1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1010: #

Administrátor --- 27. 5. 2014
Ke svátkům svatých apoštolů

Noemova archa a archa apoštolské Církve

V uplynulých dnech bylo několik apoštolských svátků. Apoštolé, vyučení Ježíšem Kristem, vyšli do celého světa, hlásali zprávu o spáse člověka v Kristu a zakládali církve (tj. církevní obce, resp. místní církve). Tím budovali světovou Církev Kristovu, která je v našem myšlení archou, skrze niž se zachraňují lidé a vše živé před utonutím v běsy rozbouřeném moři světskosti. Co je to vlastně svět v duchovním smyslu toho slova? Podle svatootcovského myšlení se světem myslí souhrn všech vášní, hříchů. V Písmu svatém je na jinotajné rovině výkladu svět (resp. světskost) ztotožněn právě s bouřícím mořem, které je kalné, pod jeho neustále neklidnou hladinou se skrývají temné hlubiny s neznámými obludnými obyvateli, je nevyzpytatelné a hrozí člověku záhubou. A na jeho hladině pluje nepotopitelná archa, kterou je jedna svatá obecná a apoštolská Církev.

Tmelem, který brání pronikání vody světskosti do archy, je naše křesťanská víra, která musí být úplná a neporušená, aby měla svou spásonosnou sílu. Místní církve, jejichž příslušníci jsou duchovně svedeni z pravé cesty a tudíž ztrácejí sílu víry, jsou jako archy, do nichž prosakuje voda. Rychleji či pomaleji, ale vytrvale se taková archa ponořuje do světskosti, tone v marnosti, až se změní na pár prken, na nichž se zachraňuje několik jednotlivců. To je skutečná hrozba pro každou místní archu - nebezpečí narušení víry, či dokonce hereze. To jsou ty útesy, které dokázaly potopit už mnoho lodí. Dnes se znepokojením sleduji problémy s vírou v Církev, které se u nás objevily. V myšlení nezanedbatelné části naší církve je otřeseno základní dogma: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Mám obavy, že je to díra do naší lodi, kterou se dovnitř řine voda...

Církev zbudovaná apoštoly je v našem podobenství archou, v níž se zachraňujeme před záhubou utonutím, a to nás nutně odkazuje k praotci Noe. Jeho dávná archa je už dávno chápána jako předobraz nové Archy - Církve. Co učinilo v Božích očích Noema hodným záchrany? Písmo odpovídá: "Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem" (Gen 6,9). Chodil s Bohem, tj. měl Boha stále před očima. Dodržoval Boží přikázání, snažil se Bohu stále líbit. Věřil Bohu, a v tom tkvěla jeho spravedlnost. Čteme přece, že víru Bůh počítá za spravedlnost: "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost." (Řím 4,3)

Ty samé předpoklady pro plavbu v novodobé arše, tj. v Církvi, platí i dnes. Na palubě Církve není prostě automaticky každý, kdo byl pokřtěn a je součástí kanonického společenství, nýbrž ten, kdo se kromě zmíněných předpokladů snaží naplnit Kristovo Evangelium lásky, žít podle blahoslavenství, uskutečnit základní přikázání lásky k Bohu a k člověku (myšlenky Alexije Osipova). To jsou novozákonní příznaky toho, že člověk "chodí s Bohem". Udržet pravoslavnou víru - v tom je i naše spravedlnost.

Mimořádná velikost, kterou má Noe mezi ostatními spravedlivci, je dána tím, že svou víru zachoval uprostřed všeobecného duchovního úpadku.

* * *

Tzv. "Araratská anomálie" (snímek z r. 1973)

Noemova archa (letecký pohled na horu Ararat)

Noemova archa - stereografie. „Nemám žádné pochybnosti o tom, že tento předmět je loď. Během celé své kariéry jsem nikdy na stereografii neviděl předmět jako je tento." Dr. Brandenburger, Státní univerzita Ohio, USA.

Zkamenělá Noemova archa (2004). Sesuvy půdy částečně okryly archu někdy začátkem 20. stol.

Pozůstatky Noemovy archy na hoře Ararat. Zemětřesení v roce 1958 a 1977 způsobilo další částečné odkrytí zbytků zkamenělé archy.

Jeden z pokusů o rekonstrukci podoby archy

Výsledek radarového průzkumu památky

Noe žil ve zvláštní době. V tom čase se lidé dožívali nesmírně vysokého věku - nebyli už sice nesmrtelní, ale mnohá staletí přebývali na tomto světě. To pochopitelně mělo vliv na jejich způsob myšlení. Člověk, který za svůj život vidí tolik věcí a prožije zde tak dlouhý čas, uvažuje podle toho, tj. jinak. Jeho smýšlení je utvářeno zkušeností a zážitky, a poznáním z nich plynoucím. To vše je v tom rozměru, jaký mělo lidské myšlení předpotopní doby, pro nás nepředstavitelné. Mysl lidí musela mít daleko větší sílu a mentální schopnosti. Vezměme v úvahu jen tak prostý faktor, který musel doprovázet dlouhověkost v duševním životě člověka, a tím je fenomenální paměť předpotopního pokolení. Nám začíná paměť selhávat už po padesátce, ve starším věku se již šíří v současné populaci různé druhy duševní slabosti či dokonce demence, neřku-li Alzheimerova choroba. Pamatovat si celý svůj život, všechny ty osoby, zážitky apod. poté, co je člověk už na světě třeba 800 let, je pro nás nepředstavitelný duševní výkon. Hřích zapůsobil jistě i na lidské mentální schopnosti - resp. způsobil jejich degeneraci. Změnila se výška růstu, změnil se dožívaný věk a jistě se změnil i intelekt (všechny tyto změny měly stejný vektor - dolů). Konec konců, vědci přiznávají, že váha lidského mozku - v přepočtu dle hmotnosti celého těla, se v průběhu existence lidstva neustále snižuje. Zdá se mi, že lidská mysl musela mít tenkrát na počátku daleko větší intelektuální i volní sílu, což se mohlo projevovat v dobrém, leč při zvrácení cesty i ve zlém.

Podle různých úvah byli tehdejší lidé daleko většího vzrůstu, na zemi panovaly jiné fyzikální podmínky. Mnohé věci byly jinak než dnes (viz u nás např. v článku: Učení o stvoření světa). A kromě toho zde začalo působit jakési zlo, jehož rozměry se zřejmě vymykají našim představám. Díky archeologickým objevům víme, že na zemi začaly usilovat o dominanci různé zvrácené formy obrovitých plazů. Genetika a neurologie přichází se svědectvím, že něco z hada se dostalo i do ustrojení člověka (s opicí nemá lidský mozek nic společného, narozdíl od plazů). Nějaké bytosti si braly lidské ženy a výsledkem byly obří zrůdy (Gen 6,1-5). Zdá se, že démoni měli tenkrát větší možnosti vstupu do naší hmotné reality, než dnes, a podobně jako ďábel při pokoušení Evy v ráji činil tak skrze hada, jakési zvláštní spojení mezi démony a plazy existovalo i nadále. Snad se ďábel dokonce pokoušel napodobit akt stvoření a vytvořit zde zde formu rozumného života "k obrazu svému". Z nepřirozeného spojení se ženám rodili zrůdy a obři, z nichž něco nějak přežilo i potopu, jak se zmiňuje Bible (Numeri 13,33-34). Kdo ví, co se tenkrát na zemi všechno dělo za ohavnosti? O zlu, které se zde rozšířilo, se v Bibli příliš podrobností nepraví, spíše o nich pomlčuje. Zdá se, že nebylo zapsáno zdaleka vše, co v době vzniku Písma svatého bylo známo o těchto temných dobách. Důvodem této zdrženlivosti je nejspíš skutečnost, že se jednalo o bezbožné, démonické, odporné a nepřirozené jevy, takže nebylo vhodné a inspirativní ani nutné je podrobně připomínat. Vždyť každé zlo má zvláštní magickou přitažlivost pro duchovně slabé lidi. Uvažujeme o těchto hrůzách jen proto, abychom si lépe uvědomili rozsah a sílu zla, které vstoupilo na zemi.

Noe se setkal ve svém životě s těmi, kteří ještě pamatovali Adama. Viděl na vlastní oči, jak se rozmáhá hřích. Mohl sledovat triumf zla na světě. Žil v době, kdy na zemi definitivně a viditelně převládlo zlo, které se rozrostlo a prorostlo do lidské přirozenosti do té míry, že hrozilo zničit život na zemi nebo způsobit zde peklo. Viděl nejen zkaženost duchovní, ale i to, jak tato rakovina ničí člověka i v jeho duševní oblasti a dokonce i na úrovni tělesné.

Bůh praví, že vše na zemi zkazilo svou cestu. V této prosté větě je obsažena zpráva o naprostém zvrácení pozemského života. To není jen zbloudění, ale svého druhu zničení veškerého stvoření na všech úrovních - duchovní, duševní i tělesné. Na člověku se duchovní úpadek projevil kromě smrtelnosti tím, že "se stal jen tělem". Čili žije tělesnými zájmy, myslí na tělesné úrovni, opanovalo ho to, čemu otcové říkají "tělesné smýšlení", což je v jejich řeči téměř synonymum pro bláznění. Na rovině duševní se to projevilo sobectvím, zlobou, násilím - vášněmi a pohrdáním Božími ustanoveními. V tělesné oblasti se to projevilo genetickým poškozením. Píše o tom zřetelně Písmo - protože duchovní život člověk zeslábl, člověk s přiblížil zvířeti, stal se jen tělem a to důsledkem toho bylo další zkrácení lidského života - na 120 let. Duch Boží nechce v takto zhrouceném Božím obrazu přebývat déle. Tento vyměřený věk se postupně stane prakticky nepřekročitelnou hranicí pro lidstvo, které prošlo katastrofou předpotopního pádu do zla.

Museli jsme zde uvést alespoň útržkovitý a letmý pohled do předpotopního světa, abychom nahlédli velkolepost Noemovy svatosti. Velikost Noemova totiž vyniká právě s ohledem na okolnosti, uprostřed nichž mu bylo dáno žít svůj život. V té době byla naděje na záchranu světa, která by mohla vzejít z vlastních sil lidstva, už ne jenom mizivá, ale nulová. Žádná moc z tohoto světa už nemohla zachránit tehdejší svět před pádem do pekelné propasti. Noe musel toto všechno vidět a plně si uvědomovat, že zlo je na postupu, že překonalo všechny meze a nelze už doufat v zásadní obrat, protože to není v silách člověka. Přesto Noe setrvával v rezistenci vůči rozkladu, který jej obklopoval, složil své naděje na Boha a nepodlehl všeobecné duchovní i mravní zkáze. To je nepředstavitelný duchovní i duševní výkon!

* * *

Noe je velikou inspirací i pro nás, křesťany žijící v současnosti. Podle slov Kristových budou poslední doby lidstva připomínat předpotopní éru (Matouš 24,38 - jinotajný výklad). A to právě kvůli zlu, které se nesmírně rozmnoží, a opět budeme vidět (nebo již vidíme?), jak je všechno stvoření rozkládáno a ničeno už v samotné své podstatě. Zásahy do subatomární podstaty hmoty, genetické experimenty, které dnes vedou k tomu, že vědci laboratořích přepisují genetický kód a tvoří tak nové formy života (nejsou samozřejmě schopni stvořit nový život, ale jsou dnes plně schopni zkazit stávající život v samotné jeho genetické podstatě). A to vše se děje v duchovním klimatu houstnoucího zla a všestranné mravní zvrácenosti. Noe ukazuje, že v každé době a za každých okolností je možno zachovat věrnost Bohu. I uprostřed všude rozšířeného zla lze "chodit s Bohem". Příklad Noemův ukazuje, že držet se principů dobra, na nichž stojí všechno stvoření, má vždy smysl a že Bůh o takových svých služebnících ví a počítá s nimi ve svých plánech.

* * *

Noe a jeho archa vskutku podivuhodně připomínají apoštoly a budování Církve. Noe stavěl podle podání naší tradice archu celé století. Sto let všichni kolem něj, široko daleko, slyšeli ťukání Noemova kladívka, a sto let si všichni tito lidé při pohledu směrem k budované arše ťukali na čelo. Že prý přijde potopa! Kdo to kdy slyšel? Kde by se vzalo tolik vody? Je přece vědecky dokázáno, že potopa světa není možná. Sto let Noe lidem vysvětloval, hlásal, přesvědčoval, hrozil, upozorňoval, nabádal, varoval... Jenže doba vyměřená na pokání uplynula - archa byla hotova.
Všichni tehdejší lidé o Noemovi a jeho dílu věděli. A dokonce i obři. Podle starých legend a zápisů na tabulkách jeden z dávných obrů (Gilgameš) navštívil Noema a vyptával se ho.

Ťukání Noemova kladívka v sobě také nese jednu zajímavost. Noé prý dřevo korábu spojoval kovovými nýty.
Pak lidstvu místo Noema kázala pokání němá příroda. Jeho současníci viděli zvířata, jak se scházejí k arše. Viděli, jak přicházejí neznámá zvířata ze severu. Jak se tu objevili nevídaní tvorové z jižních končin, a další a další z různých světových stran jdou k arše. Jenže mysl člověka ovládnutá zlem a zatemněná nemravností je už uzavřená vůči porozumění Božím znamením. Takoví lidé nemají oči k vidění ani uši k slyšení.
Jako při zkáze Sodomy a Gomory. Lot přemlouval příbuzné, aby se zachránili, protože Bůh bude dštít na město oheň. Jim však připadalo, jako by žertoval. A při tom by je to nic nestálo, odejít s Lotem z města (jen tak, pro jistotu), a kdyby se nic nestalo, mohli se pak zase vrátit. Jim však zvěst o Božím zásahu připadala tak bláznivá, že jí odmítli věnovat sebemenší pozornost. Genesis 19,14
Když bylo vše připraveno, Noe s rodinou byl v arše a zvířata byla na svých místech, Bůh dal ostatním lidem ještě týden k rozmyšlení a na pokání. V tomto posledním týdnu se ještě mohl kdokoliv z lidí zachránit. Nenašel se ani jediný. A týden minul. Noe byl v arše a Hospodin za ním zavřel. Začalo pršet.

Jak podobné novozákonním dějinám lidstva! Apoštolové a po nich svatí Otcové stále pokračují v budování archy. Lidstvo je stále zváno k záchraně. Neustále lidé vně archy slyší tlukot kladívka, který zve do archy (v řeckých monastýrech to platí doslova - lidé jsou zváni na bohoslužbu rytmickým ťukáním dřevěné paličky na dřevěnou desku). Toto ťukání má v obou případech stejný význam: je to soud nad světem a pozvání lidi k záchraně. Vyzývá je, aby se káli, odvrátili se od světských marností a daremností k Bohu, aby přišli na místo, kde Bůh zachraňuje člověka z tohoto světa pro věčný život. Všude, kde se děje Církev, to je na každém místě, kde se zrovna slouží liturgie, tam je souzen svět a tam se lidé zachraňují od utonutí v kalných vodách světskosti.

Mnoho lidí v průběhu dějin vyslyšelo Boží pozvání. A mnoho lidí pozvání nepřijalo nebo odkládali pokání na později - a lhůta jim vypršela, zemřeli bez pokání. Jak se však ve světě rozrůstá zlo, bude ubývat těch, kteří vyslyší toto pozvání. Až zlo převládne a nebude na koho čekat, přijde náhlý konec. Dveře do Církve Pán zavře a kdo už bude uvnitř, bude na hostině Božího Království, kdo uvnitř nebude, už tam nevstoupí. Přijde čas, kdy Hospodin splní, co slíbil: "Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem." (Žid 12,26)

* * *

Noe má ještě něco společného s apoštoly a se všemi, kteří v novozákonních dobách budovali Církev či se v této nové arše zachraňovali pro věčný život. Tím společným znakem pro všechny zachráněné je schopnost myslet jinak, než jak uvažuje svět. Je to druh morální síly, která umožňuje člověku smýšlet jinak než jeho okolí. V dobách předpotopních i v dobách apoštolských i v dobách šíření herezí a jiných útoků na Církev i v dobách blížícího se konce je tato schopnost klíčem ke spáse a ke svatosti.

Noe uprostřed předpotopního zla, nemravnosti a násilí zval na archu, která měla člověka odnést do nového světa - tam, kde bude země očištěna potopou a působení zlých sil radikálně omezeno. Apoštolé uprostřed pohanského mnohobožství a ve společnosti sloužící bezduchým modlám zvali lidi do Církve ke službě jedinému Bohu, Stvořiteli a Spasiteli člověka. Podobně i svatí Otcové uprostřed šířících se herezí hlásali původní křesťanskou víru. A dnes to není jiné - v prostředí materialismu a novopohanství zve Církev lidi k záchraně a k plavbě do Božího království, kde už nebude nic nečistého. Jenže kolik lidí ještě touží po kráse čistoty, po spočinutí v tvůrčím pokoji?

V tom tkvěla Noemova spravedlnost, to byl krásný květ jeho svatosti, když mezi zkaženými lidmi dokázal kráčet opačným směrem, ve společnosti smýšlející už jen zle a nemravně, dokázal myslet jinak. Nalezl v sobě tolik vnitřních sil, že se vyvaroval této všude řádící infekce a zachoval si duši v čistotě a myšlení osvícené Božím Duchem.

Každá doba má prý svou cestu ke svatosti. Byly tu doby mučedníků, pak doby poustevníků duchovně zápasících na pouštích, a pak éra svatých Otců, bojujících proti herezím. Všechny tyto cesty mají jednoho jmenovatele: "Kristus vám za škody stojí," jak zpívali husité. Čili Spása Kristova je člověku dražší, než cokoliv z tohoto světa. A v některých dobách má duchovní tlak zla ve světě takovou sílu, že ke svatosti stačí prostě jen vzepřít se tomuto tlaku, doléhajícího na lidskou duši buď nepřímo skrze společnost, skrze zákony, zvyklosti, posměch i pokušení, nebo působícího i přímou neviditelnou silou na srdce člověka. V takových časech najít v sobě sílu myslet jinak, nehledět na morální tlak okolí, mít odvahu být jiným a chodit s Bohem, tj. ve věrnosti Božím přikázáním a sloužit mu tělem i duší - to stačí ke svatosti i bez velkých asketických výkonů. To byla cesta Noe a to bude cesta svatých v posledních dobách.

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz