1056


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)



Administrátor --- 18. 3. 2015
3. neděle Velkého půstu

Na okraj křížové neděle

Procházíme Velkým půstem, což je pro nás, kteří se pokoušíme o duchovní zápas, jakési bitevní pole. Křížová neděle s připomínkou Kristova kříže (ba, i s obřadem vynášení svatého kříže) nám ukazuje znamení kříže: 1.) jako symbol (viz evangelní čtení této neděle); 2.) jako znamení síly, která přemáhá ďábla; 3.) a jako duchovní zbraň, kterou můžeme skolit běsy a před kterou prchají tito původcové zla.

Myslím, že právě proto byla křížová neděle ustanovena, aby věřícím připomněla sílu a nepostradatelnost této zbraně, kterou nám Pán Ježíš vkládá do rukou. Bez ní je boj proti pokušení marný, protože nemáme síly, abychom se účinně postavili proti těm, kteří nás pokušeními, vášněmi a hříchy zotročují.

* * *

Každá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí. (Theofan Zatvornik) "Pochutnává si" na zkažené duševní energii, kterou vytváříme v srdci, když nás ovládne vášeň, která je s tím běsem spojená. Z toho plyne, že můj špatný stav je pro tuto bytost jakýmsi uspokojením. Svatí říkají: Je to síla, která přichází do duše člověka zvnějšku, z prostoru, který je mimo naše fyzické prostředí. Je to rozumná energie, a to velice zlá. Je konkrétní a působí na nás a může nás do větší či menší míry ovládnout, pokud však sami souhlasíme a chceme žít tou samou energií hříchu, kterou nám démon "nabízí".

Můžeme toto působení na sobě pozorovat. Lze celkem dobře postřehnout, jak náhle k srdci přistupuje jakýsi pocit a začíná přitahovat naši pozornost a následně v nás roste a my sami jej posilujeme a rozdmycháváme tento temný plamen z malé jiskry v nepříjemný oheň, který nás stravuje. Např. soused si koupil nové pěkné auto, a my takové nemáme. Závist začíná naplňovat naše srdce. Následuje celá galerie prožitků, touhy, zloby, úzkosti, zlopřejnosti, sebelítosti... To ona temná síla právě přistupuje k lidskému srdci, hypnotizuje člověka, naléhá, stále nám připomíná objekt vášně. Kudy chodíme, tudy myslíme na sousedovo auto a trýzníme se přemíláním myšlenky na to, jak je to nespravedlivé, že on takové auto má, kdežto my musíme jezdit v tom našem starém rezavém krámu... Mentálně pak přežvykujeme takové myšlenky jako kravička svou potravu. Jindy nám jiná vášeň stále připomíná, že máme jít něco si nalít, nebo si zapálit, nebo něco ukrást, smilnit atd. Démon má dost času se zaobírat naším srdcem a navíc má obrovské množství zkušeností s prací s lidmi (vždyť byl stvořen dříve než člověka), a tak si počíná velice chytře a zkušeně. Jeho hlavním nástrojem je stále přitahovat naše myšlenky k předmětu své vášně. Tím se postupně zamlžuje naše vědomí i slábne vůle. A pak tato zlá inteligentní síla hubí člověka, který už je připraven o svou vůli, neprotiví se tomuto působení, ale všemi silami se odevzdává vášnivému stavu. Veškeré duševní i tělesné síly nakonec slouží uskutečňování vášně. Tak tato záhadná bytost vtrhne do lidského života a definitivně se v člověku usazuje.

Malý příklad z beletrie. Představte si, že žijete v domě, který má mnoho místností. Vy obýváte jeden z pokojů a myslíte si, že celý dům je váš. A náhle se dozvíte, že ve vedlejších pokojích někdo žije. Přebývají tam jakési záhadné bytosti. Možná jsou to lidé, možná něco jiného. Ale dům patří jim.

V tom pak tkví veliké překvapení, které člověk může zažít na Božím soudu. Ke svému úžasu a hrůze zjistí, že v jeho srdci jako v příbytku bydlí nejen on sám, ale i běs či celá tlupa běsů. A že si z vašeho příbytku učinili svou peleš a mají tak nad vaším domem velikou moc, ba co dím, že tento dům spíše patří jim než vám, a že si s ním nyní mohou činit, co se jim zamane.

* * *

Běsové mohou v celých plucích vstoupit do mysli člověka a vytvořit pro něj jeho vlastní realitu. Ten člověk vše vidí zdánlivě stejně jako všichni ostatní. Vidí zemi, stromy, řeku, domy, ulice... Jenže celý ten obraz je deformovaný. Všechno vykládá jinak a z pokřivených výkladů si skládá svůj vlastní obraz světa. Pro vnímání reality, na které se můžeme shodnout, totiž není důležité jen, abychom hleděli na stejné předměty, ale abychom to, co vidíme, zasadili do stejného kontextu. Běsové běžně způsobují, že si okolní realitu vykládáme každý po svém. Lidé se pak nemohou shodnout na tom, co se vlastně kolem nich děje. To je jeden ze zdrojů všech nedorozumění, sporů, bojů či válek.

Jedině vyhnání běsů a vstup blahodati do srdce člověka může očistit naše vidění světa a sjednotit naše vnímání reality, resp. dát nám pravé vnímání reality. To je však možné až tedy, když se srdce očistí od vášní, aby tam běsové nemohli působit. A očištění předpokládá jednak ochotu a schopnost k zápasu, zříci se svého egoismu a kromě toho i zbavit se snahy prosadit svou vůli.

* * *

Když se věřící seznámí s realitou běsovského působení, má pokušení vymyslet si dva způsoby, jak se vyhnout utkání tváří v tvář s působením démonů. Prvním je rezignace; člověk si řekne: "Na tohle nemám sílu." Nebo si pomyslí: "Dejte mi s tím pokoj, mám svých starostí dost, musím živit rodinu." Druhým úhybným manévrem je svádět vinu za všechno na běsy: "Ne já, ale běs to způsobil, on je vinen." To říkají často i lidé, kteří nemají žádnou zkušenost ani žádné duchovní zření a nejsou schopni vyhodnotit úmysly těch běsů, kteří přišli vyzkoušet člověka. Zdaleka ne vždy je náš duševní a duchovní stav výsledkem působení těch či jiných duchů. Zlo může vycházet ze zlé energie samotného člověka, který buď už srostl se zlem, takže sám se stává jeho zdrojem, a nebo svou lstivost ospravedlňuje tím, že vždy svádí vinu na někoho - v tomto případě na démona, který však s danou věcí nemusí mít přímo nic společného.

V jednom prologu se zachovalo takovéto vyprávění.

V jakémsi monastýru dostal poslušník v období půstu chuť na vařené vejce, které je samozřejmě v postní době zakázáno jíst. Nemohl si je tedy uvařit v kuchyni, protože by se tím jeho úmysl prozradil, a tak se tento poslušník zavřel ve své kelii, rozžehl svíci, začal nad ní pálit vejce, doufaje, že se takto uvaří. A zrovna v tu chvíli nečekaně zaklepal a vstoupil do kelie igumen. Když spatřil poslušníka se svíčkou a s vejcem na lžíci nad plamenem, s údivem se otázal: "Co to tu děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Peču vejce. Odpusťte. To mě běs naučil." V ten moment vylezl z kouta běs se slovy: "Ale kdeže, teď se učím já."

* * *

Duchovní bojovník musí věnovat pozornost každé své myšlence. Jedině tak může demaskovat působení běsů v prostoru mysli. Protože temná síla působí skrytě, s podlostí sobě vlastní útočí na člověka a přichází z venku, je pro úspěšný boj proti této síle nutné mít opěrný bod, který je také vně člověka, v jiném světě, tj. u Boha, u jeho pravdy. Proto je Bůh jedinou naší nadějí na vítězství v tomto boji. Naším dílem a naší rolí v tomto boji - to je svobodný výběr. Musíme zvolit Boží světlo a lásku, používat modlitbu a činění dobrých skutků na této cestě. Jestliže učiníme špatnou volbu, pak zlý duch zformuje v tomto člověku zvrácené nasměrování myšlení, pocitů i vůle, a definitivně odtrhne svou oběť od Boha, krade tak Bohu jeho duše. Teologie k tomu poznamenává: Získá-li člověk satanovy vlastnosti, činí ho to nezpůsobilým přebývat s Bohem. Sám člověk si může zvolit ten stav, který nazýváme jako "být vyvržen ven do temnoty", když to odpovídá jeho vlastnostem, nasměrování jeho duše, jeho cítění a jeho touhám.

V knize sv. Řehoře Dvojeslova najdeme takovéto vyprávění.

Jeden mladík, který se jmenoval Theodor, vstoupil do monastýru ne proto, že by toužil po mnišství, ale donucen okolnostmi. Byl to člověk velice neklidný. Nesnášel, když s ním kdokoliv hovořil o spáse. Ani slyšet o ničem dobrém nechtěl. Lhal, byl zlostný, nadával. Bylo vidět, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatel našeho města, se nakazil i on. Umíral, měl už smrt na jazyku a bylo zřejmé, že brzy vydechne naposled. Tehdy se shromáždili jeho bratři, mniši, aby se pomodlili za jeho duši, až bude opouštět tělo. V končetinách bylo jeho tělo již mrtvé. Pouze v jediné části hrudi se ještě drželo životní teplo. Bratři, vidouce, jak rychle se blíží smrt, začali se tím horlivě modlit. Náhle začal na kolem stojící bratry křičet a svými výkřiky přerušil jejich modlitby: "Jděte pryč! Jděte pryč! Jsem dán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mě nemůže spolknout. Už má v tlamě mou hlavu. Nechte toho, ať už mě více nemučí, ať dělá, co chce. Jestli jsem mu dán k sežrání, proč se to má kvůli vám zdržovat?!" Bratři se na něj obrátili se slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení kříže." On odvětil: "Chci se pokřižovat, ale nemohu. Ten had mě svírá ve svých šupinách a nemohu se pohnout." Bratři padli k zemi a začali se ještě silněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. Náhle nemocný zvolal: "Díky Bohu. Had, který mě požíral, utekl. Nevydržel vaše modlitby. Modlete se teď za moje hříchy, protože se chci obrátit a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." Tento člověk, který byl už skoro mrtev, se vrátil do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil svůj život. Sice dlouho trpěl, ale jeho duše se pak oddělila od těla smířena s Bohem.

Na tomto vyprávění je z hlediska našeho tématu důležitý jeden detail. Když dosáhne vliv démona na člověka takové síly, že má moc nad jeho tělem a chce jej rychle zahubit, pak obvykle způsobí, aby se člověk nemohl pokřižovat. Jako se had ovine kolem člověka, aby se nemohl ani hnout, tak i zlý duch paralyzuje lidské tělo, které je pak ve stavu mentální ztuhlosti. V takovém stavu si člověk připadá jako ochrnulý a jen s největším vypětím vůle s mu někdy může podařit přimět ruku, aby se pohnula. (Často při tom člověk, který je takto spojen s běsem, slyší pronikavý vysoký tón; to je doloženo v řadě případů).

* * *

Na závěr se vrátíme k myšlence, kterou jsme začali toto vyprávění. Kříž je duchovní zbraň. Je-li činěn nebo nakreslen s vírou, uvědoměle (tj. nikoliv pověrečně nebo bezmyšlenkovitě či mechanicky), pak před ním prchají běsové. To je prastará zkušenost Církve. Bez kříže je reálný duchovní zápas nemyslitelný. Dává nám tu oporu, která je zakotvena mimo tento fyzický svět, abychom mohli bojovat proti silám, které rovněž nejsou z tohoto světa.

Při dolním konci kříže, jak je zobrazován na kopulích chrámů v některých krajinách, je oblouk ve tvaru půlměsíce. Někteří to dávají do souvislosti s islámem, ale jiní to vykládají tak, že kříž pak připomíná kotvu. To je pěkný symbol. Loď, která je na moři, je unášená vodním proudy, nebo hnána větrem, aniž by se mohla vzepřít těmto živlům. Avšak loď, která má dobrou kotvu, leží na své kotvě v přístavu, se nehne ze svého místa a živly ji už nemohou unášet, kam je jim libo. Je to podobenství o lidském srdci a o vichru pokušení a vlnobití vášní. Kříž je kotvou pro naše srdce, aby nás démonické bouře neodnesly na hlubinu a nepotopily. Je to kotva, která nás spojuje s jiným světem, s Božím královstvím.

Používejme tedy zbraň kříže jako udatní duchovní vojáci, abychom tímto duchovním mečem rozsekali pluky démonů a zničili jejich síly. Ať ani jediný den žádného křesťana nemine bez toho, aby na sobě učinil znak svatého Kristova kříže.
Buď pozdraven, životonosný Kříži, krásný ráji Církve, strome nehynoucnosti, na němž se nám urodilo sladké ovoce věčné slávy! Ty zaháníš vojska démonů a jsi radostí řádů andělských... Jsi zbraní nepřemožitelnou, oporou nezničitelnou...
(Ze služby na křížovou neděli - na pravoslavném downloadu - zde v PDF)



(Část článku podle pořadu rozhlasové stanice Blago)











Zobrazit
příspěvek
č. 1056
jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2015
Kapitola z pravoslavné spirituality

Pravoslavná spiritualita dělí lidi do dvou skupin: člověk duševní a člověk duchovní.

Duševní člověk žije věcmi tohoto světa, vše posuzuje podle svých vášní a dle náklonností svého pokaženého srdce. Nikdy nic nemůže vidět tak, jak to opravdu je. Z hlediska smýšlení asketů je duševní (nebo tělesný) člověk cosi jako polorozumná bytost čili poloviční blázen. Je to stav oddělenosti od Boha.

Duševní či tělesný člověk je v myšlení našich otců pojem blízký pojmu bláznovství, šílenství, protože žije v klamech. To není přehnaná formulace. Známe tři příčiny bláznovství: a) poškození mozku, hormonů atd.; b) posedlost zlým duchem (to bývá důsledek vážného hříchu či vzpoury); c) vášně dovedené do logického konce. Poslední dva body se velice úzce dotýkají stavu "duševního člověka".
Duchovní člověk vidí věci tak, jak opravdu jsou. Žije v pravdě, která vysvobozuje člověka z žaláře klamu. Pravda je stav správného duchovního zření. Není tedy tím, za co pravdu prohlašují duševní lidé, pro které je pravda to, co je doloženo svědectvím nebo důkazem. Lidé, kteří jsou sami obelstěni, nemůžou svědčit o pravdě - ani o duchovní pravdě ani o pravdě materiální. Když posloucháme svědky nějaké události, vidíme, jak často se podávaná svědectví liší. Každý vidí a slyší tak, jak to rezonuje s jeho vnitřním stavem. A co se týče historické pravdy, o níž jakoby svědčí historické záznamy, archeologické nálezy či tradice? Hodnocení historie se většinou vytříbí tehdy, když se většina dokumentů a dokladů ztratí, svědkové vymřou, archivy shoří. Zůstanou jen střípky, z nichž si můžeme poskládat skoro cokoliv, co se nám zamane. Pak z těchto střípků sestavíme takový obraz, který odpovídá ideologickému zadání, jak má historie vypadat, a říkáme tomu vědecká shoda - čili pravda. Ta se upravuje a mění podle toho, jak se střídají ideologické zakázky - čili dle měnících se politických režimů či dle vývoje ducha doby.

Skutečná pravda je skryta v očišťování srdce od vášní, neboť tím se každému otevírá duchovní zření, které není závislé ani na svědectví bloudících lidí ani na zachovaných historických artefaktech.

To je stav, k němuž nás vede pravoslaví. Myšlení a zření křesťana jsou postupně osvobozovány od vášní. Začíná vidět pravdu o Bohu, o člověku a o světě. Tento duchovní stav se v člověku rodí za pomoci metodiky, kterou podává pravoslavná spiritualita, a za pomoci léků, které podává v církvi Pán Ježíš Kristus. Chceme-li vidět naši duchovnost zosobněnou, pak stačí číst životy svatých. Tam se můžeme dozvědět, jak to vypadá, když se člověk sjednocuje s Bohem, když v něm působí Duch Svatý.

Stav duchovního člověka, k němuž se snažíme dospět, můžeme směle prohlásit za stav duchovního zdraví. Jak se dozvíme, co je zdraví a co je nemoc? Např. porovnáním se vzorem, který vidíme ve stavu prvostvořeného Adama, ale především při srovnání s dokonalým člověkem, jehož vidíme v Ježíši Kristu. To je normální lidský stav. Naproti tomu stav "duševního člověka" můžeme považovat za nemoc, za smrtelnou chorobu, za infekci, která rozkládá naši duši. Dalším důvodem k tomu, abychom mohli směle prohlásit stav "duševního člověka" za nemocný, je jeho neschopnost žít bez hříchu, což svědčí o nemoci ochrnutí duše. A konečně další jasnou známkou nemocného stavu našeho lidství je utrpení, bolest a smrt, jimiž se sice nevyhne nikdo, kdo se sem narodí, ale tomu, kdo zemře ve stavu "duševního člověka" hrozí, že bude jeho utrpení, bolest a smrt (tj. oddělení od zdroje života) pokračovat i po jeho zesnutí. Duše totiž bolestivě tleje vášněmi tak, jako se tělo po smrti rozpadá v hrobě.

Z toho všeho je zřejmé, že záchrana člověka pro věčný život je spojená s jeho léčením - čili přechodem ze stavu nemocného do stavu zdravého. V této terapií spočívá podstata církevního života. Jak si ale ověřit, že se s námi toto děje, že se uzdravujeme? Víme přece, že i v církvi můžeme prožít svůj život v pokrytecké "zbožnosti" nebo dokonce jen čistě formálně. Proto bychom měli mít nějakou možnost zhodnotit probíhající léčbu. Především si připomeňme, že jen nepokrytecká víra přináší uzdravení. Co je to nepokrytecká víra? Je to víra, která není jen názorovou proklamací či ideologií, kterou můžeme třeba i dost vášnivě prosazovat a bojovat za její rozšíření. Skutečná křesťanská víra se začíná dít tam, kde lidé mění své životy od samotného kořene, přemáhají svou vůli, upravují život dle Božích přikázání, mění se jejich způsoby i stav nitra. Pán Ježíš definoval rozdíl mezi křesťanskou vírou a pohanstvím tím, že se člověk nechová dle lidské spravedlnosti, ale dle lásky. Překonává svou přirozenost a povznáší se k nadpřirozenému způsobu života. Tím se nemyslí nějaké senzační zázraky, ale např. stav lidského srdce, které miluje i nepřátele a neodplácí křivdy.

Stačí tedy, abychom si upřímně zhodnotili, jaký máme ve svém nitru vztah k těm, kteří nám nejsou sympatičtí nebo nám dokonce škodí či ubližují, a hned víme, do jaké míry jsme vůbec křesťané. A když se rozhlédneme po církvi, uvidíme, jak málo je v církvi křesťanů. Reálný stav církve je při aplikaci měřítka, které nám dal Ježíš Kristus, úplně jasný, - velká část věřících jsou pohané proklamující křesťanskou ideologii.

Další známkou úspěšné terapie je pokora. Víra musí člověka měnit k pokoře. Askeze a půsty jsou úplně k ničemu, když nepřivedou člověka k poznání svých hříchů, své ničemnosti, hluboké nemoci a potažmo k pokoře. Víra tedy má dávat člověku poznání a pravé poznání jej přivede k pokoře. Poznání, které nedává pokoru, je falešné a víra nedávající neklamné poznání je prázdná. (Viz o tom vyprávění starce Paisije v závěru článku.)

Pravé poznání začíná vždy tím, že člověk uvidí své vlastní hříchy. Když ráno otevřeme oči, všimneme si nejprve toho, co je kolem nás v místnosti, a pak teprve toho, co je venku za oknem. Stejně je tomu, když se otevře duchovní zření duše; vidí nejprve to, co je nejblíže, čili co je v duši, jak to v ní vypadá. To první, co duše pozná, když prohlédne, je její vnitřní stav - stav rozvratu, tlení a zkázy. To každého, kdo to uzří, natolik zaměstná, že nemá už čas, ani síly, ani náladu zabývat se hříchy druhých lidí. Jinak řečeno - stav, kdy se křesťané cítí být spravedlivými a berou do svých rukou právo soudit a posuzovat a případně i trestat hříchy ostatních, je stavem slepoty. Je to smutný pohanský stav neprozřelosti. Myslím, že drtivá většina problémů, které máme v církvi, pramení z úporné duchovní slepoty nás křesťanů.

Abychom se vrátili ještě k těm příznakům, jimiž se projevuje blahodať, když působí v člověku (působení blahodati a úspěšnost duchovní terapie, o níž hovoříme, jsou dvěma stranami téže mince). Jednou ze základních známek uzdravování lidské duše je, že nás to táhne do chrámu, na bohoslužby, k modlitbě, ke svatým Tajinám. Zde je důležité nezaměňovat tuto známku s horlivostí neofytů. Pokud však i po mnoha letech, co žijeme v církvi a chodíme na bohoslužby, pocítíme, že nás to mocně "táhne" na liturgii, že toužíme pobývat v chrámu, že bychom si přáli, aby služba snad ani neskončila, pak je to dobré znamení, že se naše duše snad očišťuje, ožívá a sílí.

Chrám je něco jako ordinace nebeského Lékaře, při bohoslužbách se nám podávají léky. Kdo si bolestně uvědomuje svou nemoc, touží po lékaři, po lécích a léčbě. Každý, kdo se ocitne v chrámu, může sám na sobě uvidět diagnózu svých nemocí, protože duchovní energie bohoslužby donutí naše choroby, aby se projevily.

Jiným projevem reálného uzdravování lidské duše je kromě nadpřirozené schopnosti člověka odpouštět i ztráta závisti. Cítíš-li, že od Boha všechno dostáváš a nic více nepotřebuješ, nemáš proč bys někomu cokoliv záviděl. Ztrácíš samu schopnost závidět. Dále ztratíš touhu prosadit svou vůli. To vše plyne z hlubokého poznání, jemuž se lidská duše otevírá, když do ní vstupuje blahodať. Poznání nám dává nahlédnout krátkodobost a pomíjivost všeho, co zde je. Není třeba plýtvat svými vnitřními silami na usilovné prosazování svých - třeba i dobrých - představ. Jediné, co má smysl, je zachránit svou duši a pokusit se dle možností přispět k záchraně dalších lidských duší (snažit se o to smíme do té míry, pokud to nehubí naši vlastní duši - to je pravidlo svatých otců). Vše ostatní, co můžeme či nemůžeme pro druhé a pro svět učinit, nám řekne láska.

Ještě dalším projevem působení Boží blahodati v duši člověka je touha po čistotě. To je v dnešní době vskutku zázrak. Pojme-li někdo v ošklivost vášně a všude přítomnou mravní nečistotu, a rozhoří-li se v něm čistý plamen touhy po mravní a duchovní čistotě, je to bezesporu jeden z nekrásnějších projevů působení Ducha Svatého v lidském srdci. Sleduješ-li stezku čistoty, ona tě všemu naučí. To je pravá filosofie.

* * *

Velký půst je příležitostí zhodnotit svůj duchovní stav. Zjistit objektivní metodikou, zda zůstávám duševním člověkem, nebo rodí-li se ve mně duchovní člověk. Vyhodnotit si výše popsaným krátkým testem, jestli jsme stromem dávajícím dobré ovoce, nebo zdali jsme neplodným fíkem, jehož budoucností je oheň.



P.S.

Starec Paisij jednou vyprávěl o egoismu, nesprávné důvěře ve vlastní myšlenky a o knězi, který dělal zázraky, a přesto se nechal poučit, a tak ukázal pokoru. Je to ilustrace k tezi, že askeze sama o sobě není Bohu ani člověku potřebná. Je to prostředek, který má pomoci prohlubování zbožnosti. Nic více, nic méně. Ct. Paisij vypráví o knězi, který se vlivem jakéhosi omylu nepostil před svatým přijímáním, ale přesto dosáhl takové svatosti, že konal zázraky. Svědectvím pravosti jeho zbožnosti byla jeho pokora. Takže teď to vyprávění svatého starce Paisije:

»V Jordánsku žil jeden velmi prostý kněz, jenž konal zázraky. Modlil se za nemocné lidi a nemocná zvířata a oni se uzdravovali. Přicházeli k němu i muslimové, když onemocněli, a on je také uzdravoval. Tento kněz, ještě před tím než začal sloužit bohoslužbu, pil kávu, jedl trochu sucharů, ale po liturgii už celý den nejedl nic. Jednou se o tom dozvěděl patriarcha a pozval si ho kvůli tomu na patriarchát. Šel tedy, aniž by věděl, kvůli čemu ho požádali, aby se dostavil. Před tím, než si ho patriarcha k sobě zavolal, čekal společně s jinými v jedné místnosti. Venku bylo veliké horko; okenice byly zavřené a jedinou škvírou pronikal dovnitř sluneční paprsek. Tehdy si ten kněz pomyslel, že je to provaz. A jelikož se zpotil, sundal si svoji řízu a pověsil ji na paprsek. Jakmile to spatřili ostatní, kteří tam seděli, byli z toho v rozpacích. Oznámili tedy patriarchovi: "Kněz, který jí před Božskou liturgií, si přehodil svou řízu přes sluneční paprsek!" Patriarcha si ho pozval k sobě a začal se ho ptát: "Jak se ti vede? Jak často sloužíš? Jak se připravuješ k Božské liturgii?" "Čtu hodinky, konám poklony, pak si dám kafe a trochu se najím a poté sloužím." "Proč to takhle děláš?" zeptal se ho patriarcha. "V případě, že se najím chvilku před Božskou liturgií," řekl kněz, "když spotřebovávám, co zbylo v svatém kalichu, zůstává Kristus navrchu (tj. eucharistie je v útrobách nahoře). Kdybych však jedl po Božské liturgii, byl by Kristus vespod!" Měl dobrý důvod! Patriarcha mu řekl: "Ne, toto není správné. Nejdříve spotřebuješ svaté Dary, a pak se trochu najíš." Kněz učinil pokání a přijal to, co mu řekl patriarcha.

Chci tímto říci, že byl ve stavu, kdy konal zázraky, ale zůstával prostým; neprosazoval svou vůli. Kdyby věřil svému rozumu, mohl si říci: "Modlím se za lidi a zvířata a oni se uzdravují, konám zázraky; co mi patriarcha bude říkat? To, co si myslím já, je lepší, jinak by přece Kristus skrze mne nekonal takové divy."«

Pro Krista tudíž nebylo důležité, jestli se onen kněz postí před liturgií nebo po liturgii, ale shlédl na jeho pokoru, a proto skrze něj činil zázraky. My se posťme, jak umíme nejlépe, ale pamatujme při tom bez ustání, že výsledkem našeho snažení musí být pokora, abychom se Pánu Ježíši zalíbili jako jeho praví služebníci.






Zobrazit
příspěvek
č. 1055
jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2015
Nový příspěvek na webu eparchie

Zpráva o návštěvě v Cařihradu

Na oficiální stránce je nový příspěvek - jednání v sídle Ekumenického patriarchátu ve Fanaru.


Zobrazit
příspěvek
č. 1054
jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2015
Velkopostní kající kánon sv. Ondřeje Krétského

Audio zápis - jak četl kánon vladyka Pavel Finský

Kdo si chcete poslechout oduševnělý přednes vladyky Pavla a zároveň slyšet finštinu, můžete si zde pustit kdysi (snad v Helsinkách) pořízený záznam čtení Velkého kajícího kánonu.

12_pavel-finsky.mp3

24_pavel-finsky.mp3

23_pavel-finsky.mp3











Zobrazit
příspěvek
č. 1053
jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2015
Z došlé pošty

I toto je jeden z možných rozměrů postní doby

»Měl jsem dnes ráno doma výpadek proudu a můj PC, notebook, TV, DVD, IPad i můj nový hudební systém s prostorovým zvukem - vše bylo mimo provoz. Pak jsem zjistil, že je vybitá i baterie v iPhone. Na vrchol toho všeho ještě pršelo, takže jsem nemohl jít na procházku, na kolo, nebo běhat.

Otvírač garážových vrat bez elektřiny nefunguje, tak jsem nemohl nikam vyjet ani autem.

Šel jsem do kuchyně uvařit kávu, a pak si vzpomenu, že to bez proudu také nejde.

Tak jsem si sednul a mluvil několik hodin se svou ženou.
Vypadá jako milý člověk.«

* * *

V Řecku mají na první dny Velkého půstu ve zvyku chodit celé rodiny pouštět draky. Vezmou košíky s postními pokrmy a celá rodina tráví dny pohromadě pod širým nebem.

Na čisté pondělí se nemá pracovat; lidé se postí, jak nejpřísněji mohou.










Zobrazit
příspěvek
č. 1052
jednotlivě

Administrátor --- 25. 2. 2015
Na prahu Velkého půstu

Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni

Usmíření přináší mír do lidského srdce a otevírá je Boží blahodati. Tvrdé srdce, které stále v sobě přemílá vzpomínky na to, co zlého mi kdo provedl, je jako hnojiště, kde ďábel svými vidlemi přehazuje hnůj. Takové srdce je plné zápachu a nic dobrého do něj nemůže vstoupit, dokud člověk tento chlív nevyklidí. Proto je půst bez usmíření k ničemu - spíše člověka pouze utvrzuje ve falši, pokrytectví a zlu.

Bez usmíření je srdce naplněno hněvem, podrážděností, nevraživostí, roztrpčeností. Svou pozornost člověk upírá jen na tuto vnitřní bolest, která v něm hnisá. Jeho vnitřní život se kvůli tomu neustále točí jen kolem jeho egoismu. V duši roste pýcha, sebejistota, pocit vlastní spravedlnosti a potažmo nadřazenosti nad ostatními, které se cítíme být oprávněni soudit. Bez odpuštění není pokání a bez pokání není pokory. A víra bez pokory je vírou démonů. I oni věří v Boha, ale jejich víra jim žádnou spásu nepřináší.

Je-li naše víra pravdivá, či je-li to jen hra stínů, můžeme dobře poznat právě podle toho, zda jsme ochotni a schopni odpouštět. To je ten klíč k bráně do Božího království pokoje. Kristus nám nejen ukázal příklad, když odpouštěl těm, kteří ho přibíjeli na kříž, ale dává nám i sílu, abychom odpustili. Kdyby nám v tomto díle on sám nepomáhal, nemohl by nám dát povel, resp. přikázání: odpouštět svým viníkům. Každodenně to přece opakujeme: "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim." Jak by po nás mohl žádat něco takového, jako: "Milujte své nepřátele," kdyby k tomu nedával sílu?

Neodpouštějí-li nevěřící lidé, pak to snad ani tolik nepřekvapuje. Horší je, setkáváme-li se s kamenným srdcem u člověka věřícího, a třeba i horlivě se angažujícího v církevních záležitostech. Když se člověk rozhodne vykročit na cestu k Bohu, nesmí se nechat odradit příkladem lidí, kteří se sice tváří, jako by i oni kráčeli, ale je to jen iluze. Jejich skutky je usvědčují, že neznají Boha. Jak často slýcháváme výmluvu hříšníků: "Ostatní věřící to přece také tak dělají!" A vidí-li navíc špatné příklady i mezi duchovenstvem, pak může být jejich duchovním stavem zmatena či svedena i významná část církevního stádce. Ano, v církvi můžeme vidět případy tvrdosti srdce, neodpouštění, odsuzování. Duchovní nemoci se nevyhýbají nikomu a mohou přesahovat i do oblasti psychické - tj. stávat se nemocemi duševními.

Protože žijeme v pohnuté době, kdy nás všeobecně obklopuje asi více příkladů špatných než dobrých, připravil jsem pro tento článek krátký překlad, který hovoří o nemoci tvrdého srdce, kvůli které někteří lidé nejsou schopni odpustit. Zároveň se tam podává rada, jak se k takovým osobám stavět.

* * *

O nemoci zatvrzelého srdce

Jsou lidé, kteří v sobě stále drží zášť. Ve svých úvahách promýšlejí situace, které se nikdy nestaly. Ospravedlňují si své špatné chování a svalují vinu na ostatní. Považují sami sebe za pronásledované, snadno se urážejí. Málokdy jsou schopni pěstovat zdravé mezilidské vztahy, protože v praxi druhé lidi urážejí nebo zneužívají. V jejich vnitřním světě se vše točí jen kolem nich. Jakýkoliv pokus ostatních lidí pomoci jim a uklidnit je jenom podněcuje jejich antisociální chování. To vše je svědectvím jejich hluboké duchovní i psychické nemoci, kterou lze jen obtížně vyléčit.

Takové lidi posiluje, když způsobují ostatním nepříjemnosti. Normální pokusy o sblížení končí většinou neúspěchem, neboť tyto osoby jen hledají způsob jak pokračovat v ovládání ostatních. Obtížnost při léčení takové nemoci vyvěrá z jejich pýchy a hluboce zakořeněného pocitu nadřazenosti. Tím je prakticky znemožněno opravdové pokání, které nemůže mít ten, kdo nevidí svůj stav a svůj problém; nevidí, že potřebuje lék na nemoci své duše, který může najít v církevním životě. Zde jsou prameny uzdravení ve svatých Tajinách, v Bibli a v bohoslužbách.

Vzájemné odpuštění při večerní bohoslužbě na sklonku syropustní neděle je jednou z možností, jak začít hojivý proces, neboť po této bohoslužbě jeden po druhém přistupujeme vzájemně k sobě a říkáme s upřímnou důvěrou slova: "Prosím, odpusť mi všechny bolesti nebo provinění, jichž jsem se proti tobě dopustil." A na to se odpovídá: "Bůh ti odpusť. I já prosím, odpusť mi..." Církev nás učí, že dokážeme odpustit ostatním jen, máme-li v sobě Krista. Vždyť Kristus nám dává sílu odpouštět. Víme přece, že Bůh nám všem odpouští, a proto i my můžeme odpouštět druhým lidem.

Jeden z pouštních otců vypráví o mladém mnichovi, který přišel za svým starcem se stížností, že mu jeden z jeho bratří ukřivdil. Podle posvátné pouštní tradice měl ten, kdo utrpěl křivdu, jít za tím, kdo se k němu špatně zachoval, a požádat jej o odpuštění. Jenže chybující bratr ho odmítl přijmout, a tak chtěl ten, komu se stala křivda, vědět, co má dělat dál. Starec odvětil, že mladý mnich šel a pokusil se věc urovnat a že Bůh to vidí. Dále už se nedá činit nic, jedině se za chybujícího bratra modlit.

Tento pravdivý příběh pouštních otců nám objasňuje, že musíme vždy co nejrychleji odpouštět ostatním, i když dál chybují. Nesmíme vzpomínat na to, co zlého nám provedli, ani se ohlížet na to, jestli chtějí spolupracovat na usmíření. Nemůžeme vyžadovat jejich pokání, protože budeme skládat účty pouze za to, jak jsme reagovali ze své strany. Před Bohem budeme ospravedlněni. Jestliže druhá osoba odmítne přijmout naši srdečnou omluvu, musíme být ochotni nechat to být a odejít s vědomím, že jsme učinili vše, co bylo možné.

Vzbouření a nesmiřitelní lidé jsou jako ti, o nichž byla výše řeč. Pokud jim to dovolíme, mohli by nám bránit žít v Kristu. Ničili by naše životy. Stále by totiž odtrhávali naši pozornost od odpuštění, které dává Kristus. Když opouštíme tyto negativistické lidi, zanecháváme jim odpuštění, které jsme jim věnovali. Odcházíme od nich se závazkem modlit se za jejich pokání. Nic více už pro ně vykonat nemůžeme. Svou pozornost zaměřujeme na Krista a už nereagujeme na to, co jsme nechali za sebou. Nepociťujme zlobu a nic jim nezazlívejme. Neztrácejme svůj vnitřní klid.

Pokračujeme v modlitbě i za negativistické lidi, ale jdeme při tom svou vlastní cestou. "Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Filip 4,7)

(Igumen Trifon; pro Ambon narychlo přeloženo z angličtiny, takže omluvte kvalitu překladu)

* * *

Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění (fotografie z různých chrámů světa)

V pravoslavném bohoslužebném řádu je na prahu Velkého půstu (na skonání syropustní neděle) předepsáno konat večerní bohoslužbu, která má jednu zvláštnost - v jejím závěru je hluboký obřad všeobecného odpuštění. Všichni přítomní si tváří v tvář vyprošují od všech ostatních prominutí všeho, čeho se vůči sobě dopustili. A zároveň každý všem přítomným uděluje své odpuštění.















Zobrazit
příspěvek
č. 1051
jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2015
Ze světa - zpráva o biskupském svěcení vladyky Izaiáše

Romfea.gr oznamuje nedělní chirotonii v Brně

Věstník Konstantinopolského patriarchátu udělil velkou pozornost (mnoho fotografií) vysvěcení vladyky Izaiáše:

www.romfea.gr





Viz též oficiální stránku eparchie







Zobrazit
příspěvek
č. 1050
jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2015 (23. 2. 2015)
Biskupská chirotonie v Brně (aktualizováno)

Dnes, v neděli všeobecného smíření, byl v brněnském katedrálním chrámu při svaté liturgii vysvěcen archimandrita Izaiáš na vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie.


Vladykové (zleva): Izaiáš, Simeon, Tichon



Na oficiální stránce olomoucko-brněnské eparchie je uvedeno plné znění prohlášení přítomných archijerejů pronesené v chrámu po chirotonii.

Prohlášení včetně kopií listin je zde.

* * *

Z obřadu jmenování (který předchází vysvěcení)

Slova hlavního světícího biskupa:

Eparchiální shromáždění Olomoucko-brněnské eparchie naší svaté Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku si Vás, archimandrito Izaiáši, zvolilo řádnou volbou dne 15.11.2014 jako kandidáta na biskupa – vikáře. Byl jste jako zvolený kandidát představen naší mateřské církvi, předstoupiv před jeho všesvatost Bartoloměje, ekumenického patriarchu, který Vaši kanonickou způsobilost prošetřil a přijal bez námitek, čímž jste splnil podmínku tohoto shromáždění.

S Boží milostí se Vaše povolání k přijetí vysokého stupně archijereje uskutečňuje i ve světle vzájemné dohody k nalezení společného a přijatelného řešení k překonání krize uvnitř Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, která byla stvrzena ve Vídni dne 6. února 2015 před zástupci rakouského metropolitního úřadu za účasti jeho vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského a Juraje, arcibiskupa michalovsko-košického, který na tomto vídeňském setkání zastupoval nejen sebe, ale i vladyku Rostislava, čímž byly zastoupeny všechny eparchie naší místní církve.

Z obsahu této dohody vyplývá, že členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vyjadřují své přání a zájem na přijetí procesu volby a Vašeho následného biskupského svěcení tak, aby naše církev opět nalezla v duchu křesťanské lásky vzájemnou lásku a  jednotu.

Z toho důvodu přítomní biskupové (vladykové Simeon a Tichon) ohlašují, že jste povolán na vysoký stupeň archijerejství, vikáře olomoucko-brněnské eparchie, s titulem biskup šumperský.



AKTUALIZACE

1.) K článku s prohlášením biskupů po chirotonii byly přidány kopie listin i ve formě obrázků (JPG).

2.) Na oficiální stránce je nový příspěvek - fotogalerie z nedělní biskupské chirotonie.



Kéž se od této neděle odvíjí cesta odpuštění a smíření! Snad už spějeme k uklidnění bouře, utichnou hádavé hlasy a zanikne všechno to hašteření, závist a neklid, který zde zasela výplata církevních restitucí. Světské bohatství zreziví nebo ho sežerou červi, a peníze ukradnou zloději. Nechť máme poklad v nebi, kde o něj nepřijdeme! Napravme své uvažování, abychom smýšleli podle Evangelia Kristova. Kéž by dobrotivý Bůh milostivě shlédl na naše postní úsilí a pokání, a daroval nám obnovení lásky a jednoty v naší místní církvi.













Zobrazit
příspěvek
č. 1049
jednotlivě

Administrátor --- 16. 2. 2015
Pár obrázků ze světa

Africké pravoslaví. Zde dýše v plné síle prvokřesťanský duch

Takto se tedy slouží v Africe. Z té fotografie na nás zavane duch křesťanské opravdovosti, osvobozující prostoty a mravní čistoty. V takových reáliích se sloužilo i všude jinde v dobách, než se začaly zlatit kupole.

Před začátkem Velkého půstu, který má být obdobím prohloubení našeho duchovního i církevního života, bych rád poukázal na to, jak církevnímu životu sluší prostota, která podtrhuje vnitřní obsah křesťanství.

Na začátku pádu do bezobsažné pompy stojí dobrý úmysl, aby zlato a krásné kalichy sloužily "pro větší slávu Boží", a končí to smutným konstatováním, že hromadění bohatství a krásných věcí nemá nikdy daleko od nějakého druhu loupeže. Skvostná nádhera a velkolepost totiž buď z loupeže pochází nebo se samy stávají předmětem loupeže. A tak přemýšlím, z jakého ambonu a z jakého prostředí zní hlásání Evangelia a mravnosti věrohodněji - zdali z afrických chýší nebo z velkolepé pompy velekatedrál s vojensky vyrovnanými šiky zlatem ozdobených archijerejů, protorejejů, jerejů, rejů, jů, ů... (Viz např. zde jedno katedrální foto.) Z takových katedrálních výjevů na mě trochu padá tíseň. Ale to je jen můj osobní dojem (znám pravoslavné křesťany, které tento církevní styl fascinuje.) Mému srdci jsou přece jen bližší trošku menší poměry :-)

Tu fotografii z Afriky jsem sem vložil jako inspiraci a jako svědectví pro hlouběji duchovně zaměřené hledače i věřící. Aby viděli, že existuje i jiné pojetí pravoslaví, než to triumfalistické a pompézní, v němž se shlížejí někteří naši bratři.

Slavný ruský teolog Vladimir Lossky (zde v češtině jeho knížka) prý řekl, že se vyhýbá archijerejským bohoslužbám, protože se tam neslouží Bohu ale člověku. Byl to vynikající teolog, a tak myslím, že tím určitě nehodlal snižovat význam episkopské služby v Církvi, ale spíše chtěl říci, že duchovní prázdnota té ruské pompy, které se v Paříži vyhýbal, ho ubíjí svou vnitřní prázdnotou (tj. bezobsažností). Na mě z toho zase padá strach s přetvářky, povrchnosti a pokrytectví (inu, pod zlatem se schová ledacos).

V Rusku i na Ukrajině nejsou jen velechrámy, ale je tam i mnoho krásných starobylých malých chrámů (tzv. cerkví), kde se slouží v důvěrném farním obecenství v ovzduší jímavé duchovnosti a mezilidské vroucnosti. To musí chytit za srdce každého, kdo se tam vyskytne. Zajímavé a hluboké jsou i bohoslužby uprostřed ruin, když vstávají z popela (téměř doslova) předrevoluční kaple a chrámy (viz např. zde: Solovky). Právě v takových reáliích mohou všichni přítomní prožít, jak málo věcí z tohoto světa je ke službě Bohu potřeba. Jak zlato a pompa se nenápadně a snadno mění z toho, co je tu "k větší slávě Boží", na to, co se postaví mezi lidské srdce a Boha. Lidské srdce se snadno chytí do zlaté klece, takže už nemůže vzlétnout. Prostá vnější forma může pomoci, aby se zaskvěla perla, která je vevnitř.

Ostatně, nemám nic proti kultuře (řemeslným a uměleckým výtvorům) a třeba i tomu zlatu, když je to výrazem historického dědictví a náboženské úty, a nikoliv výrazem moci, bohatství, společenského vlivu a nabubřelé pompy. Většinou to lze docela snadno od sebe odlišit.

Nemám však v úmyslu zde kritizovat, jak to dělají jinde. "Jiný kraj, jiný mrav," jak se říká. Spíše na mě padá strach, když se obrázky církevní pompy u nás vyzdvihují, aby dodaly váhu nějakému mravokárenskému prohlášení. Je to strach z toho, že takovému kázání vytrubovanému ze zlatých chrámů zde, ve zdejší nábožensky střízlivější střední a západní Evropě, asi nikdo neuvěří. Jsou to obavy, že taková "pozlátková duchovnost" nebude pro místní lidi oslovující, spíše nás všechny diskredituje. A tak jsem si jen přál, aby čtenář či náhodný návštěvník mohl vidět, že Pravoslaví je i něco jiného, než ta zlatá kněžská armáda nastoupená ve velechrámu.




Svatá Hora Athos. Karulia. Poustevny na skalách. Jedno z ohnisek duchovního života Pravoslaví.




Bohoslužba v Pákistánu










Zobrazit
příspěvek
č. 1048
jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2015
Životní výročí

Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se dožívá 89 let


Vladyka Simeon v Brně (2014)


Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Simeon, občanským jménem ThDr. Radivoj Jakovljevič, se narodil v Praze 12. února 1926 ve smíšené pravoslavné srbsko-české rodině. Otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval Radivoj Jakovljevič reálné gymnázium.

V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele své farnosti a písemné činnosti.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.

V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích. Později pracoval v této komisi i na vydání Nového zákona a pomohl tak ke kompletnímu českému ekumenickému překladu Bible.

V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT: v roce 1983 v Salamance, v roce 1986 v Jeruzalémě, kde měl přednášku, v roce 1989 v Lovani, v roce 1992 v Paříži, v roce 1995 v Cambridgia v roce 2001 v Basileji.

V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.

Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Ještě roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“. V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími. Nyní chystá upravené vydání pravoslavného katechismu s prohloubenými formulacemi týkajícími se učení o spáse člověka.

Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků. Dodnes osobně pravidelně vyučuje náboženství děti v Ostravě, kam často dojíždí. Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci náboženství systematicky vyučovalo.

Jako eparchiální biskup na Moravě usiloval o prohloubení zdejšího duchovního života a dohlížel na řádné konání bohoslužeb ve své eparchii. Vysvětil také mnoho nových kněží pro osiřelé církevní obce. Hlavní jeho starostí jako archijereje bylo a stále je, aby každá církevní obec měla svého stálého duchovního správce. Je zastáncem liturgické prostoty, co se vnější formy týče, s důrazem na vyniknutí vnitřního duchovního obsahu bohoslužeb - jak to odpovídá místní tradici odvíjející se od misijního díla sv. biskupa mučedníka Gorazda. I v pokročilém věku navštěvuje arcibiskup Simeon farnosti, slouží a hlásá Boží slovo. Jeho kázání jsou pověstná svou hloubkou a důrazem na morální pevnost a křesťanské mravní zásady. V osobním životě vždy dokazoval svoji nesmiřitelnost vůči lži a svou úctu k poznané pravdě.

Přejeme vladykovi Simeonovi do jeho dalších let života hojnost Božího požehnání a pevné zdraví, aby dále konal svou tvůrčí práci pro blaho naší místní pravoslavné církve.

archiepiskop Kryštof (emeritní arcibiskup pražský)
(Místy nepatrně redakčně doplněno)











Zobrazit
příspěvek
č. 1047
jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2015
Z došlé pošty - pozvánka

35. výročí zesnutí archim. Andreje (Kolomackého)

Pravoslavná církevní obec v Rumburku zve srdečně všechny duchovní a věřící na slavnostní zaupokojnou svatou liturgii u příležitosti 35.výročí zesnutí otce Andreje Kolomackého, v chrámu sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu v Rumburku v sobotu 14.února 2015 v 9:30 hod.

Otce duchovní prosím, aby vzali červená roucha. Kvůli zajištění sváteční trapezy prosíme všechny poutníky, aby svou účast předem potvrdili buď na tel. 603 963 371 nebo na e-mail: straznyvrch/zavinac/interdata.cz.

Děkujeme.

prot. Antonij Drda
pravoslavná církevní obec v Rumburku








Zobrazit
příspěvek
č. 1046
jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2015
Z došlé pošty

Zpráva o chrámu sv. Paisije Svatohorce

Článek s fotografiemi o vysvěcení chrámu zasvěceného sv. Arseniovi Kappadockého a Paisiovi Svatohorci:

www.pravoslavnekrestanstvo.sk





Zobrazit
příspěvek
č. 1045
jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2015
Oznámení o odchodu na věčnost

Zesnul duchovní otec Josef Bednařík

(Správce Pravoslavné církevní obce v Opavě)

Věčná paměť!

Viz oficiální stránka olomoucko-brněnské eparchie: ob-eparchie.cz/







Zobrazit
příspěvek
č. 1044
jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2015
Zázraky a schismatici - dodatek

Ustanovení Velkého moskevského sněmu ohledně uctívání svatosti osob, jejichž ostatky se nerozkládají

Dodatek k příspěvku č. 1042

Na diskusi, kterou přetiskuje uvedená webová stránka, zaznělo něco pozoruhodného: "Co já vím, tak neporušené ostatky biskupů se objevují opravdu jen mimo oficiální pravoslaví. Zajímavé, ale je to tak..."

Na webu schismatiků se píše: "Není samozřejmě žádnou náhodou ani obtížně vysvětlitelným fenoménem, že všichni tři zmínění biskupové (jejichž ostatky se nerozložily) ... nenáleželi do obecenství oficiálního pravoslaví, ale naopak patřili do společenství" - církve oddělené od kanonického pravoslaví. A tuto svou oddělenost zpečetili tím, že v ní zemřeli.

Nerozloženost ostatků tří biskupů z RZPC je v článku na rozkolném webu prohlašována za důkaz, že "prostředí pravého, od oficiálních jurisdikcí ohrazeného pravoslaví je místem, kde Boží milost, jediný pramen posvěcení a svatosti nalézá své zalíbení a spočinutí".

Co říká o možných důvodech netlejícnosti ostatků autentická tradice Ruské pravoslavné církve, k níž se netlející biskupové hlásili?

Velký moskevský sněm (r. 1667) rozhodl: "Nerozkládající se těla, která jsou nalézána v současné době, ať si nikdo netroufá uctívat jako svatá, dokud nebudou (v té věci) přinesena hodnověrná svědectví a nerozhodne o tom sněm. Protože jsou nalézána těla sice celistvá a nepráchnivějící, leč nikoliv kvůli svatosti, ale kvůli tomu, že byli tito zesnulí odděleni (tj. odloučeni od přijímání nebo vyloučeni z církve) a zemřeli pod klatbou archijereje či kněze. Nebo zůstávají celí (tj. nerozpadlí) kvůli přestoupení božských a posvátných pravidel (kánonů) či zákona, a nedostalo se jim rozhřešení. Hodláte-li někoho uctívat jako svatého (kvůli jeho netlejícím ostatkům), musíte nad takovými nalezenými těly provést všemožné zkoumání a vydat (o oněch osobách) svědectví před velkým a úplným archijerejským sněmem."
(Kniha sněmovních pravidel 1667, vyd. Bratrstvo sv. metrop. Petra, Moskva 1881, kap. 1., str. 8)
Neměli by se nad tím naši drazí rozkolníci zamyslet? Jsou tak pohlceni důvěrou ve své názory, že nechtějí přemýšlet nad tím, co by mohla znamenat nerozloženost těl příslušníků jejich uskupení, kteří zemřeli v oddělení od "oficiálního pravoslaví" (tak podivně nazývají rozkolníci kanonickou pravoslavnou Církev)? Což je sebejistota už zcela připravila o schopnost zvážit možnost, že by to podle tradiční církevní zkušenosti mohlo znamenat úplně něco jiného, než by si přáli?

Pravé pravoslaví nás vede ke střízlivé duchovnosti, které je cizí kvapná triumfálnost (jaká na nás dýše z výše citovaného článku schismatiků), ale umí čekat, důkladně vše zpytovat a sledovat cesty Boží prozřetelnosti.








Zobrazit
příspěvek
č. 1043
jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2015 (27. 1. 2015)
Zázraky a schismatici

Neporušenost ostatků

Na weblogu krize v církvi se objevil článek s odkazy na diskusi o ostatcích svatých. Diskutující tam probírají otázku nerozkládajících se ostatků jednoho biskupa z Ruské zahraniční církve (RZPC). Mám dojem, že tam některé důležité věci nebyly řečeny, a tak jsem se odhodlal napsat tyto řádky. Především mě zarmucuje, jak do naší církve proniká povrchnost a upřednostňování druhotného (byť posvátného) před tím, co je prvotní a podstatné. Tento duch se šíří po světě a nevyhýbá se ani křesťanům, ani životu kanonické církve, ani schismatikům či jinoslavným nebo jinověrcům. Je to všude. I naše církev má těžkosti. A jejich hlavní zdroj je vnitřní stav nás, pravoslavných křesťanů. Jednou z hlavních nemocí našeho křesťanství je mělkost víry a povrchnost, resp. vnějškovost. Právě povrchnost je příčinou toho, že máme současné problémy s církevní jednotou. Povrchnost je důvodem, proč lidé odcházejí do rozkolů, hledajíce čistě vnějškovým způsobem vysněnou pravou církev. Vnějškovost a povrchnost obrací náš církevní život vzhůru nohama. Věrouka a kanonické pilíře naší Církve jsou odsunovány stranou a církevní život se staví na zázracích a vnějškových znameních (nebo na používání církevní slovanštiny či starého kalendáře). Sem patří i fenomén, v rámci něhož pravoslavní v církvích na postkomunistickém území "objevili" zázračné nerozkládající se ostatky svatých. Ještě před 30 lety to bylo marginální téma, dnes se tento zázrak používá na všech stranách jako trumf, jako eso, kterým přebíjíme všechny ostatní argumenty, včetně věrouky, spirituality a kánonů.

Tak tedy k těm zázračným ostatkům. Nejprve je důležité poznamenat, že podle našeho pravoslavného myšlení může neporušenost tělesných ostatků nějakého člověka mít nějakou vypovídací hodnotu o jeho svatosti jen v takovém případě, když je to člověk, který zemřel v jednotě s Církví a věřil a žil v jednotě s jejím učením - vírou a mravností. V takovém případě by to bylo možno považovat za eventuální potvrzení svatosti takového člověka, ale nemělo by to být nikdy prohlašováno za primární důkaz o jeho svatosti.

Mějme na paměti, že se v minulosti většinou přišlo na "netlejícnost" ostatků až při jejich translaci (tj. při jejich vyzdvižení a přenesení do chrámu), což byl úkon kanonizace. Čili rozhodnutí Církve o svatořečení dané osoby bylo většinou provedeno bez vědomosti o tom, zda tělo v hrobě setlelo nebo nesetlelo. O tom, zda je či není považován zesnulý člověka církví za svatého, tedy nerozhoduje stav ostatků, ale rozhoduje o tom dlouhodobě trvající přesvědčení církevního vědomí o jeho svatosti - a to na základě buď mučednictví nebo mimořádné zbožnosti jeho života, či na základě řady nadpřirozených skutků, které vykonal za života a hlavně je koná po smrti (např. uzdravení na jeho hrobě, zjevování, proroctví apod.) Důležitou indikací byla též neuvadající pověst o jeho duchovních zápasech a svědectví, že onen člověk dosáhl opravdových ctností - především lásky a pokory. Skutečnost, že tělo bylo nalezeno a vyzdviženo z hrobu nezetlelé, bylo až dodatečným potvrzením správnosti rozhodnutí o svatořečení. Spekulovat o svatosti člověka především na základě náhodného odhalení nezetlelosti jeho ostatků je proces obrácený, nenormální a může působit nevěrohodně.

Dále by netlejícnost těla měla být doprovázena dalšími jevy: vůní či dokonce myrotočením a uzdraveními nemocných. Často býval tento zázrak doprovázen tím, že se nerozpadly dokonce ani šaty a roucha, do nichž bylo tělo k pohřbu oblečeno (setlelo či zrezivělo jen to, co nebylo v přímém dotyku s tělem). Příčinou možná je, že Bůh nedovolil, aby nerozložené tělo světce leželo v hrobě nahé, čili pohaněné. A k tomu ještě berme v úvahu, že řada svatých ostatků (ne všechny), které byly při translaci shledány neporušenými tlením, později zpráchnivěla a dnes máme ostatky těchto světců jen v podobě kostí. Nikterak tím není zpochybněna svatost těchto osob. Stejně jako není nerozloženost ostatků ještě sama o sobě důkazem svatosti, tak není rozpadnutí těla žádným důkazem, že to nejsou svaté ostatky. Většina svatých ostatků těch největších církevních světců se vyskytuje jen v podobě samotných kostí.

Pochopitelně nezpochybňujeme možnost zázraku, kdy se zesnulé tělo, změněné působením Boží blahodati, nerozkládá. Jenže je známo i mnoho jiných variant toho, co se může po smrti s nebožtíkem stát. Kromě Božího zázraku na jedné straně a obvyklého zpráchnivění těla na straně druhé, známe případy nezetlelých ostatků, aniž by se jednalo o Boží dílo. Netlejícnost ostatků sama o sobě totiž není tak vzácným jevem. Vyskytuje se někdy jako důsledek působení okolí (vlhkost vzduchu, teplota, proudění vzduchu, voda obsahující některé prvky, okolní zdivo, organické působení /bakteriofágy/ či naopak nějaký druh přirozené dezinfekce, anorganické jedy apod. Existuje o tom zajímavý dokumentární film, kde jsou zachyceny spousty případů po celém světě, kdy se nebožtíci nerozpadli.) Ve stavu netlejícnosti jsou již dlouhou dobu ostatky některých buddhistických lamů (někteří konají i po smrti "zázraky" nebo se záhadně přemísťují). Někdy je příčina netlejícnosti ostatků, které prokazatelně nejsou ani svaté ani křesťanské, vědecky nezjistitelná (jsou vystaveny obyčejnému povětří, nebo pochovány ve vlhku, a přesto nemůže být ani řeči, že by to byli pravoslavní svatí). V určitých případech to mohou způsobovat běsové. Někteří čarodějové dokáží způsobit podobný jev. Jsou případy, kdy zesnulý člověk na sobě nese nějakou kletbu, či vážný nevyzpovídaný hřích, nesplněnou přísahu, herezi, zradu, čarodějnictví apod., a pak se může stát, že se jeho ostatky nerozkládají. Poté, co se za takového člověka lidé začnou modlit, nebo kněz přečte rozhřešující modlitbu, se některé z takových netlejících ostatků rychle rozpadnou. (Z Athosu jsou známy takové případy i ve 20. století.)

V Řecku, kde své nebožtíky exhumují běžně, z nálezu netlejících ostatků světských křesťanů nečiní žádný poprask. Přítomný kněz prostě vykoná nad ostatky modlitby a ostatky znova zakopou. Při příští exhumaci už z nich většinou zůstanou jen kosti.

* * *

Součástí výše zmíněného článku byl i odkaz na web rozkolné jurisdikce, kde jsou netlející ostatky tří biskupů RZPC používány jako triumf - jako eso, kterým se mají přebít všechny ostatní argumenty, včetně věroučných a kanonických, které se dotýkají otázek posvátnosti, nenahraditelnosti a nedotknutelnosti církevní jednoty a imperativu ostrého svatootcovského odmítnutí rozkolů.

Samotná RZPC si však zaslouží jistou shovívavost. Bez ohledu na všelijaké ty kanonické (či spíše nekanonické) kejkle různých podivných chirotesií cizích biskupů, biskupských svěcení cizích biskupů bez vědomí metropolity, porušování vlastních synodálních usnesení v této věci a přijatých principů, navazování církevního společenství s evidentně heretickými kyprianovci (proti tomu část RZPC ostře protestovala) a dalších bláznivých projektů, které většinou končily deziluzí a ostudou. RZPC však sama vnikla z politických důvodů (věci ekumenismu a kalendáře přidala až později, když už kvůli konfliktu s Moskvou začala být v pravoslavném světě vnímána jako rozkol, aby své církevní pozici dodala na věrohodnosti), a proto na ni až do roku 2007 není nutno pohlížet jako na schismatické uskupení. Vznikla zásahem tzv. "vyšší moci" - čili vlivem ruských politických okolností. Jenže to se týká jen jí a nikoliv jiných schismatických církví, i když s nimi vstoupila do církevního společenství. Podobné společenství totiž může být kanonické i nekanonické, lze je uzavřít a zase zrušit (tak jako část RZPC, která se nesjednotila s Moskvou, zrušila společenství s kyprianovci a kyprianovci zase ze své strany zrušili své společenství s tou částí RZPC, která se sjednotila s Moskvou). Jestliže dvě církevní jurisdikce navážou společenství, neznamená to ještě, že se stávají jednou církví (nemají totiž společnou hlavu, aby z nich byla jedna místní církev, ani nejsou společenstvím autokefálních církví; jejich sdružení je spíše protestantsko-synodálního typu či je to jen smluvně navázané interkomunio).

Tedy i to, co se týká výše uvedených možných Božích znamení, týká se pouze RZPC. (Zajímavé by bylo zjistit, zda se netlející ostatky vyskytují i v případě schismatických řeckých, rumunských či bulharských biskupů.) Všichni tři biskupové, jejichž ostatky se nerozkládají (a nechávám nyní stranou hodnocení tohoto jevu; předpokládejme v tomto odstavci, že je to opravdu Boží zázrak), žili v církvi, která ještě nebyla dokonaným rozkolem. Myslím, že většina věřících i duchovenstva cítila být součástí Ruské pravoslavné církve. Nemluvě o tom, že to, co se stalo s jejich ostatky, nemusí mít nic společného s církevní politikou jejich jurisdikce, ale spíše s jejich osobní zbožností a vroucností k Bohu. Církev není jen politika. A navíc i pro hotové schismatiky platí - tam, kde už vysychá živý pramen blahodati a sotva tam jsou pravé svaté Tajiny, stále ještě může tu a tam rozkvést malým kvítkem i nefalšovaná zbožnost, pokud vzdálenost od původní víry a od pravoslavného ducha ještě není příliš veliká (to by přece mohlo vyplývat z názorů některých svatých).
* * *

Nezabýval bych se proklamacemi schismatiků, kdyby se nedotýkaly i našich nemocí. A tentokrát je to příležitost zamyslet se nad šířící se povrchností a nad otázkou netlejících ostatků. Pochopitelně je důležité pohledět na každý zázrak dle evangelního principu "strom se pozná po ovoci". Tj. položit si otázku, k čemu ten či onen zázrak lidi přivádí, jak na ně působí, jaký má vliv na jejich duchovní život, jak prospívá Církvi? V tomto kontextu bych byl velice opatrný při přijímání zázraků, které se údajně dějí ve schismatu či poblíž schismatu a jejichž hlavním plodem je utvrzování lidí v rozkolu, resp. jsou používány k upevňování církevních rozkolů, nebo k lákání dalších důvěřivců do schismatu. To je tou myšlenkovou břitvou, kterou řešíme otázku, jak se postavit k předkládaným zázrakům.

A pokud už chtějí schismatici propagovat údajný zázrak a představovat jej jako důkaz správnosti a bohumilosti svých názorů, své taktiky či své politiky, pak je nutno jim vždy namítnout, že se svou církevní pozicí stavějí do opozice vůči ohromnému množství divů, zázračných uzdravení či jasných projevů blahodati, který se děje v rámci kanonické jednoty pravoslavné Církve. Stavějí se do opozice vůči celému zástupu novodobých svatých, jimiž v podstatě pohrdají (vyjadřují se o nich vskutku přezíravě). A od Církve, v jejímž prostředí tyto zástupy duchovních velikánů dosáhly svatosti, se schismatici distancují. To je opravdu pozoruhodný případ duchovní slepoty.

* * *

Avšak obraťme se zpět od odpadlých schismatiků k našim vlastním duchovním nemocem. Zvláště k těm, které vyvěrají ze sílícího ducha povrchnosti. Sem patří i naše stále klesající schopnost udržet církevní jednotu a zachovávat živé kanonické i duchovní napojení na jednu svatou apoštolskou Církev. Sem patří i varování před lačností po zázracích, protože běsové je pak mohou "naservírovat" v libovolném počtu.

A jak se tedy stavět k zázrakům, které se dějí všude po světě? Zabývat bychom se měli jen zázraky, které se staly v jedné pravoslavné Církvi. Takové zázraky je potřeba zkoumat podle ovoce, zda jsou od Boha či od démonů. Co se děje mimo jednotu pravoslavné Církve, můžeme úplně pominout - podle zásady: "ani nepřijímat, ani neodmítat", prostě se tím nezabývat. Mimochodem, řada netlejících těl se vyskytuje i v římsko-katolické církvi, a přesto naši "pravoslavní schismatici" - pověstní odsuzováním všeho, co by mohlo zavánět ekumenismem, - nejspíš nebudou tvrdit, že je to důkaz správné víry a pravosti této církve.

Myslím, že postoj k zázrakům, který odpovídá pravoslavnému duchu, v sobě obvykle nese určitou zdrženlivost a tichost. Tajemství uctíváme mlčením, jak nás učí dávní otcové. Činit ze zázraku politikum, vystavovat jej jako důkaz: "my jsme ti, v nichž má Bůh zalíbení," je velice nebezpečné - může v některých případech přivolat ďábla, otce lži a pýchy. Zázračné předměty (např. ikony) se kdysi v církvi spíše zahalovaly než vystavovaly. Ikonostasy měly mj. chránit tajemství oltáře (dnes naopak vidíme snižování ikonostasů, aby přes ně bylo vidět). Duchovní síla zázraku se nejlépe uchová, když se o něm jen šeptá. Jakmile se začne fotografovat a filmovat, publikovat v televizi či na internetu, je něco špatně.
Jen na okraj: sám jsem se při přípravě pohřbu jednoho našeho zbožného kněze stal svědkem jiného zázračného jevu na jeho tělesných ostatcích. Je to mimořádný jev, který je (zvláště mezi pravoslavnými askety) považován za projev svatosti člověka. Nikdo z nás, kteří jsme u toho byli, necítil potřebu o tom psát články či tím propagovat osobu zesnulého nebo jeho názory. Vanul kolem toho duch ticha, zbožného údivu a touhy umlknout. Byl to úplně jiný duch než propagace údajných nerozložených těl za účelem potvrzení něčí církevní politiky s nepokrytou halasnou proklamací: "Hleďte na to všichni! Vidíte, že Bůh je jedině s námi, zatímco ostatní jsou hříšníci a heretici."
Nebojím se papismu ani islámu. Mám však obavy, že dnes čelíme velké povrchnosti naší víry a našeho duchovního i církevního života, a to je přesně ta situace, kdy se začínají zázraky používat jako argument a nakonec by to mohlo dojít tak daleko, že je začnou zbožní bojovníci sami vyrábět. Právě naše povrchnost ničí naši křesťanskost.

Varujme se takové povrchnosti. Jak je možné, že někdo, kdo se prohlašuje za pravoslavného, klade údajný zázrak nad dogma o jednotě Církve? A tím nechci posuzovat samotný zázrak, ale polemizovat s výkladem případného pravého zázraku. Vykládáme-li totiž zázračný jev tak, že ho stavíme proti víře a kanonické praxi Církve, je to velice špatná služba posvátnosti tohoto zázraku. Zamysleme se nad tím. Což netlející tělesné ostatky mají mít pro pravoslavného křesťana větší váhu, než hlavní věroučné dogma Církve - Niceocařihradský symbol víry, kde se praví: "Věřím v jednu svatou obecnou apoštolskou Církev"? Jeden z hlavních článků naší víry - o jednotě Církve - snad už neplatí, protože se dostal do rozporu se stavším se zázrakem? Zdají se vám takové teze absurdní? Jenže tohle nám schismatici v podstatě tvrdí. Nejsou jejich proklamace zázraků či jejich výklad nejen schismatické, ale i otevřeně heretické? Ap. Pavel píše: "I kdyby vám anděl s nebe hlásal jiné evangelium než já, ať je proklet." Čili žádný zázrak, který se staví proti apoštolské víře a církevní praxi, jak je vtělena do pravoslavných dogmat a kánonů, nemůže být od Boha. Cožpak je pro někoho pravoslavného představitelné, že by Bůh svými zázraky rozbíjel jednotu Církve, kterou miluje nade všechno? Což není Pánu Ježíši její jednota natolik drahá, že ty, kteří jednotu roztrhávají, přirovnal k těm, kdo na něm trhají jeho oděv?

P.S.
K čemu všemu může vést lačnost lidí po tom, co je sice zbožné, ale je druhotné? Nyní zase obracím své výtky do vlastních řad a poukáži na naše církevní nemoci.

Četl jsem, že v Rusku nedávno proběhla poměrně rozsáhlá falsifikace svatých ostatků. Stal se z toho byznys, který se točí ve velkém. A všechno to začalo tím, že každý zbožný báťuška chtěl mít pro svůj chrám ostatky - samozřejmě těch nejslavnějších svatých: všech dvanácti svatých apoštolů, Jana Zlatoústého, Jana Křtitele, třech hierarchů, Marie Magdalény, atd. Mnozí si totiž nakoupili velikánské ostatkáře, kde je místo pro spousty ostatků. A ty zlaté truhly bylo potřeba naplnit. Stala se z toho prestižní záležitost - podle počtu svatých ostatků se měří úroveň chrámu. A kde je poptávka, tam se může objevit i nabídka. Objevili se nemorální obchodníci a začaly se vozit nějaké ostatky údajně z Řecka (prý to tito překupníci kradli na hřbitovech z hrobů), zfalšovala se i potvrzení pravosti... Dokonce jsem na internetu viděl nějaký ceník - kolik stojí ostatkář s dvaceti ostatky nebo s třiceti... Jsou to dost vysoké sumy. Tyto podvody se už vyšetřují, jenže falešné ostatky bude asi dosti obtížné eliminovat, protože některé z nich už prý získaly mezi lidmi pověst zázračných relikvií.

K jakým koncům vede pokažená duchovnost, jejíž nositelé se svatým ostatkům klaní více než Kristu ve svaté Eucharistii! Ke svatému přijímání chodí mnozí věřící jednou či párkrát do roka, a uctívání svatých ostatků zaujalo ve zbožnosti těchto lidí místo, které má patřit jedině přijímání Těla a Krve Kristovy. A místo, které náleží neporušené věrouce a církevním dogmatům (např. o jedné Církvi), si nenápadně začaly pro sebe zabírat domnělé či skutečné zázraky a znamení. Pokání je zase vytlačováno bojem proti INN, čárovým kódům, novým pasům. Jak duchovně slabí a snadno oklamatelní jsou pak takoví lidé.

P.P.S.
Níže uvádím pár odkazů na krátké videoprezentace o nerozkládajících se ostatcích římsko-katolických věřících. Některé uváděné příklady jsou docela zajímavé. Doufám jen, že naši milí "pravoslavní schismatici" nebudou váhat a prohlásí to za jasný důkaz pravosti římsko-katolické církve :-)

Incorruptible Saints, Santo Padre Pío - Cuerpo exhumado, Santa Inocencia abre los ojos ante la camara a nakonec celý rozcestník na videa o nerozkládajících se ostatcích (většinou římsko-katolické případy).

Autor jednoho schismatického článku (na webu u nás působící rozkolné jurisdikce) se neohlíží na věrouku ani na kánony, ale na základě zázraku triumfalisticky vyhlašuje, že nerozložené ostatky biskupa RZPC jsou důkazem pravosti všech schismatických jurisdikcí - od ruské, přes řeckou až k rumunské a bulharské. Může tedy nyní prohlásit i o římsko-katolické církvi (která se samozřejmě prohlašuje za orthodoxně věřící čili pravoslavnou), že podivuhodná nerozloženost ostatků např. Padre Pia (viz video výše) "je jasnou zprávou o tom, že prostředí pravého, od oficiálních jurisdikcí ohrazeného pravoslaví je místem, kde Boží milost, jediný pramen posvěcení a svatosti nalézá své zalíbení a spočinutí" :-) (Citace ze schismatikova článku)









Zobrazit
příspěvek
č. 1042
jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2015
Možnost poslechnout si živě vyprávění sv. Paisije

Záznam hlasu starce Paisije Svatohorce

* * *

Kdo byste si potřeboval vytisknout ikonky nového světce naší církve, je zde v PDF arch se čtyřmi obrázky. Arch je možno vytisknout (nejlépe na karton, pokud možno lesklý) a rozřezat na jednotlivé části (nejprve udělat vodorovný řez, a pak ostatní). (Je to přichystáno poněkud kvapně - kvalita je uspokojivá.)

(Pro komerční použití či tisk ve větším množství je samozřejmě nutno opatřit si povolení majitelů vydavatelských práv.)







Zobrazit
příspěvek
č. 1041
jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2015 (22. 1. 2015)
Z došlé pošty - ikona starce Paisije

Nová ikona bohonosného otce našeho Paisije

Nově napsaná ikona svatého starce Paisije, tak jak ji provedly a nyní vytvořily sestry z Hesychastýria sv. Jana Theologa ze Souroti, které starce dobře znaly ještě za jeho života. Pro ty, kteří nemohou přijít a poklonit se starci ke hrobu osobně, je to alespoň malé, avšak nikoli nevýznamné požehnání.
(m.d.)
Kliknutím si zobrazíte ikonu ve větší velikosti.


* * *

Už je připravena zadní strana nového kalendáře. Její obsah je zasvěcen starci Paisiovi (dvě ikony a výroky). Zde v PDF. (Kalendář je nyní v tisku.)


* * *

Ve městě Patras už byl svatému Paisiovi zasvěcen první chrám

V malém chrámu postaveném (při chrámu svt. Mikuláše) ke cti ct. Paisije Svatohorce byly - poté, co se rozšířila zpráva o připojení starce ke sboru svatých, - vykonány slavnostní bohoslužby.

Chrám byl už dříve budován ke cti ct. Paisije (v očekávání jeho nadcházející kanonizace, jejíž datum však tenkrát ještě nebylo známo). Stavební práce byly díky Boží prozřetelnosti definitivně završeny právě den před rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu o svatořečení starce. Ráno 14. ledna sloužil v chrámu vladyka Chrysostomos, metropolita Patry, božskou liturgii, které se účastnilo mnoho duchovních i laiků. Všichni se mohli poklonit ikoně ct. Paisije.












Zobrazit
příspěvek
č. 1040
jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2015
Video s fotografiemi svatého starce

Bohonosný otec Paisios - v průběhu života












Zobrazit
příspěvek
č. 1039
jednotlivě

Administrátor --- 19. 1. 2015
Z došlé pošty - o svatém bohonosném otci Paisiovi

Dva zázraky ctihodného starce Paisije Svatohorce

15. ledna 2015

Starec Efrem Vatopedský: Kázání v chrámu Dvanácti apoštolů v Londýně dne 4. června 2006:

„Domnívám se, že světci, kteří se stali svatými v dnešních dnech, mají velkou slávu, velkou smělost před Bohem, a pomáhají také nám. Před třemi měsíci se stala tato událost. Jeden (řecký) řidič jel v oblasti zvané Thermi směrem do Soluně. Zastavil ho nějaký mnich a ptá se ho: „Příteli, svezeš mne až do Soluně“? „Jistě, pojďte, otče,“ pravil řidič autobusu. V autobuse nebyl nikdo jiný než oni dva. Mnich si sedl vedle řidiče a říká mu: „Kostasi (aniž by jej dříve znal), máš počínající stádium rakoviny plic. Běž do nemocnice, a můžeš tomu ještě zabránit.“ Ihned poté zmizel. Kostas byl v šoku. Rychle zavolal několika známým a řekl jim o tom, co se mu přihodilo. Ti mu pak ukázali několik fotografií. Ptali se ho, zda na nich poznává mnicha, kterého Kostas viděl. A on ukázal na starce Paisije. Poté šel do nemocnice, kde ho také vyšetřili. A skutečně, objevili u něj počínající rakovinu plic, přestože on sám v tu dobu ještě žádnou bolest necítil. Vidíte, říká starec Efrem, tito lidé, kteří se zalíbili Bohu, se zjevují i po smrti a potvrzují pravdu evangelia.

Na jiném místě, jedna žena z Kypru přijela do Souroti, aby se poklonila hrobu starce Paisije. Když se chtěla poklonit a klekala si ke hrobu, uklouzla. Když vstávala, dotkla se nevědomky rukou horní části hrobu, aby se mohla zvednout. Když se vrátila zpět do hotelu, všimla si, že má na loktu hlínu. Zaradovala se, neboť to považovala za velké požehnání od hrobu starce Paisije. Sesbírala proto tuto hlínu a uložila ji do nádoby, kterou měla po ruce. Poté usnula. A ráno, když se probudila, všimla si, že v hlíně, kterou uložila do nádoby, vyrostla přes noc lilie. Kdo ji tam zasadil, a kdo ji zaléval?

Tato (požehnání) nám dává náš Bůh, uprostřed dnešní doby plné pochybností a nevíry, abychom mohli získat Jeho blahodať. A proto vás žádám (řekl starec Efrem), berte vážně otázku spásy své duše. Náš život utíká, je jako sen. Vždyť pomalu, ale jistě odcházíme. Zde, na zemi, jsme jako na návštěvě. Jako když jedeme stanovat. Přenocujeme čtrnáct dní a poté odjíždíme. Tak probíhá i tento náš pozemský život. Člověk z tohoto světa jednou odejde. Blažený a třikrát blažený je však ten člověk, který přemýšlí o tom, co není vidět, a který svým správným životem přemýšlí a touží po tom, co si nelze ani dokonale představit.“



Se starcem Paisijem je spojeno mnoho zázraků. Níže je další z nich.

Tento příběh jsem slyšel od jednoho řeckého řidiče (myslím, že se jmenoval Janis). Vyprávěl mi to v r. 1997: »Hodně jsem slyšel o otci Paisiovi, o jeho poučeních a zázracích, když ještě žil. Přesto jsem se však nedokázal vypravit do monastýru Suroti (kam starec dojížděl a posléze i přebýval). Stále byly nějaké překážky a vždy se vyskytl nějaký důvod k odkladu této cesty. Brzy po zesnutí starce jsem velice těžce onemocněl. Na nějakou dobu jsem dokonce musel zanechat svého zaměstnání. Pro moji rodinu to pochopitelně znamenalo zchudnutí.

Jednou se mi zdál sen, v němž jsem viděl, jak k mému lůžku přichází starec Paisij (poznal jsem jeho tvář z fotografií), bere mě do náručí a někam odnáší. Přinesl mě na poměrně vysokou horu, na jejímž vrcholu stál krásný byzantský chrám. Donesl mě do chrámu a opatrně položil u ambonu. Poté jsem se probudil.

Jakmile jsem se probral, poprosil jsem přítele, který mi o starci Paisiovi hodně vyprávěl, aby mě odvezl do Suroti. Cestování bylo velice obtížné, sotva se mi dařilo zadržovat sténání kvůli bolestem. Když jsme přijeli k monastýru, byl jsem ohromen. Přede mnou se tyčila hora a na ní stál velkolepý chrám - ve všem podobný tomu, co jsem viděl ve snu. Se značnou námahou jsem dorazil k monastýru, vstoupil do chrámu, abych se poklonil, a poté jsem navštívil hrob starce. Když jsem se s vypětím všech sil klaněl před křížem, po nímž spočívalo starcovo uctívané tělo, stal se zázrak. Bolesti mě opustily a stal jsem se naprosto zdravým, jako jsem byl před tím, než jsem onemocněl. Na přímluvy starce Paisije tedy pracuji (jako řidič) až doposavad.«

Zapsal diákon Vladimir Vasilik



Starcův hrob v Suroti











Zobrazit
příspěvek
č. 1038
jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2015 (18. 1. 2015)
Nový kalendář

Nástěnný Jihlavský kalendář na rok 2015

Je k dispozici na stránce ke stažení kalendářů v PDF.

Zatím ještě není připravený zadní list (karton) s přílohou.

Kromě toho jsou tam k dispozici ke stažení liturgická kalendária (pro oba kalendářní styly), kde však nejsou vyznačeny půsty. Pro vytištění brožurky A5.

* * *

Začátkem příštího týdne budeme nástěnné Jihlavské kalendáře tisknout a rozesílat. Kdo byste si ještě přál obdržet poštou výtisk kalendáře, můžete do úterního rána zaslat objednávku (uveďte počet a požadované mutace výtisku; informace jsou na výše uvedeném kalendářním webu - dole). Prosím, kdo z pravidelných odběratelů už nechcete kalendář dostávat, napište mi ve stejném termínu (ušetříte mi tím práci :-)









Zobrazit
příspěvek
č. 1037
jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2015 (17. 1. 2015)
Z došlé pošty

Starec Paisij oficiálně uznán svatým

Ekumenický patriarchát dnes oficiálně uznal starce Paisije Svatohorce za svatého.

Na dnešním zasedání posvátného synodu Ekumenického patriarchátu bylo jednomyslně rozhodnuto, aby ctihodný Paisij Svatohorec byl přičten do zástupu svatých.

Sláva Bohu za to!

O starci Paisiovi na webu Pravoslavný křesťan a dále je v PDF ke stažení brožurka Bohonosný starec Paisij Svatohorec, vzor opravdového mnicha a křesťana.

Dále se o něm v češtině můžete dočíst na serveru orthodoxia.cz, např. v článku Návštěva u svatého starce Paisije nebo si přečíst pár kapitolek z knih jeho výroků.




Svatý ctihodný Paisiji, pros Boha za nás, hříšné!

Prosíme tě, přimlouvej se u Krista za naši trpící místní pravoslavnou církev!


http://www.pemptousia.gr/2015/01/egine-i-agiokatataxi-tou-gerontos-paisiou/

http://www.patriarchate.org




Uctívané svatohorské starce už dávno zpodobují na ikonách se svatozářemi.
(Starec Paisij na fresce druhý zprava)














Zobrazit
příspěvek
č. 1036
jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2015 (14. 1. 2015)
K Narození Páně

Nade všechny bohatý Bůh kvůli nám zchudl, aby nás obohatil svou chudobou (2. Korint 8,9)

Křesťanství stojí - jako na dvou nohách - na dvou hlavních tajemstvích: je to tajemství Božího vtělení a tajemství Vzkříšení. V těchto dvou tajemstvích je překonáváno oddělení člověka od Boha. Ke vtělení, resp. narození Páně se vztahuje teologická definice, která neuvěřitelně stručně, v několika slovech, postihuje hlubiny toho, co pro nás Bůh učinil:

»Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.« Slavný výrok, který v různých obměnách opakuje svatootcovská tradice. Snad si už ani neuvědomujeme jeho hloubku.

Znamená to, že se Bůh vtělil do našeho padlého světa, abychom my se mohli vtělit do světa Božího království. Bůh se vtělením stal účastným hmoty a oblékl materiální tělo, abychom my, hmotní lidé, mohli být přivtěleni k nehmotnému Božství. Bůh přijal naše poškozené lidství, abychom my mohli být účastni Jeho dokonalého Božství. Bůh přijal naši pozemskou tělesnost, abychom my se mohli stát občany nebes, čili stal se pozemšťanem, abychom my se mohli stát nebešťany.

Bůh přijal naše nemocné tělo, aby nás ranami, které jeho tělo utrží, uzdravil. Bůh bere na sebe naši smrt, aby nám vrátil věčný život. Stává se jedním z nás, aby daroval celé naší bytosti (duši i tělu) zbožštění. Vzal na sebe vše, čím jsme my (kromě hříchu), protože co našeho by býval byl nepřijal, to by Jím nebylo uzdraveno (jak definovali starobylou víru dávní otcové v průběhu christologických sporů). Vše, co má dobrou vůli, je nyní posvěcováno, přijímáno Bohem a objímáno Jeho blahodatí, a v církvi se tato realita stává součástí našich životů.

Bůh se stal tím, čím ještě nebyl, aniž by však přestal být Tím, čím doposavad byl. Stává se člověkem, ale nepřestává být Bohem. Stává se smrtelníkem, ale nepřestal být Věčným.

Tyto teze, které dnešnímu člověku mohou připadat jen jako "hra se slovy", byly pro dávné lidi podivuhodnou zprávou o spáse člověka, zprávou, která tak mocně nadchla jejich srdce, že pro zachování věrnosti onomu volání s výsosti pokládali i své životy. Jenže kolik z nás to dojímá ještě dnes, v době církevních restitucí?
K přebývání v jakémkoliv světě je potřeba "tělo", které je z toho světa a skrze něž je možno mít na tom světě plnohodnotnou účast. I andělé mají pro své přebývání v duchovních sférách zvláštní jemná duchovní těla (říkáme jim sice "beztělesní", ale tím se myslí, že nemají naše hmotné tělo, nikoliv že by neměli žádné tělo; naprosto beztělesným jen jedině Bůh). K přebývání na povrchu naší Země je určeno naše "hliněné" tělo, které je učiněno z pozemských živlů, uhněteno z materie podobné té, z níž je utvořeno prostředí, v němž je nám zde určeno přebývat.

Jednou, při vzkříšení z mrtvých, dostaneme zpět své tělo, ale už proměněné - tělo, které svou kvalitou patří do Božího království a skrze něž bude možno mít na Božím království plnou účast; bude světlé, zářivé, zbožštěné, produchovnělé. Toto tělo je v nás už nyní skrytě utkáváno svatými Tajinami. Bude to tělo podobné tomu, které měl Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání. Neplatí pro ně fyzikální zákony tak, jak pro naši současnou poškozenou tělesnost. Naproti tomu těla neočištěných hříšníků, tj. těla, které byla v průběhu lhůty pozemského života odcizena působení blahodati Svatého Ducha, budou tmavá - budou to těla uzpůsobená pro přebývání člověka v pekle. Kéž je toho každý uchráněn!

Kéž by všichni přišli do ráje, nebo alespoň nikdo do pekla. (Paisij)

* * *
Z Bible o vzkříšení a o tělech:
42  Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43  Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44  Zasévá se tělo přirozené (dosl. duševní), vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
...
47  První člověk byl z prachu země (dosl. hliněný), druhý člověk - Pán z nebe.
48  Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví (budou) i ostatní v nebesích.
49  A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.
50  Chci říci to, bratří, že člověk, jak je (dosl. tělo a krev), nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
... všichni budeme proměněni,
52  naráz, v okamžiku, až se naposled ozve troubení. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my budeme proměněni.
53  Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
54  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena (Kristovým) vítězstvím!
55  Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, peklo, tvé vítězství?´
(1 Korintským 15. kap. - upraveno dle pravosl. znění)
* * *

Již zde na zemi může lidské tělo získávat kvality své příští existence. Těla svatých lidí vydávají vůni (za života i po zesnutí) a v některých případech vyzařují světlo. Je to jev, který není vysvětlitelný žádnou materialistickou vědou, ale vyskytuje se. Z Bible známe případ proroka Mojžíše, který si musel zakrývat tvář rouškou, aby s ním lidé mohli hovořit, protože z pleti na jeho tváři vyzařovalo oslnivé světlo. Zbytečné je snad připomínat zde proměnění Páně na hoře Tábor či světlo Vzkříšení. Pak je tu řada duchonosných lidí, kteří již za svého života svítili, a lidé kolem nich toho byli svědky. Za všechny připomeneme příklad z moderní doby - ve 20. století byl tento jev pozorován u ruského starce ct. Lavrentije Černigovského (+1950; má totiž zrovna dnes svátek), stejně jako u některých svatohorských starců. Myslím, že jsem zaznamenal nějaké svědectví příbuzného jevu i v případě starce Paisije Svatohorce (+1994). I dnes ještě žijí takoví lidé.

Na těchto našich duchovních velikánech vidíme, jak už za jejich pozemského života probleskuje to, čeho budeme účastni při všeobecném vzkříšení. Tehdy budeme - my, stejně jako oni - oblečeni do světelného hávu blahodati, do něhož se halili Adam s Evou před pádem, avšak na rozdíl od nich budeme díky Kristu nejen čisti a osvíceni, ale i zbožštěni, tj. uvedeni do stavu, z něhož již nelze padnout. Tak se lidé stávají bohy, čili těmi, kdo mají skrze blahodať účast na Bohu.

Dnes hledíme na Boží Dítě, Pána Ježíše ležícího v jeslích, a vidíme tak Boha přicházejícího darovat nám to vše, o čem byla právě řeč. Přichází, aby nám daroval nové tělo, nehynoucnost a věčný život plný radosti, která přesahuje všechno pomyšlení a vše, s čím máme v toto světě zkušenost.

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě!

Panna dnes Nadpřirozeného rodí
a země skýtá Nedostupnému jeskyni.
Andělé s pastýři Ho oslavují
a mudrci spolu s hvězdou putují,
neboť se pro nás narodilo
Děťátko malé, předvěčný Bůh.


Svátky Narození Páně se považují za "tiché svátky". To ticho, o němž je řeč, je vlastně projevem skutečnosti, že nelze lidskými slovy ani sebeobratnějším řečnictvím postihnout plnou hloubku tajemství Božího vtělení. Nejvýmluvnější z lidí musejí umlknout a přiznat nedostatečnost lidské řeči vyjádřit, co pro nás Bůh učinil. Nejsme schopni to náležitě oslavit žádným gestem ani slavností. Můžeme jen s vděčností umlknout a slavit velkolepost počátku Božího sestoupení tichem. Takže končíme slovy z Velkého půstu: Umlkněte, smrtelníci...




P.S.
Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na Narození Kristovo

P.P.S
Nebyl už čas probrat některé další rozměry a roviny přípravného období a jeho specifické spirituality. Zvláště mě mrzí, že jsem nestihl napsat o pozoruhodném obyčeji - sloužit před Narozením Kristovým čtyřicet liturgií. Ozřejmění významu tohoto duchovního díla by si vyžádalo více prostoru, než jen pár vět. Takže snad příště... (Bude-li nějaké příště ;-)










Zobrazit
příspěvek
č. 1035
jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2015
Z došlé pošty

Děkuji všem za zaslaná sváteční blahopřání a různé internetové odkazy na koledy apod.

Protože nezvládám odepisovat na poštu, kterou jsem na adresu Ambonu obdržel, (za což se všem omlouvám) reaguji alespoň tímto hromadným poděkováním.

Ze všech zaslaných obrázků a PF jsem vybral jeden kalendářík, který dávám k dispozici v PDF i čtenářům Ambonu (věřím, že autor kalendáříku proti tomu ničeho nenamítá): Kalendarek 2015.pdf

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

P.S.

Přikládám pár obrázků z naší štědrovečerní večerní bohoslužby, jak je otiskla MF Dnes:









Zobrazit
příspěvek
č. 1034
jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2015 (13. 1. 2015)
Kapitoly z pravoslavné spirituality - k závěru filipovského půstu

Pravý půst (5.)

(Část pátá)

Osou těchto letošních zamyšlení nad spiritualitou předvánoční postní doby je připodobnění půstu ke starozákonní době, zvláště k putování synů Izraele z Egypta do zaslíbené země. Při této cestě vidíme lidská selhání a žalostné obrázky slabosti naší pokažené přirozenosti. Zároveň ovšem je nám ukazována Boží moc, její svrchovanost a nepřekonatelná síla, které se nemůže nic postavit. Je to moc spojená s nejvyšší moudrostí, spravedlností, jejíž podstatou je smilování, a neskonalou láskou k člověku. Na starozákonním putování si můžeme povšimnout, že lidská slabost a selhání nemohou zabránit Bohu, aby chystal spásu lidstva. Hospodin pracuje s lidmi nedokonalými, poškozenými, kteří neustále kazí jeho dílo; leč ve své prozřetelné moudrosti Bůh krok za krokem směřuje k cíli, jímž je náprava všech věcí.

Za všechny takové dnes můžeme připomenout krále Davida, který byl tak posedlý vášní, že neváhal zosnovat vraždu. Byl za svůj zločin potrestán. A do konce života přinášel takové pokání, že dosáhl pravé pokory, kterou vtělil do svých duchovních písní - čili žalmů. Tajemství nejhlubší pokory se čtením žaltáře každodenně vyučují všichni mniši všech dob (a mnozí světští křesťané). Byly doby, kdy znala žaltář nazpaměť velká část křesťanů. Davidovy lekce ponížení a pokory, jimž se říká kathismy (oddíly žaltáře), jsou neoddělitelné od mnišské spirituality a od půstu. Dodnes se říká, že mnich, který nečte každý den žaltář, není žádným mnichem. Všechny pravoslavné bohoslužby jsou proniknuty čtením žalmů nebo citacemi z žaltáře. V žalmech jsou obsaženy všechny stavy lidské duše, která je při pročítání žalmů přiváděna na soud, vyšetřována a usvědčena, aby mohla být uzdravena pokáním. A to vše Bůh nepřivedl do světa skrze nějakého poustevníka a asketu, který prožil svůj život na poušti, ale skrze kolísajícího a vášněmi zmítaného válečníka a krále, jehož hřích byl veliký, leč přinesl Bohu takové pokání, že spojilo nebe se zemí, a z jeho rodu se později narodil vtělený Bůh.
Biblí vykreslený obrázek starozákonních kajícníků je pro nás velikou nadějí. Jsme slabí, naše víra kolísá, sil se nedostává, odpadáme, vše v naší duši je nalomené - kromě zla ovšem, které je v nás stále při síle. Při půstu buď selháváme fyzicky, když se postíme špatně, či padáme duševně, když jsme kvůli hladu podráždění, nevlídní, neřku-li zlostní, nebo při něm odpadáme duchovně, to když se postíme, ale ihned si začneme hýčkat myšlenku, že jsme něčeho dosáhli, že jsme lepší než jiní věřící, že jsme zkrátka kabrňáci a můžeme být na své duchovní výkony po právu hrdi (propadneme-li vábení těchto myšlenek, stáváme se duchovně mrtvými). Biblické obrazy lidských selhání a pokání nám skýtají naději, že snad i přes všechny tyto nedostatky jsme pro Boha alespoň trošku použitelní - neoddáme-li se některému ze vzpomenutých pádů definitivně a nadobro, zůstane-li v nás alespoň špetka snahy bojovat proti nim. A vzbudíme-li v sobě pokání, o což přece jde v půstu především.

* * *

Doba půstu má být dobou intenzivnějšího léčení. Kdy jindy bychom si měli naplno uvědomit, že Církev je "duchovní klinika"?

Mnoho lidí z těch, kteří do církve přicházejí, zažije zklamání z jejího stavu. Místo společenství svatých se tu setkají s lidmi opravdu velice různými. Tak různými, že často ani nenajdou společnou řeč. Nezřídka zde vzplanou spory ještě horší, než mezi nevěřícími. A ten, kdo není připraven na to, že v církvi setká s něčím takovým, se může snadno pohoršit, odpadnout, vychladnout, ztratit zájem nebo dokonce úplně přijít o svou víru. Jenže Církev zde na zemi ještě není hotovým a uzavřeným královstvím nebeským. Není zatím tím nebeským Jerusalemem, kam už nevstoupí nic nečistého, jak se to píše ve Zjevení sv. Jana. Je to místo tříbení a prosévání. Je to prostor, kde je každý vystaven působení Boží blahodati, a to ho dříve či později donutí, aby se projevil, rozhodl. A nikdo předem neví, jak to s kým dopadne. Každý se může úplně změnit. Všichni se modlíme, aby se lidé měnili jen k lepšímu. Špatný se tu může stát dobrým. Ale také se může špatný člověk zatvrdit a stát se ještě horším. Stejně tak dobrý člověk se může stát ještě lepším. A někteří z těch, které lidi považují za dobré, se mohou projevit, a ukáže se, že jejich dobrota nebyla opravdová. A někdo vypadá jako dobrý člověk jen do té doby, než je vystaven zkoušce. Než je přetaven v duchovní výhni. V církvi je možné úplně všechno, jen jedno možné není - nikdo, kdo se aktivně začlení do života církve, nezůstane stejným, jakým byl dříve. Ať už vydrží, nebo odpadne, ať už to s ním jde s kopce, nebo roste v dobru, stejným nezůstane.

Poučení? V církvi jsme kvůli Bohu, nikoliv kvůli lidem - resp. kvůli jejich skutečným či domnělým kvalitám. V církvi procházíme proměnou, která nás má uzpůsobit pro duchovní život v nebeském království. Z pozvířečtěného stvoření nás zde Kristus proměňuje na opravdové lidi podobné Bohu. Svatými Tajinami nás Kristus "infikuje" svým očištěným a proměněným lidstvím. Jak se v člověku rozmáhá tato ušlechtilá "nákaza", která působí v duši člověka, začnou se dít podivné věci. Zlo, doposavad skryté v duši, se projeví a vyvolá alergickou reakci. Nemusí to vypadat moc pěkně, ale je to proces uzdravování člověka, aby ožil pro věčný život. V nemocnici se přece nemůžeme lekat pohledu na obvazy, kapačky a operační sály, protože chápeme, že se zde lidé uzdravují, i když pohled na člověka po operaci není zrovna povzbudivý.

Církev je jedinou cestou do věčné blaženosti ráje. Toho si na Církvi hleďme. Budeme-li si více všímat lidských pádů a nebo excesů, které se nezřídka dějí, když lidé chtějí Církev využití k jiným cílům než k léčení a záchraně duše, padneme také. Kolísajícímu je možno pomoci, ale ne každý je schopen a ochoten pomoc přijmout. Kristus zde prožil svůj pozemský život a věnoval pozornost hlavně těm, kteří se nechali oslovit a zatoužili stát se opravdovými lidmi. Nezdržoval se příliš u volů a oslů připoutaných ke svému žlabu (navazuji na chápání ikony Kristova Narození jako podobenství, viz příspěvek 1031), neztrácel čas s leopardy a hady. Tak i my nesmíme zoufat nad stavem nekajících se a nesmíme se na cestě za uzdravením nechat zastavit šelmami.

* * *

Půst nám připomíná starozákonní éru, které také říkáme doba touhy. Ti zbožní z těchto dávných pokolení toužebně vyhlíželi splnění Hospodinova přislíbení, příchodu Mesiáše. Jejich touha je dopředu spojovala s jeho budoucím příchodem. Pokud se postíme správně, pak se i v nás v průběhu postní doby rozohňuje touha po sjednocení s Kristem. Tento projev a důsledek půstu je přirozenou zákonitostí, která vyplývá z vnitřního ustrojení člověka. Pokud půst nepřináší člověku posílení touhy po čistotě, po svatosti, po Bohu, pak to znamená, že něco s naším způsobem půstu není v pořádku.

Většinou můžeme hledat příčinu v nesprávném nasměrování půstu. Bohužel, stává se nám, že věci druhotné zaujmou v našem snažení místo, které jim nepatří. Tím nechci říci, že by byly nedůležité. Podstatné však nikdy nesmí být nahrazeno nebo zastíněno tím, co je služebné. Osou půstu je odstraňování vášní a hříchu ze svého srdce. Jestliže v nás půst způsobuje podrážděnost a nakonec nás ovládne zlost, pak se smysl půstu nenaplnil (i kdybychom se živili celou postní dobu jen suchým chlebem). Všechna energie a síla, kterou jsme do půstu vložili, byla vyplýtvána tím, že jsme ji vyslali špatným směrem. Podobně jako chybným zamířením vystřeleného šípu, který pak minul svůj cíl, vyšla vniveč všechna síla, kterou lučištník vyvinul na natažení luku.

Znamením úpadku víry pravidelně bývá, když se pozornost a těžiště našeho uvažování přesunou od věcí vnitřních (neviditelných) k věcem vnějším. Co se půstu týče - dušehubný omyl tkví v přesunutí těžiště od očišťování srdce např. k bádání nad jídelníčkem.

Hodláme-li tyto myšlenky aplikovat na postní dobu, musíme tedy tučně podtrhnout, že smyslem půstu není pouhá změna stravovacího režimu. Vynechání živočišných potravin samo o sobě nic neznamená a nepřináší duchovní prospěch. Zvířata nejíme především proto, abychom oslabili "zvíře", které je v nás. Čili umrtvili svou živočišnost. Stali se více lidmi tím, že posílíme duchovní složku naší bytosti. Výměna živočišných jídel za rostlinná nám má pomoci utlumit (vyhladovět) živočišné vášně. Pokud náš půst necílí tímto směrem, hrozí nám, že je zbytečný nebo dokonce přímo škodlivý. Ct. Lavrentij Černigovský opakuje varování mnoha svatých před situací, kdy v půstu křesťan sice nejí maso, ale přitom požírá člověka (tj. hádá se, pomlouvá, závidí, nenávidí apod.).

Stará moudrost říká: žádný postní pokrm nemůže člověka dostat do nebe, ale hněv, zloba, závist a zášť mohou člověka dostat do pekla. Pokud je lidské srdce těmito "kvalitami" ovládnuto, tak už vlastně v pekle je.

Co kdybychom na začátku příštího půstu učinili předsevzetí, že v době půstu se nikdy nerozhněváme, nikomu nic nebudeme vyčítat, neřekneme nic, co by nebylo pravda pravdoucí, nebudeme pomlouvat ani soudit (natož odsuzovat) bližního svého? Že budeme stále vlídní, laskaví a trpěliví? Že budeme pomáhat všem kolem nás, s čím budou potřebovat? Že nikoho neošidíme, nepřivlastníme nic, co není naše, a naopak o část toho, co nám Bůh nadělil, se rozdělíme? Že pomůžeme těm, o jejichž nouzi víme? A tak bychom mohli hovořit dál a dál. To jsou přece skutky hodné pokání. To je pravý půst, o který bychom měli bez umdlení usilovat.

* * *

Jak nás učí ct. Izák Syrský a další otcové, smyslem askeze (a půst je jednou z forem askeze) je dosažení pokory. Nedostihla-li naše snaha tohoto cíle, byla marná. Každý půst by nás měl alespoň maličko posunout k větší pokoře, protože pokora je zároveň vyháněním pýchy, a očištění srdce od pýchy má za následek, že se naplní Boží blahodatí. Uvolníme-li od egoismu malý kousíček svého srdce, Bůh dá trošku blahodati - právě tolik, kolik je potřeba k zaplnění uvolněného místa. Očistíme-li větší prostor ve svém srdci, Bůh dá více blahodati - opět přesně tolik, kolik místa jsme v srdci vyhnáním pýchy a vášní vytvořili. Vyženeme-li z celého srdce všechnu nečistotu, Bůh dá mnoho blahodati a naplní nám celé srdce svou energií. Tak to říká svatohorská tradice a zkušenost starců.

Lidská duše přirozeně lne k Bohu. Odstraňujeme-li ze svého nitra zlo - světského ducha a vášně - pak zřetelně cítíme, jak v duši vzrůstá touha po Bohu a po ještě větším očištění. Světský duch tuto přirozenost duše zastírá, rozptyluje duši a znepokojuje ji, aby se nemohla soustředit. Jakmile ji uvolníme ze sevření vášní, mysl se sama obrátí do sebe, duše nachází klid. V postní době bychom to měli v nějaké míře (třeba alespoň trošičku) zažít.

* * *

40 dnů přebýval Mojžíš na Boží hoře, kde hovořil s Bohem. I pro nás by čtyřicetidenní půst měl být přebýváním na hoře (tj. v povznesenosti nad světskou marnost) a hovorem s Bohem. Jako nás pozemská hora pozdvihuje nad světské hemžení a dává nám pocítit odstup od chaosu světa a svobodu, tak hora svaté čtyřicátnice by nám měla přinést nový pohled na svět, dát nám odstup a vzdálit nás od světského ducha. Mělo by to být čtyřicet dní modlitby, čtyřicet dní svatého života. Mělo by být...

Jeden kněz si klade otázku: "Proč nejsme svatí?" A odpovídá na ni velice výstižně: "Protože nechceme." Někdo možná namítne: "Ale vždyť já bych si to přál!" Problém však bývá v tom, že člověk (a to až příliš často platí i pro ty, kteří opravdu usilují o zbožnost) má rozdělené srdce. Má rád Boha, ale miluje i tento svět s jeho marnostmi. Chtěl by svatost, ale zároveň by rád měl i to, co nabízí svět, který (jak praví Písmo) "v hříchu leží". Jenže nemůžeme mít obojí. A Bůh žádá po člověku, aby ho člověk miloval celým srdcem, nikoliv kouskem srdce.

* * *

Půst je téměř na konci. Můžeme každý bilancovat, jestli nám přinesl alespoň trošku duchovního užitku.











Zobrazit
příspěvek
č. 1033
jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2015 (2. 1. 2015)
Kapitoly z pravoslavné spirituality

Neděle svatých praotců (4.)

(Část čtvrtá)

Už jsme probírali symbolickou rovinu čtyřicetidenního půstu, při němž duchovně spoluputujeme do zaslíbené země. V širším pohledu v sobě tento půst zrcadlí celou starozákonní éru lidstva. Dnes klademe na stůl téma uváděné v pravoslavných kalendářích k druhé neděli před svátkem Narození. Říkáme jí "neděle praotců" a před naše zraky Církev předestírá památku všech starozákonních svatých. A tak se alespoň krátce zamyslíme nad některými z nejvýznamnějších postav této doby. Předpokládám, že všichni čtenáři alespoň v hrubých rysech znají jejich životní příběh, který tedy nebudu celý převypravovat.

Ábel a Kain

Sotva první lidé opustili Bohem učiněný ráj a hřích je vzdálil od Stvořitele, vidíme, jak se hned v první generaci rozrostlo zlo, které do prvního lidského páru jejich hříchem vstoupilo, v plné síle. První syn Adama a Evy spáchal nejohavnější zločin - zavraždil svého bratra. Z biblického svědectví však můžeme vyčíst, že se tu nejednalo zdaleka jen o osobní pád jednotlivce, resp. o zlý stav jednoho z dětí Adamových, ale ve skutečnosti je Kainův čin je příslovečným "vrcholkem ledovce" - čili do podobného duchovního i duševního rozpoložení upadla nejspíš významná část prvního lidského pokolení.

Z biblického vyprávění totiž vyrozumíváme, že Kain po svém zločinu utekl do východní země Nod, a tam se oženil (nutno předpokládat, že s jednou ze svých sester - to bylo v prvních pokoleních obvyklé a nutné pro rozmnožení lidského rodu) a posléze založil město. Neutekl tam tedy jen jeden člověk, nejednalo se ani zdaleka o vyloučení tohoto zločince z lidské společnosti. Šla s ním nejméně jedna jeho sestra a nejspíš i někteří jeho bratři. Lze předpokládat, že to musela být relativně početná skupina. Došlo k rozkolu v lidském společenství. Lidé už nejsou schopni přebývat společně na jednom místě. Z toho všeho je zřejmé, že od blízkosti ráje Kain neutekl sám, ale držela s ním část populace - dětí Adamových. Zloduch měl tedy mezi svými příbuznými spojence, resp. nejen tělesně nýbrž i duchovně spřízněné osoby, které zřejmě s jeho činem souhlasily. Ohromující je ta rychlost, s níž se Kainův hrozný duchovní stav široké otevřenosti vůči zlu šířil po lidském pokolení.

Z některých náznaků v Bibli můžeme vyvodit, že se Kainův poklesek odvíjel od jeho odcizení Hospodinu. Oběť, kterou na svém oltáři přinesl, byla nejspíš závadná a především nebyla přinášena upřímně, s úctou a vroucím srdcem. Zřejmě to byla oběť nedbalá či pokrytecká nebo znesvěcená. Dále z biblických slov usuzujeme, že se nejednalo toliko o samotnou oběť, ale o celý Kainův život, který byl špatný kvůli zlým skutkům. Někteří exegeti mají za to, že Kain odpadal k pohanství, resp. sloužil démonům.

Vedle obvyklého katechismového výkladu tohoto příběhu, bychom snad mohli uvažovat i takto: Kain je jedním ze zakladatelů pohanského náboženství. Jeho duch, srdce i myšlení se obrátilo k Bohu zády a čelem k zemi (vyjádřeno i zmínkou Bible o jeho zemědělském zaměstnání). Proto jeho oběť nevystoupila k Bohu, ale zůstala v tomto světě, a přijali ji démoni, s nimiž tím vstoupil do spojení. Díky tomu mohli napojit Kainovo srdce nenávistí a zlobou. Nyní už hlouběji chápeme význam Božího výroku k rozzuřenému Kainovi: "Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?" (Gen 4,7)

Uvažme jen, co to asi muselo být za ženu, když ulehla s mužem, který zavraždil svého i jejího bratra. Z toho až zamrazí, že? Už jen v tomto skutku můžeme tušit, že lidé žijící s Kainem jsou ovládáni zlem, hříchem a zvráceností. Další pozoruhodností je biblická poznámka, že právě tito lidé založili první město na světě. A právě tento městský způsob života (jak vyrozumíváme z Bible) ihned získává dva typické rysy: vznik a rozvoj řemesel a vznik umění hry na nástroje a zábavy. A samozřejmě násilí. Je otázkou, zda samotné principy městské civilizace (i té současné) nejsou nějak napojeny na ducha pospolitosti založené Kainem, společnosti odvíjející svůj počátek od jeho zločinu.
Co vlastně měl Kain a jiní stejně smýšlející proti Ábelovi? Možná bylo jejich srdce v takovém stavu, že jim šel tento "svatoušek" nesnesitelně na nervy. Viděli na jeho životě, že je Bohu milý, a na svých životech viděli zřetelně projevy toho, že svému Stvořiteli milí nejsou. A tak jimi začala cloumat závist. Nebo zvrácená choutka pomstít se Bohu, který v nich nenašel zalíbení, tím, že zabijí jeho vyvoleného? V každém případě byla v pozadí za násilím, spáchaném na Ábelovi, pěst napřažená proti Bohu samotnému. Tam, kde se lidské srdce otevře zlu, se pro nenávist vždy nějaký důvod najde.

V Ábelovi, jeho oběti i sebeoběti, v jeho spojení s Bohem a čistém srdci, vidíme první předobraz Krista. V Kainovi pak lze spatřovat předobraz všech antikristů v lidských dějinách, včetně toho posledního.

Kainem začíná v dějinách existence čehosi, co bychom mohli nazvat jako "církev satanova" - čili spojenectví těch, kteří urputně trvají ve vzpouře proti Bohu. Je to plemeno "ještěrčí" neboli spolek hadův. Bude se plazit celými lidskými dějinami. Způsobí nepředstavitelné utrpení ve všech lidských generacích.



Abraham a Sára

Abraham žil ve velkém městě Ur Chaldejském. Na svou dobu obrovské město (65 tisíc obyvatel, to byl 2000 let před Kristem impozantní počet), moderně organizované, provozoval se v něm vlastně současný způsob lidského spolužití založený na dělbě práce, cechovním rozdělení řemesel apod. Jednalo se o obchodní centrum - po Eufratu sem připlouvaly kupecké lodě z Perského zálivu. Jednalo se o místo nevídaného komfortu a pohodlí (zámožní měšťané sídlili v nejpřepychovějších příbytcích tehdejšího světa - obývali dvoupodlažní zděné domy, vybavené toaletami a bazény). A ovšem bylo plné pohanských kultů, magie a čarodějnictví.

Tam se stal hlas Hospodinův k Abrahamovi a přikázal mu opustit toto místo a přesídlit do jiné země - vzdálené 1500 kilometrů - a konečný cíl své cesty ani neznal. Bůh chtěl vyvést Abrahama z prostředí modlářů a bezbožníků. Bude-li Abraham chtít poslechnout Boží povel. Abraham poslechl. Ve stáří 75 let sebral své věci a spolu s rodinou a vším, co mu patřilo (např. zvířectvo), se vypravil do země, kterou ani neznal. S návratem nepočítal (to je zřejmé z údaje, že si odvážel celý svůj majetek a vypravili se s ním příbuzní). To je pochopitelně velký čin po všech stránkách. Zvláště když uvážíme, co Abraham opouštěl a jaké měl vyhlídky. Za zády nechával hlavní město impéria, a kamkoliv by se až dostal, vždy si mohl být předem jist, že bude žít v chudším prostředí než doposavad.

Na plně naloženém velbloudu lze urazit 20 - 40 km denně. Cestou se musejí konat zastávky nejen v průběhu dne a na nocleh, ale i několikadenní odpočinkové pauzy v putování, aby lidé neonemocněli a soumaři mohli důkladněji obnovit síly. Na cestu do neznáma vyrazil Abraham s celou svou rodinou. Jeho otci bylo tou dobou již 200 let, což byl zřejmě důvod, aby poté, co urazili tisíc kilometrů, přerušili cestu na delší dobu v Cháranu, kde nejstarší člen výpravy nakonec zemřel. Poté Hospodin vybídl Abrahama, aby se vydal opět na cestu.

Dokážeme si představit, že zážitek tajemného setkání s Hospodinem byl pro Abrahama natolik intenzivním zážitkem, aby v síle tohoto rozhovoru sebral v sobě síly uposlechnout tak náročný příkaz. Jenže jakými slovy asi přesvědčil své příbuzné, že mají opustit vše, čím jsou Ur zaopatřeni, a vypravit se na podivné putování do dálek za horizontem? Jak jim asi vysvětlil, že Boží vůlí je, aby se stali poutníky a vlastně bezdomovci, někdo by mohl říci: tuláky, kteří nemají pořádnou vlastní střechu nad hlavou? A vskutku - takový byl jejich osud - až do konce života už neměl Abraham stálé bydliště, stále jen na cestách jako kočovník a místo v domě bydlel ve stanech či chýších.

Při čtení tohoto příběhu, vidíme pokornou Sáru, která bez reptání následuje svého muže, aniž by věděla, kde a kdy to vlastně skončí. Při tom všem ji ještě trápí bezdětnost. Představme si, co asi prožívala ve svém srdci, když jí manžel oznámil, že Hospodin se rozhodl ukončit jejich pohodlný život; a po ní se žádá, aby se před sklonila před vůlí právě toho Hospodina, který nevyslyšel její modlitby za dar plodnosti a mateřství. Řekl bych, že je to na jednoho už docela těžké břemeno. Kde brala síly unést jej a nevzepřít se svému manželovi či potlačit možné pochyby o správnosti jeho víry? Ano, určitě měli také slabé chvilky a někdy jistě klesali pod tíhou, kterou nesli, ale dokonce i ve svých slabostech zůstávají velikány.

Obětování Izáka

Jedno z nejzáhadnějších a svým způsobem i nejtajemnějších míst Písma je vypravování o Abrahamovi, jak se na Boží příkaz chystal obětovat svého jediného syna Izáka. Hromada literatury byla na toto téma napsána. Jak vysvětlit něco takového, co balancuje na hraně přijatelnosti z hlediska lidských i Božích zákonů, co se zdá protiřečit samotnému lidství? Jak vůbec vysvětlit smysl té prapodivné zkoušky, kterou Bůh na Abrahama připravil?

V zákonitostech duchovního života známe jakýsi předěl, bránu, kterou projde-li člověk, už nikdy není stejný, jako byl dříve. Součástí překročení této hranice bývá pravidelně blízká zkušenost se smrtí. Někdy se to týká i tělesné úrovně lidského života, jindy je to výhradně vnitřní věc. Mnozí svatí či starci prošli ve svém životě zkušenosti, při které jen nepopiratelným Božím zásahem unikli smrti. Někteří z nich byli nemocní a z prahu smrti je Bůh vrátil do života; někdo bojoval ve válce přežil tam i to, co nebylo možno přirozeným způsobem přežít; jiný vyvázl ze své popravy, další přečkal katastrofu či úraz; v některých zvláštních případech přivedla mnicha na hranici smrti krajní askeze, nebo útok démonů atd. U dalších duchovních osobností má zkušenost se smrtí spíše vnitřní podobu - člověk prožije smrt svého ega, všech svých přání a chtíčů. Nebo krutě zasáhnou okolnosti - a naše přání, plány, představy či vůle jsou zadupány do prachu. Vše, v co jsme doufali, je napadrť.

Jako mrtvý člověk je svoboden od hříchu, tak i člověk, který prožil smrt svého ega, tím dosáhl pravé svobody (dokáže-li to přijmout bez reptání a uchopit tuto zkušenost křesťansky). (Řím 6,3-11) Způsob myšlení (a často i chování) takových lidí bývá pro světské lidi obtížně pochopitelný. Přitom ale vidíme u těch, kteří jsou duchem i srdcem už na "druhém břehu", tak velikou lásku a soucit, že nás to k nim mocně přitahuje a přejeme si ohřívat svá egoismem zkřehlá srdce u tohoto duchovního tepla.

V duchovním životě přijde chvíle, o níž hovoří naši duchovní učitelé: "Každý si musí obětovat svého Izáka." Zároveň si člověk projde i tím, co bychom mohli přirovnat k tomu, že jsme obětováni.

Avšak zpět k Abrahamovi a Izákovi, kteří se ubírají na horu Moria. Bůh totiž uložil Abrahamovi, aby mu na hoře, kterou mu ukáže, obětoval svého jediného a vytouženého syna. Jako celopal. Toho syna, skrze něhož jediného se mohlo splnit to, co Hospodin Abrahamovi slíbil - že totiž bude mít nesčíslné potomstvo. A Abraham jde. Vezme s sebou Izáka, jemuž o cíli cesty a záměru tohoto putování neřekne nic. Na horu vystoupají sami. Izák nese dřevo k oběti. Už to nás přiměje zamyslet se nad jeho stářím. Není to žádné dítě ani mladíček. Je to 25-letý mladý muž v rozkvětu sil. Abraham je stařec ve věku 125 let.
Na ikonách a obrazech bývá Izák zobrazen symbolicky jako dítě, aby se vyjádřilo jeho mládí vzhledem ke starci Abrahámovi. Hlavně se však dětskou podobou Izákovou vyjadřuje nevinnost, resp. skutečnost, že je předobrazem pravého Beránka Božího, nevinného a bezhříšného Pána Ježíše Krista. A kromě toho zde probleskuje i spojitost s obvyklou obětí mladého jehňátka či beránka, který musel být mladý, jednoroční, bez jakékoliv vady - tyto starozákonní obětí předcházely pravou Oběť na Kříži, přinesenou Božím Synem. Nedokonalé oběti beránků a jehňátek čerpaly svou duchovní sílu a oprávněnost z toho, že se vztahovaly k budoucí dokonalé Oběti Spasitelově.
Uvědomíme-li si skutečné stáří obou postav našeho příběhu, vrhá to na události na hoře zvláštní světlo. Jak asi probíhalo obětování, resp. příprava k němu? Izák se samozřejmě podivoval, že mají vše potřebné k vykonání oběti, ale nemají obětního beránka. Vyhýbavé či nejasné odpovědi jeho otce nemohly uklidnit synovy rozpaky. V jedné chvíli Izák jasně pochopil, že obětním beránkem má být on sám. Jistě všichni snadno uznáme, že mladému muži v plné síle dospělosti by nedalo příliš práce přemoci starce a prostě utéci pryč. Kdo z nás by se tomu vlastně divil, že v pudu sebezáchovy se (byť za použití nutného násilí) nenechal podříznout na oltáři a spálit jako obětina? Jenže obraz, jak jej jasnými črty kreslí Bible, je úplně jiný: Izák se při plném vědomí a s naprostým chápáním, co se tu má odehrát, nechává dobrovolně svázat a položit na oltář na dříví připravené k zápalu. Zbývá už jen jediné - proříznout Izákovi hrdlo, nechat jej vykrvácet, poté zažehnout dřevo a spálit jeho tělo...

Není tu zmínka ani o nejmenším protivenství, o žádných námitkách. Je to obraz naprosté pokory, která jde za všechny hranice. Nejen za hranice tělesné smrti, či smrti ega, ale tady jde o připravenost vymazat kvůli poslušnosti Bohu i svou osobu - a to s absolutní důvěrou, že Bůh mě zase obnoví, čili vzkřísí. A jestli ne? Tak je lepší vůbec nebýt, než sice existovat a žít, leč za tu cenu, že jsem neposlechl Boha. Život ve vzpouře proti Bohu je horší než neexistence. Má-li být cenou za zachování svého života oddělení se od Boha, není taková cena přijatelná. Za dva tisíce let to vyřkne vtělený Bůh slovy: Kdo chce svůj život zachovat (za každou cenu), ten jej ztratí. Kdo svůj život ztratí pro mne, ten jej získá (navěky). (Mat 16,25)

Obraz oběti na hoře Moria je ikonou pokory, při které člověk, procházeje smrtí, nachází věčný život. Pokora je pevným základem pro jakékoliv Boží dílo ke spáse člověka. Je to výstižně ilustrováno i faktem, že na jmenované hoře, na místě, kde se odehrána Abrahamova oběť, byl po mnoha staletích Šalomounem zbudován první Chrám Hospodinu (2. Pa 3,1), což byl velký krok k příchodu Mesiáše. Tento chrám byl sice po čase zbořen, leč po návratu Izraelitů ze zajetí byl na tom samém místě vystavěn druhý Chrám, do něhož jednou přivedou přečistou Pannu Marii a později do něj vstoupí samotný Spasitel světa. To je však v době Abrahamově ještě daleká budoucnost.

Vraťme se ještě na okamžik na horu Moria do doby, kdy tam měl být obětován Izák. V jistém smyslu tam zemřeli dva lidé. Umřel tam Abraham, když uposlechl Boha, který po něm žádal, aby mu obětoval to jediné, co měl a na čem mu záleželo - milovaného jediného syna, jehož se mu dostalo po celém tom celoživotním trápení bezdětností. Obětoval jedinou svou radost, jediné potěšení. Dal Bohu to, co od něj dostal, aniž by rozuměl, proč to má učinit. Zřekl se svého chápání, své vůle, - všeho, co člověk má. A vlastně i samotného lidství - když to Hospodin žádal.

Umřel tam i jeho syn Izák. Nechápal, proč má být obětován, proč se po něm žádá, aby se nechal podříznout, vykrvácel a byl spálen na téhle hoře. Věděl jen to, že to tak uchystal jeho otec, a věděl ještě, že s otcem hovoří Bůh. A tak v sobě potlačil touhu po životě i pud sebezáchovy. Potlačil i svůj názor na celou tu záležitost. Podrobil se. Jeho pokora, která překonává všechny hranice, a ochota stát se obětí, z něj činí jeden ze starozákonních předobrazů Krista.
Současná západní civilizace neustále hovoří o konceptu lidských práv. (Pomineme nyní pravidlo: o čem se příliš hovoří, s tím máme většinou nějaký problém a zřejmě se nám toho nedostává. Všimneme si toho, co souvisí s naším tématem.) Abrahamovi Bůh upřel jeho lidské právo chápat, porozumět. To samé právo upřel Hospodin i Izákovi. I Kristu bylo upřeno lidské právo na spravedlivý soud (jak pravilo proroctví: v ponížení jeho odňat jest od něho soud jeho). Jediné lidské právo, které Bůh až úzkostlivě šetří, je právo jednoho specifického druhu volby: vybrat si dobro, či volit zlo; vybrat si, zda chci být v jakékoliv situaci s Bohem, či se od něj odvrátím. Dobrou volbu realizujeme většinou tím, že Boha poslechneme a plníme jeho přikázání; nebo provedeme volbu opačnou a vedeme si život po svém (a nemůžeme-li si zrovna žít dle své ctěné libosti, pak vždy můžeme Boha ignorovat ve svých myšlenkách a ve svém srdci). To jsou volby, k nimž netřeba žádné parlamentem schválené volební právo. Tak si je užijme.
Tam na té hoře okusili smrt dva lidé. I když nakonec oba sestupují s hory, jsou živí a vrací se domů, už to nejsou stejní lidé. Oba překročili hranici, oba už hledí na svět z "druhé strany". Bůh tehdy nechal oba projít něčím, co bychom mohli nazvat "zasvěcení". Je to vyjádřeno i nenápadným detailem v popisu celé události - na horu vystupovali oba společně, dolů s hory sestupovali každý sám. Každý se svou krajní duchovní zkušeností smrti, která spojuje s Bohem, ale v jistých ohledech odděluje od lidí.

Těsně před usmrcením Izáka anděl zadržel Abrahamovu ruku a lidská oběť byla zastavena. Pro všechna další pokolení je tím ustanoveno, že Stvořitel si nežádá lidských obětí; přeje si něco jiného - aby mu člověk sám dal své srdce. To je pravá oběť Nejvyššímu Bohu, který je láska. Jeho svatou a věčnou vůlí není prolévání krve, ale aby si člověk dobrovolně zamiloval Toho, kdo už od věků nevýslovnou láskou miluje jeho.



V osobách praotců nám Církev na příběhu zabitého Ábela nejprve ukazuje hříšný a zlý stav člověka (resp. lidstva) po odchodu z ráje. Kainův skutek se v dějinách opakuje nesčetněkrát - stal se podstatou všech zločinů. Možná by bylo možno říci, že Kainův čin je jednou z nejcharakterističtějších črt lidských dějin.

V převládající míře nám však Církev ukazuje na osobách praotců příklady k následování. Velké lidské skutky. Vzepětí ducha. Vzory víry a důvěry v Boha, poslušnosti Bohu. Máme si z jejich způsobu uvažování osvojit duchovní pohled na život a na svět. Je to pohled Božíma očima. Jedině pak můžeme zavrhnout život ve svévoli, bez pokory a bez následování Božích přikázání, jako život, který ztrácí něco podstatného ze své hodnoty. Je nedůstojný lidské velikosti a povolání, k němuž je člověk zván.

Ano, ukazuje se nám dnes na temných osobách Kaina a jeho společníků, těch zlopověstných starozákonních postav, jak hluboce je zlo vrostlé do lidské duše. Avšak je nám Církví současně připomínáno, že jeho překonání je díky Kristu možné. Leč i tak je potřebné, aby se člověk vzepjal k čemusi zásadnímu. Po křesťanech se žádá úplná změna života a smýšlení. Nejde-li to naráz, jsme povoláni na tom soustavně pracovat. Proto při křtu přijímají dospělí křtěnci nové jméno, aby tím vyjádřili své znovuzrození k novému způsobu existence. Křesťan, který žije a uvažuje jako světský člověk, není vlastně vůbec křesťanem. Sice může být viděn každou neděli v chrámu, nebo je třeba i knězem, mnichem či dokonce biskupem, ale je to všechno jen na povrchu, jsou to třepetající se roucha a závoje či lesk zlata. Uvnitř něj žije stále jen onen nepokřtěný člověk, starý Adam. Jedná se zřejmě o nejsmutnější úkaz na tomto světě.

To jsou - jak věřím - úvahy, jimiž by se křesťan, připravující se na oslavu svátku Božího vtělení, měl zabývat. Je to součást naší spirituality v době předvánočního půstu.





(Literatura: použity některé údaje a úvahy ze stati kněze Sergije Begijana)










Zobrazit
příspěvek
č. 1032
jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2014 (13. 1. 2015)
Kapitoly z pravoslavné spirituality - úvaha nad ikonou

Svátek Narození jako obrázek stavu lidstva (3.)

(Část třetí)

Ikona Narození Páně ve chlévě může posloužit jako schematické načrtnutí, do jakého stavu se tento hmotný svět (nebo lidský svět) dostal. Zároveň ji můžeme vnímat jako ikonu Církve. Uprostřed je Pán Ježíš. Kolem jsou lidé a zvířata. Obrázek krásný a dojemný. Kdesi v hloubi mysli se rození tóny nějaké koledy... Jenže také je to obraz hrozivý.

V hloubi podtextu ikony můžeme tušit připomenutí, že lidé ze sebe učinili zvířatům podobné bytosti a hrozné je, když na pozvířečtěném stavu lidské přirozenosti urputně trvají i lidé vystavení tváří v tvář Bohu, který se vtělil. Přichází, aby očistil naše lidství, očistil v nás obraz Boží zatemněný zvířecími vášněmi (jak se zpívá v posvátných hymnech). Jenže tím jeho Narození rozděluje lidi na dva tábory (to ostatně činí každý Boží skutek - a dokoná to Poslední soud). Jako meč prochází mezi lidmi a dělí je na ty, kteří uvěří, a na ty, kteří se vzepřou. A toto tříbení - tento tajemný meč vidíme - čteme - i z ikony Narození. Můžeme této ikoně totiž rozumět i tak, jakoby zde byli věřící zobrazeni v lidské podobě, a nevěřící v podobě zvířecí.



Obrázek malého Ježíška v jesličkách mezi roztomilým dobytkem je vlastně jen jednou stranou oné mince, která má podobný obrázek i na svém rubu. Tam však nacházíme už dospělého Ježíše Krista obklopeného lidskými zvířaty - ať už na soudu u velekněze, nebo mezi Římany na soudu před Pilátem a při bičování, či vláčeného skrze dav na Golgotu, či když byl ukrutníky ukřižován a posměvači hanoben. Ano, svátky Narození a Velký pátek jsou jako dvě strany té mince, kterou nazýváme pojmem Boží vtělení.



V ukrutných obrazech Velkého pátku máme své místo i my; někde tam v těch davech a skupinách stojíme a účinkujeme. Každý si sám vybírá roli, a to podle stavu svého srdce. A stejně tak jsme přítomni někde na ikoně Narození Páně - i o nás je tam řeč (psaná jazykem ikonografie). A teď můžeme přemýšlet: kde tam jsem já? Jakou roli jsem přijal? Jakou postavou jsem v té situaci, která je na ikoně zpodobena? Jak vedu svůj život? Čemu nebo komu mě připodobnil můj způsob života? Nestávám se spíše podobným skotu či šelmám? Uvažuji jako člověk, nebo jako podezřívavá šelma, která vše kolem posuzuje podle své vlastní lstivosti či krutosti, která chce trhat, uchvátit pro sebe a pohltit? Nebo na svět "moudře" hledím jako skot, pro který je důležité mít plný žlab a sytý břich? Nežiji snad jako čtvernožec, hledící jen dolů na pozemské? Dokážu se postit - od jídla, od vášní, od bohatství, od moci, chtivosti, hněvu, egoismu - abych se napřímil a vzhlédl k nebi jako člověk, který žije pro duchovní hodnoty?

Člověk byl stvořen jako Bohu podobná bytost, jenže pak se to nějak zkomplikovalo, a kvůli své chybě se stali lidé spíše zvířeti podobnými tvory. Teď jsou žalostnou karikaturou původní své podoby. Stejně jako tento lidský svět a jeho města jsou karikaturou prvostvořeného ráje. Leč hle! Nyní přichází něco, co tu ještě nebylo! Pán Ježíš pozdvihuje v Církvi člověka k jeho ztracené podobě. Jenže té "zvířecí kůže", v níž jsme oblečeni kvůli hříchu, se zbavujeme vskutku těžko. Proto je Církev místem zápasu, kde se spolu sváří dva principy - pravé lidství obnovené Kristem a zvířeckost, do níž klesli hříchem nemocní lidé.

Zůstaneme-li ještě v obrazném uvažování, můžeme si lépe všimnout, jak se Církev podivuhodně podobá betlémskému chlévu - je tu Ježíš, jsou tu ti, kteří k němu přicházejí a klaněním se stávají opravdovými lidmi; a je tu i dobytek, který zůstává stále dobytkem; i když stojí hned vedle jesliček, myslí spíše na to, čeho by se tu nažral. A tak tu kolem maličkého Pána vidíme dvě skupiny. Uzdravující se lidé: Panna Maria posloužila Božímu vtělení, pochybovačný Josef uvěřil, tři mágové se klanějí, drsní pastýři přicházejí ve zbožném údivu. Ale vůl a osel zůstávají stále jen volem a oslem... Pán Ježíš o tom bude za tři desetiletí hovořit jako o poli, kde spolu roste dobrá setba i koukol - zpočátku je od sebe nepoznáš, teprve časem se projeví ten rozdíl, a až při žních se jedno oddělí od druhého.

* * *

Tak, a máme tu další námět na postní přemýšlení. Před blízkými svátky Božího vtělení, kdy už se nám oči v chrámu stáčejí k ikoně Kristova Narození, zpytujme svůj stav - kolik je v něm lidského (čili toho, co se projevuje zbožností, činnou vírou, uctivým pokleknutím před Spasitelem, pokorou, odpuštěním, láskou, touhou po čistotě). A s druhé strany zpytujeme, s jakou silou v naší duši působí zvířecí vášně - např. záliba v nečistotě, nedůvěra, sobectví, poživačnost, krutost či nesoucitná lhostejnost, bezcitnost, hněv a nenávist, touha prosadit se a vládnout atd.

Nechť nezůstaneme navždy těmi zvířátky, která sice také věděla o podivuhodném Narození Bohočlověka, ale přesto zůstala vězet ve své zvířecí přirozenosti. Právě postní doba - a zrovna půst předvánoční - je tou nejvhodnější dobou k úvahám nad skutečností, že ačkoliv se považujeme za věřící, možná jsou z naší duše ty jesličky, nesoucí přicházejícího Pána Ježíše, nenápadně odsunovány oním oslíkem a volem kamsi stranou.











Zobrazit
příspěvek
č. 1031
jednotlivě

Administrátor --- 25. 12. 2014
Kapitoly z pravoslavné spirituality - pár slov o přípravě

Osobité rysy duchovního života v době blížících se svátků Narození Kristova (2.)

(Část druhá)

Období filipovského půstu má v pravoslavné církvi charakter typický pro všechny půsty - je to pro křesťana dílo pokání a zároveň vyhánění světského ducha ze svého srdce. Věřící přicházejí ke zpovědi a snaží se občerstvit svůj duchovní život. Snaží se osvobodit od hříchu, setřást se sebe poklesky, zbavit se vášnivých náruživostí a duši či tělu škodlivých zlozvyků. Půst před Narozením sice není tak přísný (co se stolování týče) jako půst před Paschou, ale každá askeze pomáhá člověku obnovit vnitřní duchovní tenzi, scelit a soustředit mysl člověka rozptýlenou a rozervanou světskými záležitostmi. Tím může askeze posílit víru a duchovní směřování. Jsme vybízeni, abychom posílili modlitbu, účast na bohoslužbách a co nejčastěji pozdvihovali svou mysl k Bohu a k duchovním předmětům.

Před svátky upínáme své myšlenky k blížící se události očekávaného svátku. V bohoslužbách už zaznívají některé hymny, které se vztahují k Betlému a k Narození Kristovu. Od svátku Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu se začíná v hymnech zpívat: "Kristus se rodí!" a tím se připravujeme k velikému svátku. Vidíme, že všemi liniemi osobního života i života církve se táhne jako červená nit pojem "příprava". Už to je samo o sobě výmluvným svědectvím o významu oslavované události, když v církevním vědomí hned po prvních staletích vykrystalizovala idea o nutné důkladné přípravě k tomu, abychom důstojně vstoupili do duchovního prostoru tohoto podivuhodného svátku.

S důsledky nedostatečné nebo dokonce absentující přípravy k svátku Narození se bohužel setkáváme všude kolem nás (a nyní nemám na mysli materialisty či novopohany, ale hovořím o lidech, kteří si ještě udržují alespoň základní obrysy křesťanské víry). Nepřipravení lidé hledí na jesličky, ale nevidí Boha, jen človíčka. Naslouchají evangelní zvěsti o narození Spasitele, ale ve skutečnosti neslyší nic, než "hajej, dadej". V tom lepším případě alespoň ještě trošku zjihnou nad tóny vánočních koled vysílaných v rozhlase, ale tento sentiment se nepromění v touhu po Bohu. Místo uchvácení radostí nad příchodem Mesiáše, bývají tito lidé pohlceni davy koupěchtivců v super- či hypermarketech, a jsou utrmáceni gruntováním a přípravou hostin. Místo údivu nad tím, jak se Nejvyšší stal maličkým dítětem a Všemohoucí se stal slabým nemluvnětem, učenci či badatelé tlachají o tom, jestli se to opravdu stalo nebo ne, zdali je možné, aby Marie byla Pannou, zda se nejedná o pouhý mýtus (vždyť přece již staří Egypťané věřili, že...) A místo zbožného pokleknutí před Spasitelem, při němž mu s děkovnými hymny nabízíme svá srdce jako dar k přivítání do svého života, mnozí věřící vkládají většinu své zbožnosti do folklórních obyčejů, nezřídka spojených s nasáváním tvrdého alkoholu (v horším případě se vrhají do sféry bohapustých pověr a vánočních magických rituálů).

Každý z nás sám určí, které z postav na ikoně Narození Kristova se připodobní. Zda Josefovi, který přemohl pochybnosti a poklekl před Pánem, nebo těm, kteří putovali zdaleka, aby se poklonili, nebo pastýřům, jejichž drsné mravy byly přemoženy andělskou zvěstí. To všechno jsou obrazy toho, jak pokání může každého zasadit do ikony a učinit z něj účastníka události. Folklórní vánoční obyčeje doprovázené alkoholem a bezbožné pověry připodobní člověka spíše tomu oslíkovi a volovi, kteří tam jsou také u těch podivuhodných jesliček, ale nechápou nic z toho, co se tam vlastně děje.

Postní příprava je tu především proto, abychom si uvědomili, že pouze pokání člověka je ten pravý dar pro narozeného Pána Ježíše; jedině pokání otevírá dveře našeho srdce, aby mohl vstoupit do této jeskyně a narodit se i v nás. Pokání je tím největším a nejkrásnějším, čeho je padlý člověk ještě schopen, - povznáší nás ze země na nebe. Vždyť proto Spasitel přišel na zemi, aby nás tu všechny pobral a vzal s sebou vzhůru.

* * *

A co ještě činit spolu s dílem pokání? Jak se tedy co nejlépe připravit? Jako vždy, když se jedná o duchovní záležitosti, první, co musíme provést, je volba. Tím začíná každé duchovní dílo. V tomto našem případě musíme volit např.: kam povedou naše kroky. Do hypermarketu nebo do chrámu? Na předvánoční hostinu s šunkovými chlebíčky, skleničkami s vínem a lahvemi se silnými nápoji, nebo na modlitbu, na liturgii? Co si dát k jídlu - salám, řízek či guláš, nebo rostlinnou stravu? A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Jeden z principů našeho způsobu života stojí na evangelním upozornění, že člověk nemůže sedět na dvou židlích, nemůže mít všechno, co si zamane, nemůže sloužit světu i Bohu. Musí volit. Jako podtón to zní celým půstem. Církev ti ukazuje cestu pokání a půstu, aby ses zasvětil věčnosti, cestu ke Kristu; svět tě vede na cestu pomíjivosti, cestu smrti. Vyber si!

Nepodceňujme tedy přípravu, k níž nás Církev tak naléhavě volá. Jen připravený člověk si uvědomí vzácnost toho, co nám podávají nadcházející dny. Nechť skutečný obsah svátků neproplyne kolem nás, aniž bychom z něj cokoliv okusili. Smyslem svátků není jen upomínka na nějakou historickou událost, co se stala před dvěma tisíciletími kdesi ve vesničce poblíž Jerusalema, ale v aktualizaci, resp. osobní účasti na této události. V tom je přece ono "kouzlo" či duchovní síla svátků Narození Kristova. Vidím svým duchovním zrakem - už ne zdálky, už ne kdesi v mlze budoucnosti, ani v hloubi šeré minulosti, ale tady a teď, jak se můj Zachránce rodí, jak přichází Bůh, aby mi změnil život a obrátil mé cesty jiným směrem, aby proměnil mě samého na obyvatele a dědice Božího království.


Betléme, pěkně se vyzdob, neboť přichází ovečka nesoucí v lůně Krista.
(Z přípravných hymnů před Narozením Kristovým)










Zobrazit
příspěvek
č. 1030
jednotlivě

Administrátor --- 22. 12. 2014
Kapitoly z pravoslavné spirituality

Osobité rysy duchovního života v době blížících se svátků Narození Kristova

(Část první)

Putujeme čtyřicetidenní cestou, která má obrátit naše duševní zraky ke svátkům Narození Ježíše Krista. K oslavě těchto svátků a k jejich pochopení a uchopení se připravujeme čtyřicetidenním půstem. Procházíme podobnou postní cestou, jako když kráčíme k Pasše. Půst má pomoci očistit a povznést lidské srdce, a tak připravit věřícího na velké svátky, abychom očištěnýma očima duše spatřili Krista Spasitele. Neméně důležitý je však symbolický význam těchto dvou postních dob. Předpaschální půst začíná nedělí připomínky Adamova vyhnání z ráje, a tím je doba postní připodobněna celé starozákonní éře očekávání příchodu Spasitele a vyhlížení zaslíbeného ráje, znovuotevřeného pro vyhnané a Bohu odcizené lidstvo. Podobně to platí i pro předvánoční svatou postní čtyřicátnici. Důkazem správnosti našeho pohledu na starozákonní symboliku tohoto období budiž církevní zasvěcení dvěma posledním nedělím filipovského půstu. Pravoslavný liturgický kalendář označuje tyto dvě neděle jako "neděle praotců" a "neděle svatých otců" (to je neděle bezprostředně předcházející svátku Narození).



Zasvěcení obou nedělí je velice podobné. Oněmi praotci jsou dle kalendária míněni "praotcové Božího národa – všichni starozákonní svatí žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroci až po Zachariáše a Jana Křtitele. Jsou mezi nimi Adam a Eva i Ábel a Séth, Enoch, Job, Noé, Melchisedek; patriarchové Abraham a Sára, Izák a Rebekka, Jákob a Ráchel i Josef Sličný, Juda a Lévi a ostatní z dvanácti synů Israele; Mojžíš i Áron, Jozue, Debora, Gedeon, Samson, Ruth, Jesse, David, Šalomoun; proroci Samuel, Eliáš, Isaiáš, Ezechiel, Daniel a mnoha dalších".

Svatými otci jsou pak myšleni "starozákonní svatí z rodopisu Ježíše Krista a všech, kteří žili vírou v zaslíbeného Mesiáše: patriarchové Abraham, Izák, Jákob a Juda; Daniel a tří mládenci i ostatní".
Církev nás provádí touto postní cestou, abychom podobně jako starozákonní lid toužebně vyhlíželi narození Spasitele. Říkáme tomuto půstu před Narozením Kristovým - filipovský půst (protože začíná po svátku apoštola Filipa); západní křesťané používají starobylé označení advent, které je poměrně výstižným vyjádřením symbolické roviny této postní doby. "Advent" znamená příchod a v přeneseném smyslu vyjadřuje očekávání, vyhlížení, blížení se.
S prvními stopami západního adventu se můžeme setkat v polovině 5. stol. v Ravenně a polovině 6. stol. i v Římě. Má charakter přípravy na oslavu svátku Narození. Půst byl spojen s touto dobou jen na některých místech.
Každoroční postní či adventní čas před svátkem Narození je tedy opravdu hlubokým symbolem té předlouhé starozákonní cesty od potomků Adamových až k Panně Marii. Je to doba, v níž se spojuje na jedné straně zármutek lidské duše, hříchem odtržené od Boha, a všechny ty tragické projevy tohoto vnitřního rozkolu, a na straně druhé radost Božího příslibu a naděje z proroctví o příchodu Mesiáše, který napraví to, co první člověk pokazil a co žádný z jeho potomků už napravit nedokázal.

* * *

Starozákonní doba měla v Boží prozřetelnosti mj. přivést lidstvo k tomu, aby okusilo celou hlubinu svého pádu, aby okusilo tmu propasti, do níž se řítí člověk oddělený od Boha. Lidstvo mělo svou vlastní zkušeností zjistit, že člověk nemá dost sil, aby se vlastním přičiněním z tohoto neštěstí osvobodil. Jako ten, kdo se propadá do bažiny, nemůže sám sebe chytnout za vlasy a vytáhnout se ze smrtícího močálu. Tak bylo lidstvu vrchovatě "dopřáno" pochopit, jakou cestu si zvolilo, kam vede život v hříchu. Tak mohl vnímavý člověk lépe ocenit příchod Spasitele. Jedině tonoucí ubožák může zažít takovou míru šťastné radosti z člověka, který k němu připlouvá na lodičce; pouze těžce nemocný a v bolestech zmírající člověk horoucně touží po lékaři.

Postní doba nám otevírá stejné zření. Křesťan uvedený církví na cestu pokání může nahlédnout stav svého srdce. Může vidět tu propast ve svém nitru. Okusit všechnu svou neschopnost, nedostatek vlastních sil k nápravě. Pochopí-li, jak těžce je nemocen, může celou silou své duše zatoužit po lékaři. Zamyslí-li se člověk v průběhu půstu nad marností světské pomíjivosti, uzří zároveň, jak ho tato marnost spoutala a jak vysává život z jeho srdce. Současně však vidí, že sám není schopen na tomto svém smutném duchovním stavu nic podstatného změnit. Až tehdy skutečně ocení příchod Zachránce. Teprve při duchovním nazírání své bídy se zaraduje nad evangelijní zprávou: "Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!" (Luk 2,10-11) Narodil se totiž ten, "v němž byl život a život byl světlo lidí" (Jan 1,4), "aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný" (Jan 3,15). Neboť ten, "kdo věří v Syna (Božího a syna Panny), má život věčný" (Jan 3,36).

* * *

Před našimi duchovními zraky mohou v průběhu předvánočního půstu pomyslně defilovat všechny významné starozákonní postavy, které žily vírou na příchod Spasitele a nadějí na splnění Božího zaslíbení. Kolik víry a vytrvalosti museli tito velikáni lidských duchovních dějin osvědčit! Jakou sílu ducha museli prokázat, když jim bylo dáno prožít své životy někde uprostřed těch tisíciletí před příchodem Krista, a přesto neumdleli, nepadali duchem, nesešli z cesty a duchovně se neztratili v této době očekávání, kdy mohli jen v matných předobrazech a mihotavých záblescích zahlédnout odlesk slávy příchodu Kristova. Vždyť éra očekávání mnoho a mnohonásobně přesahovala dobu vymezenou jejich pozemským životům. Bylo to jako putování v husté mlze, která jen tu a tam na mžik trošičku prořídne a vynoří se z ní nezřetelné obrysy vzdáleného cíle cesty. Jen prorockému zření bylo dáno spatřit tyto obrysy, všichni ostatní se museli spolehnout na zděděnou víru a povzbuzování proroků.

Hle, jak prorokoval jeden z nich o Kristu: "Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele." (Num 24,10) Tak se ukazoval Kristus prorokům - viděli ho, ale ještě tam nebyl. Hleděli na něj z nesmírné vzdálenosti přes krutě dlouhou řadu staletí.

Uvažujeme-li v období filipovského půstu o tomto hrdinství a o věrnosti těch největších hrdinů starozákonního Božího lidu, můžeme z takových myšlenek načerpat tolik potřebnou inspiraci a vzpruhu i do dnešních dnů. Jak některé doby lidských dějin, tak i některá období lidského života jsou, jako když padne mlha či dokonce duchovní tma. Nic není jasné. Nevidíme cíle své cesty. Dokonce se zdá, že Bůh se neprojevuje a je velice vzdálen. Vypadá to, jako by nás nechal napospas zlu a chaosu, či zlovůli nebo lidské nevědomosti. To jsou doby, kdy je potřeba osvědčit věrnost. Kdy jen očima víry se můžeme orientovat a jen za použití největší trpělivosti je možno vydržet. V tom tkví náš úkol v takových temných časech.

Na příkladu starozákonních svatých vidíme, že Hospodin Bůh neustále pracoval - i když to zrovna nebylo lidským očí viditelné a neprojevovalo se to žádným postřehnutelným způsobem - a stále chystal a připravoval naplnění toho, co slíbil. V postní době si nyní lépe než kdy jindy můžeme uvědomit, že i dnes Bůh stále pracuje a jeho sliby nejsou plané. Všechna proroctví se nakonec naplní a Boží výroky se stanou. Na to se můžeme plně spolehnout. Možná je jeho vůle jiná, než jak si ji představujeme, ale Hospodinovo dílo se stále děje. To znamená, že nejvyšší dobro se stále uskutečňuje.

* * *

Přes starozákonní toužebné vyhlížení Spasitele se dostáváme k dalšímu rozměru předsvátečního půstu, který je v jistém smyslu tělesným podobenstvím o stavu lidské duše oddělené od Boha. Půst oslabuje tělo. Zvláště, když se zbožní lidé dříve postili podle postní akrivie (tj. v plné přísnosti postního pravidla, což se dnešním duchovně slabým lidem nedoporučuje), bylo tělo opravdu zemdlené a těžce unavené. Jen s obtížemi může takový člověk konat namáhavé fyzické práce. Objevuje se přirozená touha po silném pokrmu a po všem, co tělu navrací zdatnost. Postník touto askezí cvičí svou vůlí a bojuje s touhou po jídle, zároveň však může svůj tělesný stav vnímat jako podobenství. Stejně jako lidské tělo touží být silné, tak i lidská duše ve své hlubině touží po síle, kterou jí ovšem může dát jen duchovní chléb, čili duchovní pokrm. Takový pokrm může dát člověku jedině Bůh. Pán o tom pravil např.: "Mým pokrmem je činit vůli toho, který mne poslal." (Jan 4,34) Nám pak dal tento pokyn: "Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka (tj. Kristus dávající své Tělo a Krev)." (Jan 6,27) "Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." (Jan 6,33)

To, co dává lidské duši sílu a vlévá do hladem zmírající duše hojnost života, je její sjednocení s Bohem. To je princip pravého duchovního pokrmu pro lidskou duši. A když se v postní době omezujeme (alespoň maličko) a pocítíme trošku toho vysílení z nedostatku nasycení, můžeme si skrze to uvědomit, jak zesláblá a vyhladovělá je lidská duše bez Boha, jak nesmírně touží naše duchovní nitro po nasycení a po příchodu Pána do našeho srdce.

* * *

Půst posiluje lidské srdce, a tím v nás rozhojňuje naději, že i my budeme dědici Božího království. Očištění - tj. pevná vůle, boj proti pokušení, vášním a hříchu, což je podstatou půstu, - dává lidskému srdci smělost před Bohem. A pokorná smělost srdce otevírá lidskou duši k přijetí spásy. Tato smělost souvisí s naším synovstvím - je to důvěrný vztah k Otci, vztah plný lásky, úcty a oddanosti. V pateriku jeden avva říká: "Máš-li srdce, můžeš být spasen." (Původ výroku neznám. V ruském překladu prý tento citát není.) Zřejmě se tím myslí očištěné a posilněné srdce. I starec Paisij Svatohorec varuje křesťana před pácháním poklesků a hříchů, protože berou člověku smělost a nesmělý člověk se nemůže Bohu přiblížit.

* * *

Každá z evangelijních událostí, které jsou klíčové v dějinách naší spásy, má svou duchovní přitažlivost. Přitahuje lidskou duši a vábí k sobě lidské srdce. Je to dáno tím, že se jedná o Boží projev a navštívení, a hluboko ve svém nitru každá lidská duše Boha miluje a nikdy nemůže přestat ho milovat, protože je Jeho dílem. A tak cítíme v době těchto blížících se svátků, spojených s událostmi stojícími na počátku Evangelia, v duši teplo a touhu po účasti na oslavě Narození Kristova. Těšíme se na tyto svátky. Krásně je to vidět na dětech, které cítí, že se přibližuje něco něžného a hřejivého. A když se podle výzvy Kristovy staneme také trošku dětmi, jistě budeme i my ve svých - marnostmi někdy tak zemdlených - srdcích intenzivněji prožívat dobu filipovského půstu. To, co nám právě v tomto období chce Církev zprostředkovat, je tak krásné a posilující! Oddáme-li se tomu, zapomeneme na vše dočasné, marné a znepokojivé, čím se nás světský duch snaží zaujmout, ulovit, naplnit tím naše srdce a umrtvit je pro duchovní život.

Není pro to nutno učinit mnoho. Stačí se nechat vést Církví - její vírou a tradicí - naslouchat a nechat se doprovázet filipovským půstem k Narození Kristovu. Vždyť nás přivádí k setkání s Bohem. Co by ještě kdo mohl chtít většího?










Zobrazit
příspěvek
č. 1029
jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2014
První reakce na Prahu

Ohlasy pražského eparchiálního shromáždění

Poděkování igumena Michala Dandára.

Zatím jedinou zprávu o průběhu ES v Praze se mi podařilo najít zde.







Zobrazit
příspěvek
č. 1028
jednotlivě

Administrátor --- 23. 11. 2014 (24. 11. 2014)
Na okraj proběhlých událostí

Konalo se ES v Praze

Výsledek ES je všeobecně znám. (Je o tom zpráva např. na Soli země.) Za eparchiálního biskupa byl zvolen otec igumen Michal (Dandár). (Zpráva zde)

Vladyka Jáchym následně sám konstatoval, že (v tajné volbě) nedosáhl dosti hlasů potřebných ke zvolení a sklonil se před vůlí eparchiálního shromáždění. Poté napsal prohlášení, o němž věřím, že je myšleno upřímně. Uvádí v něm, že bude abdikovat. Rád bych mu za tento střízlivý a věcný postoj zde vyjádřil své uznání.

* * *

Pak zde přináším jeden korektiv ke svému minulému příspěvku (z 21.11.2014), kde byla v jeho původní verzi zmínka o čtvrtečním setkání v Bratislavě. Tato konkrétní zpráva bohužel nebyla dostatečně ověřená. Pod vlivem rozjitřené atmosféry a kvůli časové tísni jsem udělal chybu, že jsem ji použil. V pátek ráno jsem uveřejnil příspěvek, během dopoledne se ke mně dostala první nesouhlasná reakce s námitkou, že schůzka neproběhla tak, jak o ní píši (resp. nikoliv v té sestavě, kterou jsem tam zmiňoval). Na to jsem reagoval tím, že jsem inkriminovaný odstavec ze svého příspěvku okamžitě vymazal. Už před tím však někteří čtenáři příspěvek přetáhli do e-mailů a rozposlali, takže již nebylo možno to vzít zpět.

Vy, kteří jste četli příspěvek ještě v původní "ranní" verzi (ať už na webu nebo v e-mailu), ještě když obsahoval onen odstavec o Bratislavě, prosím, vezměte na vědomí mé anulování této zprávy. Je mi líto, že k této chybě došlo. Všem dotčeným osobám se omlouvám.








Zobrazit
příspěvek
č. 1027
jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2014 (30. 12. 2014)
Otevřený list vladykovi Jáchymovi

Vážený vladyko Jáchyme, snažně Vás prosím, odstupte a nekandidujte.

Vím, že taková prosba může znít příliš směle, ale dovoluji si ji ospravedlnit kritickou situací v naší církvi. Stav pražské eparchie může do značné míry ovlivňovat celou Pravoslavnou církev v českých zemích. Proto jsem se po určitém váhání rozhodl obrátit se na Vás před pražským eparchiálním shromážděním s tímto oslovením. Ke zdůvodnění své prosby uvádím níže několik hlavních bodů. Prosím, aby byly vnímány věcně a bez zbytečných emocí.

Vážený vladyko,

1.) z Vašeho dosavadního působení je zřejmé, že Vaše osoba nemá dar sjednocovat, ale způsobuje spíše stále hlubší rozdělení. Takový člověk ve vedení církve pak ničí samu ideovou podstatu církve (slovo církev v řečtině znamená "shromáždění"). Nejsem Vaším soudcem a nebudu tu hodnotit, co jste možná měl dělat jinak. Leč dostane-li někdo do takové pozice, kdy už (třebas neúmyslně) jen rozděluje a kdy se kolem něj církevní shromáždění nesjednocuje, ale více a více rozpadá, měl by projevit tolik moudrosti a sebekritiky, aby odstoupil. To přece samo o sobě není ostuda. Do takové pozice se dostali i někteří svatí, kteří na to poté reagovali tím, že pro blaho církve abdikovali na svou funkci - podobně jako se pror. Jonáš vrhl do vln, aby se v bouři zachránila loď plná lidí.

Ostudou je, když se někdo bez špetky sebekritiky drží zuby-nehty své pozice a odmítá vidět, jak tím církvi škodí a že se kvůli němu lidé, kteří jsou s ním na stejné lodi, potápějí. Někdo se může držet za každou cenu kvůli osobním zájmům, jiný kvůli tomu, že si připadá nenahraditelný. Stále bych rád věřil, že to není Váš případ. Proto Vás prosím, abyste sám nahlédl, že z takových či onakých důvodů nepřinesla Vaše biskupská služba církvi dobro, které od Vás někteří očekávali, a že čestným a zbožným východiskem je abdikace.

2.) Naše eparchiální shromáždění v Brně dalo naší eparchii klid a konsolidaci. Zapůsobilo i na mnohé zbožné lidi z pražské eparchie, kterým přineslo naději. Prosím, neberte jim tuto naději na klid a obnovu kanonického a řádného stavu církevních věcí a na návrat vnitřní jednoty a smíření.

Církev už nutně potřebuje uklidnění, a to může nastat, jen bude-li na pražském stolci osobnost zkušená v církevní službě, lidsky i duchovně zralá, s pastýřským darem a v neposlední řadě teologicky na vysoké úrovni. Musí to být osobnost, která má dar uvést do pořádku církevní záležitosti bez vyhrožování, propouštění, intrik, zastrašování, persekucí a dalších necírkevních metod.

Je potřeba, aby v naší církvi už přestal působit duch vzpoury, rozkolu a převratu, který ničí vše, co zde bylo vybudováno, a devastuje lidská srdce i myšlení. Není jisté náhodné, že právě v okruhu Vašich sympatizantů vidíme skutečnou teologickou pokleslost, zarážející nepravoslavné myšlenky, ba snad už i náznaky hereze. Umím si představit, že jste svými skutky asi sledoval cíle, které jste považoval za církvi prospěšné. Jenže v pravoslavné církevní správě nesmí platit "účel světí prostředky". Neboť v takovém případě - i kdyby záměry byly ušlechtilé - výsledkem bude vždy katastrofa.

Vzdálíte-li se na nějaký čas z duchovenské služby, můžete se věnovat získávání zkušeností ohledně církevního života, osobnímu i duchovnímu zrání a doplnění teologického vzdělání. Může se stát, že přijde čas a dokážete církevnímu životu ještě významně prospět a být církvi k užitku.

3.) Vlivem minulých událostí byla naše církev v očích veřejnosti značně poškozena a už nesnese další ostudu. Představme si, jak by asi naše církev před národem vypadala, kdyby vešlo ve známost, že její pražský arcibiskup je souzen a případně byl odsouzen církevním soudem. Jak jistě víte, podle platného tomosu spadáte pod jurisdikci soudu Konstantinopolského patriarchátu, který se zřejmě chystá otevřít Váš případ a zkoumat skutky, o nichž se lze domnívat, že jsou v příkrém rozporu s posvátnými pravidly svatých Otců a sněmů. Ať už soud dopadne jakkoliv, sám určitě chápete, že kandidovat na takové viditelné místo v církvi, jakým je stolec pražského(!) arcibiskupa, by s ohledem na zájmy církve neměl ten, kdo má před sebou soud.

Věřím, že máte církev rád, a že byste jí nerad způsobil újmu. Proto Vás snažně prosím, abyste se až do vyřešení Vaší soudní kauzy stáhnul do ústraní.

Závěrem

Všichni trpíme současným stavem církve a nás všechny naplňuje bolestí, když vidíme veřejné zostuzování naší milované církve. Všichni si přejeme jen jediné - aby to už co nejrychleji skončilo.

Moc Vás prosím, nechápejte tuto výzvu jako projev nepřátelství. Vždyť by nás oba měl spojovat společný zájem o dobro církve, která je nám oběma Matkou. Uvědomuji si, že jste se dostal do lidsky náročné situace. Možnost, kterou Vám výše předkládám k uvážení, je (podle mého názoru) způsobem, jak obstát se ctí. Prosím, alespoň to zvažte.

prot. Jan Baudiš














Zobrazit
příspěvek
č. 1026
jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2014
Článek v dnešních novinách

Pravoslavné církvi byly pozastaveny restituce

Spory pravoslavných brzdí restituce. Vliv přebírají Rusové, tvrdí kritici

Ministerstvo zastavilo pravoslavné církvi kvůli sporům vyplácení náhrad






Zobrazit
příspěvek
č. 1025
jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2014
Bratrské poselství věřícím pražské eparchie

Arcibiskup Simeon píše delegátům eparchiálního shromáždění pražské eparchie

Na oficiálním webu olomoucko-brněnské eparchie:

www.ob-eparchie.cz







Zobrazit
příspěvek
č. 1024
jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2014 (19. 11. 2014)
Proti mlžení a dezinformacím

Malé zamyšlení nad proběhlým eparchiálním shromážděním v Brně

Níže uvedené řádky samozřejmě nejsou žádným zápisem z jednání. Jedná se mi jen o komentování události. Hlavní zřetel pochopitelně věnuji tomu, co nás v současnosti trápí nejvíce a co bylo přímo či nepřímo nejdůležitějším tématem eparchiálního shromáždění. A tím je krize v naší církvi.

Velkou radostí byla hojná účast delegátů. Jde o zážitek o to silnější, když si uvědomíme, jaké síly a propaganda proti konání tohoto shromáždění působily. Nekanoničtí biskupové z vnějšku naší eparchie toto shromáždění rušili, v podstatě zakazovali, varovali před ním, snažili se je zmařit, prohlašovali za nekanonické a kdesi cosi. Stará eparchiální rada, jejíž část asi doposud kolaboruje s těmito rozkladnými silami, které ubližují celé naší církvi, rozesílala své negativní stanovisko k chystanému shromáždění. Dokonce to došlo tak daleko, že někdo blízký bývalému osazenstvu eparchiálního úřadu, komu se podařilo získat adresy delegátů, rozeslal jim oznámení, že shromáždění bylo zrušeno. A přesto většina delegátů přijela! Ti lidé milují svou církev a v sobotu ráno vyrazili na cestu, aby v Brně tuto církev podpořili, hájili jí a postavili se za jejího eparchiálního biskupa. Jen malá hrstka zmatených či svedených duchovních bojkotovala toto shromáždění, a přestože byli pozváni, nepřijeli. Mohli zde promluvit k ostatním či vyslechnout ostatní, ale tito "ostatní" (rozuměj: církev) jim nestáli za to. Doufáme, že se tito duchovní rychle zorientují, poznají svůj omyl (či že byli někým oklamáni), a jejich neúčast tudíž nebude znamenat, že se sami vylučují z našeho církevního společenství a vytvářejí si jakousi svou sektu.

Pojem "sekta" bývá spojen s fanatismem. Připomeneme, že termín "fanatik" pochází od řeckého "thanatos", což znamená smrt. Fanatik je ten, kdo je mrtvý pro dialog. Jako nebožtík nemluví a neslyší, tak i fanatik se s nikým nechce bavit (vyjma těch, kteří smýšlejí stejně a vzájemně se jen potvrzují ve své "pravdě"). Nechce nic slyšet. Je tak hluboce přesvědčen o své pravdě a spravedlnosti, že je v něm pýchou už úplně umrtvena lidská schopnost naslouchat druhým, či je svými argumenty civilizovaně přesvědčovat o svém postoji, nebo společně s nimi dospět k syntéze či kompromisu.
Mimochodem, kdyby ti duchovní, kteří nechtěli přijet, měli opravdu zájem o diskusi a měli lásku k životu církve, mohli přijet a vyjádřit při registraci přání zúčastnit se jako hosté. Nebyli by započítáni mezi řádné delegáty a nehlasovali by. Viděli by však sami, jak to probíhalo, slyšeli by, jak se na situaci dívá většina církve, a mohli by shromáždění oslovit svými názory. Leč ani této možnosti nevyužili. A to je, myslím, škoda - pro nás i pro ně.

* * *

Bylo pro mě vskutku radostným úkazem, že drtivá většina delegátů projevila nejen hluboce pravoslavné eklesiální cítění, ale má také dokonale jasno ve věci starokřesťanského episkopocentrického principu církevního života. (Jak to formuloval sv. Ignatios Theoforos: Kde je biskup, tam je církev.) Platí to jak pro přítomné duchovenstvo, tak i pro laické delegáty, kteří tam vystupovali se svými příspěvky a osvědčili více teologické orientace v pravoslavné eklesiologii, než bychom zřejmě nalezli u těch kněží, kteří naschvál nepřijeli. Sám pro sebe jsem si mocné a hromadné projevy tohoto cítění, jak bylo na brněnském shromáždění možno zažít, vyhodnotil jako projev působení Svatého Ducha v naší eparchii. Byl to opravdu povznášející zážitek.

Delegáti - hromadně i zvlášť - spontánně projevovali věrnost arcibiskupu Simeonovi jako svému eparchiálnímu biskupovi. Duchovní i laikové sami od sebe vydávali svá svědectví, že uznávali a nadále uznávají vl. Simeona. To následně vyústilo ve hromadné přání, aby bylo formulováno a schváleno usnesení, které tuto naši podporu jasně ukazuje. Zároveň jsme mysleli i na kritickou situaci v církvi za hranicemi naší eparchie, a proto jsme se obrátili s výzvou k ostatním eparchiím, aby svolaly svá eparchiální shromáždění a delegáti na nich právoplatně projednali otázku důvěry či nedůvěry vůči svým eparchiálním biskupům (či kandidátům na tento úřad) a řešili otázku stavu své kanonické správy. Vidíme to jako jeden z kroků na cestě k obnovení nezpochybnitelné jednoty naší církve - jednoty vnitřní i navenek se světovou církví. Ostatním eparchiím jsme dali příklad a vyjádřili důvěru a podporu arcibiskupu Simeonovi coby svému eparchiálnímu biskupovi, který je uznáván většinou pravoslavného světa jako eparchiální biskup a jako kanonický správce metropolitního trůnu celé naší místní autokefální církve. (Při hlasování nikdo nebyl proti.)
Pokud by nějaký nepřejícník chtěl zlomyslně tvrdit, že hlasování třeba nebylo svobodné, ať se otáže ostatních přítomných delegátů na atmosféru, která tam panovala. Ostatně, k přijetí usnesení se započítávají jen hlasy "pro". Hlasy "proti" se z hlediska výsledku hlasování prakticky rovnají hlasům těch, kteří se zdrželi. A při tomto hlasování o vladykovi Simeonovi se čtyři lidé zdrželi hlasování, a nikdo to tam nepociťoval jako nějaký problém. Každý se mohl svobodně vyjádřit a přítomný jeden duchovní, který měl jisté pretenze, to hojně činil, aniž mu to přineslo jakoukoliv újmu (dokonce pak byl zvolen do nějakého církevního orgánu).

Jeden z okolních vladyků, který rozesílal nepřejícné oběžníky a pokoušel se odradit delegáty od účasti, v nich už dopředu vyjadřoval své "prorocké" přesvědčení, že delegáti na brněnském shromáždění budou hlasovat pod nátlakem či budou zastrašení apod. Myslím, že všichni zúčastnění delegáti potvrdí, že takové předpojaté výroky se v praxi ukázaly být zcela neopodstatněné.

A ještě poznámka o hlasování na shromáždění. Byli přítomni samozřejmě i hosté, ale (jak se mohl každý přesvědčit u vstupu při registraci) ti nebyli započítáváni do počtu delegátů, nebyli v prezenčních listinách zahrnuti mezi pozvané delegáty, jejichž počet se registroval kvůli stanovení schopnosti usnášení a kvůli zjišťování kvóra pro vyhodnocování hlasování. Hosté měli prezenční lístky (legitimace) jiné barvy než řádní delegáti a neměli hlasovací právo. Kdyby se pokusili hlasovat, snadno by se to poznalo podle barvy očíslovaných prezenčních lístků (řádní delegáti s hlasovacím právem měli žluté, hosté dostávali legitimaci modrou).

Když už hovoříme o systému našeho hlasování v církvi, rád bych podotkl, že přijímání usnesení dvoutřetinovou většinou není nic nesplnitelného. Občas slýcháme v církvi nářek nad tím, že dosáhnout při jednání a hlasování potřebné dvoutřetinové většiny, jak to naše ústava stanovuje, je požadavek prakticky nesplnitelný. Není to pravda. Je-li postaven kandidát, kterého lidé opravdu chtějí, pak nemá problém dvoutřetinovou většinu hlasů získat. Žádné shromáždění však nechce dát dvoutřetinovou většinu těm návrhům či kandidátům, kteři jsou mu vnucováni proti jeho vůli.
* * *

Dalším rysem proběhlého shromáždění, nad nímž se bychom se měli zamyslet, byly hromadné projevy nevole (od duchovních i od laiků) nad zasahováním do vnitřních věcí naší eparchie zvenku. Delegáti ve svých příspěvcích a poznámkách vyjadřovali své rozhořčení nad počínáním ostatních biskupů zdejší církve vůči naší eparchii. Bylo vidět, že i prostí věřící jsou způsobem, jak se zachovali mladí biskupové vůči vladykovi Simeonovi, znechuceni, dotčeni a uraženi. To, čeho jsem byl svědkem, lze, myslím, interpretovat i tak, že delegáti eparchiálního shromáždění očekávají od všech tří mladých biskupů omluvu vladykovi Simeonovi a naší eparchii, kterou tito biskupové poškodili.
Prohlášení jakéhokoliv synodu, která se nepastýřsky staví proti věřícím a proti zbožné vůli legitimních zástupců eparchie, nemají dle ducha pravoslavné eklesiologie sílu. Biskupové nejsou nad církví, ale v církvi. Boží lid je vyzdvihl na jejich místa a na věřícím lidu závisí, jestli na svých postech mohou zůstávat. To jsou nezměnitelné eklesiální principy pravoslaví, které jsou v jistém smyslu vlastně i nad běžnou kanonickou praxí, resp. jsou ideovým předobrazem kanonických pravidel. (Vzpomínám si velice dobře, jak na naší prešovské fakultě nám tyto principy opakovaně zdůrazňoval prot. prof. Štefan Pružinský, jeden z našich nejlepších teologů.) To není záležitost církevního soudnictví, ani věc církevně-právní, ale vztahuje se přímo ke kořenům církevnosti. Církevní historie zná situace, kdy se Boží lid postavil jako celek proti chování svých pastýřů, aby si zachoval pravoslavnou zbožnost a neporušenou víru. Takoví pastýři, k nimž se obrátí Kristovo stádce zády, se buď nad sebou zamyslí a změní své způsoby, nebo jsou vyřízení a zůstanou bez díla. Pán Ježíš praví, že ovce znají svého pastýře a následují ho. Jestliže tedy za někým ovce nejdou, pak to znamená, že takoví "pastýři" jsou jim cizí - čili jsou pouhými nájemníky, kteří by chtěli ovce jen stříhat, ale jinak jim na nich nezáleží, nebo jsou to dokonce vlci v beránčí kůži, o nichž je evangeliem prorokováno, že přijdou mezi nás.
Stupeň nevole, kterou shromáždění projevilo zvláště vůči vladykovi Jáchymovi a vladykovi Rastislavovi kvůli tomu, jak se k církvi chovají, byl objektivně zaznamenán v následující události. Jeden z duchovních podal návrh, abychom jako shromáždění obnovili občasnou dřívější praxi poslat pozdrav tohoto shromáždění všem třem ostatním biskupům. Odpovědí byla bouře nesouhlasu (byl to jeden mála momentů, kdy byl na pár chvil při shromáždění hluk). Přesto byla iniciativa tohoto duchovního vzata jako návrh usnesení, o němž se poté, co jej zformuloval, řádně hlasovalo jako o ostatních. Zde je výsledek hlasování o návrhu, aby shromáždění vyslalo pozdrav ostatním třem biskupům: 4 pro, 43 proti, 8 se zdrželo. To není žádná manipulace, ale reakce eparchie na způsob jednání mladých biskupů. Nejde tu rozhodně o rozkol, ale o kritiku osobností těchto vladyků.

K výsledku hlasování je tedy potřeba ihned dodat, že projevy zármutku nad chováním mladých biskupů nebyly ze strany delegátů a celé naší eparchie, kterou shromáždění zastupovalo, výrazem na úkor církevní jednoty. Zdálo se mi, že převládajícím názorem bylo interpretovat jednání těchto biskupů, jímž začali svévolně zasahovat do naší eparchie a přinesli do jejího života krizi, jako jejich osobní selhání a nikoliv jako něco, co nás odděluje od společenství s věřícími celé naší církve. Proto bylo přijato usnesení, jímž my, kteří jsme si dali do pořádku vnitřní věci správy naší eparchie a jsme skrze svého archijereje v jednotě s pravoslavným světem, zveme k jednotě s námi všechny hierarchy, duchovní a věřící naší místní církve.

* * *

Na shromáždění delegáti diskutovali i o těch duchovních, kteří byli pozváni a bez omluvy se nedostavili. To je nejen hrubé porušení pracovních povinností kněze jako zaměstnance eparchie, ale i vážné provinění proti kanonicky i ústavně daným povinnostem duchovních správců farností. Navíc tím zjevně demonstrovali, že se staví do opozice vůči většině eparchie. Vyjadřovalo se k tomu mnoho delegátů, někteří emotivně. Mám zato, že se většinou nejednalo o antipatie k osobám těch duchovních, kteří nepřijeli, ale spíše se delegáti vymezovali stále proti tomu samému necírkevnímu rozkladnému vlivu, který na tyto delegáty zapůsobil, kterému se podrobili a který skrze ně působí proti jednotě eparchie a proti její řádné kanonické správě. Zazněl tam i návrh, který vycházel ze skutečnosti, že církev je místem pokání: navštíví-li tito duchovní řádného eparchiálního biskupa, aby před ním urychleně vyjasnili své kanonické postavení, a projeví-li upřímnou lítost nad svým omylem, tak se obracíme k vladykovi s prosbou, aby vůči nim projevil shovívavost. Nikdo není neomylný, všichni děláme chyby. Je potřeba odpouštět. Projednávání této otázky nebylo uzavřeno žádným usnesením. Řešení patří do kompetence eparchiálního biskupa.

Stále věřím, že se tu najde cesta k usmíření. Jsem si jist, že i knězi, který zde přes půl roku vykonával funkci "správce eparchie", by i přes všechno, co se stalo, vladyka Simeon odpustil (a vrátil mu duchovenskou hodnost), kdyby se tento kněz trošku kál. A tím spíše to platí o ostatních vzdorujících. Nyní je míček na jejich straně (metaforicky řečeno) - zaleží jen na nich, kterým směrem se budou ubírat jejich kroky. Snad alespoň s ohledem na to, co všechno jsme tu spolu v uplynulé spoustě let prožili, přemohou ten klam, který je táhne z církve ven.

* * *

Důležité je, že byly zvoleny nové výkonné orgány eparchie, které budou jednat, jak ústava i církevní tradice požadují, pod předsednictvím eparchiálního biskupa. Čekají je vážné úkoly. Před eparchií se otevírá úplně nová kapitola jejích dějin.

Neméně důležitá byla volba vikárního biskupa - archimandrity Izaiáše. Vladyka Simeon pomocného biskupa nutně potřebuje. Otec Izaiáš se delegátům podrobně představil, vyprávěl o svém životě, i svém působení v pražské eparchii. Po krátké diskusi byl zvolen velkou většinou hlasů. I tato volba je příslibem pro novou budoucnost eparchie.

Kromě toho byla delegátům stručně představena i osobnost jeruzalémského otce česko-řeckého původu Stefana (Kadlece), která delegáty velice zaujala. Hlasování se vzhledem k tomu, že se ještě čeká, až bude přislíbeno kanonické propuštění otce Stefana do naší eparchie, zatím nekonalo.
O uznání kanonické způsobilosti a vysvěcení zvoleného vikárního biskupa byl požádán Konstantinopolský patriarchát z prostého důvodu, že místní synod vedený vl. Rastislavem je ve většině pravoslavného světa považován za nekanonický (viz úřední prohlášení synodu Cařihradského patriarchátu). To, že několik našich duchovních před tím strká hlavu do písku jako pštros, na této skutečnosti nic nemění. A dalším důvodem je nepopiratelná skutečnost, že Konstantinopolský patriarchát je naší mateřskou církví a v případě nejasností či krize je tomosem autokefality povolán účastnit se řešení našich problémů. Zdá se mi, že by to měl chápat kdokoliv, kdo je v naší církvi alespoň 15 let (tj. pamatuje udělení autokefality), nebo má byť jen minimální teologické vzdělání.
Nesmírně povzbuzující byla důstojná a skutečně církevní atmosféra, ve které shromáždění probíhalo. Ukazuje se, že když se v církvi jedná bez intrik a manipulací, čestně a v souladu s ústavou a kánony, pak se tím vytváří prostor pro jednotu, důvěru, shodu. A v takovém prostředí se řízení církevních věcí ujímá Duch Svatý.

Dříve se možná konala taková shromáždění spíše jen z formálních důvodů, ke zvolení nových církevních orgánů. Teď vstupujeme do doby, kdy se na podobných církevních grémiích vede boj za zachování církve a pravoslaví. A o to mocněji se při tom projevuje přítomnost Pána Ježíše Krista uprostřed shromážděné církve.



P.S.
Na oficiální(!) facebookové stránce Pražské eparchie se dnes objevilo jakési svědectví od údajného tajemného účastníka shromáždění pod titulkem POPIS UDÁLOSTÍ Z 15. LISTOPADU 2014. Nevěřím tomu, že tam člověk, který onen pamflet sepsal, opravdu byl. Spíše kdosi posbíral nějaké útržkovité informace, které si poslepoval a upravil podle svého. Je tam spousta faktických nepřesností, resp. výmyslů (či spíše lží). Nemá vůbec smysl na to podrobněji reagovat. Neuvěřitelně nízká lidská úroveň anonymova komentáře, kterou editoři webu marně schovávají za označení "sarkastický", vydává smutné svědectví o úrovni oficiální pražské facebookové stránky, na kterou byl tento příspěvek vložen uživatelem "Pravoslavná církev v českých zemích"...

Což opravdu v těchto kruzích už není člověka, který by znal a snažil se respektovat přikázání Desatera: "Nevydáš křivého svědectví"?












Zobrazit
příspěvek
č. 1023
jednotlivě

Administrátor --- 15. 11. 2014
Zpráva o moravském shromáždění

Konalo se eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie

Krátkou první zprávu o eparchiálním shromáždění v Brně a přijatá usnesení najdete na oficiálním webu naší eparchie.

Tento web je přístupný přes adresu: ob-eparchie.cz nebo přes kratší adresu: eparchie.cz.







Zobrazit
příspěvek
č. 1022
jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2014
Zpráva z oficiálního webu

Reakce olomoucko-brněnského eparchiálního biskupa na zasahování vladyky Jáchyma do vnitřních věcí naší eparchie

Na oficiálním eparchiálním webu eparchie.cz je reakce vladyky Simeona na oběžník vladyky Jáchyma.






Zobrazit
příspěvek
č. 1021
jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2014
Byl vypuštěn pamflet proti eparchiálnímu shromáždění

Komentář k prohlášení vydanému pod hlavičkou eparchiální rady

Včera bylo vydáno nikým nepodepsané údajné prohlášení eparchiální rady. ER však prý vůbec nezasedala. Uvádí se tam, že to bylo schváleno per rollam (tj. oběžníkem, čili někdo někde něco sepsal, někomu to rozeslal a není jasné, jestli s tím vůbec někdo souhlasil). Seznam podepsaných schází, stejně jako uvedení kolik bylo pro a kolik proti atd. To, že není uveden autor, je už v těchto kruzích jaksi samozřejmé. Tady by asi naše vyjádření k tomuto elaborátu mohlo skončit. Protože však bylo něco vypuštěno do vědomí církve, bylo by - i přes jeho nízkou formální i obsahovou úroveň - vhodné vzhledem ke krizi v církvi reagovat podrobněji.

Na úvod krátkého komentáře k prohlášení "eparchiální rady", za kterou mluví kdosi, kdo se vytrvale snaží zmařit konání řádného eparchiálního shromáždění, připomeňme, že hlavní úmysl autora prohlášení není nic nového. Právě svolání eparchiálního shromáždění stará eparchiální rada v čele s Petrem Klokočkou ("správcem eparchie") dlouho urputně blokuje. Všichni si uvědomujeme, že eparchiální shromáždění může ukončit nejednotu eparchie, uklidnit ji a vrátit jí kanonickou jednotu. Kdo si to nepřeje? Jen ten, kdo sám je nekanonický, kdo sjednocení církve odmítá a chce do své vzpoury zatáhnout co nejvíce dalších duší, aby tím ospravedlnil svůj puč.

Tvrzení anonyma, že právě svolané eparchiální shromáždění bude neplatné, je hloupost. Kanonicky ani právně nezáleží na tom, jestli ho připraví ten či onen tým lidí (ostatně program svého jednání si může shromáždění stanovit samo). Autor pamfletu svým tvrzením o neplatnosti shromáždění jen ukazuje svou neznalost naší ústavy. Eparchiální shromáždění je nejvyšší správní orgán eparchie - právě toto shromáždění volí eparchiální radu. Proto nemůže rada vládnout nad shromážděním - blokovat ho svou nečinností apod. Podstatné pro platnost je, že shromáždění svolává oprávněná osoba - eparchiální biskup - a tím je u nás (před státní správou i před pravoslavným světem) jedině arcibiskup Simeon. Důležité je též připomenout, že při svolání shromáždění byla dodržena ústavou požadovaná lhůta a byli pozváni delegáti už dříve nahlášení církevními obcemi. Kromě dvou nebo tří lidí, kteří jsou momentálně biskupem zbaveni svých ústavních práv kvůli důkazům o jejich anticírkevní činnosti (to je pastýřské právo biskupa), bylo všech 74 členů eparchiálního shromáždění řádně pozváno.

Nevidím žádný způsob, jak by se mohlo proběhlé shromáždění stát "jen dalším zdrojem nedorozumění a sváru" (jak hystericky bije na poplach záhadný anonymní dokument). Shromáždění zde ustanoví řádné výkonné eparchiální orgány. Místo současné nelegitimní eparchiální rady, která tu v napojení na rozkládající se nekanonický synod v agónii protahuje svou vládu, ač jejím členům už dávno pradávno vypršel mandát, tu může už třeba od příštího týdne zasedat nová legitimní eparchiální rada, která začne řešit nakupené problémy. Bude k tomu mít mandát od nejvyššího správního orgánu eparchie a bude zasedat pod předsednictvím eparchiálního biskupa, jak to požaduje pravoslavné učení o církvi. Jedině takto přijatá rozhodnutí budou bez pochyb platná.

Domnívám se, že minulá eparchiální rada byla pod všelijakými nemorálními tlaky. Věřím, že její členové nejednali ze zlé vůle (alespoň většina z nich), ale byli ke svému způsobu jednání určitými silami nuceni. Panuje-li v eparchii bezvládí, když je samozvaným synodem perzekuován a vyhnán řádný eparchiální biskup, stanou se členové rady snadnou kořistí všelijakých zájmových frakcí. Znásilněná ER byla jistě následně nucena, aby legalizovala převrat, který zde byl nezákonně proveden. Je jasné, že tentýž tlak, který eparchiální radu ovládal, jí zároveň nedovoloval, aby připravila eparchiální shromáždění, které by zvolilo nové členy ER a staří mohli tento orgán opustit. Proto u nás přes všechny sliby i ústavou stanovené lhůty nebylo shromáždění svoláno. Vždy se našla nějaká záminka, aby bylo odloženo - z jara na podzim, z podzimu na jaro... Jednou bylo moc vedro, pak zase zima. V létě to nejde, protože jsou dovolené, v zimě to nejde, protože jsou Vánoce. Stále není připraveno to či ono, nesehnali jsme kandidáty... A jako v nějakém absurdistánu při tom všem bubnovala demagogická oficiální propaganda, že za všechno může arcibiskup Simeon. Jediný způsob, jak ven z této patové situace, kdy členové ER proti všem našim ústavním principům nechtějí (či spíše mají někým zakázáno) umožnit provedení shromáždění, je svolat shromáždění bez této eparchiální rady. K tomu má eparchiální biskup plné právo. Myslím, že se členové eparchiální rady v skrytu těší, že se dostanou ven z tohoto zmanipulovaného orgánu, a tiše vítají, že bude zvolena nová eparchiální rada, a tím se dostanou z této začarované situace ven.

* * *

V anonymním prohlášení, které zde komentujeme, se podsouvá členům eparchiální rady domněnka, že jejich odchodem z úřadu eparchilní rady vzniknou nenapravitelné škody, resp. že volba nové eparchiální rady se "může stát počátkem trvalého a nenapravitelného rozkolu v naší církvi". Věřím, že většina členů ER nepřeceňuje svůj význam a není přesvědčena o své nenahraditelnosti. Anonymní autor jim i nám vnukává pocit, že jsou cosi jako nějaký "kolektivní biskup" (zřejmě protestantské pojetí církve). Připomínám, že v pravoslaví je biskup středem správy církevního života, nikoliv žádná rada. Že by tu autor prohlášení mezi řádky prozrazoval něco o svých úmyslech - nebude-li moci setrvat na svém postu, tak si raději založí novou církev, a tím zde udělá "nenapravitelný rozkol"?

Dále autor, který se kryje pod pseudonymem "eparchiální rada", pak vyzývá vl. Simeona, aby jednal se synodem. A oč jiného se vladyka tolik snažil? Na jednom takovém jednání jsem byl přítomen. V Bratislavě na jaře. Takže vím, jak obtížné je toto jednání vést, není-li z druhé strany dost dobré vůle. Málokdo má představu o morálním stavu tohoto synodu. Nechci nikoho urazit, ani se dopustit nezdvořilosti vůči biskupovi, ale musím nyní říci určité věci, do nichž se mi vůbec nechtělo. Právě když jde o možnosti jednání, je potřeba se zastat vladyky Simeona, protože naši mladí biskupové (jak se v praxi opakovaně ukazuje) mají potenciál k jednání výrazně omezen. Jinými slovy, je těžké se s nimi dohodnout, stále jednání brzdí egoistickými výčitkami, uraženou ješitností, sebeospravedlňováním a neústupností. A když se po hodinách úmorného jednání podaří nějakou maličkost vyjednat, tak nejsou schopni ani tu dohodnutou drobnost splnit. Chtějí prostě, aby vše bylo po jejich. A následně vás ještě obviní z neústupnosti, arogance, mocichtivosti, nepoctivosti a učiní z vás zdroj všech problémů.

Jak se domluvit s člověkem, který se považuje za metropolitu, když to, co jeden den slíbí, hned druhého dne popře a zachová se přesně opačně, než jak před svědky slíbil? Nemohu zde prozrazovat detaily toho jarního bratislavského jednání, ale jako výstupní "tiskovou zprávu" mohu shrnout výsledek jednání takto: "Vladykové Simeon a Rastislav se v Bratislavě po vzájemném vyjasnění názorů domluvili na oboustranném slibu, že na sebe nebudou útočit, budou se pravidelně setkávat a často komunikovat a všechny kroky budou spolu předem konzultovat. Neučiní nic, co by dále zkomplikovalo cestu ke smíru. Tento slib si na závěr před svědky potvrdili." To byl dosti slibný začátek na cestě k usmíření. Druhý den zasedal synod a na něm vladyka Rastislav podepsal usnesení o sesazení Simeona z funkce eparchiálního biskupa. Věrolomnost či zrada? Ať si to každý nazve, jak sám myslí. Není důležité, jak to pojmenujeme, ale řekněte sami: jak s takovou osobou, která se usadila na vrcholku zdejší hierarchie, jednat?

Ve svém posledním listu (7.11.2014) opakuje vl. Rastislav zoufale ohranou tezi o tom, že se ministerstvo kultury zachovalo nestandardně a nekorektně a že zasáhlo do vnitřních věcí církve (když nezapsalo do rejstříku Jáchyma pro pražskou eparchii a později po prošetření situace zapsalo pro naši eparchii zpět vladyku Simeona). Ten samý nesmysl vytrvale šířil i Petr Klokočka a další. Je velice obtížné domlouvat se s těmi, kteří nejsou schopni pochopit, že v roce 2002 byl přijat nový zákon o církvích, a kvůli tomu se ministerstvo kultury jedná se všemi církvemi dnes jinak, než v roce 2000. Tito lidé bědují, že jinak se zachovalo ministerstvo v roce 2000 (když zapsalo vl. Simeona), a jinak se chová dnes (když nezapsalo Jáchyma), a prohlašují to za zmanipulování pana ministra a za vměšování státu do vnitřních záležitostí církve. Podávají žaloby na ministerstvo, stěžují si, kde se jen dá atd. Dělají církvi nebetyčnou ostudu, protože o tom píší i sdělovací prostředky. Vl. Simeon je připraven jednat se všemi, ale protistrana musí projevit jistou morální, lidskou i rozumovou úroveň, aby se s nimi mohl na něčem domluvit.

* * *

Eparchiální rada (či někdo vystupující pod její hlavičkou) dále nastiňuje podivuhodné teze o synodálním principu, jemuž je prý věrná. Hlavním principem života a správy církve je ale princip episkopální - v duchu výroku sv. Ignatia Theofora: "Kde je biskup, tam je církev." Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vážně tvrdil: "Kde je synod, tam je církev." Existuje teologická teze, že církev je episkopocentrická. Eparchiální rada podle ústavy má v čele eparchiálního biskupa (nikoliv synod). Synod nemá právo zasahovat do vnitřních věcí eparchie (jen když je eparchiální biskup pravomocně odsouzen nebo zemře apod.). Eparchiálnímu archijereji měli členové rady zachovávat věrnost. (Zvláště ti, které vl. Simeon světil, a kteří mu skládali slib poslušnosti. Osobně si myslím, že kdo nedokázal vzdorovat tlaku vyvíjeném na radu, aby se postavila proti Simeonovi, měl najít odvahu odstoupit. Ale nechci nikoho z členů ER soudit.)

Pak se tam hovoří o údajné perzekuci osob, které "byly poslušné synodálnímu principu pravoslaví". Od nás všech se očekává, že budeme znát episkopální princip, protože každý jsme byl vysvěcen eparchiálním biskupem a nikoliv synodem. Co se persekuce týče, ty byly zahájeny s "požehnáním" synodu v pražské eparchii, pokračoval tam v nich vladyka Jáchym. Pak přešly na Moravu. První tu byl perzekuován vladyka Simeon, který byl vyháněn ze své eparchie (Petr Klokočka dokonce podal na svého archijereje žalobu za údajný trestný čin), posléze byla zrušena krásně prosperující třetí ostravská obec, která zůstávala věrná episkopálnímu principu církve, pak přišla na řadu matka Alexije. Máme dost indicií k tomu, abychom mohli být přesvědčeni, že teď na podzim chystal Petr Klokočka (na výzvu eparchiální rady!, jak můžeme číst v zářiovém usnesení, které bylo původně utajeno) rozjet na Moravě perzekuce (tj. vyhazovy) ve velkém. Církev měla být "očištěna" od všech, kteří byli věrni episkopálnímu církevnímu principu. Byly už zaslány různé doporučené dopisy s pohrůžkami pracovně-právních konsekvencí a "velká moravská čistka" měla začít. (Kdyby tak věděli někteří z těch, kteří tu podporovali převrat, že podle důvěrných informací z první ruky by i na ně brzy došla řada. Tak to ostatně u pučů a revolucí bývá, ne?) Seznam osob perzekuovaných se souhlasem synodu a jeho zástupců je k dispozici na Soli země.

Ti, kteří tak rádi hovoří za eparchiální radu, v čele bývalým tzv. "správcem eparchie" mají často plná ústa slov o "duchu Kristovy lásky", o "pokoře", o "vzájemném odpuštění a smíření", ale přes všechny své sliby o míru jdou po krku všem, kteří zde nepodporují puč. To lze jen těžko schovat za teologické blábolení o "synodálních principech".

Prohlášením se táhne jako červená nit jakýsi rozpor. Na jedné straně tam autoři začínají opatrně pomalu velebit vladyku Simeona (např. jeho moudrost), na druhé straně námi komentované prohlášení údajné eparchiální rady vybízí eparchii k neposlušnosti arcibiskupu Simeonovi a k ignorování svolaného shromáždění. Takový dvojaký postoj těžko může něco dobrého přinést. Myslím si, že spíše jde tomu, kdo tu mluví za eparchiální radu, o prodlužování chaosu v církvi a o zmaření cesty k míru a jednotě. Zřejmě tato skupinka chová naděje, že se jí podaří udržovat bezvládí a dále vládnout.

Nakonec varuje dokument před neústupností. Vladyka Simeon prokazoval a prokazuje vůli a ochotu nastoupit cestu ke smíru (za předpokladu, že je protistrana vůbec schopna na něčem se domluvit). Jenže proti pokusu o převrat v církvi a o rozbití církevní jednoty musí každý odpovědný biskup postupovat s neústupností. K tomu je přece od Boha ustanoven jako strážce těchto hodnot. Pastýř nemůže vyjednávat s vlky. Nicméně pokání má moc vlka změnit na ovečku. Závisí jen na osobním rozhodnutí, kým budu a jestli budu patřit ke stádci oveček, nebo tu chci řádit ve smečce dravců.

Jsem na sto procent přesvědčen, že vladyka Simeon je připraven každému, kdo pochybil, odpustit, když přinese pokání. Nemusejí zde být žádní vítězové a žádní poražení. Všichni jsou zváni, aby se zapojili do obnovy života eparchie.

ES je svoláno a bude se v sobotu konat. Věřím celým srdcem, že přinese naší eparchii ztracenou jednotu, uklidnění a urovnání vnitřních poměrů.










Zobrazit
příspěvek
č. 1020
jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2014 (23. 11. 2014)
Češi v pravoslavné církvi ve světě

Navazujeme na seriál věnovaný českým mnichům žijícím v zahraničí

Archimandrita Stefan při službě v jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu. (Kliknutím si obrázek můžete zvětšit.)
Tentokrát přinášíme medailónek věnovaný otci Stefanovi, mnichu s českými kořeny, který slouží v Bratrstvu Svatého Hrobu ve svaté pravoslavné Jeruzalémské církvi. Archimandrita Stefan (Kadlec) má českého otce; jeho maminka je Řekyně, neteř zesnulého jeruzalémského patriarchy Diodora. Archimandrita Stefan se narodil v České republice, udržuje si vztah k naší vlasti a modlí se za nás na místě, které je tak drahé srdci každého pravoslavného křesťana.

V jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu slouží otec Stefan už 24 let. Je to vzdělaný pravoslavný teolog a znalec řady jazyků - hovoří česky, řecky, anglicky, hebrejsky, arabsky a rusky.

Je pro nás velkou radostí, že lidé s kořeny v naší vlasti žijí na nejposvátnějším místě světa, jež je titulováno jako „matka všech církví“.

Jak zpíváme o Jeruzalému v našich bohoslužebných hymnech:
„Raduj se, matko Církve, Boží příbytku...“






(Další fotografie: 0111, 0064, 0017, 0083)

(Rodina archim. Stefana vyjádřila souhlas pouze s publikováním textu,
ale požádala, aby byly staženy původně přiložené fotografie.
Samozřejmě toto přání respektujeme.)








Zobrazit
příspěvek
č. 1019
jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2014 (12. 11. 2014)
Blog: krize v církvi

Weblog, který se zabývá mapováním příčin naší církevní krize

Zvláštní pozornost věnuje jeho autor otázkám církevně-právním a kanonickým rozborům či náhledům na naši církevní realitu. Jiné příspěvky jsou osobními poznámkami k církevním událostem. Komentáře se většinou věnovaly situaci v Pražské eparchii.

krizevcirkvi.wordpress.com






Zobrazit
příspěvek
č. 1018
jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2014
Co nám brání vyslyšet výzvu vl. Simeona?

Stále platná nabídka ke smíření

Ze strany vladyky Simeona byla celý rok slyšet jasná nabídka řešení a cesta ke smíření, která nikoho nevyhazuje ani nelikviduje. Ta opakovaná nabídka zní: "Vraťme se před 9. prosinec 2013 a začněme odtud znovu a jinak." (Od schůze synodu 9. 12. 2013 se odvíjí současný rozkol.) To je stále znovu a znovu nabízená ruka ke smíření. Jenže od druhé strany sporu zní jen omílání stále stejné mantry: "My jsme ti jediní praví. Nevadí, že nás svět neuznává, hlavně že nás uznává Moskva. Vladyku Simeona jsme sesadili. Kdo to neuznává a není v jednotě s naším synodem, nemá v naší církvi co pohledávat." Zní to tu stále dokola jako vrzající tibetský mlýnek. Tahle pekelná mantra spolu s "neomylností" a svatouškovstvím těch, kteří ji kolovrátkovitě opakují, rozemílá naši církev na padrť. Působí dojmem, jako by jim nevadilo, že tu nezbude kámen na kameni, hlavně když oni zvítězí.

To, co vidím dnes provádět s naší církví, mi připomíná výrok Písma o pastýřích, kteří pasou jen sami sebe. K pláči na tom je především, že se tu ničí práce celých generací, které tuto církev budovaly. Ano, spor v církvi má částečně generační charakter. Naše nedávno nastoupivší generace pastýřů, kteří toho ještě moc neudělali (a kvůli krátkému času strávenému v církevních službách k tomu ani neměli možnost), teologickým vzděláním nevynikají a výsledky jejich dosavadního církevního působení nejsou vždy zrovna oslnivé, bez zvláštních ohledů boří, co zde předchozí generace zanechaly. Odpovědnost za církev a za odkaz předchůdců totiž přichází s léty. Stráví-li biskup či kněz budováním církve už větší část svého života, cítí pak k tomu, co se podařilo zbudovat, určitou odpovědnost. Uvědomuje si totiž cenu, kterou to má. To je z psychologického hlediska pochopitelné. Stejně tak je srozumitelné, že ten, kdo za sebou nemá dlouhou práci na společném díle, vidí na něm jen vady, chyby, problémy - chtěl by vše měnit, napravit; necítí přílišnou odpovědnost za to, co přebírá od předchozích generací, nebrání se myšlence, že by se mělo spousta vybudovaného zbořit a zařídit jinak. Mladý člověk nejen, že si neuvědomuje námahu, kterou bylo potřeba vynaložit, ale hlavně není schopen spatřit tu křehkost toho, co tu už je. Je vášnivě zaujat svými výhradami a vizemi, a proto bývá slepý vůči tomu, co se tu už podařilo a co funguje, nevidí, že toho není zase tak málo a že je vhodné to ocenit a střežit.

A především, mladý (věkem či služebně) pastýř obvykle neví, jak mimořádně vzácný je církevní konsensus a jak těžké je dosáhnout jej. Mladý člověk si myslí, že církev lze řídit rozkazy a sankcemi a že shodu či podřízenost si lze snadno vynutit (to platí možná v Rusku, ale určitě ne u nás, protože je-li Čech k něčemu nucen, reaguje pokrytectvím a posměchem). Starší člověk si je dobře vědom, že dosažení a udržení alespoň rámcové jednomyslnosti u nás bývá spíše dílem zázraku. Neztrácejme ze zřetele, že teprve když se církevní společenství dosáhne nějaké jednomyslnosti, začne žít opravdu jako církev. (Proto jsou tu kánony, aby zde byla platforma k dosahovaní takové jednomyslnosti a shody.)

Pokud se rychle nedostaneme do stavu, v němž je možná celocírkevní shoda, pak se naše církev brzy prostě rozloží. Jednota církve se nedá zajistit persekucemi a vyhazovy, protože tvůrčí církevní atmosféra je založena na důvěře. Naše církev se dnes dostává na cestu stát se imigrantskou záležitostí pro lidi z východu, nepřitažlivým cizorodým ghetem, místem pro kontakty mafie, pro byznys a pro pěstování východního folklóru. Někteří sympatizanti Rastislavova synodu už dávají najevo, že by jim taková perspektiva v principu nevadila. Jenže tím popřeme cyrilometodějské dílo pravoslavné misie mezi Čechy a Moravany.

* * *

Místo únavného opakovaného usvědčování falešných tvrzení ve stylu: "jen ten, kdo je v jednotě s Rastislavovým synodem, je v církvi," se zkusím dovolat zdravého rozumu. Tak tedy zkusme na naši věc pohlédnout alespoň z hlediska prosté církevní morálky.

Každý biskup i synod biskupů může být buď pravý nebo např. samozvaný. Je pochopitelné, že i samozvaný synod bude o sobě hlásat, že je nade vší pochybnost synodem pravým. Žijeme v době občanských svobod, a tak o sobě může kdokoliv prohlašovat cokoliv. Otázkou je, jestli může své tvrzení dokázat. Myslím, že už dlouho čekáme na to, až členové Rostislavova synodu a jejich servisní církevní personál přestanou prosazovat své nároky jen barbarskou silou, zastrašováním či persekucemi, ale civilizovaně a kultivovaně začnou klást na stůl důkazy na podporu své legitimity a vlastně i legálnosti. Řekl bych, že důkazní břemeno je na jejich straně, a tak by se měli činit. Už čekáme skoro rok. (A stále nic.)

Korunním důkazem, který potřebuje každý biskup, aby jeho postavení v církvi bylo mimo jakoukoliv pochybnost, je jeho uznávání celou světovou Církví - či alespoň masivní většinou pravoslavné církve. Nedostává-li se mu této pečeti církevnosti, pak se nad ním vznáší oprávněné pochybnosti, zda to není samozvanec. Každý rozumný člověk - nezfanatizovaný pravoslavný křesťan - by měl uznávat právo kohokoliv pochybovat o takovém biskupovi. Potlačují-li biskupové, jejichž uznání je nejednoznačné či dokonce minoritní, toto právo, jak to vidíme provádět u nás, pak tím sami jen potvrzují oprávněnost těchto pochyb.

Kněží a věřící jsou žijící, cítící a přemýšlející bytosti, jsou to osoby obdařené pečetí Ducha Svatého, na to by neměli biskupové zapomínat. Máme přece od Boha, když už nám dal rozum, plné právo klást otázky. Ptát se, jestli naši biskupové plní tu hlavní úlohu, kterou mají podle pravoslavné eklesiologie: napojovat nás na plnost světové církve, na katolicitu Církve Kristovy, kterou vyznáváme v Niceo-cařihradském vyznání pravoslavné víry. Vždyť od toho se odvíjí nejen administrativní a morální uznání naší církve za pravoslavnou, ale i platnost udělovaných kněžských svěcení, blahodatnost a opravdovost všech svatých Tajin konaných pod těmito biskupy.

Kanoničnost biskupů a synodu je klíčovým faktorem pro církevní jednotu. Jedině kanonický biskup může kolem sebe shromažďovat všechny a sjednocovat církev. Nekanonický biskup bude církev vždy jen rozdělovat a místo všeobecného církevního společenství bude kolem sebe jen vytvářet frakci svých stoupenců.

Proto si dovolím přijít s domněnkou, že s tak chatrným uznáním, jehož se mladým biskupům ve světě dostalo, by měli přijmout ruku, kterou jim arcibiskup Simeon tak vytrvale nabízí ke smíru. Získají tím daleko více než on, protože jednota s ním je pro ně cestou ke zbavení se cejchu nekanoničnosti.

* * *

Tím jsme se dobrali k odpovědi na otázku, jak se dostat z bažiny, do níž se propadáme? Návratem na pevnou půdu kanonického stavu, na kterém se můžeme všichni sejít, dosáhnout shody a obnovit jednomyslnost v základních církevních věcech. Nikdo nemusí prohrát, nikdo nezvítězí. Žádné řešení, které nebude plně kanonické, nemůže získat všeobecnou podporu a nepovede ke smíření a sjednocení. Nejrychlejší a nejméně bolestné by bylo, kdybychom nápravu učinili sami, uvnitř naší církve, vlastními silami - tj. vlastní dobrou vůlí. Jinak to za nás učiní mezinárodní celopravoslavné soudy a kanonické zásahy z vnějšku, a to bude bolet - nás všechny. A jak dlouho se svět ještě bude dívat na to, v jakém jsme rozkladu? Kolik času nám asi ještě zbývá na to, abychom si vyřešili svůj "malý problém" sami?

Chceme-li volit tu bezbolestnou cestu, pak nejspíš jediný způsob jak to realizovat je vyslyšet návrh vladyky Simeona ke všeobecnému návratu k okamžiku před rozdělením. Na tomto základě je při troše pokory možné smíření. Se současnými zkušenostmi a dnes už známými novými biskupskými kandidáty bychom dokázali odvíjet od okamžiku, k němuž bychom se vrátili, úplně jinou cestu, po níž by se další vývoj mohl ubírat.

Zajímavý komentář se objevil pod článkem Petra Klokočky na facebookové stránce pražské eparchie. P. Klokočka tam rozvíjí svou podivnou eklesiologii a zaštiťuje ji světskými právnickými tezemi. Článkem se mezi řádky vine brumlání shora uvedené mantry. Snad to není vůči němu příliš nezdvořilé, když zde poznamenám, že větší míru duchovní moudrosti, úcty k Církvi a církevního myšlení projevil v reakci na článek nějaký obyčejný laik v několika řádcích, které kompletně cituji:

„Nejsem ani právník, ani znalec kanonického práva, ale můj selský rozum mi říká, že jsou jen dvě možnosti, jak současná krize v naší církvi dopadne. Buď se obě strany přestanou vzájemně obviňovat, pokoří se a natáhnou ruku k smíru. V opačném případě dojde k rozštěpení na dvě pravoslavné církve. A já se ptám: Co je důležitější, vaše pravda, nebo chvála našeho Pána Ježíše Krista? To vážně chcete pravoslavnou církev zničit??? To co doposud děláte k tomu jednoznačně vede. Nechápete že tahle válka nebude mít žádné vítěze??? Přestaňte se už KONEČNĚ VZÁJEMNĚ OBVIŇOVAT A ZAČNĚTE JEDNAT O VZÁJEMNÉM USMÍŘENÍ!!!!“

Co kdybychom tuto výzvu věřícího lidu vyslyšeli?












Zobrazit
příspěvek
č. 1017
jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2014 (10. 11. 2014)
Na Moravě bude eparchiální shromáždění

Otevřela se cesta k řešení církevní krize

Nikdy jsem netušil, že se dožiji tak smutného stavu církve, v jakém se ocitla dnes. S hrůzou sleduji, kam se život naší církve propadl. Ani dříve tu mnohé nebylo zdaleka ideální a ledacos bylo předmětem naší kritiky, avšak v takovém marasmu život naší církve zřejmě ještě nikdy nebyl. Proto se domnívám, že už dost dlouho zde dominoval hlas a vůle sice minoritní, ale o to hlasitější frakce, v jejímž myšlení došlo k vyprázdnění teologického učení, ale především k nepochopitelnému morálnímu rozkladu a úpadku na rovině obecně lidské. Víru a kajícnost těchto lidí nechci raději hodnotit. Podle ovoce je poznáte. Plody této frakce máme stále před očima: církevní život byl malou skupinkou "pastýřů" přiveden do stavu, kdy triumfují nejhorší lidské vlastnosti.

A při tom by k začátku nápravy stačilo tak málo - aby odstoupili biskupové, kterým se nepodařilo dosáhnout uznání od většiny světových autokefálních církví. Něco takového totiž máme jako církev právo od takových biskupů očekávat a žádat. Vždyť přece potřebujeme být v plné jednotě se světovou Církví. Pokud to nedokázali biskupové zajistit, měli by uvolnit své stolce či pochybně nabyté úřady.

Je všeobecně známé, že funkce členů Rostislavova synodu ani jejich konání nejsou schvalovány a uznávány drtivou převahou představitelů pravoslavného světa. Vždy jsem si myslel, že biskup, který má pravoslavnou víru a morálku a má církev rád, na takovou situaci v klidu odpoví svou abdikací, protože si dobře uvědomuje, že v takové pozici nemůže kanonický archijerej vykonávat ani samotné principy své služby v církvi - tj. spojovat své duchovenstvo a církevní stádce se světovou pravoslavnou katolickou Církví.

Biskup (jako soukromá osoba) je v poměrně komfortní pozici. Nemá rodinu, nikoho neživí, je mnich (takže lze předpokládat, že by se nejlépe cítil někde v monastýrské kelii). Není závislý na ničem ze světa a nic ze světa není závislé na něm. (Skutečnost, že jsou biskupové voleni pouze z řad mnišstva, má svůj důvod.) Když se jeho pozice v církvi stane problematickou, může klidně abdikovat, a ještě mu za to všichni zatleskají, a požívá i nadále veškeré úcty.

Jistě nejsem ani zdaleka sám, kdo je přesvědčen, že nás členové Rastislavova synodu za tu dobu dostatečně přesvědčili, že církev od nich už nic dobrého čekat nemůže. Pokud by něco církvi prospěšného učinit dokázali, jistě už by to udělali. Také je možné, že jim to není shůry dáno. Možná za tím vším neštěstím není jejich zlá vůle, ale obyčejná neschopnost, nedostatek intelektuální, málo životní i církevní zkušenosti, pastýřské moudrosti a hlavně lidské zralosti i morální úrovně. Za to člověk obvykle nemůže. Stejně jako za to, že zatím ještě nedospěl k hlubšímu duchovnímu poznání a pokoře. Co však je nutné vyžadovat po každém biskupovi, je dodržovaní toho pravidla, kterým se v souladu se svou přísahou řídí lékaři: "Nemůžeš-li pomoci, alespoň neškoď." A o to bych rád na kolenou poprosil Rastislavův synod: "Prosím, přestaňte nám škodit."

A tím se dostávám k tomu, co se dnes objevilo na některých církevních webech - prohlášení vladyky Rastislava.

Nechápu, proč vladyka Rastislav, jehož uznává za metropolitu jen Moskva a pak už pouze dvě nebo tři na ni napojené místní církve, prohlašuje za neplatné vše, co činí vladyka Simeon, za nímž však stojí drtivá většina pravoslavného světa. Rastislav tím vlastně tvrdí asi toto: Jen já a patriarcha Kyrill jsme ti praví, většina autokefálních světových církví jsou rozkolníky. Nebo ještě jinak: Naše místní církev si dobře vystačí jen s Moskvou, zbytek pravoslavného světa nám může být ukradený.

Proč najednou spustil zmíněný synod takový hluk?

Jako zázrakem totiž Bůh otevřel cestu z bludného kruhu, v němž se pod vedením Rastislavova synodu motá naše církev už rok a půl. Naskytla se možnost svolat řádné eparchiální shromáždění, na které máme dle ústavy právo, ale které nám bylo tak dlouho záludně odpíráno (a to právě těmi, kteří se nejvíce ohánějí ústavou). Každý se tam může vyjádřit. Všichni členové eparchiálního shromáždění, kteří mají dobrou vůli, mohou přijet a napomáhat vyřešení stavu církve. Co více jsme si celou tu dobu mohli přát?

Teď, když už se rýsuje možnost uklidnění situace a konsolidace (alespoň pro moravskou eparchii), pospíchá biskup Rastislav (se svým synodem?) prohlásit chystané eparchiální shromáždění za nekanonické. Právě ti biskupové, kteří to tady všechno rozvrtali, poštvali jedny proti druhým, zničili práci celých generací, teď nechtějí dovolit, aby se nalezla cesta z krize ven. Co tím sledují? Co si vlastně přejí a komu slouží? Proč mají takovou hrůzu z toho, že by se na Moravě daly věci do pořádku? Proč chtějí v eparchii udržovat uměle vytvořené bezvládí a nekanonicky ji nechávat otevřenou zásahům zvenku?

Vl. Simeon chce na shromáždění nabídnout eparchii novou perspektivu. Nejen nechat zvolit nové a řádné orgány k jejímu platnému ústavnímu fungování, ale systematicky začít řešit otázku ne jednoho, ale více vikárních biskupů, nad nimiž si hodlá ponechat jen vrchní dohled, ale jinak jim odevzdá rozsáhlé pravomoci a svěří široké pole možností k jejich práci. Tím by se život eparchie dostal na kvalitativně úplně novou úroveň. Eparchiální duchovenstvo i laikové budou mít možnost se s nimi v průběhu jejich působení seznámit, a ten, který si získá nejvíce obliby, později skrze řádnou volbu převezme úřad eparchiálního biskupa.

To jsou nyní naprosto reálné výhledy pro naši moravskou eparchii. Jenže jsou tu určité síly, které si smíření, jednotu a kanonicitu příliš nepřejí, ale nejspíš mají své plány jak si mezi sebou rozdělit církev, nad níž ukořistily moc. Záleží jen na nás, jestli jim dovolíme, aby nám zahradily cestu k vyřešení krize na Moravě.

Lidé, kteří tuto církev milují, něco pro ni za minulá desetiletí udělali a pracovali ve svém volnu k jejímu růstu, jsou po celé ty trýznivé měsíce naplněni nevýslovným žalem. Už jen pro tento žal, kterým bez skrupulí naplnili tolikeré lidské srdce, by měli nezodpovědní pastýři odstoupit.


P.S.

Oficiální stránky olomoucko-brněnské eparchie jsou zde: www.ob-eparchie.cz nebo jednoduše: eparchie.cz
Tam je pozvánka na eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie.


Pojem "oficiální" už dnes mnoho neznamená - používá jej totiž kde kdo. Proto dodávám, že zde výše uvedené webové stránky mají požehnání arcibiskupa Simeona, který je kanonicky uznáván naprostou většinou světových pravoslavných církví. Pak jsou tu ještě i jakési jiné "oficiální" stránky připravené frakcí, která odvozuje svou "oficiálnost" od Rastislavova synodu, který je ve světě většinou považován za nekanonický. Ať si každý sám posoudí, které stránky jsou oficiálním hlasem skutečné pravoslavné eparchie.











Zobrazit
příspěvek
č. 1016
jednotlivě



Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1056 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1016 do č. 1056)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Archiv Ambonu

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz