského) chrámu sv. Nektaria Pentapolského. Jsou tam fotografie svatého aiginského biskupa. Jako zvukový doprovod je zpěv jeho slavného hymnu Agni Parthene, který je dnes pro svou krásu už natolik všeobecně známý, že se neodvažuji ho sem dávat v jeho originální řecké verzi; v doprovodu videa tedy slyšíte tuto melodii se zpěvem v arabštině :-) Ve filmu uvidíte mramorový sarkofág, o něž je řeč. Chrám sv. Nektária na Aigině je jedním z největších v Řecku.
 
Toto rozhojnění života můžeme pocítit při setkání se svatými - právě z jejich osob vychází už tady na zemi to světlo, které občerstvuje srdce těch, kteří se s nimi setkají (myslím, že kvůli tomu věřící tak rádi navštěvují své duchovní starce). Co to znamená - získat tento život, získat jej v takové hojnosti, že s tím ani smrt těla nic nezmůže, je možno pocítit třeba u ostatků sv. Nektaria Aiginského Pentapolského. Když tento biskup, jeden z nejznámějších novodobých svatých, zemřel (v r. 1920) v nemocnici, začaly monašky připravovat jeho tělo k pohřbu. Hned na smrtelném loži v pokoji nemocnice je oblékaly do čistého šatu pro pohřební obřad. Při tom z něho svlékly svetr a odložily jej na vedlejší lůžko, kde ležel ochrnulý člověk. Ten se ihned, jakmile se ho dotkl svetr sv. Nektaria, uzdravil a vstal z postele.

Jiný příklad tohoto života, přetékajícího z lidské osoby, jež jím byla naplněna, i na jiné lidi a nejen uzdravujícího ale i jinak pomáhajícího, který můžeme u ostatků sv. Nektaria Aiginského vidět (nebo spíše slyšet) až do našich dnů. Tělo sv. biskupa Nektaria bylo pohřbeno. Když po několika letech vykopali jeho ostatky z hrobu, aby vzali kosti a uložili je jinam (jak je to v Řecku běžně zvykem), zjistili, že tělo není rozložené. A nejen to - vypadá, jako by bylo pohřbeno téhož dne. Obrátili se do Athén na arcibiskupa, který nařídil, aby tělo nechali několik dní na vzduchu, a pak je opět pohřbili. Učinili tak. A když je po nějaké době opět vykopali, bylo stále zcela neporušené rozpadem. Pak to bylo prohlášeno za zázrak a ostatky byly přeneseny do chrámu do mramorového sarkofágu, kde jsou dodnes. K tomuto novému hrobu přijíždějí dodnes zástupy věřících, aby uctily svaté ostatky a hlavně vyslechli jeho radu. Stává se totiž, že ten, kdo přichází s modlitbou k ostatkům sv. Nektaria a prosí o radu ohledně nějakého vážného problému, může zaslechnout zevnitř sarkofágu odpověď. A tak je zvykem, že poutníci tisknou své ucho na mramorovou stěnu hrobu, a někteří skutečně slyší zázračné zvuky a odpověď. Nedávno se stalo, že mezi zbožnými poutníky přišel k hrobu i nevěřící řecký lékař. Chystal se dokázat, že celá tato tradice je jen výmyslem a nesmyslem. Přinesl si na to svoje lékařské naslouchátko (fonendoskop či stetoskop; asi aby lépe slyšel, jestli se z hrobu něco ozve), nasadil si hadičky do uší a začal tam přikládat konec fonendoskopu ke kamenné stěně hrobu, jako když v ordinaci vyšetřuje pacienta. Náhle byl ohromen. Z hrobu slyšel tlukot živého lidského srdce. Jako lékař dobře věděl, jak přesně zní bijící srdce člověka, a náhle slyšel tento nezaměnitelný zvuk z nitra hrobu... Otřesen, poklonil se ostatkům a šel vyhledat místního kněze. Na tom místě uvěřil v Boha.

Tady můžete zahlédnout tu řeku hojnosti života, která nevysychá dokonce ani v mrtvém těle, ale přelévá se na ostatní lidi dokonce i z hrobu.


Sv. Nektarios - fotografie: http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Photos.html
Kdy a jak navštívit Aiginu (s fotografiemi - včetně světcova hrobu): http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Visiting_Aegina.html

Vyprávění o svatém Nektariovi (v angl.): http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/11/st-nektarios-wonderworker-bishop-of.html
















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 620 do č. 623)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz