Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 6. 9. 2012
Sv. Gorazd - tropar a kondak s notací
Hymny k uctívání sv. Gorazda
K dispozici v PDF
Administrátor
--- 4. 9. 2012
Svatý novomučedník Gorazd II. a jeho odkaz
K sedmdesátému výročí umučení světitele mučedníka Gorazda II.
Ve sv. Gorazdu II. má naše církev mimořádnou osobnost - a to jak v ohledu lidských kvalit, tak i jakožto světce, který se zaskvěl mnohonásobnou svatostí - různými formami světeckého života i mučednickým koncem své pozemské pouti. Světeckých osobností takového rozměru není mnoho v celé pravoslavné církvi a je takřka neuvěřitelné, že naše malá místní církev má jednu z nich!
Jedná-li se o svaté mučedníky, bývá zvykem hovořit především o okolnostech jejich martyria - čili svědectví o Kristu až k prolití vlastní krve. Tento závěr života svatého vladyky je však dobře znám a v těchto dnech se při všech příležitostech hovoří o tom, jak po vyzrazení útočiště, jež nalezli stateční vojáci zaútočivší na R. Heydricha v kryptě naší pravoslavné katedrály, vzal sv. Gorazd před úřady odpovědnost za celou věc na sebe a vydal svou osobu do rukou okupantům; přál si, aby byla ušetřena církev, resp. životy jeho duchovních oveček - kněžstva a věřících. Mučedník Gorazd se nepokusil zachránit si život skrýváním a útěkem (ač by to jistě mohlo mít naději na úspěch už kvůli jeho rozsáhlým místním i zahraničním kontaktům), ale dobrovolně se vydal jako oběť za svou církev. Už tento postoj, který ho přes výslechy spojené s mučením přivedl před popravčí četu, by samozřejmě stačil k tomu, abychom jej vzývali jako svatého mučedníka. V případě vladyky Gorazda je tento - z duchovního hlediska - slavný konec ovšem jen tečkou za jeho svatým těžkým (a duchovně neméně slavným) životem.
Stojí za poznámku jeho duševní pevnost, díky níž při mučení neprozradil své kontakty ani jiné údaje, které by vedly k zatčení a popravě dalších osob. Po válce vydali někteří lidé svědectví, že jim tím vladyka zachránil život. Nutno k tomu dodat, že tato pevnost až urputnost byla jednak charakterovou vlastností jeho osobnosti, ale bezesporu zde vidíme i výsledek jeho duchovního života, růstu ve víře a osobní askeze, jímž je mj. zocelené nitro, které se neděsí ničeho, co mohou člověku provést lidé, podle slov Pána Ježíše: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mat 10,28) Tělesné a psychické násilí, v nichž byli gestapáčtí vyšetřovatelé mistři, ani neodvratná blízkost popravy nedokázaly rozdrolit jeho duševní stav. Na tomto svědectví vidíme jednak osobní duchovní úroveň vladyky a zároveň i sílu, kterou dává člověku křesťanská víra a duchovní život.
Dnes tedy využijeme 70. výročí vladykova umučení k připomenutí nejen zesnutí ale především způsobu života našeho drahého světce. Nemůžeme však probrat mnohostranné projevy svatosti jeho života, askeze, modlitby, duchovního zření, milosrdenství, pravdivosti, pastýřství, statečnosti atd. Vybereme toliko několik črt z jeho duchovního díla a zápasu, který zde posledních dvacet let svého života vedl. To v praxi znamená upřít pohled na pouhých několik kamínků té rozsáhlé mozaiky velkolepého obrazu obnovování cyrilometodějské církve u nás v první polovině 20. století. Je to obraz toho, co se dělo před očima nedávno minulých generací, obraz velikého Boží díla, čili zázraku, který Bůh skrze vladyku Gorazda II. zde konal. Sám Gorazd II., první zdejší nástupce sv. Metoděje a jeho žáka Gorazda I. po tisíci letech, o tom prohlásil: "Obnova cyrilometodějské církve v našem národě je dílo Boží." Většina jeho současníků to však neviděla (podobně jako dnešní lidé nevidí ani dnes, co je dílo Boží; duchovní proces je pro ně nepostřehnutelný), a tak se nezapojila a nezvěčnila svou práci, své životy účastí na tomto Božím díle. Slepota je hrozná věc a způsobuje v každé době, že se člověk propadá do chaosu, výsledky jeho námahy zničí chaos a on sám místo toho, aby zbudoval něco, co přetrvá, jen utrácí svého ducha na to, aby živil chaos.
Útesem, který pevně čněl nad bouřící vzteklou hladinou chaosu společenského, náboženského i duchovního té doby, byl právě světitel mučedník Gorazd II. Odolal všem pokušením své doby. Jak o něm zpíváme v kondaku:
setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý...
A tím se dostáváme k tomu - myslím - nejdůležitějšímu rysu osobnosti a díla vladyky Gorazda, o němž bych se rád zmínil v první řadě. Byla to schopnost odolávat duchu doby. Svést boj za poznanou pravdu bez ohledu, zda se tím zalíbí mocným či masám. Dokázal nepovolit a vzdorovat třeba i názorům celonárodně zbožňovaného prezidenta Masaryka, všem okolním církvím, rozkolům a duchovním a filosofickým proudům. Jak nelogický a nepřínosný či lichý musel zástupům připadat jeho vzdor moderním filosofickým proudům i tehdejšímu převládajícímu náboženskému očekávání! Jaké vnitřní duševní vypětí se za tímto pevným stáním za pravdu muselo skrývat. Kolik blesků zlosti a hněvu se do něj strefovalo, kolik nepochopení, křivých obvinění, různých zlomyslných podezření i vyslovených pomluv, lží i otevřeného výsměchu. Měl proti sobě Masaryka, všechny církve, mnohé úřady i tehdejší média, která ochotně nabízela své stránky pro každou pomluvu a útok na vladyku Gorazda, a když chtěl vladyka reagovat, uveřejnila jeho řádky jen formou placeného inzerátu, a na to neměl dost peněz.
V práci schiarchimandrity Cyrila se píše: "President T. G. Masaryk a další vedoucí činitelé ČSR byli proti obnovení a upevnění pravoslaví v Československu." T. G. Masaryk, odpůrce pravoslaví, naléhal na vladyku Gorazda, aby odešel ze srbské jurisdikce, pod kterou tenkrát pravoslavní Češi patřili (z historických důvodů); takový odchod by však byl vůči mateřské Srbské církvi nemorální a nekanonický; sv. Gorazd odmítl svévolně porušit kanonická pravidla pravoslavné církve a zříci se srbské jurisdikce." Proslulý je Masarykův autoritativně pronesený výrok: "Já nechápu, pánové, co tady s tím pravoslavím chcete." Takové vyjádření z takového místa tenkrát stačilo, aby se řada lidí zajímajících se o Pravoslaví všech podobných sympatií okamžitě zřekla. Kdo se tenkrát stal a zůstal pravoslavným, nesměl být žádný třasořitka.Společným jmenovatelem všeho, co se nepřátelsky a zuřivě stavělo proti Gorazdu II., bylo to, čemu můžeme výstižně říkat "duch doby". Vžijme se na okamžik do obecného naladění společnosti, které tenkrát panovalo. Kamkoliv se člověk vůkol rozhlížel, všude to vypadalo, že vše staré končí a něco nového - kouzelně krásného a magicky přitažlivého - začíná. Rozpadlo se rakouské soustátí - "žalář národů" - vznikly nové republiky, nové společenské zřízení. Lidé okoušeli nebývalou svobodu - v osobním i společenskému životě, v politice i v umění. Skončila hrozná válka a zdálo se, že Evropě kynou blahobytná léta prosperity a krásného života. Rozhostila se dosud nepoznaná náboženská svoboda. Na každém kroku byl patrný explozivní vývoj věd a techniky, elektrifikace pronikla do posledních domácností a na nejodlehlejší místa, celý průřez společnosti byl zasažen nástupem strojů ulehčujících každodenní námahu, dřinu na polích, úklidové práce v domácnosti. Ženy získaly volební právo, dopravní stroje zmenšily svět, v novinách se neustále psalo o cizích zemích, a tak bychom mohli psát dlouho. Celkově vzato, pozornost lidí se odvrací od minulosti a obrací se k budoucnosti, od dřívější slávy k fantaziím, od kořenů k fata morganě vědecko-technického ráje na zemi.
Dále čteme v práci otce Cyrila: "Proti pravoslaví vystupoval T. G. Masaryk, socialistické politické strany, rozkolná Československá církev, římští katolíci, evangelíci, kteří např. sv. liturgii nazývali "zlatou magií" a smáli se všemu pravoslavnému, jak svědčí o tom dr. F. Kozák ve spisu "Co je pravda?". Římští katolíci nazývali pravoslavné "iredenty (význam), bolševiky, státně nespolehlivým elementem". Kolik lži bylo v tom tvrzení, vysvítá ze slov římsko-katolického dr. Josefa Kubalíka: "České pravoslaví zásluhou svého vůdce biskupa Gorazda šlo čistě náboženskými cestami." (České náboženství, s. 77).
V oblasti náboženství se to projevuje bujením nových duchovních proudů, vznikem nových církví a církviček. Všechno toto nové mělo jako společný rys oslabení křesťanských tradic a jejich nahrazení buď nekřesťanským mysticismem (např. okultismem, magií či hinduismem a pantheismem apod.) nebo důvěrou v moderní filosofie či neurčitou představou, že stará náboženství končí a místo nich přichází nějaké svobodné, krásné, moderní, nové náboženství, které do sebe vstřebá "to nejlepší" ze všech světových náboženství a zároveň všechny moderní vědecké poznatky i technické výdobytky. Na Bibli navazovaly nové duchovní proudy buď jen volně či skoro vůbec; v případě, že se tyto proudy prezentovaly jako křesťanské církve, tak se k Bibli samozřejmě hlásily, leč zacházely s ní velice svobodomyslně.
O Buddhovi se tenkrát začalo tvrdit, že se vyrovná Ježíši Kristu. (Z Gorazdova kázání na Zjevení Páně; 1929) Největší z nových církví postavila do jedné řady: Konfucia, Buddhu, Krista, Mohameda, Husa, Komenského...A v této době zde vladyka Gorazd buduje pravoslavnou církev, která je ještě tradičnější než římsko-katolická, hlásí se k ještě hlubší tradici, zavrhuje "novodobé" západní tradice z druhého tisíciletí po Kristu, kanonicky se váže ke starobylým světovým církvím, které jsou tak vzdáleny od západního modernistického kvasu! A proti soudobému opojení elektřinou pravoslavní rozsvěcují svíčky. Používají vyšívaná bohoslužebná roucha (zatímco novodobá představa přeje pro osobu předsedající shromáždění spíše používání civilního obleku), klasické pozlacené kovové kalichy (tenkrát byly moderní církve okouzleny sklem a používaly tedy skleněné bohoslužebné nádoby) atd. A hlavně - pravoslaví "neosvobozovalo člověka" od desatera přikázání ani od základních křesťanských dogmat a morálky! Zkrátka nic nebylo u pravoslavných v souladu s tím, co se od nově vznikající církve očekávalo.
Sv. Gorazd o tom povstalém chaosu kázal: "Evropa, ohniště světové kultury a civilizace, se nyní nachází v takovém nebezpečí, v jakém snad dosud nikdy nebyla." A nemyslí to jen politickém ale především v duchovním smyslu, což dokazují další slova: "Snad ještě nikdy nebyla v Evropě taková bezradnost jako nyní. To není už jen zmatení jazyků, nýbrž zmatení duchů. Vždyť ani členové téhož národa si nerozumějí. Nerozumějí si, protože není mezi nimi duchovní pojítko. Právem lze na nynější stav evropského lidstva aplikovat slova ap. Pavla, jimiž charakterizoval tehdejší společnost pohanskou: Není člověka, který by hledal Boha. Není člověka spravedlivého; není moudrého; všichni se odchýlili, stali se neužitečnými..." (Celý vladykou citovaný úryvek: Řím 3,10-17) (Z kázání v Praze, 1932) Je tu zároveň patrný vladykův prorocký duch.
A tak se na Gorazdovu hlavu snášely neustávající obvinění (např. politického charakteru), podezření z protirepublikového zaměření české pravoslavné církve, urážky a výsměch. Z kazatelen nepravoslavných církví se hlásalo, že hlavou pravoslavné církve byl ruský car a teď je jí turecký sultán. Když pravoslavní křesťané konali průvod ulicemi některých měst (např. při slavnostním svěcení chrámu) měli nepravoslavní věřící od svých farářů přísné zákazy zúčastnit se této události a tito věřící byli tak vylekáni, že se ulice před kráčejícím průvodem jejich pravoslavných spoluobčanů vylidnily. Do pravoslavného chrámu měli nepravoslavní od svých kněží samozřejmě přísně zakázáno byť jen nahlédnout. O pravoslaví byly vypouštěny z některých církví všelijaké hanlivé přezdívky, např. "vousatá religie". V některých městech měli jinoslavní své horlivce na nejvyšších postech místních úřadů, a zde pak bylo velice těžké sehnat např. bohoslužebné prostory (v případě, že zde ještě nebyl pravoslavný chrám, bylo zvykem scházet se v neděli ke svaté liturgii např. ve škole nebo v jiných veřejných prostorách, pokud však jejich správcem nebyl např. horlivý katolík).
Otec prot. Leixner, český pravoslavný kněz, ve své osobní kronice zaznamenává, že učitelé na školách byli ze školského ústředí (ministerstvo kultury) nabádáni, aby vystupovali proti Pravoslaví. Když některý ředitel školy zapůjčil pravoslavné církvi třídu na konání nedělní bohoslužby, byl to čin veliké osobní statečnosti (většinou římští katolíci nebo příslušníci "Československé církve" ihned udali takového statečného ředitele na školský úřad a on se musel ze svého činu zodpovídat).Stávalo se, že pravoslavná církev vyjednala se soukromým sedlákem koupi pozemku na venkově, ale majitel byl vzápětí tak vylekán hrozbami své církevní vrchnosti, že byl nucen svůj souhlas s prodejem odvolat. V Praze narazil vladyka Gorazd na takový urputný odpor, že už zdálo téměř nemožné, aby získal nějaký nepoužívaný kostel (dokonce se tenkrát mezi Pražany říkalo, že dříve tu budou mít mohamedáni mešitu, než pravoslavní Češi svůj chrám).
To byla situace morálně velice tíživá nejen pro vladyku Gorazda, ale i pro jeho duchovenstvo a věřící. Vladyka tedy nejenže sám musel celou tuto tíži ustát, ale ještě bylo potřeba neustále podepírat a povzbuzovat kněžstvo i umdlévající laiky. Vznikající česká pravoslavná církev zde tedy byla pod neustálou palbou ze všech stran. Světitel mučedník Gorazd o tom jednou použil biblický obrat: vypadalo to tu, jako když se obnovoval Jerusalem po návratu ze zajetí - bylo potřeba jednou rukou stavět a druhou se bránit.
Vladyka Gorazd musel čelit i jiným zkouškám, o nichž pravil, že snazší je vzorovat zjevným nepřátelům, než nést zklamání z některých (blízkých či pravoslavných) lidí a spolupracovníků. Toto břímě na něj dolehlo ihned na začátku jeho biskupského působení, když někteří vůdcové masového hnutí, které tenkrát putovalo od římské církve k pravoslaví, neodolali svým osobním ambicím a vábení ducha doby, zradili vladyku Gorazda a v době jeho nepřítomnosti ve vlasti odpadli od dříve přijatého věroučného základu hnutí a strhli s sebou do propasti i většinu z toho zástupu, který vedli. Jen hrstka jich zůstala stát při Gorazdovi a s těmi se vladyka pustil do Božího díla obnovy cyrilometodějské církve. Pak přicházejí jurisdikční spory, které zasazují další citelný úder tomuto svatému dílu. A další a další selhání osob, na něž vladyka Gorazd spoléhal...
* * *
Bojoval s ideovými proudy uvnitř církve, které se snažily relativizovat význam kanonické struktury a našeho začlenění do světové církve - čili našich kanonických vazeb na Srbskou pravoslavnou církev a skrze ni na celou Církev. Nejprve musel vyvracet nemorální nápady, že od Bělehradu dostane naše církev biskupské svěcení (čili tzv. apoštolskou posloupnost), ale dále si budeme vytvářet věrouku i církevní praxi bez ohledu na pravoslaví ve světě. (Jen na okraj: v ekumeně a nezřídka ani mezi pravoslavnými dodnes není vyjasněno, k čemu vlastně je apoštolská posloupnost, jak vzniká a udržuje se, a jaký je její vztah k pravověří, církevní jednotě atd.) Pak přišel další zápas - tentokrát za státní uznání církve a hmotné zajištění církevní správy - tj. za duchovenské platy; musel kvůli tomu v zahraničních archivech nastudovat a vědecky obhájit i před státními orgány, že z hlediska státního práva i kánonů zde srbská pravoslavná jurisdikce působí v souladu se zákonem a má právo na uznání státem. Před vladykovou právní expertizou nakonec kapituloval i Masaryk.
Světitel mučedník Gorazd se nechal poučit neúspěchem husitství. O mistru Janu Husovi učí, že chtěl u nás obnovit církev, kterou zde zasadili na základě apoštolském sv. Cyril a Metoděj. (Ze svatodušního kázání; Brno 1924) O husitech píše, že "Boží láska se k našim věřícím projevila i později ... v 13. až 15. století. Tehdy se u nás opět začaly ozývat motivy cyrilometodějské, motivy pravoslavné, a někteří naši křesťanští vůdcové obraceli své zraky k pravoslavné církvi. Bohužel však s činy dlouho otáleli, příliš dlouho uvažovali, takže doba navštívení Božího uplynula". (Z kázání "dvacet let práce"; Praha 1941) Z citovaných úryvků je zjevné, že husitství vnímal jako směřování k pravoslaví, ne k protestantismu. A také je vidět, že nechtěl opakovat chybu husitů a váhat či kolísat v tak důležité otázce, jakou je pevné kanonické napojení na světovou pravoslavnou církev. Žádné pouhé "ideové směřování" či sympatie nemohou tuto kanonickou vazbu nahradit. Stejně tak ji není možno suplovat příslušností k nekanonické či neprávoplatné jurisdikci nebo k rozkolu apod. Co se včas důkladně kanonicky nezakotví, bude vichrem dějin smeteno. Vždyť jedině z řádného kanonického spojení vyvěrá církevní plnost - tj. pouze řádný biskup, jehož jurisdikci není možno pravoslavně zpochybnit, kolem sebe vytváří místní církev - podle principu vyjádřeného prvokřesťanským otcem sv. Ignatijem Antiochijským: Kde je biskup, tam je obecná Církev. (Ignatios Smyrenským, PDF)Nato musel Gorazd II. krotit nerozumné síly uvnitř samotného církevního společenství, které téměř ihned po kanonickém vzniku České pravoslavné církve a ustanovení její správy začaly snít o udělení autokefality - čili se dožadovat plné samostatnosti. Dnes nám přijdou takové nápady - vzhledem k počátečním vývojovým stádiím tehdejší církve - jako groteskní, ale v té tobě měly dost přívrženců a byly vyjadřovány se neumdlévající naléhavostí. Češi (ne všichni) byli od počátku posedlí jakousi obavou z plného pravoslaví a zároveň ovládáni myšlenkou, že jsou povoláni obdařit svět nějakou zcela novou podobou pravoslaví, kterou nebudou moci vytvořit, když jim bude "vnucováno" pravoslaví ruské či srbské nebo jiné. (To byla v obecnější podobě idea v českém prostředí zcela běžná - byl to jeden ze základních ideových nosníků novotářské Československé církve, která se cítila být zárodkem nové moderní světové církve, stejně tak se objevuje sen o novém světovém náboženství, které vzejde z Prahy, v prostředí Unitárie atd.) Ustát tyto tlaky na předčasnou samostatnost byl pro vladyku Gorazd úkol ze všech nejdelikátnější a dlouhodobý. Vždyť musel neustále trpělivě vysvětlovat pravoslavným Čechům, že získání autokefality nemůže být cíl sám pro sebe, protože naším cílem je prohlubovat pravoslavné uvědomění a budovat místní pravoslavnou církev, jak na úrovni infrastruktury (zakládání církevních obcí, stavba chrámů a far), tak v oblasti jejího bohoslužebného a duchovního života, aby k polovině 20. století už zmizely všechny významnější rozdíly začátečnického pravoslaví česko-moravského od pravoslaví obvyklého ve světě.
„Za dvacet let nebude smět naší církvi nikdo vytknout žádnou odlišnost od ostatních pravoslavných církví ani po stránce vnější ani po stránce vnitřní.“ Nebyl to malý cíl, který si svatý vladyka vytýčil tímto výrokem ... Leckdo by chápal uvedený výrok v úzce obřadním dosahu. Ve světcově pojetí však měl daleko širší význam. Vladyka totiž dobře věděl, co vše v sobě zahrnuje identita se světovým pravoslavím. Věděl, že pravoslaví neomezuje svou činnost jenom na péči o duchovní růst jednotlivce v nejužším náboženském smyslu, že usiluje o všestranný rozvoj celého těla církve jako živého jednotného celku. Pochopil - a chtěl k takovému poznání vést i nejmladší dorost své eparchie - že pravoslaví jako jediné ze všeho křesťanstva dokázalo promítnout theologickou pravdu o dvojí přirozenosti v Kristu do praktického každodenního života věřících. Proto jen pravoslaví má právo být národní církví, paladiem národa, protože souběžně s péčí o „každou duši křesťanů pravoslavných trpící a zarmoucenou, pomoci Boží a spasení žádající“ má na mysli i všestranný rozvoj věřícího národa jako celku, jeho cestu dějinami a jeho vztah k vlasti jako domovu rodiny národa. V tom všem měla být zajedno i jeho eparchie. (Celý odstavec je citací z úvodu článku »Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle«; autor: prot. ThDr. Miroslav Mužík (+2007); sborník Pastýř a martyr)Sv. Gorazd kázal: "Pravoslaví znamená - jednotu ve víře, jednotu ve svatých Tajinách, jednotu v církevní řádu, ale samostatnost (každé místní církve) v (bohoslužebné) řeči a v národních zvycích." (Z kázání na 8. neděli po padesátnici) Musel tedy jako pastýř na jedné straně uvádět pravoslavné Čechy a Moravany krůček za krůčkem do Pravoslaví tak, aby chápali význam a duchovní obsah všeho, co je zaváděno, a mohli to přijmout za své. Na druhé straně musel dobře rozlišit, co je ve světovém Pravoslaví 1.) všeobecně závaznou věroukou a posvátnou tradicí, a co je 2.) tradicemi jednotlivých národů, neřku-li folklórem. Na postupném zavedení toho prvního pevně trval, protože věděl, že to je Boží zjevení a že ve vhodném čase zarezonuje i v srdcích místních lidí, takže to budou moci s radostí a láskou přijmout jako něco svého. Co se týče toho druhého, chápal vladyka, že každý národ si vytváří své vlastní místní obyčeje; podobně i místní pravoslaví si musí vytvořit ty své, případě něco převzít např. od Srbů, něco od Rusů, něco od Řeků atd. Tento proces je však potřeba ponechat vlastnímu vývoji a v počátečních fázích budování místní pravoslavné církve je nutno se infiltrace cizích obyčejů a folklóru programově bránit.
Dále se musel potýkat i s nesprávnými názory, které se objevovaly uprostřed pravoslavného společenství a pocházely právě od těch lidí, kteří neměli tu schopnost vzdorovat duchu doby, jakou měl vladyka Gorazd. Byly to např. modernistické názory, že církev je cosi jako zájmové společenské sdružení, náboženský spolek, kde je tím hlavním spolková činnost, pořádání různých veřejných akcí, vnitřní spolková činnost, různá zasedání apod. Abychom tyto názory pochopili, připomeňme si, že meziválečná doba byla přímo posedlá spolkařením. Ve společnosti vyrůstala nejrůznější zájmová sdružení jako "houby po dešti". Vznikaly spolky se zaměřením praktickým či ideovým. Nebylo nic divného, když jedna osoba byla členem několika spolků a téměř každý večer docházela na nějaké spolkařské zasedání. Konec konců, nebyla tenkrát ještě televize a navíc v tom zvláště městští lidé viděli možnost seberealizace po práci.
Ještě v roce 1939 musí vladyka pozdvihovat hlas: "Zdůrazňujeme také nutnost, aby z našeho středu byl úplně vymýcen a zmizel názor, jako by církev byla jen jakýmsi náboženským spolkem. Tento názor je v českém národě dosti běžný a je naprosto mylný a bludný. Spolky zakládají lidé, církev je zřízením Božím ... Příslušnost k církvi, práce v ním a hmotné podporování jejích účelů je pro každého velkou milostí, vyznamenáním a ctí. Církevní společenství má každým z nás být pociťováno jako záchrana a kotva spásy."
Proti zálibě v modernosti a snivému vyhlížení "světlých zítřků" lidstva postavil světitel mučedník Gorazd návrat k náboženským kořenům našeho národa - k cyrilometodějství (s přihlédnutím k husitství). Opíral se při tom o svou zkušenost s naším národem, která mu dala nezdolné přesvědčení, že cyrilometodějské pravoslaví je zaseto hluboko do duše národa, že každý ho máme v sobě (dnes bychom obrazně řekli: geneticky zakódováno v DNA každé naší buňky). Tato jistota mu dodávala sílu. V jednom kázání přítomným Rusům připomíná: "Pravoslaví bylo u nás více než 600 let zničeno, zdeptáno a pomlouváno jako schisma a jako věc mrtvá a odsouzená na celém světě k zániku. Čeští křesťané se nesměli o pravoslaví nic dovědět, proto také nic z něho neznali. Neznali věrouku, neznali bohoslužby, neznali církevní zřízení a jen v hloubi duše pociťovali jakési sympatie k pravoslaví jako k něčemu velkému, krásnému, ale neznámému." (Jihlava; 1937)
A tato intuice se vladykovi potvrzovala jako duchovní realita v průběhu celé jeho práce misionáře - obnovitele. Proto může směle tvrdit: "Mé celkové zkušenosti nesvědčí o tom, že by se pravoslaví pro naše věřící nehodilo. Kolik cizích lidí, kteří byli na našich bohoslužbách přítomni poprvé, se vyslovilo, že měli dojem, jako by při tom zde viděli a slyšeli něco, co bylo v jejich duších utajeno a co jakoby se vybavovalo z jejich podvědomí. Měli dojem, že vrací se k nim milé, hřejivé a slunné dědictví praotců a pradědů, a jako by se nade vším, co tu viděli a slyšeli, vznášely jasné, vznešené a laskavé postavy svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje." (Z přednášky »O povaze pravoslavné církve«; Praha 1935)
Vladykovo přesvědčení, že národ má nejen právo, aby mu bylo vráceno pravoslavné dědictví cyrilometodějské, ale je pro něj životně důležité navrátit s k těmto duchovním kořenům, jde tak daleko, že je připraven bez kompromisů zvolat o těch, kteří "uplatňují jiné zásady než ty, jimiž se řídil sv. Cyril": "Místo Krista se slouží Antikristu!" (Praha, 1927)
* * *
Těchto několik kamínků z obrazu jsme vybrali na ilustraci schopnosti sv. Gorazda II. nepodlehnout duchu doby, ale naopak nesmiřitelně s ním zápolit a pevně kráčet cestou evangelia a posvátné pravoslavné církevní tradice. Nesnažil se přizpůsobit pravoslaví poblázněnému vkusu moderního člověka. Zdůrazňoval naopak, že pravoslaví je "něžná forma křesťanství, umožňující pravý život náboženský". Proti unavenému západnímu křesťanství stavěl pravoslaví naplněné "elánem prvokřesťanské doby".
Tak to bylo naše tentokrát dosti úzce zaměřené nahlédnutí svaté osobnosti Gorazdovy, leč použili jsme své skromné autorské možnosti, abychom přispěchali tímto článečkem uctít letošní 70. narozeniny našeho svatého vladyky - čili výročí jeho narození pro věčný život, jak je zvykem hovořit v pravoslaví o mučednictví. Snad se nám podařilo ukázat "délku i nádhernou strmost vykonané cesty", kterou tento duchovní bojovník za pouhých 21 let svého zápasu zdolal. (Citace dle již zmíněného článku prot. Miroslava Mužíka)
Necháme tudíž pro tentokrát stranou ostatní rozměry a rysy našeho světeckého velikána dvacátého století. Jsem si jist, že právě vladykova schopnost nepodlehnout duchu doby, nepřizpůsobovat se pomíjivému vkusu povrchních lidí, čímž jsme se pro tentokrát zabývali, je pro nás majákem, jehož světlo může pomoci našim duším a našemu myšlení zorientovat se v dnešní době a v duchovní bouři naší současnosti. Ve světle tohoto příkladu můžeme nalézt cestu, jak budovat současnou pravoslavnou církev, kterým směrem se ubírat, abychom dědictví sv. Gorazda nezradili a nesešli z cesty pravoslaví.
Citace jsou vesměs z knihy: Biskup Gorazd - z díla (připravené prot. Pavlem Alšem, Praha 1988). Některé citace z knihy: Pastýř a Martyr. Ikonografie světitele mučedníka Gorazda je k nahlédnutí v internetovém pravoslavném kalendárium k datu 4. září 2012 (resp. 2013; pro ostatní roky si upravte v adrese webu aktuální rok). Ikona sv. Gorazda ve vysokém rozlišení pro tisk ve velkém formátu je zde v PDF. Použity i citace z autorova dřívějšího článku Duchovní zápas sv. Gorazda II. se světem. Webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.
Administrátor
--- 4. 9. 2012
Poslední křížové tažení na Východ?
Kulturní válka Západu proti Východu
Zdá se mi, že je skoro namístě tázat se, zda už nejsme v kulturní válce. Není to však zápolení jedné kultury s jinou. Je to válka, kterou vyhlásilo barbarství proti vyšší kultuře křesťanství. Útok hnusu na krásu. Morálního rozkladu na poslední hodnoty. Obluda, vynořivší se z močálu, se sápe na vše vznešené a nadpozemské. Od barbarství už nemůžeme očekávat, že bude mít pochopení pro vytříbenou kulturu, která je pozemským odrazem nebeského.
To vše je možno vidět za podporou, jíž se ze Západu dostává punkové skupině sprostého jména. Své ke svému, podobné k podobnému, vrána k vráně apod. Barbaři Západu dobře cítí tu duchovní spřízněnost s temným zjevem, který hrozí pohltit poslední hodnoty, jež tu ještě zůstaly. Útoku na duchovní kulturu, která je posvátným dědictvím starých dob, se dostalo od naší umírající západní civilizace hlasitého potlesku.
* * *
Křesťanské náboženství a kultura jsou spolu neodlučně spojeny. To, co dnes nazýváme kulturou, je bez křesťanství nemyslitelné v té podobě a v tom rozsahu, jaký z naší historie známe. Vím, že i některá z ostatních náboženství vytvářela a vytvářejí svou pozoruhodnou kulturu a pěstují vědy, jenže nic z toho nelze klást naroveň křesťanství a jeho kultuře. Ať jde o rozsah, hloubku, průnik do všech sfér života společnosti, sílu formovat lidské myšlení a cítění, a hlavně o plodnost lidského ducha pod vlivem křesťanské víry. I nekřesťanské národy mají impozantní kulturu a množství vynikajících uměleckých děl, ale zkuste srovnat jakoukoliv nekřesťanskou kulturu s křesťanskou sférou např. na poli literatury a ihned uzříte tu plodnost křesťanské civilizace, která přímo chrlila nejrůznější díla na všechna témata. Z východních monastýrů i západních klášterů vycházel veletok křesťanské písemnosti už před vznikem knihtisku (to zdaleka není jen opisování Bible a svatootcovských spisů, ale i nová tvorba - životy svatých, teologická díla, duchovní poezie atd.). Konec konců pojem "klášterní knihovny" je příslovečný pro sbírky tak obsáhlé, že dosud mnohé z nich není probádáno. Podobně bychom mohli hovořit o ostatních uměních a vědách. Je to obrovská síla křesťanské kultury, která pozdvihuje lidského ducha nad živočišnou sféru a činí ho účastným vyšší krásy a chápání vznešených předmětů. (Jak dobře vědí misionáři působící mezi pohany, některé naše pojmy, jež běžně používáme v myšlení i v obvyklé mluvě, vznikly působením křesťanství; mezi pohany se takové pojmy nevyskytují a jejich obsah není součástí myšlení tamních lidí.)
V archeologických vrstvách, které zafixovaly dávnou minulost, většinou snadno odlišíme příchod křesťanství na dané území a tím rozpoznáme dobu, kdy se tak stalo. Pozná se to mj. dle kulturní exploze, kterou sem křesťanství přineslo. Proč je křesťanství nositelem rozmachu kultury? Důvody bychom mohli uvést tři. Jednak je to blahodatného působení Svatého Ducha na duši člověka. Taková duše jako by rozkvetla, objevuje se v ní smysl pro krásu a vědy v daleko větší míře, než když se nalézala mimo křesťanský duchovní vliv. Druhým důvodem je nasměrování lidského myšlení od pozemského k nebeskému, což je pro křesťanství typické v míře s ostatními náboženstvími nesrovnatelné. A třetím prvkem, který hraje svou roli, je umravnění lidí, krocení vášní, které zotročují lidského ducha. Tedy křesťanské zkrocení toho, co připoutává duši k marnosti, k pozemskému a tělesnému. Tím se v lidském nitru uvolňují obrovské síly, které byly dříve poutány jen k naplnění tělesných choutek a dosažení duševního rozptýlení. Pak jsou tyto síly k dispozici a projevují se mj. právě pěstováním a zjemňováním kultury (není náhodné, že kultura a vzdělanost kvetly především v mnišském prostředí).
Dnes při definitivním odpadání Západu od křesťanství je lidský duch odtrháván od duchovního zdroje kultury a od její křesťanské inspirace, a zároveň se vnitřní síly Zápaďana opět stávají čím dále tím více spoutány tělesnými a psychickými vášněmi; takový člověk vynakládá své síly duševní i tělesné především na tělesné slasti a psychickou zábavu. Tím se vnitřně zatemňuje a vyšší kultura mizí z jeho duševního horizontu - takový člověk už ji prostě nevnímá, stává se k ní slepým. To poslední, co mu zůstalo v jeho zorném poli, jsou jen vnější obrysy dřívější vysoké kultury a na těch nevidí už nic přitažlivého; relativní úctyhodnost kulturní minulosti pasivně přiznává jen z civilizační setrvačnosti (pokud vůbec).
Letmým důkazem tohoto procesu úpadku kultury a glorifikace vášní či dokonce pudů budiž např. současné tažení proti monogamii. V novinách jsou současníci bombardováni články ospravedlňující lidské poklesky, pudy a skoro jakoukoliv nečistotu. Poslední z řady takových dekadentních výzev najdete v dnešním novinovém článku: "Podvádění je legitimní, skoncujme s monogamií, vyzývá sociolog", kde se dozvíte, že "monogamie je umělá sociální instituce, která chce omezit sexuální potěšení mužů i žen," a že zachovávání věrnosti jednomu partnerovi "nemá nic společného s biologickým nastavením lidí, je vymyšleným sociálním ideálem". Navíc je prý mýtický ideál věrnosti "zcela neracionální, protože se kvůli němu připravujeme o plnohodnotný a dlouhotrvající sexuální život;" autor vyjadřuje naději, že "lidstvo okovy jím tak nenáviděné monogamie rozbije". Je to ovšem jen jeden z dlouhé řady novinových článků současné doby. Proti monogamii samozřejmě bojují feministky. O novinářské propagaci homosexuality nyní raději ani nemluvit. To je nejen mravní, ale i kulturní pád do smradlavé bažiny biologické čili živočišné zvířeckosti. Bývá to - mimochodem - i konec civilizace, jak to známe z historie. Civilizace totiž potřebuje ke svému přežití schopnost morální tenze svých příslušníků.
Paradoxem je, že se na křesťanské dědictví vztekle vrhají nikoliv nějaké hordy ze stepí a pustin, ale právě Západ, který se jedině díky křesťanství stal tím, čím ještě donedávna byl - kulturní civilizací.
Západ jako celek už je ztracen, o jeho osudu je nejspíš rozhodnuto, ale na podobných případech, jako je punkerský skandál v Moskvě, se ukazuje, že i zde ještě zůstávají jednotlivci, kterým dá taková událost příležitost se projevit a zařadit na stranu kultury a křesťanství. V Rusku se vede zápas o národ. A na této události se tříbí společnost. Ukazuje se, že zdaleka ne každý je tam schopen stát za víru - velká část společnosti už má duši infikovanou tzv. "evropským duchem" (jak to nazývá starec Paisij Svatohorec), a nelze s ní zřejmě počítat. Na druhé straně ti, kteří jsou schopni "se obléci do zbroje víry" (přečtěte si Efez 6,11-17) a zmužile bránit své duchovní dědictví, budou tím dozajista duchovně posíleni a upevněni. A mnozí doposavad nerozhodní si budou muset vybrat, jaký postoj zaujmou. To je proces bezesporu důležitý pro budoucnost.
* * *
Snad i mnozí Rusové teď pochopí, co je to za "hodnoty", které jim Zapad tak agresivně vnucuje. Snad pochopí, že adorovaná svoboda všemu se vysmívat, cokoliv hanobit a poplivat, vychází přímo od běsů. Ne nadarmo obsahuje pravoslavná tradice jeden takový zvláštní pojem: "všemu se smějící peklo".
Je tohle opravdu svoboda? Spolu s Dostojevským se ptejme: "Je skutečnou svobodou rozmnožování lidských potřeb a vášní? Není to svoboda, ale nejhlubší otroctví." A právě to by si západní burani přáli zavést v Rusku, aby se jim konečně líbilo.
* * *
To, co tvrdím o válce proti kultuře, resp. o naprostém nechápání vyšší kultury, jež se typickému Zápaďanovi již vzdálila z jeho dohledu, je potvrzeno i hysterií, kterou barbaři na Západě rozpoutali kvůli soudu nad punkerkami. V principu je tato kampaň bezesporu odněkud vybuzená a řízená; nejspíš stejně jako celá ta akce punkerské skupiny, jak o tom svědčí spousta náznaků. Je jasné, že tyto zákulisní síly si sledují své vlastní cíle a k jejich dosažení jen cynicky používají zbarbarizované západní lidi i jejich pseudovůdce; ti všichni jim nevědomky slouží jako tzv. "užiteční idioti" křičící: "Svobodu pro punkerky!" (Což je za daných okolností téměř to samé jako římské: "Pryč s křesťanstvím! Chléb a hry!")
Ta hysterie lidí, kteří nic nechtějí vědět o souvislostech, je vskutku hloupá. Tak hloupá, že je to až zarážející. I to bude možná jeden z důvodů, proč Bůh dopouští takové události, - abychom si názorně uvědomili, kam už klesla taková masivní část západního lidu, k jaké slepotě, jak primitivní emoce ji řídí, a jak snadno ji lze v dnešním mediálním věku ohlupit a ovládat. Z toho bychom měli realisticky něco pochopit o stavu našeho světa.
* * *
Níže uvedu malý přehled zajímavých událostí a kauz. Boží prozřetelnost nechala totiž v nedávné době či dokonce v souběhu se soudem nad punkerkami proběhnout i některé jiné pozoruhodné soudní procesy a události, které jsou dosti podivné či významné pro porovnání. Kdokoliv si je může srovnat s kauzou punkerek. Někdo z toho může vydedukovat, že poprask kolem moskevského soudu je umělý, a tudíž je někým vyvolán a řízen. Většina našich spoluobčanů však asi nevidí nic, ač mají možnost srovnání přímo před očima. Proto je reakce mas na jiné - níže uvedené - skandální kauzy minimální nebo žádná (narozdíl od jejich rozhořčení nad Moskvou). Důvod je prostý - v ostatních případech totiž davy nejsou nikým excitovány. Zároveň se nám na té krátké řadě zcela aktuálních případů vyjevuje, že stav výkonu práva a spravedlnosti v Rusku nikterak nevybočuje z normy, v níž žijeme my. Proč tedy tolik povyku kvůli hanebným pukerkám? Odpověď jsme nabídli výše.
Takže nyní pár zajímavých aktualit ze světa výkonu práva a spravedlnosti.
1.) Nejdříve z našich "luhů a hájů". Soud a odsouzení Romana Smetany, který kreslil na předvolební plakáty politických stran zobrazeným politikům tykadla. K projevení politického názoru není v tomto případě (narozdíl od výtržnosti ruských punkerek) žádná svoboda dovolena. Pikantní na této kauze je, že soudkyně, která ho za to odsoudila, je nejbližší rodinnou příslušnicí vysokého činovníka údajně "poškozené" politické strany. Právě v těchto dnech soud zamítl stížnost a Smetana se musí vrátit do vězení odsedět si trest.
2.) Příkladů americké "demokracie" bychom mohli jmenovat spoustu. Věznění osob byť jen podezřelých z terorismu bez soudu v Guantánamu (toto nechvalně proslulé vězení vláda USA stále údajně ruší, ale pořád nějak není zrušeno), týrání, mučení a ponižování vězňů, tajné věznice a mučírny provozované americkou vládou po celém světě atd. atd. Špehování lidí, kontrola komunikace atd. Hon na Assangeho (zakladatele Wikileaks) za to, že zveřejnil fakta o popravách civilistů v Afghánstánu a Iráku armádou USA (byl vznesen politický požadavek odsoudit jej do doživotního vězení). Jsou USA tou pravou zemí, která by měla morální mandát někoho poučovat o nedotknutelnosti lidských práv?
Nyní však vyberu příklad z úplně jiné (a podstatně méně drastické oblasti). Americký soud za stažení 30 písniček z internetu odsoudil muže k zaplacení 13,4 miliónu korun (maximální pokuta mohla činit až 90 miliónů korun; přepočítáno z dolarů na naši měnu) (zdroj). Možná by tento odsouzenec s radostí vzal raději dva roky v nějaké ruské pracovní kolonii, než platit takovou pokutu. Třeba si teď říká: "Zlaté Rusko, kde pachatele veřejně páchaných obscéních zvěrstev nechávají bez trestu, a pak jim za znesvěcení hlavního chrámu dají jen dva roky někde ve vesnické kolonii."
3.) A opět od nás - provokatér Roman Týc šel na měsíc do vězení za to, že vyměnil sklíčka v semaforech. Bylo to sice prezentováno jako umění, ale soud tento výklad nepřesvědčil ani asi příliš nezaujal. Myslím, že se Týc pro příště poučí a až zase provede nějakou rošťárnu, bude to u soudu vydávat za politický protest, což mu v demokratické ČR bez pochyb zajistí beztrestnost. Nebo ne?
4.) Zhruba před třemi týdny umístil někdo do vchodu mešity ve francouzském Montaubanu dvě prasečí hlavy. Starosta města a téměř celý francouzský tisk tento incident odsoudili jako blasfemický a žádají jeho přísné potrestání. Proč titíž lidé a jejich tamtamy volají po osvobození násilně jednajících anarcho-feministek, ale protiislamistického „umělce“ nechávají na holičkách?
5.) »Spojené státy věznily sedm let kameramana televize Al Džazíra Sami al-Haje v táboře Guantánamo. Z ničeho ho neobvinily a vyslýchaly ho nikoliv o al Kajdě, ale o televizi Al Džazíra. Skoro žádné americké médium nenapsalo o tom, že jejich vláda vězní tohoto novináře. Totéž mlčení se v USA rozhostilo nad vězněním dalších muslimských novinářů v Americe za posledních deset let.« (Britské listy)
6.) Že i na jiných místech světa je relativně drobná urážka náboženského cítění "zcela nedemokraticky" považována za trestný čin, aniž by se nad tím Západ pohoršoval, je zřejmé i z této zprávy: »Kolombo - Soud na Srí Lance v úterý odsoudil tři francouzské turisty k šesti měsícům vězení s pětiletou podmínkou za urážku náboženského cítění buddhistů. Podnět ke stíhání muže a dvou žen zavdala fotografie jedné z obviněných, na které podle všeho líbala sochu Buddhy na rty. Muž, který obě Francouzky doprovázel, navíc napodobil pozici Buddhovy sochy, což buddhističtí věřící považují za urážlivé gesto. Úřady na podezřelé snímky upozornilo fotografické studio, kde si turisté nechali fotky vytisknout.« (Aktuálně)
7.) Opět si ze světa odskočíme domů a podíváme se na naše místní zákony. »Je politováníhodné, že lidé, kteří protestují proti odsouzení skupiny Pussy Riot na dva roky do vězení, nenahlédnou do Trestního zákoníku České republiky na § 358 a §356. Posuzovala by se snad činnost této skupiny u nás jinak? Nebo máme dvojí metr uplatňování zákona?
§358
8.) Na Slovensku by podle tamního expremiéra punkerky dostaly za takové chuligánství čtyřletý trest. "Punkerky z Pussy Riot mají štěstí, že nevystupovaly na Slovensku," píše Ján Čarnogurský na svém blogu. Podle něj by se ženy soudu za vystoupení v moskevském chrámu nevyhnuly, ani kdyby se scéna odehrála na Slovensku. Slovenský právník navíc upozorňuje na to, že na Slovensku by je stihl trest i za jejich účast na skupinovém sexu v moskevském biologickém muzeu. V Rusku tenhle prohřešek neřešili. Za hanobení víry by jim na Slovensku podle Čarnogurského hrozil trest dvou až pěti let vězení. "V praxi by dostaly asi tři roky," odhadoval verdikt soudu Čarnogurský na svém blogu. K trestu by ale ještě připočítal trest za orgie v muzeu, celkově by podle něj měly ve vězení strávit čtyři roky. (Zdroj)
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.
§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.
Názor, ať si každý již učiní sám.« (Britské listy)
9.) »Tři maskovaní sympatizanti ruské punkové skupiny Pussy Riot narušili v neděli dopoledne v Kolíně nad Rýnem v tamějším dómu bohoslužby. Světící biskup Heiner Koch zůstal při narušení bohoslužby stát u oltáře. Dva muži a žena v pestrých kostýmech byli za několik minut z katedrály vytlačeni. Kolínská policie uvedla, že proti demonstrantům bylo zahájeno trestní stíhání. Mohou být odsouzeni až na tři roky do vězení anebo dostat pokutu.« (Britské listy)
10.) V Rusku samotném se někteří diví nad nízkým trestem pro punkerky a porovnávají ho s nedávným případem, kdy mladíci pomalovali synagogu v Orenburgské oblasti svastikami a dostali za to 6 let v kolonii. Tentokrát však "liberální klika" prý dotlačila soud k příliš měkkému rozsudku (prohlášení vydavatele Lifenews a Izvestija ve vysílání MinaevLive). Kupodivu, západní demokracie nepřišly v případě zmíněného poskvrnění synanogy s žádným protestem proti tak přísnému trestu. Účastníci obvyklého talk show na MinaevLive se shodli, že punkerská skupina si na znesvěcení hlavní ruské katedrály buduje kariéru; manžel vůdkyně skupiny se teď stal v Rusku hudebním producentem č. 1.
11.) Z komentáře pod jedním novinovým článkem: "Kdyby tato "neviňátka" v jiném státě (v ČR, Británii, USA apod.) předvedla jen desetinu toho, čeho se dopustila doposud v Rusku, už by pravděpodobně nějaký ten pátek na svobodě vůbec nebyla."
"Kolik stoupenců Pussy Riot bylo nadšeno veřejnou sexuální orgií v moskevském muzeu r. 2008, které se účastnila silně těhotná Naděžda Tolokonniková v rámci skupiny Voina? Mělo to ilustrovat, jak jsou Rusové zneužíváni svou vládou. Voina předtím podpálila policejní auto (i s policistou, pozn. red.) a nakreslila obscénní obrázky na zvedací most v Petrohradě. Takové akce by vedly k zatčení všude..." (Britské listy)
12.) »Jak by asi reagovala Británie, kdyby Moskva, Singapur nebo Teherán protestovaly proti uvěznění demonstrantů od londýnského Cenotaphu?
... Postoj (zastrašit potenciální pachatele) motivoval před rokem britské soudce, aby odsoudili do vězení 1292 mladých lidí za to, že ukradli během srpnových nepokojů v anglických městech ze supermarketu láhev s vodou, tenisky anebo posílali po internetu idiotská povzbuzování k nepokojům. Soudci zničili život stovkám mladých lidí, stálo to obrovské peníze z kapes daňových poplatníků a obětem to nic nepřineslo. Nemám žádné sympatie ani pro tyto lidi, avšak, zase, zpolitizovaná reakce soudů na trestné činy byla zcela nepřiměřená.
O měsíc předtím odsoudil do vězení soud v Londýně mladého Charlieho Gilmoura, za to, že se pod vlivem drog pověsil na britskou vlajku vyvěšenou na londýnském Cenotaphu a hodil popelnicí na policejní auto. Soudce ho poslal za to na půldruhého roku do vězení, a tak pečlivě zlikvidoval jeho univerzitní kariéru. Zase, nemusíme mít pro Gilmoura žádné sympatie, víme ale, že to není mírný trest. Soudci dobře vědí, že sebekratší odsouzení do vězení je trest na doživotí.
Minulý týden se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je "silně znepokojeno" osudem ruské trojice Pussy Riot, která uspořádala a natočila obscénní PR akci.
Kázání, které dělají Británie a Amerika v této věci Rusku, je pokrytecké. Amerika a Británie odsoudily "nepřiměřené" ruské tresty pro Pussy Riot. Americká kritika přišla ze státu, který pravidelně odsuzuje občany za trestné činy spojené s drogami na 20, 30 či 40 let do vězení, vězní osoby podezřívané z terorismu v izolaci na dobu neurčitou a na doživotí odsuzuje i pachatele triviálních trestných činů, když se jich dopustili třikrát. Minulý týden oznámil americký vojenský soud, že zpravodajství ze soudu v zálivu Guantánamo s Khalidem Sheikem Mohammedem bude cenzurováno. Bylo zakázáno, aby se kdokoliv u soudu zmínil o tom, že byl Khalid ve vězení mučen, "protože by to ohrozilo bezpečnost státu". Zjevně to nemá nic společného s přiměřeným trestem ani se svobodou projevu.
Britský bezpečnostní establishment za vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna se snažil cenzurovat učebnice historie, v nichž hledal "navádění k terorismu". Zavedl soudní příkazy, uzavřené soudy a věznění na dlouhou dobu bez soudu. Učinil veřejné demonstrace bez povolení trestným činem a pronásleduje osoby, kteří vydají něco "nepřípustného" na Facebooku či Twitteru.
Kdyby nějaká rocková skupina napadla Westminsterské opatství v Londýně a před oltářem tam hrubě urazila nějakou náboženskou nebo etnickou menšinu, všichni víme, že by ministři důrazně požadovali její "exemplární potrestání" a soudci by je poslechli.« (Britské listy)
13.) »To, že my v Británii jsme "šokováni a zděšeni", že tyto tři ženy byly shledány vinnými "autoritativním režimem", je směšné.
Zrovna včera byl protivládní demonstrant v Bahrainu, víte, v té oáze demokracie na Blízkém východě, s níž se Británie bratří, protože Spojené státy to nařizují, odsouzen na tři roky do vězení za zorganizování protivládního protestu. Všiml si toho vůbec někdo v Británii?
V Americe byl odsouzen muž k více než deseti letům do vězení, protože podpálil automobil v prodejně automobilů, na protest proti pokračujícím ekologickým škodám, které ta vozidla způsobují. Hovoříme o tom? Vůbec ne. Ale kdyby se to stalo v Rusku!!Je to odporné! Pošlete Pussy Riot do Saúdské Arábie, země přátelské Británii, ať tam udělají totéž v mešitě, anebo do Izraele, ať si tam zkusí na obranu občanských práv štěstí v synagoze a uvidíte, co se stane. Proč by měly mít feministky právo uřezat velký dřevěný kříž na Ukrajině, aniž by při tom projevovaly respekt náboženské víře (dovedete si představit, co by to vyvolalo v Británii, s její posedlostí s "předpisy ochraňujícími zdraví a bezpečnost občanů na veřejnosti"?) A taky poškodily strom! V Británii by byly zatčeny a odsouzeny za celou řadu trestných činů.
Pussy Riot dostaly polovinu trestu, jaký dostali Britové za to, že vytvořili internetové stránky, které parodovaly anglické nepokoje v ulicích loni v srpnu. Ti muži v Británii byli odsouzeni na ČTYŘI roky do vězení. Není pochyb, že kdyby někdo provedl něco podobného na oltáři ve Westminsterském opatství by vyvolal stejné rozhořčení a byl by potrestán ještě přísněji. Britský establishment nemůže kázat z morálních výšin. Státem podporovaná represe je tu stejně silná jako v Rusku či v Číně.
Nejsem nábožensky založený, ale takhle nenávistná kampaň proti náboženství, kterou Guardian hájí, je k zblití. Pussy riot v důsledku této kampaně, vytvořené médii a CIA, zbohatnou. Boj za podvracení prostřednictvím vulgarit není vždycky bojem za svobodu.Podporuji právo lidí vyjadřovat své názory a pořádat politické protesty. Nemyslím si ale, že by mělo být lidem dovoleno znásilňovat druhé lidi anebo cynicky zneužívat pocitů druhých jako nástroj k vytváření publicity.
Ty ženy věděly přesně, co v tom kostele dělají a jak to bude přijato. Věděly, že lidé budou hluboce zraněni, šokováni ...« (Britské listy)
Informace v západních médiích o Pussy Riot byly velmi mlhavé a selektivní. Informace o tom, jak se Pussy Riot vysmívaly "plížení se a klanění" ortodoxních křesťanů byly jasně vynechány.
Také jsme se nedověděli nic o historii Pussy Riot, historii vypočítavých provokativních akcí, záměrně vymyšlených tak, aby byly co nejurážlivější. Například uspořádala Pussy Riot nahou orgii s těhotnými ženami ve veřejném muzeu. Nebo si žena sundala kalhotky a (něco veřejně prováděla mezi nohama) s mrtvolou kuřete v supermarketu. Při tomto nekrofilně bestiálním aktu měly ty ženy s sebou vlastní děti.
Museum a supermarket byly také natočeny a je to na internetu, pokud o tom někdo pochybuje.
Jsem si jist, že by se na internetu dalo sesbírat ještě daleko více příkladů pro srovnání s kauzou ruských punkerek, ale snad to stačilo...
* * *
Soud na punkerkami se odehrával téměř souběžně se soudem s Breivikem. Západu by právě při pohledu na strůjce tohoto masakru mohlo být jasné, jak nebezpečné mohou být pro společnost projevy krajního egoismu, zuřivosti, narcismu, vzpoury, bez ohledů na tradiční obecně lidské hodnoty. Bohužel udička s návnadou sladce vonící rusofobnímu Západu a dráždícího ho k posílení antiruské hysterie byla příliš lákavá, než aby po ní neskočil bez ohledu na jakékoliv souvislosti.
Pochybujete, že by mohl být Breivikův tak hrůzný čin duchovně nějak spřízněný s kauzou punkerek?
30.8.2012 - Moskva »Ruští kriminalisté pátrají po pachateli vraždy dvou žen, zřejmě matky a dcery, spáchané v Kazani. Vrah na místě činu zanechal krví psaný nápis: "Svobodu Pussy Riot!" Těla obou žen narozených v roce 1936 a 1974 byla pokryta bodnými a řeznými ranami a byla silně zmrzačena.« (Novinky)
18. června 2012 - Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vzkázal zadrženým punkerkám, že je obdivuje.
Předchozí příspěvek na toto téma: 823.
Administrátor
--- 29. 8. 2012
Krize v Řecku
Pomoc hladovějícím
Ruská pravoslavná církev provedla sbírku prostředků určených na pomoc hladovějícím v Řecku. Na účet Řeckého arcibiskupství převedla půl miliónu Euro. Zasláno bylo celkem 517.628 Euro. Tyto prostředky byly vybrány v Rusku dle požehnání patriarchy Kyrilla, aby pomohly nasytit ty, kteří ztratili práci a zůstali bez prostředků k existenci.
Připomeňme, že v Řecku pokračuje netěžší krize za poslední dobu. Podle posledních údajů řeckého státního statistického úřadu dosahuje míra nezaměstnanosti 26%. Mezi mládeží do 24 let je 50,8% nezaměstnaných. V rámci drastických úsporných opatření se řecký stát začal zříkat svých sociálních povinností, mj. zavírá domovy důchodců, snižuje penze a sociální dávky a zavádí nové daně. V červenci byla např. zavedena daň z nezaměstnanosti. Nyní je nezaměstnaný člověk povinen platit státu každoročně 300 Euro, a pokud vlastní příbytek, pak musí platit 620 Euro.
V takových podmínkách provádí Řecké arcibiskupství pravoslavné církve celostátní kampaň na sbírku prostředků a potravin pro chudé. Každý den rozdá jen Athénské arcibiskupství cca deset tisíc porcí jídla zdarma a k přípravě jedné porce je potřeba 0,95 Euro. Před krizí přicházeli pro bezplatné jídlo především utečenci z Afriky, Asie a zemí Blízkého Východu, dnes však podíl místních obyvatel, rodilých Řeků, dosáhl 60%. Většinou jsou to osamocení lidé důchodového věku. Pomoc hladovým je organizována i v ostatních eparchiích Řecké pravoslavné církve.
Diakonia.ru
Situace v Řecku (komentovaná fotogalerie)
 Ještě před pár lety bylo těžké si představit, že byste uviděli žebrajícího Řeka. Dnes je to realita. Armáda hladových Řeků připravených o výdělek roste každým dnem. Situaci zostřuje stále početnější zástup nelegálních migrantů, běženců (např. z Iránu). |  V Řecku se poprvé objevili lidé spící na ulicích - bezdomovci. |
 Před třiceti lety nikdo v Athénách nezamykal své domovní dveře. Dnes je situace úplně jiná. V zemi, jež se vždy vyznačovala svou pohostinností, se zdvihá vlna nevraživosti vůči cizincům, lidé jsou podrážděni. |  Sociální napětí narůstá. Lidé protestují proti záměru ministerstva zkrátit pracovní dobu na pět hodin denně. Logika vlády je prostá - zkrácením pracovní doby zajistíme snížení mezd. |
 Pro mnohé lidi zůstává církev jedinou nadějí. Nedávno byl zavřen jeden z největších státních domovů důchodců. 800 starých lidí bylo ponecháno samo sobě. Část z nich vzala církev do svého chudobince. |  Narozdíl od státu, který likviduje své sociální programy, církevní pomoc potřebným v Řecku nekončí. "Starost o bezdomovce, přestárlé, migranty a nejchudší lidi přehodil stát de facto na církev," říká Konstantin Dimtas, hlavní ředitel organizace Misie, která má na starost sociální službu Řecké pravoslavné církve. |
 Nejnaléhavějším úkolem, který dnes před Řeky stojí, je nasycení hladových. S tím má církev praktické zkušenosti. (Fotografie z jedné z farností, kde funguje dobročinná kuchyně.) |  Jen v Athénách je více než 70 farností, kde každodenně bezplatně rozdávají teplé jídlo chudým. Hlavně se jedná o osamocené důchodce nebo Řeky v předpenzijním věku. |
 Rodinám s dětmi církev adresně zasílá potravinové balíčky. Rodiče nechtějí, aby se jejich děti dozvěděly, že přišli o práci. |  Samostatnou kategorií jsou migranti z Afriky, asijských zemí a Blízkého Východu. Foto: hlavní výdejna jídla, kde 12 dobrovolníků stihne za dvě hodiny rozdělit 1,5 - 2 tisíce dvojitých porcí teplého jídla. |
 V Athénách církev rozdělí každodenně přibližně 12 tisíc porcí jídla. Po celé zemi církev rozdá asi 100 tisíc porcí. |  "Každý týden zvyšujeme o stovku počet porcí vydávaných lidem," praví hlavní tajemník posvátného synodu Řecké pravoslavné církve, diavlijský biskup Gabriel. "Nevíme však, o kolik budeme muset navýšit množství porcí už v nejbližší době." |
 Každý dostává dvojitou porci - oběd a večeři. |  Před krizí si pro bezplatné jídlo přicházeli hlavně migranti. Nyní tvoří 60% příchozích Řekové. Při tom však jen v průběhu roku 2011 přijelo do Řecka cca 1,3 miliónu migrantů. |
 Nelegální běženci z Afriky, Iránu, Iráku, Afghanistánu mají možnost přijít si sem pro pokrm. Je to pro ně otázka přežití. |  |
 Kvůli krizi přerušili téměř všichni stálí dárci a dobrodinci sponzorování církve. Přirozeně, snížily se i obvyklé příspěvky věřících. Řecká církev se však nevzdává. |  Před několika týdny otevřelo Athénské pravoslavné arcibiskupství zvláštní obchod s potravinami - je to samoobsluha, kde si každý může vzít zcela bezplatně, co potřebuje. |
 Arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným posvěcuje dobročinnou samoobsluhu. |  Všude (v chrámech, v obchodech i na athénských ulicích) se konají sbírky potravin pro hladovějící. |
 Na výzvu církve k pomoci odpověděli obyčejní obyvatelé Athén. Pro chudé shromáždili 35 tun potravin. Jak dlouho to však bude stačit? |
miloserdie.ru/
Zpráva z tisku:
Merkelová tvrdí, že hodlá udržet Řecko v eurozóně, ačkoli v Německu roste netrpělivost kvůli neschopnosti Atén dodržet podmínky finanční pomoci, píše agentura Reuters. Volker Kauder, šéf frakce CDU/CSU kancléřky Merkelové Řekům vzkázal, že není možné znovu jednat o obsahu ani časovém harmonogramu řeckého plánu úspor. Taková byla jejich odpověď na žádost Řecka získat více času na zavedení dohodnutých reforem.
Novinky.cz
P.S.
O řecké krizi - jejích příčinách a okolnostech jsme psali v příspěvku č. 810.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 824 do č. 827)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.