Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 1. 1. 2014
Neděle praotců Božího národa
Svátek všech starozákonních svatých žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroků až po Zachariáše a Jana Křtitele
V tuto neděli (druhou před svátkem Narození) si připomínáme tu dlouhou cestu, kterou lidstvo urazilo od stvoření ke Spasiteli. V řetězci slavných osob však nacházíme i svou vlastní historii. Jednak tím, že skrze Krista jsou to nejen židovští praotcové, ale i praotcové křesťanů, ale také tím, že všichni v sobě nosíme historii celého lidstva a každý je touto historií formován, čili je do jisté míry jejím plodem. Nikdo sem nepřišel jako naprosto "nepopsaná tabule", nikdo sem "nespadl z měsíce" (metaforicky míněno), každý je plodem, který visí na nějaké větvičce košatého stromu lidstva a je od svého početí a narození s tímto stromem spojen.
Podle posledních výzkumů molekulární biologie a genetiky je vzpomínka na to, co zde bylo před námi, zapsána v člověku i na genetické úrovni. Člověk se tak může rozpomínat na zážitky svých dávných předků, jako by to prožíval v jejich kůži. (Někdy se pak takové vzpomínky mylně prohlašují za důkaz reinkarnace a minulých životů.)
Od samého počátku lidstva platí, že člověk má vždy na výběr, vždy může volit. Tuto možnost Bůh pro člověka pečlivě zachovává a v tom je lidská velikost. Vždy si člověk může vybrat, jak se zachová, a vždy si může zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, ač za to pak možná bude muset zaplatit (životy svatých nejsou vlastně o ničem jiném, než právě o tom, jak tito stateční lidé volili dobro, neboť si tak zamilovali Boha, že by pro něj učinili cokoliv). Někdy to znamená i postavit se proti většině (což Bible mnohonásobně schvaluje, např.: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo" (Exod 23,2); nebo viz novozákonní upozornění apoštolům: "vyobcují vás ze synagog" či "budou vás zabíjet" atd.). Jsem přesvědčen, že pro Boha není důležité, zda je ta či ona osoba součástí většiny, nýbrž zda se drží dobra, pravdy a spravedlnosti.
V prvních staletích křesťané silně prožívali tuto volbu mezi dvěma cestami a chápali ji jako jeden ze základních pilířů svého křesťanského myšlení. Konec konců vyjadřoval se v tomto smyslu i samotný Pán Ježíš. A motiv dvou cest nalézáme i v dalších starých literárních památkách (od Didaché až po liturgii sv. Basila). Otevírají se nám tedy vždy dvě cesty - dobra a zla, a můžeme je nahlížet z různým prismatem jako:
cesta světla a cesta tmy - tj. cesta vidění a cesta slepoty;
cesta úzká a cesta široká - tj. cesta namáhavá a cesta pohodlná;
cesta Božích přikázání a cesta hříchu - tj. cesta poslušnosti a cesta vzpoury;
cesta k sobě a cesta od sebe - tj. cesta do sebe a cesta ze sebe;
cesta života a cesta smrti.
Jedná se stále jen o ty samé dvě cesty, jen je nahlížíme v různých rovinách. Tyto dvě cesty mělo před sebou lidstvo už od samého počátku své existence, čili stály již před Adamem a Evou. V jejich případě měl (kromě roviny poslušnosti či vzpoury) zvláštní význam právě onen náhled: cesta k sobě a cesta od sebe. První lidé byli stvořeni jako kontemplující bytosti, duchovní zřeci, tj. bytosti hledící do sebe, nacházející v sobě světlo. Skrze soustředěnost na své nitro byli spojeni s Bohem a potažmo s ostatním stvořeným světem, jemuž rozuměli na základě poznávání podstaty každého stvoření, nikoliv přes zkoumání jeho vnější podoby čili vnějškovým pozorováním. Tak mohl Adam nazírat podstatu stvoření, tj. jako ten, kdo ví a zná vnitřní povahu všeho, dávat jména zvířatům (Gen 2,19-20). Toto je cesta pravého poznání, nikoliv poznávací cesta materialistické vědy, která vede člověka od sebe a do klamu. Cesta k sobě je cestou vnitřní nerozdělenosti, nerozptýlenosti čili jednoty, která se děje v Duchu Svatém. Naši duchovní starci nás i dnes vybízejí, abychom se k tomuto stavu mysli vrátili, neboť není jiného způsobu řešení toho politováníhodného stavu, do něhož se naše nitro tím neustálým rozptylováním vnějšími věcmi dostalo. Mluví proto o nutnosti nastolení vnitřní prostoty, jednoty, celistvosti čili čistoty.
Jak můžeme z této perspektivy nahlédnout pád člověka? Když chtěl ďábel svrhnout lidi z jejich místa Bohem ustanovených vládců světa a připravit je o jejich vnitřní sílu, kterou čerpali z napojení na své kořeny, chápal velice dobře, že musí zaútočit právě na páteř rajského způsobu lidské existence - tj. na stav jejich mysli. Pokusil se tady odvést zření Evy od kontemplace, tj. odvrátit její vnitřní zření od nitra k vnějšku. Začátkem tohoto procesu bylo (a je) zapříst s člověkem besedu zvenku, a tak přitáhnout vnitřní zření lidí k sobě, tj. vytáhnout ho ven. Čili vzbudit v Evě zvědavost a rozptýlit její pozornost.
Dalším krokem bylo (a je) zpochybnit důvěru člověka v Boha. Absolutní důvěra v Boží prozřetelnost byla a je podle starců základem skutečného duchovního života a vztahu člověka k Bohu. A v tu chvíli Eva pohlédla na strom a všimla si, že jeho ovoce je lákavé a vypadá chutně (Gen 3,6). Ona zřejmě ty plody doposavad vůbec neznala z jejich vnější stránky, znala vše jen z hlediska jejich očím skryté povahy. A pak se v ním probudila první klamná vášeň - chuť, touha.
Pak se otevřely jejich vnější oči (tj. poznávací síla duše se přesunula od vnitřní kontemplace k tělesným smyslům) a tím se zavřelo jejich vnitřní zření. Projevilo se poznáním nahoty a bláznivých chováním i myšlením - chtěli se před Bohem skrýt v roští. Zhloupli, objevilo se sobectví, vstoupilo do nich zlo a začali mít z Boha strach.
Mysl člověka už pak nezná jen dobro, ale zná (tj. "umí", "dokáže činit" nebo "je sjednocena s") dobro i zlo. To v praxi bude znamenat, že se snadno propadne do tak roztříštěného stavu, že je v ní více zla než dobra, případně je zlem úplně pohlcena, jako se to stalo v době předpotopní (Gen 6,5), a jak se k tomu blížíme pomalu i dnes (na konci světa má svět být v podobném stavu jako před potopou, viz Luk 17,26).
Když člověk vyjde ze sebe, ztratí světlo i skutečné poznání, stává se zatemněným a hloupým. Začne čerpat poznání z vnějších zdrojů (to je zárodek současné vědy; mimochodem, vědecké poznání bylo velice pokročilé i v předpotopních dobách, jak svědčí archeologie a nejstarší památníky; v některých ohledech předčilo i naši dobu). Takový člověk začne popírat Božího Ducha a stává se "pouhým tělem". Život z něj rychle uniká; Bůh totiž bere od člověka svého Ducha, protože člověk v sobě Božím Duchem opovrhuje. To se dělo v předpotopním pokolení a podle biblického proroctví se tak bude dít i v dobách posledních.
V českých překladech se uvádí něco ve smyslu: »Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let."« (Gen 6,3) Ruský překlad výstižněji postihuje podstatu věci: "nebudou tito lidé věčně opovrhovat mým Duchem, vždyť jsou jen tělem". Tělesný život, resp. omezení člověka na tzv. "tělesné myšlení", je v principu pohrdání Božím Duchem, který do nás byl vložen, je to pošlapávání Božího daru života. Proto "je přátelství se světem nepřátelstvím vůči Bohu". (Jak 4,4)
* * *
Jedním z důsledků toho, že si lidé zvolili cestu vnějškovou, čili cestu tmy a smrti, byla nepopiratelná skutečnost, že přestali vnímat a uskutečňovat spojení všeho se vším - ale hlavně své spojení s Bohem, v němž vše počíná, vše z něj vychází a vše v něm koření. Tím nastaly změny v přírodě - zvířata se ocitla bez svého pastýře a stala se ztracená ve světě, vydaná na pospas zlu. Především se však lidé začali cítit vzájemně odděleni, zásadně odtrženi jeden od druhého. Vidíme to zřetelně na chování Adama a Evy před Bohem, když Adam svaluje vinu na Evu a ona zase na hada. Nikdo z nich už nechce vzít vinu druhého na sebe, aby napravil chybu, která se stala. O nějakou dobu později Kain zabije Ábela, což by nikdy nemohl učinit, kdyby vnímal svou jednotu s ním a chápal, že vraždou bratra zabíjí i sám sebe.
Příklad Božího člověka, který z lásky k člověku bere na sebe cizí vinu, ukáže až mnoho tisíc let po odchodu lidí z ráje Ježíš Kristus na kříži.
Dokud budeme hledět jen na povrch a budeme mít jen tělesné (tj. vnějškové) myšlení, budeme stále vrahy svých bratří. Zabíjíme je úmyslně i neúmyslně svým duchovním stavem, který je slepý k hlubinné jednotě všeho, zato si však bedlivě všímá povrchních rozdílností. Z toho se pak nemůže nezrodit závist, zloba a hněv na jedné straně a bezohlednost či egoismus na straně druhé. Z bezohlednosti se rodí prosazování svých představ a ambicí. Z hněvu se rodí vzájemné sváry, útoky, boje a války. Tak kypí zlo ve světě (a případně i v církvi). Dokud lidé neupřou své zření do nitra a nenajdou vnitřní jednotu, která jde ruku v ruce s pokorou, nebude ani vzájemného souhlasu ani míru ani lásky. Jak rozetnout tento gordický uzel zašmodrchaného zla? Jak rozetnout hada nekončící odplaty požírajícího vlastní ocas? Jedině napodobením Kristova příkladu - vzít cizí vinu na sebe.
Srbský starec Tadeáš (známý jasnozřivý starec, který nedávno zemřel) naléhavě vysvětloval, že lidé jsou vzájemně neuvěřitelně spojeni, ale bohužel si nemohou toho všimnout a pochopit to. Kdyby si uvědomovali, jak jsou spolu propojeni, že jsou jako výhonky vyrážející z jediného kořene, které sice nad povrchem budí zdání, jako by to byly zcela samostatné stromky, ale neviditelně - pod povrchem - jsou srostlé, pak by si lidé nebyli schopni ubližovat. Věděli by - a prožívali by ve svém nitru - že cokoliv člověk byť jen ve špatných myšlenkách páchá proti jinému člověku, je vlastně sebevraždou, čili ubližuje a škodí sám sobě. Takovou sílu má naše vzájemné propojení. Pochopit to však lze jen skrze Boha a pomocí modlitby (tj. obrácením našeho duševního zraku od věcí vnějších do svého nitra).
Starec pokračuje: Když se z celého srdce obrátíme k Bohu, je to neuvěřitelná energie, kterou má člověk k dispozici a je schopen pohnout vším, co existuje, dokáže zastavit slunce, může učinit zázrak. Bůh je všude, a co si přeje, to se stane. Kdyby se lidé obraceli k Bohu, byla by jiná situace ve společnosti (i v církvi, dodávám já), jenže lidé jsou příliš obtěžkáni materiální stránkou a ta stránka zakrývá to dobro, co v nich je. Bůh se zjevuje jako život a energie, které dává všemu stvoření - všude kolem nás je život. Nejsme k tomu zázraku tak trochu slepí?
Starec Tadeáš vidí v samotném životě nejen projev Boží, ale přímo Boží zjevení. To jsou ty kořeny, které máme všichni společné - život. Sdílíme jeden a ten samý dar života.
Ke znovunalezení toho, co bylo ztraceno, a k ukázání cesty zpět bylo potřeba, aby si lidé nejprve "vychutnali" cestu, na niž nerozumně vykročili, a přesvědčili se o její naprosté mylnosti a klamnosti, a hlavně aby se součástí jejich přirozenosti stalo činné pokání. Lekci pokory a poslušnosti Božím ustanovením, na nichž je založen tento svět, je věnováno několik dalších tisíciletí lidských dějin.
Toto dějinné putování je lemováno postavami praotců, kteří jsou jako milníky oné dlouhé a strastiplné cesty. Na nich vidíme lidské vzestupy i pády a pokání, na jejich osobách vidíme Boží působení, které určuje směr této cesty, ale kráčet po ní musí člověk sám a cíl je sice vidět v mlze proroctví a zaslíbení, a je zároveň tak daleko i tak blízko. Na všech praotcích vidíme jako to podstatné jejich volbu - jak obstáli, když měli volit. Byli to lidé a dopouštěli se chyb (někdy dramatických), ale po každé chybě se člověku hned otevírá další volba - kát se či se zatvrdit? A tahle volba je snad ze všech nejdůležitější.
Praotcové nám neukazují příklady bezchybnosti či neomylnosti, ale víry a pokání. A tím připravovali cestu pro příchod Spasitele. Je to cesta, při níž se člověk učí poznávat Boží obraz v sobě a toužit po obnovení ztracené Boží podoby. Učí se chápat, že žije-li člověk v poslušnosti Boží vůle a Hospodinových přikázání a utváří-li své myšlení v duchu pokory, přichází do jeho nitra světlo.
Když bylo na světě už dost lidí, kteří byli připraveni a měli srdce otevřená dobru, narodil se Boží Syn, aby ukázal lidem příklad - člověka dokonalého, Boží podobu v plnosti - a aby svým spásonosným dílem otevřel pro lidi novou a nejvyšší cestu ke sjednocení s Bohem. Těmi připravenými lidmi máme na mysli samozřejmě Matku Boží a dále svaté apoštoly, kteří tak milovali Krista, že by pro něj učinili cokoliv - a také to učinili - včetně mučednické smrti. A svým příkladem to učili další a další následovníky. Díky tomu, že bylo na světě už velice mnoho takových lidí připravených přijmout Krista, mohla vzniknout Církev, v níž Bůh spolupracuje s lidmi. Tak začíná nejslavnější éra celých lidských dějin po opuštění ráje. Vidíme vzcházet Slunce spravedlnosti - Krista - nad lidstvem.
* * *
Jestliže první příchod Kristův byl svítáním nad našimi dějinami, pak jeho druhý příchod bude předcházen soumrakem. Žijeme v době houstnoucího šera. Nad světem se stmívá. Stále tu však jsou lidé, kteří se nechtějí přizpůsobovat tomuto potemnělému věku, lidé se srdcem otevřeným pro Krista a připravení obětovat sami sebe jako živá a svatá oběť, která je tou pravou duchovní službou Bohu milou, jak to po nás žádá Boží slovo (Řím 12,1-2; pravosl. překl.). A to je nadějí v nadcházející době zmatku, kdy se vše propadá do chaosu. Obávám se, že tato doba zásadním způsobem otřese i Církví. Možná, že nic už nebude tak, jak to bylo. Ti, kteří se nebudou s lítostí ohlížet za světskou Sodomou, utekou do hor (Mat 24,16). Kdo nebude mít světlo v sobě, nikde venku je již nenalezne.
Je doba filipovského půstu, kterým se připravujeme na svátky Narození Kristova. A postní doba je nadmíru vhodná, abychom se cvičili ve schopnosti oprostit se od všeho, co nás vyvádí ze sebe, co nás rozptyluje, drolí naši duši, tříští naše vnitřní síly. Půst je dobou vhodnou ke koncentraci, soustředění a nalezení úzké cesty světla a života vedoucí nás zpět k sobě. Je to návrat k principům Božích přikázání, k pokoře a tichosti, k milování Boha i lidí. Je to cesta světla a života.
Pak můžeme oslavit nadcházející svátky nejen vnějškově, formálně či folklórně, ale především vnitřně, když se Kristus narodí v jeskyni našeho srdce.
Administrátor
--- 28. 12. 2013
O malém svátku s velkým významem
Ke svátku početí přesv. Bohorodice
Svátek vzpomínající na událost, kdy byla svatou Annou a Jáchymem počata Panna Marie, patří k menším svátkům pravoslavného kalendáře. Událost, k níž se vztahuje obsah tohoto svátku, je však významná, protože patří k počátku, od něhož se odvíjejí dějiny naší spásy. Vždyť na příchod Panny Marie již bezprostředně navazuje příchod Spasitele. Proto je dnešní den vzácný, ač poněkud skrytý nenápadností tohoto malého svátku. Leč velké věci se často dějí v skrytu, když zraky mocných tohoto světa jsou obráceny jinam.
Jak ví pravoslavný teolog, v pojetí dnešní události tkví i jeden z výrazných rozdílů mezi věroukou pravoslavné a římskokatolické církve. Zatímco pravoslavní vyznávají, že událost početí nastala sice s přispěním Božího zázraku uzdravujícího neplodnost manželů Jáchyma a Anny, avšak jinak v principu přirozeným způsobem, tak západní křesťané nad to ustanovili dogma povyšující početí Panny Marie ve sv. Anně na zcela mimořádnou událost, vymykající se v samotném svém principu lidské přirozenosti. Toto dogma totiž stanovuje, že se jednalo o tzv. "neposkvrněné početí", při němž došlo k uchránění počaté Panny Marie od přirozeného poskvrnění tzv. dědičným hříchem. Mělo se jednat o mimořádný a jedinečný Boží zásah související s tím, že v budoucnu se Panna Marie stane matkou Kristovou, a proto bylo potřebné a nutné nedopustit, aby Matka Boží trpěla jakoukoliv poskvrnou způsobenou lidským hříchem. Tolik západní učení.
Tomuto rozdílnému pojetí stojí za to se u příležitosti letošního svátku trošku věnovat - a to hned ze dvou důvodů. Jedním je skutečnost, že specificky římskokatolické dogma o neposkvrněném početí proniká částečně i do pravoslavné církve. Jako všechny odchylky od střízlivé pravoslavné duchovnosti má totiž toto dogma kolem sebe jakýsi opar vroucí zbožnosti a větší úcty k přesv. Bohorodici. Z hlediska pravoslavné střízlivosti má však tato západní mariánská zbožnost spíše sentimentální charakter. Zastáncem tohoto nepravoslavného dogmatu byl prý leningradský metropolita Nikodim (Rotov) a veřejně se k tomu hlásí i nejméně jeden z kněží naší místní církve. Taková příchylnost k nepravoslavným dogmatům je samozřejmě z hlediska pravoslavnosti dané osoby jistým problémem. Druhý důvod k tomu, abychom se tímto tématem trošku zabývali, je skutečnost, že se za rozdílným západním a východním pojetím skrývá podstatný rozdíl v pohledu na princip naší spásy. A to už není nic bezvýznamného.
Na rovině teologie stojí za ustanovením dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie změna západního myšlení a církevního učení o tom, jakým způsobem zachránil Spasitel člověka od hříchu, a potažmo tedy změna víry a zbožnosti. Tak tedy k jádru problému - nyní probíraný dogmatický rozdíl mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví vyplývá z toho, že principiálně rozcházejí v řešení zásadní otázky: "Jakou lidskou přirozenost přijal Spasitel od Panny Marie? Čili v jakém stavu byla lidská přirozenost narozeného Ježíše Krista. Bylo to lidství neposkvrněné hříchem, které měl Adam před svým pádem, nebo to bylo lidství raněné pádem do hříchu, lidství poskvrněné, smrtelné, poškozené a nemocné?"
Hledání odpovědi na tuto otázku, není žádnou scholasticky nepodstatně hnidopišskou zbytečností. Naopak - je to samotné východisko našeho přemýšlení o tom, jak jsme byli spaseni, v čem vlastně tkví spása lidstva. A z toho následně plynou i úvahy, co činit a jak žít, abychom spěli ke spáse. Je to klíčový bod teologického oboru nazývaného soteriologie. A to jsou podstatné věci, od nichž se přece odvíjí celý způsob a charakter zbožnosti.
Západ vnímá spásu člověka spíše juridickým prismatem, jehož jádrem je teze o tom, že svým hříchem člověk urazil Boží spravedlnost, a proto musí umřít. Kdyby mu Bůh odpustil hřích jen tak, prostě kvůli své dobrotě, pak by to znamenalo, že Bůh není spravedlivý. Aby mohl Bůh člověku odpustit, musí být této uražené spravedlnosti přineseno zadostiučinění, a to učinil Boží Syn na kříži, na němž vzal na sebe spravedlivý Boží trest za hříchy celého lidstva. Taková je (stručně podáno) západní soteriologie. Proto si západ ze všech různých biblických pojmů pro záchranu člověku nejvíce oblíbil slovo "výkup", jako termín dobře odrážející právní podstatu tohoto způsobu myšlení.
Z našeho hlediska je termín "vykoupení" sice biblický, ale používaný svatopisci spíše v pedagogickém nikoliv dogmatickém kontextu. Neupíná se tedy k podstatě, ale má tehdejším lidem, kteří byli zvyklí na otrokářské reálie své doby, přiblížit osvobození člověka Kristem od otroctví hříchu. A v tomto kontextu je bezesporu výstižný.
Zatímco západ se vydal spíše racionalisticky-právní cestou myšlení a zbožnosti, tak pravoslavná teologie a spiritualita má terapeutický charakter. V největší stručnosti můžeme naše vidění situace popsat takto: hříchem do sebe člověk vpustil smrt, jeho lidství bylo poškozeno a onemocnělo. Ježíš Kristus uzdravuje naše nemocné lidství tím, že je přijal na sebe, do své boholidské osoby, v níž je vyléčil bezprostředním dotykem svého Božství. Když jsme kdysi ztratili přístup k Bohu, pak dnes spojením s Kristem se stáváme účastni jeho "kristifikovaného" lidství, tj. uzdravujeme se a získáváme tím přístup i ke Kristově Božství. Proces uzdravování našeho lidství začíná vtělením Božího Syna a dokonává se na kříži, na němž z lásky k člověku Kristus přijímá i utrpení a smrt - to poslední, co ještě zbývalo přijmout z našeho údělu, a Vzkříšením, jímž je uzdravení lidství uzavřeno a zjevuje se ve své slávě.
Z toho je zřejmé: aby mohl Kristus uzdravit padlé lidství, musel Boží Syn při svém vtělení přijmout od Panny Marie právě toto nemocné a smrti propadlé lidství. Dle staré christologické teze: Co na sebe Boží Syn nepřijal, to není uzdraveno a potažmo ani spaseno. Z toho vyplývá, že dle našeho pohledu na spásu člověka nejen nemohlo ale ani nesmělo být početí Panny Marie neposkvrněným. Panna Marie musela mít stejné lidství jako my, aby je mohla předložit Lékaři k léčení; čili aby od ní mohl toto nemocné lidství přijmout Spasitel a uzdravit je, což je klíčem k naší spáse.
Jedním z důkazů správnosti našeho myšlení je skutečnost, že v evangeliích vidíme na Ježíši Kristu všechny projevy nemocného lidství. Vidíme, že Kristus trpěl hladem a žízní, trápil se, cítil smutek a úzkost, plakal, potil krev. Především pak byl smrtelný - od okamžiku, kdy se Pán Ježíš jako vtělený Boží Syn narodil, už musel jednou také zemřít. Kdyby na sebe Boží Syn při svém vtělení přijal lidství, jaké měl Adam před pádem, byl by tělesně nesmrtelný, netrpěl by žádnou tělesnou ani duševní mukou. Tak to však hlásá západní víra, která na otázku, proč tedy Pán Ježíš např. plakal, odpovídá: "Protože chtěl zaplakat. Bylo mu smutno, protože chtěl být smutný atd." Z našeho hlediska pak ale tato odpověď navozuje takové pojetí spásy, které spíše připomíná jakousi hru.
Při početí Panny Marie tedy Bůh svým zázrakem odstraňuje překážky způsobující neplodnost manželského páru Jáchyma a Anny, a samotné početí se pak děje zcela přirozenými cestami. Panna Marie je následně Boží prozřetelností výchovou v Jerusalemském chrámu chráněna před pokušeními světa a pádem do osobního hříchu, a proto zůstává přečistou, jak ji vyznáváme. Titul "přečistá" se však vztahuje k jejímu osobnímu životu, nikoliv k nějakému výjimečnému (ba, co dím: unikátního) stavu její přirozenosti. A v tom je její velikost ve smyslu příkladu pro nás! Je stejným člověkem jako my, a proto se můžeme snažit ji napodobit. Těžko by mělo smysl snažit se napodobit toho, kdo je jinou bytostí, resp. má jinou přirozenost než my. Taková snaha o napodobení by měla zase jen charakter nějaké hry, resp. jakéhosi předstírání, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme.
Jak tedy uzavřeme toto krátké pojednání?
Snad je z výše napsaného zřejmé, že tu nejde jen o rozdílnost v dogmatické problematice. Jedná se o způsob myšlení. Čili jak smýšlíme o Bohu, o Kristu, o spáse a o věčnosti. Domnívám se, že mít správný způsob myšlení o spáse a potažmo o křesťanství je důležitější než formální vyznávání dogmatu. Jenom když hledíme na věci ze správného úhlu, můžeme uvidět to, co je podstatné. Je potřeba spatřit, jak se věci mají - čili jak na tom jsme a co s tím Bůh učinil a jak jeho medicínu správně užívat.
Dokážeme-li alespoň mlhavě nahlédnout náš nemocný stav, hlubinu bídy lidské duše po Adamově pádu do hříchu, začne se před nám odkrývat, proč přišel Kristus.
Když přicházíme ke kalichu a přijímáme přečisté Tělo a Krev Kristovy, spojujeme naše nemocné lidství s Kristovým uzdraveným lidstvím, s lidstvím očištěným a zbožštěným, a tak se dle míry naší připravenosti děje na nás to, o čem hovořil ap. Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus." Kristus uzdravil naše padlé lidství, které přijal od své Matky, a když se s ním spojujeme vírou, svatými Tajinami a ctnostným životem, uzdravuje i naše lidství od rozkladu hříchem.
(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
* * *
Dnešní svátek nás také učí, že Bůh stále pracuje a v skrytu chystá velké věci. Zdá se, že do budoucna budeme muset projevovat více smyslu, pro tuto skrytou Boží činnost, která je sice nenápadná, ale přesto je slavnější a významnější než cokoliv z tohoto světa. Tak chápali svou zbožnost a praktikovali víru první křesťané, kteří se necpali mezi mocné a nechtěli rozhodovat o státních věcech, ale žili stranou od marnosti světa své životy, které byly velké tím, co z nich učinil Bůh. Dodnes známe podrobnosti té dlouhé řady životů obyčejných křesťanů, z nichž si Bůh učinil své svědky (martyry). Ve své době to byli mnohdy společensky zcela bezvýznamní lidé. Ač jsou mezi nimi i nějací slavní a společensky uznávaní hodnostáři, většina svatých taková nebyla. O naprosté většině správců, oblastních vládců a ctihodných občanů dnes nevíme nic; o svatých, kteří pod těmito vládci trpěli, však čteme dodnes.
Když otěhotněla sv. Anna, kdo v tom viděl něco velkého a kdo vlastně o tom vůbec věděl? Jedině Jáchym a Anna chápali z andělského zjevení, že se tu děje něco nadmíru významného. Pár sousedů se snad radovalo s nimi z toho, že ti tak dlouho neplodní manželé budou mít děťátko. Ale představení starozákonní církve o tom nevěděli vůbec nic; dál kuli své pikle jak doběhnout Římany. A Římané - ti byli takových věcí nekonečně vzdáleni - nadále se opájeli pocitem světovlády a uspokojením, že přinášejí do všech končin tu jedinou pravou civilizaci. Herodes se stále jen třásl o svůj trůn a prováděl krvavé čistky v okruhu svých blízkých. Bůh nekonal spásu ani skrze jedny ani skrze druhé ani skrze třetího, nýbrž skrze neznámé staré bezdětné manžele.
Podobně jako to bylo v době Jáchyma a Anny, jako v době prvotních křesťanů, tak je to i dnes. To hlavní a co je významné v Božích očích se neděje před objektivy novinářů. Skutečně veliké věci se dějí ve skrytu při každé Božské liturgii a v osobních životech křesťanů. Tam se dějí ty velké bitvy a případně i velká vítězství - každá almužna, každý projev křesťanské lásky, každá upřímná modlitba a hlavně každá Božská liturgie.
V uplynulých staletích jsme si zvykli, že církev mluví do společenských záležitostí, veřejně se vyjadřuje a ovlivňuje svět. Kráčíme do doby, kdy si budeme zřejmě muset tomuto odvyknout, protože udržení tohoto společenského vlivu nebude nadále slučitelné se zachováním křesťanského ducha. A bez tohoto ducha není pravá modlitba a bez ní nezachrání jen samotné křesťanské věrovyznání člověka, i kdyby každodenně podepsal seznam všech věroučných dogmat a honosil se svou pravoslavností.
* * *
Svět dnes budí dojem, že se už definitivně a úplně zbláznil. Všude jen zvěsti o válkách, převratech a konspiracích. Zápasí se o zbytky nerostného bohatství a o poslední kousky světa, které ještě nejsou uchváceny pařáty mocností. Pár vládychtivých skupin bojuje o vliv, o hegemonii a dominanci nad světem. Jejich krutost vidíme na tom, s jakou lehkostí prolévají cizí krev. Nerozumné lidské masy jsou podněcovány ke vzpourám a převratům, aby samy rozbily své státy, přijaly cizí nadvládu a staly se otroky nějakých nadnárodních elit. Vše je zpřevrácené, nemravnost je vychvalována jako ctnost, zvrácenost a patologie jsou glorifikovány jako výkvět civilizace; kultura dopadla na dno dekadence, ty nejdávnější pilíře, na nichž stojí lidská přirozenost, jsou vesele káceny. Někdo na nás používá triky, proti nimž lidi nemají obranu - pokud nemají křesťanského ducha.
Alexij Osipov používá výstižné podobenství o bláznivém stavu lidstva. Jako by se potápěl Titanic, ale pasažéři místo snahy o záchranu začali v nastalém chaosu bojovat o lepší místa na palubě, okrádat se vzájemně, rabovat kajuty. Prostě blázni. Vědí, že za chvilku je po nich, ale tu chvilku využijí k loupežím.
Tento poblázněný světský duch zřejmě nemůže neproniknout do církve. I zde se pak setkáváme s politikou, zápasem o moc či vliv a s prosazováním svých ambicí nebo představ. Aktéři církevních sporů a jejich družiny se mnohdy už ani nepokoušejí alespoň předstírat dobrotu, tichost, soucit, poslušnost a pokoru - a to vše v předvečer druhého příchodu Kristova. No, dobře, asi to tak musí být. Nejspíše to Boží prozřetelnost dopouští, aby se křesťané něco naučili, aby dostali lekci, která je důležitá pro dobu, do níž jsme zrovna vstoupili. Možná je to lekce, která tak hluboce souvisí s naším malým svátkem: důležité věci se dějí ve skrytu, v ústraní. Čili nikoliv v pompě církevní slávy, pod lustry katedrál a v lesku moci nejvyšších církevních postů či za účasti zahraničních návštěv. To, co je na křesťanství a na našem způsobu života podstatné, se odehrává v konkrétních křesťanských skutcích právě na té nejnižší hierarchické úrovni - v životech křesťanů: v jejich modlitbě a duchovním zápasu. A k tomu máme zřejmě upnout svou pozornost.
Administrátor
--- 24. 12. 2013
Z došlé pošty
Nová kniha: Sláva Bohu za vše
 |
 |
Dovoluji si vám nabídnout právě vydanou knížku "Sláva Bohu za vše".
Jde o překlad duchovních poučení světců ruské církve 19. století.
V knížce najedete:
výběr z poučení Amvrosije Optinského, poučení sv. Serafima Sarovského (pokud je nám známo, tak poprvé kompletně v češtině), úryvky z knihy "Můj život v Kristu" od sv. Jana Kronštadského, a podstané úryvky statě "O prelesti" od sv. Ignatije Brjančaninova.
V druhé části knihy je modlitboslov (ranní a večerní modlitby, paschální hodinky, akathist Sláva Bohu za vše a další modlitby).
Překlad: o. Antonij Drda.
Kniha má 200 stran formátu A6 a stojí 100,- Kč + poštovné (v Praze je možné domluvit se na osobním předání).
V příloze najdete náhled titulní stránky a ukázku.
V případě zájmu mi napište na mail JPreucil/zavinac/seznam.cz
V Kristu
Jiří Přeučil
Administrátor
--- 22. 12. 2013
Z došlé pošty
Na webu pražské eparchiální rady byl zveřejněn dopis emeritního metropolity vl. Kryštofa biskupům
Emeritní metropolita českých zemí a Slovenska
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Těšov 20.12.2013
Drazí vladykové, modlíme se spolu s bratřími v našem monastýru, věříme, a neztrácíme naději, že v nejbližší době nám Bůh pomůže překonat všechny problémy a naše církev bude dál v pokoji pracovat ke spáse lidských duší jí svěřených. Naneštěstí se opětně dovídám, že někteří mou osobu spojují s jednáním těch, kteří se protiví Posvátnému synodu. Již několikrát jsem toto nařčení odmítl a obracel se na vás členy Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, abyste mi pomohli je vyvrátit. Nedávno, a já věřím, že to bylo pouze pod tlakem okolností, arcibiskup Simeon ve svém prohlášení ze dne 9. 12. 2013 napsal, že ostatní členové synodu si vybrali cestu vzpoury a rozkolu a jsou nekanoničtí. Toto prohlášení je skutečně nebezpečné a vybízí k rozkolu. Rád bych vás proto ubezpečil, s plnou odpovědností, jako dlouholetý archijerej a bývalý kanonický představitel naší Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, že Posvátný synod má právo většinou svých členů ustanovit i odvolat dočasného správce metropolitního stolce. Prosím vás, i když jste byli v poslední době nějak pohoršeni, abyste zachovali jednotu naší církve, která je velikým a vzácným darem Svatého Ducha.
V lásce Boží Váš
+ Kryštof
Monastýr Proměnění Páně
Milíkov - část Těšov č. 37, 350 02 Cheb,
CZECH REPUBLIC,
Zde v PDF
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1439 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 959 do č. 962)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.