1216


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1216 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2018
Vzpomínka na heydrichiádu

Svatý Gorazd. Ten zastřelený za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (26. května 1879 Hrubá Vrbka – 4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. (Foto fresky z kaple v Hrubé Vrbce)

Dokument Stanislava Motla byl vysílán 23. července 2018.

Poslechněte si audio soubor pořadu:




V pátek, 4. září 1942 pohlédl do tváře smrti. V té době ho mnohé německy i česky píšící noviny označovaly za jednoho z největších zločinců, které kdy tato země na svých bedrech nosila. O tři roky později mu byl udělen in memoriam válečný kříž. A 4. září 1987 byl kanonizován čili svatořečen. Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd.

Zdroj: ČR Dvojka

* * *

Naše stránka věnovaná sv. Gorazdovi

Heydrichiáda - účast pravoslavné církve na odboji. Knížka: Velký čin malé církve

Archivní záběry a fotografie, které se dochovaly:




Záběry na počátku jsou ze svěcení pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (29. září 1935). Na Ambonu je toto video s jinou písní (v závěru článku č. 731).

Zde je fotogalerie z jubilejních oslav, které se konaly v Hrubé Vrbce již v rekonstruovaných a opravených budovách monastýru a kapli sv. Gorazda, které se vloni podařilo zachránit před zřícením, hrozícím do té doby kvůli špatnému stavebně-technickému stavu.









Zobrazit příspěvek č. 1215 jednotlivě

Administrátor --- 8. 6. 2018
Svatodušní svátky

Svatý Duch a Církev

Když se v těchto několika článcích vracíme k tématům uzavírajícím triod květný, nemůžeme samozřejmě opomenout jeden z hlavních křesťanských svátků - Padesátnici, čili letnice. Jsou to vlastně svátky dva: jednak svátek Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a zároveň svátek vzniku Církve, takže tento den oslavujeme cosi jako církevní narozeniny.

Nejdříve bychom se mohli trošku věnovat těm narozeninám. Teprve sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly vznikla (ze společenství Kristových učedníků) Církev. Do té doby to bylo dvanáctero apoštolů, ale sestoupením Božského Ducha z nich vzniklo mystické Tělo Kristovo (Kol 1,24, Efez 1,22-23), které má Ježíše Krista jako svou hlavu (Efez 5,23, (Kol 1,18) a Duch Svatý v něm přebývá podobně jako lidská duše v těle člověka (Palama). Duch oživuje, činí Tělo živoucím, podobně jako lidské tělo žije, dokud je v něm duše. V Těle Církve vane Duch, coby dech tohoto Těla. Jako v lidském těle bije srdce a skrze čerpání krve roznáší kyslík získaný dýcháním po Těle, aby každá buňka napojená na toto tělo, mohla žít a byla vyživovaná, tak v Těle Církve je jeho bijícím srdcem konání Eucharistie, rozdílení svatého přijímání všem, kteří jsou součástí tohoto Těla, aby měli účast na blahodati Svatého Ducha.

* * *

Jeden ruský teolog si položil otázku: „Co je nejkrásnějším, nejvelkolepějším a hlavním Božím stvořením? Člověk?“ Aby si odvětil: „Nikoliv. Církev. Při stvoření světa měl Bůh už na mysli Církev.“ Církev je čistým, osvíceným a zbožštěným stvořením, ve kterém se stvořené skrze blahodať spojuje s Nestvořeným. Církev to nejsme jenom my, spojeni stejnými názory na Boha, stejným morálním kodexem či zastřešeni členstvím v jedné organizaci. To by byla chybná definice Církve, a někteří právě ve sdílení stejných formulací víry či v členství v jediné církevní organizaci spatřují kritérium jednomyslnosti a účasti na Církvi. Tento chybný pohled na Církev, aby nezněl tak formalisticky, ospravedlňuje se poukázání na to, že tato církevní organizace je Bohem ustanovená (tím se ve skutečnosti nic nevysvětluje, protože Bohem je všechno ustanoveno). Církev v nejhlubším svém principu není žádný spolek, žádná pozemská organizace. Je to živé Boží stvoření. Ale ani to není všechno - je to boholidský organismus. Pomůžeme si paradoxem: byla stvořena, aby byla příbytkem Nestvořeného. Aby stvoření přijímalo účast na Nestvořeném.

Co tedy řekneme o Církvi? Říká se o ní: „Je to pokračování vtělení Ježíše Krista v lidské historii. Církev je nad světem. Bude žít ve věčnosti po vzkříšení lidstva. Bude pokračovat i po konci světa. Vybudoval ji Ježíš Kristus, je to cíl jeho vtělení do tohoto světa.“

* * *

Slovo »Církev« (ř. ekklisia) znamená shromáždění pozvaných. Jsme pozvaní ke společenství s Bohem. Církev ve své podstatě není religií v tom smyslu jako ostatní náboženství. Církev je sjednocení v Těle Kristově. Sjednocení lidí, když se mnozí stávají Jedním. A zároveň je sjednocením s Bohem. Zde Bůh každého slyší. Bez církve není spasení. Není to kulturní či intelektuální spolek ani institut morálky či teologie. Není to organizace. Je nad tím vším.

Pokud chápeme, že je Církev nejvzácnějším Božím stvořením, Jeho příbytkem mezi lidmi, pak si jistě dokážeme uvědomit, jak velkým hříchem je ubližovat Církvi. Jak hrozné bude zodpovídat se za rozhánění Kristova stádce. Jak smutno bude těm, kteří až pozdě uvidí, že poškodili Církev a přičinili se, že lidé byli zmateni a bloudili jako ovce bez pastýře. Jak zarmucující bude poznat, že jsem zarmoutil Krista.

Jak jdou léta, dospěl jsem k přesvědčení, že jedním projevů darů Svatého Ducha je láska k Církvi. Křesťan miluje Církev, jako muž miluje svou ženu s bázní, aby jí nějak, třebas nevědomky, neublížil, a s úctou, kterou v něm krása a křehkost jeho manželky vzbuzuje. Je to Duch Svatý, který náš učí milovat Kristovu Církev i se všemi jejími lidskými nedostatky. Učí nás zapřít svou vůli, překonat své představy, jen abychom Církvi neublížili. Asi není většího hříchu než zraňovat Církev, kterou Kristus vykoupil svou krví a která je příbytkem Svatého Ducha.

* * *

V našich úvahách se nyní pomalu přesuneme ke svátkům svatodušním. V Řecku to není běžné, ale ve slovanském pravoslaví se na tyto dny předkládá k uctívání věřícím ikona svaté Trojice. Jedná se starozákonní výjev zjevení Boží Trojice. Tenkrát se v náznaku zjevila Trojice Abrahamovi v podobě tří záhadných postav, s nimiž hovoří v jednotném čísle. Abraham je přijal a uctil pohoštěním. Podle tohoto obrazeného příběhu se ikoně říká „Abrahamova pohostinnost“. Nejznámější provedení tohoto ikonografického tématu pochází od sv. Andreje Rubleva (je to jedna z nejslavnějších pravoslavných ikon). (Viz Genesis 18,1-21)

Bůh se zjevil Abrahamovi, který ve třech poutnících (andělech) rozpoznal jediné Božství. Adamovo pohostinství - to je nejen obraz trojičnosti Boží, ale i společenství člověka s Bohem. Abraham s poutníky hovoří, slouží jim. Přichystal stolování. Ikona je nejen starozákonním zjevením Trojice, ale i starozákonním předobrazem Církve. Mohli bychom říci, že stolování je ikonou církve. I v době novozákonní je do samotných základů církevního života zabudováno stolování člověka s Bohem. Beránkem, který se předkládá na stůl, je dnes sám Ježíš Kristus, který se dává jako pokrm k věčnému životu všem, které pozval. Znovu opakujeme: skrze Církev a v Církvi jsme pozvaní ke společenství s Bohem.

Shromážděni Bohem do jednoho Těla, pokračujeme v poznávání Boha. Skrze Církev poznáváme celou Boží Trojici. Společenství Boha a člověka. To je dílem spásonosného díla Ježíše Krista, v němž stále pokračuje skrze Svatého Ducha, jehož oslovujeme mj. jako „Ducha Pravdy“. Je totiž Duchem, v němž poznáváme Pána, který pravil „... já jsem Pravda...“, je Duchem, v němž poznáváme Boha, celou přesvatou Trojici. A v tom je spása člověka pro věčné přebývání s Bohem: „To je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

* * *

To všechno se v Církvi děje. Je to potvrzeno zkušeností tolika generací svatých. Jak si to však osvojit, abychom byli osobně a co nejintenzivněji účastni toho, co pro naši záchranu Bůh učinil? V Církvi se vzestup a uzdravení člověka odvíjí od působení Svatého Ducha - ten nás činí součástí Těla Kristova a skrze Krista přicházíme k Otci. Vše začíná tím, že získáváme blahodať (energii, posvěcení) Ducha Svatého. Proto je pravoslavný duchovní život tak často označen jako „získávání Svatého Ducha“. Celá pravoslavná asketika, veškerá naše spiritualita se zabývá tímto tématem.

Co říci na úvod tohoto krásného díla? Člověk se musí především učinit schopným Ducha přijímat. To znamená na jedné straně „přitáhnout“ či „přivábit“ (jak píše Efrém z Filotheu) blahodať. Na druhé straně je potřeba vystříhat toho, čím od sebe blahodať odháníme. Člověk je od Boha vybaven svobodnou vůlí a tu musí použít, aby si vybral, čeho si žádá. Co učiní se svým životem zde na zemi, a co pro sebe chce na věčnosti. Pravidla naší spirituality žádají, abychom upravili svůj život tak, aby neznemožňoval Duchu dotýkat se nás blahodatí. Bůh nás chce posvětit, ale v naší moci je mu v tom zabránit.

Pokud vedeme život dle Božích přikázání a církevních pravidel, je potřeba otevřít se posvěcení. Nechť náš církevní život není jen formální příslušností ke křesťanské víře. Starec Paisij to vysvětloval svým návštěvníkům, kteří se ho tázali, jaké předpoklady musí mít člověk, aby se v jeho nitru usídlil Duch Svatý.

»A starec jim odpověděl: Odhodlaného ducha, pokoru, horlivost (jinak též lásku ke zbožnosti), vznešenost a obětavost. Člověk není ve svém životě užitečný, jestliže mu schází milost Ducha Svatého. Duch svatý je Světlo, božské Světlo. V tom spočívá veškerá pravda. Pokud někdo nevidí, může narazit do skla, spadnout z nějakého útesu, do jámy anebo do nečistot. Nevidí, kam jde, protože mu schází Světlo. Když ale přece jen trochu vidí, více se člověk vyhýbá všem těmto nebezpečím a chodí na své cestě s větší jistotou. A aby přišlo Světlo, je třeba chtění, to znamená, že musíš chtít, abys vyšel z temnoty ... Všechno špatné, co se ve světě děje, je způsobeno tím, že schází Boží osvícení. A když schází Boží osvícení, člověk se nachází ve tmě ... Pak jeden říká „pojďme tudy“, ale druhý praví „ne, já to vím lépe, pojďme tudy“, jeden zkrátka řekne „tudy“, jiný zase „jinudy“… Každý si myslí, že je dobré, když se půjde tím směrem, kam on říká. Všichni mají zájem najít správnou cestu, ale stává se, že se dostanou do jakéhosi zvláštního omámení, až zmatku, že se mezi sebou nemohou ani domluvit. Kdyby nebylo tohoto zamlžení zraku, nehádali by se lidé mezi sebou, jejich cesta by byla vidět zřetelněji a oni by šli správným směrem ... Protože je tu ono zamlžení věcí, v Církvi i ve společnosti vznikají mnohé problémy. Přinejmenším v Církvi většina lidí nemá špatné úmysly, nicméně jim schází božské osvícení. Zápasí a snaží se o dosažení dobra, ale jak nakonec končí? Proto Boha žádejme, aby nám uštědřil alespoň trochu svého Božího osvícení, neboť jinak klopýtneme a upadneme jako ti slepí.« (Zdroj FB brněnské farnosti sv. Václava)

Církevní život to je víra a praxe. Dokud nebudeme působení Svatého Ducha vnímat, nebudeme osvíceni. A bez světla je naše víra formální a naše dobré skutky nepřinášejí spásu. Bez světla nevíme, kam vlastně jdeme, klopýtáme, bloudíme a padáme do propastí. (Jan 8,12, Jan 12,35) Světlo přináší pokoj - neklid a chaos dnešního světa je nejlepším důkazem, jak nesmírně jsou dnešní lidé, pobíhající sem a tam, neustále se za něčím honící a stále se hádající a zmítaní bouří ve svých srdcích, vzdáleni blahodati. Bez blahodati Svatého Ducha duše člověka žízní a nedochází pokoje. A kde jinde lze živou vodu blahodati Svatého Ducha načerpat, než na místě, které k tomu Bůh ustanovil? V Církvi.


P.S.
Dokumentární film: Duchovní poselství současných starců z Athosu






Zobrazit příspěvek č. 1214 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2018
Z došlé pošty - o úctě ke přesvaté Bohorodici

Úcta projevovaná přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí ...

Článek na brněnském pravoslavném webu:
PRAVOSLAVBRNO.CZ
Nebo v PDF






Zobrazit příspěvek č. 1213 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2018
Svátky na konci triodu - kde domov můj?

Nanebevstoupení Páně

Triod květný končí svátkem Nanebevstoupení (40. den po Pasše), svatodušními svátky (50 dnů po Pasše) a nedělí všech svatých (neděle po svátku Trojice, jak se také říká letnicím - svátku Sestoupení Svatého Ducha).

Pojďme se zamyslet nad obsahem a oslavou těchto svátků, jimiž se zase na další rok loučíme s obdobím velkopostním, pašijovým a poté paschálním.

Svátek Nanebevstoupení bychom zde mohli doprovodit veršem z naší národní hymny: "Kde domov můj?" Zatímco se státní hymna obrací jen k naší dočasné a pozemské vlasti, tak církev a její svátky pozvedají naše zraky vzhůru, k nebi. Protože právě tam je naše nepomíjivá vlast. V duchovním království našeho nebeského Otce, kde místo slunce září Beránek, čili Kristus, a místo znečištěného ovzduší této země dýchají nebeští lidé vanutí Ducha Svatého, místo kalných a jedovatých pozemských řek tam tekou léčivé řeky vody živé - tam je náš domov. Po tomto domově, kde konečně najdou spočinutí naše duše, se tážeme a Pán Ježíš svým nanebevystoupením odpovídá: Tam je tvůj pravý domov, člověče!

Svatí a starci se shodují, že svým vystoupení na nebe Spasitel ukázal, kam má člověk směřovat, kde je cíl jeho cesty. Vždyť Boží Syn vzal na sebe - při svém vtělení a narození v Betlémě - naše lidství. A toto naše lidství už nikdy neodložil. Při svém vystoupení na Nebe bere přijaté lidství s sebou vzhůru, k nadnebeskému trůnu Božímu. Do samotné svaté Trojice. Nikoliv jako nějakou čtvrtou Osobu, ale jako to, co je už neodlučně spojeno s Božstvím v boholidské Osobě Syna.

Proč vlastně Ježíš Kristus vystoupil na Nebe, zanechav tělesného přebývání na zemi? Napadají nás úsměvné myšlenky, jak by mohl po svém vzkříšení žít věčně na některém místě - např. v Jerusalemě nebo třeba i v Římě (proč ne?), mít tam své sídlo, palác, rezidenci, přijímat delegace, udělovat audience, radit, uzdravovat a rozhodovat spory. Zní to docela prakticky; jistě ale všichni chápeme absurditu takových představ. Tentýž ďábel, který navedl lidi k takové nenávisti, aby Pána ukřižovali, by nechával Krista ukřižovávat znovu a znovu. Uznáme všichni, že jednou to stačilo.

Sám Pán o tom smutně konstatoval: „Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce ... Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15,24-25)



Klíč k našemu svátku nacházíme ovšem i jinde. V evangeliu Pán Ježíš dí: „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš?  Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,5-7)

A dále: Ježíš Kristus odchází připravit nám cestu a místo: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,2-3)

Jedině tak dojdeme věčného společenství s Ním podle jeho přání, jež vyslovil ve své modlitbě: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (Jan 17,24)

Spasitel musí odejít, aby Utěšitel - Duch Svatý - mohl sestoupit a přebývat zde v Církvi. Čili aby mohla vzniknout Církev. Dalším důvodem k příchodu Utěšitele je jeho svědectví před světem:

„Přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (Jan 15,26) „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Jan 16,8-11)

* * *

Tato Ježíšova slova se prvoplánově vztahují k jeho smrti a vzkříšení, ale zároveň ukazují na jeho cestu na Nebe a na sestoupení Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus je po celou dobu, kdy koná na zemi své dílo, tím, kdo kráčí v čele, chystá cestu, aby jej ostatní mohli následovat. Jako při putování neprůchodnou krajinou někdo musí napřed proklestit cestu, a pak za ním jde zbytek výpravy. My se ubíráme za Pánem Ježíšem, který pro nás vytvořil cestu skrze smrt, skrze hrob, skrze podsvětí ke vzkříšení a na nebe do nebeských příbytků, které tam pro nás uchystal. On první touto cestou prošel, a my jdeme za ním, následujeme ho na cestě odtud až do cíle jeho i naší cesty.

„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,3-6)

* * *

Spasitel řekl svým učedníkům zarmouceným z předzvěsti loučení, že je pro ně dobré, aby odešel. Jedině tak jim může uchystat na nebi místo, připravit cestu a seslat jim Svatého Ducha. Tím z nich utvoří svou Církev, ve které bude působení Svatého Ducha stále přítomen. A to ne jen na jednom místě, ale všude a stále až do konce světa.

Náš Spasitel si nepřál, aby o něm vysílala televize nebo referovali novináři. Svědčí o něm stále aktuálně Svatý Duch a je každému přístupný v Církvi.










Zobrazit příspěvek č. 1212 jednotlivě

Administrátor --- 24. 5. 2018
Z došlé pošty: video na rozloučenou s paschální dobou a článek o zázraku svatého světla

Radost ze Vzkříšení




Planety krouží kolem slunce. V našem církevním kalendáři je sluncem Pascha, kolem které se "točí" celý kalendářní rok.

Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.

* * *

O zázraku Světla Vzkříšení na Kristově hrobu v Jeruzalémě

Svaté světlo zjevující nám vzkříšeného Pána

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí ...

Celý článek si můžete přečíst na brněnském pravoslavném webu pravoslavbrno.cz








Zobrazit příspěvek č. 1211 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2018
Neděle o tělesné a duchovní slepotě

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o uzdravení slepého

Čtení této neděle (Jan 9,1-38) nám vypráví o události uzdravení člověka, který se narodil jako slepý. Na tomto člověku byla zjevena Boží všemohoucnost, Stvořitelova láska k člověku a Spasitelova vůle, aby i tento člověk mohl spatřit vtěleného Božího Syna. Na druhé straně jsou ukázáni ti, kteří sami sebe uvedli do takového stavu, že jsou vůči Božímu dílu slepí, nechtějí Boha vidět. Přejí si, aby Boha nebylo.

Ukazují se nám zde dva druhy slepoty: tělesná a duchovní. Jedna se týká vidění skrze tělesný smysl zraku, druhá se týká zření srdcem. První se týká převážně tohoto světa, druhá duchovního. Jedna se týká věcí dočasných a pomíjivých, druhá toho, co je nepomíjející. Jedna znemožňuje člověku plnohodnotnou účast na tomto světě, druhá na věčném Božím království.

A co je zásadní: první druh slepoty je dočasný, vztahuje se totiž jen nedostatku těla; v okamžiku smrti, když se duše rozloučí s tělem, rozloučí se i s jeho slepotou a člověk začne vidět. Druhý typ slepoty je nepomíjivý, je to defekt duše a je-li slepá vůči duchovnímu světu při přebývání tomto pozemském životě, zůstane slepou i po odloučení od světa. Člověk totiž smrtí vstupuje do duchovního světa, ale zůstává slepý vůči tomu, co tam je. A duchovní slepota neznamená jen nevidět, znamená i nechápat. Ničemu z Božích věcí a z nebeských předmětů takový člověk nerozumí. Všechny jeho představy o nebi i o Bohu jsou klamné.

A je tu ještě jedna věc. Tělesná slepota je stavem nedobrovolným. Duchovní slepota je však volbou, kterou zde člověk činí, a proto za ni nese břemeno odpovědnosti. Doba pozemského života má zvláštní význam. Za volby, které zde provedeme, poneseme věčnou odpovědnost, protože těmi volbami rozhodujeme o své věčnosti. Kdo si nepřál vidět Boha zde, nesjednotí se s ním ani na věčnosti. Kdo si zde zakrýval před Bohem oči, bude si je stejně zakrývat, až stane před Jeho trůnem tam.

* * *

Výrazným projevem duchovní slepoty je nevíra a nezpůsobilost vidět ve světě stopy či projevy Božího působení. Takový pokročilý stupeň slepoty znamená, že něco v duši člověka je zcela umrtvené. Schopnost víry totiž patří k základním schopnostem normálního stavu lidské duše. Dalším možným projevem této krajnosti je militantní ateismus. Takový člověk si nejen přeje, aby Bůh nebyl, ale vytáhne do boje proti němu. A protože na Boha nedosáhne, obrací svou nenávist vůči těm, kdo Boha vyznávají. Zajímavé na tomto stavu je, že Bůh takovému člověku není lhostejný, ale samotná idea víry je z pozice militantního ateismu chápána jako zlo a Bohu se vlastně vyhlašuje válka. Jakkoliv jsou oba tyto projevy slepoty strašné a tragické, jsou za jistých okolností léčitelné. Symptomy této nemoci jsou totiž zjevné, takže nezůstává skrytá. A navíc - jak ukazuje případ apoštola Pavla - z horlivého Kristova nepřítele se může stát stejně horlivý vyznavač.

Daleko nebezpečnější je jiný druh duchovní slepoty. Nazývá se církevně-slovansky "prelesť" čili klam. Démony oklamaný člověk je věřící, ale jeho víra je blouděním v iluzorním světě fantazií, představ a egoismu. Víra v takovém případě neuvádí do světla Pravdy, ale naopak do nejhlubší tmy. Stává se to v případě, když se duchovní život spojuje s pýchou či nějakou formou nemravnosti. V takovém případě spirituální snahy a námaha investovaná do duchovní života neléčí člověka k duchovnímu zření, ale naopak ještě více oslepují.

Nikoliv ateismus ale duchovní klam je nejnebezpečnějším nepřítelem jak pro osobní spásu, tak i pro církevní společenství. Vidíme to na farizejích z dnešního úryvku evangelia. Sami nevstupovali a jiným vstoupit bránili (Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít; Mat 23,13). Nejenže jim jejich pýcha zabránila vidět Spasitele, jehož světlo měli přímo před očima a živý důkaz jeho Božství stál přímo před nimi, ale navíc svedli svým pokaženým učením do tmy i velkou část národa.

* * *

Stádce Izraelitů, které mělo jejich duchovenstvo vést k Mesiáši, odvedli kněží a farizeové pryč, odvolávajíce se Mojžíšův zákon a na učení otců. Musíme připustit, že na jejich argumentaci bylo z hlediska formální náboženské nauky něco správného, jenže jejich domnělá "spravedlnost" byla tak vzdálená od zbožnosti. Je pravda, co říkali, když trvali na tom, že k Mojžíšovi mluvil Bůh? Ano! Je pravda, že Mojžíš pod hrozbou nejtěžších trestů ustanovil zachovávání soboty? Ano! A teď je tu ten prorok z Nazareta, který koná divy, které ještě nikdo nekonal! Ale proč zrovna v sobotu? Právě proto, aby jim ukázal, že samolibí "spravedlivci" kvůli své pýše a pokrytecké zbožnosti - i při veškeré své učenosti - ničemu nerozumí. Kdyby měli dobrou vůli, našli by v Písmu dost materiálu k ospravedlnění uzdravování v sobotu. Kdyby nebyli duchovně slepí, sami by pochopili, že všechen zákon i proroci spočívají v lásce a v prokazování milosrdenství, proti kterému se zákon nestaví (Matouš 22,37-40). (Chápali by to, stejně jako to pochopil ap. Pavel: Galatským 5,22-23)


V hymnech neděle Otců I. všeobecného sněmu se hovoří o zjevení Krista v rozedraném šatu, který mu roztrhal heretik šířením svého klamu.
(Ilustrativní obrázek z natáčení filmu. Kliknutím větší rozlišení)

 
Podobnou situaci (povstání proti Kristu) známe v novozákonní době, když někdo trhá Církev. Nadýmá se znalostí kánonů nebo šermuje výroky svatých Otců, ale ve své pýše nevidí, že to vše, co Církev obdržela od svatých sněmů a otců, má k udržení jednoty. Obecně řečeno, jednotu Církve trhají lidé, kteří nadřazují své představy Božím cestám. Podobně jako farizeové odmítli Mesiáše, protože nevypadal tak, jak si ho představovali, dnes trhají církevní jednotu současníci, když podoba církevního života neodpovídá jejich představám. K tomu lze dodat, že trhat Kristovo Tělo Církve kvůli svým představám o stavu církevních věcí je stejně samolibou a klamnou zbožností, jako u dávných "spravedlivých farizeů".

Proti nerozumnému horlitelství - ať už starozákonních farizeů nebo novozákonních rozkolníků - citujme v pravoslaví oblíbený bonmot: "Při vstupu do chrámu odkládáme klobouk, nikoliv hlavu."

* * *

Klam, který způsobuje, že vidíme jako mlze, a dokonce i v církvi máme problémy dohlédnout navzájem druh na druha, dorozumět se, shodnout se, je dnes rozprostřen všude. Když už před dvěma tisíciletími nikdo neměl právo říci: "Dovol, abych vyndal smítko z tvého oka..." má někdo takové právo v současnosti? Mlhu slepoty šíří "démoni povětří" proto, aby znepřátelili lidi, ale především, aby lidé skrytě či zjevně zamítli Krista. Tenkrát bylo konečným stádiem této slepoty zavržení vtěleného Božího Syna, zatímco dnes je to rozdrásání Jeho Těla, čili Církve rozkolem. To je finální stav slepoty naší duše a vítězství pýchy v našem myšlení. Pak už člověk nevidí nic z pravého duchovního světa. Jak každoročně v půstu zpíváme z kánonu sv. Ondřeje Krétského - evangelium na něj neúčinkuje, už ho neuzdravuje. Jeho duše je uzamčena do světa klamů a iluzí, věří jen sám sobě.

Zkus takovému člověku říci, že je v prelesti a duchovně slepý. Odpoví ti: "Ty sám jsi v prelesti. Já vidím dobře, co je správné a jak mají věci být!" Ta důvěra ve své názory a sebevědomí, protivící se církvi i svatým, jsou ohromující.

Nejhorší je klam u duchovenstva. To totiž vede do záhuby nejen sebe, ale i své stádce. Kdyby farizeové svedli z cesty jen sami sebe, ale neměli podíl na odstranění Mesiáše, pak by jejich duchovní problémy byly jen jejich osobním hříchem a pokrytectvím. Jenže v pozici pastýřů, kterým tolik lidí důvěřovalo, nesou odpovědnost za záhubu mnohých.

Kdybychom si tíhu této odpovědnosti my, duchovní, plně uvědomovali, pak bychom si nikdo snad ani netroufal stát se knězem, natož odvádět věřící do svého hříchu rozkolu. Jak hrozné je odpovídat se nejen za svou záhubu, ale ještě za záhubu dalších. Bůh nám buď milostiv!

* * *

Co je příčinou duchovní slepoty? Špatná vůle - vůle ke zlu, k hříchu a vůle vedená egoismem. A co je příčinou zlé vůle? Neočištěné srdce. Náprava duchovního zření tedy tkví v dobré vůli a v očišťování srdce. Ježíš Kristus učil zástupy: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." A tím se zabývá pravoslavná duchovní terapie, resp. svatootcovská asketika.

Podstatou asketiky nejsou jen půsty či umrtvování těla, ale poznávání svého egoismu a jeho vykořeňování. Zápas se zlými myšlenkami, poslušnost, pokora - to jsou spolu s vírou, modlitbou a přijímáním svatých Tajin - hlavní léčivé prostředky asketické praxe. Tím se léčí lidské srdce raněné vášněmi, očišťuje se a získává se duchovní zření.

Jaké jsou první projevy otevírajících se duchovních očí? Co nám o tom říkají svatí a starci? Především je takovým projevem začínajícího uzdravování lidské duše vidění svých hříchů, své duchovní nemoci, svého vlastního hrozného duchovního stavu. Dalším projevem je láska k církvi a touha po svatých Tajinách, zvláště po účasti na božské liturgii. To vše jsou znaky, že do duše začíná pronikat duchovní světlo Božího Království.

Slepci daroval Pán Ježíš zrak, aby mohl vidět vtěleného Božího Syna a uvěřit v něj. Naší snahou musí být získat duchovní zření, abychom i my viděli očištěným srdcem Boha, pochopili vzácnost Církve a význam její jednoty. Vždyť Kristus je skrze Ducha Svatého v Církvi, podobně jako duše v těle (viz sv. Řehoř Palama). Jedno svaté, apoštolské, nerozdělené Tělo Kristovo zříme zde na zemi, jako onen od narození slepý, nyní uzdravený, který hleděl na Syna Božího a klaněl se jemu.

To je poselství, kterým se církev každoročně loučí s paschálním obdobím.








Zobrazit příspěvek č. 1210 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2018
Z došlé pošty - ke svátku svatého Jiří

Když ke světci přicházejí nejen křesťané, ale také muslimové…

O monastýru sv. Jiří „Kudunase“ čili „Zvonkového“ na jednom z Princových ostrovů poblíž Konstantinopole, kde poutníky tvoří zástupci všech etnických skupin a náboženství. Ale převážně jsou mezi nimi Turci, muslimové.

Každý rok navštíví místní klášter až 250 000 lidí, hlavně Turků, žen, mužů a dětí, kteří v rukou drží cívku s navinutou nití. Odvíjí tuto nit až k vrcholu kopce, kde stojí klášter. Během své poutě nesmí promluvit. Promluvit mohou naopak až při zpáteční cestě poté, co předali svou prosbu svatému v jeho chrámu. Pouze takto je svatý uslyší a vyplní jejich přání. Každý poutník toto přání, chcete-li prosbu, napíše na kousek papíru a zanechá je u světcovy ikony. Mnozí z těchto poutníků se za svatým Jiřím vracejí brzy znovu, když je jejich modlitba vyslyšena anebo jejich problém vyřešen.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz

(Přiloženo je video)

(Z mailu Michala Dvořáčka)






Zobrazit příspěvek č. 1209 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2018
Z došlé pošty - Djurdjevdan – Den svatého Jiří v srbské písňové tradici

Je den svatého Jiří…

Píseň Djurdjevdan – Den svatého Jiří byla složena 6. května 1942, v den památky svatého velkého mučedníka Jiřího, ve vagónu, který převážel 3 tisíce srbských zajatců (včetně těch muslimů, kteří se tehdy za Srby prohlásili) z kasáren Jajce na kopci Bembaše u Sarajeva do koncentračního táboru Jasenovac v tehdejším Nezávislém státu Chorvatsko (NDH).

Kvůli zpěvu této písně byli vězni trestáni a bylo jim uzavřeno také větrání v nákladních vagónech, kterými byli převáženi. Do koncentračního tábora tak nakonec dojelo něco kolem 2 tisíc živých vězňů, z nichž pak přežilo mučení a trýznění v táboře již jen 200…

Goran Bregovic, Boban Markovic a mnozí další skladatelé a srbští interpreti mají tuto slavnou píseň ve svém repertoáru. Stal se z ní dnes srbský hit. Tato píseň byla také přeložena do několika jazyků, nicméně mnozí již dnes zapomněli na skutečný a původní význam této tklivé písně…

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/djurdjevdan-den-svateho-jiri-v-srbske-pisnove-tradici/

(Přiloženo je video s písní)

(Z mailu Michala Dvořáčka)


P.S.
Co se dělo za hrůzy v »chorvatském Dachau« - čili v táboře Jasenovce, se můžete dočíst v článku z Pravoslavného kalendáře: Memento.







Zobrazit příspěvek č. 1208 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2018
Pravoslavná Pascha v těšovském monastýru

Vladyka Kryštof o pravoslavných Velikonocích ve vysílání Českého rozhlasu

Vyprávění emeritního metropolity vladyky Kryštofa - rozhovor pořídil Dan Mrázek

Pořad Vertikála na internetovém vysílání ČRO

Video z oslav pravoslavné Paschy viz na You Tube






Zobrazit příspěvek č. 1207 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2018
Z došlé pošty - článek o pravoslavném indiánovi

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Kdyby nebylo toho Řeka, který se s Frankem (Vladimírem) Natawou setkal a spřátelil, a pak sepsal zkušenosti ze setkání s ním..., ani bychom se o něm nedozvěděli. Nebo jen velmi nepravděpodobně.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/pribeh-rodileho-americkeho-indianskeho-nacelnika-a-jeho-tajne-cesty-k-pravoslavi/

(Z mailu Michala Dvořáčka)





Zobrazit příspěvek č. 1206 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2018
Film o včele pojmenované podle června

Včela jménem June

Rozkvět třešně ptačí je signálem začátku včelařského jara. Po téměř letním konci zimy se nám s blížícím se květnem počasí aprílově trochu zachmuřilo. Protože však jaro klepe na dveře, je čas na něco milého o našich včeličkách. Mám zde asi tři videa, týkající se těch bodavých létavců s hebkými kožíšky. Ten nejzajímavější o léčení včelími produkty si nechávám nakonec, až to bude podzimně aktuální. Dnes přináším něco o včelím životě - vylíčeno na životě jedné včely pojmenované dle data vylíhnutí „Červen“.

Tak hezké pokoukání :-)






Zobrazit příspěvek č. 1205 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2018
Fresky od ikonografa Makária Tauce

Ikona Vzkříšení od českého ikonopisce Makária Tauce


(Fresková výzdoba chrámu sv. Jana Křtitele v Brühlu)


Když jsme si letos s bratrem Makáriem Taucem, naším krajanem, pravoslavným ikonopiscem, který žije od roku 1978 v zahraničí, navzájem přáli požehnané prožití Paschy Kristovy, obdrželi jsme od něj fotografii ikony Vzkříšení, která je součástí jeho výzdoby řeckého chrámu v německém Brühlu.

Makários Tauc se narodil v Praze v roce 1957. V roce 1978 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Brzy poté emigroval do Švédska a začal studovat ikonopisectví. Vydal se pak na studijní cesty do USA (kde pobýval v pravoslavném monastýru v Jordanville), do Řecka (na horu Athos a do dalších monastýrů). V roce 1985 našel spolu se svou rodinou nový domov v Německu. Od té doby zhotovil stovky ikon a uskutečnil řadu ikonopisných výstav; pracoval také na ikonostasech a freskových výzdobách chrámů.



Poslední desetiletí se věnuje freskové výzdobě řeckého ortodoxního chrámu v německém Brühlu, navštěvuje však i samotné Řecko, především Krétu. I zde se věnuje ikonopisectví.

Přejeme bratru Makáriovi hojnost Božího požehnání a inspirace v tvorbě ikon a také pevné zdraví.

prot. Jan a Jana Baudišovi


Kontakt na bratra Makária:
Makarios Tauc: makarios/zavinac/tauc.eu










Zobrazit příspěvek č. 1204 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus

Animace pískem od Xénii Simonovoj

Krátké paschální video




P.S.
Už jsme zde tvorbu písečných animací této umělkyně ukazovali - před rokem k výročí černobylské havárie; viz příspěvek č. 1158



Zobrazit příspěvek č. 1203 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2018
Z došlé pošty - duchovní z naší církve na Paschu v Řecku

Na Paschu zněla slovenština při bohoslužbě v soluňském monastýru

Tesaloniki, 8. 4. 2018
V nedeľu Zmŕtvychvstania v tesalonickom Posvätnom kráľovskom patriarchálnom a stavropigiálnom monastieri (kláštore) Vlatadon na večernej bohoslužbe už po 13. krát zaznelo Evanjelium aj v slovenskom jazyku. Každý rok sa Evanjelium o Zmŕtvychvstaní číta v čo najväčšom počte jazykov, aby sa táto radosť dostala do celého sveta. Študenti a kňazi bývajúci vo Vlatadone počas štúdia teológie na Aristotelovej univerzite čítali stať vo svojom jazyku. Zo Slovákov v ňom bývali počas Štúdii doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD., Mgr. Anton Pažický. Slovenský jazyk bol jedným spomedzi 15 jazykov (helénsky, latinsky, cirkevnoslovansky, srbsky, rumunsky, anglicky, francúzsky, nemecky, taliansky, rusky, turecky, poľsky, slovensky, v pondskom nárečí a jazyk Homérovej doby). Po bohoslužbe sa k prítomným Slovákom toho roku pridal i študent, absolvent českej univerzity, Helén.

Θεσσαλονίκη, 8 - 4 - 2018
Την Κυριακή της Αναστάσεως στην Ιερά Βασιλική Πατριαρχική και σταυροπηγιακή μονή του Βλαλαδών, την 13η φορά, το Ευαγγέλιο ακούστικε και στη σλοβακική γλώσσα. Κάθε χρόνο, το Ευαγγέλιο της Αναστάσεως διαβάζεται σε όσο το δυνατόν περισσότερες γλώσσες, έτσι ώστε αυτή η χαρά να ακουστεί σε όλη την οικουμένη. Οι φοιτιτές και ιερείς που μένουν στο Βλατάδον κατά τη διάρκεια των θεολογικών σπουδών στο Αριστοτέλειο Πανεπιστήμιο διαβάζουν στη δική τους γλώσσα. Από τους Σλοβάκους έμειναν στη μονή ο doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD. και ο Mgr. Anton Pažický. Η σλοβακική γλώσσα ήταν μία από τις 15 γλώσσες (ελληνική, λατινική, σερβική, ρουμάνικη, αγγλική, γαλλική, γερμανική, ιταλική, ρωσική, τουρκική, πολωνική, σλοβακική, ποντιακό διάλεκτο και ομηρική). Μετά το εσπερινό τους Σλοβάκους χαιρέτισε και ο Έλληνας, απόφοιτος του τσεχικού πανεπιστημίου.





Zobrazit příspěvek č. 1202 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2018
Koptský paschální spirituál

Noční bohoslužba koptských křesťanů v Egyptě

Když máme v tyto dny paschální radost, je tu jedno video, které ji docela mile reflektuje.

Koptové jsou potomci dávných Egypťanů, čili lidu faraónů. Kdysi sice měli nějaké nedorozumění s vyvoleným Božím lidem, ale po pár tisícovkách let našli i oni cestu k Bohu bohů a stali se křesťany. Horkokrevná mentalita pouštního lidu se mj. projevuje tím, že se umí i při bohoslužbě docela odvázat. Tady je jeden jejich noční duchovní "mejdan" u nějakého chrámu uprostřed skal - účastní se tisícovky věřících včetně jejich duchovenstva.




Zpívají:

»Velebte jméno Kristovo,
vyvyšujte v písních jméno Jeho.«
Vzývejte Jeho svaté, hrdiny svaté Jeho,
aby kráčeli před vámi po cestě kříže.

Hlásejte, že On z mrtvých vstal
a smrt pozbyla vlády své.
Vězte, že není odpuštění,
než jedině skrze Jeho krev.

Světlo Evangelia je slavné.
Hlásejte, že On přemohl temnotu a její moc.
On osvěcuje naše dny;
a světlo dne Páně je slavné.

Hlásejte, že On zvítězil nad nepřáteli;
a my zvítězili svědectvím Jeho krve.
Naše dědictví u Něho je slavné.

Žijeme v radosti nebeské,
zatímco satan obléká se v hanbu.
Naše modlitby jsou slavné.




Zobrazit příspěvek č. 1201 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus v libanonském obchodním centru

Jesus is Risen song

City Mall - Beirut, Lebanon - Easter 2011



Zpívají paschální (velikonoční) hymnus:

Toť jest den, který učinil Hospodin,
radujme se a veselme se v něm!

Vstal z mrtvých Kristus,
smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech
život daroval!








Zobrazit příspěvek č. 1200 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2018
Ohlédnutí za cestou svaté čtyřicátnice

Letem nad Velkým půstem

Velký půst je letos za námi a my si na závěr svaté čtyřicátnice můžeme připomenout pár fragmentů té cesty, po které nás církev v tomto období provedla.

Před začátkem postní doby nás v podobenství o marnotratném synu Pán Ježíš ujistil, že cesta zpět je otevřená a náruč vše odpouštějícího otce nás stále očekává. I kdybychom na bludných stezkách našeho života dopadli jako onen syn, jehož "velkolepá jízda za svobodou" se záhy proměnila ve volný pád končící ve chlévě s vepři. Ač i náš vzlet k triumfu nespoutané svobody a zábavy končívá žalostně, milostivý Bůh nás stále očekává. Pro žida byl obraz "dopadnout jako pasák vepřů" jednou z nejodpornějších výhlídek. Nejen kvůli tomu, že vepř je považován za nečisté zvíře a židé vepře nechovali, ale pečovat o vepře znamenalo dát se do služeb pohanů, narušit to posvátné oddělení, kterým Hospodin svůj lid od pohanů ohradil. Pást vepře tedy znamenalo skoro jako vzdát se víry, zradit Boha. A když Pán Ježíš ukazuje, že i z takového morálního a duchovní dna je možno se pozvednout, znamená to, že každý (ale opravdu každý!) může obnovit své společenství s Bohem.

Co je k tomu potřeba? Nahlédnout svůj pád, přiznat si vinu, připravit se nést následky. A samozřejmě - odhodlat se k namáhavé cestě návratu z daleké ciziny domů, do otcovského domu. Na marnotratném synu ukazuje Evangelium ten řetězec myšlenek, úmyslů a činů, v nichž tkví pokání: 1.) uvědomit si svůj pád; 2.) lítost nad tím, čeho jsem se dopustil; 3.) mít touhu se vrátit a rozhodnost k návratu; 4.) přiznat si svou vinu; 5.) být připraven podstoupit namáhavou cestu zpět; 6.) neomlouvat si svůj hřích, nesvádět jej na okolnosti či na někoho jiného; 7.) mít dobrou vůli přijmout odpovědnost a následky za své provinění.

Jindy nám na prahu postní cesty Církev připomněla, že nás všechny očekává soud, na kterém se budeme zodpovídat, jak jsme naložili se svým životem. Smysl našeho vezdejšího života je poznat Boha a zamilovat si ho. Cíl našeho života je spása ve věčném společenství se Stvořitelem. To předpokládá očistit se zde pokáním a vytrvale se pokoušet uskutečňovat lásku.

* * *

Při první postní neděli jsme si připomněli, že jsme v Církvi pravoslavné. To znamená, že její učení a praxe setrvává v autentické oslavě Boha. Nic se k pokladu víry a učení Církve nepřidává ani se z něj nic neubírá. Sjednocením s Církví tedy bereme účast na pravdě. A pravda - to je Kristus, který pravil: "Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mě." Cesta - to je správná praxe; pravda - to je pravá víra; život tkví v pravém poznání Boha. To jsou základní rysy Pravoslaví, skrze něž se přichází k Otci. To je vytoužená svoboda Božích dětí vyjádřená biblickými slovy: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8,32)

* * *

Druhou neděli jsme uvažovali o významu působení Ducha Svatého v Církvi, čili o té duchovní energii, kterou nazýváme „blahodať“ (význam slova). Právě touto energií je z Boží strany překlenována propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Tím, kdo je bezpočátečný a Věčný, a těmi, kdo mají svůj počátek, tj. mezi Bohem a námi. Svou blahodatí vstupuje Bůh do tohoto světa a koná zde. Skrze Krista přichází Svatý Duch, aby nás v Církvi očistil, posvětil, osvítil a sjednotil s Božstvím. Křesťanský život - to je získávání blahodati. A na druhé straně se musíme zdržovat toho, čím blahodať od sebe odháníme, co nás činí nezpůsobilými přijímat dary Ducha Svatého.

Dle asketické tradice Církve, resp. ze zkušenosti svatých Otců a starců jsme poučeni, že jedním z hříchů, které od nás okamžitě zapuzují blahodať, je odsuzování, což je vlastně zakuklená pýcha.

V tuto neděli vzpomínáme památku "učitele blahodati" - sv. Řehoře Soluňského, kterému také říkáme Palama. Byl to on, kdo teologicky zformuloval dávnou zkušenost církve a všech svatých Otců s působením blahodati a se zbožštěním člověka. Jeho formulace byly sněmovně přijaty a staly se součástí věroučného pokladu Církve. Bylo to pouhá tři staletí po rozkolu západní a východní církve, ale na Západě bylo v té době už odlišné učení o blahodati, o principech Kristova díla spásy i o duchovním životě. Proti tomu všemu postavily pravoslavné východní církve učení Řehoře Palamy, které představovalo původní víru a duchovní zkušenost i spirituální praxi (založenou na hesychasmu) církve prvního tisíciletí po Kristu.

* * *

Po polovině velkého půstu se nás Matka Církev pokouší povzbudit příklady dvou významných svatých. Ct. Jan Sinajský ukazuje ve svém díle "Žebř duchovní" základní pravidla duchovního života, tedy co je podstatné pro stoupání ke Kristu. Hovoří o jednotlivých asketických stupních. Ze všeho nejdůležitější je pokora, která je předpokladem vzdorování nejzhoubnější vášni - pýše. Bez přiblížení se pokoře je půst marný, protože právě získávání pokory (dosl. poníženého smýšlení) je jeho smyslem. Bůh nepotřebuje naši hladovku, ani tisíce poklon, ale chce lásku - a ta není možná bez pokory. Všechny asketické úspěchy, nejsou-li naplněny pokorou, jsou jen dutou slámou, která vzplane a vmžiku shoří, aniž by po ní něco zbylo, kromě špetky černého popela.

Jinak řečeno: cílem půstu je oslabit vášně, které zmítají naším srdcem. Uklidní-li se vnitřní vlnobití vášní, zažijeme svobodu od světského ducha a pokoj v duši. Smíření se sebou, s lidmi, s Bohem. To je to pravé spočinutí, v kterém je možné začít společenství s Bohem. Kdo zažije vnitřní pokoj, už nepotřebuje nic z toho světa. Nemá, za čím by se honil, nic tělesného ani světského jej už nezneklidňuje. Každý by měl v nějaké míře zažít tento stav, protože tím okusí jednu z kvalit Božího Království. Už pak ví, k čemu směřuje a kam kráčí.

Proto má v církvi panovat řád a pokoj, aby se mohli křesťané tomuto dílu věnovat a docházet spásy. Proti tomu se však staví zkázonosné působení toho, co se nazývá klam (prelesť). Může se to týkat celých skupin, sekt nebo pouze jednotlivce. Jeho záludnost tkví v tom, že ďáblem klamaný člověk nemá mnoho času ke změně a k rozhodnutí vyprostit se z té bažiny, do níž se začíná propadat. Brzy totiž ztrácí schopnost nahlédnout svůj stav. Zvenku je zřetelně vidět, jak je v oklamaném člověku vše proniknuto pýchou, ale on už nemá schopnost si to uvědomit. Je to opak uvažování v pravdě čili opak života v Kristu, opak života ve svobodě.

Veškerá askeze v tomto stavu jen zhoršuje duchovní úpadek oklamané duše. Pohled na oklamané křesťany je srdcervoucí, protože jim nemůže pomoci už nic než Boží zázrak. Příklady svatých na ně buď neučinkují nebo jsou jimi nesprávně uchopeny.

Všechny duševní síly, rozum i emoce pracují v takovém člověku jen k jedinému cíli, aby si potvrdil své scestné uvažování, svůj iluzorní stav, upevnil svůj klamný vnitřní svět. Je to hrozný stav a reálné nebezpečí, které hrozí každému, kdo se pokouší o duchovní život a dopustí se při tom nějaké závažné chyby - hříchu, svévole, vzpoury apod. Ze slov sv. Ignatije Brjančaninova můžeme vyvodit, že nejhorší pády do klamu jsou takové, které se dějí pod zdáním horlivé církevnosti či vyhlížejí jako pokročilá duchovnost; takové případy může vyléčit jen zázrak.

* * *

Poslední neděle svaté čtyřicátnice je jakoby ozvěnou tématu marnotratného syna. Ct. matka Marie Egyptská svým životním příběhem (zde) ukazuje, že i z nejhlubšího mravního a morálního dna je možno být povznesen na výšinu svatosti, stát se Boží člověkem. Má to své předpoklady, které jsme viděli už u marnotratného syna. Jednak si hříšník musí uvědomit svůj duchovní stav. Jak daleko se vzdálil od Boží slávy, jak hluboko klesl. Musí se přestat ospravedlňovat a omlouvat či vymlouvat. S lítostí nad svým hříchem se posléze musí rozhodnout - uskutečnit správnou volbu. Je potřeba rozhodnost, odhodlání a úsilí - vypravit se na cestu. To je vlastně obsah pojmu "pokání". Na tuto cestu nás Církev ve Velkém půstu volá.

Příkladem Marie Egyptské chce naše církev otřást naším srdcem, zalomcovat s námi, abychom se probrali z toho zhoubného spánku hříchu. Nikdo ať neříká: "Pro mě už je pozdě."

* * *

Poslední sobota a neděle vypráví o vzkříšeném Lazarovi, o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jerusalema o piklích duchovních vůdců židů. Květná neděle je svátkem, který má dvě strany. První je světlá - je to slavnost, při které je Spasitel vítán početným zástupem jako dávno očekávaný Král židů. Duch Svatý inspiroval lidi, aby volali: "Hosanna!" Všichni tam věděli o vzkříšení čtyři dny mrtvého a již se rozkládajícího Lazara. A proto s takovým nadšením vítali Toho, kdo Lazara vzkřísil; proto jej oslovovali mesiášskými tituly. Vždyť každý, kdo měl mysl otevřenou, musel chápat, že toto je očekávaný Boží Syn, o němž hovořila dávná proroctví. Vše, co se už před tisíci lety psalo o oslátku a o krvi hroznů, v níž bude prát svůj knížecí šat (Gen 49,1-12), nebo v jiném proroctví o králi a zachránci dcery siónské přijíždějícímu na oslátku mladém (Zach 9,9-15), se nyní naplňuje. Co Pán řekne, se vždy vyplní.

I my se v tento radujeme z příchodu Pána do Jerusalema, ale to slavné dílo, které přichází vykonat, už spatřujeme v něčem jiném, než tehdejší židé. Nehledíme na něj jako na krále pozemských vojsk, který má svému lidu zázračně zařídit světovládu. Vidíme Spasitele, který jako Král pokory jde, aby dokonal své sestoupení s nebe až k samému dnu, kam kleslo naše hříchem nemocné lidství. A to je ta druhá stránka dnešního svátku. Pán Ježíš přichází do Jerusalema, aby vzal na sebe naše hříchy, nechal se Jidášem zradit, podstoupil zatčení, zhanobení, poplivání, bičování a smrt na Golgotě. Nad tím, co očekává milovaného Pána Ježíše tento týden, bychom si museli s hrůzou zakrývat tvář, kdybychom na to vše nehleděli z perspektivy Vzkříšení, kterým to vše bude završeno.

A nakonec je tu ještě stránka událostí tohoto svátku. A to stránka vskutku temná. Reprezentují ji především židovští vůdcové, kteří už dávno přemýšleli, jak eliminovat toho divotvorce z Nazareta, který s takovou oblibou koná své zázraky v sobotu. Když se dozvěděli o dosud nevídaném zázraku vzkříšení Lazara, po čemž - jak dobře věděli - už nikdo z lidu nemohl pochybovat, že tento "narušovatel otcovských tradic a hanobitel soboty" je Bohem seslaný Mesiáš, zachvátila je závist: buď my nebo on! Tehdy v jejich nitru dozrál stav, který se formoval a vyvíjel tím, jak opakovaně odmítali to, co Pán Ježíš hlásal, konal a co ztělesňoval. Jejich srdce se definitivně uzavřela, zatvrdila a naplnila je temnota. Ponořili se do toho strašlivého duchovního stavu, o němž jsme už hovořili výše, - do klamu (prelesti). Plnost klamu je totožná s tím, co Ježíš Kristus nazval "rouháním se Duchu Svatému". Je to hřích, který nemůže být odpuštěn, protože člověk zde - ani potom na věčnosti - už není schopen o odpuštění prosit. Je to stav démonů, kterým je pokání k smíchu či k zuřivosti, jen se neustále zlobí, reptají a obviňují Boha a všechny. U židů se tato démonická slepota projevila usnesením: "Zabijeme jeho (Krista) i toho Lazara."

Bůh nás chraň před tímto klamem, proti němuž nikdo není zcela imunní. Ve své slepotě pak totiž nevidíme ani to, co máme přímo před očima. Jen se zlobíme a obviňujeme. Omlouváme si vše, čeho jsme se dopustili. Je to hrozný stav.

* * *

Tím jsme zde alespoň letmo nahlédli velkolepou cestu, po níž nás Matka Církve ve Velkém půstu vždy vede. Myslím, že nikdo z těch, kdo se nechávají Církví vést se srdcem otevřeným tomu, co je jim předkládáno, nemůže zůstat vnitřně nedotknut. Hloubka a síla jednotlivých témat jistě zapůsobí na každou duši, která je vírou a pokáním správně naladěna.







Zobrazit příspěvek č. 1199 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2018
Leonard Cohen - píseň na závěr života

Meditace nad starozákonním duchem v naposledy pozdviženém hlasu stařičkého žida

Ve velkopostní době (více než obvykle) čteme při bohoslužbách ze Starého zákona - z knih o nejstarších dobách lidstva: z knihy Stvoření (Genesis) a z knihy Jób. Tyto zprávy, zvěsti a příběhy z šerého dávnověku lidstva mají takovou zvláštní atmosféru. Posluchače ovane duch těch dřevních dob před příchodem Spasitele. Je to tvrdost života, krutost světa, ze kterého lidský hřích vyhání Boží přítomnost, a lidská mysl se odklonila od světla důvěrného společenství s Bohem, srdce člověka zmítané temnotou vášní uhasilo v sobě Boží oheň. V biblických zprávách o těch dobách jakoby se míchalo světlo s temnotou, víra se svévolí, nepochybná jistota Boží přítomnosti s obavami z opuštěnosti či zapomenutí Bohem, poslušnost se vzpourou... Lidé se setkávali s anděly, Jákob s jedním dokonce zápasil, po zemi chodili démoni a nestvůry. Lidstvo mělo zkušenost s kataklysmatickými tresty, které následovaly za mravním či duchovním úpadkem. Bůh s lidmi zacházel tvrdě a zároveň milostivě. Dával jim krutě pocítit důsledky hříchu a nevěrnosti. Žádnou zjemnělost tu nečekejme. Ta tvrdost se dodnes zračí v duchu Starého zákona, ale zároveň jsou tam slyšet ozvěny té prvotní důvěrnosti, která panovala mezi člověkem a Stvořitelem na počátku a která je stále pěstovaná z obou stran. Boží spravedlivce slyšíme v Písmu, jak jsou schopni se „hádat se s Hospodinem“, smlouvat s ním, nesouhlasit, měnit Boží rozhodnutí, obvinit Boha, vyčítat Mu, statečně předstoupit na jeho soud, a pak vyslechnout jeho verdikt a naslouchat Mu, nechat se přesvědčit nebo i zaplatit za svou chybu. Nic pro zbabělce. V tomto duchovním a myšlenkovém prostředí je dokonce i mezi díkůvzdání a velebení Boha v modlitbě vetkaná nitka protestu či výhrady proti jeho vůli.

Avšak pojďme už k předmětu tohoto příspěvku.

Nedávno jsem něco hledal v počítači a náhodou jsem nalezl dříve stažený a zapomenutý soubor s poslední písní Leonarda Cohena. Jeho písničky a hledání jak se postavit ke světu a k lidskému životu doprovázely naši generaci dlouhá desetiletí. Cohen byl syn rabína, měl v sobě tu příslovečnou hebrejskou pýchu a svéhlavost, pro které po celá tisíciletí jeho lid Bůh bil, aby přivedl jejich tvrdá srdce ke změknutí a ohnul ty vzpurné šíje (volně cituji z Bible). Cohen bojoval se svými démony a v tomto zápase se dlouhou cestou nakonec zřejmě dostal k nějakému společenství s Bohem. Stále je však nositelem té věkovité tvrdosti starozákonního ducha, ač se před smrtí prosvětluje i pokorou a skloněním se před Ním, jak se píše v žalmu: „Zvítězíš, až budeš soudit.“

Krátce před svým odchodem ze svého pozemského žití natočil své poslední album, v jehož středu je Cohenova - dalo by se říci - předsmrtná modlitba nazvaná dle svého refrénu: „Chceš to tak temné...“ V těchto pár slovech je toho tolik ze Starého zákona: Abrahamova oběť Izáka, noční zápas Jákoba, zotročení Izraelitů v Egyptě, záhuba prvorozených a slavné vysvobození z vlády faraónovy, reptání proti Hospodinu, poušť posetá izraelskými mrtvými, zmasakrování zkažených kmenů, a pak vstup do zaslíbené země... Tresty i sláva. To vše je v onom posledním rozhovoru starého žida s Hospodinem, bilancování života, vykročení na cestu pryč a připravenost předstoupit na soud. V těch několika verších písně žid nad hrobem jedním dechem ještě naposledy vznáší své námitky, a zároveň už přijímá Boží soud a koří se před Jeho cestami. (Vytane nám vzpomínka na Jóba.)

Měsíc po vydání této písně Leonard Cohen zemřel. Bylo mu 82 let.

Na mě z té písně zavanul duch, který ve Velkém půstu okoušíme nad některými starozákonními čteními. Jejich šerosvit. Ta tvrdost této duchovní epochy se pozoruhodně zrcadlí v jeho modlitbě. Proto jsem se po jistém váhání rozhodl nabídnout ji k čtenářům Ambonu - vzhledem k té postní době a blížícímu se velkému týdnu.

Udělal jsem titulky a v překladu jsem se snažil nikoliv o doslovný převod, ale postihnout význam. Na vysvětlenou k některým částem textu:
- „Hineni, hineni“ - tato slova z refrénu jsou hebrejské biblické zvolání: „Tu jsem,“ „Zde stojím,“ kterým odpovídá ten, kdo je předvolán Hospodinem a předstupuje před Něj;
- slova o miliónu svící prý odkazují ke vzpomínkové akci (v Izraeli?), když byl rozžehnut milión svíček za židovské oběti událostí druhé světové války;
- slova o plameni si vykládám tak, že svým odvrácením se od Boha a svými hříchy zhášíme plamen Boží přítomnosti, zabíjíme oheň života, který je v nás, dusíme zápal společenství a vztahu s Bohem, života ve víře a nábožnosti.
Ostatní nechám na intuici posluchačů.

Tak a teď je tu ta poslední píseň Leonarda Cohena: Chceš to tak temné...











Zobrazit příspěvek č. 1198 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2018
Inspirativní usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve (OCA)

Liturgické instrukce pro americkou církev ke změnám v liturgii předem posvěcených Darů a při epiklesi liturgie sv. Basila

Trocha liturgické teologie

Zajímavá zpráva přišla ze synodu Americké pravoslavné církve OCA, která učinila v liturgické reflexi krok směrem k řecké teologii, resp. směrem zpět k původnímu pravoslavnému chápání liturgie předem posvěcených Darů. V pravoslavném světě se vyskytují dva pohledy na otázky spojené se svatým přijímáním při velkopostní liturgii předem posvěcených Darů. Starší a původní pojetí se uchovalo v řeckém pravoslaví, kdežto v ruském (či slovanském) pravoslaví došlo v 17. století ke změně uvažování v této věci. Předesíláme, že oba pohledy a obě praxe se dnes považují za přípustné; sněmovní rozhodnutí k tomu neexistuje, ani jedno z obou chápání této problematiky není možno prohlásit za heretické. Přesto však, duch křesťanské autenticity a duch pravoslaví stáčí náš zájem vždy spíše ke starobylejší praxi a původnímu uchopení každé - i drobné - jednotlivosti pravoslavného myšlení i praxe.

V díle sv. Petra Mohily (+1646) (nutno zdůraznit, že ve své době bylo jeho úsilí jako celek jistě prospěšné a jeho cílem bylo obhájit pravoslaví v situaci náporu západní scholastiky) se objevilo krajně racionalistické chápání výše zmíněné velkopostní liturgie. O jeho doby až dodnes je duchem ruské liturgiky uchopena tato liturgie jen jako víceméně obvyklá večerní bohoslužba, na jejíž závěr je připojeno rozdílení svatého přijímání z Darů proměněných při předcházející nedělní liturgii. Někteří se proto vyjadřují v tom smyslu, že liturgie předem posvěcených Darů není vlastně pravém (plném) slova smyslu ani liturgií, protože nedochází k žádné proměně přinesených darů. V ruských (či ruskou teologií ovlivněných) liturgických studiích se otevřeně praví, že víno v kalichu zůstává vínem a že předem posvěcené Tělo (napojené či skropené po svém posvěcení v neděli i Krví Kristovou) se vpouští před přijímáním na liturgii předem posvěcených Darů do vína jen proto, aby víno tyto Dary prosáklo a změkčilo a snadněji se pak se přijímaly.

Řekové hledí na věc tak, že svaté Dary, proměněné při předchozí liturgii sv. Basila (nebo při liturgii Zlatoústově), se přinášejí na diskosu na svatý prestol spolu s kalichem vína, aby se před přijímáním vpouštěly do kalicha, a tím se víno v něm proměnilo na Kristovu Krev. Svaté přijímání duchovenstva i věřících poté probíhá podobným způsobem jako při liturgii sv. Basila či liturgii sv. Jana Zlatoústého. Rozdíl současné ruské praxe přijímání svaté eucharistie při liturgii předem posvěcených Darů od přijímání při obvyklé liturgii sv. Jana Zlatoústého nebo sv. Basila Velikého tedy tkví v tom, že ve chvíli přijímání se za proměněné Tělo a Krev Páně považují jen Dary uschované z předchozí "plné" liturgie - tedy většinou z nedělní liturgie sv. Basila (nebo z liturgie Zlatoústovy v případě syropustní neděle a Květné neděle). Na diskosu je k přijímání přineseno na prestol svaté Tělo a Krev Páně (resp. Tělo v neděli napojené či skropené krví), kdežto víno přinesené v kalichu se na liturgii předem posvěcených Darů považuje za neproměňované a neproměněným zůstává dle ruského pohledu takové až do konce liturgie.
Z tohoto ruského chápání plynou přirozeně praktické důsledky. Připomeňme hlavní dva:
1.) na liturgii předem posvěcených Darů se nepodává přijímání malým dětem, protože jim je zvykem podávat z kalicha (při liturgii Zlatoústově či Basilově) ke svatému přijímání toliko Krev;
2.) kněz (diákon), který bude spotřebovávat po liturgii zbylé svaté Dary, nesmí pít při svatém přijímání z kalicha, protože by tím porušil eucharistický půst.

Ocitneme-li se v řeckém prostředí, můžeme být překvapeni, že na liturgii předem posvěcených Darů přijímají i nejmenší děti z kalicha - a to Krev Kristovu. A ruští duchovní byli v jisté době překvapeni, když viděli v oltáři, jak řecké duchovenstvo přijímá při této liturgii stejně, jako při liturgii sv. Jana Zlatoústého. Nejdůležitějším následkem vlivu středověkého západního scholasticismu, kterým byla např. Ruská pravoslavná církev postižena, je však racionalisticky zploštělá reflexe eucharistického tajemství. Dnes stále více liturgistů nepochybuje, že by bylo žádoucí zbavit se tohoto reliktu západního nepravoslavného myšlení, které má vždy tendenci přelévat se z liturgické oblasti do spirituality a ze spirituality do dogmatiky (věrouky).

Při západním způsobu chápání máme problém vysvětlit, proč se liturgie předem posvěcených Darů vůbec nazývá liturgií (užíváme zde pojem "liturgie" v užším slova smyslu). Kdyby to měla být jen obyčejná večerní bohoslužba zakončená podáváním svatého přijímání, proč se prostě svaté Dary nerozdávají přítomným s obvyklou krátkou modlitbou, jako např. při udělování zásobních Darů při přijímání nemocným? Proč je tam tzv. "velký vchod"?, proč jsou Dary vlastně přenášeny na svatý prestol?, proč je přinášen i kalich s vínem, když lze Dary proměněné před třemi či pěti dny přijímat i bez vína? Na svatý prestol přece může být víno kladeno jenom za účelem jeho proměnění na Krev Kristovu. Za jiným účelem se na svatý prestol (resp. na rozložený antimins) pokládat chléb či víno nemůže a nesmí.

Z dávných literárních památek víme, že smysl přinášení vína v kalichu při této liturgii spočívá v posvěcení (tj. proměně) vína prostřednictvím dotyku dříve proměněného Těla Kristova.

* * *

Dále se usnesení synodu OCA zabývá očištěním epiklese v liturgii sv. Basila, jak se její znění rozšířilo ve slovanské tradici. V současnosti používané znění v Rusku je poškozené historickými vlivy (vsuvkou) a věty pronášené knězem na tomto místě liturgie nedávají vlastně gramaticky smysl. Zatímco v liturgii předem posvěcených Darů je ruská praxe jakýmsi podlehnutím vlivu západního latinského racionalismu čili maličkou fúzí římskokatolického myšlení do ruské liturgie, tak při epiklesi liturgie sv. Basila měly dodatečně zavedené změny opačný směr. Vsuvka, která se do Basilovy epiklese přenesla z epiklese Zlatoústovy, je (podle názoru ct. Nikodima Svatohorce) dílem někoho nevzdělaného a opovážlivého, kdo se chtěl ukázat jako nepřítel latiníků a odpůrce specificky římskokatolického chápání proměňování přinesených Darů.

Na okraj tématu proměňování svatých Darů

Prof. A. Osipov se trochu usmívá nad přílišným důrazem na církevně-právnický pohled na proměnu přinášených Darů na Tělo a Krev Kristovy. Toto - téměř právní - chápání určuje přesný moment, odkdy jsou chléb a víno Tělem a Krví. Ano, vzývání sestoupení Ducha Svatého, který skrze požehnání rukou kněze sestupuje a proměňuje svaté Dary, je chvílí, od které nahlížíme tu mimořádnou přítomnost Ježíše Krista - předložené chléb a víno jsou nyní Jeho přečistým Tělem a drahocennou Krví. Tento příchod našeho Pána, kdy On stane mezi námi, aby se nám i tentokrát stal pravým pokrmem a nápojem, však nahlížíme v kontextu celé liturgie, v níž vidíme proces připomínání Spasitelova života - od narození do vzkříšení - tedy jeho přicházení mezi nás. Epiklese a požehnání předložených darů tedy nejsou odděleny či vytrženy z průběhu liturgie. Slova proměnění přece nejsou jakýsi příkazem kněze Svatému Duchu, který je vydán na určeném místě liturgie. Je to proces, při němž se Bůh ze své vůle sklání k nám a naplňuje naši službu, sestupuje na modlící se shromáždění věřících a na předložené dary. Je to naše spolupráce s Boží vůlí, naše sklonění před Bohem a přijetí Jeho požehnání. Věčnost vstupuje do našeho eucharistického času. Osipov se lehce ironicky táže, zda řešili svatí apoštolové, od jakého okamžiku jejich bohoslužby je na oltáři Tělo a Krev. Prostě se modlili, předložili chléb a víno, vzpomínali Pána Ježíše, děkovali, a následně přijímali a rozdávali věřícím Tělo a Krev. V Bibli se prostě mluví o "lámání chleba". Celý tento děj zřejmě vnímali jako ponořený do blahodati Ducha Svatého.

Církevně-právní rovina liturgiky je samozřejmě potřebná pro praktický život církve (musíme z praktických důvodů vědět, od jaké chvíle máme považovat přinesené dary za posvěcené), nemůže však vyčerpávajícím způsobem postihnout a probádat reálný avšak tajemný proces toho, co se při eucharistii děje. Žádné racionální uvažování ani vzdáleně nepostihuje celou hlubinu tajemné proměny Darů.

Starec ct. Paisij Svatohorec svým duchovním zřením viděl, že proměna chleba a vína je proces, který probíhá po celou liturgii a završuje se (dokonává se) při epiklesi. Posvěcování přinášených darů chleba a vína začíná už při proskomidií. Proto starec radil chovat se se zvláštní úctou v chrámu, kde probíhá příprava Darů na žertveníku, resp. ctít skutečnost, že v blízkosti jsou liturgicky připravené dary chleba a vína k liturgii, která tím vskrytu už začala. Proto se někteří kněží po ukončení vyjmutí Beránka a vlití vína a vody do kalicha klaní těmto darům, jejichž příprava pro liturgii byla právě dokončena. Pokloní se jim nikoliv proto, že by je už považovali za Tělo a Krev, nýbrž aby uctili započatý proces jejich posvěcování a duchovní proměny.

P.S.

Překlad usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve

Článek o dvou vsuvkách v epiklesi liturgie sv. Basila

Na liturgickém rozcestníku webu orthodoxia.cz je zřízen web se statěmi týkajícími se liturgie předem posvěcených Darů.







Zobrazit příspěvek č. 1197 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2018
První přípravná neděle před Velkým půstem

Podobenství o celném a farizeovi

Jak se blíží Velký půst, snaží se Matka Církev připravit nás na tuto mimořádnou dobu. Abychom tyto převzácné dny (jak se praví v nějaké velkopostní modlitbě) strávili užitečně pro zlepšení duchovního života, naplnění Evangelia a přiblížení se Kristu. Protože půst je krátký a jeho lhůta rychle vyprší, nutno se připravit, a to především duchovně. Základem této přípravy je dát nám podnět ke změně našeho uvažování, naladit mysl správným způsobem. To především znamená připomenout si některé základní kameny naší zbožnosti. Nechápeme-li tato základní pravidla duchovního života, může být veškerá naše snaha o duchovní postup planá.

Je to, jako když vlak hned za nádražím projede špatně nastavenou výhybkou a rozjede se po kolejích, které vedou jinam, než kam se měl dostat. Zpočátku není znát žádný rozdíl, a posléze už je na změnu směru pozdě. A čím silnější je lokomotiva, tím rychleji se vzdalujeme od žádaného cíle. V duchovním životě - a zvláště má-li být zintenzivněný půstem, co nejčastější modlitbou a všemožnou askezí - musíme hned na počátku znát, jak správně nastavit ty první "výhybky", jinak vláček našeho duchovního snažení uhání úplně jinam, než by měl. A čím větší úsilí pak do asketických výkonů vkládáme, čím horlivě přikládáme v lokomotivě pod kotel, tím rychleji se vzdalujeme od Boha a řítíme se ke srázu...

* * *

Na samotném počátku přípravné doby se nám v chrámech klade na srdce skutečnost, že existují dva druhy zbožnosti. Současně na nás církev apeluje, abychom si zvolili tu správnou zbožnost, a abychom tu volbu mohli provést, ukazuje nám Evangelium a církevní tradice, jaké rysy ta pravá zbožnost má mít. Rozdílnost mezi oběma těmito druhy zbožnosti, je formována odlišnými typy smýšlení. Jedna "zbožnost" jde cestou pýchy a druhá zbožnost kráčí stezkou pokory. Jen ta druhá je pravá, kdežto první je falešná. Pro třídění zbožných skutků - jedny na hromadu odpadu a druhé do nebeské pokladnice - je břitva pokory tak významná a zásadní, že můžeme říci: jakékoliv dobré skutky, konané v duchu pýchy, jsou pro spásu a spojení s Bohem bezvýznamné. Na druhé straně už sama pokora i bez mnoha dobrých skutků sjednocuje člověka s Bohem.

Všechny činy a úkazy, které patří do rejstříku vnějších projevů naší zbožnosti, nám přinesou spíše odsouzení, je-li jejich motivem lidská chvála, světská sláva či nadouvání se před samotným Bohem. Souhrnně se tomu všemu říká egoismus. To je to smrtící žihadlo, které umrtvuje naše duše.

Můžeš např. věnovat velkolepý charitativní dar - na nějakém pódiu předat šek na milión dolarů pro chudé, za potlesku přítomných a za přítomnosti médií - u Boha tě to neospravedlní, protože On hledí na to, co je v tvém nitru (viz např. čtení o daru vdovy: Luk 20,45-21,4). Jiný častý úkaz: před objektivy televizních kamer navštívíš jako slavná osobnost nemocné děti, hladové černochy. Necháš se vyfotografovat, jak jim projevuješ svou účast. Kdo by takovou celebritu nepochválil za to, že cítí s trpícími? Jenže je to ctnost nebo spíše karikatura ctnosti?

Naše svatootcovská tradice vysvětluje, že ctnosti bez pokory jsou nejen bezvýznamné, ale spíše škodlivé. Proto pouštní otcové říkali, že tvoje ctnost, o které se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem.

Sv. Euthymij učil, že všechny (opravdové, tj. bohumilé) ctnosti se dosahují jen: pokorou a láskou. Kdo má tyto dvě, má i všechny ostatní ctnosti. Bez pokory a lásky však není žádná pravá zbožnost, ale jen služba běsům. Pouze pokorou a láskou se dosahuje jednomyslnosti a církevního společenství. Nemá-li kdo pokoru a lásku, stává se začasté fanatikem (to v tom případě, že má současně horlivost), a proto má problém udržet se v církvi. Zřejmě všechny církevní problémy a prakticky všechny duchovní nemoci nějak souvisejí s nedostatkem pokory a lásky.

Pokora se získává plněním Božích přikázání, poslušností a odsekáváním svévolnosti. To nás má dovést k rozpoznání své slabosti a ubohosti. Veškerá církevní praxe, všechny modlitby a půsty, almužny i charita a jakákoliv askeze jsou k ničemu, nepřivedou-li nás k pokoře, jak učí sv. Izák Syrský.

* * *

Existuje nějaký test, kterým si můžeme zjistit, zda dosahujeme nějakého stupně pokory? Pokud pýcha a duch vzpoury ještě nezatemnily svědomí a srdce člověka, můžeme si ověřit, jak na tom jsme v pokornosti, pozorováním svého nitra a myšlenek. Zvláště se jedná o myšlenky odsuzovačné. Máme-li zálibu v posuzování a odsuzování druhých lidí, nad které se tím skrytě či zjevně povyšujeme, pak jsme pokoru ještě nezískali. Do pyšného srdce se vytrvale a úporně vracejí myšlenky namířené proti jiným lidem. Takové srdce znovu a znovu vytváří představy o jejich špatnostech a nedokonalosti; před očima jeho mysli se člověku opět a opět vykreslují mentální obrazy jejich skutečných či domnělých hříchů a přestupků. To bývá jeden z projevů neuzdraveného srdce. Dobrým počátkem zlepšení tohoto pochmurného, trýznivého a dušehubného stavu je dobrá vůle bojovat s takovými myšlenkami, vzpírat se jim, vyhlazovat je bez kompromisu, zadupávat je jako plevel a nahrazovat je přemýšlením o svých vlastních hříších a pádech.

Zpupné a domýšlivé srdce, zažije-li příkoří či nespravedlnost, hoří vztekem, je spalováno hněvem, otráveno je trpkostí a krvácí zlobou. Vaří se v něm páchnoucí lektvary pomstychtivosti. Prahne po kruté odplatě, kterou nazývá spravedlností. Ani ho nenapadne, že by si snad něco takového mohl - alespoň trošku - zasloužit za zlo či nedostatek milosrdenství, která jinde, jindy nebo na někom jiném spáchal.

Pokorné srdce nemá zálibu v přemýšlení nad cizími hříchy a nedostatky. Srdce, které se upevnilo v pokoře, se takovým myšlenkám protiví. Zasévá-li tam ďábel nepřátelské myšlenky tohoto druhu, pak tato setba nevzklíčí. V takovém srdci už pro ni není úrodná půda. Ba, naopak. Musí-li takový člověk hodnotit a přemýšlet nad nedostatky druhých lidí (např. v určitých zaměstnáních či profesích), jeho mysl se tomu vzpouzí a je to pro něj obtížná a protivná psychická práce.

Tímto testem můžeme částečně diagnostikovat, jak na tom jsme. Spíše se však podobáme onomu farizeovi, který se v myšlenkách holedbal a chválil - a to i v chrámu při modlitbě, a jeho pýcha mu tak znetvořila myšlení, že dokonce děkoval Bohu, že není tak špatným člověkem jako jiní. To je nejhorší stav pýchy, který je už pádem mysli do klamu, - pýcha se tváří jako pokora (farizej svou domnělou nadřazenost nad ostatními lidmi nepřičítá jen sobě, ale "pokorně" Bohu děkuje za ten dar spravedlnosti). Chraň nás Bůh před takovou povrchností.

* * *

Známe ještě jeden plod pokory - vnitřní duchovní radost. Zatímco povyšování přináší člověku, který není dočista povrchní či ještě úplně nepropadl pýše, vzpouře a démonické pýše, zármutek, tak pokora oblažuje srdce člověka už teď a tady. Takový zjistí, že čím více se pokoří, tím více radosti pociťuje. Sebeodsuzovačné myšlenky naplní oči slzami a srdce blahem. Nespravedlivé úkorné zacházení, jehož nám občas dostane, způsobí asketovi nevýslovné štěstí, protože byl učiněn hodným alespoň nepatrně se podobat Kristu.

Z vyprávění Mojžíše Svatohorce: Byl jeden mnich na Athosu, jenž přišel do cizího monastýru cosi zařídit. Místní mnich, který ho vůbec neznal, si ho spletl s někým, kdo jim tam před časem způsobil jakousi škodu. A tak se tento zdejší mnich obořil na hosta, který vůbec nechápal, oč tu jde. A poté, co mu místní mnich vyspílal a vynadal, mu host blaženě odvětil jediným slovem: Děkuji.








Zobrazit příspěvek č. 1196 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2018
Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně

Překlad Michala Dvořáčka k obsahu minulého svátku

Upozorňuji na pozoruhodné pojednání, které se týká nejen svátku nýbrž i ikonologického výkladu. (Překlad z řečtiny)

Viz příspěvek na webu olomoucko-brněnské eparchie: O Zjevení Páně




Zobrazit příspěvek č. 1195 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2018
Pomodleme se, bratři, k Bohu...

Píseň archidiakona Romana

Dnes jsme při liturgii neděle marnotratného syna slyšeli z Evangelia, že je potřeba vydat se na cestu. Vypravit se na kající pouť z prostředí hříchu a ze zvířecího světa vepřů zpět do domu nebeského Otce. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jednu píseň jerodiákona Romana, k níž jsem se kdysi pokusil přeložit text. (Můžete si písničku pustit, poslouchat krásný hlas otce diákona Romana, a při tom třeba sledovat český text.)



1

Pomodleme se, bratři, k Bohu,
odložme zármutky světské,
je čas vydat se na cestu
sbohem dát údolí pláče.

Přijali jsme těžké břímě,
vykročili na stezku úzkou,
opustili příbuzných plémě,
a získali otčinu jinou.

2

Nuž, na cestu, bratři, na cestu!
My těžkou vydali se stezkou,
ač před sebou velkou dálku,
a touha sednout a spočinout!,

ač tělo k smrti znavené,
o kamení rozbité nohy,
ač za sebou málo teprve
a většina před námi leží;

3

přesto však volám vás na cestu,
je to náš osud zřejmý,
na tuto stezku vede nás Bůh,
jiné možnosti není,

z hříšného světa jsme vzati,
pozváni mít jinde podíl,
hosty zde být už nemáme síly,
je čas k návratu domů se vypravit.

4

Tady jsme pro všechny cizinci,
jsme poutníky na věčné pouti
a naší jedinou věčnou péčí
je - jít a jít a jenom jít;

možná se brzy rozbřeskne
nad cestou trudnou naší,
sílu nám dodává naděje,
ač zdá se, že sil už není.

5

Tak tedy vzhůru, rodní, na cestu!
Přešlapovat na místě nelze,
modleme se, bratři, k Bohu,
trošku se pobídněme;

za námahu budeme odměněni,
dosáhneme cesty cíle,
tam, bratři, je takové potěšení,
jaké zde nikdo nenalezne:

6

tam jsou modré řeky i hory,
tam křišťálové prýští prameny,
tam jsou, bratří, takové dálavy,
tam ráj pro ztrápenou duši;

k uvítaní nám Hospodář vstříc vyjde
a do domu svého něžně uvede,
jako bratr kolem ramen obejme
a slzy jako matka jemně setře;

7

jak dobrý Vládce se postará
a jako sluha přinese vodu,
pokorně nám nohy omývá
od prachu cest, Kristus.





Zobrazit příspěvek č. 1194 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2018
Na rozloučenou se sváteční dobou

Ještě jedna vzpomínka na extatický charakter svátku Zjevení Páně










Zobrazit příspěvek č. 1193 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2018
Nad svátkem Křtu Páně v Jordáně

Zjevení Páně

Obsahem tohoto svátku je událost křtu Pána Ježíše Krista v řece Jordán, kterou popisují evangelia (Mat 3,13-17; Mar 1,6-11; Luk 3,16-22). Ve svých třiceti letech přišel Pán Ježíš k Jordánu, kde už nějaký čas křtil asketa a prorok Jan. Křtil ty, kteří se káli ze svých hříchů, projevujíce touhu napravit svůj život. Ponoření do vody bylo zpečetěním jejich kajícného vyznání hříchů. Tělo je v řece omýváno vodou, jako duši omývá lítost a dobrá vůle k polepšení. Mezi kajícníky se u řeky jednoho dne objevil někdo, kdo - jsa bez hříchu - nepotřeboval se kát, přesto však přichází za Janem a žádá křest. Ježíš z Nazareta.

Mezi oběma postavami je zvláštní spojení, jako by se už dávno znali. Jan věděl předem, že Pán přijde. Prorokoval o něm. Ihned ho rozpoznal. Je si vědom jeho velikosti a naproti tomu své nepatrnosti. Chápe, že On je Pán, kdežto Jan - přes svůj asketický zbožný život na poušti - je méně než sluha. Ví o jeho bezhříšnosti a brání se tedy pokřtít jej, jako by to byl jeden z hříšníků.

„Nech to tak. Je potřeba, abychom naplnili Boží spravedlnost,“ odvětil Pán na Janovy námitky a zdráhání křtít svého Pána. Děje se tu něco významného, skrytého. Je to vyšší Boží řád, doposavad skrytý úradek Stvořitelův s člověkem. To je ta spravedlnost, která je zároveň řádem lásky. Něco, po celá tisíciletí připravovaného, se dává do pohybu. Boží vtělení spěchá chopit se svého díla. Kristus už nezůstává v skrytu, ale začíná své veřejné působení, které spěje ke kříži. Zjevení Pána Ježíše před lidmi je vlastně vrcholem Boží lásky, která právě vystupuje z úkrytu, aby zazářila všem a osvítila všechny lidi. Naplňuje se Boží spravedlnost.

My lidé za "výkon spravedlnosti" považujeme odplatu, trest či mstu. Bůh nazývá spravedlností lásku, smilování, milosrdenství a odpuštění.

Hovoříme proto o církevní památce jordánské události jako o „svátku světel“. Můžeme promýšlet obsah svátku z mnoha perspektiv. Vybereme si letos následující tři.

1.)

Pokračování událostí vztahujících se ke vtělení Božího Syna - tj. Narození a Obřezání. To je jeden z důvodů, proč je v naší tradici Křest Páně svátkem, který je součástí svátečního období začínajícího Narozením. Vlastně všechny tyto svátky tvoří - liturgickou podobností i obsahovou spřízněností - jeden velký svátek.

Svátky a události Božího vtělení mají jako jeden ze svých nejvýraznějších rysů zjevení Boží lásky k člověku a ponížení (sestoupení) Božího Syna. Všechny kladou akcent na neklamné lidství Kristovo - čili na opravdovost Božího vtělení. Nesmrtelný se stal smrtelným, Nekonečný se omezil, Stvořitel se spojuje v jedné lidské osobě s tím, co stvořil. Netrpící se rozhodl trpět, Všemohoucí se vydává do hříšných rukou lidských, aby s ním lidé naložili, jak chtějí. Bůh ukazuje, že miluje člověka do té míry, že je ochoten na všechno přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby člověka zachránil před smrtí. Jeho ponížení vidíme nejen na začátku v betlémských jeslích, nejen na konci, když je zajat, vláčen, bit, odsouzen, popliván, ukřižován a pohřben. Mezi tím vidíme, jak sestupuje po své cestě k nejhlubšímu ponížení - přes událost křtu, zlobu těch, co jej chtěli kamenovat či svrhnout ze skály (Luk 4,29), nebo přes posměch „kvílečů“ a plaček, když přichází vzkřísit dceru Jairovu (Mar 5,40; Luk 8,53). Rukou svého sluhy je křtěn v Jordánu spolu s hříšníky. Jan správně namítá: "Já bych měl být pokřtěn tebou, a ty jdeš pro křest ke mně?"

2.)

Nejvelkolepější na celé události křtu Páně je zjevení Trojice. Tato pravda o Bohu, že přebývá v Trojici Osob, byla do té doby před lidmi skryta či ve starozákonních knihách jen matně naznačována. Právě zjevení Trojice činí z křesťanství jedinečnou víru, která zjevuje plnost poznání Boha, nakolik jen je to pro nás v tomto životě možné. Skrze Krista se nám zjevuje tajemství, které je sice člověku nepochopitelné, ale z nějakých důvodů je nutné je kontemplovat (nazírat), abychom měli o Bohu takový stupeň poznání, který je potřebný k naší spáse.

Otec, jehož nemůže člověk nikdy vidět, se zjevuje skrze hlas, který zní jako hrom, a vydává svědectví o Synu. Boží Syn se ukazuje skrze lidství, které přijal, a je vidět jako bohočlověk ve vodních proudech Jordánu. Božský Duch se zjevuje jako holubice sestupující na Syna; nechápejme to příliš naturálně - nejednalo se o jakési vtělení do opeřence (pryč s takovou myšlenkou!), ale byla to "tělesná podoba holubice". Touto událostí čili Zjevením Boha v Trojici začíná v lidské historii úplně nová epocha bohopoznání a důvěrného společenství s Bohem. Už nejsme jen otroky či služebníky, ale jako ti, jimž je svěřeno vyšší tajemství o Stvořiteli, jsme přáteli Božími, jsme Kristem adoptováni za Boží syny, kteří se k Bohu směle a oprávněně obracejí slůvkem: "Otče!"

3.)

Kristus nepotřeboval, aby byl omyt od hříchu, protože přece nebyl poskvrněn žádným hříchem. Na rozdíl od všech jiných lidí vstupuje do vody jako ten, kdo je čistší než voda (míníme tím samozřejmě rovinu duchovní). Nikoliv voda očišťuje jeho, ale on očišťuje vodu. Vrací vodu, která se při theofanii dotýká jeho těla, do prvostvořeného stavu. (A nejen tuto jordánskou vodu, ale potažmo veškerou vodu.) Podobně jako na stvoření světa měla účast celá přesvatá Trojice - a tím se vlastně projevila čili zjevila - tak i nyní při křtu Páně. Nad tím, co je čisté, nemá moc zlo, které prchá před čistotou. Proto mohl ďábel vstoupit do toho světa jedině skrze člověka, resp. s přivolením člověka, jehož satan svedl ke hříchu, neboť lidé dostali od Boha moc správců stvořené matérie. Měli ochraňovat hmotné stvoření v čistotě a produchovňovat je, posilovat jeho spojení s Bohem. Skrze svá těla měli vše hmotné zbožšťovat. Oklamáním člověka satanovou lstí byla zkažena lidská vůle a posléze i jeho srdce.

U Jordánu se Stvořitelovy ruce skrze Kristovo tělo opět dotýkají matérie. Jako skrze zkaženou lidskou vůli došlo na počátku ke zkažení hmoty, tak nyní skrze dobrou vůli a poslušnost bohočlověka Ježíše se dotýkaná hmota napravuje. Nevídané! A toto druhé stvoření, při němž se opět ukázala celá Božská Trojice, stále pokračuje v církvi. Zde je stále onen Jordán, zde se znovu a znovu léčí a obnovuje voda. Proto ke svěcené vodě nemá přístup hniloba (voda se nekazí), proto před prchají démoni (dávná i současná zkušenost církve), proto posvěcuje a očišťuje vše, čeho se tato svátost dotkne, co je jí skropeno.

Na ikonách křtu Páně bývají zobrazeni nejrůznější vodní tvorové nebo všelijací hadi, draci a jiné démonické bytosti. Někdy je tam podoba starce a ženy - personifikace řeky a moře. Občas jsou k vidění zmítající se či prchající postavičky pohanských božstev. Je to obecně vyobrazení všeho světského, protibožského a nečistého, co je ve službách knížete tohoto světa (ďábla, viz Jan 14,30), všeho, co vlivem ďábla zkazilo svou cestu a znetvořilo se, všeho, co už v samotné své zkažené podstatě neodpovídá záměrům Stvořitele. Ďábel a zkažení andělé se stále snaží infikovat stvoření - celou zemi - svou zkaženou setbou (viz podobenství o pšenici a koukolu, Mat 13,25-30). Jejich působením stále vznikají obludnosti - duchovní i tělesné. V modlitbě ke křtu Páně oslavujeme Pána Ježíše slovy žalmisty: „Potřel jsi hlavy zahnízdivších se tam hadů.“ Přichází, aby patou drtil tuto démonickou havěť. Kristus, jehož dílo nového stvoření se už nyní v církvi děje, léčí lidské duše, hubí infekci, která se jako mor stále vrací, dokud nepřijde doba, kdy zlo navždy ztratí všechna svá práva.

Modlitby církve i otcové hovoří o „druhé potopě“. Od okamžiku křtu Páně začíná druhá potopa očišťující svět od zla, a tím umožňuje jeho další trvání. Podobně jako první potopa za dnů Noe spláchla ze světa obludy, hybridy a vše, co příčí Božímu stvoření, zbavila svět „nelidských lidí“ propadlých zlovolnosti a s genomem zkaženým ke vzpouře proti Stvořiteli, tak i jordánská druhá potopa omývá svatou vodou svět od zla. Stejně jako všechny ostatní svaté Tajiny je to lék na uzdravení duší i těl. A nejen v Církvi. Co se týče této vody, ta se přelévá přes okraj Církve do celého světa. Z toho zřídla proudí posvěcená voda po celém světě a topí se v ní mnohé zlo. Víme přece, že v den svátku Zjevení Páně má veškerá voda na planetě účast na svěcení vody v Církvi. Ať se v ní utopí všechny duchovní nestvůry, každá zrůdnost a vše, co je ďáblem nenávratně poškozeno v samotné své podstatě!

* * *

Všimněme si, že Kristus začíná své veřejné dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, - to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán.


P.S.
K obsahu svátku viz též Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně v překladu Michala Dvořáčka.






Zobrazit příspěvek č. 1192 jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2018
Koupel v posvěcené vodě na svátek Křtu Páně

Národní obyčej koupání „na Jordáně“




Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v originální velikosti.




Zobrazit příspěvek č. 1191 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2018
Novoroční zamyšlení

K novému kalendářnímu roku

Tak nám nedávno začal nový kalendářní rok, který dle západního letopočtu počítáme od narození Páně (Anno Domini). Bez ohledu na to, jaký letopočet používáme (jestli od "stvoření světa" nebo "léta Páně" či - v případě nekřesťanských národů - kdoví, co ještě), bývá to silně emocionálně prožívaná záležitost. Čeká se na půlnoc, bouchají lahve s šampaňským, lítají petardy a světlice (to je docela hrůzostrašný zvyk), skládají se předsevzetí a pořádají se další veselice. Alkohol teče proudem, takže se pak díky otravě organismu na tuto událost hned tak nezapomene.

Nám křesťanům by komičnost (či tragikomičnost) silvestrovských kratochvílí mohla připomenout nicotnost té astronomické periody, které říkáme rok. Především si uvědomuje, že nad našimi dějinami nevládne rotace ročních období, ale nad námi je rozprostřen jiný - velký kalendář. A ten není cyklický, ale lineární - tedy nemotáme se do nekonečna v kruhu jako myš běhající v kolotoči, nýbrž putujeme stále vpřed po nějaké linii, která vede od svého počátku ke konci. Od začátku těchto dějin k jejich kýženému závěru. Jsme poutníky kráčejícími na cestě začínající stvořením světa a završujícím se (z našeho pohledu, zevnitř těchto dějin) blížícím se druhým příchodem Páně, sestoupením nebeského Jerusalema. Křesťané toto završení dějin vyhlížejí od apoštolských dob a hledí na tento konec jako na nesmírné dobrodiní Boží a projev svrchované milující vlády Stvořitele nad veškerým stvořením.

Tento "velký kalendář" je rozdělen nikoliv na měsíce a čítá nikoliv jednotlivá léta, ale pracuje s obdobími, která od sebe odlišujeme, nahlížejíce je z perspektivy dějin spásy člověka. Jako první vidíme éru stvoření světa a člověka. Jejím charakteristickým rysem je čistota nového stvoření. Jako druhou éru vidíme to, co následovalo po pádu člověka do hříchu a vyhnanství z ráje. Charakterickou črtou tohoto obrazu je neuvěřitelně rychlé rakovinné bujení zla na těle světa i na lidské podstatě (duchovně v duši člověka i tělesně v jeho genomu). Za třetí éru bychom mohli prohlásit to, co se dělo po potopě, v níž spatřujeme Boží zásah proti zlu, aby svět mohl vůbec smysluplně pokračovat, a dále sem patří příprava příchodu Spasitele. Čtvrtou éru můžeme spatřovat v dějinách odvíjejících se od vtělení Kristova. Mám na mysli novozákonní epochu, která je charakterizována přípravou na úplné zničení zla druhým příchodem Páně očekávaným na začátku páté epochy.

Člověku necírkevnímu by mohly časové rozměry takového kalendáře připadat příliš širokými, rozlehlými, nepřehlednými, a tudíž by se tento kalendář mohl zdát jako odtažitý od naší reality a potažmo neuchopitelný myšlením čili nepoužitelný pro běžné denní uvažování. Církevnímu člověku však bude taková námitka nejspíš připadat neopodstatněná. Ví přece, že např. události Kristova života zachycené v evangeliích jsou pevně zakořeněné v našem myšlení, stále se jimi zabýváme, podle nich spravujeme své životy. Skutečnost, že od nich uplynuly dva tisíce oběhů Země kolem Slunce, tu nehraje pražádnou roli. Kristovo ukřižování a vzkříšení jsou pro nás daleko aktuálnější než to, co čteme v novinách o událostech našich dnů. Novinové zprávy se střídají jedna za druhou, jednu událost hned vytlačuje jiná senzace; nezřídka si už za týden ani nevzpomeneme na to, co psaly noviny před sedmi dny. Kdežto na Kristův kříž myslí zbožný křesťan každý den po celý svůj život.

A podobně můžeme hovořit i o událostech, které jsou v našem "velkém kalendáři" na časové přímce nejvzdálenější naší době. Např. o stvoření člověka, jeho pádu, co se ním stalo a co následovalo. To jsou události, které v církvi neustále promýšlíme a vyvozujeme z nich závěry zásadně důležité pro naše životy tady a teď a pro naše smýšlení. Je to, jako by se to přihodilo včera - takovou naléhavost mají biblické zprávy o nejstarších dobách. Horko-těžko budeme lovit v paměti, co se společností či politikou cloumalo před rokem, ale co se stalo po stvoření světa, máme na paměti stále.

Navíc víme, že v osobách prvních lidí jsme u toho všeho byli tenkrát i my. Byli jsme "obsaženi" v Adamovi a Evě. I v nás jsou jejich skutky a nás se přímo dotýkají následky jejich chyb.

A tak to jde i v dalších událostech našeho kalendáře - jak žili naši dávní předkové a skuteční příbuzní, jak se zachovali, to vše je v nás. Jejich životy jsou pro nás aktuálnější, než co říkají a konají prezidenti.

Kalendář slouží lidstvu ke sledování pohybu přítomnosti po časové ose. Jinými slovy k určení momentální pozice mezi budoucností a minulostí - ukazuje, co máme za sebou a co stojí před námi. Z čeho jsme vyšli a do čeho jdeme. Čím jsme prošli a co se blíží. Takové uvědomění pak dává člověku jistou moudrost. Přinejmenším může do svého myšlení promítnout vědomost: odkud přicházím a kam jdu. Náš "velký kalendář" nám skýtá pochopení smyslu, začátku a cíle lidských dějin. Každý z nás si může svůj život zasadit do řady korálků visících na předlouhé šňůře dějin lidstva, a tím zřetelněji vnímat smysl své pozemské existence. To může pomoci zorientovat se v tom chaosu, který houstne jako tma padající na svět, jak se nám už připozdívá.






Zobrazit příspěvek č. 1190 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2018
Zpráva o zásilce -AKTUALIZACE

Nástěnný kalendář

K úhradě kalendáře

Na letáčku přiloženém ke kalendáři je naše číslo účtu, na který můžete úhradu provést. Kromě toho nabízíme možnost uhradit kalendář formou daru na africkou pravoslavnou misii. Uděláte nám radost, když místo převodu peněz za kalendář na náš účet poukážete svou platbu na otevřený účet u Fio banky, z něhož se převádějí prostředky přímo řecké pravoslavné misii (viz naše česká stránka).

Číslo transparentního účtu u Fio banky vyhrazeného na pomoc misii v Africe: 2001234000 / 2010

Přes výše uvedenou stránku můžete nahlédnout přímo do transparentního bankovního účtu.
Další informace o misii a její činnosti (v češtině).


* * *

Výtisky Nástěnného kalendáře byly dnes (ve středu) rozposlány těm, co si u nás kalendář objednali. Kdo by v nejbližších dnech neobdržel obálku do schránky, ať u mě urguje. (Nechal jsem vytisknout pár kusů navíc, takže kdyby ještě někdo další po kalendáři zatoužil, mohu začátkem příštího týdne jeho přání uspokojit.)

Omlouvám se za zdržení. Plánoval jsem, že rozpošlu kalendáře už před týdnem, ale zradilo mě zdraví.



Zobrazit příspěvek č. 1189 jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2018
Hra na semantron

Mnich na mistrovské úrovni

Vyťukáváním rytmu paličkou do dřevěné desky jsou mniši svoláváni do chrámu na bohoslužbu. Rytmy mají mnoho variací používaných dle toho, jaké bohoslužby začátek se právě oznamuje.





Zobrazit příspěvek č. 1188 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2018
Jihlavský kalendář

Každoroční edice pravoslavného „Jihlavského kalendáře“ je kompletně k dispozici v PDF na obvyklé adrese.

Jako vždy je sazba letošního kalendáře připravena ve dvou mutacích - pro tisk nástěnného kalendáře a pro vytištění diáře - všechny informace jsou na výše uvedené stránce.

Zároveň je tam ke stažení PDF s letošním postním kalendářem (jednostránkový plakát A3), který nabídl veřejnosti k použití bratr Jáchym z Brna.

A jsou tam také PDF všech tří kombinací kalendářů připravených pro eparchiální kalendářní ročenku (knížka ve formátu A5).

* * *

Papírová verze Jihlavského kalendáře je právě v tisku. Těm, kteří ji mají objednanou, ji budeme rozesílat v nejbližších dnech (snad to pošta stihne doručit ještě v pátek).







Zobrazit příspěvek č. 1187 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2018
K výročí zjevení divotvorné ikony Montrealsko-yverské

Koncem právě uplynulého roku jsme vzpomenuli dvou pohnutých výročních památek - zjevení zázračné ikony a mučednictví br. Josefa.

Přináším překlad vyprávění o ikoně a jejím opatrovníku - mučedníku. Článek je uveřejněn na orthodoxia.cz. Jsou k němu připojena dvě dokumentární videa (v ruštině). Také si tam můžete stáhnout fotografii této ikony v rozlišení dostatečném pro tisk.

Josef Muños-Cortez - vyvolenec Matky Boží (k 35. výročí zjevení divotvorné ikony Matky Boží »Yversko-monstrealské myrotočivé« a k dvaceti letům od zabití jejího ochránce).



Zobrazit příspěvek č. 1186 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2018
Ateistické vánoce

Lehce jedovatý anglický vtip: „Šťastné a veselé...“





Zobrazit příspěvek č. 1185 jednotlivě

Administrátor --- 27. 12. 2017
Video - vzpomínka na br. Rajka Dolečka

Krátký sestřih pořízený z dokumentárního filmu o naší církvi natočeného někdy v polovině 90. let

V rychlosti jsem vystříhal z filmu pár záběrů, ve kterých promlouvá zesnulý br. Rajko. Vyznává se tu ze své lásky k pravoslavné církvi a vypráví o srbském vánočním obyčeji, který u nich doma stále dodržují.

Nad jeho slovy o některých charakteristických rysech pravoslavné církve nás možná napadne, že dnešní lidé už asi nejsou schopni dostát v plné míře vzoru, který vidíme v minulých pravoslavných generacích. Alespoň že máme ty vzpomínky.







Zobrazit příspěvek č. 1184 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2017
Za pravoslavným bratrem Rajkem

Zemřel náš bratr v Kristu, Rajko Doleček

Lékař česko - sbského původu včera zemřel v 92 letech. V 70. letech se stal populárním svými pořady proti obezitě "Nebezpečný svět kalorií". Ti z nás, kteří patří ke starší generaci, si jistě tento (a další) seriály pamatují, protože srozumitelným a místy docela zábavným způsobem vysvětloval škodlivost obezity. Myslím, že na tomto poli boji za zlepšení zdraví národa vyoral nesmazatelnou brázdu.

V době 90. let, kdy se rozhořel konflikt na Balkáně, prokázal bratr Rajko skutečně vyznavačskou odvahu, když se postavil proti oficiální západní propagandě, kterou u nás zaštítila i naše místní prezidentská tzv. "morální autorita"... Zatímco náš tehdejší státní prezident jezdil po světě a vyzýval mocné politiky k bombardování Srbů, Rajko Doleček jezdil i přes své stáří po přednáškách a vydával knížky, ve kterých odhaloval tu do nebe volající nespravedlnost západních mocností, s níž přisoudily srbskému národu roli darebáků, které je potřeba smést bombami, raketami spálit na popel a jejich děti roztrhat na kusy shazováním tzv. kazetové munice (zbraň zakázaná pro svou bestialitu, její obětí se často stávají právě děti).

Snad právě pro jeho svéráznou humanitu, v jejímž jménu prosazoval bombardování Srbů, bylo po Havlovi pojmenováno zrovna letiště.
Rajko Doleček neúnavně poukazoval na obludnost lživé západní propagandy a na nelidskou krutost některých nejmocnějších západních politiků. Falsifikace faktů o podstatě konfliktu, zatajování západní účasti na podněcování a udržování nepřátelství na Balkáně - to vše bylo pro masmédia, napojená na západní ideový vliv, normou. Proti této propagandě vytrvale zněl hlas Rajka Dolečka, na něhož se snášela nenávist či zlovolný výsměch novinářů (posmívali se mu třeba i za jeho zdravovědnou osvětu; týdeník Respekt ho nazval "normalizačním prorokem zdravé výživy" apod. Co napsal Respekt o Srbské pravoslavné církvi si můžete přečíst.)


Vy ještě stále nevěříte v naši demokracii? Tak to my už k vám letíme.

 
Dodnes si vzpomínám na tu tíživou bezmoc, kterou jsme cítili, když jsme pravidelně slýchávali vysoko nad námi noční tmou letící bombardéry a stíhačky s raketami na Bělehrad. Na bomby, jichž měla ta letadla plné pumovnice, psali západní vojáci vzkazy, např. "smrt Srbům" (zvláště němečtí vojáci chápali s oblibou tento útok jako pokračování druhé světové války). To byla zvláštní doba, kdy jsme cítili, jak snadno může být vše lidské pošlapáno ve jménu "humanity", za jejíhož hlasatele se agresor pasoval. Tehdy bylo tak důležité, že zde byl člověk, který odhaloval i jiný pohled na věc a neustále poukazoval na nesrovnalosti v oficiálních informacích. Zveřejňoval i sporadická objektivní zpravodajství některých západních novinářů, která byla přehlušena štvavou propagandou a ignorována masmédii, a poukazoval i na uniklá hlášení západních vojáků a důstojníků, která ostře protiřečila oficiální propagandě.

Je zajímavé, jak pár tichých hlasů, hlásajících pravdu, dokáže morálně znemožnit i ty nejmocnější zloduchy, kteří v pěsti třímají peníze, moc i vliv. To je ta "moc bezmocných". Všechno nabubřelé řečnění Clintonů, Albrightových, Solanů, Havlů odvane čas, ale svědectví několika Dolečků o pravdě tu zůstane a jeho hlasatelé "obstojí na soudu", jak praví Písmo.

S Rajkem Dolečkem jsem se osobně setkal jen jednou - při nějaké příležitosti ve Vilémově. Tam mě udivil svou vitalitou, která byla vzhledem k věku vskutku impozantní. Vím, že se hlásil i k naší pravoslavné církvi (pokud shlédnete níže uvedená videa, třeba si všimnete, že za jeho hlavou v knihovně je za sklem výtisk Hlasu Pravoslaví). Když se točil film o naší místní obrozující se církvi, jsou tam zahrnuty epizody s Rajkem Dolečkem vyprávějícím o srbských vánočních pravoslavných zvycích.

Našeho statečného bratra - se svatými upokoj, Kriste Bože náš.

Budiž památka jeho věčná!

P.S.

Na níže uvedených odkazech jsou videa, která jsou svého druhu závětí br. Rajka Dolečka. Doporučuji věnovat tu hodinku času k jejich shlédnutí.

Rajko Doleček: Jugoslávské pravdy:
1/4, 2/4, 3/4, 4/4.

Prof. Doleček o zatčení generála Mladiče:
1/3, 2/3, 3/3.




Zobrazit příspěvek č. 1183 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2017
O životě prot. Jana Křivky

Pořad o knězi Janu Křivkovi na vlnách Českého rozhlasu

Jan Křivka se narodil na Volyni. Do Československa přišel se Svobodovou armádou – přes Dukelský průsmyk.…






Zobrazit příspěvek č. 1182 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2017
K podzimním památkám našich svatých

Sv. Rostislav Moravský

Velkomoravský kníže Rostislav byl svatořečen v r. 1994. Dlouhodobě se o zvelebení jeho památky zasazoval náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš. Po shromáždění všech historických materiálů a především pod duchovním působením shůry nakonec věci dospěly ke svatořečení, které bylo připraveno s nadšeným souhlasem představitelů okolních místních pravoslavných církví. Památka knížete Rostislava se objevila i v kalendáři např. Ruské pravoslavné církve.

Přesto i dnes může u lidí, jejichž myšlení není dostatečně proniknuto pravoslavným duchem, vzbuzovat vyhlášení svatosti tohoto knížete rozpaky - podobně jako tenkrát, když se o svatořečení začalo hovořit. Někteří se totiž tázali a táží: "Jak může být kanonizován světský vladař? Co dnes víme o jeho zbožnosti, ctnostech? Konal zázraky? Je celý jeho život po křtu příkladný ve svatosti a křesťanské askezi, abychom si mohli všechny jeho skutky brát za vzor?" Dnes už jsme přeci jen s povědomím o pravoslavné duchovnosti v naší církvi trošku dál, takže už znějí úsměvně některé výhrady, které zde byly prezentovány ještě v průběhu celých devadesátých let (především těmi, jejichž nitro bodal osten všelijakých výhrad vůči místní pravoslavné církvi a cítili se pravoslavnějšími než většina pravoslavného světa, nebo od neofytů - tedy od těch, kteří sem přišli z jiných církví).

V této naší apologii pochopitelně nebudeme vést osobní při - oni neklidní duchové se už stejně rozešli do různých rozkolů či je jejich bouřící se srdce odválo úplně někam jinam; jejich námitkám se však věnovat můžeme, abychom současným pochybami znejistěným přátelům nabídli pár duchovních argumentů k úvaze.

Mimochodem poznamenejme, že tehdejší výhrady vůči svatosti velkomoravského knížete jsou velice podobné dnešní situaci kolem svatosti našich mučedníků kostnických Jana a Jeronýma. Stejné nepochopení a nedostatek pravoslavného nazírání. Pravoslavný duch ovšem bezpečně časem pozná ty, kteří jsou mu blízcí, resp. kteří jsou stejného ducha, ač žili před mnoha staletími.
Ta nepochopení v některých případech vyvěrají ze západního pohledu na panovníka, jehož hlavním motivem jsou mocenské zájmy. Západními historiky jsou život a skutky knížete Rostislava (zvláště jeho žádost o vyslání misionářů z Konstantinopole) dlouhodobě tlumočeny jako chladný politický kalkul, který mu měl v pokřesťanšťující se Evropě zajistit samostatnost a tedy posílit jeho moc nad državou. Ano, Rostislav byl panovník a vládce, takže jeho skutky nutně musí mít i tento rozměr. Jistě, vedl války a musel dokázat postavit se úkladům a vnějším i vnitřním nepřátelům. Jenže to byl zároveň zbožný člověk, který vnímal své úsilí upevnit stát jako zajištění dobra a míru pro svůj lid. A jeho zbožná duše hleděla ještě dál - uvědomoval si, že přetrvá jen to, co má myšlenku, ideu, slouží k povznesení člověka. A tuto ideu nacházel v Evangeliu.
Co říci o pohádce, kterak "proradný Rostislav" chtěl Bohem ochraňovaného Svatopluka za jeho dřívější (tj. tu v pořadí první) zradu zavraždit na hostině a dopadlo to tak, že Rostislav sám padl do léčky a byl zajat a spravedlivě vydán do rukou svých nepřátel, k nimž se Svatopluk lísal? Jedná se zřejmě o Svatoplukovu fabulaci, kterou umanutě vyprávěl všem, kdo byli ochotni naslouchat, aby se nějak morálně očistil z první a hlavně té druhé zrady svého strýce. Zřejmě mu z toho bylo bídně na srdci, protože zradil a vydal nepříteli nejen svého příbuzného, ale vlastně vydal nepřátelům i Moravu. A jistě se obával pomsty od samotných Moravanů za to, co provedl jejich vládci (zřejmě nikoliv neoblíbenému). Proto si musel vymyslet něco, čím by se pokusil morálně ospravedlnit. Celá ta historka je totiž vnitřně nekonzistentní a nepravděpodobná (kdyby chtěl Rostislav Svatopluka zavraždit, těžko by ho nechal odejít ze sálu pod tak chabou záminkou, že se chce pobavit svými sokoly; a těžko věřit, že by byl tak bystrý a prozíravý člověk natolik hloupý, aby se vypravil sám pronásledovat prchajícího Svatopluka, když mohl poslat své lidi, ať jej dopadnou a přivedou; a to neztrácíme čas podrobným rozebíráním, jak by měl být Rostislav se svými bojovníky zajat a spoután Svatoplukem a jeho družinou, kteří prý narychlo prchli z hostiny, kam předtím přijeli údajně "nic zlého netušíce" - tedy jistě bez těžké zbroje, skrytých záloh a další taktické koncepce či strategie). Rostislavův lid mu zřejmě po návratu na Moravu pramálo důvěřoval a to může být jedním z motivů jeho úmyslu zlikvidovat církevní strukturu vybudovanou zde na popud a pod záštitou Rostislava. Chtěl lidem vzít vše, co jim připomínalo jeho strýce a potažmo i jeho vlastní hanebný skutek. Mezi kronikářovými řádky prosvítá, že příliš důvěry Svatoplukova morálka nevzbuzovala ani v autorovi Fuldských análů, kde je podivná historka zaznamenaná.

Mladičký mocichtivý Svatopluk, muž pokleslé morálky a zvířecích mravů (dle historických svědectví), neoplýval ani inteligencí ani vladařskou prozíravostí. Stal se spíše loutkou v cizích rukách. Nakonec završil svůj život 14 let po Rostislavovi, ve věku mezi 45 a 50 lety.
U každého věřícího vládce záleží na tom, co má navrch - zda jsou to pravidla křesťanské víry a té se podřizuje jeho politika, která se orientuje k cíli - zajistit zbožnost a možnost spásy sobě i svému lidu. Anebo to může být naopak - navrch má vladařova mocichtivost a ona "zbožnost" se projevuje přáním, aby Bůh požehnal jeho zbraním a daroval vítězství či ho alespoň udržel u vlády co nejdéle. U Rostislava vidíme to první. Už z textu jeho žádosti zaslané byzantskému císaři vidíme, oč mu šlo. O duchovní růst, upevnění církve. Jeho úsilí o silný stát se stáčí k hledání duchovních základů, na nichž by byla Morava postavena. Viděl ji jako dům zbudovaný na skále, kterou je Kristus a jeho přikázání. O tomto domě, s nímž nepohnou ani valící se vodstva ani vichry ani jiný nápor, slyšel z Evangelia (Mat 7,24-27). S touto myšlenkou vznikal moravský dopis byzantskému císaři.

Císař se svou radou spatřovali v Rostislavově iniciativě projev křesťanské víry, ba dokonce vyjádřili názor, že na tuto jeho víru Bůh odpověděl velkým a dávno nevídaným zázrakem - zjevením písma pro Slovany k liturgickému používání. Čteme v jejich listu: »Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo (k bohoslužbě) pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno - leda v prvních letech (křesťanství), abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem.«

* * *

Dejme slovo kronikáři, který zaznamenal text Rostislavova poselství, a co se dělo v Byzanci poté, co tam byl doručen dopis z Moravy.

»...Zatímco se filosof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních. Neboť Rostislav, kníže-(král) moravský, z vnuknutí Božího a po poradě se svými knížaty a s Moravany vypravil [poselství] k císaři [Michaelovi], v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil [v našem jazyku] pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“.

Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty“. Filosof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro svůj jazyk“. Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno heretika?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti je vyjevit Bůh, který dává všem, kdo [o něco] prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím“. Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Brzy mu [je] pak zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo..., a tak dále.

Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal Rostislavovi takovýto list: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství, a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“« (Ze Života sv. Konstantina - Cyrila, kap. 14)

Odpověď byzantského císaře knížeti Rostislavovi je jeden z nejkrásnějších textů našich literárních památek. Je to vlastně zakládací listina naší moravské (potažmo české a obecně slovanské) kultury a slovanského písemnictví. Jedná se o vskutku duchovní a ideově hluboce křesťanský ustanovující dekret slovanské církve, která dostala od Byzantinců úkol vést knížete i ostatní lidi, aby "veškerým srdcem hledali Boha a nezanedbávali spasení všech" a "vybízet všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy".

Od císařského schválení projektu překladu Janova evangelia se začíná odvíjet slovanská církevní písemnost, kultura a vzdělanost. Proto je tento list císaře Michala III. vlastně preambulí slovanského překladu Evangelia, kráčí před ním jako svíce, urovnává mu cestu. Proto by textem tohoto dopisu měla začínat každá sbírka slovanské kultury a jakékoliv pojednání o našem písemnictví.

* * *

V dopise z Byzance nacházíme jednu z odpovědí na malomyslné námitky našich současníků. Císař se svými rádci píše Rostislavovi dávno známou součást křesťanské víry a spirituality: »...hleď rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“«

Zde se praví, že křesťanský panovník, který použije svou vladařskou moc k šíření Evangelia, budování církve, má tím účast na spáse všech, kteří díky tomu poznají Boha a dojdou do nebeského Kristova Království. A za tuto účast přijme onen panovník od Boha svou odměnu. A přirovnání k "velkému císaři Konstantinovi" nás nenechává na pochybách, o jaké odměně je řeč - je to služba u Božího trůnu, svatost.

* * *

V Byzanci nebyli na císařském dvoře žádní hlupáci. Dokázali číst mezi řádky, znali politickou situaci a byli zkušení ve vyhodnocení motivů, s nimiž se k nim hodnostáři či panovníci obraceli ve svých žádostech. Proto dobře pochopili, že v případě žádosti, která k nim doputovala ze severní divočiny (tj. z Moravy), nejde o politickou intriku, ale o upřímnou touhu vladaře Rostislava povznést svůj lid. A nejen to - povšimli si Rostislavovy úvahy o tom, že rozkvět byzantského křesťanství na Moravě se může stát duchovní jiskrou, jež přeskočí i k ostatním národům, které mohou Moravu napodobit a Morava jim pomůže. Rostislav vyjevuje své myšlení, které se neomezuje ani na jeho osobní prospěch či jen na prospěch jeho lidu, ale misionářsky uvažuje i o duchovním prospěchu ostatních národů. Proto považovali Byzantinci jeho žádost za Boží vnuknutí a poslali mu to nejlepší, co měli: filosofa. Dali více než drahé kameny a zlato, vyslali sv. Konstantina s jeho darem písma pro Moravany. Věděli, že na Moravě dostane možnost využít svého génia, talent i duchovní úroveň. Císař i patriarcha pochopili, že si Rostislav zaslouží dostat od Byzance to nejlepší a největší, co mu mohou dát. Proto neposlali nějakého průměrného misionáře či kněze (takoví už ostatně z Řecka na Moravu doputovali dříve, a nic z toho nebylo). A že to mysleli opravdu vážně, je doloženo schválením práce, kterou se Konstantin ihned začal zabývat, když v nově vytvořeném písmu začal pro Slovany překládat evangelium do jejich jazyka. V jejich odpovědi čteme i proroctví: Předpověděli Rostislavovi, že bude jako velký císař Konstantin. (Viz u nás zde.) A to se naplnilo. Jeho iniciativa se spolupodílela na rozšíření Pravoslaví mezi Slovany. Jako je císař Konstantin otcem pravoslavné Byzance, tak je kníže Rostislav otcem slovanského Pravoslaví.
Je to řečeno s mírnou nadsázkou z hlediska historického, ale na rovině duchovní to má plnou platnost. Každá místní církev, která se zakládá na cyrilometodějství, je zároveň duchovním dítkem Rostislavovým. Všichni ostatní vládci a carové jsou už jen duchovními následníky velkomoravského knížete.
* * *

Při uctívání sv. Rostislava na něj hledíme jako na Božího vyvolence, skrze něhož zde byla zasazena cyrilometodějská pravoslavná církev. A to je přece důvod k uctívání jeho svatosti. Jako si Pán Ježíš vyvolil apoštoly a toto vyvolení, jemuž zůstali (až na Jidáše) po celý život věrni (i když třeba s Petrovým zakolísáním), je hlavním důvodem, proč v nich vidíme přední světce církve, tak si Pán vyvolil i některé vladaře, aby skrze ně vykonal velkou misii a rozšířil církev. Proto jsme těmto svatým vladařům přiřkli světecký titul "apoštolům rovní".

Zajímavá je skutečnost, že památka knížete Rostislava nezanikla. Ač zemřel kdesi v zahraniční v kobce a jeho jméno bylo následně zatlačováno do pozadí a všemožně se mocní tohoto světa po celých tisíc let snažili, aby si na Rostislava nikdo ani nevzpomněl; ač nemohl být svatořečen brzy po smrti, dokud žili pamětníci, přesto jeho světecká památka přestála zkoušku časem - udržela a trvá. A to neznáme ani datum jeho smrti (natož abychom měli ostatky nebo věděli, kde byl pohřben)! Toto zachovávání památky někdy bývá způsobeno shůry a je důsledkem světeckého působení osobnosti, o kterou se jedná. I v našem případě máme dost důvodů k domněnce, že v tomto případě je to projev péče sv. Rostislava o náš národ, o církev a lid žijící na jeho bývalé zemské državě.
Opět podobnost s památkou kostnických mučedníků, jejichž památka přežila temnou dobu pobělohorské tvrdé rekatolizace, aby se poté vynořila s neztenčenou silou.
* * *

Rostislav psal svou žádost do Byzance v době, kdy jeho lid už (částečně a zřejmě i pouze formálně) přijal křesťanství. Christianizace byla v plném proudu. Pohanství už nemohlo odolávat náporu křesťanství - a to hlavně kvůli mravní, morální a duchovní slabosti pohanských kultů. Křesťanství přinášelo skutečně pozdvihnutí úrovně osobního i společenského života ve všech oblastech. A hlavně přinášelo ukojení žízně lidské duše, která touží po Kristu, po společenství s Bohem - Stvořitelem nebe i země a všeho viditelného i neviditelného; a to může dát jen církev. Můžeme směle předpokládat, že Rostislav vnímal velikost a vznešenost křesťanství na jedné straně, a straně druhé ubohou úroveň toho, co zde předváděli mnozí (snad ne všichni) západní misionáři. Západní misie nebyla důsledná v hlásání křesťanského odmítnutí falešných a nezřídka vyloženě démonických kultů či učení. Misionářské kněžstvo bylo (jak o něm bylo zaznamenáno) hrabivé a politicky angažované ve prospěch cizích mocností (prostě to byli - dnešním slovem - agenti). Církevní práce, hlásání Evangelia a služba nebyly pro tyto lidi na prvním místě. Rostislav to sledoval jistě se zármutkem. Jako panovníka ho jistě rozčilovala agenturní síť, která se zde pod rouškou latinských kostelů budovala, ale ještě více ho musela trápit křesťanská nevěrohodnost, pokrytectví celé této maškarády, která se honosila názvem "christianizace". Jistě ho muselo napadnout něco ve smyslu: "Jak by to bylo krásné, kdyby se kněží a církevní pracovníci zabývali především evangelizací, upřímně se snažili o povznesení našeho lidu, kdyby jejich hlavním a jediným zájmem bylo sloužit Kristu a šíření jeho díla spásy!"

Takovými cestami zřejmě Rostislav pochopil, že neautentické křesťanství, které je ze Západu v jeho zemi zaváděno, nemůže přinést nic dobrého. Politicky je škodlivé, protože sune jeho stát do náruče cizí moci. Společensky je škodlivé, protože učí jeho lid pokrytectví a diskredituje Krista. Duchovně neprospívá, protože zavádí v lidských duších dvojkolejnost pohanského ducha a křesťanské věrouky, takže nenasycuje srdce.

To musel být jeden z hlavních motivů, proč se sv. kníže obrátil na Byzanc, ze které dobrý zákon do všech stran vychází. Zatoužil uvést ke svému lidu autentické křesťanství. Přesvědčil se, že světským duchem deformovaná napodobenina sem nic dobrého nepřinese. Za to, co Rostislav způsobil, když se stal iniciátorem cyrilometodějské misie, musel tvrdě zaplatit. Rozzuření Frankové se ho (za přispění Svatopluka) zmocnili a odsoudili ho za to, jakou újmu způsobil jejich expanzním zájmům, k oslepení a zmrzačení, načež ho nechali zaživa shnít někde v bavorské klášterní kobce, kde záhy umírá. Takže blahověrný kníže Rostislav umírá jako mučedník za pravoslaví a za cyrilometodějství.



Na závěr si nechávám, co bylo konečným rozhodujícím faktorem při úvahách o Rostislavově kanonizaci a co by mělo být i dnes argumentem pro ty, kteří se s rozpaky dotazují, jak může být svatým moravský kníže žijící v šeru počátku křesťanství u Slovanů. Tím byla nepopiratelná skutečnost, že se Bůh k Rostislavově dílu přiznal. Podobně jako při jiných svatořečeních má vždy poslední slovo duchovní zkušenost církve se světeckým působením kandidáta na kanonizaci, tak tomu bylo i v tomto případě. Křesťanské dějiny Slovanů jsou výmluvným svědectvím, že se k Rostislavovi přihlásil Bůh, který vládne nad všemi generacemi. Rostislav zemřel, Svatopluk jidášsky zradil, dílo svatých soluňských bratří bylo na Moravě vymazáno z povrchu zemského a mihotavě přežívalo v Čechách. Jenže cyrilometodějství je přesto vetknuto do základů pravoslaví srbského, všeruského, bulharského. Dokonce i tam, kde byla nakonec prosazena latinská orientace, je památka sv. Cyrila a Metoděje živá a mimořádně velebená: u Čechů a Moravanů i Slováků a Poláků.
Je dojemné vidět, že si naše misionáře, sv. Cyrila a Metoděje, vzala za své nebeské ochránce řecká misie v černé Africe. (Viz stránku z obálky jejich časopisu) Dnes je oživována památka těchto světců i v samotném Řecku, kdy jim byl v Soluni vystavěn velechrám vyzdobený krásnými ikonami.
Tváří v tvář takovému zázračnému jevu rozšíření a nevykořenitelnosti Rostislavova duchovního díla, toho ohně, k němuž přispěl první jiskrou, jsou liché všechny pochyby o jeho svatosti. Skvěje se vskutku jako velký svatý císař Konstantin...


P.S.
Viz o Rostislavovi a cyrilometodějství rozcestník na orthodoxia.cz








Zobrazit příspěvek č. 1181 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2017
Zkáza chrámu sv. Valentina v Mostě

Povětrnostní živel připravil naši církev o krásný chrám v Mostě

V Mostě se zřítil dřevěný pravoslavný chrám

Dnešní vichřice, která řádila po celé republice (a velké části Evropy) a na horách dosahovala rychlosti orkánu, zničila nárazem větru náš pravoslavný kostelík. Jednalo se o zde jedinečnou tradiční karpato-rumunskou architekturu (styl tzv. transylvánské gotiky). Podle historických postupů se nepoužívají při stavbě hřebíky. Všechny díly chrámu byly vyrobeny v Rumunsku a zde pak byly sestaveny na připravené betonové desce. Byl to památník rumunských vojáků padlých při osvobozování naší země v závěru druhé světové války.

Chrám stál téměř přesně šest let a byl moc pěkný; jeho tradiční rumunský architektonický styl na všechny podmanivě působil. Za zmínku stojí i jeho překrásný tradičně pravoslavný interiér s bohatou řezbou. Bohužel i takové příhody, jako je zničení chrámu - živly či lidmi, se stávají.

* * *

Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a svatého mučedníka Valentýna, který rumunští tesaři sestavili z dílů přivezených ze své vlasti v klidové zóně nedaleko přesunutého gotického kostela v Mostě, vysvětil v neděli 9. října 2011 metropolita pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof spolu s rumunským patriarchou Danielem a dalšími duchovními.

Zde na Ambonu jsme před lety přinesli obrázky a reportáže k vysvěcení tohoto chrámu zasvěceného svatému Valentinu. Viz příspěvek 735, v němž uvidíte i obrázky z bývalého chrámového interiéru (např. krásný ikonostas vyřezaný z lipového dřeva).



Jeden obrázek na památku chrámu, jak vypadal až do dnešní neděle (29. 10. 2017)


Obávám se, že zvolený tvar chrámu s vysokou a širokou věží se (spolu s provedením bez kovových spojovacích prvků) podílel
na nedostatečné schopnosti stavby odolávat vichřici či dokonce orkánu
(zvláště s ohledem na otevřené prostranství široko daleko kolem chrámu).




Zdroj fotografií viz v článku na Novinkách.cz: Pravoslavný dřevěný kostel v Mostě se vlivem větru sesypal







Zobrazit příspěvek č. 1180 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2017
Nad povolebními výsledky

Asi nejlepší bude komentovat naše volby několika obrázky











Bacha, už z vás zase dělají vola!




Střídání u koryt!




Copak mě mohlo napadnout, že ten pitomej volič
si bude pamatovat, co jsem říkal předevčírem?!




Jak by v tom dnešním referendu hlasovali
Franz Kafka, Švejk a Brouk Pytlík?




Z lehkého úsměvu tohohle politika nám zůstane jen hluboký v srdci žal.




Kdyby dřív rodiče častěji používali řemen,
nemusela dnes politická scéna vypadat tak, jak vypadá.




Ó, Bože můj, koho já to zase zvolil!?




















Zobrazit příspěvek č. 1179 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2017
Záštita přesvaté Bohorodice

Svátek na paměť události ve Vlachernském chrámu

Církevně-slovansky i rusky se tomuto svátku říká "Pokrov"; i v řeckém názvu zaznívá pojem "pokrývka", přikrývání. Myslí se tím ženská pokrývka hlavy, kterou nosila Panna Marie stejně jako ostatní ženy té doby (dnes bychom možná použili slovo "šátek"). Je to tedy svátek pojmenovaný podle této části šatu přesv. Panny. Důvod k tomuto zvláštnímu jménu svátku je prostý - právě tato součást oděvu Matky Boží v něm sehrává důležitou roli.

V česká pravoslavná terminologie se vyhnula doslovnému překladu jména svátku a z důvodu srozumitelnosti svého pojmosloví upřednostnila symbolické nazvání svátku - v souladu s jeho obsahem - »Záštita«. Je to svátek označený v kalendáři jako velký, má celou svou službu v hymnografii na tento den, avšak nepatří do počtu dvanáctera největších svátků, protože ty se vždy týkají událostí, které jsou součástí budování díla spásy člověka.

* * *

Událost, kterou si tímto svátkem připomínáme, se stala v r. 910 (nebo 902). Tehdy se Konstantinopol ocitla ve velkém nebezpečí. Útočila na ni přesila barbarských vojsk. Podle jedné tradice to byli Saracéni (musulmanští Arabové), podle jiného podání se jednalo o Rusy (tenkrát ještě pohanské, pod vedením knížete Olega). V úvahu připadají i Bulhaři a rok 926. Každopádně měli nepřátelé zálusk na věhlasné bohatství Konstantinova města a houfovali se v dostatečné síle, aby mohli věřit, že město vydrancují.

Lid, který nedržel službu obránců na hradbách, se shromáždil v chrámech k modlitbě. Bylo nabíledni, že za takové situace už Město nezachrání nic, než zásah shůry. Na všenoční bdění do Vlachernského chrámu přesv. Bohorodice, který byl poblíž císařského paláce (chrám byl postaven v r. 474), se dostavil i císař Lev Moudrý (zvaný též Filosof nebo Mírotvorce) a patriarcha Eusebios (nebo Makários). Tento chrám byl pověstný tím, že se v něm uchovávaly převzácné relikvie - pás přesv. Bohorodice, její svrchní říza, resp. pokrývka hlavy (maforion) a další. Byla zde slavná zázračná bohorodičná ikona. Děly se tu pravidelně divy spojené s Matkou Boží.

Kromě nesčetného lidu bychom zde potkali ještě jednu významnou postavu: Andreje Jurodivého (jurodivý znamená "blázen pro Krista" (1. list Korintským 1,27-29) a podrobněji viz náš slovník pravoslavných pojmů). Doprovázel ho mladík Epifanios, který se modlil vždy s mimořádnou horlivostí. Konala se bohoslužba všenočního bdění. Byla to noc z pátku na sobotu, 1. října. Tento den v týdnu zde bylo zvykem konat zvláštní bohoslužbu.

Z pozdějších pramenů máme podrobná svědectví o této bohoslužbě, která se děla každou noc z pátku na sobotu ve Vlachernách: "... byl (zde) obraz svaté Panny, který byl zahalen závěsem, který jej úplně zakrýval. Ale v pátek na večerní bohoslužbě se tato opona sama od sebe, bez jakéhokoliv lidského přispění, Božím zázrakem zvedla k nebi, takže to všichni mohli celé jasně pozorovat. V sobotu pak pokrývka sestoupila na své původní místo a zůstávala tak až do následujícího pátku." Dělo se to pravidelně a proto se tomu říkalo "obvyklý zázrak". Leč blažený Andrej se stal svědkem zázraku zcela neobvyklého.

Podle jiných zdrojů to byla noc ze soboty na neděli. V úvahu také připadá den 28. října.
Nyní se všichni vroucně a vypětím všech vnitřních sil modlili za záchranu města i svých životů. Stalo se to po několika hodinách bohoslužby, asi ve čtvrté hodině noční (tj. o 10. či 11. hodině). Sv. Andrej spatřil, jak s nebe od královských vrátek sestupuje Panna Marie s bázeň vzbuzujícím doprovodem. Doprovázena byla sv. Janem Křtitelem, sv. apoštolem Janem Evangelistou a Jakubem, kteří z obou stran přidržovali Bohorodici za ruce. S nimi bylo mnoho dalších svatých, oděných v bílá roucha, a zástupy andělů. Někteří před ní kráčeli ve vzduchu nad hlavami přítomných lidí, jiní ji následovali s pěním duchovních hymnů. Postavy světců obklopoval nebeský jas.

Když se Matka Boží přiblížila k ambonu, přistoupil Andrej k Epifanovi a otázal se ho: "Vidíš, bratře, Paní a Vládkyni, jak se modlí za svět?" A on odvětil: "Vidím, otče můj duchovní, a žasnu." Pak hleděli, jak Bohorodice poklekla a se slzami se dlouho modlila, prosíc svého Syna za stojící zde lid.

Když ukončila modlitbu, sňala s hlavy pokrývku, zařící jako oslepující oheň, a držíc ji v obou rukách, rozprostřela ji nad všemi přítomnými lidmi. Dlouhou dobu viděli Andrej a Epifánij pokrývku Bohorodice, jak se vznáší nad lidmi a září Boží slávou. Toto vidění trvalo až do konce bohoslužby.
Můžeme mít za to, že zjevení bylo doprovázeno namodralým světlem, které je pro zjevení přesv. Bohorodice typické. Sv. Paisij Svatohorec a další, jimž se zjevila Matka Boží, vypráví, že toto vidění bylo provázeno právě tímto světlem, které viděli i ti lidé, kteří samotnou postavu Panny Marie neuzřeli. Možná právě tato zkušenost církve s návštěvami naší Vládkyně se spolupodílí na vzniku liturgického obyčeje používat na bohorodičné svátky modrá roucha v chrámu.
Útok připravovaný k dobytí Konstantinopole byl krátce poté bez zjevných důvodů zrušen, vojska odtáhla a nebezpečí bylo zažehnáno. Neznáme sice přesnou příčinu, proč tažení ztroskotalo, ale víme bezpečně, komu za to můžeme vděčit. (Podle alternativního podání se lodě nepřátel začaly potápět a zbylá plavidla se dala na ústup.)

* * *

Ve Vlachernském chrámě se uchovávala památka na toto podivuhodné zjevení přesvaté Bohorodice. Ve 14. stol. ruský poutník, písař Alexander, viděl ve Vlachernách ikonu přesvaté Bohorodice, která se modlí za svět; Bohorodice byla zobrazena tak, jak ji spatřil sv. Andrej Jurodivý.
V Byzanci nebyla památka této události ustanovena jako zvláštní svátek; neznáme žádné byzantské ikony tohoto svátku s výjimkou jednoho z řady malých zobrazení na kraji akathistní ikony (tzv. klejmo); až v posledních dvou staletích se začíná v řeckých kalendářích tato památka objevovat jako významný den; řecká hymnografie k svátku se v minejích objevuje až od r. 1869. Od r. 1952 je zaveden na 28. října tzv. "Den ochi" (ochi znamená v řečtině NE) - národní svátek odporu proti okupantům (viz o něm v HP 2001/10 na Wiki), při němž se také vzpomíná Záštita přesv. Bohorodice. Pouze athonský mnich z 15. století Pachomios Logothet tvrdí, že byl tento svátek zaveden v Konstantinopoli a odtud přešel do Ruska; důkazy pro toto tvrzení však žádné neuvádí. Zvláštností ruské hymnografie tohoto svátku je, že v ní používá termín "omofor" jako synonymum pro "pokrov"; Řekové používají výhradně slovo "sképis" (pokrývka).
Na Rusi zavedl svátek Záštity přesv. Bohorodice kníže Andrej Bogoljubskij, a svátek zde získává svou ikonografii a je obdařen hymnografií. Od 12. století se objevují ruské chrámy zasvěcené Záštitě přesv. Bohorodice („Pokrovské“ chrámy). Prvním z nich je známý chrám "Pokrov na Něrli", zbudovaný r. 1165 za knížete Andreje Bogoljubského. Nezničili ho ani živly ani nepřátelé, a vydržel stát až do dnešních dnů, což mnozí považují za zázrak a za projev Záštity Matky Boží. Nejstarší dochovaná ikona svátku pochází ze začátku 13. století a další pak ze 14. stol. Další slavný pokrovský chrám stojí na Rudém náměstí - je znám obvykle pod svým dalším zasvěcením sv. Vasiliji Blaženému, ve skutečnosti je to však "Pokrovskij sobor", zbudovaný na příkaz Ivana Hrozného po vítězství ruských vojsk nad kazanskými Tatary na den svátku Záštity přesv. Bohorodice v r. 1552.

Další událostí, při které vidíme pomoc Matky Boží, je např. zázračné vysvobození Pskova v r. 1581. Tenkrát bylo město obléháno vojsky polského krále Stefana Batoria a "několik dní před rozhodujícím útokem uviděl starec Dorofej, jak Bohorodice v doprovodu svatých sestupuje s nebes na Pokrovský chrám a poté obchází městské hradby. Přísně vyčinila obyvatelům města za jejich hříchy, ale slíbila jim svou pomoc. Když za několik dní začal útok, byl hlavní úder veden na Pokrovskou věž vedle Pokrovského monastýru. Polákům se podařilo prorazit otvor v hradbě, ale nedokázali vtrhnout do města, a tak ukončili obléhání." Tato událost a zjevení Bohorodice je zobrazena na zvláštní Pskovsko-pokrovské ikoně. Proslula jako divotvorná a od r. 1601 se na památku pomoci od Matky Boží začaly konat církevní průvody, při nichž byla tato ikona nesena. Po revoluci byla vystavena v muzeu. V r. 1944 při ústupu Němců zmizela a objevila se až v r. 1970 na výstavě ikon v Německu jako exponát ze soukromé kolekce. Po dlouhém diplomatickém jednání se vrátila do Ruska v r. 2000.

Svátek tedy zřejmě pochází z Ruska, ačkoliv jeho obsahem je událost z Byzance. Je to výrazem napojení ruské církve na Byzanc, kterou Rus vnímala jako svou Matku. Ačkoliv Rusové dosáhli několika vítězství nad byzantskými vojsky, nikdy nezavedli žádný svátek připomínající tato vítězství (neznáme oslavy "dne vítězství" nad Byzantinci). Naopak se zvláštní vřelostí přijali oslavu "Pokrovu", přestože se při ní možná oslavuje vojenský neúspěch dávných Rusů. Kvůli přesv. Bohorodici Rusové velkoryse přehlížejí tehdejší ztroskotání svého pokusu o zabrání Konstantinova města.

Do dalších národních pravoslavných církví se tento svátek rozšířil právě z Ruska. Počet pokrovských chrámů a potažmo místopisných názvů obsahujících pojem "pokrov" je výmluvným svědectvím o lásce severních pravoslavných národů k Matce Boží. Zavedení tohoto svátku ve 12. století bylo vnímáno jako zasvěcení ruského národa Panně Marii. Podobně jako v Byzanci se i Rusové ve všech souženích a bědách utíkali k její pomoci. A zkušenost věřících s její pomocí ještě více posilovala jejich oddanost milované Vládkyni a Královně nebeské. Kéž by i dnes všechny věřící národy dokázaly upřednostnit pomoc Matky Boží před nacionalismem i národní hrdostí.

* * *

Mimochodem událost z r. 910 nebyla ojedinělým případem, kdy přesv. Bohorodice pomohla Byzanticům proti Rusům. V r. 860 dorážela ruská vojska na Konstantinopol. Po všenočním bdění vynesl patriarcha sv. Fótios (který k nám krátce na to vyslal sv. Cyrila a Metoděje) řízu přesvaté Bohorodice z Vlachernského chrámu a dotkl se touto relikvií vody Bosporu. Ihned se strhla bouře, potopila ruské lodě a Město bylo zachráněno.

* * *

Svátek nám skýtá celou řadu poučení a mocnou inspiraci. Především je svědectvím, že nejsme Bohem zapomenuti a připraveni o přispění shůry. Bůh o nás pečuje, posílá nám své svaté na pomoc a přijímá jejich prosby a modlitby za nás. Tato nebeská pomoc se vyznačuje zákonitostmi, které jsou částečně mimo naše chápání, ale víme o nich z různých zjevení a z církevní zkušenosti. Čím více se modlíme k Bohu a vzýváme svaté, tím větší mírou nám mohou svatí pomáhat. A dále - součástí Božího řádu je skutečnost, že Bůh pro lidi nic nečiní bez lidí samotných, tj. vyžaduje od člověka, který je vrcholem jeho díla stvoření, aby se podílel na všem, co s ním Bůh koná; požaduje od nás spolupráci a chápání či poznání, nakolik je to v lidských možnostech a silách. Proto je ustaveno, že se svatí mohou přimlouvat za lidi a Bůh na jejich přímluvy může změnit i své dřívější rozhodnutí. Přímluvy svatých jsou významnou součástí církevního života a dějin Božího lidu. Proto se k těmto přímluvám utíkáme, a hned po Bohu vzýváme přesv. Bohorodici a následně další svaté.

Událost tohoto svátku nám ukazuje duchovní realitu - otevírá nám pohled na práci svatých, na jejich lásku a péči o nás. Matka Boží, která se slzami prosila svého Syna za ohrožený pravoslavný lid, je obrazem horlivosti a vnitřního pohnutí, s nímž svatí následují Boží lásku a vytvářejí jakýsi most mezi Bohem a lidmi. Dimitrij Rostovský nazývá Pannu Marii "šíjí", která spojuje hlavu s tělem; hlavou Těla Církve je Kristus a jeho mystickým Tělem jsou věřící.

Nebeská Královna a Vládkyně křesťanů má zvláštní místo v díle spásy, a proto není snad žádná bohoslužba, při které by nebyla vzpomenuta. Poslední prosba ektenie (před ohlasem) začíná vzýváním Matky Boží: "Nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavné Vládkyně naší, Bohorodice a vždycky Panny Marie se všemi svatými pamětlivi jsouce..." V řecké tradici zpěváci ihned na tato slova zpívají: "Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!" (Myslí se to nikoliv ve smyslu spásy, kterou vykonal Kristus, ale ve smyslu: zachraň nás od všelikých běd.) Zakončení každé bohoslužby i trebu (výjimky potvrzují pravidlo) se děje tzv. "propuštěním", při němž kněz vždy pronáší: "Kristus pravý Bůh náš, na přímluvy přečisté Matky své..."

Život církve a naše pravoslavná zbožnost - to vše je nemyslitelné bez modlitební komunikace s přesvatou Bohorodicí. Nemáme zřejmě ani ponětí, kolik dobra a pomoci se nám neustále od Panny Marie dostává. Starec Paisij pravil, že nikdy v dějinách ještě svatí tolik nepracovali a v takové míře nepomáhali jako dnes.

Tím se dostáváme k dalšímu poučení z dnešního svátku. Zázračný úkaz zřel sv. Andrej a jeho učedník. Ač byly v chrámu přítomny i další osoby, které dnes uctíváme jako svaté (např. císař i patriarcha), navštívení přesvaté Panny a dalších svatých spatřili jen Andrej a Epifanios. Můžeme se domýšlet, že podobně jako při jiných zjeveních Matky Boží, někteří další lidé viděli alespoň modrou záři či vnímali sílu Boží blahodati nebo cítili ve svých srdcích, že se děje něco nadpřirozeného. Nám to skýtá ponaučení - ať už je nám dáno duchovní zření nadpřirozených jevů nebo nikoliv, máme pevně věřit, že se při každé bohoslužbě - jak nás už dva tisíce let učí Církev - děje setkání nebeského a pozemského.

Dalším rysem vzpomínané události je, že se stala v chrámu a při bohoslužbě. Snad nás to povzbudí k tomu, abychom měli v lásce a úctě naše chrámy a pospíchali do nich na liturgie. Při každé bohoslužbě se dějí neviditelné věci a řeší se časný i věčný osud těch, kteří jsou přítomni.

Mnich Mojžíš napsal v knížečce o životě na Svaté Hoře o jednom z rysů bohoslužebného života na Athosu: „Zde se nikdo nebojí, že se to protáhne.“ Matka Boží se tenkrát ve Vlachernách zjevila až po několika hodinách bohoslužby. Starec Paisij vyprávěl, že k němu přicházela taková zjevení buď po vysilujícím půstu, či po dlouhé modlitbě. Podobně jako dobře chápeme, že jakékoliv světské dílo chce svůj čas, který je potřeba vynaložit, jinak se dílo nepodaří, jak by mělo; tak i co se týče duchovního života, musíme pochopit, že také dílo modlitby si žádá svůj čas. Setkání s Bohem nese obvykle jen málo plodů, omezuje-li se na jednu či dvě hodiny týdně.

Přesvatá Bohorodice se za nás v chrámu při bohoslužbě modlí, prolévajíc slzy, a my nemáme čas přijít nebo stojíce v chrámu, zůstáváme chladnými, táhne nás to ven ke světským záležitostem a pomíjivé zábavě.

Bůh po nás žádá, abychom mu věnovali jeden den v týdnu - jeden den ze sedmi mu zasvětili tělesně i duševně. My jsme si to ještě zkrátili na hodinku či dvě v chrámu, kam se dostavíme, je-li ovšem pěkné počasí, nejsme-li unavení či nemáme-li něco "důležitějšího" na práci. Zkoumáme-li dávné bohoslužebné typikony (např. typikon "Velké církve", tj. konstantinopolského chrámu, od něhož se odvíjí i náš současný typikon), zjistíme, že nedělní slavnostní bohoslužba byl v podstatě způsob, jak strávit nedělní den (resp. jeho významnou část). Dnes už jedině pravoslavná tradice obsahuje vodítka a metody, jak v chrámu prožít alespoň část nedělního dne ve společné modlitbě a v setkání s Ježíšem Kristem a jeho svatými. Je na každém z nás, zda to pochopíme a využijeme.



Tropar svátku:
Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás od všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše.“

Kondak svátku:
Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolé s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.

P.S.
Hymnografie večerní služby a liturgie k tomuto svátku přeložená do češtiny je hned na začátku říjnové mineje. V PDF na download.pravoslavi.cz (pozor prohlížeč Mozilla Firefox zobrazuje tato PDF špatně; použijte, prosím, jakýkoliv jiný prohlížeč PDF souborů).




Záštita přesv. Bohorodice v oltářní apsidě moravského pravoslavného kostelíku v Opatově
(Podobné zobrazení je i v dalších moravských chrámech)






Zobrazit příspěvek č. 1178 jednotlivě

Administrátor --- 5. 10. 2017
Zemřel Vladimír Renčín

Na památku lidového filosofa, myslitele, pozorovatele a kreslíře


Ale - to se musí nechat - táhnou za jeden provaz.




Jsem zamilován, tatínku a maminko! Má tvářičky jako broskve, rtíky jako maliny.
A jmenuje se Karel.




Za ty prachy, to by bylo esémesek!




Krásně zpívá, to se musí nechat. Jak asi chutná takový slavík?




... A potom jsi táhl opilý Prahou, na Hradě jste se poprali
a s kumpány shodili pány Slavatu, Martinice i s písařem Fabriciem
do hradního příkopu...




Nějak to mediálně upravte. To není Bivoj, jakého ho chceme mít.




Buďte rád, že jste se nenarodil za časů patrona české země Václava.
Mohl jste připlést mezi voly, které tenkrát patron do Němec posílal!




Jasně, že jsme se vzájemně omluvili.
Já za to, že ho budu muset píchnout. On, že bude asi kvičet.




Tržní hodnota českého fotbalisty je kolem sta miliónů korun. Jaká je, tatínku, tvoje tržní cena?




Češi. Nejzápadnější Asiaté!




Říkal jste mezilidské vztahy? Br, jako by po mně lezli slimáci.




Dovolte, abychom vás přivítali starodávným obyčejem - sejmutím otisků prstů a biometrických dat.




Dědečku, vyprávěj nám, jak ses jednou dostal pod sekačku.








Zobrazit příspěvek č. 1177 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2017
Deset miliónů dolarů bylo australskou vládou použito na uplácení klimatických vědců

"Vědecký" konsensus, prosazený ekonomickými a politickými zájmy, dostal další vážnou trhlinu


Většina klimatologů zastává názor, že lidmi produkovaný oxid uhličitý má na klima velký vliv a že jeho masivní produkce už začala Zemi nebezpečně oteplovat. Ti, co jsou jiného názoru, jsou v těžké defenzivě. Dva australští vědci, bioložka Jennifer Marohasy a matematik John Abbot, však svým výzkumem a opatřenými důkazy zasazují obecně prosazované klimatologické ideologii vážnou ránu. Asi si většina odborné veřejnosti pamatuje, jak se před pár lety díky úniků e-mailů provalilo masivní falšování důkazů ve prospěch globálního oteplování, ukázalo se, že klíčové důkazy (řez kmenem prastarého stromu) nelze předložit přešetření, protože zřejmě ani neexistují; také se prokázalo selhání základních kontrolních mechanismů vědecké práce a její publikace (vliv korupce a vzájemně prokazovaných protislužeb). Až nyní se však odhaluje korupční pozadí klimatického alarmismu - s vědci a instituty je manipulováno z nejvyšších politických a ekonomických lobby. Jinými slovy: máte-li dost peněz, můžete si koupit vědecké zdůvodnění čehokoliv; máte-li však opravdu hodně peněz a vlivu, můžete manipulovat s celosvětovým vědeckým koncesem. (Není to nic nového, už jsme to zažili s prosazením evoluční teorie přirozeného výběru, která je dnes obecně považovaná za vědecky dokázanou pravdu.)

Níže uvádím výpisky z článku na dané téma:

IPCC, neboli Mezivládní panel pro změny klimatu, je asi nejznámější instituce formující veřejné mínění ve smyslu oteplování planety. Důvěru nabyla udělením Nobelovy ceny. Je to mezinárodně uznávaná instituce sloužící vládám svými zprávami jako politické poradenství s dalekosáhlými důsledky na ekonomiku. Opakovaně tvrdí, že oteplení je jednoznačné, je způsobeno antropogenní činností a že za to může produkce skleníkových plynů. Má jít o konsenzus tisíců vědců.

Jenže nejnovější číslo časopisu GeoResJ publikuje výsledky získané pomocí "neural network technology", které opravňují kritizovat tvrzení rozšiřované institucí IPCC. Praví tam doslova, že globální oteplování je "téměř zcela přirozené".

"Neural network technology" je jakási forma umělé inteligence, která umí pracovat s velkými datovými soubory, hledat v nich zákonitosti, a pak pomocí algoritmů předpovědět, jak se systém bude dál chovat. Metoda si úspěšně razí cestu do celé řady přírodovědných disciplín.

Australští vědci kritizují například, že vliv oxidu uhličitého je přeceňován. Toto nadhodnocení tzv. skleníkových plynů při tom přetrvává v modelech počítačové simulace dodnes a tyto simulace jsou základem moderní klimatické vědy. Přitom ani nevíme, jak to s tím CO2 ve skutečnosti je, protože klíčové experimenty nebyly nikdy provedeny.

Takové osočení oficiální klimatické ideologie dané písemně ve vědeckém časopise většině klimatologů vzkazuje, že jejich konsensus má chybný základ a jimi vybudovaná stavba je špatná už od samé podstaty.

Článek je podle některých brak a neměl být ani publikován. Ti, co jej recenzovali, se zase ohrazují, že na něm neshledali nic zavádějícího. Očekává se, že se brzo vyrojí stovky článků, v nichž hlas Australanů zcela zapadne.

Vstupní data, s nimiž australská dvojice vědců operovala, jsou veřejně dostupná a pracuje s nimi i "konkurence", ale jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí ještě být výsledek tentýž. Vybrané teplotní řady a technika zpracování dat metodou neuronových sítí poskytla pro dané lokality předpovědi vývoje teplot, které jsou překvapivě odpovídající skutečnosti. To je podle autorů studie důkazem, že teploty, které měříme v současnosti, odpovídají teplotám cyklickým a zákonitým.

Australanům, jak se zdá, hraje do karet realita středověku. V době mezi lety 986 až 1234 byly teploty zhruba stejné, jako jsou dnes. A tehdy ještě nemohl být na vině oteplování průmysl. Lidstva také ještě tehdy nebylo tolik, aby planetu oteplilo svou biologickou produkcí.

Pokud se například jako referenční vezmeme rok 1998, tak se už řadu let ochlazuje a ne otepluje. Pokud se zvolí rok 2002, tak zase nesedí předpoklad, že by teplotu řídil uhlík (CO2) přítomný v atmosféře. To, že globální teplotní průměry po roce 1980 klesají, se shoduje s tím, co Australanům z vložených dat nasimuloval počítač - zpomalení růstu teplot. Závěr autorů publikace proto zní: Čeká nás to samé, k čemuž v minulosti vždy došlo, a to je pokles teplot.

Počítačové výsledky nepodporují tvrzení klimatologů, kteří vzestup teplot připisují vlivu člověka a jím produkovaných skleníkových plynů. Teploty na severní polokouli by se pravděpodobně vyvíjely stejně i kdyby průmyslová revoluce neproběhla.

* * *

Nevraživost obou táborů se odvíjí od chvíle, kdy se Abbotovi podařilo zpochybnit argumenty australského Ministerstva pro změnu klimatu, jehož podklady posloužily k zavádění daňové reformy. Abbota tehdy zarazila neprůhlednost zpracování dat. Jeho snahy dobrat se informací se nesetkávaly s pochopením. Ačkoli šlo o programy hrazené vládou (z daní), výzkumníci a instituce dělali mrtvého brouka a podat bližší informace o Australském programu vědy o klimatických změnách (ACCSP) odmítaly. Teprve až po odvolacím řízení sepsaným právníkem, kdy se k věci musel vyjádřit komisař pro informace, v jehož náplni práce je kontrola a uplatňování vynakládání státních prostředků ve veřejném zájmu a který má dbát na dodržování zákona, k němuž se vláda zavázala (Freedom of Information Act - zákon o svobodě informací), se podařilo argumenty institucí operujících tvrzením, že jde o jejich duševní vlastnictví, vyvrátit.

Původní rozhodnutí o nevydání podkladů tak muselo být zrušeno a Ministerstvo pro změnu klimatu bylo donuceno jít s pravdou ven. Asi nepřekvapí, že ve financování 160 klimatologů a meteorologů, kteří materiál pro vládu připravovali, vyšly najevo "významné účetní nesrovnalosti ve výši 10 milionů dolarů". Stalo se tak veřejným tajemstvím, čím že to byli výzkumníci motivování, aby hodně ze svých výzkumných snah směrovali ke "správné" formulaci výsledků.

Klimatology použité metody mají pramalou vypovídací schopnost, neboť s mnohamilionovými investicemi se jim nepodařilo zlepšit ani dlouhodobou předpověď dešťových srážek. Abbot to doložil vypracováváním vlastních předpovědí, které byly realitě blíž.

Úřad Meteorologie byl načapán při drobných "podvůdcích". Upravoval záznamy teplot - odstraňoval ze souborů ty nízké. V záznamu televize Sky News pořízeném začátkem tohoto měsíce se uvádí, že Úřad věcí veřejných (Institute of Public Affairs) požaduje provést v Úřadu meteorologie (Bureau of Meteorology) veřejnou kontrolu nezávislou komisí.

Celý článek je zde.



Zobrazit příspěvek č. 1176 jednotlivě

Administrátor --- 14. 9. 2017
Obraťte se, změňte svou cestu

O stětí Jana Křtitele, kazatele pokání

Tento památný den, který ctíme půstem, vzpomínáme na událost popsanou v Markově evangeliu (6,14-30).
Kdo to byl? V jeho osobě spatřujeme velikého světce a asketu (otce poustevníků) - máme-li na zřeteli jeho čistý život. Byl zároveň prorokem - a to svým posláním, jímž byl Bohem pověřen. A mučedníkem tím, že završil život svědectvím - to, co učil v průběhu života, dosvědčil způsobem své smrti. Jednoho dne se vynořil z pouště a už jen svým zjevem hlásal askezi - oblečen byl v oděvu ze srsti mrtvého zvíře a živil se trávou. Tím, jak se představil, učil pokoře - prohlásiv se za pouhého předchůdce; za toho, kdo zařizuje ty poslední zbývající věci, které jsou potřeba, aby se připravila cesta Tomu, komu poslouží, a pak se v tichosti klidí z cesty; zmenšuje se, aby On mohl růst.

Přišel vykonat práci. Oč se jednalo? Připravit lid na příchod Mesiáše, Božího Syna. Toto dílo se skládalo z oznámení Kristova příchodu. Aby nebyl Ježíš Nazaretský považován za samozvance, přichází největší z proroků, o němž mluví veškeré židovstvo, a ukáže na Něj: "Hle, Beránek Boží!" Další součástí jeho díla byla výzva k čistotě života i myšlenek. Dával radu, jak uskutečnit smysl Písma - upravit život dle Božích přikázání a rozdělit se o vše potřebné s bližním. Korunou naplnění požadavků Písma pak je to třetí, co kázal sv. Jan, - pokání. V hlavních rysech jsme samozřejmě povinni naplnit to, co biblická přikázání a ostatní Boží ustanovení po nás žádají. Jenže chceme-li to vše vyplnit dokonale, zjistíme, že nám cestu zahradí slabost lidské přirozenosti, která je raněna a znetvořena hříchem. A to je konečný cíl plnění přikázání - poznání své slabosti a z toho pramenící pokora.
Sv. Jan žil a kázal v době panování Héróda Antipy, tetrarchy (byl to syn Heroda Velikého, tragicky proslulého vražděním betlémských dětí).
Jan káral nejen Heroda a Herodiadu, ale prakticky všechny, kteří k němu přicházeli. Všem říkal: "Obraťte se, kráčíte špatnou cestou, změňte své uvažování!" Rozměr těch slov si lépe uvědomíme, když si připomeneme, že to kázal židům, kteří byli součástí obce Jerusalemského chrámu, kde se děly zázraky "jako na běžícím pásu" a některé Boží úkazy probíhaly nepřetržitě (např. dým z obětiště stoupal vždy přímo vzhůru bez ohledu na vítr apod.). Další zázraky se stávaly pravidelně před zraky zástupů v souvislosti s náboženskými svátky. Jiné se děly s jednotlivými osobami - prorokování, osobní zjevení, uzdravení apod. Židé měli dost důvodů k pevnému přesvědčení a spokojenosti, že jsou ve společenství s všemohoucím Hospodinem a že se hřejí na výsluní Jeho přízně a jsou Jeho privilegovaným lidem, který je s Bohem pevně spojen a Bůh o každého z nich pečuje. Jenže tenhle asketa z pouště jim říká: "Ne, vaše cesty nejsou Jeho cestami, musíte se vypravit jinou cestou."

Tento hlas svatého proroka zní v církvi dodnes. Ke každému z nás, kteří jsme spokojeni s tím, že jsme v pravé církvi, a proto budeme jistě spaseni, volá sv. Jan: "Změňte své cesty, kráčíte po špatné stezce." My všichni totiž potřebujeme více pokory, čistoty a pokání. Vyhladit samolibost, sebejistotu, sebestřednost. Potřebujeme se zmenšovat, aby Kristus mohl růst. Největším je v církvi ten, kdo se dokázal co nejvíce zmenšit. Poslední budou prvními (znáte ta slova?) V našich srdcích musíme být menší a menší, abychom uvolnili co nejvíce místa pro blahodať Svatého Ducha, jak dí naši svatí starci.

* * *

Jan Křtitel, který životem na poušti očistil své srdce i mysl, měl plné oprávnění volat lidi k čistotě, mravnosti a věrnosti. Z hloubi srdce se mu protivily mravní poklesky proti zákonu, které jsou naprostým opakem cesty k čistotě. Proto nemohl nekárat Heroda a Herodiadu za jejich nezákonný a tím i nemravný poměr, který se zakládal na otročení živočišné vášni, s níž už nebyli schopni skoncovat, protože si je zcela podmanila. Jenže kdysi je kdysi, a dnes je dnes. To, co na nich káral sv. Jan, je současným společenským míněním postaveno na trůn a zbožňováno. Sexuální vášeň. Pro naše současníky jeden ze smyslů života. Když tomu člověk propadne, už se nekaje, ale chce více a více. Jde to s ním od špatného k ještě horšímu. A nemám tu na mysli jen manželskou nevěru a případné potraty. Ještě před dvaceti lety jsme mohli bědovat nad takovými důsledky nespoutané vášně zatemňující rozum. Dnes tu máme strašidelné "průvody hrdosti", které jako by vypochodovaly přímo z jícnu podsvětí. A s nimi vše, co k tomu patří, dokonce adopce dětí do "homorodin". Dokonce i sodoma se nyní zahrnuje do pojmu "láska". A pak tu máme změny pohlaví či vymýšlení nových typů pohlaví (někde u jich už počítají pět, jinde v oficiálních státních formulářích mají uvedeno: "pohlaví: muž - žena - jiné"). Herodes s Herodiadou - to by dnes nikomu nestálo za pozornost. (A po Salome je dokonce pojmenován jeden asteroid.)

Případ těch dvou nás přivádí k dalšímu hříchu proti mravnosti, a tím je nevěra. Má mnoho podob, proniká do všech lidských vztahů, které trhá na kusy. Není omezena jen na manželství či rodinu, její doménou je také oblast přátelství, zaměstnání, církevního života, mnišství, vojenství a prakticky všechny roviny mezilidských vztahů. Nevěra či lépe řečeno zrada je smutným jevem, a to tím více, čím jsou dotčené mezilidské svazky těsnější, intimnější, nebo čím naléhavěji nás lidé, které zrazujeme, potřebují. Věnujme více pozornosti této - často pragmaticky přehlížené - oblasti mravnosti. Nedostatek věrnosti v pozemských vztazích se vždy promítne do věrnosti Kristu.

Jak praví Bible: není možné milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka (Boží obraz), kterého vidíš. A stejně tak platí, že nezachováš-li věrnost ve vztazích pozemských, nemůžeš ji zachovat ani ve věcech duchovních.

* * *

Jak utváříme svými skutky svůj život, provádíme volbu, čili rozhodujeme se, jakou ze svého života učiníme cestu. Každá cesta někam vede, a když si nějakou jednou vybereme a ubíráme se po ní, nakonec dojdeme k jejímu cíli. V moderní době bychom si mohli vypomoci přirovnáním k železnici. Na nádraží je mnoho kolejí a vypadá to, že všechny vedou stejným směrem. Jenže když po některé nich vyrazíme, spatříme, jak se ostatní koleje časem odchylují, mění směr a vlaky po nich jedou úplně jinam, než my. A tak je i s naším životem. Svými skutky provádíme volbu. V té se časem upevňujeme a po čase, jakmile urazíme kus cesty, je čím dál tím obtížnější se vrátit a cestu změnit. Proto dávejme dobrý pozor na to, jakou cestu si zvolíme, dokud je změna ještě poměrně snadná. Protože každá cesta nás nakonec někam dovede - do nebe, či na místa, o nichž raději nehovořit.

* * *

Svou víru a vnitřní stav dosvědčujeme svým životem i smrtí. Tj. skutky a postoji, jimiž utváříme svou životní cestu, i způsobem své smrti vytváříme viditelný obraz své duše. Sv. Jan dobře věděl, že mu Herodiada, oslepená smilnou vášní, "jde po krku". Nedal se zastrašit. Vyzáblý prorok pozvedal u Jordánu neustále svůj hlas. A byl to pro oba nemravníky seriosní nepřítel - jeho hlas totiž bylo slyšet a před tehdejšími lidmi byl asketa a Boží prorok významnou autoritou. Vladař měl být svému lidu příkladem zbožnosti - to se tenkrát bralo mezi židy vážně. Lidové povstání proti nemravnému vládci nebylo nikterak nepředstavitelné. Herodes věděl, že jedna věc je potlačit lidovou vzpouru, a druhou věcí bylo, co na to řeknou v Římě. Udržovat klid a pořádek bylo totiž z hlediska římského hegemona jednou ze základních povinností místních vládců, kteří byli císařem hodnoceni vlastně jen podle dvou kritérií: první byl pořádek v provincii a druhou byl výběr daní pro Řím. Herodes byl vládcem jen z milosti císaře a lidová vzpoura - to by byl jeho konec. Nemluvě o tom, že udavačů a pomlouvačů, kteří na Heroda do Říma donášeli, také nebyl nedostatek.

Takže dal nakonec Jana zavřít do žaláře. Vnitřně rozpolcený vladař, jehož duše byla vášněmi rozdrolena (nemravnost totiž člověka vnitřně tříští) dal na jednu stranu na radu Herodiady, na straně druhé nechtěl proroka zahubit, protože zbytky duchovní soudnosti mu říkaly, že skrze asketu mluví Bůh. Takže dal Křtitele zavřít a doufal, že ho časem něco napadne jak dál postupovat. Tím otevřel dveře zlu.

O rozpolcenosti Herodově hovoří i skutečnost, že slavil své narozeniny, což byl pohanský obyčej. Zároveň však rád naslouchal kázáním Jana Křtitele (pokud se ovšem netýkala jeho osoby) a snažil se mnohé z toho uskutečnit (jak svědčí Písmo). Inu, byl to "zbožný člověk".

Na smilníka použil ďábel osvědčenou zbraň - smilstvo. Svůdný tanec krásné Salome (krásu zdědila po matce, ale nejen vnější smyslnou krásu, ale i vnitřní špatnost) zatemnil Herodovi rozum a erotický zážitek jej připravil i o ty poslední zbytky soudnosti (běsové, hormony atd.). A pak už mají věci rychlý spád. Herodes, vlečen chlípností, se stává spíše divákem svých skutků, než tím, kdo nad nimi panuje. A tak dává bláznivý slib, že dá tanečnici vše, oč si řekne, až do polovice království. A Herodiada dá své sladké dcerušce radu, aby žádala přinést jí na míse hlavu Jana Křtitele, což dítko spěchá vyřídit. Roztomilé děvče, že? Heroda to, pravda, trochu zarmoutilo, ale kvůli tomu, aby neztratil tvář před přítomnými velmoži (přísaha je zkrátka přísaha), vydal příslušný rozkaz. Vůbec ho nenapadlo, že se z toho dalo "vybruslit" vcelku elegantně např. výrokem, že hlava Božího proroka má větší cenu než jeho království. Nebo mohl s poukazem na nemravnou odpornost takové žádosti přísahu zrušit. Vždyť přísaha má být vždy k vykonání dobra. Přísaha ke zlu je hříchem a je lepší ji nesplnit.

Salome přinesli na míse vyžádanou hlavu - jako by to byl jeden z lahůdkových chodů na této hnusné hostině. Salome dala mísu matce. Hlava zázračně naposledy promluvila a ještě jednou obvinila ty dva z hříchu. Herodiada - buď cloumaná pomstychtivostí nebo nepříčetná vztekem - vytáhla z vlasů jehlici a probodla ta nenáviděná ústa. Tím prohlásila, že hovoří-li Bůh skrze proroka něco, co se nám nelíbí, je potřeba oba umlčet. (Tak si - tenkrát i dnes - počíná ten, kdo překročil hranici, za kterou je duše člověka už tak zdevastovaná vášněmi, že není schopna pokání.) Pak nedovolila hlavu pochovat s tělem, aby Jan nemohl vstát z mrtvých (byla to zbožná žena, že?, stále věřila na zázraky a tudíž zřejmě i v Boha). A hlavu dala zahrabat do hnoje.

Jak skončila narozeninová hostina potřísněná krveprolitím, nám Písmo nesděluje. Řekl bych, že moc veselo už asi nebylo. Lze se domnívat, že se hosté jeden po druhém nenápadně vytratili a nebo se rychle opili.

* * *

Herodes si svůj vladařský post nakonec stejně neudržel. Byl poslán císařem do vyhnanství. Herodiada a Salome šly s ním. Salome dopadla bídně - na nějaké řece se s pod ní prolomil led a zůstala uvězněná v ledovém sevření tak, že tělo měla ve vodě pod ledem a hlavu měla nad povrchem ledu, který byl ostrý a postupně se stáhnul tanečnici kolem krku, až jí pomaličku odřízl hlavu. Lidé, kteří to viděli, neměli ani trochu chuti vypravit se jí na pomoc, protože by se led probořil i pod nimi, ale vyprávěli, že při svých zoufalých pokusech se vyprostit zmítala s sebou Salome tak, že skrze led byly vidět její pohybující se nohy, které vypadaly, jako by tančila. Nakonec našli uříznutou hlavu tanečnice a přinesli ji matce - položenou na míse. Třeba jí to něco připomnělo. Oba zbylí aktéři dramatu zemřeli v krajní chudobě kdesi daleko v zahraničí. Podle jiného podání je zastihlo zemětřesení, při němž je pohltila země.

* * *

Na závěr si položme otázku, zač asi stála "zbožnost" Herodova, který sice rád sv. Jana poslouchal, ale pak jej nechal popravit, když si to přála nestoudná dívka jako odměnu za svůj eroticky svůdný tanec? Zač asi stála "zbožnost" Herodiady, která sice věřila ve vzkříšení, ale její vášeň, kterou se nechala opanovat, jí byla přednější než služba Tomu, kdo křísí z mrtvých? Později se Herodovi ještě naskytla jedna příležitost změnit svůj věčný osud. Za dva - tři roky na to, při pobytu v Jerusalemě, stalo se to takhle na Paschu, byl do jejich paláce přiveden jakýsi vězeň. Známý zázračný muž, léčitel a divotvorec pocházející odkudsi z Nazareta. Prý Mesiáš. Herodes už měl své srdce a myšlení natolik poničené vášněmi a hříchy, že tohoto hosta nedokáže ani vyslechnout. Před pár lety byl ještě schopen naslouchat Janu Křtiteli, ale nyní už jej nezajímá nic hlubšího. Chce jen vidět zázrak, pobavit se, být svědkem něčeho senzačního. Pánu Ježíši, který byl tím spoutaným hostem, obžalovaným vězněm, jehož kauzy se chtěl Pilát zbavit a přehrát ji na Heroda, nestál zhýralý panovník ani za jediné slovo. Viděl vášněmi zničenou lidskou bytost, která už není schopna vzhlédnout vzhůru. Chraňme se před "zbožností" Heroda a Herodiady.







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1216 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1176 do č. 1216)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz