1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1008: #

Administrátor --- 20. 5. 2014
O lidské nedověře a jednom důkazu pro víru

K čemu může člověka dovést nedostatek víry

Dnes bych se rád dotkl dvou pašijových témat, která spolu zdánlivě nesouvisí. Jako východisko k této úvaze použiji Jidášovu zradu, abych se dobral k zásadnímu tématu víry a hlavně k tomu, co nám Bůh ve své dobrotě na podporu víry zde zanechal.

Už jsme psali o Jidášovi, jehož smutný způsob chování se dnes stal nečekaně aktuálním tématem. Jidášův skutek je většinou hodnocen z hlediska charakterového poklesku nebo z hlediska učení o vášních a duchovní nemoci člověka. Tento hrůzný čin však v sobě nese ještě jeden rozměr, který bývá tak často přehlížen. Je to rozměr nevíry, nedůvěry Bohu - jedná se vlastně o pokračování Adamovy ztráty důvěry v Hospodina, což mělo za následek spolčení se satanem a potažmo smrt člověka.

Podle některých exegetů byl Jidáš nespokojen s tím, že Kristovo království není z tohoto světa. Měl jiné představy o tom, jak by se Mesiáš měl chovat - čili jak by Bůh měl jednat. Byly to - pro tehdejší židovstvo typické - dobové představy, založené na nejpovrchnějším chápání biblických proroctví o Mesiáši. Touto optikou byl Mesiáš viděn jako politický vůdce židů, který z nich má učinit národ vládnoucí nad ostatními národy. Těmito představami byli v nějaké míře postiženi prakticky všichni tehdejší židé, a tudíž nebyly cizí ani apoštolskému kruhu. Ježíšovo opakované upozorňování na to, co "se mu má státi" (zatčení, mučení, kříž), naráželo mezi apoštoly na nechápavost.

Jak se zdá, Jidáš se od apoštolů v tomto ohledu neodlišoval a stejně jako oni se opájel mesiánskými fantaziemi, ale lišil se od ostatních apoštolů mimořádnou mírou egoismu, když si umínil, že prosadí své názory, a to jakýmkoliv způsobem. Usmyslel si, že vezme věci do své režie, nebo - řečeno dnes módním termínem - stane se Ježíšovým "koučem". A tak (jako impulz k rozvinutí Mesiášova "vnitřního potenciálu", jak říkají koučové) se rozhodl přinutit Božího Syna k pořádné akci, která konečně bude podle Jidášových představ. Domníval se, že vydá-li Krista nepřátelům, donutí Pána Ježíše, aby si na soudu před Kaifášem na obranu povolal legie andělů, a tím dostane Kristovo království příštího věku i svůj velkolepý pozemský rozměr už tady a teď. Jidáš nejspíš snil, že si jeho Učitel poté nejprve srovná účty s kolaborantským saducejským kněžstvem, pak zaměří svůj rozlícený pohled na římské okupanty a následně už bude brát jeden národ za druhým a kdo nebude sloužit Izraeli, zahyne (jak se to píše v Is 60,12). Že by se židovský Mesiáš mohl nechat mučit, poplivat, soudit a nakonec i zabít, Jidáše nenapadlo ani v nejčernějším snu. Vždyť byl tři roky svědkem všech těch zázraků, které Pán Ježíš konal, a proto dobře věděl, že je to Boží Syn, a není tudíž podřízen žádné pozemské moci.

Jidáš prostě odmítl Boží prozřetelnost, chtěl vzít průběh událostí Mesiášova příchodu do své režie. A tím se mu stalo to samé, co Adamovi. Výsledkem takového myšlení a ztráty důvěry v Boží moudrost bývá smrt. Když Jidáš viděl, že Pán se nechává soudit, bít a že bude popraven a nic proti tomu nepodnikne, pochopil tento zrádce svou hroznou chybu, vrátil třicet stříbrných a ze zoufalství se oběsil.

I dnes už máme v církvi různé "kouče" a manažery a další režiséry. Církev začíná být chápána jako firma a dle toho s ní někteří její "řídící pracovníci" nakládají. Vypadá to, že na "podnikovém ředitelství" se už nehledá Boží vůle ani vůle Božího lidu, ale vymýšlí se taktika, připravují se strategie, hledá se výhodné manažerské řešení situace. Nebezpečná na tom je právě ta absence víry v Boží prozřetelnost, důvěry v to, že církev není z tohoto světa. Výsledkem pak nutně musí být pouze zesvětštění a zmar. Církev není akciovka ani s.r.o., jenže to se dnešním lidem a všem těm koučům už dost těžko vysvětluje.
Zoufalství Jidášovo, který byl držen v zajetí židovských mesiánských fantazií, se v pašiovém příběhu slévá s cynismem velekněží. Zrádce naříká: "Zradil jsem krev nevinnou," a náboženští vůdcové na to suše odvětí: "Co je nám do toho, to je tvá věc." Běda nám, dojde-li vývoj naší situace až k těmto koncům. Dopadneme stejně jako náboženská organizace, kterou vedli tito velekněží, - zbude nám jen plakat, nezůstane tu kámen na kameni. (Luk 19,41-44)

+ + +

Režírování církve

A tím jsme se dostali k podivuhodné analogii tehdejších událostí s dneškem.

Bohužel, načrtnutý způsob Adamova i Jidášova chování se nám jako ozvěna vrací i v církvi. Církev nemá nedostatek prakticky zaměřených lidí, jimž připadá trapně neprospěšné hledat Boží prozřetelnost, jimž připadají svaté kánony a ostatní pravidla, skrze něž se v minulosti hledala Boží vůle, jako zoufale odtržené od reality a od aktuálních církevních potřeb. Je tu vždy dost těch, kteří si myslí, že mají dost rozumu na to, aby církevní věci uspořádali rychleji a lépe, podle svých představ o tom, co je pro církev dobré. Proč spoléhat na pomalé "Boží mlýny", které sice stále melou, ale někdy jim to příliš dlouho trvá. Tak jim můžeme trošku pomoci, ne? Proč se trápit přemýšlením nad tím, co je asi záměrem Boží prozřetelnosti, když my přece výborně chápeme, jak by se věci měly vyvíjet, a jak to má s lidmi a jejich záležitostmi správně vypadat? Proč se ohlížet na nějaká posvátná pravidla a přikázání, o nichž sice víme, že nám označují Boží cesty, když máme v rukách tu moc, abychom to zařídili efektivněji a rychleji? Stačí vhodná strategie. Účel světí prostředky (pro dosažení dobra je všechno dovoleno, jak si to mysleli jezuité).

Odtud už je pak jen krůček k tomu, aby církevní činitelé sáhli po zcela necírkevních prostředcích, uchylovali se k praktikám, které nemají s láskou naprosto nic společného. Proto se církví prohání záplava trestních oznámení (prý bylo podáno už i na vl. Simeona). Kam jsme se dostali?

Jidáš je jedním z praotců všech rozkolníků. I oni považují dogmata pravoslavné víry a kánony za málo praktické pro konání dobra, pro lidi a pro církev. Podobně jako Jidáš jednal bez porady s ostatními apoštoly, tak se rozkolníci neradí s církví, pohlceni svým "pojetím dobra" nepovažují za potřebné se bavit s těmi členy církve, kteří mají jiný názor, ale povídají si jen sami mezi sebou a vzájemně se utvrzují ve společně sdíleném klamu. Asi tuší nicotnost svých argumentů i slabost své víry a vědí, že by se jim nepodařilo přesvědčit ty, jejichž srdce není rozpoloženo k rozkolu.

Výsledek však bude takový jako tenkrát v případě Adama či Jidáše. Rozklad a smrt. Ochromení práce církve. Někdy jsou za tím dobré záměry, ale nesprávně uskutečňované (jako v tom přísloví: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly). Jindy je zatím prostě svévole či vysloveně hříšné cíle. Také však za tím může být nepravoslavný způsob myšlení ve smyslu "ex opere operato" - tj. už jsem jednou tím, kdo obsadil v církevní správě nějaký post, já zde rozhoduji a Bůh se musí k tomu, co dělám, přihlásit. (A basta fidli, respektive: amen.)

+ + +

Společná řeč

Možná, že na počátku Jidášovy zrady stála skutečnost, že ztratil společnou řeč s Ježíšem. Přestal svému Učiteli rozumět; možná ke konci už vůbec nechápal, co se to Kristus vlastně pokouší sdělit. Zatímco Spasitel hovořil o lásce, Jidáš přemýšlel o penězích, Učitel hovořil o milosrdenství, kdežto žák myslel na moc. První hovořil o nebeském, druhý uvažoval jen o pozemském. Nebylo to i u nás loni podobné? Nemluvili zde jedni o službě, kdežto druzí o restitucích? Jak by se mohli domluvit?

Jak pozoruji vývoj v církvi, mám stále více dojem, že jednou z hlavních příčin našich bolestí je ztráta společné řeči. A to nás přivádí k úvaze: Jak se vlastně v církvi domluvit? Jakým jazykem je potřeba rozmlouvat? Čím se vytváří platforma, na které se shodujeme a kde se můžeme sejít k diskusi, vzájemně se slyšet a přinášet platné a všemi přijímané argumenty? Myslím, že je to jedna z funkcí obecně přijímaného dogmatického a kanonického systému církve. Obecné uznávání dogmat a kánonů způsobuje, že se můžeme v církvi dohodnout. Kánony nejsou jen zákoníkem, ale vytvářejí platformu pro církevní jednotu a shodu, protože nám dávají možnost stejně uvažovat. Církevní život není možno zakládat na kladných či záporných emocích, na vzájemných sympatiích nebo antipatiích, protože takový subjektivismus nutně vede ke konfrontaci různých hledisek a potažmo k rozdělení a fragmentaci, nikoliv k budování jednoty. "Já jsem Petrův, já zase Pavlův..." to už jsme někde četli, že?
Západní církev vyřešila tento problém církevní jednoty a soudržnosti papismem. Papež má moc a všichni členové jeho církve musí poslouchat Řím. "Řím promluvil, věc je skončena," to je jejich formule obsahující způsob latiníků jak skončit všechny spory. To je však princip pravoslavné eklesiologii cizí. Vladyka Simeon v jednom ze svých listů správně píše, že to postavení, které má na Západě papež, mají v pravoslavné církvi posvátné kánony (a dogmata, dodávám k tomu).
Společná řeč není v Pravoslaví možná, když není brán vážně dogmatický argument (v našem případě je to dogma o jednotě světové Církve). Jak se v církevním životě domluvit s někým, komu nevadí, že stojí mimo církevní jednotu? Podobně je tomu s kanonickým systémem. Jak se dorozumět s někým, komu řekneš: "Udělal jsi to a to, a tím jsi porušil tyto kánony," a on odpoví ve smyslu: "No a co?" nebo vůbec na toto téma nekomunikuje. Pokud není přijímán za platný ani ten ohromující argument, že část naší církve není kanonicky uznávána většinou světových autokefálních církví, jak se pak máme domluvit, jakým jazykem spolu hovořit? Jaká je pak budoucnost naší jednoty?

+ + +

Argument pro víru

K církevní jednotě je potřeba důvěra v Boží prozřetelnost a duchovní způsob chování odpovídající skutečnosti, že Církev není z tohoto světa. Ke společné řeči je nutná víra v dogmata a přijímání kánonů. Společným jmenovatelem toho všeho jsou takové pojmy jako je víra, důvěra, duchovní způsob chování apod. Stále se točíme kolem víry, resp. slabosti naší víry. Sice jsme uvěřili Bohu, ale nějak nedostatečně - k tomu, abychom obstáli před duchovním tlakem dnešní doby a jejích zkoušek, to zřejmě nestačí.

Ano, na počátku zrady či rozkolu obvykle stojí nedostatek víry. Jenže, jak někoho přesvědčit o víře v Boha? Lze vysvětlit slepému, co je to světlo?, jak popsat krásu barev tomu, kdo se nechce dívat? Na začátku víry je vždy ochota člověka hledět a naslouchat. "Víra je ze slyšení," (Římanům 10,17) a jinde čteme výzvu: "Pojď a pohleď," (Jan 1,46-47) která je evangelijní odpovědí tomu, kdo pochybuje. Teprve je-li v člověku ochota ke zření, může uvěřit. Ale ta ochota je primárním předpokladem pro víru, proto Bůh nikomu víru nevnucuje, ale zároveň činí člověka odpovědným za to, že víru nezískal: "Kdo neuvěří, nebude spasen (bude odsouzen)." (Marek 16,16)

Zakrývají-li si lidé oči s křikem: "My přece vidíme," (jako když usvědčoval Pán Ježíš židy z hříchu, viz Jan 9,41) je to stav balancující na hranici hříchu proti Duchu Svatému, čili toho nejvážnějšího duchovního stavu, do něhož můžeme sklouznout. Takový stav je prý prakticky nevyléčitelný. Snad ještě nejsme tak daleko.

Víru sice nelze vynutit argumenty, ale tomu, kdo je ochoten věřit, se najednou objeví před očima stovky důkazů svědčících ve prospěch Boží existence i ve prospěch Evangelia. Pro takové lidi, kteří slyší na slova: "Pojď a pohleď," zanechal Kristus něco, co je ještě větším důkazem pro víru ve Spasitele, než byla jeho prorocká slova o fikovníku, která řekl Nathanaelovi, aby mu dal možnost plně uvěřit, že tento Ježíš Nazaretský je Mesiáš (Jan 1,48-51). Tím fascinujícím důkazem se mi zdá být pohřební plátno, do něhož bylo zabaleno jeho mrtvé tělo.

Ano, Církev má (kromě jiných) jeden opravdu zvláštní důkaz vzkříšení Kristova. Je to obraz tělesného utrpení Ukřižovaného i jeho vzkříšení z mrtvých. Je to jako zápis o jeho mukách i o jeho smrti. Popis tak podrobný, že v něm můžeme dodnes číst jako v knize. Hovoříme-li o pohřebním plátnu Pána Ježíše Krista (dnes známému jako tzv. Turinské plátno), mluvíme nejen o relikvii, která se dotýkala Kristova těla, ale především o tom, co je na ní zaznamenáno. Je tam popis každé rány bičem, každého trnu na posměšné koruně, každého pádu do prachu země, tvaru každého kovaného hřebu i medicínsky podrobný záznam způsobu smrti i posmrtných tělesných procesů; je tam přesný popis rány, kterou byl kopím otevřen jeho bok, i detaily o pohřbu. Je tam zaznamenán profil biotopu a geologie prostředí, kde se to vše stalo. Je tam popsána jeho postava a podoba tváře. A především je tam záznam i o vzkříšení.

Proto dnes někteří nazývají Turinské plátno tzv. pátým evangeliem. Hodna pozornosti je skutečnost, že úměrně tomu, jak narůstají možnosti vědeckého zkoumání plátna na jedné straně a upadá křesťanská víra na straně druhé, vydává Turinské plátno další další podrobnosti. Snad každých deset let přinese opětovné zkoumání vzorků pokročilými metodami novou várku nalezených záznamů. Je to podobné, jako by se v knize otevíraly nové a nové kapitoly, v nichž můžeme číst další podrobnosti o Pánu Ježíši a o jeho oběti za hřích světa.

+ + +

Pohřební plátno v liturgii

Právě známost pohřebního plátna v době, kdy bylo ještě v Byzanci, stojí nepochybně u kořene velkopáteční liturgické zvyklosti používání tzv. "pláštěnice", jejíž symbolický význam byl: plátno, do něhož bylo zavinuto Kristovo Tělo při pohřbení. Tyto starobylé byzantské církevní obřady: vynášení pláštěnice, její uctívání, putování s pláštěnicí kolem chrámu či po krajině, vnášení pláštěnice do oltáře, kde se klade na svatý prestol a následně se na ní slouží Božská eucharistie, - to vše je inspirováno touto známou relikvií, podle níž v Byzanci uchovávali podobu Ježíše Krista dávní ikonopisci. A nejde jen o pláštěnici používanou na Velký pátek, ale o ještě mnohem více - o plátno, představující pohřební rubáš, liturgicky používané od starých dob až dodnes při každé eucharistii (více o tom v článku, viz připojený odkaz).

Význam a sláva onoho jedinečného plátna s obrazem Kristova těla je dána jednak tím, že zázračně vzniklý obraz na plátně je svědectvím vzkříšení Spasitele, a dále tím, že sám obraz byl vzorem pro ikonografy. Obojí natolik podtrhuje unikátní pozici plátna v církevním myšlení, že symbolické používání pohřebního plátna se stalo na křesťanském Východě neoddělitelnou součástí liturgického života církve. A to (opakuji) nejen na Velký pátek, ale celoročně.

Podrobnosti viz v našem krátkém historicko-liturgickém článku.

+ + +

Hmatatelnost a vědecká objektivita těchto dokladů o vzkříšení přivádí nepřátele křesťanství (zvláště z oblasti militantního materialismu či ateistické vědy) k zuřivosti. A tak stále hledají, čeho by se přidrželi, aby mohli plátno prohlásit za podvrh. Nejméně každé dva roky projde nejsledovanějšími médii nějaký článek či reportáž, které hlásají, že se konečně podařilo vědecky dokázat, že Turinské plátno je podvrh. Připomíná to trochu, jako by se znovu a znovu opakoval soud nad Ježíšem Kristem před Kaifášem. Přiváděli stále další falešné svědky, ale nedařilo se jim Pána Ježíše usvědčit.

Je zajímavé, že na Západě žádná ze stran "sporu o plátno" nebere v úvahu svědectví o tom, že toto plátno s "lidskou rukou nevytvořeným" obrazem Pána existovalo ve staré Byzanci. Dávné církevní tradice znají různé zvěsti o takovém plátnu se zázračným obrazem. Podle nich dokonce existovalo několik pláten se zázračně vzniklým zobrazením Krista - obrazy mají různý původ: např. Abgarovo plátno, rouška sv. Veroniky apod. (Odborné pojednání o těchto "obrazech nevytvořených lidskou rukou.)

Těch zpráv z církevní tradice, které musely být doloženy skutečnými památkami (nebo alespoň jednou památkou, která je společným kořenem všech zpráv), takže o nich nikdo nepochyboval, je tolik, že je to svědectví s hodnotou důkazu. Když k tomu vezmeme do úvahy, že předevropské dějiny Turinského plátna se odvíjely v Byzanci, jak svědčí to, co západ zná z historie plátna, můžeme se svárům o době jeho původu už jen usmívat. (Viz o tom krátkou kapitolu ve stati o ikonách: Mandilion a podrobnější pojednání o Pohřebním plátnu Kristově.)

Jeden z vědců se na otázku, zda může být Turinské plátno středověký podvrh, začal smát. Podle něj je nepředstavitelné, že by někdo ve 14. století zfalšoval toto zvláštní pohřební plátno a zachytil tam věci, které jsou pouhým okem neviditelné, a hlavně se postaral věci, o nichž v té době nemohl vědět, že by tam měly být. A navíc jsou tam zachyceny podrobnosti, o nichž bychom bez vědeckého průzkumu ani my nevěděli (kdybychom dnes chtěli plátno zfalšovat), že bychom je tam měli dát. A navíc bychom takové falzum nedokázali vyrobit ani dnes ani v těch nejmoderněji vybavených laboratořích (občasná tvrzení, že někdo dnes vyrobil podobný otisk lidské tváře, jako se to stalo při vzniku Turinského plátna, jsou snadno vyvratitelnou propagandou - stačí se s tou metodou seznámit a podrobně si prohlédnout výsledek). Je tam takové spektrum a množství informací, že bychom tak obsáhlý soubor nemohli zfabrikovat. Ti, kteří tvrdí, že plátno je falzum, nám tím vlastně říkají asi toto: "Takže někdo (nevíme kdo), někdy (nevíme přesně kdy), někde (nevíme kde) udělal nějak (nevíme jak) záznam něčeho (co bychom si doposavad ani nemohli představit) a to s tolika skrytými podrobnosti, že jsme ještě ani na všechny nepřišli. A navíc: půl tisíciletí před vynálezem fotografie bylo plátno vyrobeno jako fotografický negativ!" Takhle silná víra odpůrců plátna je vskutku podivuhodná.

+ + +

Snad by mohlo být toto svědectví o Kristově utrpení, pohřbení, smrti a zmrtvýchvstání impulzem nejen pro nekřesťany, ale i pro nás. Vstoupili jsme do doby, kdy samotní křesťané potřebují uvěřit (tj. lépe a mocněji věřit), aby byli schopni spolupracovat s Boží prozřetelností, s Ježíšem Kristem a Duchem Svatým při vytváření Církve - čili pozemské složky boholidského Těla Kristova. Nebude-li mít místní církev dost lidí naplněných vírou a důvěrou v Boha, upevněných v nesvětském duchu, s jiným způsobem myšlení, než jak uvažuje svět, zbude tu jen nějaká náboženská organizace, slupka, z níž se vytrácí obsah...

O výzkumu Turinského plátna je připraven otitulkovaný ruský film. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Seznam našich článků na toto téma na rozcestníku "ikony":
Pohřební plátno Kristovo
Obrazy nevytvořené lidskou rukou (z knihy: L. A. Uspenskij: Teologie ikony pravoslavné církve)
Pohřební plátno v liturgii církve (historicko-liturgický článek)














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz