1027


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)



Administrátor --- 23. 11. 2014
Na okraj proběhlých událostí

Konalo se ES v Praze

Výsledek ES je všeobecně znám. (Je o tom zpráva např. na Soli země.) Za eparchiálního biskupa byl zvolen otec archimandrita Michal (Dandár). (Zpráva zde)

Vladyka Jáchym následně sám konstatoval, že (v tajné volbě) nedosáhl dosti hlasů potřebných ke zvolení a sklonil se před vůlí eparchiálního shromáždění. Poté napsal prohlášení, o němž věřím, že je myšleno upřímně. Uvádí v něm, že bude abdikovat. Rád bych mu za tento střízlivý a věcný postoj zde vyjádřil své uznání.

* * *

Pak zde přináším jeden korektiv ke svému minulému příspěvku (z 21.11.2014), kde byla v jeho původní verzi zmínka o čtvrtečním setkání v Bratislavě. Tato konkrétní zpráva bohužel nebyla dostatečně ověřená. Pod vlivem rozjitřené atmosféry a kvůli časové tísni jsem udělal chybu, že jsem ji použil. V pátek ráno jsem uveřejnil příspěvek, během dopoledne se ke mně dostala první nesouhlasná reakce s námitkou, že schůzka neproběhla tak, jak o ní píši (resp. nikoliv v té sestavě, kterou jsem tam zmiňoval). Na to jsem reagoval tím, že jsem inkriminovaný odstavec ze svého příspěvku okamžitě vymazal. Už před tím však někteří čtenáři příspěvek přetáhli do e-mailů a rozposlali, takže již nebylo možno to vzít zpět.

Vy, kteří jste četli příspěvek ještě v původní "ranní" verzi (ať už na webu nebo v e-mailu), ještě když obsahoval onen odstavec o Bratislavě, prosím, vezměte na vědomí mé anulování této zprávy. Je mi líto, že k této chybě došlo. Všem dotčeným osobám se omlouvám.








Zobrazit
příspěvek
č. 1027
jednotlivě

Administrátor --- 21. 11. 2014
Otevřený list vladykovi Jáchymovi

Vážený vladyko Jáchyme, snažně Vás prosím, odstupte a nekandidujte.

Vím, že taková prosba může znít příliš směle, ale dovoluji si ji ospravedlnit kritickou situací v naší církvi. Stav pražské eparchie může do značné míry ovlivňovat celou Pravoslavnou církev v českých zemích. Proto jsem se po určitém váhání rozhodl obrátit se na Vás před pražským eparchiálním shromážděním s tímto oslovením. Ke zdůvodnění své prosby uvádím níže několik hlavních bodů. Prosím, aby byly vnímány věcně a bez zbytečných emocí.

Vážený vladyko,

1.) z Vašeho dosavadního působení je zřejmé, že Vaše osoba nemá dar sjednocovat, ale způsobuje spíše stále hlubší rozdělení. Takový člověk ve vedení církve pak ničí samu ideovou podstatu církve (slovo církev v řečtině znamená "shromáždění"). Nejsem Vaším soudcem a nebudu tu hodnotit, co jste možná měl dělat jinak. Leč dostane-li někdo do takové pozice, kdy už (třebas neúmyslně) jen rozděluje a kdy se kolem něj církevní shromáždění nesjednocuje, ale více a více rozpadá, měl by projevit tolik moudrosti a sebekritiky, aby odstoupil. To přece samo o sobě není ostuda. Do takové pozice se dostali i někteří svatí, kteří na to poté reagovali tím, že pro blaho církve abdikovali na svou funkci - podobně jako se pror. Jonáš vrhl do vln, aby se v bouři zachránila loď plná lidí.

Ostudou je, když se někdo bez špetky sebekritiky drží zuby-nehty své pozice a odmítá vidět, jak tím církvi škodí a že se kvůli němu lidé, kteří jsou s ním na stejné lodi, potápějí. Někdo se může držet za každou cenu kvůli osobním zájmům, jiný kvůli tomu, že si připadá nenahraditelný. Stále bych rád věřil, že to není Váš případ. Proto Vás prosím, abyste sám nahlédl, že z takových či onakých důvodů nepřinesla Vaše biskupská služba církvi dobro, které od Vás někteří očekávali, a že čestným a zbožným východiskem je abdikace.

2.) Naše eparchiální shromáždění v Brně dalo naší eparchii klid a konsolidaci. Zapůsobilo i na mnohé zbožné lidi z pražské eparchie, kterým přineslo naději. Prosím, neberte jim tuto naději na klid a obnovu kanonického a řádného stavu církevních věcí a na návrat vnitřní jednoty a smíření.

Církev už nutně potřebuje uklidnění, a to může nastat, jen bude-li na pražském stolci osobnost zkušená v církevní službě, lidsky i duchovně zralá, s pastýřským darem a v neposlední řadě teologicky na vysoké úrovni. Musí to být osobnost, která má dar uvést do pořádku církevní záležitosti bez vyhrožování, propouštění, intrik, zastrašování, persekucí a dalších necírkevních metod.

Je potřeba, aby v naší církvi už přestal působit duch vzpoury, rozkolu a převratu, který ničí vše, co zde bylo vybudováno, a devastuje lidská srdce i myšlení. Není jisté náhodné, že právě v okruhu Vašich sympatizantů vidíme skutečnou teologickou pokleslost, zarážející nepravoslavné myšlenky, ba snad už i náznaky hereze. Umím si představit, že jste svými skutky asi sledoval cíle, které jste považoval za církvi prospěšné. Jenže v pravoslavné církevní správě nesmí platit "účel světí prostředky". Neboť v takovém případě - i kdyby záměry byly ušlechtilé - výsledkem bude vždy katastrofa.

Vzdálíte-li se na nějaký čas z duchovenské služby, můžete se věnovat získávání zkušeností ohledně církevního života, osobnímu i duchovnímu zrání a doplnění teologického vzdělání. Může se stát, že přijde čas a dokážete církevnímu životu ještě významně prospět a být církvi k užitku.

3.) Vlivem minulých událostí byla naše církev v očích veřejnosti značně poškozena a už nesnese další ostudu. Představme si, jak by asi naše církev před národem vypadala, kdyby vešlo ve známost, že její pražský arcibiskup je souzen a případně byl odsouzen církevním soudem. Jak jistě víte, podle platného tomosu spadáte pod jurisdikci soudu Konstantinopolského patriarchátu, který se zřejmě chystá otevřít Váš případ a zkoumat skutky, o nichž se lze domnívat, že jsou v příkrém rozporu s posvátnými pravidly svatých Otců a sněmů. Ať už soud dopadne jakkoliv, sám určitě chápete, že kandidovat na takové viditelné místo v církvi, jakým je stolec pražského(!) arcibiskupa, by s ohledem na zájmy církve neměl ten, kdo má před sebou soud.

Věřím, že máte církev rád, a že byste jí nerad způsobil újmu. Proto Vás snažně prosím, abyste se až do vyřešení Vaší soudní kauzy stáhnul do ústraní.

Závěrem

Všichni trpíme současným stavem církve a nás všechny naplňuje bolestí, když vidíme veřejné zostuzování naší milované církve. Všichni si přejeme jen jediné - aby to už co nejrychleji skončilo.

Moc Vás prosím, nechápejte tuto výzvu jako projev nepřátelství. Vždyť by nás oba měl spojovat společný zájem o dobro církve, která je nám oběma Matkou. Uvědomuji si, že jste se dostal do lidsky náročné situace. Možnost, kterou Vám výše předkládám k uvážení, je (podle mého názoru) způsobem, jak obstát se ctí. Prosím, alespoň to zvažte.

prot. Jan Baudiš


P.S.

Události včerejšího dne mě nutí dopsat ještě tuto doušku.

Často slýchávám od lidí, kteří se s Vámi setkávají, vážený vladyko, že je na Vás vidět akutní potřeba odpočinku a zklidnění. Po včerejších zprávách se i já domnívám, že byste si zřejmě opravdu potřeboval odpočinout, jinak si totiž neumím vysvětlit, co se k nám doneslo ze zdrojů, o nichž zatím nemáme důvod pochybovat.

Tyto zprávy hovoří o tom, že jste tento týden při své návštěvě na ministerstvu kultury chtěl ustanovit opatrovníkem naší církve osobu napojenou prý na karlovarské Zastupitelství Moskevského patriarchátu. Doslechne-li se český pravoslavný křesťan něco takového, pak to v něm jistě vzbuzuje určité otázky. Např. tuto: "Tím jste se chtěl pojistit proti tomu, že byste v sobotu nebyl pražským eparchiálním shromáždění zvolen?" Dále nás nemůže nenapadnout: "Kdyby na to ministerstvo kývlo, výsledkem této Vaší iniciativy by zřejmě byla - jak se obávám - skutečnost, že by se veškeré pravoslavné duchovenstvo v Čechách a na Moravě stalo rukojmím karlovarského Zastupitelství Moskvy, které by mohlo získat vládu nad finančním zabezpečením duchovenstva a nad výplatou restitucí." Od toho se odvíjejí další otázky: Proč by měla Moskva ovládat finanční podporu vyplácenou našemu duchovenstvu českým státem? Chtěl jste takto obejít řádný postup formou volby na ES a touto kličkou získat vládu nad duchovními a vlastně nad celou církví v českých zemích? Odmítám věřit, že byste se vskutku stal agentem moskevských zájmů a chtěl vydat naši církev do rukou karlovarského Zastupitelství či skrze ně pod vládu patriarchy Kyrilla a metropolity Ilariona; ale jak dlouho ještě vydržíme tomu nevěřit?

Zdráhám se uvěřit, že byste byl schopen tak strašné zrady celé místní církve. Spíše chci věřit tomu, že opravdu strádáte psychickou labilitou nebo jste velice a velice unavený a přetažený, a tyto konsekvence Vás prostě nenapadly. To však nic nemění na tom, že bych se opravdu nerad dožil doby, kdy budou za peníze českého státu rozhodovat moskevští vyslanci o českých pravoslavných duchovních.

Shrnuto: Věci došly tak daleko, že pod Vaším vedením na nás dolehlo nakonec i ohrožení materiálního zabezpečení života církve. Včera ministerstvo pozastavilo vyplácení restitučních náhrad pro naši církev, což vnímáme jako reakci na Vaše pokusy vydat nás Moskvě. "Udělal jsem, co bylo nutné, abych předešel riziku zneužití peněz," řekl LN ministr Daniel Herman (Christnet). Vážený vladyko, kam až hodláte s kroužkem svých nejzarytějších stoupenců zajít, abyste se udržel u moci a mohl s nimi realizovat své osobní představy o církvi, které její většina nepochybně nesdílí?












Zobrazit
příspěvek
č. 1026
jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2014
Článek v dnešních novinách

Pravoslavné církvi byly pozastaveny restituce

Spory pravoslavných brzdí restituce. Vliv přebírají Rusové, tvrdí kritici

Ministerstvo zastavilo pravoslavné církvi kvůli sporům vyplácení náhrad






Zobrazit
příspěvek
č. 1025
jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2014
Bratrské poselství věřícím pražské eparchie

Arcibiskup Simeon píše delegátům eparchiálního shromáždění pražské eparchie

Na oficiálním webu olomoucko-brněnské eparchie:

www.ob-eparchie.cz







Zobrazit
příspěvek
č. 1024
jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2014 (19. 11. 2014)
Proti mlžení a dezinformacím

Malé zamyšlení nad proběhlým eparchiálním shromážděním v Brně

Níže uvedené řádky samozřejmě nejsou žádným zápisem z jednání. Jedná se mi jen o komentování události. Hlavní zřetel pochopitelně věnuji tomu, co nás v současnosti trápí nejvíce a co bylo přímo či nepřímo nejdůležitějším tématem eparchiálního shromáždění. A tím je krize v naší církvi.

Velkou radostí byla hojná účast delegátů. Jde o zážitek o to silnější, když si uvědomíme, jaké síly a propaganda proti konání tohoto shromáždění působily. Nekanoničtí biskupové z vnějšku naší eparchie toto shromáždění rušili, v podstatě zakazovali, varovali před ním, snažili se je zmařit, prohlašovali za nekanonické a kdesi cosi. Stará eparchiální rada, jejíž část asi doposud kolaboruje s těmito rozkladnými silami, které ubližují celé naší církvi, rozesílala své negativní stanovisko k chystanému shromáždění. Dokonce to došlo tak daleko, že někdo blízký bývalému osazenstvu eparchiálního úřadu, komu se podařilo získat adresy delegátů, rozeslal jim oznámení, že shromáždění bylo zrušeno. A přesto většina delegátů přijela! Ti lidé milují svou církev a v sobotu ráno vyrazili na cestu, aby v Brně tuto církev podpořili, hájili jí a postavili se za jejího eparchiálního biskupa. Jen malá hrstka zmatených či svedených duchovních bojkotovala toto shromáždění, a přestože byli pozváni, nepřijeli. Mohli zde promluvit k ostatním či vyslechnout ostatní, ale tito "ostatní" (rozuměj: církev) jim nestáli za to. Doufáme, že se tito duchovní rychle zorientují, poznají svůj omyl (či že byli někým oklamáni), a jejich neúčast tudíž nebude znamenat, že se sami vylučují z našeho církevního společenství a vytvářejí si jakousi svou sektu.

Pojem "sekta" bývá spojen s fanatismem. Připomeneme, že termín "fanatik" pochází od řeckého "thanatos", což znamená smrt. Fanatik je ten, kdo je mrtvý pro dialog. Jako nebožtík nemluví a neslyší, tak i fanatik se s nikým nechce bavit (vyjma těch, kteří smýšlejí stejně a vzájemně se jen potvrzují ve své "pravdě"). Nechce nic slyšet. Je tak hluboce přesvědčen o své pravdě a spravedlnosti, že je v něm pýchou už úplně umrtvena lidská schopnost naslouchat druhým, či je svými argumenty civilizovaně přesvědčovat o svém postoji, nebo společně s nimi dospět k syntéze či kompromisu.
Mimochodem, kdyby ti duchovní, kteří nechtěli přijet, měli opravdu zájem o diskusi a měli lásku k životu církve, mohli přijet a vyjádřit při registraci přání zúčastnit se jako hosté. Nebyli by započítáni mezi řádné delegáty a nehlasovali by. Viděli by však sami, jak to probíhalo, slyšeli by, jak se na situaci dívá většina církve, a mohli by shromáždění oslovit svými názory. Leč ani této možnosti nevyužili. A to je, myslím, škoda - pro nás i pro ně.

* * *

Bylo pro mě vskutku radostným úkazem, že drtivá většina delegátů projevila nejen hluboce pravoslavné eklesiální cítění, ale má také dokonale jasno ve věci starokřesťanského episkopocentrického principu církevního života. (Jak to formuloval sv. Ignatios Theoforos: Kde je biskup, tam je církev.) Platí to jak pro přítomné duchovenstvo, tak i pro laické delegáty, kteří tam vystupovali se svými příspěvky a osvědčili více teologické orientace v pravoslavné eklesiologii, než bychom zřejmě nalezli u těch kněží, kteří naschvál nepřijeli. Sám pro sebe jsem si mocné a hromadné projevy tohoto cítění, jak bylo na brněnském shromáždění možno zažít, vyhodnotil jako projev působení Svatého Ducha v naší eparchii. Byl to opravdu povznášející zážitek.

Delegáti - hromadně i zvlášť - spontánně projevovali věrnost arcibiskupu Simeonovi jako svému eparchiálnímu biskupovi. Duchovní i laikové sami od sebe vydávali svá svědectví, že uznávali a nadále uznávají vl. Simeona. To následně vyústilo ve hromadné přání, aby bylo formulováno a schváleno usnesení, které tuto naši podporu jasně ukazuje. Zároveň jsme mysleli i na kritickou situaci v církvi za hranicemi naší eparchie, a proto jsme se obrátili s výzvou k ostatním eparchiím, aby svolaly svá eparchiální shromáždění a delegáti na nich právoplatně projednali otázku důvěry či nedůvěry vůči svým eparchiálním biskupům (či kandidátům na tento úřad) a řešili otázku stavu své kanonické správy. Vidíme to jako jeden z kroků na cestě k obnovení nezpochybnitelné jednoty naší církve - jednoty vnitřní i navenek se světovou církví. Ostatním eparchiím jsme dali příklad a vyjádřili důvěru a podporu arcibiskupu Simeonovi coby svému eparchiálnímu biskupovi, který je uznáván většinou pravoslavného světa jako eparchiální biskup a jako kanonický správce metropolitního trůnu celé naší místní autokefální církve. (Při hlasování nikdo nebyl proti.)
Pokud by nějaký nepřejícník chtěl zlomyslně tvrdit, že hlasování třeba nebylo svobodné, ať se otáže ostatních přítomných delegátů na atmosféru, která tam panovala. Ostatně, k přijetí usnesení se započítávají jen hlasy "pro". Hlasy "proti" se z hlediska výsledku hlasování prakticky rovnají hlasům těch, kteří se zdrželi. A při tomto hlasování o vladykovi Simeonovi se čtyři lidé zdrželi hlasování, a nikdo to tam nepociťoval jako nějaký problém. Každý se mohl svobodně vyjádřit a přítomný jeden duchovní, který měl jisté pretenze, to hojně činil, aniž mu to přineslo jakoukoliv újmu (dokonce pak byl zvolen do nějakého církevního orgánu).

Jeden z okolních vladyků, který rozesílal nepřejícné oběžníky a pokoušel se odradit delegáty od účasti, v nich už dopředu vyjadřoval své "prorocké" přesvědčení, že delegáti na brněnském shromáždění budou hlasovat pod nátlakem či budou zastrašení apod. Myslím, že všichni zúčastnění delegáti potvrdí, že takové předpojaté výroky se v praxi ukázaly být zcela neopodstatněné.

A ještě poznámka o hlasování na shromáždění. Byli přítomni samozřejmě i hosté, ale (jak se mohl každý přesvědčit u vstupu při registraci) ti nebyli započítáváni do počtu delegátů, nebyli v prezenčních listinách zahrnuti mezi pozvané delegáty, jejichž počet se registroval kvůli stanovení schopnosti usnášení a kvůli zjišťování kvóra pro vyhodnocování hlasování. Hosté měli prezenční lístky (legitimace) jiné barvy než řádní delegáti a neměli hlasovací právo. Kdyby se pokusili hlasovat, snadno by se to poznalo podle barvy očíslovaných prezenčních lístků (řádní delegáti s hlasovacím právem měli žluté, hosté dostávali legitimaci modrou).

Když už hovoříme o systému našeho hlasování v církvi, rád bych podotkl, že přijímání usnesení dvoutřetinovou většinou není nic nesplnitelného. Občas slýcháme v církvi nářek nad tím, že dosáhnout při jednání a hlasování potřebné dvoutřetinové většiny, jak to naše ústava stanovuje, je požadavek prakticky nesplnitelný. Není to pravda. Je-li postaven kandidát, kterého lidé opravdu chtějí, pak nemá problém dvoutřetinovou většinu hlasů získat. Žádné shromáždění však nechce dát dvoutřetinovou většinu těm návrhům či kandidátům, kteři jsou mu vnucováni proti jeho vůli.
* * *

Dalším rysem proběhlého shromáždění, nad nímž se bychom se měli zamyslet, byly hromadné projevy nevole (od duchovních i od laiků) nad zasahováním do vnitřních věcí naší eparchie zvenku. Delegáti ve svých příspěvcích a poznámkách vyjadřovali své rozhořčení nad počínáním ostatních biskupů zdejší církve vůči naší eparchii. Bylo vidět, že i prostí věřící jsou způsobem, jak se zachovali mladí biskupové vůči vladykovi Simeonovi, znechuceni, dotčeni a uraženi. To, čeho jsem byl svědkem, lze, myslím, interpretovat i tak, že delegáti eparchiálního shromáždění očekávají od všech tří mladých biskupů omluvu vladykovi Simeonovi a naší eparchii, kterou tito biskupové poškodili.
Prohlášení jakéhokoliv synodu, která se nepastýřsky staví proti věřícím a proti zbožné vůli legitimních zástupců eparchie, nemají dle ducha pravoslavné eklesiologie sílu. Biskupové nejsou nad církví, ale v církvi. Boží lid je vyzdvihl na jejich místa a na věřícím lidu závisí, jestli na svých postech mohou zůstávat. To jsou nezměnitelné eklesiální principy pravoslaví, které jsou v jistém smyslu vlastně i nad běžnou kanonickou praxí, resp. jsou ideovým předobrazem kanonických pravidel. (Vzpomínám si velice dobře, jak na naší prešovské fakultě nám tyto principy opakovaně zdůrazňoval prot. prof. Štefan Pružinský, jeden z našich nejlepších teologů.) To není záležitost církevního soudnictví, ani věc církevně-právní, ale vztahuje se přímo ke kořenům církevnosti. Církevní historie zná situace, kdy se Boží lid postavil jako celek proti chování svých pastýřů, aby si zachoval pravoslavnou zbožnost a neporušenou víru. Takoví pastýři, k nimž se obrátí Kristovo stádce zády, se buď nad sebou zamyslí a změní své způsoby, nebo jsou vyřízení a zůstanou bez díla. Pán Ježíš praví, že ovce znají svého pastýře a následují ho. Jestliže tedy za někým ovce nejdou, pak to znamená, že takoví "pastýři" jsou jim cizí - čili jsou pouhými nájemníky, kteří by chtěli ovce jen stříhat, ale jinak jim na nich nezáleží, nebo jsou to dokonce vlci v beránčí kůži, o nichž je evangeliem prorokováno, že přijdou mezi nás.
Stupeň nevole, kterou shromáždění projevilo zvláště vůči vladykovi Jáchymovi a vladykovi Rastislavovi kvůli tomu, jak se k církvi chovají, byl objektivně zaznamenán v následující události. Jeden z duchovních podal návrh, abychom jako shromáždění obnovili občasnou dřívější praxi poslat pozdrav tohoto shromáždění všem třem ostatním biskupům. Odpovědí byla bouře nesouhlasu (byl to jeden mála momentů, kdy byl na pár chvil při shromáždění hluk). Přesto byla iniciativa tohoto duchovního vzata jako návrh usnesení, o němž se poté, co jej zformuloval, řádně hlasovalo jako o ostatních. Zde je výsledek hlasování o návrhu, aby shromáždění vyslalo pozdrav ostatním třem biskupům: 4 pro, 43 proti, 8 se zdrželo. To není žádná manipulace, ale reakce eparchie na způsob jednání mladých biskupů. Nejde tu rozhodně o rozkol, ale o kritiku osobností těchto vladyků.

K výsledku hlasování je tedy potřeba ihned dodat, že projevy zármutku nad chováním mladých biskupů nebyly ze strany delegátů a celé naší eparchie, kterou shromáždění zastupovalo, výrazem na úkor církevní jednoty. Zdálo se mi, že převládajícím názorem bylo interpretovat jednání těchto biskupů, jímž začali svévolně zasahovat do naší eparchie a přinesli do jejího života krizi, jako jejich osobní selhání a nikoliv jako něco, co nás odděluje od společenství s věřícími celé naší církve. Proto bylo přijato usnesení, jímž my, kteří jsme si dali do pořádku vnitřní věci správy naší eparchie a jsme skrze svého archijereje v jednotě s pravoslavným světem, zveme k jednotě s námi všechny hierarchy, duchovní a věřící naší místní církve.

* * *

Na shromáždění delegáti diskutovali i o těch duchovních, kteří byli pozváni a bez omluvy se nedostavili. To je nejen hrubé porušení pracovních povinností kněze jako zaměstnance eparchie, ale i vážné provinění proti kanonicky i ústavně daným povinnostem duchovních správců farností. Navíc tím zjevně demonstrovali, že se staví do opozice vůči většině eparchie. Vyjadřovalo se k tomu mnoho delegátů, někteří emotivně. Mám zato, že se většinou nejednalo o antipatie k osobám těch duchovních, kteří nepřijeli, ale spíše se delegáti vymezovali stále proti tomu samému necírkevnímu rozkladnému vlivu, který na tyto delegáty zapůsobil, kterému se podrobili a který skrze ně působí proti jednotě eparchie a proti její řádné kanonické správě. Zazněl tam i návrh, který vycházel ze skutečnosti, že církev je místem pokání: navštíví-li tito duchovní řádného eparchiálního biskupa, aby před ním urychleně vyjasnili své kanonické postavení, a projeví-li upřímnou lítost nad svým omylem, tak se obracíme k vladykovi s prosbou, aby vůči nim projevil shovívavost. Nikdo není neomylný, všichni děláme chyby. Je potřeba odpouštět. Projednávání této otázky nebylo uzavřeno žádným usnesením. Řešení patří do kompetence eparchiálního biskupa.

Stále věřím, že se tu najde cesta k usmíření. Jsem si jist, že i knězi, který zde přes půl roku vykonával funkci "správce eparchie", by i přes všechno, co se stalo, vladyka Simeon odpustil (a vrátil mu duchovenskou hodnost), kdyby se tento kněz trošku kál. A tím spíše to platí o ostatních vzdorujících. Nyní je míček na jejich straně (metaforicky řečeno) - zaleží jen na nich, kterým směrem se budou ubírat jejich kroky. Snad alespoň s ohledem na to, co všechno jsme tu spolu v uplynulé spoustě let prožili, přemohou ten klam, který je táhne z církve ven.

* * *

Důležité je, že byly zvoleny nové výkonné orgány eparchie, které budou jednat, jak ústava i církevní tradice požadují, pod předsednictvím eparchiálního biskupa. Čekají je vážné úkoly. Před eparchií se otevírá úplně nová kapitola jejích dějin.

Neméně důležitá byla volba vikárního biskupa - archimandrity Izaiáše. Vladyka Simeon pomocného biskupa nutně potřebuje. Otec Izaiáš se delegátům podrobně představil, vyprávěl o svém životě, i svém působení v pražské eparchii. Po krátké diskusi byl zvolen velkou většinou hlasů. I tato volba je příslibem pro novou budoucnost eparchie.

Kromě toho byla delegátům stručně představena i osobnost jeruzalémského otce česko-řeckého původu Stefana (Kadlece), která delegáty velice zaujala. Hlasování se vzhledem k tomu, že se ještě čeká, až bude přislíbeno kanonické propuštění otce Stefana do naší eparchie, zatím nekonalo.
O uznání kanonické způsobilosti a vysvěcení zvoleného vikárního biskupa byl požádán Konstantinopolský patriarchát z prostého důvodu, že místní synod vedený vl. Rastislavem je ve většině pravoslavného světa považován za nekanonický (viz úřední prohlášení synodu Cařihradského patriarchátu). To, že několik našich duchovních před tím strká hlavu do písku jako pštros, na této skutečnosti nic nemění. A dalším důvodem je nepopiratelná skutečnost, že Konstantinopolský patriarchát je naší mateřskou církví a v případě nejasností či krize je tomosem autokefality povolán účastnit se řešení našich problémů. Zdá se mi, že by to měl chápat kdokoliv, kdo je v naší církvi alespoň 15 let (tj. pamatuje udělení autokefality), nebo má byť jen minimální teologické vzdělání.
Nesmírně povzbuzující byla důstojná a skutečně církevní atmosféra, ve které shromáždění probíhalo. Ukazuje se, že když se v církvi jedná bez intrik a manipulací, čestně a v souladu s ústavou a kánony, pak se tím vytváří prostor pro jednotu, důvěru, shodu. A v takovém prostředí se řízení církevních věcí ujímá Duch Svatý.

Dříve se možná konala taková shromáždění spíše jen z formálních důvodů, ke zvolení nových církevních orgánů. Teď vstupujeme do doby, kdy se na podobných církevních grémiích vede boj za zachování církve a pravoslaví. A o to mocněji se při tom projevuje přítomnost Pána Ježíše Krista uprostřed shromážděné církve.



P.S.
Na oficiální(!) facebookové stránce Pražské eparchie se dnes objevilo jakési svědectví od údajného tajemného účastníka shromáždění pod titulkem POPIS UDÁLOSTÍ Z 15. LISTOPADU 2014. Nevěřím tomu, že tam člověk, který onen pamflet sepsal, opravdu byl. Spíše kdosi posbíral nějaké útržkovité informace, které si poslepoval a upravil podle svého. Je tam spousta faktických nepřesností, resp. výmyslů (či spíše lží). Nemá vůbec smysl na to podrobněji reagovat. Neuvěřitelně nízká lidská úroveň anonymova komentáře, kterou editoři webu marně schovávají za označení "sarkastický", vydává smutné svědectví o úrovni oficiální pražské facebookové stránky, na kterou byl tento příspěvek vložen uživatelem "Pravoslavná církev v českých zemích"...

Což opravdu v těchto kruzích už není člověka, který by znal a snažil se respektovat přikázání Desatera: "Nevydáš křivého svědectví"?












Zobrazit
příspěvek
č. 1023
jednotlivě

Administrátor --- 15. 11. 2014
Zpráva o moravském shromáždění

Konalo se eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie

Krátkou první zprávu o eparchiálním shromáždění v Brně a přijatá usnesení najdete na oficiálním webu naší eparchie.

Tento web je přístupný přes adresu: ob-eparchie.cz nebo přes kratší adresu: eparchie.cz.







Zobrazit
příspěvek
č. 1022
jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2014
Zpráva z oficiálního webu

Reakce olomoucko-brněnského eparchiálního biskupa na zasahování vladyky Jáchyma do vnitřních věcí naší eparchie

Na oficiálním eparchiálním webu eparchie.cz je reakce vladyky Simeona na oběžník vladyky Jáchyma.






Zobrazit
příspěvek
č. 1021
jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2014
Byl vypuštěn pamflet proti eparchiálnímu shromáždění

Komentář k prohlášení vydanému pod hlavičkou eparchiální rady

Včera bylo vydáno nikým nepodepsané údajné prohlášení eparchiální rady. ER však prý vůbec nezasedala. Uvádí se tam, že to bylo schváleno per rollam (tj. oběžníkem, čili někdo někde něco sepsal, někomu to rozeslal a není jasné, jestli s tím vůbec někdo souhlasil). Seznam podepsaných schází, stejně jako uvedení kolik bylo pro a kolik proti atd. To, že není uveden autor, je už v těchto kruzích jaksi samozřejmé. Tady by asi naše vyjádření k tomuto elaborátu mohlo skončit. Protože však bylo něco vypuštěno do vědomí církve, bylo by - i přes jeho nízkou formální i obsahovou úroveň - vhodné vzhledem ke krizi v církvi reagovat podrobněji.

Na úvod krátkého komentáře k prohlášení "eparchiální rady", za kterou mluví kdosi, kdo se vytrvale snaží zmařit konání řádného eparchiálního shromáždění, připomeňme, že hlavní úmysl autora prohlášení není nic nového. Právě svolání eparchiálního shromáždění stará eparchiální rada v čele s Petrem Klokočkou ("správcem eparchie") dlouho urputně blokuje. Všichni si uvědomujeme, že eparchiální shromáždění může ukončit nejednotu eparchie, uklidnit ji a vrátit jí kanonickou jednotu. Kdo si to nepřeje? Jen ten, kdo sám je nekanonický, kdo sjednocení církve odmítá a chce do své vzpoury zatáhnout co nejvíce dalších duší, aby tím ospravedlnil svůj puč.

Tvrzení anonyma, že právě svolané eparchiální shromáždění bude neplatné, je hloupost. Kanonicky ani právně nezáleží na tom, jestli ho připraví ten či onen tým lidí (ostatně program svého jednání si může shromáždění stanovit samo). Autor pamfletu svým tvrzením o neplatnosti shromáždění jen ukazuje svou neznalost naší ústavy. Eparchiální shromáždění je nejvyšší správní orgán eparchie - právě toto shromáždění volí eparchiální radu. Proto nemůže rada vládnout nad shromážděním - blokovat ho svou nečinností apod. Podstatné pro platnost je, že shromáždění svolává oprávněná osoba - eparchiální biskup - a tím je u nás (před státní správou i před pravoslavným světem) jedině arcibiskup Simeon. Důležité je též připomenout, že při svolání shromáždění byla dodržena ústavou požadovaná lhůta a byli pozváni delegáti už dříve nahlášení církevními obcemi. Kromě dvou nebo tří lidí, kteří jsou momentálně biskupem zbaveni svých ústavních práv kvůli důkazům o jejich anticírkevní činnosti (to je pastýřské právo biskupa), bylo všech 74 členů eparchiálního shromáždění řádně pozváno.

Nevidím žádný způsob, jak by se mohlo proběhlé shromáždění stát "jen dalším zdrojem nedorozumění a sváru" (jak hystericky bije na poplach záhadný anonymní dokument). Shromáždění zde ustanoví řádné výkonné eparchiální orgány. Místo současné nelegitimní eparchiální rady, která tu v napojení na rozkládající se nekanonický synod v agónii protahuje svou vládu, ač jejím členům už dávno pradávno vypršel mandát, tu může už třeba od příštího týdne zasedat nová legitimní eparchiální rada, která začne řešit nakupené problémy. Bude k tomu mít mandát od nejvyššího správního orgánu eparchie a bude zasedat pod předsednictvím eparchiálního biskupa, jak to požaduje pravoslavné učení o církvi. Jedině takto přijatá rozhodnutí budou bez pochyb platná.

Domnívám se, že minulá eparchiální rada byla pod všelijakými nemorálními tlaky. Věřím, že její členové nejednali ze zlé vůle (alespoň většina z nich), ale byli ke svému způsobu jednání určitými silami nuceni. Panuje-li v eparchii bezvládí, když je samozvaným synodem perzekuován a vyhnán řádný eparchiální biskup, stanou se členové rady snadnou kořistí všelijakých zájmových frakcí. Znásilněná ER byla jistě následně nucena, aby legalizovala převrat, který zde byl nezákonně proveden. Je jasné, že tentýž tlak, který eparchiální radu ovládal, jí zároveň nedovoloval, aby připravila eparchiální shromáždění, které by zvolilo nové členy ER a staří mohli tento orgán opustit. Proto u nás přes všechny sliby i ústavou stanovené lhůty nebylo shromáždění svoláno. Vždy se našla nějaká záminka, aby bylo odloženo - z jara na podzim, z podzimu na jaro... Jednou bylo moc vedro, pak zase zima. V létě to nejde, protože jsou dovolené, v zimě to nejde, protože jsou Vánoce. Stále není připraveno to či ono, nesehnali jsme kandidáty... A jako v nějakém absurdistánu při tom všem bubnovala demagogická oficiální propaganda, že za všechno může arcibiskup Simeon. Jediný způsob, jak ven z této patové situace, kdy členové ER proti všem našim ústavním principům nechtějí (či spíše mají někým zakázáno) umožnit provedení shromáždění, je svolat shromáždění bez této eparchiální rady. K tomu má eparchiální biskup plné právo. Myslím, že se členové eparchiální rady v skrytu těší, že se dostanou ven z tohoto zmanipulovaného orgánu, a tiše vítají, že bude zvolena nová eparchiální rada, a tím se dostanou z této začarované situace ven.

* * *

V anonymním prohlášení, které zde komentujeme, se podsouvá členům eparchiální rady domněnka, že jejich odchodem z úřadu eparchilní rady vzniknou nenapravitelné škody, resp. že volba nové eparchiální rady se "může stát počátkem trvalého a nenapravitelného rozkolu v naší církvi". Věřím, že většina členů ER nepřeceňuje svůj význam a není přesvědčena o své nenahraditelnosti. Anonymní autor jim i nám vnukává pocit, že jsou cosi jako nějaký "kolektivní biskup" (zřejmě protestantské pojetí církve). Připomínám, že v pravoslaví je biskup středem správy církevního života, nikoliv žádná rada. Že by tu autor prohlášení mezi řádky prozrazoval něco o svých úmyslech - nebude-li moci setrvat na svém postu, tak si raději založí novou církev, a tím zde udělá "nenapravitelný rozkol"?

Dále autor, který se kryje pod pseudonymem "eparchiální rada", pak vyzývá vl. Simeona, aby jednal se synodem. A oč jiného se vladyka tolik snažil? Na jednom takovém jednání jsem byl přítomen. V Bratislavě na jaře. Takže vím, jak obtížné je toto jednání vést, není-li z druhé strany dost dobré vůle. Málokdo má představu o morálním stavu tohoto synodu. Nechci nikoho urazit, ani se dopustit nezdvořilosti vůči biskupovi, ale musím nyní říci určité věci, do nichž se mi vůbec nechtělo. Právě když jde o možnosti jednání, je potřeba se zastat vladyky Simeona, protože naši mladí biskupové (jak se v praxi opakovaně ukazuje) mají potenciál k jednání výrazně omezen. Jinými slovy, je těžké se s nimi dohodnout, stále jednání brzdí egoistickými výčitkami, uraženou ješitností, sebeospravedlňováním a neústupností. A když se po hodinách úmorného jednání podaří nějakou maličkost vyjednat, tak nejsou schopni ani tu dohodnutou drobnost splnit. Chtějí prostě, aby vše bylo po jejich. A následně vás ještě obviní z neústupnosti, arogance, mocichtivosti, nepoctivosti a učiní z vás zdroj všech problémů.

Jak se domluvit s člověkem, který se považuje za metropolitu, když to, co jeden den slíbí, hned druhého dne popře a zachová se přesně opačně, než jak před svědky slíbil? Nemohu zde prozrazovat detaily toho jarního bratislavského jednání, ale jako výstupní "tiskovou zprávu" mohu shrnout výsledek jednání takto: "Vladykové Simeon a Rastislav se v Bratislavě po vzájemném vyjasnění názorů domluvili na oboustranném slibu, že na sebe nebudou útočit, budou se pravidelně setkávat a často komunikovat a všechny kroky budou spolu předem konzultovat. Neučiní nic, co by dále zkomplikovalo cestu ke smíru. Tento slib si na závěr před svědky potvrdili." To byl dosti slibný začátek na cestě k usmíření. Druhý den zasedal synod a na něm vladyka Rastislav podepsal usnesení o sesazení Simeona z funkce eparchiálního biskupa. Věrolomnost či zrada? Ať si to každý nazve, jak sám myslí. Není důležité, jak to pojmenujeme, ale řekněte sami: jak s takovou osobou, která se usadila na vrcholku zdejší hierarchie, jednat?

Ve svém posledním listu (7.11.2014) opakuje vl. Rastislav zoufale ohranou tezi o tom, že se ministerstvo kultury zachovalo nestandardně a nekorektně a že zasáhlo do vnitřních věcí církve (když nezapsalo do rejstříku Jáchyma pro pražskou eparchii a později po prošetření situace zapsalo pro naši eparchii zpět vladyku Simeona). Ten samý nesmysl vytrvale šířil i Petr Klokočka a další. Je velice obtížné domlouvat se s těmi, kteří nejsou schopni pochopit, že v roce 2002 byl přijat nový zákon o církvích, a kvůli tomu se ministerstvo kultury jedná se všemi církvemi dnes jinak, než v roce 2000. Tito lidé bědují, že jinak se zachovalo ministerstvo v roce 2000 (když zapsalo vl. Simeona), a jinak se chová dnes (když nezapsalo Jáchyma), a prohlašují to za zmanipulování pana ministra a za vměšování státu do vnitřních záležitostí církve. Podávají žaloby na ministerstvo, stěžují si, kde se jen dá atd. Dělají církvi nebetyčnou ostudu, protože o tom píší i sdělovací prostředky. Vl. Simeon je připraven jednat se všemi, ale protistrana musí projevit jistou morální, lidskou i rozumovou úroveň, aby se s nimi mohl na něčem domluvit.

* * *

Eparchiální rada (či někdo vystupující pod její hlavičkou) dále nastiňuje podivuhodné teze o synodálním principu, jemuž je prý věrná. Hlavním principem života a správy církve je ale princip episkopální - v duchu výroku sv. Ignatia Theofora: "Kde je biskup, tam je církev." Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vážně tvrdil: "Kde je synod, tam je církev." Existuje teologická teze, že církev je episkopocentrická. Eparchiální rada podle ústavy má v čele eparchiálního biskupa (nikoliv synod). Synod nemá právo zasahovat do vnitřních věcí eparchie (jen když je eparchiální biskup pravomocně odsouzen nebo zemře apod.). Eparchiálnímu archijereji měli členové rady zachovávat věrnost. (Zvláště ti, které vl. Simeon světil, a kteří mu skládali slib poslušnosti. Osobně si myslím, že kdo nedokázal vzdorovat tlaku vyvíjeném na radu, aby se postavila proti Simeonovi, měl najít odvahu odstoupit. Ale nechci nikoho z členů ER soudit.)

Pak se tam hovoří o údajné perzekuci osob, které "byly poslušné synodálnímu principu pravoslaví". Od nás všech se očekává, že budeme znát episkopální princip, protože každý jsme byl vysvěcen eparchiálním biskupem a nikoliv synodem. Co se persekuce týče, ty byly zahájeny s "požehnáním" synodu v pražské eparchii, pokračoval tam v nich vladyka Jáchym. Pak přešly na Moravu. První tu byl perzekuován vladyka Simeon, který byl vyháněn ze své eparchie (Petr Klokočka dokonce podal na svého archijereje žalobu za údajný trestný čin), posléze byla zrušena krásně prosperující třetí ostravská obec, která zůstávala věrná episkopálnímu principu církve, pak přišla na řadu matka Alexije. Máme dost indicií k tomu, abychom mohli být přesvědčeni, že teď na podzim chystal Petr Klokočka (na výzvu eparchiální rady!, jak můžeme číst v zářiovém usnesení, které bylo původně utajeno) rozjet na Moravě perzekuce (tj. vyhazovy) ve velkém. Církev měla být "očištěna" od všech, kteří byli věrni episkopálnímu církevnímu principu. Byly už zaslány různé doporučené dopisy s pohrůžkami pracovně-právních konsekvencí a "velká moravská čistka" měla začít. (Kdyby tak věděli někteří z těch, kteří tu podporovali převrat, že podle důvěrných informací z první ruky by i na ně brzy došla řada. Tak to ostatně u pučů a revolucí bývá, ne?) Seznam osob perzekuovaných se souhlasem synodu a jeho zástupců je k dispozici na Soli země.

Ti, kteří tak rádi hovoří za eparchiální radu, v čele bývalým tzv. "správcem eparchie" mají často plná ústa slov o "duchu Kristovy lásky", o "pokoře", o "vzájemném odpuštění a smíření", ale přes všechny své sliby o míru jdou po krku všem, kteří zde nepodporují puč. To lze jen těžko schovat za teologické blábolení o "synodálních principech".

Prohlášením se táhne jako červená nit jakýsi rozpor. Na jedné straně tam autoři začínají opatrně pomalu velebit vladyku Simeona (např. jeho moudrost), na druhé straně námi komentované prohlášení údajné eparchiální rady vybízí eparchii k neposlušnosti arcibiskupu Simeonovi a k ignorování svolaného shromáždění. Takový dvojaký postoj těžko může něco dobrého přinést. Myslím si, že spíše jde tomu, kdo tu mluví za eparchiální radu, o prodlužování chaosu v církvi a o zmaření cesty k míru a jednotě. Zřejmě tato skupinka chová naděje, že se jí podaří udržovat bezvládí a dále vládnout.

Nakonec varuje dokument před neústupností. Vladyka Simeon prokazoval a prokazuje vůli a ochotu nastoupit cestu ke smíru (za předpokladu, že je protistrana vůbec schopna na něčem se domluvit). Jenže proti pokusu o převrat v církvi a o rozbití církevní jednoty musí každý odpovědný biskup postupovat s neústupností. K tomu je přece od Boha ustanoven jako strážce těchto hodnot. Pastýř nemůže vyjednávat s vlky. Nicméně pokání má moc vlka změnit na ovečku. Závisí jen na osobním rozhodnutí, kým budu a jestli budu patřit ke stádci oveček, nebo tu chci řádit ve smečce dravců.

Jsem na sto procent přesvědčen, že vladyka Simeon je připraven každému, kdo pochybil, odpustit, když přinese pokání. Nemusejí zde být žádní vítězové a žádní poražení. Všichni jsou zváni, aby se zapojili do obnovy života eparchie.

ES je svoláno a bude se v sobotu konat. Věřím celým srdcem, že přinese naší eparchii ztracenou jednotu, uklidnění a urovnání vnitřních poměrů.










Zobrazit
příspěvek
č. 1020
jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2014 (23. 11. 2014)
Češi v pravoslavné církvi ve světě

Navazujeme na seriál věnovaný českým mnichům žijícím v zahraničí

Archimandrita Stefan při službě v jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu. (Kliknutím si obrázek můžete zvětšit.)
Tentokrát přinášíme medailónek věnovaný otci Stefanovi, mnichu s českými kořeny, který slouží v Bratrstvu Svatého Hrobu ve svaté pravoslavné Jeruzalémské církvi. Archimandrita Stefan (Kadlec) má českého otce; jeho maminka je Řekyně, neteř zesnulého jeruzalémského patriarchy Diodora. Archimandrita Stefan se narodil v České republice, udržuje si vztah k naší vlasti a modlí se za nás na místě, které je tak drahé srdci každého pravoslavného křesťana.

V jeruzalémském Bratrstvu Svatého Hrobu slouží otec Stefan už 24 let. Je to vzdělaný pravoslavný teolog a znalec řady jazyků - hovoří česky, řecky, anglicky, hebrejsky, arabsky a rusky.

Je pro nás velkou radostí, že lidé s kořeny v naší vlasti žijí na nejposvátnějším místě světa, jež je titulováno jako „matka všech církví“.

Jak zpíváme o Jeruzalému v našich bohoslužebných hymnech:
„Raduj se, matko Církve, Boží příbytku...“






(Další fotografie: 0111, 0064, 0017, 0083)

(Rodina archim. Stefana vyjádřila souhlas pouze s publikováním textu,
ale požádala, aby byly staženy původně přiložené fotografie.
Samozřejmě toto přání respektujeme.)








Zobrazit
příspěvek
č. 1019
jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2014 (12. 11. 2014)
Blog: krize v církvi

Weblog, který se zabývá mapováním příčin naší církevní krize

Zvláštní pozornost věnuje jeho autor otázkám církevně-právním a kanonickým rozborům či náhledům na naši církevní realitu. Jiné příspěvky jsou osobními poznámkami k církevním událostem. Komentáře se většinou věnovaly situaci v Pražské eparchii.

krizevcirkvi.wordpress.com






Zobrazit
příspěvek
č. 1018
jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2014
Co nám brání vyslyšet výzvu vl. Simeona?

Stále platná nabídka ke smíření

Ze strany vladyky Simeona byla celý rok slyšet jasná nabídka řešení a cesta ke smíření, která nikoho nevyhazuje ani nelikviduje. Ta opakovaná nabídka zní: "Vraťme se před 9. prosinec 2013 a začněme odtud znovu a jinak." (Od schůze synodu 9. 12. 2013 se odvíjí současný rozkol.) To je stále znovu a znovu nabízená ruka ke smíření. Jenže od druhé strany sporu zní jen omílání stále stejné mantry: "My jsme ti jediní praví. Nevadí, že nás svět neuznává, hlavně že nás uznává Moskva. Vladyku Simeona jsme sesadili. Kdo to neuznává a není v jednotě s naším synodem, nemá v naší církvi co pohledávat." Zní to tu stále dokola jako vrzající tibetský mlýnek. Tahle pekelná mantra spolu s "neomylností" a svatouškovstvím těch, kteří ji kolovrátkovitě opakují, rozemílá naši církev na padrť. Působí dojmem, jako by jim nevadilo, že tu nezbude kámen na kameni, hlavně když oni zvítězí.

To, co vidím dnes provádět s naší církví, mi připomíná výrok Písma o pastýřích, kteří pasou jen sami sebe. K pláči na tom je především, že se tu ničí práce celých generací, které tuto církev budovaly. Ano, spor v církvi má částečně generační charakter. Naše nedávno nastoupivší generace pastýřů, kteří toho ještě moc neudělali (a kvůli krátkému času strávenému v církevních službách k tomu ani neměli možnost), teologickým vzděláním nevynikají a výsledky jejich dosavadního církevního působení nejsou vždy zrovna oslnivé, bez zvláštních ohledů boří, co zde předchozí generace zanechaly. Odpovědnost za církev a za odkaz předchůdců totiž přichází s léty. Stráví-li biskup či kněz budováním církve už větší část svého života, cítí pak k tomu, co se podařilo zbudovat, určitou odpovědnost. Uvědomuje si totiž cenu, kterou to má. To je z psychologického hlediska pochopitelné. Stejně tak je srozumitelné, že ten, kdo za sebou nemá dlouhou práci na společném díle, vidí na něm jen vady, chyby, problémy - chtěl by vše měnit, napravit; necítí přílišnou odpovědnost za to, co přebírá od předchozích generací, nebrání se myšlence, že by se mělo spousta vybudovaného zbořit a zařídit jinak. Mladý člověk nejen, že si neuvědomuje námahu, kterou bylo potřeba vynaložit, ale hlavně není schopen spatřit tu křehkost toho, co tu už je. Je vášnivě zaujat svými výhradami a vizemi, a proto bývá slepý vůči tomu, co se tu už podařilo a co funguje, nevidí, že toho není zase tak málo a že je vhodné to ocenit a střežit.

A především, mladý (věkem či služebně) pastýř obvykle neví, jak mimořádně vzácný je církevní konsensus a jak těžké je dosáhnout jej. Mladý člověk si myslí, že církev lze řídit rozkazy a sankcemi a že shodu či podřízenost si lze snadno vynutit (to platí možná v Rusku, ale určitě ne u nás, protože je-li Čech k něčemu nucen, reaguje pokrytectvím a posměchem). Starší člověk si je dobře vědom, že dosažení a udržení alespoň rámcové jednomyslnosti u nás bývá spíše dílem zázraku. Neztrácejme ze zřetele, že teprve když se církevní společenství dosáhne nějaké jednomyslnosti, začne žít opravdu jako církev. (Proto jsou tu kánony, aby zde byla platforma k dosahovaní takové jednomyslnosti a shody.)

Pokud se rychle nedostaneme do stavu, v němž je možná celocírkevní shoda, pak se naše církev brzy prostě rozloží. Jednota církve se nedá zajistit persekucemi a vyhazovy, protože tvůrčí církevní atmosféra je založena na důvěře. Naše církev se dnes dostává na cestu stát se imigrantskou záležitostí pro lidi z východu, nepřitažlivým cizorodým ghetem, místem pro kontakty mafie, pro byznys a pro pěstování východního folklóru. Někteří sympatizanti Rastislavova synodu už dávají najevo, že by jim taková perspektiva v principu nevadila. Jenže tím popřeme cyrilometodějské dílo pravoslavné misie mezi Čechy a Moravany.

* * *

Místo únavného opakovaného usvědčování falešných tvrzení ve stylu: "jen ten, kdo je v jednotě s Rastislavovým synodem, je v církvi," se zkusím dovolat zdravého rozumu. Tak tedy zkusme na naši věc pohlédnout alespoň z hlediska prosté církevní morálky.

Každý biskup i synod biskupů může být buď pravý nebo např. samozvaný. Je pochopitelné, že i samozvaný synod bude o sobě hlásat, že je nade vší pochybnost synodem pravým. Žijeme v době občanských svobod, a tak o sobě může kdokoliv prohlašovat cokoliv. Otázkou je, jestli může své tvrzení dokázat. Myslím, že už dlouho čekáme na to, až členové Rostislavova synodu a jejich servisní církevní personál přestanou prosazovat své nároky jen barbarskou silou, zastrašováním či persekucemi, ale civilizovaně a kultivovaně začnou klást na stůl důkazy na podporu své legitimity a vlastně i legálnosti. Řekl bych, že důkazní břemeno je na jejich straně, a tak by se měli činit. Už čekáme skoro rok. (A stále nic.)

Korunním důkazem, který potřebuje každý biskup, aby jeho postavení v církvi bylo mimo jakoukoliv pochybnost, je jeho uznávání celou světovou Církví - či alespoň masivní většinou pravoslavné církve. Nedostává-li se mu této pečeti církevnosti, pak se nad ním vznáší oprávněné pochybnosti, zda to není samozvanec. Každý rozumný člověk - nezfanatizovaný pravoslavný křesťan - by měl uznávat právo kohokoliv pochybovat o takovém biskupovi. Potlačují-li biskupové, jejichž uznání je nejednoznačné či dokonce minoritní, toto právo, jak to vidíme provádět u nás, pak tím sami jen potvrzují oprávněnost těchto pochyb.

Kněží a věřící jsou žijící, cítící a přemýšlející bytosti, jsou to osoby obdařené pečetí Ducha Svatého, na to by neměli biskupové zapomínat. Máme přece od Boha, když už nám dal rozum, plné právo klást otázky. Ptát se, jestli naši biskupové plní tu hlavní úlohu, kterou mají podle pravoslavné eklesiologie: napojovat nás na plnost světové církve, na katolicitu Církve Kristovy, kterou vyznáváme v Niceo-cařihradském vyznání pravoslavné víry. Vždyť od toho se odvíjí nejen administrativní a morální uznání naší církve za pravoslavnou, ale i platnost udělovaných kněžských svěcení, blahodatnost a opravdovost všech svatých Tajin konaných pod těmito biskupy.

Kanoničnost biskupů a synodu je klíčovým faktorem pro církevní jednotu. Jedině kanonický biskup může kolem sebe shromažďovat všechny a sjednocovat církev. Nekanonický biskup bude církev vždy jen rozdělovat a místo všeobecného církevního společenství bude kolem sebe jen vytvářet frakci svých stoupenců.

Proto si dovolím přijít s domněnkou, že s tak chatrným uznáním, jehož se mladým biskupům ve světě dostalo, by měli přijmout ruku, kterou jim arcibiskup Simeon tak vytrvale nabízí ke smíru. Získají tím daleko více než on, protože jednota s ním je pro ně cestou ke zbavení se cejchu nekanoničnosti.

* * *

Tím jsme se dobrali k odpovědi na otázku, jak se dostat z bažiny, do níž se propadáme? Návratem na pevnou půdu kanonického stavu, na kterém se můžeme všichni sejít, dosáhnout shody a obnovit jednomyslnost v základních církevních věcech. Nikdo nemusí prohrát, nikdo nezvítězí. Žádné řešení, které nebude plně kanonické, nemůže získat všeobecnou podporu a nepovede ke smíření a sjednocení. Nejrychlejší a nejméně bolestné by bylo, kdybychom nápravu učinili sami, uvnitř naší církve, vlastními silami - tj. vlastní dobrou vůlí. Jinak to za nás učiní mezinárodní celopravoslavné soudy a kanonické zásahy z vnějšku, a to bude bolet - nás všechny. A jak dlouho se svět ještě bude dívat na to, v jakém jsme rozkladu? Kolik času nám asi ještě zbývá na to, abychom si vyřešili svůj "malý problém" sami?

Chceme-li volit tu bezbolestnou cestu, pak nejspíš jediný způsob jak to realizovat je vyslyšet návrh vladyky Simeona ke všeobecnému návratu k okamžiku před rozdělením. Na tomto základě je při troše pokory možné smíření. Se současnými zkušenostmi a dnes už známými novými biskupskými kandidáty bychom dokázali odvíjet od okamžiku, k němuž bychom se vrátili, úplně jinou cestu, po níž by se další vývoj mohl ubírat.

Zajímavý komentář se objevil pod článkem Petra Klokočky na facebookové stránce pražské eparchie. P. Klokočka tam rozvíjí svou podivnou eklesiologii a zaštiťuje ji světskými právnickými tezemi. Článkem se mezi řádky vine brumlání shora uvedené mantry. Snad to není vůči němu příliš nezdvořilé, když zde poznamenám, že větší míru duchovní moudrosti, úcty k Církvi a církevního myšlení projevil v reakci na článek nějaký obyčejný laik v několika řádcích, které kompletně cituji:

„Nejsem ani právník, ani znalec kanonického práva, ale můj selský rozum mi říká, že jsou jen dvě možnosti, jak současná krize v naší církvi dopadne. Buď se obě strany přestanou vzájemně obviňovat, pokoří se a natáhnou ruku k smíru. V opačném případě dojde k rozštěpení na dvě pravoslavné církve. A já se ptám: Co je důležitější, vaše pravda, nebo chvála našeho Pána Ježíše Krista? To vážně chcete pravoslavnou církev zničit??? To co doposud děláte k tomu jednoznačně vede. Nechápete že tahle válka nebude mít žádné vítěze??? Přestaňte se už KONEČNĚ VZÁJEMNĚ OBVIŇOVAT A ZAČNĚTE JEDNAT O VZÁJEMNÉM USMÍŘENÍ!!!!“

Co kdybychom tuto výzvu věřícího lidu vyslyšeli?












Zobrazit
příspěvek
č. 1017
jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2014 (10. 11. 2014)
Na Moravě bude eparchiální shromáždění

Otevřela se cesta k řešení církevní krize

Nikdy jsem netušil, že se dožiji tak smutného stavu církve, v jakém se ocitla dnes. S hrůzou sleduji, kam se život naší církve propadl. Ani dříve tu mnohé nebylo zdaleka ideální a ledacos bylo předmětem naší kritiky, avšak v takovém marasmu život naší církve zřejmě ještě nikdy nebyl. Proto se domnívám, že už dost dlouho zde dominoval hlas a vůle sice minoritní, ale o to hlasitější frakce, v jejímž myšlení došlo k vyprázdnění teologického učení, ale především k nepochopitelnému morálnímu rozkladu a úpadku na rovině obecně lidské. Víru a kajícnost těchto lidí nechci raději hodnotit. Podle ovoce je poznáte. Plody této frakce máme stále před očima: církevní život byl malou skupinkou "pastýřů" přiveden do stavu, kdy triumfují nejhorší lidské vlastnosti.

A při tom by k začátku nápravy stačilo tak málo - aby odstoupili biskupové, kterým se nepodařilo dosáhnout uznání od většiny světových autokefálních církví. Něco takového totiž máme jako církev právo od takových biskupů očekávat a žádat. Vždyť přece potřebujeme být v plné jednotě se světovou Církví. Pokud to nedokázali biskupové zajistit, měli by uvolnit své stolce či pochybně nabyté úřady.

Je všeobecně známé, že funkce členů Rostislavova synodu ani jejich konání nejsou schvalovány a uznávány drtivou převahou představitelů pravoslavného světa. Vždy jsem si myslel, že biskup, který má pravoslavnou víru a morálku a má církev rád, na takovou situaci v klidu odpoví svou abdikací, protože si dobře uvědomuje, že v takové pozici nemůže kanonický archijerej vykonávat ani samotné principy své služby v církvi - tj. spojovat své duchovenstvo a církevní stádce se světovou pravoslavnou katolickou Církví.

Biskup (jako soukromá osoba) je v poměrně komfortní pozici. Nemá rodinu, nikoho neživí, je mnich (takže lze předpokládat, že by se nejlépe cítil někde v monastýrské kelii). Není závislý na ničem ze světa a nic ze světa není závislé na něm. (Skutečnost, že jsou biskupové voleni pouze z řad mnišstva, má svůj důvod.) Když se jeho pozice v církvi stane problematickou, může klidně abdikovat, a ještě mu za to všichni zatleskají, a požívá i nadále veškeré úcty.

Jistě nejsem ani zdaleka sám, kdo je přesvědčen, že nás členové Rastislavova synodu za tu dobu dostatečně přesvědčili, že církev od nich už nic dobrého čekat nemůže. Pokud by něco církvi prospěšného učinit dokázali, jistě už by to udělali. Také je možné, že jim to není shůry dáno. Možná za tím vším neštěstím není jejich zlá vůle, ale obyčejná neschopnost, nedostatek intelektuální, málo životní i církevní zkušenosti, pastýřské moudrosti a hlavně lidské zralosti i morální úrovně. Za to člověk obvykle nemůže. Stejně jako za to, že zatím ještě nedospěl k hlubšímu duchovnímu poznání a pokoře. Co však je nutné vyžadovat po každém biskupovi, je dodržovaní toho pravidla, kterým se v souladu se svou přísahou řídí lékaři: "Nemůžeš-li pomoci, alespoň neškoď." A o to bych rád na kolenou poprosil Rastislavův synod: "Prosím, přestaňte nám škodit."

A tím se dostávám k tomu, co se dnes objevilo na některých církevních webech - prohlášení vladyky Rastislava.

Nechápu, proč vladyka Rastislav, jehož uznává za metropolitu jen Moskva a pak už pouze dvě nebo tři na ni napojené místní církve, prohlašuje za neplatné vše, co činí vladyka Simeon, za nímž však stojí drtivá většina pravoslavného světa. Rastislav tím vlastně tvrdí asi toto: Jen já a patriarcha Kyrill jsme ti praví, většina autokefálních světových církví jsou rozkolníky. Nebo ještě jinak: Naše místní církev si dobře vystačí jen s Moskvou, zbytek pravoslavného světa nám může být ukradený.

Proč najednou spustil zmíněný synod takový hluk?

Jako zázrakem totiž Bůh otevřel cestu z bludného kruhu, v němž se pod vedením Rastislavova synodu motá naše církev už rok a půl. Naskytla se možnost svolat řádné eparchiální shromáždění, na které máme dle ústavy právo, ale které nám bylo tak dlouho záludně odpíráno (a to právě těmi, kteří se nejvíce ohánějí ústavou). Každý se tam může vyjádřit. Všichni členové eparchiálního shromáždění, kteří mají dobrou vůli, mohou přijet a napomáhat vyřešení stavu církve. Co více jsme si celou tu dobu mohli přát?

Teď, když už se rýsuje možnost uklidnění situace a konsolidace (alespoň pro moravskou eparchii), pospíchá biskup Rastislav (se svým synodem?) prohlásit chystané eparchiální shromáždění za nekanonické. Právě ti biskupové, kteří to tady všechno rozvrtali, poštvali jedny proti druhým, zničili práci celých generací, teď nechtějí dovolit, aby se nalezla cesta z krize ven. Co tím sledují? Co si vlastně přejí a komu slouží? Proč mají takovou hrůzu z toho, že by se na Moravě daly věci do pořádku? Proč chtějí v eparchii udržovat uměle vytvořené bezvládí a nekanonicky ji nechávat otevřenou zásahům zvenku?

Vl. Simeon chce na shromáždění nabídnout eparchii novou perspektivu. Nejen nechat zvolit nové a řádné orgány k jejímu platnému ústavnímu fungování, ale systematicky začít řešit otázku ne jednoho, ale více vikárních biskupů, nad nimiž si hodlá ponechat jen vrchní dohled, ale jinak jim odevzdá rozsáhlé pravomoci a svěří široké pole možností k jejich práci. Tím by se život eparchie dostal na kvalitativně úplně novou úroveň. Eparchiální duchovenstvo i laikové budou mít možnost se s nimi v průběhu jejich působení seznámit, a ten, který si získá nejvíce obliby, později skrze řádnou volbu převezme úřad eparchiálního biskupa.

To jsou nyní naprosto reálné výhledy pro naši moravskou eparchii. Jenže jsou tu určité síly, které si smíření, jednotu a kanonicitu příliš nepřejí, ale nejspíš mají své plány jak si mezi sebou rozdělit církev, nad níž ukořistily moc. Záleží jen na nás, jestli jim dovolíme, aby nám zahradily cestu k vyřešení krize na Moravě.

Lidé, kteří tuto církev milují, něco pro ni za minulá desetiletí udělali a pracovali ve svém volnu k jejímu růstu, jsou po celé ty trýznivé měsíce naplněni nevýslovným žalem. Už jen pro tento žal, kterým bez skrupulí naplnili tolikeré lidské srdce, by měli nezodpovědní pastýři odstoupit.


P.S.

Oficiální stránky olomoucko-brněnské eparchie jsou zde: www.ob-eparchie.cz nebo jednoduše: eparchie.cz
Tam je pozvánka na eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie.


Pojem "oficiální" už dnes mnoho neznamená - používá jej totiž kde kdo. Proto dodávám, že zde výše uvedené webové stránky mají požehnání arcibiskupa Simeona, který je kanonicky uznáván naprostou většinou světových pravoslavných církví. Pak jsou tu ještě i jakési jiné "oficiální" stránky připravené frakcí, která odvozuje svou "oficiálnost" od Rastislavova synodu, který je ve světě většinou považován za nekanonický. Ať si každý sám posoudí, které stránky jsou oficiálním hlasem skutečné pravoslavné eparchie.











Zobrazit
příspěvek
č. 1016
jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2014
Z blogu Andreje Kurájeva

Na okraj kanonizace Jana Pavla II.

Není žádným tajemstvím, že kanonizace této osoby, s níž mají pravoslavní žijící na některých místech velice nejednoznačné zkušenosti, vzbuzuje v pravoslavném světě určité rozpaky. Na jedné straně je toto svatořečení samozřejmě interní záležitostí římské církve, na straně druhé má i svůj obecný společenský rozměr, který se dotýká i cítění pravoslavných křesťanů. Už jsem se zde v minulosti nejednou dotýkal některých - z našeho pohledu - problematických rysů působení tohoto pontifika. Tentokrát však použiji materiál z blogu známého pravoslavného ruského teologa (spíše liberálního smýšlení), diákona prof. Andreje Kurájeva, který si všímá událostí provázející kanonizaci a je zřejmé, že jim přikládá charakter znamení.

Kanonizace Jana Pavla II. byla 27. dubna. Tři dny před tím se však stala jedna tragická událost. Na severu Itálie v oblasti Brescia se zřítil obří krucifix, který byl zbudován na počest Jana Pavla II. Při tomto neštěstí zahynul mladý muž, na něhož se kříž se sochou Ukřižovaného zřítil. (O zkáze velice modernistického pojetí kříže s Kristem psala i naše média, viz např. zde.)

Třicetimetrový monument byl zbudován na počest návštěvy pontifika v městě Brescia v září 1998. Měl tvar ohnutého dřevěného kříže, na jeho vrcholu byla 600-kilogramová socha Ukřižovaného.

Zabitý mladík byl 21-letý Ital Marco Gusmini, který v momentě zřícení kolosu seděl na lavičce a rozmlouval s farním knězem. Protože byl invalida, nemohl se před padajícím křížem zachránit útěkem.

Nábožensky uvažující člověk nemůže tuto událost ignorovat jako náhodu. Pobídkou ke svatořečení bývá zázračné uzdravování lidí, ale zde se stal pravý opak. Souhlasí Bůh opravdu s touto kanonizací? Nebo nad tím nikdo nechce přemýšlet? Tři dny před kanonizací už průběh naplánovaných událostí zřejmě nešlo zastavit. Někteří říkají, že si papež pozval Marca k sobě...

A ještě něco. Zabitý mladík bydlel v ulici Papeže Jana XXIII. (via Papa Giovanni XXIII), který byl kanonizován spolu s Janem Pavlem II. Prý je to "tragická shoda".

(Zdroj)

Nakonec diákon Andrej Kurájev srovnává výše vzpomenuté okolností s tím, co katolická církev uvádí jako zázrak, na němž je kanonizace založena:

"Zázrakem, nutným pro kanonizaci, se stalo - vědecky nevysvětlitelné - uzdravení Floribet Mory Dias. 51-letá žena ... matka 4 dětí byla náhle odvezena do nemocnice bez naděje na uzdravení - lékaři jí dávali jen asi měsíc života. 8. 4. 2011 vzývala v nemocničním pokoji přímluvy Jana Pavla II., jehož blahořečení se vysílalo v televizi. Poté ve spánku uslyšela hlas: "Vzchop se a neboj se!" Když se probudila tak na potvrzení této pomoci shůry její pohled ihned padnul na obálku časopisu, který byl poblíž - byl tam zobrazen Jan Pavel II. s rozpjatýma rukama v žehnajícím gestu. Žena odpověděla: "Ano, Pane," a od té chvíle se její nemoc zastavila, skončily bolesti a všechen strach."

Blog Andreje Kurájeva
(Diákon a profesor Andrej Kurájev je
jeden z nejznámějších teologů Ruské pravoslavné církve
a duchovní populární po celém Rusku)














Zobrazit
příspěvek
č. 1015
jednotlivě

Administrátor --- 21. 6. 2014 (23. 6. 2014)
Sestoupení Svatého Ducha a svátek Trojice

Padesátnice a Církev

Tento svátek je narozeninami Církve, protože právě sestoupením Svatého Ducha se zrodila. Podobně jako narození člověka se děje tak, že se duše spojí s tělem, i narození Církve se stalo tím, že Duch sestoupil na lidi shromážděné vírou v Pána Ježíše. Takže poté Svatý Duch přebývá v Církvi, podobně jako lidská duše v lidském těle. Vzniká tím Církev a projevuje se v takové plnosti a síle, jakou jen tento svět umožňuje, jakou je jen člověk schopen ve svém současném stavu schopen unést.

Pro Církev bylo stvořeno vše, celý vesmír byl pro ni učiněn. Bůh tvořil z lásky a pro lásku. Východiskem mu byla jeho láska a cílem byla zase láska. Tvořil svobodná stvoření, z lásky jim dal život, aby každé rozumné stvoření mohlo Boha poznat a zamilovat si jej. Proto je cílem veškerého stvoření stát se Boží nevěstou, která Boha miluje jako svého nejvytouženějšího ženicha. Bůh tedy měl na mysli Církev, svou nevěstu, když učinil všechno stvoření. Všechna zbožnost, která v průběhu věků předcházela svatodušní události, byla předobrazem Církve, pokud to byla pravá zbožnost vzývající skutečného Stvořitele a přivádějící člověka k poslušnosti a milování Boha. V tomto smyslu můžeme hovořit o předpotopní Církvi či o starozákonní Církvi, která měla své centrum v Jerusalemě. To vše ale pouze připravovalo příchod pravé Církve, kde se může dít láska, společenství a spojení s Bohem už v plnosti - do té míry, jak to základní parametry tohoto světa a našeho poškozeného lidství dovolují, ba ještě dál, když svatí působením Svatého Ducha překročí hranice naší pozemské omezenosti a žijí již za svého pozemského přebývání způsobem života Božího Království.

Ani tato pozemská Církev ale není konečným cílem Božích záměrů s člověkem, a je ještě předchůdkyní toho, co Bůh zamýšlí učinit. Budoucí Církev nebude, myslím, dalším stupněm vývoje, nebude se lišit od naší Církve tak, jako se odlišovala starozákonní Církev od novozákonní. Budoucí Církev je už obsažena v té současné, ale je skryta pod naší nedokonalostí a neschopností či neochotou uskutečnit to, co patří ke způsobu existence Božího Království. Naše Církev je léčebnicí, kde léčí Duch Svatý svou blahodatí a lékem jsou plody díla spásy, které vykonal Pán Ježíš. Pozemští členové Církve jsou ještě podrobeni bolesti, nemoci, zápasu s hříchem a mohou dokonce i odpadnout či dokonce mohou být celou tu dobu v Církvi jen zdánlivě. V budoucí Církvi, což bude naše Církev, ale po proměně světa a lidí, už nebude žádná bolest ani nemoc, a co je hlavní - stav jejích obyvatel už vylučuje možnost pádu. Podobně jako současní andělé jsou po zkoušce, kterou svým pokušením kdysi vyvolal satan, navěky upevněni ve stavu, z něhož již nelze padnout, tak i obyvatelé nebeské Církve, horního Jerusalema (ať už ti současní, tj. svatí, nebo budoucí) již nepodléhají moci, která na porušeného člověka působí skrze stav současného světa a skrze nemocné lidství, a jsou tím pádem odděleni od působení pokušení.

Církev je zbudována jako obraz Svaté Boží Trojice. Je to společenství v lásce. V praxi k tomu někdy máme astronomicky daleko, ale to nic nemění na tom, že toto společenství lásky, v němž mnohé osoby vstupují do bytostné jednoty, je cílem a charakteristickým rysem, který Církvi Bůh udělil. Je na každém jednotlivci, aby to ve svém srdci a svými skutky uskutečňoval, a tím sám rozhodoval o tom, zda v Církvi opravdu je, či zda jeho účast na Církvi je pouhým zdáním.

Kristus byl Bůh i člověk, a proto Jeho Tělo, kterým je Církev, je boholidským organismem. Je to místo setkání Boha s lidmi, a nejen to! Děje se zde spojení Boha s lidmi, zbožštění člověka. Vyzařováním energie Ducha Svatého se proměňuje a léčí naše nemocné lidství, tak jako se proměnilo lidství Kristovo při jeho vzkříšení. Je to proměna dočasného na nesmrtelné, neboť (podle apoštola) hynoucí a porušené nemůže mít účast na nehynoucnosti a věčném životě.

Člověk je bytost tělesná i duchovní, proto Církev musí být pozemská i nebeská. Sestupuje na zemi, kvůli lidské tělesnosti, aby ji mohli rozpoznat a vstoupit do ní lidé, jejichž uvažování je do značné míry tělesné a pozemské. Tito lidé jsou v Církvi jejím duchovním působením pozvolna proměňováni, aby mysleli čím dále tím více duchovně a méně pozemsky, a tím je Církev pozvedá ze země a vynáší k nebeskému duchovnímu životu. Hříšná pozemskost a raněná tělesnost nejsou zničeny, ale léčeny a proměňovány. Církev neničí žádnou část Božího stvoření, ale všeho se ujímá, léčí a uzdravuje tak, aby tělesné sloužilo duchovnímu a zemské se produchovňovalo.

A to vše začíná sestoupením Svatého Ducha na apoštoly v den padesátý, kdy se rodí Církev, v níž jsou všichni léčeni k tomu, aby už nemilovali hřích, ale zamilovali si Boha a jeho přikázání, a tím se zasnoubili Kristu a příštímu životu v nebeské Církvi. Do Církve přicházíme, abychom se zde na zemi stali součástí Nevěsty Kristovy, která vystupuje na nebe k věčné radosti s Ním.

* * *

Po tomto nezbytném úvodu se dobíráme k jasnému chápání stručné teze: "Duch Svatý nás každého rodí pro pravý duchovní život." Každé dílo musí mít ke svému zdaru svůj předem stanovený jasný cíl. Duch Svatý nám ukazuje a dává okoušet, co je smyslem našeho duchovního života, co vlastně chceme získat. Pohané chtějí dosáhnout svou duchovní praxí, magií či šamanstvím, nízkých cílů - buď něco z tohoto světa: moc, peníze, slávu, slasti, zdraví, nebo žízní po poznání duchovního zákulisí tohoto světa či ovládnutí nějakých duchovních sil. To vše jsou klamné cíle, protože neřeší to jediné, co je opravdu potřebné, - věčný život člověka a odstranění překážky, která tomu brání, čili lidského hříchu. Křesťan je naučen samotným Svatým Duchem, že cílem jeho duchovního života je samotný Bůh, od něhož si jako dar vyprošujeme Jeho Samotného. Nic menšího nechce křesťan od Boha, než samotného Boha. A Bůh si nepřeje nic menšího pro nás, než dát navěky sám sebe těm, kteří ho milují.

Nemusíme Boha prosit dokonce ani za ráj. K čemu by nám byl ráj, kdyby v něm nebyl Bůh? A když mám Boha, tak je všude ráj. Krásně výstižná je citace: "Kriste, s tebou nepotřebuji ráj; i těsné podsvětí je s tebou rájem."

Kdo má Boha, má všechno; kdo nezískal Krista, nemá nic. Cílem našeho duchovního života, všech našich modliteb i všeho ostatního, co v rámci naší spirituality konáme, je tudíž získání Boha, sjednocení se s Ním. A to je to, co Boží Osoba Ducha Svatého přichází dávat lidem.

Duch nás nejprve inspiruje, pak spolupracuje s naší snahou a očišťuje naše srdce, aby se mysl uklidnila stala se jakoby tichou hladinou vody, v níž se zrcadlí nebe. Dokud je mysl roztříštěna působením světského ducha, hladina je rozčeřena či dokonce rozbouřena a není v ní nic vidět. Nebe se v ní sice zrcadlí stále, ale obraz je tak rozbitý, že z něj není nic poznat. Proto je nedílnou součástí lidské snahy o zbožnost vyvinout úsilí k zastavení roztěkanosti mysli, aby nebyla obrácena ven k nepřebernému množství okolních podnětů, ale obracela se dovnitř.

Zní to vše jako samozřejmost, jenže není. I do samotného křesťanského života pronikla spousta jevů, které máme ve zvyku považovat za zbožné, leč ve skutečnosti je za tím skryt světský duch. Pro naši církevní současnost je např. typickým jevem proniknutí konsumního ducha. Sice se vymění předmět konsumace - ze světského na formálně křesťanský - ale samotný duch hltavé konsumace zůstane. Mám na mysli např. to nepřeberné množství křesťanské hudby, literatury a filmů, které "spotřebujeme" za jediný rok. Samozřejmě není nic špatného na tom, když čteme pravoslavnou literaturu, nebo shlédneme církevní film či naučný pořad apod. Problém začíná, když se to činí v takovém množství, že to konsument nemůže strávit, nemá prakticky možnost nad tím hlouběji přemýšlet a nechat to, co přečetl nebo shlédl, v sobě nějakou dobu pracovat, aby duch obsahu té četby nebo filmu mohl působit na lidskou duši. Je krásné se dívat na filmy o svatých, o starcích, o církevním životě nebo na naučné pořady na všemožná církevní témata. Jenže pokud si neposkytneme čas a prostor k přemýšlení nad tím, ale hned už zase čteme další knihu nebo se díváme na něco jiného, tak je to spíše profanace těchto posvátných témat. Každopádně hltání knížek či filmů může pracovat jen s myšlením či emocemi, ale obsah se nedostane do srdce, které je podle zkušenosti starců "pomalejší" a setrvalejší než přemýšlení. A v křesťanském životě jde o to, aby se působilo právě na srdce a ovlivňoval jeho stav a obsah.

Podobné je to s poutěmi. Dnešní přepravní technika lidem skýtá možnost dostat se relativně snadno a levně, kam se jim zachce. Křesťané toho využívají k tomu, aby se dostali do Svaté Země a navštívili další posvátná místa, viděli různé monastýry, spoustu chrámů, pohovořili se starci atd. Nic proti tomu, pokud se z toho nestane svého druhu křesťanský turismus, který probíhá v tom nejsvětštějším duchu - tlupa křesťanů přijede autobusem na "posvátné místo", lidé se vyhrnou ven, zacvakají fotoaparáty a zablikají jejich blesky, lidé se rozhlídnou, při tom stihnout vyřídit nějakou tu SMS, koupí suvenýr a už zase frčí jinam. A kde je modlitba a trochu času pro meditaci a hlubší uvědomění, co je to vlastně za místo, kde jsem se ocitl? Trochu lepší bývá situace na pravoslavných poutích po monastýrech, ale ten duch kvantity a všudybylství je i v takových případech nezřídka přítomen. Je mi neskonale líto známých starců, kteří - kdyby se neschovávali - snadno by se ocitli v pozici jakéhosi cenného exempláře vystavovaného někde v ZOO. Možná se mýlím, ale mám takový pocit, že křesťanů, jimž by tato současná pravoslavná cestománie nějak duchovně pomáhala, bude asi jen velice málo, pokud vůbec... Což jsme zapomněli, jak už dávní svatí Otcové kritizovali hromadné náboženské poutě a poukazovali na to, kolik se při nich děje pokušení a případně i hříchů?
Zamysleme se nad tímto nebezpečím, které hrozí našemu duchovnímu životu. Světské způsoby nám bohužel nezřídka zůstávají, jen se vymění rekvizity. Jistě, někomu i takto povrchní uchopení křesťanské církevní praxe může pomoci odpoutat se od světa. Zvláště v počátcích duchovního života je to pochopitelné. Velký otazník však nejspíše bude postaven nad naší duchovností, když se v tomto způsobu nese nejen počátek, ale celý křesťanský život.

V dnešní době je přemíra cestování a hromadění zážitků jedním ze znaků zdánlivého křesťanství. Čtení i poutnictví, má-li se dít v duchu zbožnosti, chce svůj čas. Podobně jako modlitba či bohoslužba si vyžaduje, aby jí lidé vyhradili dostatečný časový prostor, tak i uctívání svatých míst. Dříve tam chodili lidé pěšky a taková výprava jim zabrala třeba i několik let života; na místě cíle svého putování pak nějakou dobu přebývali, aby v srdci navázali určité vnitřní spojení s duchovní událostí, která se zde stala a zanechala zde svůj posvátný otisk. Jenže my všichni světoběžníci a všudybylové podléháme zvláštnímu úprkovému duchu naší rychlé doby, který skvěle vyjádřil kdysi jeden člověk, jenž na nás při bohoslužbě naléhal: "Rychle, rychle, není čas!" (S úsměvem si vzpomínám na tuto událost asi před 20 lety a na toho netrpělivého věřícího, který tolik pospíchal, ačkoliv času jsme on i my, všichni přítomní, měli určitě dost.) Když na Boha a na Boží záležitosti "není čas", není divu, že se pak duchovní život nedaří. Nejde tu přitom o samotné množství času, který investujeme do modlitby či do jiné duchovní praxe. Jedná se stav nitra člověka - o ochotu či neochotu, schopnost či neschopnost vynaložit na duchovní život co nejvíce času.

Starec Pasij pravil: "Nešťastní lidé, nemají čas ani na to, aby se pokřižovali." To je proroctví o tom, co přichází? Nebo je to o tom, co je už zde?

* * *

Duchovní život je monotónní, říkával nějaký starec (srbský Thadeáš?). Myslel tím, že navenek žijeme podle Božích přikázání (což může někomu připadat jednotvárné v porovnáním s pestrostí hříšného života) a chodíme na liturgie, které jsou více méně stále stejné, modlíme se stále ty samé žalmy a čteme stále jedno a to samé Kristovo Evangelium. Za touto monotóností je však skryta krása a mnoho nového - stále se nám otevírají další horizonty. Přejít od hltavého konsumenství, od roztěkanosti a od potřeby mnohých zážitků k "monotónní" usebranosti, to je jako rozžvýkat tvrdý krajíc. Ten se nedá hltat, ale s každým maličkým kouskem se musí v ústech dlouho pracovat. Myslím však, že jedině ten, kdo s trpělivostí dokáže rozkousnout to, co se zdálo být nestravitelné a tvrdé jako kámen, okusí krásu a zajímavost duchovního života.

Světský duch se projevuje roztěkaností a stálým hladem po konzumaci něčeho nového - tím se mysl obrací ven. Duch Svatý naopak způsobuje, že člověk nalézá zalíbení v monotónnosti duchovního života, a mysl se člověku se obrací dovnitř, k usebranosti. Tím člověk získává hlubší pochopení. Poté si řekne: "Jak jen je ten duchovní život zajímavý!" (Slova schimonašky Ilarie, viz zde PDF.)

Sloužíme stále ty samé liturgie a čteme stále to samé Evangelium. Lidem, kteří nemají duchovní vhled (a to jsem já a myslím, že většina z nás), to může připadat jednotvárné, neřku-li únavné, a z hlediska světského ducha to bude dokonce vypadat nudně. Řidič, který vozil starce Paisije, když cestoval do jednoho monastýru na pevnině, se na toto otázal starce Paisije. Vzpomíná na to:

Byl jsem tenkrát ještě mladý, prostoduchý a drzý. Věděl jsem, že starec může učinit ledacos, a tak jsem ho požádal, aby mi udělil nějaké duchovní dary. Četl jsem evangelium a starec se za mě pomodlil. A náhle jsem ten úryvek, který jsem už četl, začal chápat do překvapivé hloubky. Přirovnal bych to k pohledu na povrch moře, kdy vidíme vodu seshora, avšak ponoříme-li hlavu do vody, hledíme na to, co se děje v houbce pod hladinou. Do té doby jsem viděl jen mořský povrch, ale když mi starec udělil své požehnání, okusil jsem i celou hloubku, veškeré to bohatství, které je skryto pod povrchem.

* * *

Celá posvátná tradice pravoslavné církve v sobě obsahuje ducha nepohnutelnosti, stálosti, neměnnosti či (chcete-li) monotónnosti. Kromě jiného tím vyjadřuje, že podstatou církevního života nejsou neustálé změny, ani zavádění nových věcí ani nic jiného vnějšího. Stále to samé Evangelium, ta samá liturgie, ty samé kánony. Řešení církevních problémů není v převratech či organizačních změnách, ale v proměně která se děje uvnitř lidských duší. Proto církev nepotřebuje na postech duchovních správců (kněží a biskupů) manažery, ale osobnosti, které mají dar inspirovat lidi k duchovní cestě, dovést je k vnitřní proměně. Na svatého člověka se jenom podíváš, a už máš touhu se mu podobat, napodobit ho. Pro mne byl takovým biskupem vladyka metropolita Dorotej, který nemusel nic říkat, a beze slov nás inspiroval ke zbožnosti. Starec Paisij o tom pravil, že blahoslavení jsou ti, kteří zvěstují Krista a Evangelium nikoliv slovy, ale hlásají je mlčky - svým životem. Žijí Evangeliem s pomocí Boží blahodati.

* * *

Nezbylo nám už dost místa na to, abychom probírali všechny hlavní dary Ducha Svatého, jak o nich píše apoštol Pavel, a jednotlivě je rozbírali. Letmo zmíním alespoň jeden z nich. Duch Svatý dává dar lásky k člověku. Všichni blahodatní starci mají tento podivuhodný dar - milují člověka. Ne jen jednoho či jen některé. Ne jen ty, kteří jsou jim sympatičtí či kteří s nimi souhlasí nebo lásku opětují (takto omezeně milovat výborně umějí i ti největší egoisté; na tom není nic duchovního, nic zbožného, to skvěle dokážou i pohané a největší hříšníci (Mat 5,43-48) bez jakéhokoliv daru Svatého Ducha). Na svatých vidíme dar milovat každého člověka, a tím se podobají Bohu (v tom tkví veškerá dokonalost čili svatost). A láska dává člověku schopnost dorozumět se.

Starec Gabriel, žák starce Paisije a jeho soused na Svaté Hoře, říká: „Kdo má lásku, ten má v sobě Boha. Kde je láska, tam chyby ztrácejí sílu, a kde není lásky, tam se dokonce i ctnosti druhého člověka stávají jeho nedostatkem. Chceme-li komunikovat s celým světem, musíme ovládat všechny světové jazyky, a nebo stačí znát jen lásku. Známe-li jazyk lásky, umíme společný jazyk, světový jazyk, kterým je možno komunikovat se všemi lidmi po celé naší planetě.“

Starec Paisij potřeboval jednou opravit střechu na své osamocené kalivě. Sotva však vylezl na střechu, ještě než stihl něco udělat, už mu na vrátka ťuká nějaký návštěvník. Starec slezl dolů, šel mu otevřít, pohovořil s ním. Poté opět vylezl na střechu a vtom už je u vrátek další člověk, který si přeje s ním mluvit. Starec slezl dolů a věnoval se návštěvníkovi. A tak to šlo celý den. Nakonec musel starec opravovat střechu v noci (přesv. Bohorodice mu dala už před tím dar vidět ve tmě, takže starec mohl kdekoliv chodit a pracovat i v bezlunné noci). S láskou starec vždy přijímal člověka, který za ním přicházel se svou bolestí, bezradností a touhou po útěše a duchovním povzbuzení.

* * *

Ještě mnoho místa bychom potřebovali, kdybychom měli hlouběji rozvést, že neustávajícím dílem Svatého Ducha jsou Tajiny Církve, protože právě On proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev Kristovy, On křtí - kněz koná obřad, ale Duch dává tomuto obřadu obsah. Na tom se ještě před úplným koncem alespoň krátce pozastavíme.

Veškeré posvátné dění v Církvi je dílem spolupráce lidí a Boha. My sloužíme bohoslužbu, my přinášíme svou zbožnost a pokání, a Bůh odpovídá - dává všemu, co se v Církvi děje, duchovní obsah a našemu konání dává přesah daleko za hranice našich lidských možností. (Tím se liší církevní bohoslužby od magie, při níž mág působí svou vlastní silou, nebo silou zakletou v tajných formulích, nebo silou démonů, které svou silou zkrotil a přinutil mu sloužit - nebo si alepoň myslí, že je přemohl.) Proto je tak důležitá snaha církevního lidu o zbožnost a duchovenstvo se kromě toho musí postarat o kanoničnost, aby se stalo církevní shromáždění vhodným nástrojem pro Svatého Ducha.
Duch je dán Církvi jako celku, sestoupil na Tělo Kristovo a přebývá v něm, čili v jedné svaté obecné a apoštolské Církvi. Podmínkou působení blahodati Ducha Svatého při jakékoliv bohoslužbě (a potažmo podmínkou opravdovosti svatých Tajin) je tedy kanonické napojení naší služby na plnost katolicity Církve. Existují sice výjimky z tohoto pravidla, které plynou z logiky věci, ale ty mohou být jen dočasné a musí být hodně dobře odůvodněné a zapřičiněné objektivní nemožností napojení na kanonickou Církev. Podmínkou je současně i věrné udržování pravoslavné víry, praxe a mravnosti. A potom teprve tam, kde člověk učinil vše, co bylo v jeho silách, Bůh doplní, co ještě schází, a snad můžeme doufat, že zahrnuje tyto případy do své Církve.

Výše zmíněnými objektivními překážkami, bránícími praktické realizaci jednoty s plností Církve, pak mohou, myslím, být např. situace války, politické okolnosti, pronásledování, zásahy tzv. vyšší moci, a případně nutnost ohradit se na daném místě od hereze (už dříve usvědčené Církví) čili postavit se do opozice vůči opuštění již dávno formulovaných pravidel víry, principů naší zbožnosti, které byly všude vždy všemi pravoslavnými uznávány - viz o tom 15. kánon dvojnásob. cař. sněmu atd. atd. Nejsou-li přítomny tyto či podobné objektivní překážky, pak zřejmě nelze věrohodně obhájit absenci kanonického uznání, a tudíž hrozí jasné schisma.

U lidí rozkolnicky smýšlejících se někdy setkáváme s tím, že v jejich církevním uvažování má místo i taktika, lest, tzv. "dvojí metr", pokrytectví a různé úklady, světské zájmy - a za pomoci těchto instrumentů hájí své (ne)kanonické pozice. Lžou tím jen sami sobě, lidem a hlavně Duchu Svatému. (Skut 5,1-11) Věci Ducha Svatého, od nichž se odvíjí i kanoničnost církevního společenství, si žádají, aby se k nim přistupovalo s velkou úctou a bázní Boží, jinak to může s neopatrnými lidmi moc špatně dopadnout.
Křesťané si od samého počátku dobře uvědomovali, že přítomnost Svatého Ducha je církvetvorná a jako taková je naprosto zásadním předpokladem autentického církevního života. Bible o tom ve svých apoštolských listech dostatečně hovoří (viz např. Řím 8,1-39). Bez Ducha Svatého žádná církev není Církví.

Liturgickým výrazem tohoto církevního vědomí je mj. epiklese při svaté liturgii - čili vzývání Svatého Ducha nad předloženými dary chleba a vína. Jiným takovým výrazem je zvláštní pobožnost, kterou v té či oné podobě konáme na svátky Padesátnice. Jsou to modlitby na kolenou, které se dějí v neděli večer (nebo hned po nedělní liturgii) jako vstup do druhého dne těchto velkých svátků: Dne Svatého Ducha. Jsou to modlitby vzývající celou přesvatou Boží Trojici a zvláště v nich vzpomínáme Svatého Ducha, takže jim někteří liturgisté připisují vážnost svaté Tajiny. Při nich na další rok vyprošujeme blahodať Svatého Ducha, přinášíme pokání, vzýváme Boží dobrotu, prosíme o upevnění Duchem, očištění a naplnění blahodatí; současně prosíme za zesnulé - i za ty, kteří jsou uvrženi do podsvětí, - i naše blízké a ostatní současníky. (Celá bohoslužba i s těmito modlitbami je zde v PDF.)

Nikoliv bezvýznamná je skutečnost, že se tyto svatodušní modlitby konají dle tradice vkleče. Je to teologicky zajímavé, protože se jedná o liturgickou i kanonickou výjimku; v ostatních případech se totiž v Pravoslaví nepřijímá, aby se ve svátek klekalo. Klečením se zde co nejvýrazněji podtrhuje kajícnost a úpěnlivost těchto modliteb, resp. samotného úpění a naléhavého volání ke Svatému Duchu. Jako by tím křesťané volali k třetí Osobě Boží Trojice: „Bez tebe nejsme nic, bez tebe ani nejsme Církví a vše, co bychom v našich chrámech konali, bylo by duchovně prázdné, byla by to jen pompa a divadlo. Bez tebe by nám byl Kristus nekonečně vzdálen, protože On odešel na nebe, kdežto my jsme na zemi. Bez tebe by nás Otec nepřijal, protože ten, kdo není tvou blahodatí očištěn, nemůže mít s Bohem věčné společenství. Bez tebe by ráj byl nedosažitelný a uzamčený, protože v něj nevstoupí nic nečistého a hříšného, co není omyto a posvěceno duchovní vodou blahodati. Proto nás nikdy neopouštěj - Duchu Svatý - a my slibujeme, že tě nebudeme zarmucovat.“
Jak píše apoštol:
26  "Hněváte-li se, nehřešte;" zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne.
27  Nedávejte místo ďáblu.
28  Zloděj ať přestane krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč podělit s tím, kdo má nouzi.
29  Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší.
30  Nezarmucujte (neurážejte) svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení.
31  Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští.
32  Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.
(Efezským 4,26-32)
















Zobrazit
příspěvek
č. 1014
jednotlivě

Administrátor --- 16. 6. 2014
Kristus nám ukazuje směr pro naše srdce i myšlení

Nanebevstoupení Páně

Před Padesátnicí jsme prošli jedním velkým svátkem, jehož duchovní obsah je součástí našeho Vyznání víry: "Vystoupil na nebesa a usedl po pravici Otce..." Nejprve si odpovíme na otázku, proč vlastně Pán Ježíš po čtyřiceti dnech od svého vzkříšení tělesně opustil tuto zemi.

* * *

Nebylo to kvůli tomu, že by si Kristus nepřál viditelně přebývat s apoštoly na věky, ale proto, že svět nenávidící Krista nemohl přijmout, aby by v něm Pán Ježíš zůstal. Svět by ve své nenávisti vůči Kristu zřejmě znovu a znovu odsuzoval Spasitele na smrt. Svět nemohl déle hledět na Krista z důvodu své nespravedlnosti, kterou pak usvědčil i Duch Svatý, jenž přišel do světa (Jan 16,8-10).

Hřích, který člověk spáchal, přinesl rozklad a smrt. Způsobil, že se věčná blaženost člověka na zemi stala nemožnou. Tělo, přijavši semeno záhuby, podlehlo zkáze, muselo umřít, neboť "co propadlo zhoubě, nemůže zdědit nesmrtelnost" (1. Kor 15,50). Hřích, jenž se stal žihadlem smrti a jejím původcem, nemohl být zničen bez zničení smrtelného těla, tj. duše padlého člověka se jakoby celá rozpustila v těle a tělo se stalo trůnem hříchu. Země se pak skrze lidský hřích stala příbytkem záhuby. Srdce člověka k ní přilnulo skrze vášně, které pozemský svět vzbuzuje, a proto "země a vše, co je na ní," musí jednou shořet, živly se rozpadnou a budou zničeny, aby se objevilo nové nebe a nová země (2. Petr 3,10-13), příbytek spravedlivých.

Nejprve se musí odtrhnout od pozemských náruživostí lidský duch, protože v něm je počátek hříchu. Pak je potřeba povznášet k Bohu srdce. Dokud však nebude zničen hřích, tělo se nemůže stát nesmrtelným a duchovním, aby bylo způsobilé obývat nebe.

Na nebi připravil člověku místo Kristus svým nanebevstoupením. Pravil přece, že u jeho Otce je "mnoho příbytků" a je (pro nás) lepší, když půjde a připraví tam místo pro ty, kdo věří a milují ho, aby byli tam, kde je On (Jan 14,2-3; 16,7). Aby se člověk uvolnil ze sevření pozemskými vášněmi a byl uveden do nebeským příbytků, vytrpěl Pán smrt, byl vzkříšen a vstoupil na nebe. Po jeho nanebevstoupení pokračuje v díle spásy člověka Svatý Duch, jenž byl Spasitelem poslán do světa, očišťuje od hříchu, dává člověku duchovní život.

Nejprve přebýval Kristus tělesně s lidmi, aby je uvedl do společenství s Bohem. Po Vzkříšení se ukazuje učedníkům počátečním viditelným způsobem už je občas, a to v těle již zduchovnělém, jako by chystal přechod od viditelného obecenství k duchovnímu. Po nanebevstoupení pak uvádí lidi v duchovní spojení se sebou ve Svatém Duchu. To je tajemství radosti svatých apoštolů po nanebevstoupení Páně, to je příčina proměny zármutku z rozloučení s Pánem ve velikou radost věčného duchovního spojení s Ním skrze Svatého Ducha. Skrze víru vstupuje tato radost do srdcí milujících Krista tak, jako vstoupila do srdcí apoštolů.

Oslavujme tedy Krista, který při svém nanebevstoupení přislíbil, že s ním budeme přebývat až do skonání věku, a stále na nás hledí, naslouchá nám a zjevuje se různými způsoby, zanechává nám po sobě stopy, které můžeme cítit a dotýkat se jich. Jsou to stopy jeho neviditelné přítomnosti v našich životech, v nichž Pán tvoří vše nové (Zjev 21,5).

(Slovo na den Nenebevstoupení, svt. Faddej Uspenský)

* * *

Kristus vystupující na nebe nám ukazuje směr a cestu, kudy se ubírat. Je to směr pro naše myšlení a cesta pro naše srdce. Otevírá nám cestu od pozemského k nebeskému. Cestu duchovního vzestupu, která se má jednou završit i tělesným vzestupem, kterým napodobíme Pána, jenž nám ji proklestil.

Jakkoliv to může z pohledu světa vypadat nepravděpodobně, Kristus tělesně stoupá k nebi, a přijde doba, kdy se při všeobecném vzkříšení mrtvých s mnohými dalšími stane cosi podobného.

Kéž bychom dokázali přebývat už v tomto životě s Kristem na nebesích, abychom mohli v Duchu Svatém prožívat tu uchvacující radost. Jenže čím více pavučinových vláken nás připoutává k zemi, tím komplikovanější a rmutnější je náš život. Psychiatrické ambulace jsou plné lidí, kteří mají daleko více, než je potřebné k životu. Do depresí upadají mnozí z těch, kteří se sotva plíží, jak jsou duševně drceni a tlačeni k zemi gravitací majetku, slávy a slastí, které nikdy nemohou nasytit lidské srdce. Jak šťastni mohou být mniši, kteří nemají nic a nic nepotřebují! Jeronda Paisios se snažil k tomuto štěstí přiblížit lidi, kteří k němu přicházeli na návštěvu:

»Podle světa jsou šťastni ti, kteří bydlí v křišťálových palácích a mají veškerý komfort. Blahoslaveni jsou však ti, kteří dokážou učinit svůj život prostým, osvobodit se z oprátky světského vývoje s jeho velkým pohodlím i velkým nepohodlím, které přináší. To jsou ti, kteří se dokáží zbavit hrozného duševního neklidu naší doby.«

* * *

Církev se dnes potácí od problému k problému, lidé se nejsou schopni domluvit; sotva se jedno pokušení překoná, už je tu další. Vtrhl sem světský duch, jeho pokleslé způsoby a ty nehrubší politické praktiky. Koho by to ještě před pár lety napadlo, že budeme v takové otřesné situaci?

Vše zlé je však pro něco dobré. Pochopili jsme a viděli na vlastní oči, jak může s celocírkevním životem zamávat pár jedinců, kteří si už dávno více zamilovali pozemské než nebeské, a nyní obsadili vlivné církevní posty. Pro nás ostatní je to cenná lekce v poznávání stavu člověka, čeho je člověk schopen, když se dostane do určitých situací nebo získá nějaké možnosti, neřku-li moc. A je to samozřejmě cenná lekce sebepoznání, protože se každý můžeme dozvědět sám o sobě, co jsme vlastně zač.

Vtrhl k nám duch rychlých změn, kterým podléhá tento svět, jenž dokáže lidské životy naprosto změnit doslova ze dne na den, otočit lidské cesty jako když pochodující vojáci náhle dostanou povel "čelem vzad".

Smutnou lekci nám dává současná Ukrajina: »Zdá se až neuvěřitelné, jak lehce mohou plameny nenávisti opět vzplanout. Kdo by před rokem řekl, že lidé na Ukrajině budou po sobě střílet a nenávidět se do morku kostí? Že se bude používat letectva a dělostřelectva na obytné čtvrtě, že se lidé budou upalovat v domech? Že na náměstí budou ostřelováni a zabíjeni lidé, nikdo neví vlastně kým? Když vedle sebe žili, potkávali se na ulicích, v obchodech. -- Stačí pak málo – jen brnknout na tu správnou emocionální strunu a rozum mizí.«

O pravdu se už skoro nikdo nestará. S lidskými masami je manipulováno pomocí PR agentur, používají se libovolné lži. Pozoruhodné není to, jak je snadné lidi oklamat, ale s jakou radostí a nadšením se nechávají klamat. Jak přímo hladově vyhlížejí toho, kdo jim přinese nový klam. Jak se inteligentní člověk těší z toho, že je s ním manipulováno.

"Většina toho, co každý pokládá za jisté, si zaslouží prověřit." (Georg Christoph Lichtenberg)

Celý článek viz Britské listy
Člověk, jehož myšlení a srdce je napojeno na věci pozemské, se manipulaci prakticky nemá možnost ubránit. A při tom by právě v Církvi mělo být řešení prosté a nabíledni. Vlastně sám církevní život je řešením problému zemskosti. Jenže se nám církevní život moc nedaří. V podstatě už žijeme v imitaci křesťanství a vytváříme imitaci církevního života. Proto se náš církevní život tak podobá světskému. Létají zde vyhazovy ze zaměstnání, trestní oznámení. Má tohle něco společného s nezemskostí či nadsvětskostí skutečného církevního života?

Zdá se mi, že náš církevní život se už vymknul i z toho nejvolnějšího myslitelného kanonického rámce a v posledních měsících se vymknul i z rámce místní platné církevní ústavy, co se episkopátu týče. Jenže příliš mnoho duchovních to nechce vidět. Ukazuje se nám, že věřící naplněný světským duchem už není schopen pochopit význam svatootcovských posvátných pravidel. Proto mu nevadí nekanonický stav, v němž se ocitl. Odtud už je jen krůček k tomu, abychom se stali imitací církve a chování církevních činovníků, kteří církev spravují, se proměnilo na pouhou imitaci křesťanství. V takovém případě by vše navenek vypadalo jako dříve - bohoslužby, obřady, roucha a celá církevní pompa, - jenže uvnitř: duchovní prázdno. Veškerý duchovní obsah se může snadno proměnit na duševní - čili na psychické zážitky.
Lidé se usmívají, mají radost ze vzájemného setkání, potěší se z příjemného nevšedního prostředí osvětleného blikajícími svíčkami a provoněného kadidlem, naplní se sváteční náladou, dostanou kulturní zážitek z chrámového zpěvu či zlatých ikon, vyslechnou řečnický výkon kazatele, který jim nabídne třeba něco zajímavého na přemýšlení, něco prožijí, odpočinou si (a nakonec se třeba ještě stihnou dojmout nad svou spravedlností či se rozhorlit nad názory druhých lidí nebo se rozhořčit nad hříchy těch, kteří nejsou přítomni). Jenže takový církevní život může být už pouhou imitací duchovnosti (a projeví se to brzy a poměrně zřetelně - nekanonickými jevy, jimiž se nikdo netrápí, nebo se to pozná podle toho, jak s těmito "šťastnými lidmi" cloumají vášně, kterým dávají průchod). Je to všechno pěkné, ale úplně světské. Pod brokátovým hávem církevnosti je pak už jen „milování světa a věcí, kterou jsou v něm“; vše je to: „žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa“. (1 Janův 2,15-17)
Pak hrozí akutní nebezpečí, že se v tomto duchovním vakuu přestane dít vnitřní proměna člověka a uzdravení lidské duše, což přímo souvisí s ohrožením spásy. A když se uvolní ty vnitřní síly, které bychom jako duchovní lidé měli vkládat do duchovního života a do duchovního zápasu a které jsou najednou už nepotřebné, máme tyto tělesné i duševní síly k dispozici na jiné věci. A k čemu budou použity? K pozemskému budování, zařizování pohodlí a krášlení všeho (v horším případě k hříchu). To je cesta, kterou se vydaly protestantské země (proto mají vyšší životní úroveň). Kráčíme už i my po této cestě? Stáváme se čím dále tím více světskou institucí? Tak nějak by mohlo vypadat pseudokřesťanství, které se otočilo zády ke Spasiteli vystupujícímu na nebe. Nebo se mýlím?








Zobrazit
příspěvek
č. 1013
jednotlivě

Administrátor --- 3. 6. 2014 (6. 6. 2014)
Neděle o slepém

O slepotě duchovní

Téma evangelijního úryvku této paschální neděle je jedno z nejaktuálnějších témat dnešní doby. Slepota tělesná není ještě tak hrozná, protože pomine nejpozději v okamžiku, kdy se duše oddělí od těla. Slepota duchovní je daleko hroznější, protože duše, která zde oslepne, zůstává slepá na věky. Je to epidemie současnosti. Člověk nevidí, co má přímo před očima. Vidí tělesně, ale nechápe. Pán Ježíš Kristus neměl mnoho trpělivosti s těmi, kteří dokázali rozpoznat roční dobu a odhadovat počasí, ale nechápali duchovní význam doby, ve které žijí. Viděli události, nerozpoznávali však jejich duchovní smysl. (Matouš 16,2-4)

Jenže zkus někomu říci: "Jsi slepý." Všichni tito slepci začnou křičet: "My vidíme výborně, to ty jsi slepý!" Farizeové viděli, že Pán Ježíš uzdravil zrak člověku, který se narodil jako slepý. Přesto nechtěli nic chápat a křičeli, že Ježíš je hříšník, protože nezachovává sobotu. Hádky zde nemají žádný smysl. Ani světská vzdělanost není žádnou obranou proti duchovnímu klamu. Vědec může být duchovně slepý stejně jako prosťáček - ale učenci hrozí slepota více než člověku neučenému, protože vzdělanec často trpí smrtící sebedůvěrou. Dnešní slepci jsou na tom ještě hůř než ti dávní farizeové. A nejsmutnější je to mezi křesťany - tj. v Církvi. A čím vyšší místo zaujímá slepec v církevní hierarchii, tím tragičtějším a strašidelnějším zjevem bývá.

Jeden řecký biskup vyprávěl, jak jednou - ještě jako mnich na Athosu - přišel za starcem Paisijem. Na dvorku byla studna a u ní se povalovalo vědro k nabírání vody. Starec ho přivedl ke studni a nasadil mu na hlavu ten prázdný kýbl, který mu zakryl hlavu a spočinul okrajem až na ramenou. Mnich pochopitelně nic neviděl. Starec mu tím nejen předpověděl, že se stane biskupem (v Řecku nosí mitry jenom biskupové), ale na podobenství s kýblem mu ukázal strašlivou moc, kterou má biskupská mitra. Co hrozí jejímu nositeli? Nebezpečí duchovní slepoty. Nasadíš si mitru a přestaneš vidět. (A nikdo ti to nepoví, protože jsi biskup.)

* * *

Slepota bývá automatickým a přímým důsledkem pýchy. Pyšný může být člověk na cokoliv. Na to, že někde byl a něco tam viděl. Na to, kolik toho přečetl (jestli něco z toho pochopil, je jiná věc). Na to, že viděl půlku světa. Na to, že něco ví, i na to, že neví nic. Na to, že něco umí, i když pýcha naprosto zničí jakýkoliv užitek, který by mohlo jeho umění jemu či církvi přinášet. Na svůj rozum i nerozum. Dokonce i na svou pokoru. Z hlediska duchovního myšlení je pyšný člověk prakticky jako šílený. Nic nevidí správně, žije v klamech. Usvědčovat pýchu je stejně tak smysluplné, jako házet na zeď hrách (znáte to české přísloví). Vše, co říká a dělá člověk propadlý pýše, je zkažené, duchovně prázdné a pro církevní dílo zbytečné či spíše škodlivé. Pokud to jde, je nejlépe od pyšného člověka utéci a neplýtvat krátký čas svého života na boj s jeho pýchou a šílenstvím.

Starec Paisij Svatohorec pravil, že vše, co je dobré, není naše, nepochází z nás ale od Boha. Naše bývá jen to, co nám vychází z nosu, když smrkáme. Pyšný člověk si důvěřuje a domnívá se, že něco dobrého může pocházet z něho, že něco užitečného může učinit vlastními silami, že nějaký jeho názor může mít vysokou hodnotu, že jeho představy mají právo na uskutečnění. Produkujeme však jen zplodiny své pýchy. I hnůj má větší hodnotu - ten se dá použít alespoň na zúrodnění hlíny. Názory nadmutého člověka však jen zamořují okolí duchovním zápachem a brání ostatním lidem volně dýchat.

* * *

Názory lidí se mohou často různit. Obávám se, že zaslepené a urputné prosazování osobních názorů může úplně rozvrátit církev. Nejhroznější různice, otevírající ďáblu doširoka dveře, se v církvi týkají moci. Proto jsou ustanoveny kánony, aby se otázky církevní správy řešily podle posvátných pravidel, a tím se ďáblu omezily možnosti rozvracet církev. Další téma o které se v církvi lidé hádají, je majetek či peníze - ať už jde o majetek farností, chrámovou pokladničku či církevní restituce - majetek a měšec bývají vděčným zdrojem svárů. Jiné nevysychající téma lidské svárlivosti se točí kolem bohoslužeb, resp. kolem bohoslužebných podružností (různé národní tradice, jazyk, zpěv, typikon atd.) Všechny tyto spory se nevyskytují (nebo rychle chřadnou) tam, kde je pokora. Kde pak není pokora, tam spory nikdy neustanou. Církev je tím ochromena, lidé místo modlitby a zápasu s vášněmi schůzují, věčně o něčem debatují, vytvářejí frakce, kují pikle, rozesílají e-maily a konají všelijaké jiné jalové činnosti, a v půtkách utrácejí svého ducha. Bože můj, co všechno se dá v církvi provádět místo modlitby! Má-li člověk jen zrnko pokory, snadno pochopí, že na tyto marnosti je lidský život moc krátký, a že nemá smysl donekonečna debatovat s tím, kdo má světského ducha. Myslím, že uprostřed lidí neklidných, svárlivých, mocichtivých či prosazujících jen sebe a věčně nespokojených Kristus nepřebývá. Nejedná-li se o hájení orthodoxie, pak je možno od nich klidně odejít a odebrat se tam, kde se děje modlitba a pokora.

Vypozoroval jsem jedno pravidlo: schází-li schopnost modlitby a láska k bohoslužbám, nedostává-li se vůle zápasit s vášněmi, lidé o to raději schůzují, s neutuchající chutí do nekonečna debatují či něco řeší, či rozvíjejí administrativu a podobné podružné věci, neřku-li nesmysly. Za tu dobu, co jsem v církvi (a co jsem slyšel od svých předchůdců), jsem přímo či zprostředkovaně shlédl celou galérii lidských duchovních pádů a či úplných odpadnutí od církve, od zbožnosti či od rozumu. Je to zajímavé, ale na začátku většiny případů duchovních havárií těchto jedinců stála nějaká modifikace věty: "Bohoslužby jsou moc dlouhé." Duchovně slepý člověk nejenže nevidí, že čím hojnější modlitba, tím více blahodati, ale snaží se omezit modlitbu i druhým lidem. Když já se nemodlím, ty se také nemodli.

Tohoto světského ducha, způsobujícího slepotu duše, vidíme v církvi působit v malém i ve velkém - na všech úrovních. Biskupové, kteří nedodržují kánony a uchvacují moc, vytvářejí neklid v církvi, čímž narušují modlitbu celé církve. Obřady se dají konat velkolepě za každých okolností, ale na celocírkevní rozvíjení modlitby je potřeba klid a stabilita církve (a nebo pronásledování církve). Když se lidé rozhádají na farnosti, vymizí pokora a vzájemná láska, věřící zanechávají služby, k níž byli pověřeni. Stěžují si na to či ono. A první, co jde stranou, je modlitba. Taková je doba, do níž kráčíme. Chaos ve světě způsobí zmatení i v církvi. Kdo potom dokáže pochopit, že hlavním dílem církve je modlitba, na druhém místě je modlitba a pak ještě modlitba? Místo toho lidé budou nadšeně všechno opravovat a leštit chrámům zlaté kopule, jak se to praví v proroctví o dobách antikristových.

Starec Lavrentij radil mniškám, aby se moc nezabývaly opravami, protože to bere čas modlitbě. Radil, aby opravovaly jen to, co je naprosto nutné (dnes bychom řekli: havarijní stav), a jinak dávaly všechno modlitbě. Starec Pasij (přestože byl zručný řemeslník a uměl pracovat se dřevem) udržoval svou kelii v krajní prostotě a chudobě - pečoval o ni jen tak, aby se nerozpadla; ani hřebík do zdi nezatloukl.

V nějaké míře byly s lidskou slepotou v církvi problémy vždy. Ďábel stále obchází a hledá, koho by pohltil. Zvláště tam, kde se děje nějaké opravdové duchovní dílo, musejí křesťané osvědčit dostatek odolnosti vůči pokušením, chtějí-li svou duchovní vartu ubránit. Na taková místa, kde je nějaká modlitba, se ďábel zvláště zaměřuje a číhá na duchovně neupevněné či vysloveně slabé, aby skrze ně pronikl dovnitř a rozvrátil tuto pevnost zevnitř. To se dělo vždy. S tím se musí počítat.

Někdy duchovní pevnost padne pod vnějším náporem, který nad ní získá moc, jindy vnitřní zradou. To platí pro celé místní církve (viz např. západ) i pro farnosti i pro monastýry. Kolik velkých a silných monastýrů už v dějinách zaniklo. Pokud jedna bašta padne, musejí se ti, kteří chtějí a umějí dál bojovat, přesunout jinam. Hlavně neházet flintu do žita!

* * *

Co se praví o významu modlitby, platí dnes stejně jako vždy v minulosti. Chápání principů modlitby a její zásadní důležitosti se promítlo do historického utváření našich bohoslužeb. Proto jsou pravoslavné bohoslužby tak neprakticky dlouhé - a to dodnes, i přesto, že si je poslední dvě staletí stále nějak zkracujeme (no, řekněte sami: samé ektenie, tropary a kondaky, dlouhé žalmy, pomalý zpěv, a to nemluvím o té spoustě stichir na večerní či o paremiích na Paschu, a co teprve litije! A nejdelší bohoslužbu - jitřní - u nás raději vůbec nekonáme, to by pohár trpělivosti našich věřících asi už opravdu přetekl). Liturgie je hlavní modlitbou církve (ani Ježíšova modlitba, čili vnitřní modlitba srdce ji nemůže nahradit!), a od liturgie se odvíjí celý modlitební život křesťana. Nic není důležitější modlitbou, než je liturgie. Jenže my, dnešní slepí lidé, to už nevidíme. A stejná slepota nám brání uvidět i stav současného světa. A stále stejná slepota nám nedovoluje spatřit duchovní příčinu tohoto stavu. A je to stále tatáž slepota, která nám znemožní nahlédnout, jak potřebná a mocná je dobrá modlitba provázená pokorou. Jak asi může vypadat soukromá modlitba křesťana, když po dvou hodinách v chrámu naříká, že je to dlouhé? O takovém věřícím lze jedno říci s jistotou: při liturgii necítí setkání s Kristem. Setká-li se člověk v modlitbě s Kristem, pak je mu i deset hodin málo... Jenže Boží blahodať nenavštěvuje toho, kdo nemá pokorné srdce.

Slepý člověk přece neřekne po pěti minutách, co prohlédl: "Tak už to stačilo, už jsem vše viděl, vraťte mi slepotu," a tak podobně ten, kdo prohlédl duchovně, nemůže říci: "Stačí mi liturgie tak asi na hoďku a chci domů, mám přece ještě dost jiných věcí na starosti." A při tom svět a my všichni potřebujeme daleko více modlitby, než před sto či dvě stě lety. Jenže právě v této kritické době je pro lidi už nedostupné i to minimum, které církev ustanovila jako nutné pro zachování Božího přikázání o svěcení svátečního dne: liturgie každou neděli a ve dvanáctero svátků. Je z takové situace ještě nějaká cesta ven? Nebo bude lepší se smířit s tím, že naplnění zmíněného přikázání z Desatera bude už záležitostí je několika jednotlivců? V jaké stavu je církev, když drtivá většina křesťanů rezignovala na toto Boží přikázání? A co čeká takovou církev? Alespoň bychom se nad tím měli zamýšlet, když už nic jiného.

Starec Paisij pravil:
»Nezapomínejte, že prožíváme těžké časy a že je nutno mnoho modlitby. Pamatujte na tu velikou nouzi, kterou dnes lidé pociťují. Pamatujte na tu velikou horlivost k modlitbě, kterou od nás Bůh žádá. Modlete se za to všeobecné šílenství, které zachvátilo celý svět. Modlete se, aby Kristus politoval své stvoření, protože se blíží ke katastrofě. Nechť Bůh svým způsobem zasáhne do této bláznivé epochy, kterou prožíváme, protože svět je vlečen do chaosu, do šílenství, do slepé uličky. Bůh nás povolal, abychom se modlili za svět, který má tolik problémů. Nešťastní lidé, nestihnou se ani pokřižovat. Nebudeme-li modlit my mniši, komu to přenecháme? V době války je voják ve stavu bojové pohotovosti, je obutý a čeká jen na rozkaz. V takovém stavu má být i mnich.«

Nenechme se zmást tím, že starec mluví především o mniších. Vždyť neexistuje nějaké dvojí křesťanství - mnišské a světské. Je jen jedno křesťanství. O tom jsme zde však již vícekrát hovořili. To ostatně zdůrazňoval i starec Paisij. Říkal, že dobrý křesťan žijící v manželství, by za jiných okolností byl jistě i dobrým mnichem. A dobrý mnich by jistě byl i dobrým světským křesťanem, kdyby se jeho život vyvíjel tak, že by se nemohl stát mnichem, a musel se oženit.

Tam, kam tě Bůh postavil, tam můžeš a máš být svatý. Sv. Justýn Popovič říkal, jestli jsi učitelem, buď svatým učitelem, jestli jsi řemeslníkem, buď svatým řemeslníkem, jsi-li monach, buď svatým monachem, jsi-li novinářem, buď svatým novinářem.

* * *

Abychom však jen nebědovali. I v současnosti, i v dnešním povrchním a hříšném světě, i mezi neslanými nemastnými věřícími se ještě tu a tam vyskytují lidé s hořícím srdcem a žízní po modlitbě, toužící po tichu a vzdorující světskému duchu. Dosud se takoví najdou a Bůh o nich ví, a volá si je často podivnými cestičkami. Nezřídka to bývají právě ti, do nichž ti "silní ve víře" a hlasití křesťané, co mají plnou pusu svého křesťanství, nevkládají žádné velké naděje.

»Dnes vidíme, jak Bůh shromažďuje jednotlivé lidi osobními "povolávacími rozkazy", podobně jako před začátkem války posílá lidem mobilizační povolání velení armády.« (Starec Paisij)

To jsou světla, na nichž záleží. Neuvidíte je v novinách ani na internetu. Nemají konto na facebooku (nepíší na Ambonu :-) Nemusí to být nutně mniši. Bývají to často i ti, kteří v tichosti a nenápadně, ale opravdu vydatně pomáhají na farnostech, nikdy si na nic nestěžují, jsou na každé bohoslužbě, nezištně slouží, co jim síly stačí. To jsou opory církevního života, lidé, o které se může opřít kněz a spolehnout se na ně. To jsou ti, kteří něco pochopí o tajemném životě církve, kteří vidí takové skryté věci, že se o tom pyšným, kteří si myslí, že něčemu rozumějí, ani nezdá.

»Osud světa zaleží na několika lidech, ale Bůh ještě "drží uzdu". Musíme se hodně a horlivě modlit, aby se do probíhajících událostí vložil Bůh.« (Starec Paisij)

Periodicky se vracejí dějinné chvíle, kdy se zdá, že Bůh mlčí. Vypadá to, že se nezastane těch, kteří se snaží konat dobro, držet se kánonů, hájit víru. Zlo a svévole triumfuje. To bývají těžké doby. Asi je to potřeba k tříbení, prosívání lidí. Každý člověk má v těchto dobách šanci poznat sám sebe, dozvědět se o sobě, co je vlastně zač. A může o sobě poznat vskutku překvapující věci. Takže tyto temné doby mohou jednoho člověka ještě více zatemnit, kdežto jinému pomoci k prohlédnutí. Takže si svými skutky sami uchystáme sobě soud. Bůh dává člověku příležitost, aby se "vybarvil", ukázal se a projevil, a tím vyřkl o sobě před lidmi i před nebem, kým je, zač stojí, a vyslovil se, co pro sebe na věčnosti chce. (Osipov)

»Bůh nakonec vše postaví na svá místa. Jenže každý z nás se bude zodpovídat z toho, jak se zachoval v těchto těžkých dobách svou modlitbou a dobrotou.« (Starec Paisij)

* * *

A tím jsme se přiblížili k závěru dnešního zamyšlení nad duchovní slepotou, resp. duchovním viděním. Jak jsme mnohokrát už zde dříve psali, základem duchovního vidění je poznat sám sebe: uvidět svůj hrozný duchovní stav, spatřit své hříchy. To je na rovině praktického myšlení to, co činí křesťana křesťanem (viz sv. Ignatij Brjančaninov). Až nebude koho dalšího povolat k duchovní službě modlitby a pokání, až nebude nikdo, kdo by se mírnou cestou dobral k tomuto dílu, ale všichni zbylí budou sloužit už jen své vlastní pýše, přijde čas použít proti slepotě nejsilnější léky. Jako když při léčbě nemoci nezaberou obvyklé medikamenty, může lékař přistoupit k drastickému pokusu o uzdravení za pomoci extra silných léčiv. Vše vsadí na jednu kartu - zemři nebo se uzdrav. A tak nakonec i Bůh ve své dobrotě učiní poslední zásah, aby alespoň někdo ze slepých ještě prohlédnul. Ještě jednou zatřese vším, ať dostane každý příležitost zbavit se slepoty.

»Vše je pokryto sazemi, prachem a lhostejností. Je potřeba silný vítr, aby se to očistilo.« (Starec Paisij)












Zobrazit
příspěvek
č. 1012
jednotlivě

Administrátor --- 29. 5. 2014
Ze světa

Zemětřesení na Athosu

Zemětřesení o síle 6,5 stupně nastalo v sobotu (24. května) v Řecku krátce po poledni. Intenzivní otřesy byly citelné na Svaté Hoře. Oběti ani vážné škody nejsou hlášeny. Dle svědectví Svatohorců však "tak dlouho trvající zemětřesení na Athosu už dávno nebylo".

agionoros











Zobrazit
příspěvek
č. 1011
jednotlivě

Administrátor --- 27. 5. 2014 (28. 5. 2014)
Ke svátkům svatých apoštolů

Noemova archa a archa apoštolské Církve

V uplynulých dnech bylo několik apoštolských svátků. Apoštolé, vyučení Ježíšem Kristem, vyšli do celého světa, hlásali zprávu o spáse člověka v Kristu a zakládali církve (tj. církevní obce, resp. místní církve). Tím budovali světovou Církev Kristovu, která je v našem myšlení archou, skrze niž se zachraňují lidé a vše živé před utonutím v běsy rozbouřeném moři světskosti. Co je to vlastně svět v duchovním smyslu toho slova? Podle svatootcovského myšlení se světem myslí souhrn všech vášní, hříchů. V Písmu svatém je na jinotajné rovině výkladu svět (resp. světskost) ztotožněn právě s bouřícím mořem, které je kalné, pod jeho neustále neklidnou hladinou se skrývají temné hlubiny s neznámými obludnými obyvateli, je nevyzpytatelné a hrozí člověku záhubou. A na jeho hladině pluje nepotopitelná archa, kterou je jedna svatá obecná a apoštolská Církev.

Tmelem, který brání pronikání vody světskosti do archy, je naše křesťanská víra, která musí být úplná a neporušená, aby měla svou spásonosnou sílu. Místní církve, jejichž příslušníci jsou duchovně svedeni z pravé cesty a tudíž ztrácejí sílu víry, jsou jako archy, do nichž prosakuje voda. Rychleji či pomaleji, ale vytrvale se taková archa ponořuje do světskosti, tone v marnosti, až se změní na pár prken, na nichž se zachraňuje několik jednotlivců. To je skutečná hrozba pro každou místní archu - nebezpečí narušení víry, či dokonce hereze. To jsou ty útesy, které dokázaly potopit už mnoho lodí. Dnes se znepokojením sleduji problémy s vírou v Církev, které se u nás objevily. V myšlení nezanedbatelné části naší církve je otřeseno základní dogma: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Mám obavy, že je to díra do naší lodi, kterou se dovnitř řine voda...

Církev zbudovaná apoštoly je v našem podobenství archou, v níž se zachraňujeme před záhubou utonutím, a to nás nutně odkazuje k praotci Noe. Jeho dávná archa je už dávno chápána jako předobraz nové Archy - Církve. Co učinilo v Božích očích Noema hodným záchrany? Písmo odpovídá: "Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem" (Gen 6,9). Chodil s Bohem, tj. měl Boha stále před očima. Dodržoval Boží přikázání, snažil se Bohu stále líbit. Věřil Bohu, a v tom tkvěla jeho spravedlnost. Čteme přece, že víru Bůh počítá za spravedlnost: "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost." (Řím 4,3)

Ty samé předpoklady pro plavbu v novodobé arše, tj. v Církvi, platí i dnes. Na palubě Církve není prostě automaticky každý, kdo byl pokřtěn a je součástí kanonického společenství, nýbrž ten, kdo se kromě zmíněných předpokladů snaží naplnit Kristovo Evangelium lásky, žít podle blahoslavenství, uskutečnit základní přikázání lásky k Bohu a k člověku (myšlenky Alexije Osipova). To jsou novozákonní příznaky toho, že člověk "chodí s Bohem". Udržet pravoslavnou víru - v tom je i naše spravedlnost.

Mimořádná velikost, kterou má Noe mezi ostatními spravedlivci, je dána tím, že svou víru zachoval uprostřed všeobecného duchovního úpadku.

* * *

Tzv. "Araratská anomálie" (snímek z r. 1973)

Noemova archa (letecký pohled na horu Ararat)

Noemova archa - stereografie. „Nemám žádné pochybnosti o tom, že tento předmět je loď. Během celé své kariéry jsem nikdy na stereografii neviděl předmět jako je tento." Dr. Brandenburger, Státní univerzita Ohio, USA.

Zkamenělá Noemova archa (2004). Sesuvy půdy částečně okryly archu někdy začátkem 20. stol.

Pozůstatky Noemovy archy na hoře Ararat. Zemětřesení v roce 1958 a 1977 způsobilo další částečné odkrytí zbytků zkamenělé archy.

Jeden z pokusů o rekonstrukci podoby archy

Výsledek radarového průzkumu památky

Noe žil ve zvláštní době. V tom čase se lidé dožívali nesmírně vysokého věku - nebyli už sice nesmrtelní, ale mnohá staletí přebývali na tomto světě. To pochopitelně mělo vliv na jejich způsob myšlení. Člověk, který za svůj život vidí tolik věcí a prožije zde tak dlouhý čas, uvažuje podle toho, tj. jinak. Jeho smýšlení je utvářeno zkušeností a zážitky, a poznáním z nich plynoucím. To vše je v tom rozměru, jaký mělo lidské myšlení předpotopní doby, pro nás nepředstavitelné. Mysl lidí musela mít daleko větší sílu a mentální schopnosti. Vezměme v úvahu jen tak prostý faktor, který musel doprovázet dlouhověkost v duševním životě člověka, a tím je fenomenální paměť předpotopního pokolení. Nám začíná paměť selhávat už po padesátce, ve starším věku se již šíří v současné populaci různé druhy duševní slabosti či dokonce demence, neřku-li Alzheimerova choroba. Pamatovat si celý svůj život, všechny ty osoby, zážitky apod. poté, co je člověk už na světě třeba 800 let, je pro nás nepředstavitelný duševní výkon. Hřích zapůsobil jistě i na lidské mentální schopnosti - resp. způsobil jejich degeneraci. Změnila se výška růstu, změnil se dožívaný věk a jistě se změnil i intelekt (všechny tyto změny měly stejný vektor - dolů). Konec konců, vědci přiznávají, že váha lidského mozku - v přepočtu dle hmotnosti celého těla, se v průběhu existence lidstva neustále snižuje. Zdá se mi, že lidská mysl musela mít tenkrát na počátku daleko větší intelektuální i volní sílu, což se mohlo projevovat v dobrém, leč při zvrácení cesty i ve zlém.

Podle různých úvah byli tehdejší lidé daleko většího vzrůstu, na zemi panovaly jiné fyzikální podmínky. Mnohé věci byly jinak než dnes (viz u nás např. v článku: Učení o stvoření světa). A kromě toho zde začalo působit jakési zlo, jehož rozměry se zřejmě vymykají našim představám. Díky archeologickým objevům víme, že na zemi začaly usilovat o dominanci různé zvrácené formy obrovitých plazů. Genetika a neurologie přichází se svědectvím, že něco z hada se dostalo i do ustrojení člověka (s opicí nemá lidský mozek nic společného, narozdíl od plazů). Nějaké bytosti si braly lidské ženy a výsledkem byly obří zrůdy (Gen 6,1-5). Zdá se, že démoni měli tenkrát větší možnosti vstupu do naší hmotné reality, než dnes, a podobně jako ďábel při pokoušení Evy v ráji činil tak skrze hada, jakési zvláštní spojení mezi démony a plazy existovalo i nadále. Snad se ďábel dokonce pokoušel napodobit akt stvoření a vytvořit zde zde formu rozumného života "k obrazu svému". Z nepřirozeného spojení se ženám rodili zrůdy a obři, z nichž něco nějak přežilo i potopu, jak se zmiňuje Bible (Numeri 13,33-34). Kdo ví, co se tenkrát na zemi všechno dělo za ohavnosti? O zlu, které se zde rozšířilo, se v Bibli příliš podrobností nepraví, spíše o nich pomlčuje. Zdá se, že nebylo zapsáno zdaleka vše, co v době vzniku Písma svatého bylo známo o těchto temných dobách. Důvodem této zdrženlivosti je nejspíš skutečnost, že se jednalo o bezbožné, démonické, odporné a nepřirozené jevy, takže nebylo vhodné a inspirativní ani nutné je podrobně připomínat. Vždyť každé zlo má zvláštní magickou přitažlivost pro duchovně slabé lidi. Uvažujeme o těchto hrůzách jen proto, abychom si lépe uvědomili rozsah a sílu zla, které vstoupilo na zemi.

Noe se setkal ve svém životě s těmi, kteří ještě pamatovali Adama. Viděl na vlastní oči, jak se rozmáhá hřích. Mohl sledovat triumf zla na světě. Žil v době, kdy na zemi definitivně a viditelně převládlo zlo, které se rozrostlo a prorostlo do lidské přirozenosti do té míry, že hrozilo zničit život na zemi nebo způsobit zde peklo. Viděl nejen zkaženost duchovní, ale i to, jak tato rakovina ničí člověka i v jeho duševní oblasti a dokonce i na úrovni tělesné.

Bůh praví, že vše na zemi zkazilo svou cestu. V této prosté větě je obsažena zpráva o naprostém zvrácení pozemského života. To není jen zbloudění, ale svého druhu zničení veškerého stvoření na všech úrovních - duchovní, duševní i tělesné. Na člověku se duchovní úpadek projevil kromě smrtelnosti tím, že "se stal jen tělem". Čili žije tělesnými zájmy, myslí na tělesné úrovni, opanovalo ho to, čemu otcové říkají "tělesné smýšlení", což je v jejich řeči téměř synonymum pro bláznění. Na rovině duševní se to projevilo sobectvím, zlobou, násilím - vášněmi a pohrdáním Božími ustanoveními. V tělesné oblasti se to projevilo genetickým poškozením. Píše o tom zřetelně Písmo - protože duchovní život člověk zeslábl, člověk s přiblížil zvířeti, stal se jen tělem a to důsledkem toho bylo další zkrácení lidského života - na 120 let. Duch Boží nechce v takto zhrouceném Božím obrazu přebývat déle. Tento vyměřený věk se postupně stane prakticky nepřekročitelnou hranicí pro lidstvo, které prošlo katastrofou předpotopního pádu do zla.

Museli jsme zde uvést alespoň útržkovitý a letmý pohled do předpotopního světa, abychom nahlédli velkolepost Noemovy svatosti. Velikost Noemova totiž vyniká právě s ohledem na okolnosti, uprostřed nichž mu bylo dáno žít svůj život. V té době byla naděje na záchranu světa, která by mohla vzejít z vlastních sil lidstva, už ne jenom mizivá, ale nulová. Žádná moc z tohoto světa už nemohla zachránit tehdejší svět před pádem do pekelné propasti. Noe musel toto všechno vidět a plně si uvědomovat, že zlo je na postupu, že překonalo všechny meze a nelze už doufat v zásadní obrat, protože to není v silách člověka. Přesto Noe setrvával v rezistenci vůči rozkladu, který jej obklopoval, složil své naděje na Boha a nepodlehl všeobecné duchovní i mravní zkáze. To je nepředstavitelný duchovní i duševní výkon!

* * *

Noe je velikou inspirací i pro nás, křesťany žijící v současnosti. Podle slov Kristových budou poslední doby lidstva připomínat předpotopní éru (Matouš 24,38 - jinotajný výklad). A to právě kvůli zlu, které se nesmírně rozmnoží, a opět budeme vidět (nebo již vidíme?), jak je všechno stvoření rozkládáno a ničeno už v samotné své podstatě. Zásahy do subatomární podstaty hmoty, genetické experimenty, které dnes vedou k tomu, že vědci laboratořích přepisují genetický kód a tvoří tak nové formy života (nejsou samozřejmě schopni stvořit nový život, ale jsou dnes plně schopni zkazit stávající život v samotné jeho genetické podstatě). A to vše se děje v duchovním klimatu houstnoucího zla a všestranné mravní zvrácenosti. Noe ukazuje, že v každé době a za každých okolností je možno zachovat věrnost Bohu. I uprostřed všude rozšířeného zla lze "chodit s Bohem". Příklad Noemův ukazuje, že držet se principů dobra, na nichž stojí všechno stvoření, má vždy smysl a že Bůh o takových svých služebnících ví a počítá s nimi ve svých plánech.

* * *

Noe a jeho archa vskutku podivuhodně připomínají apoštoly a budování Církve. Noe stavěl podle podání naší tradice archu celé století. Sto let všichni kolem něj, široko daleko, slyšeli ťukání Noemova kladívka, a sto let si všichni tito lidé při pohledu směrem k budované arše ťukali na čelo. Že prý přijde potopa! Kdo to kdy slyšel? Kde by se vzalo tolik vody? Je přece vědecky dokázáno, že potopa světa není možná. Sto let Noe lidem vysvětloval, hlásal, přesvědčoval, hrozil, upozorňoval, nabádal, varoval... Jenže doba vyměřená na pokání uplynula - archa byla hotova.
Všichni tehdejší lidé o Noemovi a jeho dílu věděli. A dokonce i obři. Podle starých legend a zápisů na tabulkách jeden z dávných obrů (Gilgameš) navštívil Noema a vyptával se ho.

Ťukání Noemova kladívka v sobě také nese jednu zajímavost. Noé prý dřevo korábu spojoval kovovými nýty.
Pak lidstvu místo Noema kázala pokání němá příroda. Jeho současníci viděli zvířata, jak se scházejí k arše. Viděli, jak přicházejí neznámá zvířata ze severu. Jak se tu objevili nevídaní tvorové z jižních končin, a další a další z různých světových stran jdou k arše. Jenže mysl člověka ovládnutá zlem a zatemněná nemravností je už uzavřená vůči porozumění Božím znamením. Takoví lidé nemají oči k vidění ani uši k slyšení.
Jako při zkáze Sodomy a Gomory. Lot přemlouval příbuzné, aby se zachránili, protože Bůh bude dštít na město oheň. Jim však připadalo, jako by žertoval. A při tom by je to nic nestálo, odejít s Lotem z města (jen tak, pro jistotu), a kdyby se nic nestalo, mohli se pak zase vrátit. Jim však zvěst o Božím zásahu připadala tak bláznivá, že jí odmítli věnovat sebemenší pozornost. Genesis 19,14
Když bylo vše připraveno, Noe s rodinou byl v arše a zvířata byla na svých místech, Bůh dal ostatním lidem ještě týden k rozmyšlení a na pokání. V tomto posledním týdnu se ještě mohl kdokoliv z lidí zachránit. Nenašel se ani jediný. A týden minul. Noe byl v arše a Hospodin za ním zavřel. Začalo pršet.

Jak podobné novozákonním dějinám lidstva! Apoštolové a po nich svatí Otcové stále pokračují v budování archy. Lidstvo je stále zváno k záchraně. Neustále lidé vně archy slyší tlukot kladívka, který zve do archy (v řeckých monastýrech to platí doslova - lidé jsou zváni na bohoslužbu rytmickým ťukáním dřevěné paličky na dřevěnou desku). Toto ťukání má v obou případech stejný význam: je to soud nad světem a pozvání lidi k záchraně. Vyzývá je, aby se káli, odvrátili se od světských marností a daremností k Bohu, aby přišli na místo, kde Bůh zachraňuje člověka z tohoto světa pro věčný život. Všude, kde se děje Církev, to je na každém místě, kde se zrovna slouží liturgie, tam je souzen svět a tam se lidé zachraňují od utonutí v kalných vodách světskosti.

Mnoho lidí v průběhu dějin vyslyšelo Boží pozvání. A mnoho lidí pozvání nepřijalo nebo odkládali pokání na později - a lhůta jim vypršela, zemřeli bez pokání. Jak se však ve světě rozrůstá zlo, bude ubývat těch, kteří vyslyší toto pozvání. Až zlo převládne a nebude na koho čekat, přijde náhlý konec. Dveře do Církve Pán zavře a kdo už bude uvnitř, bude na hostině Božího Království, kdo uvnitř nebude, už tam nevstoupí. Přijde čas, kdy Hospodin splní, co slíbil: "Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem." (Žid 12,26)

* * *

Noe má ještě něco společného s apoštoly a se všemi, kteří v novozákonních dobách budovali Církev či se v této nové arše zachraňovali pro věčný život. Tím společným znakem pro všechny zachráněné je schopnost myslet jinak, než jak uvažuje svět. Je to druh morální síly, která umožňuje člověku smýšlet jinak než jeho okolí. V dobách předpotopních i v dobách apoštolských i v dobách šíření herezí a jiných útoků na Církev i v dobách blížícího se konce je tato schopnost klíčem ke spáse a ke svatosti.

Noe uprostřed předpotopního zla, nemravnosti a násilí zval na archu, která měla člověka odnést do nového světa - tam, kde bude země očištěna potopou a působení zlých sil radikálně omezeno. Apoštolé uprostřed pohanského mnohobožství a ve společnosti sloužící bezduchým modlám zvali lidi do Církve ke službě jedinému Bohu, Stvořiteli a Spasiteli člověka. Podobně i svatí Otcové uprostřed šířících se herezí hlásali původní křesťanskou víru. A dnes to není jiné - v prostředí materialismu a novopohanství zve Církev lidi k záchraně a k plavbě do Božího království, kde už nebude nic nečistého. Jenže kolik lidí ještě touží po kráse čistoty, po spočinutí v tvůrčím pokoji?

V tom tkvěla Noemova spravedlnost, to byl krásný květ jeho svatosti, když mezi zkaženými lidmi dokázal kráčet opačným směrem, ve společnosti smýšlející už jen zle a nemravně, dokázal myslet jinak. Nalezl v sobě tolik vnitřních sil, že se vyvaroval této všude řádící infekce a zachoval si duši v čistotě a myšlení osvícené Božím Duchem.

Každá doba má prý svou cestu ke svatosti. Byly tu doby mučedníků, pak doby poustevníků duchovně zápasících na pouštích, a pak éra svatých Otců, bojujících proti herezím. Všechny tyto cesty mají jednoho jmenovatele: "Kristus vám za škody stojí," jak zpívali husité. Čili Spása Kristova je člověku dražší, než cokoliv z tohoto světa. A v některých dobách má duchovní tlak zla ve světě takovou sílu, že ke svatosti stačí prostě jen vzepřít se tomuto tlaku, doléhajícího na lidskou duši buď nepřímo skrze společnost, skrze zákony, zvyklosti, posměch i pokušení, nebo působícího i přímou neviditelnou silou na srdce člověka. V takových časech najít v sobě sílu myslet jinak, nehledět na morální tlak okolí, mít odvahu být jiným a chodit s Bohem, tj. ve věrnosti Božím přikázáním a sloužit mu tělem i duší - to stačí ke svatosti i bez velkých asketických výkonů. To byla cesta Noe a to bude cesta svatých v posledních dobách.










Zobrazit
příspěvek
č. 1010
jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2014
Návštěva zázračné ikony - Obměkčení kamenných srdcí

Divotvorná ikona Matky Boží v Brně



Od 19. května do 24. května přebývá v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava divotvorná ikona.

Zde je PROGRAM BOHOSLUŽEB V KVĚTNU 2014 ve dnech návštěvy divotvorné ikony Přesvaté Bohorodice„Sedmibolestné“ v chrámu sv. Václava v Brně.

Každý den je ráno sloužena sv. liturgie ráno v 8,00 (kromě soboty, kdy liturgie začíná v 9,00 hod)

Dále je každý den sloužen akathist před ikonou v 19,00 hod (kromě pátku, kdy je od 18,00 hod slouženo všenoční bdění).

Ikona Matky Boží se po tyto dny, bude nacházet v Brně.

Podrobnosti a obrázky na facebookové stránce brněnské farnosti






Zobrazit
příspěvek
č. 1009
jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2014 (21. 5. 2014)
O lidské nedověře a jednom důkazu pro víru

K čemu může člověka dovést nedostatek víry

Dnes bych se rád dotkl dvou pašijových témat, která spolu zdánlivě nesouvisí. Jako východisko k této úvaze použiji Jidášovu zradu, abych se dobral k zásadnímu tématu víry a hlavně k tomu, co nám Bůh ve své dobrotě na podporu víry zde zanechal.

Už jsme psali o Jidášovi, jehož smutný způsob chování se dnes stal nečekaně aktuálním tématem. Jidášův skutek je většinou hodnocen z hlediska charakterového poklesku nebo z hlediska učení o vášních a duchovní nemoci člověka. Tento hrůzný čin však v sobě nese ještě jeden rozměr, který bývá tak často přehlížen. Je to rozměr nevíry, nedůvěry Bohu - jedná se vlastně o pokračování Adamovy ztráty důvěry v Hospodina, což mělo za následek spolčení se satanem a potažmo smrt člověka.

Podle některých exegetů byl Jidáš nespokojen s tím, že Kristovo království není z tohoto světa. Měl jiné představy o tom, jak by se Mesiáš měl chovat - čili jak by Bůh měl jednat. Byly to - pro tehdejší židovstvo typické - dobové představy, založené na nejpovrchnějším chápání biblických proroctví o Mesiáši. Touto optikou byl Mesiáš viděn jako politický vůdce židů, který z nich má učinit národ vládnoucí nad ostatními národy. Těmito představami byli v nějaké míře postiženi prakticky všichni tehdejší židé, a tudíž nebyly cizí ani apoštolskému kruhu. Ježíšovo opakované upozorňování na to, co "se mu má státi" (zatčení, mučení, kříž), naráželo mezi apoštoly na nechápavost.

Jak se zdá, Jidáš se od apoštolů v tomto ohledu neodlišoval a stejně jako oni se opájel mesiánskými fantaziemi, ale lišil se od ostatních apoštolů mimořádnou mírou egoismu, když si umínil, že prosadí své názory, a to jakýmkoliv způsobem. Usmyslel si, že vezme věci do své režie, nebo - řečeno dnes módním termínem - stane se Ježíšovým "koučem". A tak (jako impulz k rozvinutí Mesiášova "vnitřního potenciálu", jak říkají koučové) se rozhodl přinutit Božího Syna k pořádné akci, která konečně bude podle Jidášových představ. Domníval se, že vydá-li Krista nepřátelům, donutí Pána Ježíše, aby si na soudu před Kaifášem na obranu povolal legie andělů, a tím dostane Kristovo království příštího věku i svůj velkolepý pozemský rozměr už tady a teď. Jidáš nejspíš snil, že si jeho Učitel poté nejprve srovná účty s kolaborantským saducejským kněžstvem, pak zaměří svůj rozlícený pohled na římské okupanty a následně už bude brát jeden národ za druhým a kdo nebude sloužit Izraeli, zahyne (jak se to píše v Is 60,12). Že by se židovský Mesiáš mohl nechat mučit, poplivat, soudit a nakonec i zabít, Jidáše nenapadlo ani v nejčernějším snu. Vždyť byl tři roky svědkem všech těch zázraků, které Pán Ježíš konal, a proto dobře věděl, že je to Boží Syn, a není tudíž podřízen žádné pozemské moci.

Jidáš prostě odmítl Boží prozřetelnost, chtěl vzít průběh událostí Mesiášova příchodu do své režie. A tím se mu stalo to samé, co Adamovi. Výsledkem takového myšlení a ztráty důvěry v Boží moudrost bývá smrt. Když Jidáš viděl, že Pán se nechává soudit, bít a že bude popraven a nic proti tomu nepodnikne, pochopil tento zrádce svou hroznou chybu, vrátil třicet stříbrných a ze zoufalství se oběsil.

I dnes už máme v církvi různé "kouče" a manažery a další režiséry. Církev začíná být chápána jako firma a dle toho s ní někteří její "řídící pracovníci" nakládají. Vypadá to, že na "podnikovém ředitelství" se už nehledá Boží vůle ani vůle Božího lidu, ale vymýšlí se taktika, připravují se strategie, hledá se výhodné manažerské řešení situace. Nebezpečná na tom je právě ta absence víry v Boží prozřetelnost, důvěry v to, že církev není z tohoto světa. Výsledkem pak nutně musí být pouze zesvětštění a zmar. Církev není akciovka ani s.r.o., jenže to se dnešním lidem a všem těm koučům už dost těžko vysvětluje.
Zoufalství Jidášovo, který byl držen v zajetí židovských mesiánských fantazií, se v pašiovém příběhu slévá s cynismem velekněží. Zrádce naříká: "Zradil jsem krev nevinnou," a náboženští vůdcové na to suše odvětí: "Co je nám do toho, to je tvá věc." Běda nám, dojde-li vývoj naší situace až k těmto koncům. Dopadneme stejně jako náboženská organizace, kterou vedli tito velekněží, - zbude nám jen plakat, nezůstane tu kámen na kameni. (Luk 19,41-44)

+ + +

Režírování církve

A tím jsme se dostali k podivuhodné analogii tehdejších událostí s dneškem.

Bohužel, načrtnutý způsob Adamova i Jidášova chování se nám jako ozvěna vrací i v církvi. Církev nemá nedostatek prakticky zaměřených lidí, jimž připadá trapně neprospěšné hledat Boží prozřetelnost, jimž připadají svaté kánony a ostatní pravidla, skrze něž se v minulosti hledala Boží vůle, jako zoufale odtržené od reality a od aktuálních církevních potřeb. Je tu vždy dost těch, kteří si myslí, že mají dost rozumu na to, aby církevní věci uspořádali rychleji a lépe, podle svých představ o tom, co je pro církev dobré. Proč spoléhat na pomalé "Boží mlýny", které sice stále melou, ale někdy jim to příliš dlouho trvá. Tak jim můžeme trošku pomoci, ne? Proč se trápit přemýšlením nad tím, co je asi záměrem Boží prozřetelnosti, když my přece výborně chápeme, jak by se věci měly vyvíjet, a jak to má s lidmi a jejich záležitostmi správně vypadat? Proč se ohlížet na nějaká posvátná pravidla a přikázání, o nichž sice víme, že nám označují Boží cesty, když máme v rukách tu moc, abychom to zařídili efektivněji a rychleji? Stačí vhodná strategie. Účel světí prostředky (pro dosažení dobra je všechno dovoleno, jak si to mysleli jezuité).

Odtud už je pak jen krůček k tomu, aby církevní činitelé sáhli po zcela necírkevních prostředcích, uchylovali se k praktikám, které nemají s láskou naprosto nic společného. Proto se církví prohání záplava trestních oznámení (prý bylo podáno už i na vl. Simeona). Kam jsme se dostali?

Jidáš je jedním z praotců všech rozkolníků. I oni považují dogmata pravoslavné víry a kánony za málo praktické pro konání dobra, pro lidi a pro církev. Podobně jako Jidáš jednal bez porady s ostatními apoštoly, tak se rozkolníci neradí s církví, pohlceni svým "pojetím dobra" nepovažují za potřebné se bavit s těmi členy církve, kteří mají jiný názor, ale povídají si jen sami mezi sebou a vzájemně se utvrzují ve společně sdíleném klamu. Asi tuší nicotnost svých argumentů i slabost své víry a vědí, že by se jim nepodařilo přesvědčit ty, jejichž srdce není rozpoloženo k rozkolu.

Výsledek však bude takový jako tenkrát v případě Adama či Jidáše. Rozklad a smrt. Ochromení práce církve. Někdy jsou za tím dobré záměry, ale nesprávně uskutečňované (jako v tom přísloví: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly). Jindy je zatím prostě svévole či vysloveně hříšné cíle. Také však za tím může být nepravoslavný způsob myšlení ve smyslu "ex opere operato" - tj. už jsem jednou tím, kdo obsadil v církevní správě nějaký post, já zde rozhoduji a Bůh se musí k tomu, co dělám, přihlásit. (A basta fidli, respektive: amen.)

+ + +

Společná řeč

Možná, že na počátku Jidášovy zrady stála skutečnost, že ztratil společnou řeč s Ježíšem. Přestal svému Učiteli rozumět; možná ke konci už vůbec nechápal, co se to Kristus vlastně pokouší sdělit. Zatímco Spasitel hovořil o lásce, Jidáš přemýšlel o penězích, Učitel hovořil o milosrdenství, kdežto žák myslel na moc. První hovořil o nebeském, druhý uvažoval jen o pozemském. Nebylo to i u nás loni podobné? Nemluvili zde jedni o službě, kdežto druzí o restitucích? Jak by se mohli domluvit?

Jak pozoruji vývoj v církvi, mám stále více dojem, že jednou z hlavních příčin našich bolestí je ztráta společné řeči. A to nás přivádí k úvaze: Jak se vlastně v církvi domluvit? Jakým jazykem je potřeba rozmlouvat? Čím se vytváří platforma, na které se shodujeme a kde se můžeme sejít k diskusi, vzájemně se slyšet a přinášet platné a všemi přijímané argumenty? Myslím, že je to jedna z funkcí obecně přijímaného dogmatického a kanonického systému církve. Obecné uznávání dogmat a kánonů způsobuje, že se můžeme v církvi dohodnout. Kánony nejsou jen zákoníkem, ale vytvářejí platformu pro církevní jednotu a shodu, protože nám dávají možnost stejně uvažovat. Církevní život není možno zakládat na kladných či záporných emocích, na vzájemných sympatiích nebo antipatiích, protože takový subjektivismus nutně vede ke konfrontaci různých hledisek a potažmo k rozdělení a fragmentaci, nikoliv k budování jednoty. "Já jsem Petrův, já zase Pavlův..." to už jsme někde četli, že?
Západní církev vyřešila tento problém církevní jednoty a soudržnosti papismem. Papež má moc a všichni členové jeho církve musí poslouchat Řím. "Řím promluvil, věc je skončena," to je jejich formule obsahující způsob latiníků jak skončit všechny spory. To je však princip pravoslavné eklesiologii cizí. Vladyka Simeon v jednom ze svých listů správně píše, že to postavení, které má na Západě papež, mají v pravoslavné církvi posvátné kánony (a dogmata, dodávám k tomu).
Společná řeč není v Pravoslaví možná, když není brán vážně dogmatický argument (v našem případě je to dogma o jednotě světové Církve). Jak se v církevním životě domluvit s někým, komu nevadí, že stojí mimo církevní jednotu? Podobně je tomu s kanonickým systémem. Jak se dorozumět s někým, komu řekneš: "Udělal jsi to a to, a tím jsi porušil tyto kánony," a on odpoví ve smyslu: "No a co?" nebo vůbec na toto téma nekomunikuje. Pokud není přijímán za platný ani ten ohromující argument, že část naší církve není kanonicky uznávána většinou světových autokefálních církví, jak se pak máme domluvit, jakým jazykem spolu hovořit? Jaká je pak budoucnost naší jednoty?

+ + +

Argument pro víru

K církevní jednotě je potřeba důvěra v Boží prozřetelnost a duchovní způsob chování odpovídající skutečnosti, že Církev není z tohoto světa. Ke společné řeči je nutná víra v dogmata a přijímání kánonů. Společným jmenovatelem toho všeho jsou takové pojmy jako je víra, důvěra, duchovní způsob chování apod. Stále se točíme kolem víry, resp. slabosti naší víry. Sice jsme uvěřili Bohu, ale nějak nedostatečně - k tomu, abychom obstáli před duchovním tlakem dnešní doby a jejích zkoušek, to zřejmě nestačí.

Ano, na počátku zrady či rozkolu obvykle stojí nedostatek víry. Jenže, jak někoho přesvědčit o víře v Boha? Lze vysvětlit slepému, co je to světlo?, jak popsat krásu barev tomu, kdo se nechce dívat? Na začátku víry je vždy ochota člověka hledět a naslouchat. "Víra je ze slyšení," (Římanům 10,17) a jinde čteme výzvu: "Pojď a pohleď," (Jan 1,46-47) která je evangelijní odpovědí tomu, kdo pochybuje. Teprve je-li v člověku ochota ke zření, může uvěřit. Ale ta ochota je primárním předpokladem pro víru, proto Bůh nikomu víru nevnucuje, ale zároveň činí člověka odpovědným za to, že víru nezískal: "Kdo neuvěří, nebude spasen (bude odsouzen)." (Marek 16,16)

Zakrývají-li si lidé oči s křikem: "My přece vidíme," (jako když usvědčoval Pán Ježíš židy z hříchu, viz Jan 9,41) je to stav balancující na hranici hříchu proti Duchu Svatému, čili toho nejvážnějšího duchovního stavu, do něhož můžeme sklouznout. Takový stav je prý prakticky nevyléčitelný. Snad ještě nejsme tak daleko.

Víru sice nelze vynutit argumenty, ale tomu, kdo je ochoten věřit, se najednou objeví před očima stovky důkazů svědčících ve prospěch Boží existence i ve prospěch Evangelia. Pro takové lidi, kteří slyší na slova: "Pojď a pohleď," zanechal Kristus něco, co je ještě větším důkazem pro víru ve Spasitele, než byla jeho prorocká slova o fikovníku, která řekl Nathanaelovi, aby mu dal možnost plně uvěřit, že tento Ježíš Nazaretský je Mesiáš (Jan 1,48-51). Tím fascinujícím důkazem se mi zdá být pohřební plátno, do něhož bylo zabaleno jeho mrtvé tělo.

Ano, Církev má (kromě jiných) jeden opravdu zvláštní důkaz vzkříšení Kristova. Je to obraz tělesného utrpení Ukřižovaného i jeho vzkříšení z mrtvých. Je to jako zápis o jeho mukách i o jeho smrti. Popis tak podrobný, že v něm můžeme dodnes číst jako v knize. Hovoříme-li o pohřebním plátnu Pána Ježíše Krista (dnes známému jako tzv. Turinské plátno), mluvíme nejen o relikvii, která se dotýkala Kristova těla, ale především o tom, co je na ní zaznamenáno. Je tam popis každé rány bičem, každého trnu na posměšné koruně, každého pádu do prachu země, tvaru každého kovaného hřebu i medicínsky podrobný záznam způsobu smrti i posmrtných tělesných procesů; je tam přesný popis rány, kterou byl kopím otevřen jeho bok, i detaily o pohřbu. Je tam zaznamenán profil biotopu a geologie prostředí, kde se to vše stalo. Je tam popsána jeho postava a podoba tváře. A především je tam záznam i o vzkříšení.

Proto dnes někteří nazývají Turinské plátno tzv. pátým evangeliem. Hodna pozornosti je skutečnost, že úměrně tomu, jak narůstají možnosti vědeckého zkoumání plátna na jedné straně a upadá křesťanská víra na straně druhé, vydává Turinské plátno další další podrobnosti. Snad každých deset let přinese opětovné zkoumání vzorků pokročilými metodami novou várku nalezených záznamů. Je to podobné, jako by se v knize otevíraly nové a nové kapitoly, v nichž můžeme číst další podrobnosti o Pánu Ježíši a o jeho oběti za hřích světa.

+ + +

Pohřební plátno v liturgii

Právě známost pohřebního plátna v době, kdy bylo ještě v Byzanci, stojí nepochybně u kořene velkopáteční liturgické zvyklosti používání tzv. "pláštěnice", jejíž symbolický význam byl: plátno, do něhož bylo zavinuto Kristovo Tělo při pohřbení. Tyto starobylé byzantské církevní obřady: vynášení pláštěnice, její uctívání, putování s pláštěnicí kolem chrámu či po krajině, vnášení pláštěnice do oltáře, kde se klade na svatý prestol a následně se na ní slouží Božská eucharistie, - to vše je inspirováno touto známou relikvií, podle níž v Byzanci uchovávali podobu Ježíše Krista dávní ikonopisci. A nejde jen o pláštěnici používanou na Velký pátek, ale o ještě mnohem více - o plátno, představující pohřební rubáš, liturgicky používané od starých dob až dodnes při každé eucharistii (více o tom v článku, viz připojený odkaz).

Význam a sláva onoho jedinečného plátna s obrazem Kristova těla je dána jednak tím, že zázračně vzniklý obraz na plátně je svědectvím vzkříšení Spasitele, a dále tím, že sám obraz byl vzorem pro ikonografy. Obojí natolik podtrhuje unikátní pozici plátna v církevním myšlení, že symbolické používání pohřebního plátna se stalo na křesťanském Východě neoddělitelnou součástí liturgického života církve. A to (opakuji) nejen na Velký pátek, ale celoročně.

Podrobnosti viz v našem krátkém historicko-liturgickém článku.

+ + +

Hmatatelnost a vědecká objektivita těchto dokladů o vzkříšení přivádí nepřátele křesťanství (zvláště z oblasti militantního materialismu či ateistické vědy) k zuřivosti. A tak stále hledají, čeho by se přidrželi, aby mohli plátno prohlásit za podvrh. Nejméně každé dva roky projde nejsledovanějšími médii nějaký článek či reportáž, které hlásají, že se konečně podařilo vědecky dokázat, že Turinské plátno je podvrh. Připomíná to trochu, jako by se znovu a znovu opakoval soud nad Ježíšem Kristem před Kaifášem. Přiváděli stále další falešné svědky, ale nedařilo se jim Pána Ježíše usvědčit.

Je zajímavé, že na Západě žádná ze stran "sporu o plátno" nebere v úvahu svědectví o tom, že toto plátno s "lidskou rukou nevytvořeným" obrazem Pána existovalo ve staré Byzanci. Dávné církevní tradice znají různé zvěsti o takovém plátnu se zázračným obrazem. Podle nich dokonce existovalo několik pláten se zázračně vzniklým zobrazením Krista - obrazy mají různý původ: např. Abgarovo plátno, rouška sv. Veroniky apod. (Odborné pojednání o těchto "obrazech nevytvořených lidskou rukou.)

Těch zpráv z církevní tradice, které musely být doloženy skutečnými památkami (nebo alespoň jednou památkou, která je společným kořenem všech zpráv), takže o nich nikdo nepochyboval, je tolik, že je to svědectví s hodnotou důkazu. Když k tomu vezmeme do úvahy, že předevropské dějiny Turinského plátna se odvíjely v Byzanci, jak svědčí to, co západ zná z historie plátna, můžeme se svárům o době jeho původu už jen usmívat. (Viz o tom krátkou kapitolu ve stati o ikonách: Mandilion a podrobnější pojednání o Pohřebním plátnu Kristově.)

Jeden z vědců se na otázku, zda může být Turinské plátno středověký podvrh, začal smát. Podle něj je nepředstavitelné, že by někdo ve 14. století zfalšoval toto zvláštní pohřební plátno a zachytil tam věci, které jsou pouhým okem neviditelné, a hlavně se postaral věci, o nichž v té době nemohl vědět, že by tam měly být. A navíc jsou tam zachyceny podrobnosti, o nichž bychom bez vědeckého průzkumu ani my nevěděli (kdybychom dnes chtěli plátno zfalšovat), že bychom je tam měli dát. A navíc bychom takové falzum nedokázali vyrobit ani dnes ani v těch nejmoderněji vybavených laboratořích (občasná tvrzení, že někdo dnes vyrobil podobný otisk lidské tváře, jako se to stalo při vzniku Turinského plátna, jsou snadno vyvratitelnou propagandou - stačí se s tou metodou seznámit a podrobně si prohlédnout výsledek). Je tam takové spektrum a množství informací, že bychom tak obsáhlý soubor nemohli zfabrikovat. Ti, kteří tvrdí, že plátno je falzum, nám tím vlastně říkají asi toto: "Takže někdo (nevíme kdo), někdy (nevíme přesně kdy), někde (nevíme kde) udělal nějak (nevíme jak) záznam něčeho (co bychom si doposavad ani nemohli představit) a to s tolika skrytými podrobnosti, že jsme ještě ani na všechny nepřišli. A navíc: půl tisíciletí před vynálezem fotografie bylo plátno vyrobeno jako fotografický negativ!" Takhle silná víra odpůrců plátna je vskutku podivuhodná.

+ + +

Snad by mohlo být toto svědectví o Kristově utrpení, pohřbení, smrti a zmrtvýchvstání impulzem nejen pro nekřesťany, ale i pro nás. Vstoupili jsme do doby, kdy samotní křesťané potřebují uvěřit (tj. lépe a mocněji věřit), aby byli schopni spolupracovat s Boží prozřetelností, s Ježíšem Kristem a Duchem Svatým při vytváření Církve - čili pozemské složky boholidského Těla Kristova. Nebude-li mít místní církev dost lidí naplněných vírou a důvěrou v Boha, upevněných v nesvětském duchu, s jiným způsobem myšlení, než jak uvažuje svět, zbude tu jen nějaká náboženská organizace, slupka, z níž se vytrácí obsah...

O výzkumu Turinského plátna je připraven otitulkovaný ruský film. Vřele doporučuji ke shlédnutí.

Seznam našich článků na toto téma na rozcestníku "ikony":
Pohřební plátno Kristovo
Obrazy nevytvořené lidskou rukou (z knihy: L. A. Uspenskij: Teologie ikony pravoslavné církve)
Pohřební plátno v liturgii církve (historicko-liturgický článek)







Zobrazit
příspěvek
č. 1008
jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2014
Pomoc obětím povodní a 6. pastýřský list vl. Simeona

Již 44 obětí povodní na Balkáně - jsou nejhorší za 120 let

Vážení všichni v pravoslavné církvi,
české charitativní organizace, které se charitou zabývají profesionálně, vyhlásily veřejné sbírky na pomoc postiženým oblastem na Balkáně. Organizace ADRA a Člověk v tísni již mnohokrát v minulosti prokázaly profesionalitu a rychlost při zajišťování pomoci postiženým oblastem všude na světě. Proto není potřeba zakládat nové sbírky. Z tohoto důvodu si Vás dovoluji informovat, že můžete svoje dary posílat především tímto způsobem, aby se pomoc rychle dostala na potřebná místa, o což by nám všem mělo jít především. Svůj dar můžete zcela jednoduše poslat přímo z vašeho počítače kliknutím na elektronickou platební bránu (viz níže uvedenou webovou stránku).

V dokonalé úctě Vás všechny zdraví
doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph.D.


Podrobnosti v článku na webu Sůl země

* * *

Šestý pastýřský list vl. Simeona

Na webu Sůl země










Zobrazit
příspěvek
č. 1007
jednotlivě

Administrátor --- 13. 5. 2014
Ze světa

V Albánii se hroutí starobylý chrám



Chrám sv. Spiridona Trimifuntského ve vesnici Vuno (Albánie, okres Vlery) je zvláště významnou architektonickou památkou. Jenže na jeho údržbu nejsou poskytovány peníze. Nejspíš 3. května se jeho stoletá střecha definitivně zřítila a zničila významnou část ikonostasu. Havárie si nevyžádala žádné oběti, protože o chrám se už nikdo nezajímá. Restaurační práce se zde prováděly v r. 1998, ale pak nastal požár, po němž byla zhotovena jen provizorní střecha. Ačkoliv stát přidělil na opravu peníze, nikdy nebyla provedena.

Chrám ve stylu baziliky byl postaven v r. 1778.

Romfea.gr, Pravoslavie.ru







Zobrazit
příspěvek
č. 1006
jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2014
Zpráva ze světa - chystaná kanonizace

Starec Paisij Svatohorec bude v nejbližších měsících připojen ke sboru svatých

Starci Paisij Svatohoroce, Jákov, Amfilochij z Patmosu, Efrém z Katunakie a Sofronij z Essexu (Sacharov) budou určitě oslaveni ve sboru svatých, sděluje web Agion Oros s odkazem na řecké zdroje.


Na ikonách se těmto starcům už dávno malují svatozáře


Podle slov nejmenovaného hierarchy Konstantinopolského patriarchátu, který poskytl interview řeckému portálu agioritikovima.gr, je přívržencem svatořečení i ekumenický patriarcha Bartolomeos. Zároveň tento zdroj odmítl dohady kolující řeckými sdělovacími prostředky, že kanonizace starce Paisije bude odložena kvůli jeho ostré pozici vůči "turecké otázce": "Šířené báje nemají nic společného s pravdou, které slouží naše pravoslavná církev."

Podle údajů řeckých sdělovacích prostředků bude starec Paisij připočten Konstantinopolským patriarchátem ke sboru svatých v nejbližších měsících.

Athény 7. května 2014

Pravoslavie.ru











Zobrazit
příspěvek
č. 1005
jednotlivě

Administrátor --- 5. 5. 2014 (6. 5. 2014)
O ikonách na rádiu Wave

Mládežnická rozhlasová stanice připravila pořad o ikonografii

Autoři pořadu si pozvali Janu Baudišovou k rozhovoru o pravoslavném vztahu k zobrazování Boha.

Rozhovor si může přehrát na webu pořadu o Desateru: Zobrazit, či nezobrazit?

(Rozhovor na téma ikona začíná od 16,45 min.)







Zobrazit
příspěvek
č. 1004
jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2014 (29. 4. 2014)
Rusko se obrátilo k synaxis zády

Uznání Rastislavova synodu Ruskou pravoslavnou církví v kontextu její zahraniční politiky

Návštěva vl. Juraje v Rusku otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem

Ruské a řecké zpravodajské servery podrobně informují o cestě vladyky Juraje s doprovodem do Ruska dne 24.4.2014, která otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem.

Vladyka Juraj se svým doprovodem (také se zástupci ruské církve na Slovensku) sloužil v Trojicko-Sergejevské lávře spolu s patriarchou Kirillem. Patriarcha Kirill mimo jiné ve své řeči zdůraznil, že ruská církev udělila československé církvi autokefalitu, což vladyka Juraj svými slovy v děkovném projevu potvrdil, když hovořil o místní československé církvi jako o dceři ruské církve.

patriarchia.ru
Viz Sůl země


Odpověď vl. Simeona na akci vl. Juraje

Metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vladyka Simeon se vyjádřil k akci vladyky Juraje v Rusku. Jeho odpověď na dotaz zahraničních médií zní takto:

Hluboce lituji nynější akce a prohlášení jeho vysokopřeosvícenosti vladyky Juraje, které byly udělány v důsledku nekanonického jednání mladých biskupů. Vladyka Juraj nazval Ruskou církev jako "Matku Církev", když spolusloužil s Moskevským patriarchou Kirillem.

Dokonce i student prvního ročníku teologie ví, že naše Matka Církev je Ekumenický Patriarchát, který nám poslal sv. Cyrila a Metoděje.

Ruská Pravoslavná Církev má také svoji Matku Církev, kterou je Ekumenický Patriarchát.

Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku získala samostatnost (autokefalitu) v roce 1998 od Ekumenického Patriarchátu.

Nesprávně udělená autokefalita (v roce 1951), kterou jsme před tím obdrželi od Moskevského Patriarchátu, nebyla uznávána ostatními místními pravoslavnými církvemi, dokud jsme se nevrátili do kanonického stavu (čili potvrzením autokefality Ekumenickým Patriarchátem v 1998).

Prosím všechny o jejich modlitby, aby trápení naší církve brzy skončilo.

U příležitosti Svátku Vzkříšení Vám i čtenářům přeji pevné zdraví a požehnání vzkříšeného Pána.

Kristus vstal z mrtvých.

pravoslavnacirkev.info
Zamyšlení místo komentáře

V r. 2013 a začátkem roku 2014 (až do konstantinopolského synaxis) měla Moskva eminentní zájem získat si naši církev na svou stranu, resp. zavázat si ji a zajistit si její loajalitu. Důvod byl průhledný - hlas naší autokefální církve na světovém pravoslavném fóru měl stát na straně moskevských zájmů. Pak přišlo setkání v Konstantinopoli a ujednání, že se na všech úrovních celopravoslavných debat bude rozhodovat výhradně konsensuálně. Tím se stal hlas naší církve pro Moskvu nepotřebný. Proto v rámci nepublikovaných dohod s Ekumenickým patriarchátem vcelku ochotně odkývala, že dává od naší místní církve ruce pryč. Nyní to, co se nás týkalo, anulovala - a nejen to, učinila poměrně agresivní krok opačným směrem: vrátila na stůl otázku nekanonicky udělené autokefality z r. 1951, kterou většina pravoslavného světa v čele s Konstantinopolí neuznávala. To je samozřejmě cosi jako políček, který patriarcha Kyrill uštědřil patriarchovi Bartolomějovi. Lze usuzovat, že takové skandální prohlášení měl Moskevský patriarchát dobře rozmyšlené.

Mám pocit, že Moskevský patriarchát tím vyslal do celého světa demonstrativní vzkaz ve smyslu, že:
1.) kanonický názor Konstantinopole ho nezajímá;
2.) postoj většiny autokefálních církví ve věci kanonického uznání některé místní církve ho nezajímá;
3.) vzhledem k počtu svých věřících si vystačí sám a zbytek pravoslavného světa se k němu může připojit či nemusí;
4.) nejen Konstantinopol, ale i Moskva může udělovat autokefalitu (to je namířeno proti konstantinopolskému primátu);
5.) Moskva se nemusí ze svých aktů nikomu zodpovídat, nepodléhá soudu ostatních autokefálních církví.

Kdybychom vše chtěli shrnout do jednoho hesla, pak by mohlo znít: "Moskva versus zbytek světa." Protože mám Rusy rád, tak mne velice bolí tento nepochopitelný a zoufale neprozíravý akt. Rusům takový krajně nešťastný způsob projevu (k němuž se občas uchylují) nikdy nepřinesl nic dobrého. Dokonce si myslím, že je to v hlubinách ruské duše něco bytostně cizího, co tam bylo vneseno z cizorodých zdrojů. A už vůbec nechápu, kam kráčí myšlení ruské církve pod vedením jejích současných ideologů. Obávám se, že je to nějaká absurdně svérázná modifikace papismu, ale byl bych rád, kdybych se mýlil.

Chápejme dění v jeho kontextu. Tady v podstatě nejde o naší místní církev. Jedná se tu o principy, jimiž se bude pro příště řídit život světového Pravoslaví. Tím, jakou politiku nastolil moskevský patriarcha vůči naší církvi, ukazuje něco zásadního Konstantinopoli i světu (je to takové ruské: urbi et orbi). Moskva jednak znovu vznesla nároky na vyšší stupeň na žebříčku cti, než na jakém se tradičně nachází, a zároveň skrze kauzu naší místní církve zpochybnila konstantinopolský primát, resp. ho chce omezit jen na právo konstantinopolského patriarchy být liturgicky vzpomínán v čele seznamu všech hlav autokefálních církví. Tím se opět naplno rozhořela vzpoura Moskvy proti Konstantinopoli, která se zdála být zažehnána na synaxis. Za hlavního ideologa této ruské vzpoury je obvykle považován metropolita Ilarion (který např. odmítá, že by Konstantinopol byla mateřskou církví pro Ruskou církev, a stejnou nevoli projevuje nad tradičním titulem "ekumenický patriarchát"; nad pravoslavností Ilarionova kanonického a eklesiologického myšlení jsou ve světě vznášeny jisté pochybnosti; mám zde na toto téma připravený krátký příspěvek). Moskevský patriarcha Kyrill toto ruské válečné tažení za světlé zítřky právě obnovil prakticky ve všech hlavních bodech. Není divu, že je z toho v pravoslavném světě pozdvižení.
Někteří nekritičtí stoupenci Moskvy mohou dnes cítit jakési nerozumné potěšení z této demonstrace síly, ale to jen proto, že si nevidí na špičku nosu. Už jen kvůli tomu, že svět je citlivý na "silácká gesta" ruského medvěda, a Rusku přináší tato velmocenská politika "tanků a bušení se v prsa" pramálo sympatií jak u nás, tak i jinde. A v české společnosti se Rusko s touto image se zlou potáže (a spolu s Ruskem i ti, kteří jsou s ním nějak spojeni či jsou s ním identifikováni). Ruská elita (ať už politická nebo církevní nebo ekonomická) ne vždy dosti citlivě chápe, že s tou silou, kterou má, musí zacházet opatrně a delikátně, jinak se "lid obrátí proti nim", "až vzplane jeho hněv na ně". Mimochodem, stejnou chybu dělá Amerika. Člověk by čekal, že se Rusko poučí a nebude se chovat jako druhý Američan, ale... A tak tu máme na jedné straně Velké louže "strýčka Sama" a na břehu druhém "ďáďu Váňu". Velké a mocné země mají mentalitu poznamenanou jakousi arogancí a rozpínavostí. Rozdíl mezi pohledy na obě země tkví v tom, že od Ameriky tento styl lze čekat, kdežto v případě Ruska by náš člověk jaksi očekával, že tam bude působit duchovní vliv Pravoslaví, který by měl tyto vášně přinejmenším tlumit.
Ještě smutnější, než co se stalo, je ale pravděpodobná odpověď na to, proč se to stalo. Odpověď se vybarví, když si zkusíme odpovědět na otázky typu: "Co se změnilo od synaxis? Co se stalo tak významného, že to Moskvě stálo za to, aby hodila za hlavu nedávno pracně uzavřené dohody?" Jediná odpověď, která dává smysl, ukazuje na chystanou válku na Ukrajině, resp. její rozdělení.

Postavení Ruské pravoslavné církve v ruském státě není tak daleko od statutu tzv. "státní církve". V Rusku je sice ústavně zakotvena odluka církve od státu, ale vliv církve ve společnosti i prorůstání se státní správou je větší, než si kdo na západě umí byť jen představit. To může mít kladné i záporné stránky. Na jedné straně tím stát může církvi pomáhat plnit její spásonosné poslání. Na druhé straně však to může z církve učinit nástroj státní ideologie. Záleží na tom, zda ve vzájemném vztahu církve a státu převládne vliv jedné či druhé strany. V situacích hrozící společenské destability a případně války lze očekávat, že stát do krajnosti využije všechny své páky, jimiž k ovlivnění a případně i k využití církve disponuje. To je logické, a pokud je státní správa vedena křesťanskými zájmy, sleduje křesťanské cíle a je založena na křesťanských principech, pak je možno si představit, že se nejedná o zneužití církve. Jenže je dnes na světě takový stát, o němž by platily všechny tři body zmíněné premisy, a to do takové míry, že by bylo lze hovořit o křesťanské státnosti?

Co z toho plyne? Obávám se, aby se v situaci hrozící války, v níž bude jednou ze stran Rusko, nestala Ruská pravoslavná církev jedním z válečných nástrojů - ať už ideologickým, či informačním, nebo zpravodajským, či prostorem pro působení různých "agenturních služeb" či jejich zázemím.

* * *

Doposavad byl velikou devizou naší místní pravoslavné církve její český rámec. Byli jsme českou pravoslavnou církví odvolávající se na české a moravské historické kořeny, obnovenou vl. Gorazdem, a tuto církevně-historickou platformu jsme si pečlivě střežili. To nám zde dávalo domovské právo a zároveň nás to chránilo před jakýmkoliv nařčením z toho, že zde skrze nás působí jakýkoliv cizí vliv (ať už duchovní nebo kulturní či politický; s obviněními tohoto typu se musel potýkat už sv. vladyka Gorazd). Toto vše – jak se mi zdá – vladyka Juraj v Moskvě právě smazal, když veřejně a oficiálně prohlásil naši místní církev za "dceru Ruské církve".
Mimochodem, krátké (šestileté) období, kdy byla po druhé světové válce naše místní církev v ruské jurisdikci, lze jen obtížně chápat jako oprávnění nazývat Moskevský patriarchát "mateřskou církví". Do ruské jurisdikce jsme byli po druhé světové válce zapleteni za působení mocných politických vlivů. Naše církev patřila před válkou do jurisdikce srbské a po válce byla přijata Moskvou nekanonicky (to je zajímavé, jaké mají Rusové s těmi kanonickými otázkami problémy – jejich chování však působí dojmem, že nemají problém s řešením citlivých otázek národnostní i církevní identity silou, a na nějaká pravidla či práva někoho jiného jako by nebrali příliš zřetel). Srbsko se po válce chtělo ujmout naší osiřelé církve, a náš přechod pod Moskvu odmítlo uznat (až dodatečně to pasivně vzalo na vědomí, když už to byla hotová věc). O úrovni církevního jednání té doby svědčí výmluvně i skutečnost, že se dekret, kterým Moskva uděluje naší církvi autokefalitu, vůbec nezachoval a jsou pochybnosti, zda vůbec kdy existoval.
* * *

Proč hodila Moskva za hlavu pracně vybalancovanou dohodu s Konstantinopolí? Hlavním kreditem, který z dohody Ruská církev získala, byla pokračující izolace kyjevského patriarchy Filareta a potvrzení této kanonické blokády ze strany Konstantinopole. Zdá se, že Moskva dospěla v posledních dnech či několika týdnech k názoru, že tuto "výměnnou službu" od ekumenického patriarchy už nepotřebuje. Změna územního uspořádání či dokonce válka, která se na Ukrajině rozhořívá, totiž mění pozici rozkolného patriarchy Filareta a celou situaci kolem něj.

Abychom si to ujasnili, musíme se nejprve zastavit u toho, proč Moskva odmítá kyjevského patriarchu Filareta. Jsou tu dva důvody:

1.) První je spravedlivý a kanonický postoj Moskvy, která s ohledem na posvátného kánony a pravoslavnou eklesiologii odmítá uznávat samočinně vzniklou církevní strukturu ("samočinně" je v tomto kontextu rusismus, spíše bychom měli říci "samozvaně"). Filaret byl před 25 lety jedním z kandidátů na patriarchu Ruské pravoslavné církve, a když nebyl zvolen on ale Alexij II., tak se doma v Kyjevě prohlásil za patriarchu kyjevského a odůvodnil to tím, že Ukrajina si z historických důvodů zaslouží mít svou autokefální církev a svého vlastního patriarchu. V církvi se tímto způsobem věci nedělají, a tak se tomuto nekanonickému postupu dostalo zaslouženého odmítnutí. Patriarcha Filaret si na to řekl: "Nevadí, neuznali mě teď, uznají mě časem - dříve či později nás budou muset uznat." A počínal si jako legální pravoslavný patriarcha, postavil se do čela ukrajinské církevní struktury, začal zabírat farnosti a chrámy, tvářil se jako ten, kdo chce dobro pro Ukrajinu a využíval toho, že prostý lid se ve věcech církevně-kanonických nevyzná a chodí prostě do toho chrámu, který vypadá jako pravoslavný a který je nejblíž. A k tomu všemu se vždy najde pár vzrušených nadšenců, kteří hlasitou propagandou oslavují nekanonický převrat a najdou si na něm něco, co zní atraktivně - v tomto případě národnostní prvek.
Až když jsem formuloval tyto řádky, uvědomil jsem si, jak podobná je u nás situace kolem Rastislavova synodu. I zde je na jedné straně církevní struktura, která nám připadá jako „samočinná“, a na straně druhé jsou tu ti, kteří ve svém srdci vlastně zastávají způsob uvažování tehdejšího Moskevského patriarchátu. I u nás jsou ještě ti, kterým jakýsi nepraktický smysl pro spravedlnost a církevní řád brání v uznání Rastislavova synodu. Něco v lidském srdci, pokud není zkorumpováno restitucemi či prožráno červem licoměrnosti, se vzpírá pragmaticky přijmout tu divnou (a bez věrohodného odůvodnění) změnu církevní vlády, čili "načálstva" jak říkají v Rusku. Takže v tomto smyslu dobře chápu moskevský synod, který tvrdošíjně odmítá uznat Filareta a jeho církev.

I dalších podobností je až nečekaně mnoho. Na začátku stojí nekanonický převrat, pak už se to dál sune jako buldozer, který odhrne toho, kdo stojí v cestě. Místo ukrajinského národnostního prvku však u nás máme "nutnost postarat se o restituce" atd. Dokonce i filaretovský argument ohledně neuznávání této církevní struktury ze strany většiny pravoslavného světa: "Nevadí, neuznali nás teď, uznají nás časem - dříve či později nás budou muset uznat," se stal morální platformou Rastislavova synodu. A další shodu mezi Ukrajinou a českými luhy a háji vidíme ve způsobu myšlení této hierarchie: "Kanonické - nekanonické, hlavní je neohlížet se napravo ani nalevo, ale počínat si jako struktura, o jejíž legalitě není pochyb. A pokud někdo nějaké pochybnost vznese, tak je prostě ignorujeme. Proč se zdržovat nějakou diskusí? My vedeme monolog a vy poslouchejte." To bylo chování Filareta, který prostě na výhrady a obvinění přicházející z Moskvy neodpovídal. Jen vytrvale opakoval refrén o ukrajinské národnosti, která už nemůže dále být bez svého vlastního patriarchy. Tady v praxi vidíme fungovat "mezinárodně uznávané" základy propagandy, spočívající v uvažování, které by nikdy nemělo mít v církvi místo: "Budeme-li cokoliv opakovat dostatečně dlouho, stane se to pravdou." Dokonce je tu i další shoda naší situace s filaretovci: "Lidé chtějí mít klid a chodit si na bohoslužby, takže ve většině případů nemusí ti, kteří konají nějaký církevní převrat, brát názor lidu do úvahy." A těch pár nadšených agitátorů se tu (stejně jako na Ukrajině) také najde.

Podobností mezi filaretovci a naší situací je vskutku překvapivě mnoho. O to zajímavější je, že v případě filaretovců zaujala Moskva přísně spravedlivý kanonický postoj, kdežto v případě naší církev zvolila poněkud "flexibilnější" nakládání s kánony i se spravedlností.
2.) Druhý důvod proč Moskva odmítá Filareta je už ryze pragmatický. Ukrajina - to je mnoho pravoslavných věřících. Přenechat toto území Kyjevskému patriarchátu by - dokonce i pro Rusko - znamenalo citelný úbytek počtu duší. A v matematice Moskevského patriarchátu se vliv církve a síla její pozice v pravoslavném světě měří nikoliv tradicemi (jak to nahlíží Konstantinopol), ale početností. A dále - v Pravoslaví se rozlišují dva druhy patriarchátů - jeden má nadnárodní charakter (to jsou právě ty historické a z hlediska tradice nejvýznamnější), druhý má charakter národní, tj. rozprostírá se jen na území jednoho národa (to jsou patriarcháty vznikem novější a podstatně méně významné). Moskevský patriarchát svůj význam a úctyhodnost zakládá nejen na počtu věřících, ale i na tom, že je patriarchátem severních národů (jako mu to vymezuje v historickém dokumentu jeho mateřská církev, tj. Konstantinopolský patriarchát). Ukrajinci tvoří v Ruské pravoslavné církvi druhý nejvýznamnější národ po Rusech (z tohoto hlediska je výhodné hledět na Ukrajince nikoliv jako na Rusy, ale jako na jiný národ). Odchodem Ukrajinců by se Moskevský patriarchát nebezpečně přiblížil typu patriarchátu národního, a to by mu na prestiži rozhodně nepřidalo. Ve hře o Filareta se tedy ve skutečnosti hraje o vliv a pozici celé Ruské pravoslavné církve.

A nyní se můžeme vrátit k původní otázce - proč Moskva najednou nepotřebuje podporu patriarchy Bartoloměje při pokračování celopravoslavného embarga uvaleného na Filareta? Zde je jedna z možných odpovědí. Vypadá to, že patriarcha Kyrill dostal informaci z Kremlu, že východní Ukrajina bude takovým či onakým způsobem pod vlivem Ruska. Většina ukrajinských pravoslavných křesťanů (v jurisdikci Moskvy) je na východě. Válka či jiné způsoby přerozdělení Ukrajiny zajistí, že tato většina pravoslavných Ukrajinců zůstane pod církevní správou Moskvy a Filaret už na ně nedosáhne, protože jeho vliv zůstane omezen na západ Ukrajiny či střední Ukrajinu kolem Kyjeva. Vypadá to, že možná ztráta těchto západo- a středo-ukrajinských pravoslavných věřících, jichž v jurisdikci RPC už není tolik (a nezadržitelně ubývají), je pro Moskvu výhodnější než se ohlížet na Konstantinopol. Třeba tedy Moskevský patriarchát doufá, že novou agresivní politikou ve světě získá více, než nyní na západní a střední Ukrajině může ztratit.

* * *

A nyní poslední otázka: "Moskva opět potřebuje naší církev. K čemu?" Pravděpodobné odpovědi jsou dvě:

1.) Moskevský patriarchát se zřejmě rozhodl zahájit novou éru budování své pozice ve světovém pravoslaví a neohlížet se už na nikoho a na nic. To znamená mj. upevňovat a posilovat své pozice v Evropě. Zde žije mnoho Rusů a Moskva zde potřebuje spolehlivé opěrné body pro své působení. Geopolitická situace vypadá tak, že narůstající politické napětí a možná válka vytvoří geopolitický příkop mezi Ruskem a střední Evropou. Cestování a jiné transfery z Ruska a do Ruska budou obtížné (víza, sankce a jiné restrikce). Naproti tomu z České republiky lze volně cestovat po celé Evropě a vést celoevropskou ekonomickou činnost (Rusové už dle dnešních novinových zpráv začali skupovat nemovitosti v Londýně). Pro Rusy by pak mohlo být dosti významné mít v Čechách jedno z center právě přebudovávané ruské panevropské církevní struktury.

A tím jsme se dostali do hledáčku moskevského patriarchy znovu i my. Pod pláštíkem zachování pseudoautokefality, kterou nikdo jiný uznávat nebude (snad kromě Polska a Sýrie), ale dá nám jakousi zdánlivou samostatnost, se staneme jednou z mnoha filiálek Ruské pravoslavné církve v Evropě. Zdánlivá autokefalita bude spíše vazalským poutem, které nám bude dávat právě tolik svobody, kolik projevíme poslušnosti a loajality. Každopádně to bude znamenat područí ruského vlivu, který nikdy nebyl naší mentalitě vlastní a při misii mezi Čechy a Moravany bude brzdou, ne-li zásadním hendykepem. (Většina Čechů, kteří se po r. 1989 stali pravoslavnými, vstoupila do české cyrilometodějské církve; tito naši věřící jsou si vesměs jisti, že by nevstoupili do pravoslavné církve, kdyby zde byla jen církev ruská, jak od nich porůznu slýchám.)

Reálně nám pak hrozí nebezpečí, že se staneme náboženskou servisní organizací pro ruskou emigraci či prostě pro Rusy dočasně nebo trvale vně Ruska. Co se Ukrajinců týče (tato imigrace je spíše ze západní a střední Ukrajiny), ti se asi do této ruské organizace nepohrnou (ve své většině nevstoupí do ničeho, co je napojeno na Moskvu), ale vytvoří si vlastní síť filaretovských farností. Na nějakou zdejší moskevskou autokefalitu se při tom ohlížet rozhodně nebudou.

Bohužel to bude znamenat konec pracně budovaného církevního soužití příslušníků různých národů v jedné církevní struktuře, kde se scházeli ve stejných chrámech na stejných bohoslužbách. Pravoslaví u nás se rozdrobí na národnostní frakce. Západ má s touto jurisdikční tříští bohaté zkušenosti.

2.) Tato druhá odpověď je ještě daleko horší. Neumím dostatečně posoudit, do jaké míry je Moskevský patriarchát v objetí politické struktury ruského státu. Nějaký vliv tam určitě je, leč neumím odhadnout stupeň této fúze (ale přílišné iluze si nečiním). Je-li tomu tak, potom s ohledem na nastávající dlouhé období politického napětí mezi západem a Ruskem (s možností vleklého vojenského konfliktu) musíme vzít v úvahu možný záměr ruské státní správy využít Ruskou pravoslavnou církev pro ideologické cíle (zaměřeno jak dovnitř Ruska tak vně). V tomto světle by vypadala překvapivá slova patriarchy Kyrilla (a celé jeho odvrácení od synaxis) jako naplňování scénáře napsaného v Kremlu. Jistě by v takovém případě byly všechny zahraniční filiálky Moskevského patriarchátu předmětem zájmu rozvědky i kontrarozvědky, jistě by tu pak byla snaha Ruské federace získávat skrze tyto filiálky informace a naopak působit skrze ně v daném státu (např. ve smyslu šíření proruské ideologie či dokonce propagandy - každý stát používá propagandu a Rusko jistě není výjimkou).

To by nutně vedlo k řízené politické i společenské diskreditaci takových filiálek v jejich domovských státech (o to už by se postarala příslušná státní správa či nějaká její servisní organizace). Každý stát se přece bude přirozeně snažit, aby ve společnosti eliminoval cizí vlivy (a zvláště ty, které považuje za nepřátelské). Čili bude vyvíjet zjevnou nebo skrytou činnost mířící k tomu, aby zdroje těchto vlivů (tj. např. pravoslavná církev) byly v lepším případě společností vnímány jako nevěrohodné, v horším případě jako podezřelé a v nejhorším případě jako škodlivé a národu nepřátelské a nebezpečné.

Ve zdejších reáliích by to znamenalo pro naši církev pohromu. (A je otázka, zda se to v nějaké soft-variantě už více než rok neděje.) Obávám se, že si většina místních pravoslavných věřících ani farářů nedokáže ani představit, co vše by to mohlo obnášet. Západem obdivované "kulturní vystoupení" nechvalně známé dívčí punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele by proti tomu mohlo jen drobným žertíkem na účet církve. My pak budeme naříkat, že je to nespravedlivé, když jsme v očích společnosti označkováni různými dehonestujícími nálepkami. Jenže na cestu k tomuto stavu nás někdo dovedl a my jsme nedokázali říci: "Ne, tímto směrem nejdeme."

Nuže, tímto směrem a k těmto koncům může vést cesta, která se odvíjí od toho, co se stalo v Rusku skrze slavnostní promluvy oněch dvou hierarchů, jak o nich nadšeně referuje církevní tisk. Proto se obávám, že prohlášení obou hierarchů předjímají pro nás veliký skok zpět.







Zobrazit
příspěvek
č. 1003
jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2014 (28. 4. 2014)
Na Paschu sestupuje v Jerusalemě svatý oheň

Paschální zázrak

Na každou Paschu (resp. na Velkou sobotu) se děje v Jerusalemě v chrámu Božího hrobu zázrak sestupování tzv. "blahodatného ohně". O této události si můžete u nás přečíst článek zde a na naší stránce s pravoslavnými filmy shlédnout dvě televizní reportáže: Jerusalem - Pascha 2007 a druhá část.

Pozoruhodný je jakýsi vývoj ve věci čekací doby, tj. jak dlouho po příchodu do Chrámu se na sestoupení ohně musí čekat. Zatímco v minulosti to byla spíše delší doba - někdy hodina či dokonce i více hodin, v poslední době se tato lhůta znatelně zkracuje. Z dříve běžné půl půlhodiny na čtvrt hodiny. Poslední dobou to bývá pět až deset minut. (Letos to bylo necelých deset minut.)

Nevím, jestli existuje nějaké vysvětlení tohoto vývoje. Mně připadá, že to souvisí s úpadkem duchovního stavu současných lidí, resp. se slabostí modlitby dnešních pravoslavných křesťanů. Zatímco dříve dával Bůh křesťanům možnost svou modlitbou a duchovním vypětím spoluúčastnit se děje tohoto zázraku, resp. na něm jakýmsi způsobem spolupracovat, dnes už zřejmě naše modlitba ve svém průměru nestojí ani za zlámanou grešli, a tak "tam nahoře" od nás už nic moc neočekávají a dávají oheň hned.

Nezní to sice moc povznášejícně, ale možná na tom také něco je. Když uvážíme, že se podle zpráv zúčastnily desítky tisíc poutníků, které se tam sjely z celého světa pro zázračný oheň, musíme připustit, že kromě celé řady jistě velice zbožných lidí, tu byla jakási většina, jejíž důvody přítomnosti byly nejspíš smíšené (vezměme v úvahu všechny ty turisty a zvědavce s fotoaparáty a kamerkami, kteří přilétli letadly podívat se na zázrak). Leč, třeba to někomu z nich duchovně pomůže. (Uznávám, že toto zdůvodnění měnící se "čekací doby" na zázrak není žádnou hlubokou teologií. Snad někdo přijde s hlubokomyslnější teorií.)

Zde je starší film o tomto fenoménu

Svatý oheň (slovenský dabing)

Část 1.




Část 2.




Část 3.




Část 4.




Část 5.




Část 6.














Zobrazit
příspěvek
č. 1002
jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2014
Pátý arcipastýřský list vladyky Simeona

Paschální poselství arcibiskupa olomoucko-brněnského a správce metropolie pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na svátek slavného zmrtvýchvstání Krista Boha našeho.


Na věstníku Sůl země





Zobrazit
příspěvek
č. 1001
jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2014 (28. 5. 2014)
Pašije v našich životech

Zamyšlení velkopáteční

V minulých dnech jsme liturgicky prošli s Pánem poslední dny jeho pozemského života před Vzkříšením. Pokud věnujeme pozornost obsahu těchto dnů, vnímáme tyto události jako něco, co otřásá lidskou duší. Od slavného okamžiku, kdy Pán Ježíš, pln vnitřního pohnutí, vzkřísil Lazara, na které reagovali velekněží, staršinové a všichni ti, které dnes nazýváme pojmem "farizej", neslýchaným úradkem: "Zabijeme jeho i Lazara." Pak jsme viděli tu hroznou proměnu davu volajícího Pánu při jeho slavném vjezdu do Jerusalema: "Hosana!" v lůzu řvoucí k Pilátovi: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Před naším duševním zrakem se ve středu objevila hnusná a podlá zrada Jidášova, abychom viděli, kam až může klesnout hříchem raněné lidství, a vzápětí hledíme na obraz takové dobroty a pokory, že se to vymyká lidskému chápání - to se Bůh sklání k člověku, když Spasitel umývá nohy svým apoštolům.

Celý ten týden nám vlastně vypráví o sestupování a snižování. Jenže jiné to je, když klesá člověk, a jiné to je, když se snižuje Bůh. Svou zlobou člověk už tady za svého života sestupuje do pekla, ale Bůh svou dobrotou sestupuje sem k nám na zemi, aby nám přinesl lásku.

Tyto události vyprávějí nejen o činech lidí, které se staly v Jerusalemě před dvěma tisíci lety. Jejich obsah je daleko hlubší. Ukazují něco podstatného o člověku a zjevují něco důležitého o Bohu. Jako by to byl soud nad člověkem, nad každým z nás, nad našimi hříchy. Ve světle tohoto týdne se v každém z nás ukazují nepřející a závistiví farizeové, pragmatičtí velekněžští saduceové i zrádní jidášové. Zároveň v jejich světle můžeme spatřit, že Bůh se slitovává nad každým darebákem a že každý pokleslý člověk může být dotykem Božím napraven, pokud v něm zbyla ještě alespoň špetka dobra. Kde leží ta hranice, za kterou Bůh už nemůže na člověka dosáhnout? Tou čárou, kterou může lidská svoboda bohužel kdykoliv překročit, je rouhání Duchu Svatému. To je vnitřní stav naprostého výsměchu svatým věcem, totální pragmatičnosti a pevného zavření očí před pravdou, kterou už nechci vidět: "Zabijeme jeho i Lazara," nebo: "Co mi dáte, když vám ho zradím?"

+ + +

Zrada, zbabělost a nevděk jsou jedny z nejhorších lidských vlastností. Ukazuje se v nich lidská nízkost v celé své obludné špatnosti. Sv. Justýn (Popovič), veliký hierarcha a učitel Srbské církve dvacátého století, pravil, že jsou tři nejhorší zrady v dějinách lidstva. Když zobecníme jeho slova, tak jsou to tři druhy zrady: zrada Adamova, zrada Jidášova a zrada biskupa, který odvede své stádce do rozkolu. Všechny tři zrady jsou odporným chováním toho, jenž nejen pohrdne, ale přímo poplivá Boha za to, že člověka zahrnul veškerým dobrodiním. Zrada Adamova je strašnou zradou, při níž se stvoření postavilo proti Stvořiteli a jeho lásce. Zrada Jidášova je zradou, při níž se učedník postavil proti Učiteli a jeho laskavosti. Zrada biskupa, je zradou toho, kdo od Církve vše dostal - i svou hierarchickou hodnost - a toho všeho použije, aby vedl od spásy ty, kvůli jejichž spasení to vše od Církve obdržel. Všechny tři zrady jsou plivnutím na ruku, z níž zrádce před tím bral vše, co teď má...

+ + +

Historie se neustále opakuje, protože člověk je stále hříšný a Bůh je stále dobrý. A tak tento pašijový příběh vidíme pořád znova a znova klokotat v lidských dějinách, v malém i velkém, v jednotlivých lidských osudech, i v dějinách církví, národů i říší.

Život našeho místního Pravoslaví byl v celých svých dějinách křížovou cestou. Cyrilometodějství bylo krátce po svém rozkvětu ukřižováno. České Pravoslaví sv. Václava a Ludmily až ke sv. Prokopu bylo na sklonku 11. stol. ukřižováno. Když už se zdálo, že přijde vzkříšení a nastoupilo husitství, následovalo to nejbolestnější církevní i národní ukřižování dobou pobělohorskou. Na této dějinné cestě byla doba obnovení Pravoslaví po první světové válce skutečným, celými pokoleními tolik vytouženým, Vzkříšením. Bylo to jako návrat z babylonského zajetí. Ale i v této éře místního pravoslavného vzkříšení se stále v menších periodách opakuje: zrada, kříž a vzkříšení. Doba sv. Gorazda, kterého tolik blízkých lidí, na něž spoléhal, zklamalo, se uzavřela jeho "ukřižováním" 4. září 1942, a celá válečná doba, kdy byla místní pravoslavná církev zakázána a likvidována, byla vlastně ukřižováním církve, po němž však přišlo vzkříšení po válce. Chrámy se opět otevřely, přišli Volyňáci, zmučená církev ožila. Jenže už brzy znovu vstupujeme na Golgotu, tentokrát nás škrtili pomalu a to vytrvalým politickým tlakem, až tu krátce před rokem 1989 skoro nic nezbylo. A přišlo další vzkříšení, prázdné farnosti se naplnily, církev začala žít; jenže je tu rok 2013 a znovu pašije. Do církve se zařízl nůž rozkolu.

Dnes naše církev prochází svým dalším pašijovým příběhem (pokolikáté už?), protože Boží prozřetelnost zřejmě považovala za nutné, aby zde proběhlo "tříbení duchů" a vyšlo najevo "smýšlení mnohých srdcí". Byli jsme svědky ohavné zrady. V jednom ohledu smutnější než Jidášovy - zde totiž odpadli lidé, na které jsme ještě nedávno tolik spoléhali. Kvůli některým z nich v minulosti někteří překonali i všelijaké zkoušky. Věřili jsme nějakému člověku a doufali, že v něm přichází nová budoucnost našeho místního církevního společenství, éra lepší. Zklamání je pak o to krušnější a bolestnější, když tuto církev s úsměvem přibíjí na kříž právě ten, jemuž jsme tak důvěřovali.

A opět jsou tu stejné reálie, jako před dvěma tisíciletími. Cinkání stříbrných a tanec kolem měšce. Ti, kteří by měli stát na stráži pravdy a spravedlnosti, veřejně podporovat svatootcovské kánony i obyčejnou slušnost, jsou zalezlí a schovávají se někde za zamčenými dveřmi, kde čekají, jak to dopadne. Velekněžští saduceové ve své radě provádějí svou pragmatickou politiku (lépe, aby jeden člověk zemřel za lid) a položit si otázku, zda se to líbí Bohu, je zřejmě ani nenapadne. Kolem sebe shromáždili lůzu, která na internetu laje tomu, koho ještě nedávno velebila. (Asi sem připravím nějaký pohled na nenávistný povyk této internetové lůzy, kterou kolem sebe současní velekněží shromáždili. Snad si pak někdo uvědomí, jaký duch tam mezi nimi pracuje.)

+ + +

"Svět se bude radovat, vy však budete plakat," pravil Pán apoštolům. To jsou slova, který se nám vrývají do myšlení, protože ti, kteří nás zradili, triumfují a jásají nad vydařeným pučem, kdežto my jsme smutní.

Zatímco jedni uchvátili moc a kráčejí od vítězství k vítězství, my se musíme dívat, jak zrada a věrolomnost, pýcha a arogance triumfují. Jedni dostali do rukou milióny, druzí jsou zbavováni kněžského platu. A tak by se dalo pokračovat ještě dál. Platí už zde opravdu jen právo silnějšího a lstivějšího?

Mám v úmyslu sem někdy vložit své svědectví o jednání v Bratislavě s vladykou Rastislavem. Pak čtenář pochopí, co mám na mysli, když výše píši o věrolomnosti.
Evangelium nás učí, že jakmile se jednou dá pohybu pašijový mechanismus lidské nízkosti, přestanou platit všechna pravidla. (Připravuji k uveřejnění dříve nachystanou zajímavou stať rozebírající soud a odsouzení Pána Ježíše z hlediska právnického; autor tam ukazuje, že při soudu nad Ježíšem Kristem byly porušeny snad všechny zákony židovské, které se týkaly soudně-trestního procesu, a stejně tak i zákony římské.) Podobně i v naší situaci s hrůzou sledujeme, jak najednou neplatí ani ústava ani kánony ani jiné teologické principy, které jsou pro život církve závazné. Samotné formule kánonů a zákonů však nejsou tím podstatným. Hrozivé není samo překročení nějaké normy, ale to, co za tímto překročením stojí - lidská neschopnost lásky a pokory, i osobní charakter. Čili neutajitelná exploze lidské svévole, zištnosti a zloby. To je ta bomba, trhající církev na kusy. Posvátné kánony nutí člověka k pokoře, a snahou o jejich plnění se vytváří v církvi prostředí umožňující řád, předvídatelnost, čitelnost chování hierarchie a především - vzájemnou lásku a pokoj. Hlavní smysl kánonů je zkrotit svévoli a pýchu.

Jenže - "ďábel si vyžádal, aby nás směl přesívat jako pšenici," - stejně jako v dobách apoštolů. Jsme my však ještě těmi, kdo jsou schopni "stát pevně, stát s bázní"? Bůh může učinit zázrak kdykoliv, v každém okamžiku může přijít vzkříšení. Otázkou je, jestli je tu vlastně vůbec někdo, kvůli komu by to měl udělat. A nebo ještě jinak - možná, že my, kteří jsme dnes těmi plačícími, ve skutečnosti bráníme svými hříchy Bohu vykonat tento zázrak Vzkříšení. Všichni bychom chtěli spravedlnost, jenže si neuvědomujeme, že spravedlnost znamená naše odsouzeni. Spravedlnost nám neskýtá naději. Doufejme nikoliv ve spravedlnost, ale v milosrdenství. Takže neprosme Boha o spravedlnost, ale aby se nad námi smiloval a odpustil nám hříchy, kvůli nimž na nás toto všechno přišlo.

+ + +

Jediné, co dává člověku sílu přežít ten pašijový příběh, ať už má rozměry osobní či rodinné nebo církevní či národní, je to, že známe jeho konec. A tím je Vzkříšení. Přetrvá-li víra, budou síly zla a smrti jednou přemoženy. Nikoliv lidskou mocí, ale Boží silou. V tom je naše naděje. Nevíme, zdali se toho dožijeme ani jak dlouho budeme na kříži, ale víme, že jednou Vzkříšení musí přijít.

Kaló Páscha!












Zobrazit
příspěvek
č. 1000
jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2014 (23. 4. 2014)
Zamyšlení nad příčinami našeho kanonického rozkladu

Quo vadis, česká církvi?

Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.

Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.

V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.

Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.

V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.

Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám to nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...

A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).

+ + +

Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."

Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuela za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.

Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony. V článku byl přinesen argument: „Je to poprvé, kdy byla nová hlava místní církve intronizována bez uznání všech ostatních patriarchátů ... metropolita Rastislav je na Ekumenickém patriarchátě v Cařihradě dokonce persona non grata.“ Jeden z českých mluvčích (a zástupců) Rastislavova synodu zde na to veřejně prohlásil, cituji:

„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.

To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.
+ + +

Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.

Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.

Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdně veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".

Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?

Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.

+ + +

Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"

Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?
Biskup Gorazd uvádí v katechismu:

Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«

Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.

Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.

A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření z heretické eklesiologie, která proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání Církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.

Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.
Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.
A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«

K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).

K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.

Takže, která část našeho episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?

A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«

Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?
Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti svého konání prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.

A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).
V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:

44  Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45  Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46  Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47  Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48  Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49  a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50  tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51  vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)
Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.

Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...

+ + +

Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.

Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.

Kruh se tím uzavírá. Z jedné strany může být nezájem o celocírkevní jednotu (a vlastně schisma) ze strany Rastislavova synodu projevem heretické eklesiologie. Z druhé strany se eklesiologická hereze projevuje schismatickým myšlením a případně i konáním.

Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.

+ + +

Ano, podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) je krajně nemilé, jenže podle pravidla "vše zlé je pro něco dobré", by to mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"

Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Když víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.


P.S.
Nepodceňujme nebezpečí této eventuální hereze. Máme-li opravdu co do činění s heretickou eklesiologií, pak je to skutečná hereze v plném smyslu toho slova - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako kdysi ikonoborectví.













Zobrazit
příspěvek
č. 999
jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2014
Z internetu

Nový článek o situaci u nás


Parlamentní listy: Toto se odehrává v pravoslavné církvi kvůli restitučním miliardám. Mělo už dojít na podvody s dokumenty a obvinění ze senility







Zobrazit
příspěvek
č. 998
jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2014
Z internetu

Články o naší církvi

Parlamentní listy: Tvrdý boj o velké peníze. Pravoslavná církev znovu v problémech lží a intrik

Sůl země: Prohlášení eparchiálního revizora olomoucko-brněnské eparchie

Veřejný dopis arcibiskupa Simeona:

Rastislavovým synodem jmenovanému "správci eparchie" bylo vladykou Simeonem zakázáno konání bohoslužeb a hrozí mu zbavení kněžství. Zde je v PDF dopis arcibiskupa Simeona: 1. strana a 2. strana.




Zobrazit
příspěvek
č. 997
jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2014
Poselství arcibiskupa Simeona

Pokus o převrat v církevní správě olomoucko-brněnské eparchie

Viz na serveru „Sůl země“










Zobrazit
příspěvek
č. 996
jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2014
Puč už i v moravské eparchii

Jak je snadné u nás uloupiti eparchii

Dnes se konalo zasedání eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, na kterém (jak soudím) proběhl protiústavní i protikanonický převrat ve správě eparchie. Vše se dělo podle už jednou osvědčeného scénáře (vyzkoušeného už 9.12.2013 na synodu, kdy začal rozkol pronikat do naší církve). Vl. Simeon svolal před dvěma týdny zasedání eparchiální rady. Po ukončení řádného zasedání dal někdo z přítomných spiklenců zřejmě signál vl. Jáchymovi, který asi čekal někde za rohem, aby přišel. (Mimochodem, moskevští vyslanci, kteří tenkrát vtrhli na prosincový synod, se prý také zprvu schovávali za rohem, zahalení do kabátů.) Působilo to dojmem, že vše je předem domluveno (myslím, že vl. Jáchym měl už i klíč od brány do domu). Takže tam byl vl. Jáchym cobydup, vstoupil do jednací místnosti a z rozpuštěného shromáždění eparchiální rady vytvořil novou schůzi a dále se řídil scénářem, jak je popsaný v přesně týden starém dokumentu Rastislavova "synodu" - itineráři pro převzetí vlády nad olomoucko-brněnskou eparchií. Tj. nechal volit správce eparchie, který se podle ústavy volí z řad kněží, když se eparchie ocitne bez biskupa.

Při tom si počínal, jako kdyby řádný eparchiální biskup nebyl hned za stěnou, jen pár metrů od něho. Už mne nepřekvapilo, že vl. Jáchymovi vůbec nevadí, že je členem "synodu", který většina světové pravoslavné církve odmítá. Překvapilo mne však chování přítomných duchovních, kterým nevadilo, že se zpronevěřili důvěře, kterou jim svěřili voliči na eparchiálním shromáždění. Těm kněžím - a to je pro mne vskutku nepochopitelné - nevadí, že vlečou naši eparchii do rozkolu, který je oddělen od jednoty světového Pravoslaví. (Morálně a pravoslavně se zachovala jen jedna členka eparchiální rady, křehká žena volená z laiků, která i bez teologického vzdělání pochopila, že se tu děje něco nemravného, a posléze rozhořčeně opustila zasedání.)

Rozkol je z hlediska kánonů a svatootcovské tradice nejhorším ze všech hříchů, který nelze smýt ani prolitím mučednické krve. Jak mohou v tak zásadní věci, jakou je hrozba rozkolu, kněží zapomenout na slib poslušnosti, kterým jsou povinováni svému biskupu. Chápu, že každý kněz může mít svůj názor na nějaké otázky, které nejsou zásadního charakteru a nedotýkají se bytí a nebytí kanonické církve. Avšak porušit slib poslušnosti řádnému biskupu, a podpořit vtrhnutí cizího biskupa na naše kanonické území, - to nechápu.

Smutné je, že tito kněží, kteří se dnes v Olomouci nechali zamotat do úkladů proti svému biskupovi, porušili hned několik kanonických pravidel: Ap.55; IV.18, VI.34 (trest: svržení). Kromě toho:

Pravidlo 15. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů (tj. i od eparchiálního biskupa) a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve.

Pravidlo 8. (IV. všeobecného sněmu)
Duchovní ustanovení při chudobincích, monastýrech a chrámech mučedníků, podřizují se podle ustanovení svatých otců biskupovi příslušného města a nejsou oprávněni samovolně vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli způsobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci příslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloučen z církevního obecenství.
Takže takto se dnes podařilo rozšířit duchovní infekci, která v r. 2013 zachvátila pražskou eparchii, i do eparchie olomoucko-brněnské (konec konců už nějakou dobu slýchávám o vzbouřencích z různých úst: "Oni si najdou nějaký způsob, jak se dostat i k vám," takže se jen naplnily předpovědi). Byl to tristní pohled: vl. Jáchym zmocňuje eparchiální rady, řádný eparchiální biskup musí sedět ve vedlejší místnosti za dveřmi. Co ještě může být označeno za schisma, když ne to, co vl. Jáchym spáchal dnes na Moravě?

+ + +

Obávám se, že biskup Jáchym dnes přidal k dlouhé řadě svých kanonických přestupků dalších pár položek. Snad ještě existuje v pravoslavném světě nějaký smysl pro věrnosti kánonům všeobecných a místních sněmů, aby to nějaká instance někde zhodnotila a vyvodila z toho jakési závěry a zachránila nás před tímto pádem do chaosu.

Vtrhnutí cizího biskupa do eparchie jinému biskupovi je čin z kanonického hlediska zvláště zavrženíhodný a přísně trestaný. Těžko se může vymlouvat, že to nevěděl, když máme všichni na stole oficiální písemné vyjádření Konstantinopolského patriarchátu o nekanoničnosti Rastislavova synodu, jehož je vl. Jáchym členem a v jeho jménu koná. Takže si musel dobře uvědomovat, že odvolání arcibiskupa Simeona, které provedli na tzv. synodu, je neplatné.
Pravidlo 20. (VI. všeobecného sněmu)
Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.

Pravidlo 15. (I. všeobecného sněmu)
Aby se předešlo opětovným zmatkům a nepořádkům, bylo rozhodnuto naprosto zapověděti zvyklost, která je v některých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen nepřecházeli z města do jiného města. Dopustí-li se nějaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého sněmu takového jednání, nebo připustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledně takové osoby opatření zcela neúčinným a osoba, která přešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvěcena na biskupa, kněze aneb jáhna.

Pravidlo 13. (antiochijského sněmu)
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého sněmu. (Kanonický metropolita v naší církvi momentálně není, protože ten stávající je nekanonický; v kánonu se navíc metropolitou myslí představený oblasti, kam daný biskup chce přijít, a to je v našem případě vl. Simeon, který sem nikoho nepozval.)
+ + +

Ústava o zasedání eparchiální rady stanovuje:
Článek 15, Eparchiální rada: 1. Eparchiální rada je výkonným orgánem eparchiálního shromáždění pro správu eparchie. 2. Tvoří ji eparchiální biskup jako předseda, pomocný biskup (biskup-vikář), šest členů, volených eparchiálním shromážděním a členové metropolitní rady z příslušné eparchie.

Takže je na místě se otázat: jak může být za eparchiální radu považováno nějaké jednání, jehož se neúčastní eparchiální biskup? Zvláště, když musí sedět ve vedlejší místnosti a jakýsi cizí biskup mu tam vtrhne a pořádá proti vůli eparchiálního archijereje zasedání nějakého církevního orgánu zdejší eparchie, a to v její kanonické oblasti a domě, který patří eparchii, jejímž statutárním zástupcem je na Ministerstvu kultury zapsán právě tento eparchiální biskup!

Nahlédl jsem večer před eparchiální radou do rejstříku Ministerstva kultury a viděl, že b. Jáchym není zapsán jako statutář - ani u Pravoslavné církve v českých zemích ani u Pražské eparchie ani u Olomoucko-brněnské eparchie. Z hlediska našeho občanského práva vl. Jáchym jako církevní hodnostář není nikdo. Nemá žádná práva disponovat majetkem pravoslavné církve ani cokoliv v této oblasti rozhodovat. Statutářem olomoucko-brněnské eparchie je vl. Simeon. On jediný zastupuje naši eparchii. Uvědomuje si to vl. Jáchym a členové eparchiální rady?

Zajímavý je pohled na publikovaný seznam (fotokopii) usnesení dnešní "eparchiální rady" - v bodu č. 2 se ER rozhodla, že pokračuje v jednání i poté, co bylo její zasedání eparchiálním archijerejem ukončeno. V bodu č. 3 se ER usnesla, že vl. Simeon dále nepředsedá ER. Má ještě smysl rozvádět, že je to protikanonická vzpoura kněží proti svému biskupovi? Pak v usnesení č. 4 ER rozhodla, že předsedat přítomným kněžím bude laik, což odporuje ústavě pro jednání ER (zjevně to bylo provedeno účelově, protože si přítomní uvědomovali, že za předsedání takovému vzbouřeneckému shromáždění by hrozila knězi suspendace). Teprve v usnesení č. 6 se ER rozhoduje, že se schvaluje účast na zasedání b. Jáchyma jako hosta. To mi připadá jako manipulace, neboť pod vedením vl. Jáchyma jsou přijata všechna usnesení, číslem 1 počínaje. (Kdo se chcete podívat na tento dokument, který je takovým "know how", jak provést převrat v nějaké eparchii, pak je to zde.)
Přítomné kněze by přesto mohlo zajímat pravidlo 13. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)

Jestliže některý kněz nebo jáhen pro některá obvinění opovrhne svým biskupem před sněmovním vyšetřením a prozkoumáním a řádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé kněžské cti. Neboť ten, kdo je ustanoven v hodnosti kněze a osvojuje si soud, náležející metropolitům, a před soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kněze. (Nutno připomenout, že arcibiskup Simeon nebyl souzen ani odsouzen, a proto rozhodnutí ER, že pokračuje v zasedání bez eparchiálního archijereje, je zřejmým odstoupením od obecenství s ním.)
+ + +

Z hlediska svatootcovských a sněmovních kánonů je vladyka Simeon samozřejmě řádným eparchiálním biskupem, který dlouhodobě požívá všech svých pravomocí a je za eparchiálního biskupa uznávaný celým pravoslavným světem. (Na tom nic nemění skutečnost, že byl kdysi dosazen do funkce jmenováním a nikoliv na základě ústavní volby; jednou to synod schválil a církev přijala, tak to musí platit - vedl jsem na toto téma kdysi disputaci s metropolitou Nikolajem.) Žádný náš synod (ani kdyby byl legální) nemůže sesadit právoplatného eparchiálního biskupa prostě jen tím, že si vymyslí nějaké jeho údajné přestupky a prohlásí ho za sesazeného. To by byl protikanonický zásah do vnitřních věcí eparchie. A přesně toho se Rastislavův "synod" dopustil (dle mého soukromého názoru).
Pravidlo 16. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
V příčině sporů a zmatků, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž představitel ještě žije a přebývá ve své hodnosti, leč by se sám zřekl dobrovolně biskupství. Neboť náleží napřed přivésti ke konci zákonné vyšetření provinění, za něž má býti odstraněn z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo něho.
V tu chvíli všichni, kdo byli na zasedání přítomni, věděli, že Konstantinopolský patriarchát neuznává vl. Rastislava za metropolitu a tím pádem ani jím vedený "synod" neuznává za kanonický. To je zřejmé z toho, že patriarcha Bartoloměj s celým konstantinopolským synodem výslovně deklarovali, že všechny skutky provedené Rastislavovým synodem jsou nekanonické a neuznávané ze strany Konstantinopole. Jak víme z předchozích událostí, většina autokefálních pravoslavných církví v kauze naší místní církve následuje stanovisko Konstantinopolského patriarchátu.

To je další důvod, proč je odvolání vladyky Simeona z postu eparchiálního biskupa kanonicky neplatné, jak jsem z celého srdce i rozumu přesvědčen, a bude nepochybně většinou pravoslavného světa neuznávané. To však mladým biskupům a těm, kdo jim přisluhují, nevadí. Je neuvěřitelné, že pravoslavným biskupům a duchovním mohou být lhostejné tak zásadní kanonické věci, které přímo souvisí s pravoslavností a katolicitou Církve a mají bezesporu vliv na sestupování blahodati Svatého Ducha.

Jenže vzbouřenci postupují podle plánu, brutálně krok za krokem k ovládnutí církve. Kam nás ale pak vedou kroky členů Rastislavova "synodu" a teď navíc i kroky členů eparchiální rady? Odpověď je nasnadě: do izolace, do rozkolu od zbytku pravoslavného světa, do hádek a štěpení v místní pravoslavné církvi, ke ztrátě autokefality a rozpadu zdejší struktury a ke vpádu dalších jurisdikcí a všelijakých rozkolů na naše území. Je tohle opravdu to, co chcete?












Zobrazit
příspěvek
č. 995
jednotlivě

Administrátor --- 2. 4. 2014
Už i ruské zpravodajské servery píší o odmítnutí Rastislava

Na jednom z hlavních ruských církevních serverů - zpráva dne:

Konstantinopol neuznává zvolení nové hlavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Sedmica.ru

Zprávu převzal i Portál Credo.ru.

Tak se snad objevilo světlo na konci tunelu. Zdá se, že puč v naší církvi spěje ke konci. Snad konečně budeme moci v církvi zase žít v míru a začít normálně pracovat.








Zobrazit
příspěvek
č. 994
jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2014
Tzv. "metropolita" Rastislav byl oficiálně odmítnut

Vladyka Rastislav není uznán
Ekumenický patriarchát vydal úřední oznámení


Ekumenický patriarchát vydal svoje oficiální stanovisko k místní pravoslavné církvi ve formě úředního oznámení. Vladyka Rastislav nebyl zvolen kanonickým způsobem a není uznán. Všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.

Úřední oznámení

V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:

I.

Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.

II.

Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.

III.

Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.

Ekumenický patriarchát, 1. dubna 2014,
zapsal vedoucí sekretariátu Posvátného Synodu


Originál zveřejněný na stránkách Ekumenického patriarchátu:
http://www.ec-patr.org/docdisplay.php?lang=gr&id=1876&tla=gr

Stejná zpráva podrobněji a s anglickým překladem také zde:
http://www.romfea.gr/epikairotita/23359-2014-04-01-10-01-42

Zdroj: Sůl země


+ + +

Stručný náčrt kanonické studie
s přestupky mladých biskupů samozvaného rozkolného synodu
je zde.










Zobrazit
příspěvek
č. 993
jednotlivě

Administrátor --- 20. 3. 2014
Z oficiálního věstníku: Sůl země

Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

V oficiálním věstníku olomoucko-brněnské eparchie Sůl země vyšel:
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

S podtitulem:
Zde je seznam perzekuovaných zaměstnanců, duchovních a laiků Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tento seznam je zatím neúplný a bude průběžně doplňován.









Zobrazit
příspěvek
č. 992
jednotlivě

Administrátor --- 18. 3. 2014
Pro některé bývalé studenty naší fakulty

Opakování probrané látky (o sektářských tendencích)

Vážení a milí v Christu,
Mnozí z mých bývalých studentů někdejšího olomouckého detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity jsou v současné době činní v řadách aktivního vedení naší církve. Některé jejich počínání a zvláště pak jejich způsob jednání vůči bližním může vést k dojmu, že část přednášené látky v jejich případě buď upadla v zapomnění, anebo byla pojata zcela opačným způsobem. Aby se předešlo nařčení z nepochopení, ba dokonce ze záměrného překrucování pastoračních metod a cílů pravoslavné církve, uveďme na tomto místě ještě jednou výňatky z někdejšího skripta. Jedná se tu o varování před negativními sektářskými tendencemi, které kvůli lidské slabosti mohou občas proniknout do naší pastorační činnosti. Myslím, že občas je dobré vrátit se ke svým kořenům...
Bůh ku pomoci!
Váš jerej Alexander

________________________________________

Detašované pracoviště v Olomouci
Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově

Předmět "Psychopatologie"
4. ročník, zimní semestr 2005 / 2006
________________________________________

Problém sekt a manipulativních skupin


Pramen:
Gesellschaft gegen Sekten- und Kultgefahren, vormals Verein zur Wahrung der geistigen Freiheit - Gesamtösterreichische Elterninitiative
Mitglied der europäischen Föderation FECRIS, Obere Augartenstraße 26-28,
A-1020 Wien - Tel.: (01) 33 27 537, Fax: (01) 33 23 513
E-Mail: sektinfo/zavinac/aon.at

Není vždy snadné rozpoznat `manipulativní skupinu´...



Existuje celá řada seriózních pramenů zabývajících se problematikou sekt.

Často jsou tyto materiály vydávány pod záštitou státních institucí, což by mělo být zároveň zárukou jejich serióznosti.

Jako v mnohých jiných momentech života by i zde mělo platit - čím víc o problému dozvím, tím lépe jsem na tom.

V našich církevních podmínkách se velmi často setkáváme s lidmi náchylnými k závislosti na kultech či jiné působnosti sekt či tzv. "manipulativních skupin".

V následujícím textu je obsaženo několik materiálů jakož i základních principů, které byly doporučené pro sebeobranu a obranu bližních proti takovému působení.

Materiály nejsou míněny jako učebnice, těch je naštěstí dostatek. Jsou míněny jako základ podnětné diskuze se studenty DPO-PBF.

Na zkoušku / zápočet je mj. nezbytné se s touto otázkou zaobírat i samostatně, cestou písemného domácího zadání.


________________________________________


Charakteristické prvky kultů



1.       Jejich zakladatel, resp. vůdce je uctíván jako bůh, anebo alespoň jako "Mluvčí boha".
Od svých "věřících" požaduje bezpodmínečnou poslušnost.

2.       Učení je zároveň "Pravdou", o které nelze diskutovat a která je zároveň jediným spásným receptem. Kdo to nerespektuje, bude nevyhnutně zatracen. Nejen základní učení, ale také každodenní životní úkony, včetně intimních vztahů, jsou přísně reglementovány.

3.       Manipulace členů je budována na strachu a pocitech viny.

4.       Mezi vnějším a vnitřním světem existují přísné hranice: Je to mentalita typu "my" versus "oni". Realita je předkládána v černo-bílé perspektivě, konflikty vůči "nevěřícím" příbuzným, stejně jako vůči společnosti jsou předem naprogramovány. Vzhledem k své příslušnosti se členové komunity považují za lepší oproti ostatním. Vystoupení z komunity je totožné se smrtí či zatracením a může vést k prokletí veškerého "odpadlíkova" příbuzenstva.

5.       Kritikové a bývalí členové komunity jsou mnohdy v ohrožení, jelikož na základě svých zkušeností a zážitků mohou účinně poukázat na nesrovnalost mezi realitou a tím, jak se komunita prezentuje svému vlastnímu kultovnímu společenství.

________________________________________


Rozdíly mezi tradičními náboženstvími a kulty (sektami)



Náboženství respektují autonomii (samostatnost) jedinceKulty vedou k podřízenosti a závislosti
Náboženství se snaží pomoci jedinci uspokojit jeho spirituální potřebyKulty zneužívají potřebu spirituality
Náboženství tolerují kladení otázek a nezávislé kritické myšlení a často k němu i sama nabádajíKulty odmítají jakékoliv otázky jakož i nezávislé kritické myšlení
Náboženství nabádají k psycho-spirituální integraci osobnostiKulty rozštěpují osobnost svého příslušníka na "dobré kultovní já" a "špatné bývalé já"
Přijetí do náboženského společenství se zakládá na vnitřních procesech, které vycházejí z integrity vlastní osobnostiKultovní `obrácení´ může spočívat v nekritickém sebe-odevzdání `vnějším silám´, které ve skutečnosti nemají zájem o konkrétní osobnost
Náboženství považují peníze za jeden z mnoha možných nástrojů k dosažení konkrétních nezištných cílůKulty považují peníze za mocenský prostředek k dosažení cílů stanovených vůdcem
Náboženství považují pohlavní vztah mezi duchovním a věřícími za eticky nepřípustnýKulty nezřídka podřizují své členy choutkám vůdců
Náboženství se staví s respektem vůči kriticeKulty často zastrašují své kritiky psychicky či právními prostředky
Náboženství si váží rodinyKulty se většinou staví k rodině nepřátelsky
Naboženství nabádají své kandidáty před přijetím víry k důkladnému rozmyšleníKulty nabádají k rychlému rozhodnutí bez ohledu na to, zda mají kandidáti dostatek informací


Převzato podle:
Guidelines for Clergy von Richard L Dowhower, D.D., in:
Recovery from Cults, Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse,
Ed. Michael D. Langone, Ph.D., W.W. Norton & Co, New York, London,
Copyright 1993 by American Family Foundation, ISBN 0-393-70164-6.
________________________________________


„Kulty“ mohou způsobit psychická onemocnění



1.       Odepřením nebo zpochybněním tradiční lékařské péče

2.       Nařízením jednostranných stravovacích předpisů

3.       Vyvoláváním pocitů strachu a viny

4.       Vyvoláváním naděje na uzdravení, štěstí a blahobyt, spolu s vyvoláváním povědomí, že při nesplnění těchto očekávání je vina na samotném jedinci

5.       Odcizením a vytržením z obvyklého rodinného a kulturního zázemí

________________________________________


Mylné názory ohledně kultů a sekt



1.       Sekty jsou jen "jiná náboženství", a proto všechno to je pouhou záležitostí teologie

2.       Sekty přece nikomu neškodí a jejich členové jsou tam šťastní

3.       Když mám správnou víru, nemohou mi sekty udělat nic špatného

4.       Indoktrinace je možná jen tehdy, když někdo v sektě žije

5.       Jen `labilní´ jedinci sednou sektám na lep. Takoví by tam dříve nebo pozěji stejně skončili

6.       Proti sektám pomůže jen modlitba a půst

7.       Jsou přeci tak hodní... Přece to nemohou být žádní špatní lidé...

8.       Je nutno být k sektám kompromisní. Už proto, aby nebyl ztracen kontakt s blízkými, kteří jsou členy sekty

9.       S křesťanskými sektami se co do našich znalostí Bible nemůžeme ani srovnávat!

10.       Když se pro určitou skupinu angažuje i jistá významná osobnost, pak přeci takové skupině lze důvěřovat!











Zobrazit
příspěvek
č. 991
jednotlivě

Administrátor --- 11. 3. 2014 (12. 3. 2014)
Na okraj synaxis

Shromáždění zástupců autokefálních církví nepřineslo slíbené řešení pro naši církev

Doufal jsem, že dnes tu už budu psát o nějakém rozhodnutí, které učinil synaxis ohledně zdejší situace, leč bohužel... Uvítal bych jakékoliv rozhodnutí, ať už by bylo příznivé pro jakoukoliv stranu, jen kdyby mělo autoritu celocírkevního řešení. Co naplat, vše zůstalo při starém.

Pojďme tedy k řadě poznámek nad proběhlým shromážděním. Co přineslo nového a jaký pohled na naši církev tato konference, která je v autoritě hned po všeobecném sněmu, zrcadlí. Jistě nebylo možno očekávat, že třídenní setkání stihne projednat vše, co by si to zasloužilo. Chápeme, že život celé církve má své priority - a k těm patřil především chystaný velký sněm. Leč začněme u toho, co se týká naší místní situace.



Ve svém projevu na úvod zasedání moskevský patriarcha uvedl na naši adresu: "Nemůžeme nevyjádřit lítost, že na našem dnešním setkání nejsou přítomní představitelé všech pravoslavných církví, takže je neúplné. Už dříve jsme mluvili o nepřítomnosti představitelů Pravoslavné církve v Americe, ale to je vysvětlováno tím, že ne všechny místní pravoslavné církve uznávají její autokefalitu. Není však přítomen ani představitel církve, jejíž autokefalitu uznávají všichni. Blažený arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav, který byl zvolen zákonně místním sněmem církve v souladu s její ústavou. Vzniká tak otázka: může se naše setkání nazývat shromážděním všech představitelů místních pravoslavných církví? Jak v tom případě vysvětlíme nepřítomnost jednoho z nich?" (YouTube po 18,30 min.)

Není žádným překvapením, že moskevský patriarcha podporuje vl. Rastislava a uznává ho za našeho metropolitu (víme o tom z oficiálních zpráv z Moskvy a od vl. Ilariona). Tento názor patriarchy patrně vychází z jednostranných informací o průběhu událostí v naší církvi. To je zřejmě také důvod, proč se shromáždění představitelé místních církví s postojem patriarchy Kyrilla neztotožnili a nepodpořili jej. Zvolení vl. Rastislava není Konstantinopolským patriarchátem uznáváno, a proto nebyl na setkání hlav světových pravoslavných církví pozván; a přítomné hlavy místních církví to ve své většině akceptovaly.

Když patriracha Kyrill hovořil o nepřítomnosti zástupců některých autokefálních církví (to měla být výčitka organizátoru synaxis, čili Konstantinopolskému patriarchátu), měl tím na mysli kromě naší místní církve i Americkou autokefální církev, kterou patriarcha Bartoloměj nepozval k účasti na synaxis. Tato církev totiž není uznávána jakožto autokefální, protože jí autokefalitu darovala její Matka (tj. Ruská církev) bez souhlasu ostatních pravoslavných církví, které v Americe působí. Takže pro tyto ostatní zůstává Americká církev dále pouhou "americkou metropolií", jíž se Rusko rozhodlo poskytnout plnou samostatnost.
Dále nebyli zváni přestavitelé tzv. autonomních církví (finské, ukrajinské, japonské atd.), protože se má za to, že jsou zastoupeny hlavou té autokefální církve, pod kterou spadají. Kolem toho nepanuje žádný spor. Všechny ostatní místní církve byly pozvány - nejvyšší hierarchové a jejich nebližší spolupracovníci.
Jak se zdá, orodování Moskvy za platnost ustanovení metropolity Rastislava lze považovat za jeden z neúspěchů moskevského patriarchy, které na zasedání utrpěl. Na tuto zmínku totiž nikdo kladně nereagoval a postavení vl. Rastislava zůstalo v očích většiny zástupců světového pravoslaví beze změn. Na vl. Simeona hledí dál jako na metropolitního správce naší církve.



Úspěchem shromáždění bylo svolání velkého sněmu na r. 2016 s ustanovením základních mechanismů přípravy a průběhu toto sněmu. Ani to však nebylo samozřejmostí. Patriarcha Kyrill musel spolknout hořkou pilulku, když se mu nepodařilo prosadit usnesení celého ruského archijerejského sněmu, podle něhož má být na velkém sněmu přítomen veškerý episkopát (samozřejmě jen eparchiální archijerejové, tzv. pravjaščiji, čili nikoliv vikární). Ostatní církve však tento ruský návrh nepodpořily. Úspěchem moskevského patriarchy naopak bylo prosazení konsensuálního přijímání sněmovních usneseních (Řekové chtěli spíše rozhodovat většinou hlasů). Tento princip se má od nynějška uplatňovat na všech grémiích světového pravoslaví. Současně se odsouhlasilo, že každá místní církev bez ohledu na svou velikost a dobu vzniku má jeden hlas.
V případě, že by každá místní církev měla jeden hlas, ale rozhodovala by většina hlasů (čili nikoliv konsensus), pak by byla Moskva snadno přehlasovatelná řeckými církvemi. A naopak - kdyby se za každou církev účastnil veškerý episkopát a každý biskup měl hlas, pak by Ruská církev snadno hlasování všechny ostatní církve (o takové variantě se snad ani neuvažovalo, jenže už samotná přítomnost takového množství episkopů z jedné místní církve, jako mají Rusové, i když by měli dohromady jeden hlas, by jistě vytvářela při sněmovních jednáních jakýsi druh morální tlaku, jemuž by musely ostatní církve čelit). Tudíž se zdá, že kompromisní řešení přijaté na synaxis je jediným perspektivním způsobem společného rozhodování.

Požadavek jednomyslnosti v přijímání usnesení je mj. pojistkou proti tomu, aby byla přijata překvapivá rozhodností, nebo se dostalo sněmovního schválení nějakým "novým tendencím". Proto od něj není očekávána žádná revoluce ani vážné změny. To je zcela v souladu s pravoslavnými principy.

Komentátoři se ptají: Nezmění se požadavkem na jednomyslnost všech přijatých rozhodnutí zasedání sněmu k obrazu polského sejmu 18. století, kde se rozhodnutí také přijímala pouze jednomyslným schválením, a výsledkem bylo, že sejm nedokázal přijmout žádné vážnější rozhodnutí? Co když např. albánská nebo gruzínská církev budou svým vetem blokovat rozhodnutí všech ostatních církví (ať tak budou činit dle vlastního rozhodnutí či na žádost někoho jiného)? Nepřesune se tím veškeré přijímání rozhodnutí ze sněmovního zasedání někam do zákulisí? Snad tomu dokážou předejít důkladná předsněmovní jednání.

Dobře, že nebyla přijata ani žádná podoba hlasování, která by zohledňovala početnost té či oné autokefální církve. V případě ruské církve by to znamenalo, že si všeobecný sněm může svolat sama a ostatní církve k tomu vůbec nepotřebuje. Konec konců je dosti obtížné objektivně měřit početnost církve a stanovit kritéria, podle nichž se bude posuzovat, kolik má věřících a kdo je vlastně považován za věřícího. Podle měřítka společensko-národnostního by to byl každý příslušník pravoslavného národa, který se v nějakém sčítání k církvi přihlásí. Podle názoru, který se odvíjí od života církve za carismu, by se měli sčítat ti, kteří přijdou alespoň jednou do roka ke zpovědi, tj. by se dali sčítat ti, kteří přijdou na Paschu do chrámu či ke svatému přijímání. Podle kanonického hlediska by se měli počítat jen ti, kteří chodí každou neděli do na liturgii. Celkově vzato však jakékoliv uplatňování vnějších kritérií (za účelem prosazení nějakého názoru v církvi) je pro zdravě duchovně smýšlejícího člověka nesmyslné.
Početnost přítomného episkopátu byla pro každou zúčastněnou církev omezena na 24 osob (pro Ruskou církev to znamená, že na sněm nepojede ani desetina jejího episkopátu, jiné církve tolik biskupů ani mít nebudou). Ohledně jednotlivých otázek probíraných na sněmu se bude vždy radit celá delegace každé církve zvlášť a přijaté společné rozhodnutí oznámí sněmu její představený (tj. nejvyšší hierarcha dané církve).

Velký sněm, o němž se hovoří jako o osmém všeobecném sněmu (toto počítání je však poněkud sporné), by se měl konat v Konstantinopoli v chrámu Svaté Ireny (pojmenování chrámu se vztahuje nikoliv ke svaté ženě Ireně, ale k Božímu pokoji - tj. ke svatému míru; "irini" řecky znamená pokoj). Právě v tomto chrámu, postaveném za císaře Konstantina ve 4. stol, se konal II. všeobecný sněm (v současnosti je tento chrám považován za koncertní sál; v r. 2010 se tam hrálo oratorium zkomponované metrop. Ilarionem). Datum sněmu bylo oficiálně vyhlášeno na svatou Padesátnici 2016. Předsedat sněmu bude konstantinopolský patriarcha. Sněm se má stát vyjádřením jednotné pozice pravoslavné církve ohledně aktuálních církevních problémů.
Pozornost byla věnována i uspořádání zasedacích míst na sněmu. Předsedající nebude sedět v čele na vyvýšeném místě, aby to ani náznakem nepřipomínalo pozici papeže v římskokatolické církvi. Má mít své místo uprostřed zasedajících, kteří budou kolem něj po jeho pravici i levici.



Ještě k úvahám o průběhu synaxisu. Moskevskému patriarchátu se - jak se zdá - celkově na synaxis příliš nevedlo. Dokonce i souhlas patriarchy Kyrilla se svoláním velkého sněmu byl podle pozorovatelů v jistém smyslu vynucený - resp. byl výsledkem "obchodu" s patriarchou Bartolomějem, který nechal stranou jurisdikční otázku Ukrajiny, a na oplátku Moskva kývla na blízké konání sněmu a mlčky uznává "status quo" ve věci chápání primátu konstantinopolského patriarchy. Rozdílnosti v pojetí konstantinopolského primátu už nějakou dobu (s narůstající intenzitou) jiskří mezi Moskvou a Fanarem (a jiskry už hrozily přerůst v blesky), ale na uplynulém synaxisu bylo o nich "ticho po pěšině". Patriarcha Kyrill sice ve svém proslovu zmínil své pojetí Konstantinopole jako koordinátora, ale raději to nerozvíjel a sporných teologických formulací na toto téma se vyvaroval. Za odměnu je v závěrečném prohlášení obligátní výzva těm bratrům Ukrajincům (rozuměj: filaretovcům), "kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve", a pod tím mezi jinými podpis patrirchy Bartoloměje.
Patriarcha Kyrill na synaxisu zdůraznil, že Ukrajina je územím Moskevského patriarchátu; konstantinopolský patriarcha to nekomentoval, a tím ocenil, že se Moskva synaxisu zúčastnila (původně totiž Moskevský patriarchát vůbec neměl v úmyslu přijet na setkání organizované Konstantinopolí).

Krátce na vysvětlenou: Moskva považuje Ukrajinu za své kanonické území. V důsledku toho uznává za kanonickou jen jedinou ukrajinskou pravoslavnou jurisdikci, a to je jurisdikce Moskevského patriarchátu. Ostatní světové pravoslavné církve zatím Moskvu morálně podporují a filaretovský rozkol tzv. "Kyjevský patriarchát" - považují za nekanonický, nemají s ním eucharistické společenství, a tím jej drží v izolaci od světového pravoslaví. Jenže Konstantinopolský patriarchát už dává opatrně najevo, že tento vleklý stav považuje za kontraproduktivní, a zdá se, že by rád viděl, aby byl tzv. "Kyjevský patriarchát" přijat do kanonické Církve (tlačí na Moskvu, aby to učinila, a naznačuje, že by se jinak v tomto případu mohl angažovat více, než by se Moskvě líbilo). Moskva se čemukoliv, co by se byť jen vzdáleně podobalo uznání "Kyjevského patriarchátu", urputně brání. Kanonické právo je samozřejmě na její straně. Jenže něco jiného je šedá litera zákona a něco jiného je barevný strom života (o tom v naší církvi něco víme, že?)

Zatím Moskva drží ostatní místní církve v jednotné frontě proti filaretovcům pomocí nekompromisního morálního tlaku, případně si "kupuje" pokračování celopravoslavné izolace filaretovců všelijakými ústupky (nyní např. svou spoluprací na přípravě velkého sněmu), ale jak dlouho ještě tento výměnný obchod vydrží? Pozice Moskevského patriarchátu např. v Kyjevě, resp. na střední či západní Ukrajině, rozhodně neposiluje. Ukrajinci čím dále tím více věnují své sympatie "Kyjevskému patriarchátu" (můžeme se zlobit, že je to povrchní nacionalismus a že je to nekanonické, ale tím to nezměníme). Filaretův "Kyjevský patriarchát" již pár let s nadějemi hledí směrem, kde je za vodou Fanar, a ukrajinští pravoslavní věřící už ve své většině mezi chrámy Moskevského patriarchátu a tzv. "Kyjevského patriarchátu" příliš nerozlišují, a modlí se tam, kde to prostě mají blíž. A k tomu přihlédněme ke žhavým politickým okolnostem. Poslední společenské události na Ukrajině staví perspektivu politiky Moskevského patriarchátu do poměrně zoufalého světla. (Řekl bych, že Moskevský patriarchát bude brzy muset spolknout velice trpké sousto. V Konstantinopoli vědí, že se otázka pravoslavné Ukrajiny v dohledné době vyřeší sama, a podle toho uvažují a konají.)
Vypadá to, že Ekumenický patriarchát může být s výsledky synaxis celkem spokojený. Zdá se mi, že Moskva také nic podstatného neztratila, je-li však Moskevský patriarchát s výsledky spokojen, to je otázka (patriarcha Kyrill na některých filmových záběrech moc spokojeně nevypadá). Vypovídací hodnotu má totiž nejen to, co se komu podařilo na synaxis prosadit, ale i to, co se komu prosadit nepodařilo. Celkově vzato tedy momentální situace vypadá tak, že Moskva, obtěžkaná a unavená nejrůznějšími svými problémy (a teď má na krku ještě problém mladých biskupů naší místní církve), se dostává ve světě pravoslaví do defenzivy a ztrácí síly prosadit se, natož přebrat iniciativu a případně zaujmout vedoucí pozici (ve smyslu nikoliv primátu, ale v oblasti řešení problémů). Vatikánští komentátoři si od tohoto zřetelného oslabování moskevských pozic slibují větší povolnost Ruska na ekumenickém hřišti (což není zrovna to, co by mě osobně moc těšilo).
Jeden komentátor píše: "RPC pod vlivem politických okolností přehodnotila svou pozici." A všímá si, že vl. Ilarion hovoří o "vzniku nových problémů a aktuálních výzev" a důtklivě žádá, aby "se řešily nové problémy a nikoliv ty, které zajímaly pravoslavnou církev v 70. a 80. letech". Změna pozice může být podle komentátora vyvolána právě situací na Ukrajině.
Rusku se na synaxis nepodařilo pomoci ani Gruzínskému patriarchátu při obhájení té čestnější varianty jeho pozice v pořadí na diptiších.

Radostná zpráva pak je, že se podařilo vypracovat kompromisní stanovisko na poli řešení bolavého problému týkajícího se procesu udělování autokefality (pro příště by se měla udělovat na základě souhlasu všech místních církví; zatím však není shoda na mechanismu, kterým by to mělo probíhat).

Zajímavý byl pohled na společné modlitby zástupců světových pravoslavných církví - působilo to dojmem masivní převahy řecké bohoslužby.



Pretenze ve světovém pravoslaví se projevily. Na začátku jiskřilo napětí mezi Moskvou a Athénami kvůli Ukrajině. Na konci se synaxis málem rozpadlo kvůli sporu Antiochie s Jerusalemem o katarskou farnost. To bylo jako blesk z čirého nebe - těsně před koncem, když už nikdo neočekával vážnější problémy, oznámila antiochijská delegace, že nepodepíše závěry synaxis a nezúčastní se závěrečné bohoslužby. Krátce na to odcestovala. K tomu přibyly problémy s odsouhlasením konečné verze prohlášení. Nakonec se přece podařilo zbytek konference udržet pohromadě dovést ji k podepsání společného prohlášení. Je logické, že se toto prohlášení vyhnulo všem neuralgickým místům ve vzájemných vztazích.

Přijatá metodika jednomyslného schvalování všech usnesení a jiných rozhodnutí tedy hned ukázala také svůj rub tím, že Jerusalem nedovolil otevřít otázku Kataru. Z toho důvodu byla antiochijská delegace (která už tak přijela bez patriarchy) odvolána a závěru se neúčastnila. Tento spor o Katar byl ve skutečnosti nejcitelnějším oslabením autority synaxisu.
S tím Katarem se to má tak. Minulý rok se Jerusalemský patriarchát rozhodl založit novou metropolii v Kataru. Původně tam byl jen kněz Jerusal. patriarchátu, ale katarský emír navrhl pozdvihnout status jerusalemského představitele. Takové nabídky se těžko odmítají, jenže problém byl v tom, že Jerusalemský patriarchát žádné eparchie v zemích Perského zálivu nikdy neměl. Avšak Antiochijský patriarchát ano. Zatímco jerusalamského kněze v Kataru antiochijský patriarcha s ohledem na pastýřské okolnosti trpěl, rozhodně nebyl připraven nechat proměnit tuto farnost na svém území v cizí eparchii. Konflikt doposavad nebyl urovnán a patriarcha antiochijský doufal, že bude řešen na konstantinopolském synaxis. Zprostředkování Ekumenickým patriarchátem však odmítl a jerusalemský patriarcha návrh jednat o Kataru na synaxisu vetoval. Z toho je vidět potřebnost instance, která by dokázala řešit konflikty mezi místními církvemi.



V závěrečném prohlášení se mj. vyslovuje podpora a úcta ke svědectví křesťanů na Blízkém Východě a v Africe i na jiných místech planety. Hovoří se tam o jejich dvojitém mučednictví - jednak za víru, a potom též za zachování vztahů s lidmi jiného náboženského přesvědčení, tak jak se jejich společenství na těch místech historicky utvořilo. Hierarchové odsoudili, že v těchto zemích není mír a stabilita a že jsou tím křesťané nuceni opouštět zemi, ve které se narodil Pán Ježíš Kristus. Hierarchové dále žádají okamžité propuštění unesených metropolitů Pavla a Jana a jiných duchovních a také monašek z monastýru sv. Thekly. Vyzývají všechny účastníky konfliktu k přerušení vojenských operací, k osvobození zajatců a obnovení míru. Křesťané Blízkého Východu jsou "kvasem světa". Mír pro všechny lidi přinese bezpečnost světu i pro křesťany. Dále zástupcové místních církvi vyjádřili podporu Antiochijskému patriarchátu v jeho duchovní a humanitární službě.

Vladykové uvedli, že se modlí za mírové rozhovory a smíření na Ukrajině. Odsuzují hrozby násilného uchvácení svatých monastýrů a chrámů, a modlí se za návrat našich bratrů, kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve.

Vyjádřili podporu posvátnému charakteru lidského života od momentu početí až do přirozené smrti. Uznávají jako manželství jen svazek mezi mužem a ženou, což je obrazem jednoty Krista a jeho Církve.

Využívají příležitosti tohoto shromáždění k posílení jednoty cestou společenství a spolupráce, a potvrzují svůj důraz na katolicitu (sobornost) jakožto princip prvořadé důležitosti pro jednotu Církve. Jan Zlatoústý učil, že "jméno Církve je jménem jednoty a shody, a nikoliv rozdělení". (Že by to byl vzkaz do ČR a na Slovensko?)



Z toho všeho je zřejmé, že hodnocení proběhlého synaxis je nejednoznačné. Na jedné straně je velkým úspěchem svolání velkého sněmu (už kvůli tomu tato konference vstoupí do dějin). Bude to sněm, který bude zřejmě mnoho znamenat v životě pravoslavné církve. Někteří mu dávají označení "apokalyptický". Možná bude tento sněm naplněním různých proroctví. Jistého pokroku bylo dosaženo v řešení procesu udělování autokefality. Na straně druhé nám synaxis ukázal, že celkový morální stav světové pravoslavné církve by mohl být lepší. Mezi některými místními církvemi existuje napětí a nevyřešené problémy. Prakticky všechny naléhavé otázky tohoto druhu byly odsunuty. Je vidět, že synaxis neměl sílu ani schopnost ani takovou soudržnost, aby se problémy tohoto druhu mohli shromáždění delegáti zabývat.

Ve stínu nevyřešené otázky Ukrajiny a neřešeného problému s Katarem zůstala nakonec problematika naší církve. Průběh zasedání synaxisu byl v tomto ohledu pro mě jistým zklamáním a všechny přísliby, týkající se otevření našich místních záležitostí v rámci zasedání synaxisu, zůstaly nenaplněny.


P.S.

Co bude dál u nás? Shromáždění zástupců autokefálních církví nám nepomohlo žádným explicitním vyjádřením na naši adresu. Konec konců lze to pochopit - vypadalo by zvláštně, kdyby synaxis, který nedokázal otevřít žhavou otázku územního sporu dvou historických patriarchátů, otevíral otázku personálních sporů v jakési mladé církvičce daleko na severu. A ještě k tomu - za použití schváleného principu konsensuálního rozhodování, který dovolil Jerusalému znemožnit řešení problematiky Kataru, by Moskva nejspíše zablokovala zahájení rokování o nás. Moskva má totiž za to, že ohledně situace u nás není co řešit, jak to jasně proklamoval už dříve metrop. Ilarion (Sůl země).

Přesto máme z čeho vycházet. Synaxis mlčky odsouhlasil nepozvání a nepřítomnost vl. Rastislava z důvodů neuznávání jeho zvolení metropolitou. A nic na tom nezměnila ani zmínka moskevského patriarchy, kterou pro vl. Rastislava ve svém projevu ztratil. Lze to přesvědčivě vykládat tak, že si většina účastníků synaxisu přeje, aby dál pokračovalo jednání, které vede Konstantinopolský patriarchát v naší kauze.

Jen doufejme, že se to nepovleče až do velkého sněmu v r. 2016. To bychom se pak tohoto sněmu nemohli zúčastnit. A navíc - pokud by musel náš případ projednávat tento sněm, pak bychom se zřejmě dostali do kánonů, které sněm po sobě zanechá. Byla by to dosti pochybná čest, kdyby po naší místní krizi zůstala na všechny věky památka v podobě jednoho kánonu, který uspořádává vnitřní věci církve v Českých zemích a na Slovensku. Všichni bohoslovci by se pak až do konce světa v hodinách kanonického práva seznamovali i s tímto kánonem a dumali by, co se to tenkrát v té církvičce kdesi za Alpami u všech všudy dělo (možná by na to téma jednou psali dizertační práce).

Takže bude pokračovat jednání. Za týden má cestovat vl. Simeon opět do Kostantinopole (viz věstník Sůl země). Včera napsal vl. Simeon dopis patriarchovi Kyrillovi, v němž mu vysvětluje situaci u nás a její vznik; snad to přispěje k tomu, že patriarcha bude mít širší pohled na to, čím naše církev prochází.


Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr













Zobrazit
příspěvek
č. 990
jednotlivě

Administrátor --- 8. 3. 2014
Synaxis v Konstantinopoli

Probíhá setkání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví

První den setkání (synaxis) (6.3.2014).
Patriarší chrám sv. Jiří ve Fanaru.
Zasedání hlav místních pravoslavných církví předsedá ekumenický patriarcha Bartoloměj.



Zasedání zahájil patriarcha Bartolomeos (Konstantinopol), který připomněl, že "pravoslavné eklesiologii je zcela cizí" každá představa, která by umožňovala "celosvětové panování jakékoliv z místních pravoslavných církví nebo jejího představitele". Dále zdůraznil: "Všem je nám svěřena odpovědnost za jednotu naší svaté Církve."



Patriarcha Kyrill (Moskva) ve svém projevu představil pohled Ruské pravoslavné církve na otázku přípravy všepravoslavného sněmu, jak jej vyjádřil archijerejský sněm v Moskvě v r. 2013. Jeho účastníci vyjádřili všeobecné přesvědčení, že na tomto chystaném sněmu musí být všechna rozhodnutí přijímána na základě jednomyslné volby všech místních církví, a nikoliv tedy pouhou většinou hlasů. Program, témata, principy konání sněmu, protokol jeho bohoslužeb a zasedání, projekty základních sněmovních dokumentů musí být předběžně odsouhlaseny všemi místními církvemi. Členové ruského archijerejského sněmu považují za nutné, aby prezidium všepravoslavného sněmu tvořili představitelé všech místních pravoslavných církví a aby na sněmu byl veškerý episkopát zastoupen v maximální plnosti.

Konsensuální způsob rozhodování byl použit už v předsněmovním procesu, který začal setkáním na Rhodu v r. 1961. Patriarcha Kyrill trvá na tom, aby tento princip - jakožto osvědčený - nebyl opuštěn ani při další přípravné předsněmovní práci. Poznamenal také, že konsensus je základem práce biskupských shromáždění v oblastech diaspory, a zdůraznil: "Díky tomuto principu se v současných historických podmínkách daří zachovávat církevní jednotu."

"Předkládat na sněmu otázky, které nebyly předem projednány a odsouhlaseny, by značilo učinit z něj prostor pro konfrontaci a ohrozit církevní jednotu. To by ztížilo následné přijetí sněmovních ustanovení v jednotlivých místních církvích. Naším úkolem je ukázat jednotu Církve v otázkách, které hýbou pravoslavným světem. Hlas každé církve, bez ohledu na její početnost a dobu vzniku, musí být slyšen. Všepravoslavný sněm se musí stát místem, kde Svatý Duch zjeví svou přítomnost skrze církevní jednomyslnost, kde si vůle většiny nesmí tyransky podrobovat menšinu," prohlásil patriarcha Kyrill a dodal: "Sněm má být vyjádřením naší pravoslavné eklesiologie přesně tak, jako je takovým vyjádřením Božská liturgie a její společné konání."

Byla nadnesena i témata, která před nás současnost klade a která není možno obcházet: masové vyhánění křesťanů z blízkovýchodních a severoafrických oblastí, což hrozí vymizením křesťanské přítomnosti v zemích, kde bylo křesťanství od doby počátku svého šíření. Dále je to duchovní zhoubnost kultu spotřeby, jenž je podstatou ekonomické krize, která udeřila i na mnohé země křesťanského světa (nyní už bohužel spíše: pseudokřesťanského světa). Dále jsou to pokusy zavádět tzv. genderovou filosofii, která likviduje základy mravnosti i rodiny - tyto pokusy se již uchytily v západních zemích a nyní se valí na pravoslavný východ. Jsou to i problémy bioetiky, jako např. klonování či tzv. "náhradní mateřství" a vše, co proniká do samotné Bohem stvořené lidské přirozenosti. Na to je nutno hledat odpovědi, avšak nikoliv jen teologické, nýbrž i pastýřské.



Představitel Gruzínské pravoslavné církve poznamenal, že zatímco všeobecné sněmy se scházely s cílem chránit Církev před herezemi a definovat pravou věrouku, cíl očekávaného sněmu je jiný: demonstrovat světu jednotu a vzájemný souhlas pravoslavných národů. "Proto považujeme za nutné, sezvat sněm až poté, co budou všechny aktuální otázky prozkoumány a rozřešeny na principu konsensu, aby byly vzaty v potaz zájmy všech církví," dodal katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II.



Patriarcha rumunský Daniel připomenul, že duchovní autorita synaxisu se pozvedá, když je tím posilována společná odpovědnost (představitelů místních církví) za jednotu Pravoslaví. Podle jeho názoru se mají bratrské církve dnes více radit a spolupracovat v souvislosti s třemi výzvami současného světa: jednak je to sekularizace a náboženská lhostejnost, pak je zde fenomén migrace, která vyvolává nové společenské a pastýřské problémy, a též je tu ekonomická krize, která je křesťanům pobídkou k projevům větší solidarity k chudým, nemocným a osamoceným.



Delegáti účastnící se synaxis:

Konstantinopolský patriarchát: patriarcha konstantinopolský Bartolomeos, metropolita pergamský Ioannis, metropolita gallský Emmanuil, archiepiskop americký Dimitrios, metropolita švýcarský Ieremias.

Alexandrijský patriarchát: papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky Theodor II., metropolita guinejský Georgij, metropolita leontopolský Gavriil, archim. Theodor (Dridakis).

Antiochijský patricharchát: metropolita akkrský Savva, metropolita buenos-aireský Siluan, prot. Porfýrios Georgi.

Jerusalemský patriarchát: patriarcha svatého Města Jerusalema a celé Palestiny Theofilos III., hlavní tajemník posv. synodu archiepiskop konstantinský Aristarch, archiepiskop anfidonský Nektarios, diakon Evlogios.

Moskevský patriarchát: patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill, předseda oddělení vnějších církevních věcí MP metrop. volokolamský Ilarion, vedoucí arministr. sekretariátu MP episkop solnečnogorský Sergij, náměstek předsedy předsedy OVCV prot. Nikolaj Balašov, spolupracovník OVCV diakon Anatolij Čurjakov.

Gruzínský patriarchát: katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II., metrop. zugdidský a caišský Gerasim, prot. Georgij Eviadadze, monach Anfim.

Srbský patriarchát: patriarcha srbský Irenej, metrop. černohorský a primorský Amfilochij, ep. bačský Irenej, hlavní tajemník OVCV prot. Gaij Gajič.

Rumunský patriarchát: patriarcha rumunský Daniel, metrop. zapado- a jihoevropský Josef, metrop. tyrgovištský Nifon, prot. Stefan Ababej, prot. Michail Tica, diakon Mihail Mušat.

Bulharský patriarchát: patriarcha bulharský Neofit, metrop. nevrokopský Serafim, hlavní tajemník posv. synodu ep. stobijský Naum, hlava patriaršího sekretariátu Theodor Afanasov, Kyrill Dimitrov.

Kyperská pravoslavná církev: archiepiskop Nové Justiniany a celého Kypru Chrysostomos II., metrop. pathský Georgios, episkop arsinojský Nektários, diakon Kyprian Kunturis.

Řecká pravoslavná církev: archiepiskop athénský a celého Řecka Ieronimos, metrop. dimitriadský a almirosský Ignatios, metrop. messinijský Chrysostomos, hlavní tajemník posv. synodu episkop diavlijský Gavriil, diakon Epifanios Arvanitis, Christos Georgusis.

Albánská pravoslavná církev: archiepiskop tyranský a celé Albánie Anastasios, metrop. korčinský Ioann, metrop. girokastrský Dimitrios, diakon Grigorios.

Polská pravoslavná církev: metropolita varšavský a celého Polska Sávva, episkop semjatyčský Georgij, archim. Andrej (Borkovski).
Dle oficiální site MP

Jediná místní autokefální církev, která nebyla na synaxis pozvána, je naše "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Důvodem je skutečnost, že zvolení vl. Rostislava metropolitou (čili nejvyšším představitelem) není v pravoslavném světě doposavad všeobecně akceptováno. Proto je na naši církev pohlíženo jako na církev, která je momentálně bez svého nejvyššího představitele (viz o tom článek v oficiálním věstníku "Sůl země").



P.S.
Druhý den synaxis proběhl ve znamení velice živých debat. Podle zatím neoficiálních zpráv bylo domluveno svolání všepravoslavného sněmu na r. 2016 do Konstantinopole. Počet biskupů, kteří se mohou za každou místní pravoslavnou církev účastnit sněmu, bude omezen (zřejmě max. 20). Sněmovní rozhodnutí budou přijímána konsensuálně.



















Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr












Zobrazit
příspěvek
č. 989
jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2014
Citace svatých Otců

O pokání

Od toho času začal Ježíš kázat a pravit: Kajte se, neboť se přiblížilo Království nebeské.
(Mat 4,17)

Co je to pokání? Zanechat dosavadního (hříšného života) a litovat, co jsem činil.
(Ct. Izák Syřan)

Pamatujte všichni: Nekajeme-li se, tak se neočistíme. Neočistíme-li se, neožije naše duše. Neožije-li naše duše, zahyneme.
(Ct. Ioann Snyčev)

Pokání - to je pro Boha svátek, neboť Evangelium praví, že se Bůh raduje více z jediného hříšníka, který se kaje, než s devadesáti devíti spravedlivých.
(Ct. Efrém Syřan)

Kněžské rozhřešení, jehož se nám dostává při svaté Tajině pokání, je skutečným rozhřešením, ať už je uděluje jakýkoliv kněz. Sám Hospodin totiž naslouchá zpovědi skrze uši duchovního otce a ústy zpovědníka rozhřešuje.
(Svt. Feofan Zatvornik)

Není žádného hříchu, který by nemohl být odpuštěn, kromě hříchu, jehož nelituješ.
(Ct. Izák Syřan)

Pravé pokání vyžaduje, aby se člověk odvrátil od hříchů a světské marnosti, a celým srdcem se obrátil k Bohu. Aby se kajícník vnitřně změnil a stal se jiným, než byl dříve; a tak s bázní a chvěním nalezne pro sebe spásu a už o nic se nestará více, než jak by se Bohu zalíbil a jak se zachránit. Chceš-li přebývat v pravém pokání, a tak se zachránit, změň se, obnov se, staň se jiným; nezůstávej takovým, jakým jsi byl doposavad, a nestarej se více o nic, než jak Bohu sloužit a zachránit se. Tak se staneš novým Kristovým stvořením.
(Svt. Tichon Zadonský)

Pokání je skutečné jen tehdy, když člověk pocítivší své hříchy, jimiž rozhněval svého Stvořitele, zanechá hříšných skutků, rmoutí se nad nimi, lituje jich, a stává se hodným obdržet blahodatí Kristovou odpuštění skrze rozhřešení udělované kněžími Církve. Nezanechá-li hříchů, ač se z nich kaje, tak to není pokání, ale spíše nebezpečné opovážlivé a nerozumné spoléhání na dobrotu Boží. Taková opovážlivost je souzena Bohem stejně jako zoufalství.
(Ct. Makárij Optinský)



Duše má, duše má, proč spíš? Blíží se konec, máš být zkroušená. Probuď se ze spánku, aby se nad tebou slitoval Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.
(Kondak z Velkého kánonu Ondřeje Krétského)












Zobrazit
příspěvek
č. 988
jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2014
Citace svatých Otců

O půstu

„Postem jsem kořil duši svou.“
(David žalmopěvec)



Půst povznáší modlitbu k nebi, stává se pro ni jakoby křídly.
(Sv. Basil Veliký)

Půst odráží pokušení, zjasňuje a zdobí ty, kteří zápasí za zbožnost. S půstem přichází střízlivost a čistota.
(Sv. Basil Veliký)

Chudák půst! Kolik se naň snáší pomluv, hanění a pronásledování! Leč s Boží milostí vše ustojí. A jak by nemohl? Má mocné zastání! Pán Ježíš se postil, apoštolé se postili, a to ne málo! Jak praví o sobě apoštol Pavel: "V postech mnohých..." (2. Kor 11,27). A všichni svatí drželi přísné půsty, takže kdybychom mohli prohlédnout veškeré příbytky ráje, nenalezli bychom tam nikoho, komu by byl půst cizí. A tak to má být. Vždyť porušením půstu byl ztracen ráj, a proto držení přísného půstu musí být mezi prostředky, které nám ztracený ráj navracejí. Naše Matka, svatá Církev, nám přece není macechou, ale želí nás a srdce ji bolí lítostí. Což by na nás nakládala takové těžké břemeno, kdyby to nebylo nutné? A pokud nás žádá, abychom takovou tíhu nesli, znamená to, že jistě není jiné cesty. Pokořme se tedy... Ano, všichni, kteří touží po spáse, ať se pokoří... Kdo odporuje půstu či se vymlouvá, aby se nemusel postit (i když by mohl), ten si spásy jistě příliš necení.
(Sv. Theofan Zatvornik)

Ti, co zavrhují půst a ženou se za rozkoší a komfortem, jež jsou jejich blažeností, mají v patách hojný roj všelikých špatností, a navíc tím škodí svým tělům.
(Sv. Basil Veliký)

Kdo se upřímně a nepokrytecky postí, napodobuje Krista, stává se na zemi podoben andělům, připomíná proroky, vstupuje do společenství s apoštoly. Skrze půst dosahuje přerodu své přirozenosti, mění se z nespravedlivého na spravedlivce, ze špatného na dobrého, z nečistého na zbožného, a tímto způsobem si osvojuje Krista, poklad života...
(Sv. Jan Zlatoústý)

Sláva Bohu, že nám daroval pokání, a skrze pokání docházíme spásy my všichni bez výjimky! Nebudou spaseni jen ti, kteří si nepřejí kát se, a v tom spatřuji zoufalost jejich stavu; často za ně pláči a lituji je. Vždyť nepoznali v Duchu Svatém, jak nesmírné je Boží milosrdenství. Kdyby každá duše poznala Pána, věděla by, jak velice nás miluje. Pak by nikdo nejen nepropadal zoufalství, ale nikdy by ani nereptal.

Každá duše, která přijde o pokoj, se musí kát, a Pán jí odpustí hříchy, a duše posléze v sobě pocítí radost a pokoj. Netřeba dalších svědků, protože sám Duch svědčí, že hříchy byly odpuštěny. Hle, znamení odpuštění hříchů: pokud jsi pojal hřích v nenávist, tak ti Pán odpustil tvé hříchy.

Kdyby se všichni lidé káli a zachovávali Boží přikázání, pak by na zemi byl ráj, neboť Království Boží je v našem nitru. Boží Království - to je Svatý Duch, a Svatý Duch je tentýž na nebi i na zemi.
(Ct. Siluan Athonský)



V Kristu člověk získává více, než ztratil v Adamovi, neboť Království Boží, které Kristus dává, převyšuje pozemský ráj, o který Adam přišel.

A tak se zamysleme, jakou čistotu má člověk získat, aby vstoupil do tohoto Království. Neodkládejme naši spásu na potom, neukájejme se nadějí, že se očistíme před smrtí, či dokonce až při umírání, anebo že půjdeme do "očistce", jak si chybně myslí katolíci. Pro ty, co si říkají "potom", nepřijde nikdy žádné "potom". Proto se starejme o svou spásu dnes, dokud můžeme ještě říkat "nyní".
(Archiep. sinajský a faranský Damián)














Zobrazit
příspěvek
č. 987
jednotlivě



Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1027 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 987 do č. 1027)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Archiv Ambonu

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz