Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci
8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců
1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.
Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.
Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.
Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.
Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").
Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.
Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."
A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
-----------------------------------------
P.S.
Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)
Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).
Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.
Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."
Administrátor
--- 26. 7. 2010
Znamení naší doby: vytlačování křesťanství, odstraňování křížů a události v Assisi
USA - Soud prohlásil „Národní den modlitby“ za neústavní (zpráva z tisku)
Federální soud státu Wisconsin považuje tzv. "Národní den modlitby" za neústavní, protože vybízí lidi k náboženskému činu.
Národní den modlitby byl oficiálně zaveden jako každoroční událost v r. 1952, kdy kongres USA přijal akt, který byl prezidentem Truemanem vyhlášen jako zákon. V r. 1988 provedl prezident Raegan úpravy zákona a vyhlásil první květnový čtvrtek každého roku za Národní den modlitby. V tento den má prezident USA právo obrátit se k národu s žádostí o modlitbu za zemi.
V r. 2008 skupina ateistů a agnostiků z Maedisonu zahájila soudní proces proti federální vládě s tvrzením, že Národní den modlitby narušuje princip oddělení církve od státu. Obamova vláda to odmítla s tím, že ustanovení tohoto dne prostě jen uznává roli náboženství v USA.
Soudkyně Barbara Krebb, které připadla tato kauza, nakonec prohlásila, že ačkoliv stát už nemá právo vydávat další zákony ve prospěch Národního dne modlitby, ona zatím nebude vydávat zákaz konání Národního dne modlitby, a že věc ještě není uzavřena. Dále uvedla, že nemůže být ústavní, když stát vyzývá k náboženským skutkům, což je podle jejího názoru právě případ Národního dne modlitby, protože jedná o principiálně náboženskou věc, která neslouží světské funkci. Za ústavní mohou být považovány vládní akce jenom tehdy, když se týkají čistě světských záležitostí.
Ministerstvo spravedlnosti, které hájilo právo státu na konání Národního dne modlitby, se zatím zdrželo jakýchkoliv komentářů.
Bogoslov ru
Povšimněte si, prosím, jistého vývoje, který právě probíhá. Někde na jeho počátku stál požadavek oddělení církve od státu - tj. náboženské organizace od výkonné i zákonodárné moci nad společností. Postupně tento trend přerůstá na požadavek seškrcení vlivu náboženství na společnost. Máme zde dnes model rozšířený už nejen na všechny konkrétní náboženské organizace a jejich společenský vliv, ale i na náboženské projevy - církví i jednotlivců. Tedy nemáme už jen oddělení církve od státu, ale oddělení náboženství (resp. náboženského života a jeho projevů) od státu - a to nejen ve smyslu státní moci, ale i od oficiální společnosti. Přičemž pod tím "oddělením" je nutno chápat aktivní proces státního vytlačování náboženství z veřejného života kamsi do kouta naprostého soukromí. Je to militantně ateistická eliminace náboženského života z veřejného života společnosti, tlak vystrkující nejen církve ale vlastně celé náboženství samotné na periférii společnosti, potažmo do podzemí. Tou soukromou sférou se čím dále tím více rozumí něco, co nemá být vidět, zač se má člověk jaksi stydět, něco intimního - a to nejen ve smyslu důvěrného, týkajícího se lidského nitra, ale i ve smyslu skrývaného za zavřenými dveřmi. Lidem "postiženým náboženskou vírou" je sice ještě dovoleno se scházet ve svých klubech pro stejně postižené, ale neočekává se od nich, že své náboženské projevy budou odhalovat na veřejnosti a uvádět tím do rozpaků své nevěřící spoluobčany...
Rychle se blíží doba, kdy bude možno veřejně a hrdostí prohlásit: "Jsem homosexuál" (a klidně to na sebe "práskne" třeba celebrita či státník před televizní kamerou). Zároveň v té samé době to už bude chtít dosti odvahy a odhodlání říci o sobě: "Jsem křesťan."Dnes je oddělováno od státu náboženství. Není zase tak nemyslitelné, že brzy by mohla být na stole idea oddělení lidství od státu. Jestliže jakékoliv náboženské projevy lidské duše jsou oddělovány od správy společnosti jen kvůli tomu, že ne všichni občané tyto bytostné lidské projevy uznávají, pak proč by ostatní lidské projevy duše měly zůstat stranou? Pro případ každého lidského projevu se najde někdo, kdo tento projev nesdílí, a přesto je státem nucen uznávat jej (alespoň formálně) jako hodnotu, kterou nutno ctít. Např. touha lidské duše po svobodě, po lásce, po milosrdenství (a vlastně každý ušlechtilý projev lidství) je možno relativizovat a žádat společnost (resp. stát), aby nebyl nikomu vnucován a po nikom nebyly takové projevy požadovány. A co se stane s takovou společností, která na státní úrovni distancuje od lidství? Jaké právo bude ještě platit? Jedině právo silnějšího. To bude jediným zákonem. Společnost se tak promění zcela dle darwinisty navrhovaného obrazu: vše, čím je člověk obdařen (inteligence, city, smysly, schopnosti atd.), bude dáno do služeb zápasu mezi lidmi, ve kterém budou vítězit silnější nad slabšími - ti nejsilnější a nejschopnější budou mít všechna práva (čili moc), ti, co v tomto boji přírodního výběru zcela propadnou, nebudou mít žádná práva. To je darwinisticko-ateistická vize budoucnosti lidstva.
Další zpráva z tisku do tohoto kontextu:
Třináctiletého školáka ve státě New York nevpustili do školy s růžencem
Bill Donachio z Americké katolické ligy a Barri V. Linn z organizace "Američané za oddělení církve a státu" brání třináctiletého školáka ze státu New York, jehož nevpustili do školy, protože si do školy nesl růženec (římsko-katolické čotky). Škola má zato, že růženec je náboženským symbolem.
Nakonec bylo školákovi dovoleno nosit růženec jen pod oblečením. Školák se však ohradil a prohlásil, že má právo veřejně vyznávat svou víru.
Americké centrum práva a spravedlnosti podalo na školu žalobu s tím, že škola porušila právo na svobodu slova a svobodu věrovyznání.
Regions na Credo ru
Poznámka:
Dnes otřásá západní "křesťanskou" Evropou křížové tažení proti křížům (např. umístěným ve školách či jiných veřejných, neřku-li dokonce státních, prostorách). Do problémů se však dostala např. letuška, která měla ve službě na krku jako přívěsek maličký křížek (bránila svůj křížek nakonec i soudní cestou - neuspěla). Všechny viditelné náboženské symboly jsou vytlačovány ze společnosti tak, aby nikde na veřejných místech nebyly k vidění - ať už zavěšené na stěnách nebo u člověka na krku.
V USA začaly být někdy před deseti lety na základě žalob ateistů odstraňovány kříže z budov všech státních institucí (dokonce i symbol Mojžíšova Desatera musel pryč ze soudní budovy). Státní pozemky, na nichž jsou vztyčeny kříže, začaly vlády amerických států prodávat soukromníkům, aby kříže nemusely být káceny.
Koho to vlastně napadlo sundávat ze stěn kříže? Je to neuvěřitelné, ale tato současná antikrucifixová idea nepochází z nějakých náboženských válek před mnoha staletími. Přišla s tím římsko-katolická církev v posledních desetiletích (před pouhým čtvrtstoletím). Šílený nápad odstraňovat kříže totiž vyšel z hlavy papeže Jana Pavla II. a to u příležitosti ekumenického shromáždění v Assisi v r. 1986, které tam tento papež uspořádal. Přímo ve svém katolickém klášteře sami katolíci odstraňovali krucifixy ze stěn, aby pohled na ukřižovaného Krista neurážel představitele ostatních náboženství, kteří se v Assisi na papežovo pozvání sešli. Asi nejznámější a nejvíce diskutovanou epizodou z průběhu těchto modliteb je odstranění krucifixu a jeho nahrazení soškou Buddhy před svatostánkem na oltáři v kostele sv. Františka.
Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11).To se opakovalo i při dalším všenáboženském shromáždění v Assisi (r. 2001-2):
Pár záběrů jsem našel např. v katolickém antiekumenickém dokumentu na You Tube (od 50. vteřiny do 2. minuty). A dá se toho porůznu najít spousta.
»Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí.«
Tyto a další podrobnosti jsou v našem článku, kde jsme shromáždili svědectví a diskusní příspěvky katolíků o těchto ekumenických akcích: zde.
Zpráva ze starých "Aktualit":Je to tedy Vatikán, kdo militantním ateistům vnukl celý tento nápad a kdo jim zároveň vyslal signál, že doba k odstraňování křížů už dozrává.
Po uplynutí deseti let od 1. mezináboženského setkání v Assisi, při kterém byly z areálu odstraňovány kříže (aby nepohoršovaly příslušníky nekřesťanských náboženství) a tibetští buddhisté za přítomnosti představitelů křesťanských církví položili na oltář chrámu sochu Buddhy a konali před ní svůj pohanský obřad, následovala přírodní katastrofa, která měla tragické následky a poničila celý historický areál. Při tom se stalo, že oltář, na němž byla položena buddhistická modla, byl vlivem otřesů půdy rozpůlen... (Také nastal sesuv půdy a celé místo bylo zaneseno bahnem.)
Videozáběry zřícení basiliky na You tube nebo zde s fotografiemi. Dokumentární film o této události.
Administrátor
--- 22. 7. 2010
Překlad kázání "srbského Zlatoústého" - světitele Nikolaje (Velimiroviče)
4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově
Čtení z Evangelia Matouš 8,5-13
Není-li naplněn hlubokou pokorou a mírností i ponížeností a poslušností před Bohem, jak může být člověk spasen? Jak by mohl být spasen bezbožník a hříšník, když i spravedlivý je spasen jen sotva? Voda se neshromažďuje na vysokých strmých skalách ale místech nízkých, rovných a prohloubených. Tak i blahodať Boží nespočine na lidech pyšných, kteří se povyšují a protiví Bohu, leč na lidech pokorných a mírných, kteří prohloubili svou duši pokorou a mírností a ponížeností před velikostí Boží a sklánění se před Boží vůlí.Když vzrostlou révu, o niž se vinař dlouho staral a pečoval o ni, zachvátí nemoc a ona uschne, vytne ji a hází na oheň. Na její místo pak sází divokou révu, kterou naroubuje a pěstí. Když synové zapomenou na veškerou otcovskou lásku a povstanou proti otci, co udělá? Vyžene syny z domu a místo nich ustanoví nájemné dělníky.
Tak to chodí v přírodě, a tak to chodí i u lidí. Nevěřící říkají, že se to děje podle přírodních zákonů či dle lidského práva. Věřící však o tom hovoří jinak. Kdo rozhrne oponu přírodních a lidských zákonů a pohlédne do tajemství ohnivých očí věčné svobody, řekne: "Děje se to dle Boží vůle a pro naše poučení." Je to psáno Božím prstem a jen ti chápou smysl všeho, kteří dokáží číst Boží písmo, které je zapsáno ohněm a Duchem v předmětech a událostech přírodních i v záležitostech a událostech lidského života. Ti však, v jejichž očích se příroda a lidský život třpytí jako hromada písmenek, kovových liter (jaké sazeči knih používali při své práci), které jsou nakupeny bez ladu a skladu, bez ducha a smyslu, takoví lidé mluví o náhodách a tvrdí: "Vše, co se stalo s námi a kolem nás, děje se náhodně." Tím však vlastně hlásají, že ta gigantická kupa písmenek se sama od sebe hýbe, písmenka se samy přesunují a z celé této směsice se samy skládají jednou takové a druhdy zase jiné události. Kdyby Bůh nebyl milostivý a soucitný, pak by se vysmál takovému bláznovství, které vykazují tito pozemští vykladači světa a života.
Leč je tu někdo, kdo se nad touto nerozumností zlomyslně směje. Zlý duch, nepřítel lidského rodu, který vůči lidem necítí ani smilování ani soucit.Když husa pochoduje po pestrém koberci rozvinutém na trávě, mohla by si myslet, že všechny ty vzory a barvy na koberci jsou tam umístěny náhodně a že třeba i sám koberec tam vyrostl sám od sebe ze země jako tráva. Podle přemýšlení husy roste vše ze země samo od sebe. Žena, která koberec utkala a zdobila jej vzory, však ví, že se tu nevzal odkudsi sám od sebe čistou náhodou, protože ví, proč jsou vzory a barvy umístěny na koberci právě tímto způsobem. Jenom ona dokáže číst a vyložit vzory na koberci, který byl utkán její rukou. Ona a také ten, komu to sdělí.
Podobně nevěřící šlapou po podivuhodném koberci tohoto světa a mluví o náhodách. Jenom Bůh, který utkal tento svět, ví, co znamená každá nitka v tkanině světa. A ví to i ten, koho Bůh uznal za hodna a sdělil mu to. Prorok Isaiáš píše: Neboť tak praví Nejvyšší a Povýšený, věčně Žijící, jehož jméno je Svatý: Já žiji na výši nebeské a ve svatyni, a také se těmi, kdo mají ducha zkroušeného a pokorného, abych oživoval ducha pokorných a oživil srdce zkroušených (Is 57,15). To značí, že Bůh žije na zemi pouze s těmi, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. A s kým Bůh žije, tomu odhaluje tajemství světa a života a duchovní hlubiny svého písma, které je obsaženo ve věcech a událostech.
Zkroušení srdcem a pokorní duchem byli Abraham, Isák, Jákob, Josef, Mojžíš a David, a proto s nimi Hospodin prodléval a sliboval zůstávat s jejich potomky, dokud budou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Jenže lidé, kteří mají časté společenství s Bohem, mohou zpychnout a jsou svrženi do hlubší propasti, než ti, kteří nemají jakékoliv ponětí o pravém Bohu ani žádné společenství s Ním. Nejnázornějším příkladem toho je národ izraelský - tj. potomkové velikých praotců, velikých Božích služebníků, jež jsme výše připomenuli. Kvůli svému společenství s pravým Bohem zpychli, a pak začal tento národ pohrdat všemi ostatními národy, jako by to byl plevel na Božím poli. Tím se však sám zahubil, protože pýcha jej zaslepila. A z té příčiny si ze všeho, co mu Bůh zjevil skrze své služebníky a proroky, zapamatoval jen jedno jediné - že je národem vyvoleným. Duch a smysl starozákonního Božího zjevení se mu zcela ztratil a Písmo svaté zůstalo před očima tohoto národa jako seskupení nesrozumitelných slov.
V době, kdy přišel do světa Pán Ježíš Kristus s novým zjevením, židovský národ pro svou slepotu a nechápání Boží vůle už nejen klesl na úroveň pohanských národů, ale zatemněním duchovního zření a tvrdostí srdce dokonce ve mnohém stál pod nimi.
Dnešní evangelijní čtení nám ukazuje, jak o tom soudí Spasitel. Popisuje se zde příhoda, která odhaluje zdraví nemocných a nemoc zdravých, víru pohanů a nevíru těch, kdo se chvástavě označovali za vyvolené a pravověrné. Tento evangelijní úryvek slouží na všechny časy k poučení všech generací. Toto ponaučení je ostré jako cherubínský meč, jasné jako slunce a svěží jako horský kvítek. Kéž nás vyděsí svou ostrostí, prosvítí svou jasností a ohromí v naší duchovní nedbalosti a lhostejnosti. Zvláště pak ať nám připomene, že se my křesťané nemůžeme chlubit, že chodíme do chrámu, modlíme se k Bohu a vyznáváme Krista, aby se před Božím soudem nakonec neukázalo, že ti, kteří stojí mimo církev, mají více upřímné víry a více dobrých skutků.
Když vešel Ježíš do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho: Pane, můj sluha leží doma mrtvicí raněný a krutě se trápí. (Mat 8,5-6; český překlad Bible21 vsouvá do textu: "římský" setník; ekumenický překlad Bible zase - kdo ví proč - místo "mrtvicí raněný" překládá "ochrnulý".)
Kapitán čili setník (centurion) stál v čele vojenské posádky v Kafernaum, hlavním městě oblasti u jezera Galilejského. Zdali podléhal bezprostředně římskému velení nebo Herodovi Antipovi, není důležité, ačkoliv nejspíš to byl římský důstojník; podstatné je, že to byl pohan a nikoliv žid. Je to první římský důstojník, kterého evangelium vzpomíná jako věřícího v Krista. Druhým byl setník, který velel stráži u Kristova kříže; když uviděl strašné přírodní úkazy, jež se staly při smrti Pána, zvolal: "Určitě to byl Boží Syn!" (Mat 27,54) Poté se hovoří ještě o Kornéliovi, setníkovi z města Caesareje, jehož pokřtil ap. Petr. Všichni tito, ač byli pohany, prozřeli a spatřili pravdu a život v Kristu, a uvěřili v něho, narozdíl od celých zástupů nadmíru učených, leč slepých židovských vzdělanců.
Sluha můj doma leží, mrtvicí raněný a krutě se trápí. Nebyl to zřejmě služebník, ale přesněji řečeno - podle řeckého slova v evangeliu - to byl otrok nebo posluha. Nejspíše byl tento posluhující vojákem, jelikož prosebník je důstojník. Nemoc to byla hrozná: mrtvice. Služebník už umíral (sděluje to evangelista Lukáš). Setník si ho vážil. A proto když slyšel, že do Kafarnaum vstoupil Ježíš, snažil se dostat se k němu osobně a požádat jej o pomoc pro sluhu, který mu byl drahý.
Čteme-li vyprávění toho příběhu u Matouše a Lukáše, ihned si všimneme, že je mezi nimi významný rozdíl. Matouš totiž píše, že setník sám osobně přišel ke Kristu a prosil ho, kdežto Lukáš sděluje, že nejprve poslal židovské představené a svoji prosbu vznáší skrze ně; poté, co byl Ježíš již nedaleko jeho domu, poslal své přátele, aby přes ně vzkázal: Neobtěžuj se, Pane, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo, a uzdraven bude služebník můj (Luk 7,6-7). Ve skutečnosti v těchto dvou podáních příběhu není rozpor. Veškerý rozdíl mezi nimi tkví v tom, že Matouš vypustil a nevzpomíná dva představené, které setník předběžně poslal k Pánu. Lukáš zase nezaznamenal a nevzpomíná, že nakonec i samotný setník při veškeré své zkroušenosti a pokoře před velikostí Kristovou vyšel mu vstříc.
Evangelisté se tak navzájem doplňují, což u člověka duchovního vyvolává radost a nadšení. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: Kdyby všechny události byly popsány všemi evangelisty úplně stejně, říkalo by se, že evangelisté od sebe opisovali. K čemu by pak byla čtyři evangelia? Na každém pozemském soudu jsou potřeba dva svědkové, aby díky jejich svědectví byl věrohodně prokázán skutek, který se stal. Kdežto Bůh nám dává v osobách čtyřech evangelistů dvakrát dva svědky, aby ti, kteří se chtějí spasit, mohli co možná nejsnadněji a nejrychleji uvěřit, a naopak zahynulí neměli výmluvu.A tak, majíce před sebou dva popisy příběhu, můžeme si jasně představit obrázek celé té události. Uslyšev o slávě a moci Pána našeho Ježíše Krista, a při tom cítiv svou lidskou hříšnost a nehodnost, poprosil setník nejprve židovské staršiny, aby přišli za Ježíšem o pozvali ho. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, že se Pán rozhodne přijít. Možná si myslel: "Hle, já jsem modlář a hříšník. On je jasnozřivý a ihned uvidí mou hříšnost, jakmile uslyší mé jméno, a kdo ví, zdali se mu bude chtít vejít v můj dům. Raději za ním pošlu židy, a kdyby odmítl, ať odmítne jim, a kdyby souhlasil, že přijde... Uvidíme." A když se mu doneslo, že Pán souhlasí s návštěvou jeho domu, byl zcela zachvácen vzrušením a zmatkem. Posílá teď své přátele se vzkazem, aby Kristus nevcházel do příbytku hříšného a nehodného člověka, ale "rci toliko slovo a uzdraven bude služebník". Jenže sotva se jeho přáteli přiblížili k Pánu a sdělili mu, co jim setník uložil, přichází už i setník samotný. Pln vzrušení, nemohl už doma vydržet. Vždyť hle, kdo přichází pod jeho krov! "Kdepak, kdepak... Jeho přátelé ještě nevědí, co je to za člověka, a nedokážou mu to říci, jak je to zapotřebí." A co se týče židovských starších, kapitán už mohl vědět, že Krista příliš nemilují a nevěří v něho. Proto si musí pospíšit, aby se s ním setkal osobně. Tím spíše, když už ví, že jej Pán neodmítne a neponíží jej (vždyť je důstojníkem!) před všemi lidmi.
A dále nám Bůh dává čtvero evangelií - ačkoliv by mohl celou moudrost naší spásy vyložit skrze jedno jediné - abychom se z toho poučili, že podobně jako se evangelisté vzájemně doplňují, tak dle jejich příkladu se máme i my vzájemně doplňovat. Tak je určeno, aby se lidé v tomto životě dle různých svých duchovních darů, které od Boha dostali, pomáhali druh druhu, podobně jako spolupracují údy jednoho těla, dle míry možností každého z nás, a tím se buduje, roste, Tělo (Kristovo, tj. Církev; Ef 4,16).
Pravda, židé skutečně podali Kristu o setníkovi skvělé dobrozdání: "je hoden, abys mu to učinil, protože miluje náš národ a postavil nám synagogu" (Luk 7,4-5). To vše, co uvedli v jeho prospěch, se však netýká podstaty věci. Hodnotí dobrotu setníka svým osobním ziskem, který z něj měli. "Miluje náš národ." Ostatní římští důstojníci a úředníci židovským lidem pohrdali. Tento je však měl rád a postavil synagogu. Chtěli tím říci: "Vynaložil své peníze a tím ušetřil peníze nám. Vybudoval modlitebnu, kterou jsme potřebovali, a kterou bychom si jinak museli stavět a zaplatit sami." Mluví zde, jako by hovořili s Kaifášem a ne s Kristem. Pán Ježíš jim na to neřekl nic, a mlčky "šel s nimi". Pak k němu přistoupili přátelé setníkovi a nakonec sám setník.
Nyní se setkali tváří v tvář a setník jistě opakoval to, co Pánu už bylo sděleno. "Ježíš mu pravil: Já přijdu a uzdravím ho" (Mat 8,7). Vidíme tady, jak mluví ten, kdo má vládu a moc! Nemumlá: "Uvidíme." Dokonce se ho ani neptá, jako se tázal jiných: "Věříš, že to mohu učinit?" protože již vidí srdce setníkovo a zná jeho víru. Ježíš s ním promlouvá s takovou jistotou, určitostí a rozhodností, s jakými se neosmělí mluvit žádný lékař. Takto rozhodně a jistě se vyjadřuje s určitým cílem - totiž, aby v přítomnosti židů dal setníkovi možnost říci to, co za okamžik řekne.
Když Bůh totiž cokoliv činí, koná to tak, aby užitek z toho nebyl jen jeden ale mnohonásobný. Kristus si přál využít tuto událost mnohostranně: jak uzdravit nemocného, tak i zjevit velikou víru setníka a zároveň dát tvrdou lekci židům za jejich nevíru a ještě pronést důležité proroctví o Království nebeském - o těch, kdo jsou přesvědčeni, že v ně vstoupí, jenže nevstoupí, a o těch, které ani nenapadne, že by mohli vejít, avšak vejdou.
Setník pak v odpověď pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, řekni však jen slovo, a uzdraven bude můj sluha (Mat 8,8). Jak propastný je rozdíl mezi touto planoucí vírou srdce na straně jedné a chladným, zákonickým věřením farizeů na straně druhé! Rozdílnost tato není menší než mezi hořícím ohněm a ohněm nakresleným na papíře. Když jeden z farizeů pozval Krista do svého domu k jídlu, myslel si ve své pýše, že to není Kristus, kdo prokazuje čest jemu a jeho domu, když vstoupí pod jeho střechu, ale že on farizej prokazuje čest Pánu tím, že ho pozval. A nadýmaje se pýchou, farizej dokonce nedodržel ani obvyklé projevy pohostinnosti: nepodal svému hostu vodu na omytí nohou, nepřivítal ho políbením ani mu nepomazal hlavu vonným olejem (viz Luk 7,44-46).
Jak zkroušený a pokorný je však před Pánem tento "pohan", jemuž nebylo dáno znát ani Mojžíše ani proroky, jemuž jeho přirozený rozum sloužil jako jediné světlo pro odlišení pravdy od lži, dobra od zla! On přece ví, že pro jakéhokoliv jiného člověka v Kafarnaum je možnost vstoupit do jeho domu poctou, jenže v Kristu nevidí obyčejného člověka, leč samotného Boha. Kvůli tomu praví: "Nejsem hoden, aby vešel po mou střechu." Jak silná je to víra v Krista a v jeho moc! "Řekni jen slovo," a nemoc zmizí, sluha vstane z lože! Dokonce ani apoštol Petr dlouho a dlouho nemohl získat tak silnou víru. Setník cítí v přítomnosti Kristově přítomnost nebe, nebeského ohně a světla. Proč by takový oheň musel vcházet pod jeho střechu, když postačuje jen jedna jiskra? Proč by se mělo nést do jeho domu slunce, když stačí jediný paprsek? Kdyby setník znal svaté Písmo, jak je dnes známe my, pravil by Kristu: "Ty, který jsi stvořil svým slovem svět a člověka, můžeš pouhým slovem uzdravit nemocného! Stačí pouhé jedno docela maličké tvé slovíčko, vždyť je silnější než oheň a zářivější než sluneční paprsek, »řekni jen slovo«." Ó, silná víra tohoto pohana musí dnes zahanbit mnohé z nás, kteří stokrát lépe známe svaté Písmo, jenže víry máme stokrát méně!
Setník se však neomezil jen na tato slova, ale pokračuje, aby vysvětlil svou víru v Ježíšovu moc: "Vždyť i já jsem člověk postavený pod mocí, avšak jsou mi podřízeni vojáci a řeknu jednomu: jdi, tak jde, a dalšímu: přijď, tak přijde, a sluhovi svému: učiň to, tak to učiní" (Mat 8,9). Kdo je to "setník"? Ten, jemuž je podřízeno sto lidí a on sám má jiných sto lidí nad sebou. Ti, kteří jsou mu podřízeni, jsou povinni ho poslouchat. A když on, člověk, který sám je podřízen vyšší vládě a který osobně má nějakou moc, může přikazovat svým vojákům a sluhům, tím spíše to může Kristus, který není nikomu podřízen a sám je svrchovanou mocí nad veškerou přírodou a lidmi. A když se tolik lidí podrobuje slabému slovu setníka, jak by se všechny věci neměly podřídit slovu Božímu, které je mocné jako život, ostré jako meč a strašné jako bič (Deut 32,46-47, Jan 12,50; Efez 6,17; Přísl 2,6–7; Job 5,21).
Kdo jsou Kristovi vojáci a jeho služebníci? Což není život se všemi bytostmi vojskem Kristovým? Nejsou snad andělé, svatí a všichni bohabojní lidé vojáky Kristovými? A všechny přírodní síly, smrt i nemoci - což to nejsou sluhové Kristovi? Pán přikáže životu: "Vejdi toto či jiné stvoření!" a život tam vstoupí. "Navrať se," a život z nich odejde. On dává život, On dovoluje smrt či nemoc, On křísí z mrtvých, On uzdravuje. Před jeho slovem se sklánějí andělské mocnosti jako plamen před silou větru. "Neboť on pravil, a stalo se, on povelel, a bylo stvořeno" (Ž 32,9). Nikdo nemůže překonat jeho moc, neboť nikdo se nemůže protivit jeho slovu. "Nikdy člověk nemluvil tak, jako tento člověk" (Jan 7,46). Protože hovořil nikoliv jako podřízený, ale jako Vládce, jako "ten, kdo má moc" (Mat 7,29). A jako takového ho žádal setník: "Řekni jen slovo, a uzdraven bude můj služebník." Zbavit mrtvicí raněného sluhu jeho nemoci - to je skutek, jenž nemůže učinit nikdo ze smrtelníků žijících na zemi, ale pro Krista to není nic obtížného. Pro takovou věc není potřeba se namáhat a osobně se dostavit do setníkova domu, není nutno vidět nemocného, netřeba ho brát za ruku a pozdvihnout. Stačí jen říci pouhé slovo, a bude hotovo. Tak přemýšlel setník o Kristu, a taková byla jeho víra v Krista.
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a pravil těm, kteří za ním kráčeli: Vpravdě říkám vám, v Izraeli jsem nenalezl takové víry (Mat 8,10). Proč se Kristus divil, když přece předem věděl, co mu setník řekne? Což sám svými neobvyklými slovy nevyzýval setníka, aby to řekl? Čemu se nyní podivuje? Vyslovuje údiv, aby poučil ty, kteří jdou za ním. Diví se, aby jim ukázal, čemu se patří v tomto světě divit. Podivil se veliké víře člověka, aby své následovníky naučil žasnout nad velikou vírou.
Ano, nic z tohoto světa není hodno takového podivu, jako velká lidská víra. Kristus se nedivil kráse Galilejského jezera. Vždyť jak by se mohla tato krása srovnávat s krásou nebeskou, která mu byla známa? Nikdy se nepodivoval ani lidské moudrosti ani bohatství ani moci, protože to vše je nicotné v porovnání s bohatstvím, moudrostí a mocí Božího království, jež znal. Nikdy ho neudivila nesmírná početnost lidského shromáždění na svátek v Jerusalemě, protože nepatrný a chudý byl zástup pozemský ve srovnání se zářivým sborem andělů, jehož zřel od stvoření světa. Zatímco jiní žasli nad krásou Šalomounova chrámu, Kristus mluvil o jeho zničení až do základů. Pouze veliká víra člověka je hodna údivu. Ona je tou největší a nejkrásnější věcí na zemi. Vždyť vírou se otrok stává svobodným, nájemný dělník se stává synem Božím a smrtelník nesmrtelným. Ač spravedlivý Job pln vředů a hnisu seděl v popelu, zbaven všeho bohatství i všech dětí, jeho víra v Boha zůstávala neotřesenou. Vředovitý a hnisající zvolal: "Vím, že můj Vykupitel je živ, v den poslední obnoví z prachu rozpadlou kůži mou, a já v těle uzřím Boha. Uvidím ho sám: moje oči - a nikoliv oči někoho jiného - uvidí ho" (pravosl. znění; západní překlad: Job 19,25-27).
Před kým Pán vyjádřil svůj udiv? Před těmi, kdo "šli za ním". To byli svatí apoštolé. Podivil se, aby jim dal ponaučení. Jistě, i další židé, kteří spolu s ním kráčeli do domu setníkova, slyšeli slova, jimiž Pán vyjádřil svůj údiv: Vpravdě pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl takové víry. To znamená, že ji nenašel v národě židovském, jemuž by patřilo mít víru pevnější, než jakémukoliv jinému národu na zemi, neboť právě jemu od počátku skrze nespočetné zázraky a znamení a skrze ohnivé řeči svých proroků Hospodin Bůh zjevil svou moc a velikost, svoji péči a lásku. Jenže v Izraeli víra téměř dočista vymizela a vyvolení synové povstali proti Otci a odloučili se od něho myšlením i srdcem do té míry, že jejich mysl oslepla a srdce zkamenělo. Dokonce i jeho apoštolé zpočátku - včetně Petra, a to raději nemluvíme o Jidášovi, - neměli takovou víru v Krista jako tento římský důstojník. Takovou víru neměly ani sestry Lazarovy, v jejichž domě Kristus často pobýval. Neměli ji ani jeho příbuzní a přátelé v Nazaretě, mezi nimiž vyrostl.
Nyní Pán, který svým duchem vidí až na konec časů, pronáší proroctví, smutné pro židy a radostné pro pohanské národy:
Pravím vám, že mnozí přijdou z východu i západu a stolovati budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Království nebeském, kdežto synové království vyvrženi budou do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů (Mat 8,11). Toto proroctví se dnes do značné míry vyplnilo, a dosud pokračuje jeho naplňování. Na východ i na západ od židovského národa žily pohanské národy (Pán nepravil "mnozí pohané", ale pouze "mnozí z východu i ze západu", je však jasné, že měl na mysli pohany. Proč neřekl "pohané"? Aby nepobouřil židy, tedy říká opatrně "z východu a západu"; Theofilakt.) Mnohé z nich plně přešly na víru Kristovu, např. Arméni, Řekové a Římané a všechny evropské národy. Jiné národy se staly křesťanskými jen z části: např. Arabové a Egypťané, Indové a Peršané, Číňané a Japonci atd. Kdežto židé, jimž bylo království nabídnuto jako prvním, až dosud pokračují v úporné nevíře v Krista. A kvůli tomu byli ve větší míře než ostatní národy rozptýleni po celém světě, vyhnáni ze svých míst, upadli v pohrdání a nenávist národů, v nichž se jako hosté usídlili. Tímto způsobem se jejich život na světě stal "tmou venku a skřípěním zubů". (Hovoří-li se o "vnější tmě" čili o "tmě venku", míní se tím, že koho Pán vyžene ven, jakoby za dveře, je zbaven světla, proto je tma nazvána "vnější či venkovní"; Jeroným.)
V podstatě to znamená oddělení a naprosté vzdálení od Boha, přebývání v daleké zemi, ještě vzdálenější, než byla tak, kde trpěl hladem marnotratný syn, žijící v bídě a závidějící dokonce i prasatům jejich krmi. V jiném světě se objeví za nepomíjející hodovní tabulí jejich vlastních praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba) více lidí ze všech zemí světa, všech ras a národů, než samotných židů. A v tomto světě bude pro nevěrné syny království: tma, pláč a skřípot zuby. Uschlý vinný keř Pán a Hospodář vtrhne z kořenů a tu révu hodí do ohně; na jeho místo pak zasazuje révu divokou a pěstí ji. Vzbouřené syny Otec nebeský odděluje od sebe na věky, a místo nich ustanovuje dělníky, které si najal. Tak se vyvolení stávají nevyvoleným, kdežto nevyvolení stávají vyvolenými; první posledními a poslední prvními.
Pravil Ježíš setníkovi: Jdi a jak jsi uvěřil, staniž se tobě. A uzdravil se sluha jeho v tu hodinu (Mat 8,13). Poté, co vyřkl proroctví, vykonal zázrak. Jako by tím zázrakem chtěl nejen odměnit setníka za jeho víru, ale i potvrdit své veliké proroctví. Řekl, a sluha se uzdravil. Jako na počátku při stvoření: Bůh řekl a stalo se tak. Stejně tak i nyní, při novém tvoření, Pán řekl pouhé slovo - a stalo se tak. Mrtvicí raněný člověk, jehož by nemohlo zachránit ani celé Římské impérium, po jediném Božském slovu Spasitelově vstává zcela zdráv. I nemoc je sluhou Božím, a když Pán praví: "Odejdi," tak odejde, a když řekne: "Přijď," tak přijde. Bez léků a lékařských nástrojů je nemocný uzdraven, jelikož sluha poznává příkaz svého Pána, poznal jej a odešel. Nevyléčí léky ani nástroje, ale Bůh. Bůh uzdravuje - buď bezprostředně svým slovem, nebo skrze léky a nástroje - a to v míře větší či menší víry nemocného. Není v celém ohromném světě léku, který - ať už se jedná o nemoc jakoukoliv - mohl by zahnat nemoc a navrátit zdraví bez pomoci Boží, bez Boží přítomnosti, bez Božího slova.
Nechť oslaven je Živý Bůh za nesčetná uzdravení věřících jeho všemohoucím slovem - v minulosti i v přítomnosti. Uctívejme jeho svaté a nejmocnější slovo, jímž tvoří nové, léčí nemocné, pozdvihuje padlé, oslavuje ty, kdož jsou v opovržení, upevňuje věřící a obrací nevěřící, a to vše - pro Ježíše Krista, Syna svého jednorozeného, Pána a Spasitele našeho, i mocí Ducha Svatého. Klanějme se spolu s vojsky andělů a svatých Otci i Synu i Svatému Duchu - Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, na všechny časy a věky věkův. Amen.
Svt. Nikolaj (Velimirovič)
Administrátor
--- 21. 7. 2010
Z tisku
Ukrajina - tři muži zmlátili pravoslavného kněze a žádali po něm, aby si sundal kříž
Duchovní Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jeromonach Michail (Savin) byl surově zbit na autobusové zastávce v městečku Záporoží 6. června.
Podle informací očividců stál kněz na zastávce a čekal na dopravní prostředek. Spatřili jej tři muži a začali po něm vyžadovat, aby si sundal svůj náprsní kříž. Kněz nereagoval na urážky a stejně tak i lidé stojící ve frontě, kteří se ani nepokusili neznámé muže zastavit. Když násilníci viděli lhostejnost okolo stojících, rozhodli se přejít k fyzickému útoku. Neznámí muží několikrát udeřili pěstmi kněze do těla a pokusili se ho odvést za roh - údajně kvůli "důležitému rozhovoru". Otec Michail se zachránil tím, že zrovna přijel autobus, do něhož se mu podařilo nastoupit. Policii jeromonach Michail nekontaktoval.
Noviny "Zaporožskoje vremja"
Credo. ru
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 671 do č. 674)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.