Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty
6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém
Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.
První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.
Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.
Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.
Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).
A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.
Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!
Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.
Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.
Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.
Závěrem
Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.
Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.
Administrátor
--- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života
Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve
Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.
Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.
* * *
U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).
Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.
Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"
* * *
Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...
Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
 |
 |
V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám. Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie? |
Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?
P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.
Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).
Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."
Administrátor
--- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon
Nové ikony a webové stránky ikonopisců
Vstal z mrtvých Kristus!
K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.
Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.
Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).
Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/
Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.
Jana Baudišová
Administrátor
--- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů
Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje
Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.
Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.
Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.
* * *
U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.
Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk
Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.
Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").
Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.
V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.
Brázda vyoraná v moravské zemi
V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.czAle zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.
Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.
Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.
Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.
Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?
Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.
Pokračování příště
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 911 do č. 914)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.