Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1013: #
Administrátor
--- 16. 6. 2014
Kristus nám ukazuje směr pro naše srdce i myšlení
Nanebevstoupení Páně
Před Padesátnicí jsme prošli jedním velkým svátkem, jehož duchovní obsah je součástí našeho Vyznání víry: "Vystoupil na nebesa a usedl po pravici Otce..." Nejprve si odpovíme na otázku, proč vlastně Pán Ježíš po čtyřiceti dnech od svého vzkříšení tělesně opustil tuto zemi.
* * *
Nebylo to kvůli tomu, že by si Kristus nepřál viditelně přebývat s apoštoly na věky, ale proto, že svět nenávidící Krista nemohl přijmout, aby by v něm Pán Ježíš zůstal. Svět by ve své nenávisti vůči Kristu zřejmě znovu a znovu odsuzoval Spasitele na smrt. Svět nemohl déle hledět na Krista z důvodu své nespravedlnosti, kterou pak usvědčil i Duch Svatý, jenž přišel do světa (Jan 16,8-10).
Hřích, který člověk spáchal, přinesl rozklad a smrt. Způsobil, že se věčná blaženost člověka na zemi stala nemožnou. Tělo, přijavši semeno záhuby, podlehlo zkáze, muselo umřít, neboť "co propadlo zhoubě, nemůže zdědit nesmrtelnost" (1. Kor 15,50). Hřích, jenž se stal žihadlem smrti a jejím původcem, nemohl být zničen bez zničení smrtelného těla, tj. duše padlého člověka se jakoby celá rozpustila v těle a tělo se stalo trůnem hříchu. Země se pak skrze lidský hřích stala příbytkem záhuby. Srdce člověka k ní přilnulo skrze vášně, které pozemský svět vzbuzuje, a proto "země a vše, co je na ní," musí jednou shořet, živly se rozpadnou a budou zničeny, aby se objevilo nové nebe a nová země (2. Petr 3,10-13), příbytek spravedlivých.
Nejprve se musí odtrhnout od pozemských náruživostí lidský duch, protože v něm je počátek hříchu. Pak je potřeba povznášet k Bohu srdce. Dokud však nebude zničen hřích, tělo se nemůže stát nesmrtelným a duchovním, aby bylo způsobilé obývat nebe.
Na nebi připravil člověku místo Kristus svým nanebevstoupením. Pravil přece, že u jeho Otce je "mnoho příbytků" a je (pro nás) lepší, když půjde a připraví tam místo pro ty, kdo věří a milují ho, aby byli tam, kde je On (Jan 14,2-3; 16,7). Aby se člověk uvolnil ze sevření pozemskými vášněmi a byl uveden do nebeským příbytků, vytrpěl Pán smrt, byl vzkříšen a vstoupil na nebe. Po jeho nanebevstoupení pokračuje v díle spásy člověka Svatý Duch, jenž byl Spasitelem poslán do světa, očišťuje od hříchu, dává člověku duchovní život.
Nejprve přebýval Kristus tělesně s lidmi, aby je uvedl do společenství s Bohem. Po Vzkříšení se ukazuje učedníkům počátečním viditelným způsobem už je občas, a to v těle již zduchovnělém, jako by chystal přechod od viditelného obecenství k duchovnímu. Po nanebevstoupení pak uvádí lidi v duchovní spojení se sebou ve Svatém Duchu. To je tajemství radosti svatých apoštolů po nanebevstoupení Páně, to je příčina proměny zármutku z rozloučení s Pánem ve velikou radost věčného duchovního spojení s Ním skrze Svatého Ducha. Skrze víru vstupuje tato radost do srdcí milujících Krista tak, jako vstoupila do srdcí apoštolů.
Oslavujme tedy Krista, který při svém nanebevstoupení přislíbil, že s ním budeme přebývat až do skonání věku, a stále na nás hledí, naslouchá nám a zjevuje se různými způsoby, zanechává nám po sobě stopy, které můžeme cítit a dotýkat se jich. Jsou to stopy jeho neviditelné přítomnosti v našich životech, v nichž Pán tvoří vše nové (Zjev 21,5).
(Slovo na den Nenebevstoupení, svt. Faddej Uspenský)
* * *
Kristus vystupující na nebe nám ukazuje směr a cestu, kudy se ubírat. Je to směr pro naše myšlení a cesta pro naše srdce. Otevírá nám cestu od pozemského k nebeskému. Cestu duchovního vzestupu, která se má jednou završit i tělesným vzestupem, kterým napodobíme Pána, jenž nám ji proklestil.
Jakkoliv to může z pohledu světa vypadat nepravděpodobně, Kristus tělesně stoupá k nebi, a přijde doba, kdy se při všeobecném vzkříšení mrtvých s mnohými dalšími stane cosi podobného.
Kéž bychom dokázali přebývat už v tomto životě s Kristem na nebesích, abychom mohli v Duchu Svatém prožívat tu uchvacující radost. Jenže čím více pavučinových vláken nás připoutává k zemi, tím komplikovanější a rmutnější je náš život. Psychiatrické ambulace jsou plné lidí, kteří mají daleko více, než je potřebné k životu. Do depresí upadají mnozí z těch, kteří se sotva plíží, jak jsou duševně drceni a tlačeni k zemi gravitací majetku, slávy a slastí, které nikdy nemohou nasytit lidské srdce. Jak šťastni mohou být mniši, kteří nemají nic a nic nepotřebují! Jeronda Paisios se snažil k tomuto štěstí přiblížit lidi, kteří k němu přicházeli na návštěvu:
»Podle světa jsou šťastni ti, kteří bydlí v křišťálových palácích a mají veškerý komfort. Blahoslaveni jsou však ti, kteří dokážou učinit svůj život prostým, osvobodit se z oprátky světského vývoje s jeho velkým pohodlím i velkým nepohodlím, které přináší. To jsou ti, kteří se dokáží zbavit hrozného duševního neklidu naší doby.«
* * *
Církev se dnes potácí od problému k problému, lidé se nejsou schopni domluvit; sotva se jedno pokušení překoná, už je tu další. Vtrhl sem světský duch, jeho pokleslé způsoby a ty nehrubší politické praktiky. Koho by to ještě před pár lety napadlo, že budeme v takové otřesné situaci?
Vše zlé je však pro něco dobré. Pochopili jsme a viděli na vlastní oči, jak může s celocírkevním životem zamávat pár jedinců, kteří si už dávno více zamilovali pozemské než nebeské, a nyní obsadili vlivné církevní posty. Pro nás ostatní je to cenná lekce v poznávání stavu člověka, čeho je člověk schopen, když se dostane do určitých situací nebo získá nějaké možnosti, neřku-li moc. A je to samozřejmě cenná lekce sebepoznání, protože se každý můžeme dozvědět sám o sobě, co jsme vlastně zač.
Vtrhl k nám duch rychlých změn, kterým podléhá tento svět, jenž dokáže lidské životy naprosto změnit doslova ze dne na den, otočit lidské cesty jako když pochodující vojáci náhle dostanou povel "čelem vzad".
Smutnou lekci nám dává současná Ukrajina: »Zdá se až neuvěřitelné, jak lehce mohou plameny nenávisti opět vzplanout. Kdo by před rokem řekl, že lidé na Ukrajině budou po sobě střílet a nenávidět se do morku kostí? Že se bude používat letectva a dělostřelectva na obytné čtvrtě, že se lidé budou upalovat v domech? Že na náměstí budou ostřelováni a zabíjeni lidé, nikdo neví vlastně kým? Když vedle sebe žili, potkávali se na ulicích, v obchodech. -- Stačí pak málo – jen brnknout na tu správnou emocionální strunu a rozum mizí.«
Člověk, jehož myšlení a srdce je napojeno na věci pozemské, se manipulaci prakticky nemá možnost ubránit. A při tom by právě v Církvi mělo být řešení prosté a nabíledni. Vlastně sám církevní život je řešením problému zemskosti. Jenže se nám církevní život moc nedaří. V podstatě už žijeme v imitaci křesťanství a vytváříme imitaci církevního života. Proto se náš církevní život tak podobá světskému. Létají zde vyhazovy ze zaměstnání, trestní oznámení. Má tohle něco společného s nezemskostí či nadsvětskostí skutečného církevního života?
O pravdu se už skoro nikdo nestará. S lidskými masami je manipulováno pomocí PR agentur, používají se libovolné lži. Pozoruhodné není to, jak je snadné lidi oklamat, ale s jakou radostí a nadšením se nechávají klamat. Jak přímo hladově vyhlížejí toho, kdo jim přinese nový klam. Jak se inteligentní člověk těší z toho, že je s ním manipulováno.
"Většina toho, co každý pokládá za jisté, si zaslouží prověřit." (Georg Christoph Lichtenberg)
Celý článek viz Britské listy
Zdá se mi, že náš církevní život se už vymknul i z toho nejvolnějšího myslitelného kanonického rámce a v posledních měsících se vymknul i z rámce místní platné církevní ústavy, co se episkopátu týče. Jenže příliš mnoho duchovních to nechce vidět. Ukazuje se nám, že věřící naplněný světským duchem už není schopen pochopit význam svatootcovských posvátných pravidel. Proto mu nevadí nekanonický stav, v němž se ocitl. Odtud už je jen krůček k tomu, abychom se stali imitací církve a chování církevních činovníků, kteří církev spravují, se proměnilo na pouhou imitaci křesťanství. V takovém případě by vše navenek vypadalo jako dříve - bohoslužby, obřady, roucha a celá církevní pompa, - jenže uvnitř: duchovní prázdno. Veškerý duchovní obsah se může snadno proměnit na duševní - čili na psychické zážitky.
Lidé se usmívají, mají radost ze vzájemného setkání, potěší se z příjemného nevšedního prostředí osvětleného blikajícími svíčkami a provoněného kadidlem, naplní se sváteční náladou, dostanou kulturní zážitek z chrámového zpěvu či zlatých ikon, vyslechnou řečnický výkon kazatele, který jim nabídne třeba něco zajímavého na přemýšlení, něco prožijí, odpočinou si (a nakonec se třeba ještě stihnou dojmout nad svou spravedlností či se rozhorlit nad názory druhých lidí nebo se rozhořčit nad hříchy těch, kteří nejsou přítomni). Jenže takový církevní život může být už pouhou imitací duchovnosti (a projeví se to brzy a poměrně zřetelně - nekanonickými jevy, jimiž se nikdo netrápí, nebo se to pozná podle toho, jak s těmito "šťastnými lidmi" cloumají vášně, kterým dávají průchod). Je to všechno pěkné, ale úplně světské. Pod brokátovým hávem církevnosti je pak už jen „milování světa a věcí, kterou jsou v něm“; vše je to: „žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa“. (1 Janův 2,15-17)
Pak hrozí akutní nebezpečí, že se v tomto duchovním vakuu přestane dít vnitřní proměna člověka a uzdravení lidské duše, což přímo souvisí s ohrožením spásy. A když se uvolní ty vnitřní síly, které bychom jako duchovní lidé měli vkládat do duchovního života a do duchovního zápasu a které jsou najednou už nepotřebné, máme tyto tělesné i duševní síly k dispozici na jiné věci. A k čemu budou použity? K pozemskému budování, zařizování pohodlí a krášlení všeho (v horším případě k hříchu). To je cesta, kterou se vydaly protestantské země (proto mají vyšší životní úroveň). Kráčíme už i my po této cestě? Stáváme se čím dále tím více světskou institucí? Tak nějak by mohlo vypadat pseudokřesťanství, které se otočilo zády ke Spasiteli vystupujícímu na nebe. Nebo se mýlím?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.