Ambon
Welcome! |
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění
Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.
"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."
Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.
"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.
Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.
"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."
"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.
Itar-tass, pravoslavie.ru
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)
Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře
V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.
Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).
Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.
* * *
Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.
Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)
Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.
Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.
Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *
Co je to vlastně caesaropapismus?
Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:
Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.
Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).
Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.
Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.
* * *
Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.
Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?
* * *
A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.
Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.
Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.
Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *
Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?
Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.
Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.
* * *
Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.
Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."
P. S.
Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)
Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 16. 9. 2013
V čem tkví české pravoslaví?
Ke svátku sv. Gorazda
![]() |
Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.
Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.
Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).
Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)
Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.
* * *
Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.
Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!
Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.
* * *
Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.
Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.
Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.
Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.
I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.
* * *
Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení
Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.
* * *
Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.
Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.
Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.
Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.
Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.
* * *
Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.
* * *
Závěrem
Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.
Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.
Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“
--- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek
Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu
Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...
www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 935 do č. 938)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.