1247


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1020: #

Administrátor --- 13. 11. 2014
Byl vypuštěn pamflet proti eparchiálnímu shromáždění

Komentář k prohlášení vydanému pod hlavičkou eparchiální rady

Včera bylo vydáno nikým nepodepsané údajné prohlášení eparchiální rady. ER však prý vůbec nezasedala. Uvádí se tam, že to bylo schváleno per rollam (tj. oběžníkem, čili někdo někde něco sepsal, někomu to rozeslal a není jasné, jestli s tím vůbec někdo souhlasil). Seznam podepsaných schází, stejně jako uvedení kolik bylo pro a kolik proti atd. To, že není uveden autor, je už v těchto kruzích jaksi samozřejmé. Tady by asi naše vyjádření k tomuto elaborátu mohlo skončit. Protože však bylo něco vypuštěno do vědomí církve, bylo by - i přes jeho nízkou formální i obsahovou úroveň - vhodné vzhledem ke krizi v církvi reagovat podrobněji.

Na úvod krátkého komentáře k prohlášení "eparchiální rady", za kterou mluví kdosi, kdo se vytrvale snaží zmařit konání řádného eparchiálního shromáždění, připomeňme, že hlavní úmysl autora prohlášení není nic nového. Právě svolání eparchiálního shromáždění stará eparchiální rada v čele s Petrem Klokočkou ("správcem eparchie") dlouho urputně blokuje. Všichni si uvědomujeme, že eparchiální shromáždění může ukončit nejednotu eparchie, uklidnit ji a vrátit jí kanonickou jednotu. Kdo si to nepřeje? Jen ten, kdo sám je nekanonický, kdo sjednocení církve odmítá a chce do své vzpoury zatáhnout co nejvíce dalších duší, aby tím ospravedlnil svůj puč.

Tvrzení anonyma, že právě svolané eparchiální shromáždění bude neplatné, je hloupost. Kanonicky ani právně nezáleží na tom, jestli ho připraví ten či onen tým lidí (ostatně program svého jednání si může shromáždění stanovit samo). Autor pamfletu svým tvrzením o neplatnosti shromáždění jen ukazuje svou neznalost naší ústavy. Eparchiální shromáždění je nejvyšší správní orgán eparchie - právě toto shromáždění volí eparchiální radu. Proto nemůže rada vládnout nad shromážděním - blokovat ho svou nečinností apod. Podstatné pro platnost je, že shromáždění svolává oprávněná osoba - eparchiální biskup - a tím je u nás (před státní správou i před pravoslavným světem) jedině arcibiskup Simeon. Důležité je též připomenout, že při svolání shromáždění byla dodržena ústavou požadovaná lhůta a byli pozváni delegáti už dříve nahlášení církevními obcemi. Kromě dvou nebo tří lidí, kteří jsou momentálně biskupem zbaveni svých ústavních práv kvůli důkazům o jejich anticírkevní činnosti (to je pastýřské právo biskupa), bylo všech 74 členů eparchiálního shromáždění řádně pozváno.

Nevidím žádný způsob, jak by se mohlo proběhlé shromáždění stát "jen dalším zdrojem nedorozumění a sváru" (jak hystericky bije na poplach záhadný anonymní dokument). Shromáždění zde ustanoví řádné výkonné eparchiální orgány. Místo současné nelegitimní eparchiální rady, která tu v napojení na rozkládající se nekanonický synod v agónii protahuje svou vládu, ač jejím členům už dávno pradávno vypršel mandát, tu může už třeba od příštího týdne zasedat nová legitimní eparchiální rada, která začne řešit nakupené problémy. Bude k tomu mít mandát od nejvyššího správního orgánu eparchie a bude zasedat pod předsednictvím eparchiálního biskupa, jak to požaduje pravoslavné učení o církvi. Jedině takto přijatá rozhodnutí budou bez pochyb platná.

Domnívám se, že minulá eparchiální rada byla pod všelijakými nemorálními tlaky. Věřím, že její členové nejednali ze zlé vůle (alespoň většina z nich), ale byli ke svému způsobu jednání určitými silami nuceni. Panuje-li v eparchii bezvládí, když je samozvaným synodem perzekuován a vyhnán řádný eparchiální biskup, stanou se členové rady snadnou kořistí všelijakých zájmových frakcí. Znásilněná ER byla jistě následně nucena, aby legalizovala převrat, který zde byl nezákonně proveden. Je jasné, že tentýž tlak, který eparchiální radu ovládal, jí zároveň nedovoloval, aby připravila eparchiální shromáždění, které by zvolilo nové členy ER a staří mohli tento orgán opustit. Proto u nás přes všechny sliby i ústavou stanovené lhůty nebylo shromáždění svoláno. Vždy se našla nějaká záminka, aby bylo odloženo - z jara na podzim, z podzimu na jaro... Jednou bylo moc vedro, pak zase zima. V létě to nejde, protože jsou dovolené, v zimě to nejde, protože jsou Vánoce. Stále není připraveno to či ono, nesehnali jsme kandidáty... A jako v nějakém absurdistánu při tom všem bubnovala demagogická oficiální propaganda, že za všechno může arcibiskup Simeon. Jediný způsob, jak ven z této patové situace, kdy členové ER proti všem našim ústavním principům nechtějí (či spíše mají někým zakázáno) umožnit provedení shromáždění, je svolat shromáždění bez této eparchiální rady. K tomu má eparchiální biskup plné právo. Myslím, že se členové eparchiální rady v skrytu těší, že se dostanou ven z tohoto zmanipulovaného orgánu, a tiše vítají, že bude zvolena nová eparchiální rada, a tím se dostanou z této začarované situace ven.

* * *

V anonymním prohlášení, které zde komentujeme, se podsouvá členům eparchiální rady domněnka, že jejich odchodem z úřadu eparchilní rady vzniknou nenapravitelné škody, resp. že volba nové eparchiální rady se "může stát počátkem trvalého a nenapravitelného rozkolu v naší církvi". Věřím, že většina členů ER nepřeceňuje svůj význam a není přesvědčena o své nenahraditelnosti. Anonymní autor jim i nám vnukává pocit, že jsou cosi jako nějaký "kolektivní biskup" (zřejmě protestantské pojetí církve). Připomínám, že v pravoslaví je biskup středem správy církevního života, nikoliv žádná rada. Že by tu autor prohlášení mezi řádky prozrazoval něco o svých úmyslech - nebude-li moci setrvat na svém postu, tak si raději založí novou církev, a tím zde udělá "nenapravitelný rozkol"?

Dále autor, který se kryje pod pseudonymem "eparchiální rada", pak vyzývá vl. Simeona, aby jednal se synodem. A oč jiného se vladyka tolik snažil? Na jednom takovém jednání jsem byl přítomen. V Bratislavě na jaře. Takže vím, jak obtížné je toto jednání vést, není-li z druhé strany dost dobré vůle. Málokdo má představu o morálním stavu tohoto synodu. Nechci nikoho urazit, ani se dopustit nezdvořilosti vůči biskupovi, ale musím nyní říci určité věci, do nichž se mi vůbec nechtělo. Právě když jde o možnosti jednání, je potřeba se zastat vladyky Simeona, protože naši mladí biskupové (jak se v praxi opakovaně ukazuje) mají potenciál k jednání výrazně omezen. Jinými slovy, je těžké se s nimi dohodnout, stále jednání brzdí egoistickými výčitkami, uraženou ješitností, sebeospravedlňováním a neústupností. A když se po hodinách úmorného jednání podaří nějakou maličkost vyjednat, tak nejsou schopni ani tu dohodnutou drobnost splnit. Chtějí prostě, aby vše bylo po jejich. A následně vás ještě obviní z neústupnosti, arogance, mocichtivosti, nepoctivosti a učiní z vás zdroj všech problémů.

Jak se domluvit s člověkem, který se považuje za metropolitu, když to, co jeden den slíbí, hned druhého dne popře a zachová se přesně opačně, než jak před svědky slíbil? Nemohu zde prozrazovat detaily toho jarního bratislavského jednání, ale jako výstupní "tiskovou zprávu" mohu shrnout výsledek jednání takto: "Vladykové Simeon a Rastislav se v Bratislavě po vzájemném vyjasnění názorů domluvili na oboustranném slibu, že na sebe nebudou útočit, budou se pravidelně setkávat a často komunikovat a všechny kroky budou spolu předem konzultovat. Neučiní nic, co by dále zkomplikovalo cestu ke smíru. Tento slib si na závěr před svědky potvrdili." To byl dosti slibný začátek na cestě k usmíření. Druhý den zasedal synod a na něm vladyka Rastislav podepsal usnesení o sesazení Simeona z funkce eparchiálního biskupa. Věrolomnost či zrada? Ať si to každý nazve, jak sám myslí. Není důležité, jak to pojmenujeme, ale řekněte sami: jak s takovou osobou, která se usadila na vrcholku zdejší hierarchie, jednat?

Ve svém posledním listu (7.11.2014) opakuje vl. Rastislav zoufale ohranou tezi o tom, že se ministerstvo kultury zachovalo nestandardně a nekorektně a že zasáhlo do vnitřních věcí církve (když nezapsalo do rejstříku Jáchyma pro pražskou eparchii a později po prošetření situace zapsalo pro naši eparchii zpět vladyku Simeona). Ten samý nesmysl vytrvale šířil i Petr Klokočka a další. Je velice obtížné domlouvat se s těmi, kteří nejsou schopni pochopit, že v roce 2002 byl přijat nový zákon o církvích, a kvůli tomu se ministerstvo kultury jedná se všemi církvemi dnes jinak, než v roce 2000. Tito lidé bědují, že jinak se zachovalo ministerstvo v roce 2000 (když zapsalo vl. Simeona), a jinak se chová dnes (když nezapsalo Jáchyma), a prohlašují to za zmanipulování pana ministra a za vměšování státu do vnitřních záležitostí církve. Podávají žaloby na ministerstvo, stěžují si, kde se jen dá atd. Dělají církvi nebetyčnou ostudu, protože o tom píší i sdělovací prostředky. Vl. Simeon je připraven jednat se všemi, ale protistrana musí projevit jistou morální, lidskou i rozumovou úroveň, aby se s nimi mohl na něčem domluvit.

* * *

Eparchiální rada (či někdo vystupující pod její hlavičkou) dále nastiňuje podivuhodné teze o synodálním principu, jemuž je prý věrná. Hlavním principem života a správy církve je ale princip episkopální - v duchu výroku sv. Ignatia Theofora: "Kde je biskup, tam je církev." Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vážně tvrdil: "Kde je synod, tam je církev." Existuje teologická teze, že církev je episkopocentrická. Eparchiální rada podle ústavy má v čele eparchiálního biskupa (nikoliv synod). Synod nemá právo zasahovat do vnitřních věcí eparchie (jen když je eparchiální biskup pravomocně odsouzen nebo zemře apod.). Eparchiálnímu archijereji měli členové rady zachovávat věrnost. (Zvláště ti, které vl. Simeon světil, a kteří mu skládali slib poslušnosti. Osobně si myslím, že kdo nedokázal vzdorovat tlaku vyvíjeném na radu, aby se postavila proti Simeonovi, měl najít odvahu odstoupit. Ale nechci nikoho z členů ER soudit.)

Pak se tam hovoří o údajné perzekuci osob, které "byly poslušné synodálnímu principu pravoslaví". Od nás všech se očekává, že budeme znát episkopální princip, protože každý jsme byl vysvěcen eparchiálním biskupem a nikoliv synodem. Co se persekuce týče, ty byly zahájeny s "požehnáním" synodu v pražské eparchii, pokračoval tam v nich vladyka Jáchym. Pak přešly na Moravu. První tu byl perzekuován vladyka Simeon, který byl vyháněn ze své eparchie (Petr Klokočka dokonce podal na svého archijereje žalobu za údajný trestný čin), posléze byla zrušena krásně prosperující třetí ostravská obec, která zůstávala věrná episkopálnímu principu církve, pak přišla na řadu matka Alexije. Máme dost indicií k tomu, abychom mohli být přesvědčeni, že teď na podzim chystal Petr Klokočka (na výzvu eparchiální rady!, jak můžeme číst v zářiovém usnesení, které bylo původně utajeno) rozjet na Moravě perzekuce (tj. vyhazovy) ve velkém. Církev měla být "očištěna" od všech, kteří byli věrni episkopálnímu církevnímu principu. Byly už zaslány různé doporučené dopisy s pohrůžkami pracovně-právních konsekvencí a "velká moravská čistka" měla začít. (Kdyby tak věděli někteří z těch, kteří tu podporovali převrat, že podle důvěrných informací z první ruky by i na ně brzy došla řada. Tak to ostatně u pučů a revolucí bývá, ne?) Seznam osob perzekuovaných se souhlasem synodu a jeho zástupců je k dispozici na Soli země.

Ti, kteří tak rádi hovoří za eparchiální radu, v čele bývalým tzv. "správcem eparchie" mají často plná ústa slov o "duchu Kristovy lásky", o "pokoře", o "vzájemném odpuštění a smíření", ale přes všechny své sliby o míru jdou po krku všem, kteří zde nepodporují puč. To lze jen těžko schovat za teologické blábolení o "synodálních principech".

Prohlášením se táhne jako červená nit jakýsi rozpor. Na jedné straně tam autoři začínají opatrně pomalu velebit vladyku Simeona (např. jeho moudrost), na druhé straně námi komentované prohlášení údajné eparchiální rady vybízí eparchii k neposlušnosti arcibiskupu Simeonovi a k ignorování svolaného shromáždění. Takový dvojaký postoj těžko může něco dobrého přinést. Myslím si, že spíše jde tomu, kdo tu mluví za eparchiální radu, o prodlužování chaosu v církvi a o zmaření cesty k míru a jednotě. Zřejmě tato skupinka chová naděje, že se jí podaří udržovat bezvládí a dále vládnout.

Nakonec varuje dokument před neústupností. Vladyka Simeon prokazoval a prokazuje vůli a ochotu nastoupit cestu ke smíru (za předpokladu, že je protistrana vůbec schopna na něčem se domluvit). Jenže proti pokusu o převrat v církvi a o rozbití církevní jednoty musí každý odpovědný biskup postupovat s neústupností. K tomu je přece od Boha ustanoven jako strážce těchto hodnot. Pastýř nemůže vyjednávat s vlky. Nicméně pokání má moc vlka změnit na ovečku. Závisí jen na osobním rozhodnutí, kým budu a jestli budu patřit ke stádci oveček, nebo tu chci řádit ve smečce dravců.

Jsem na sto procent přesvědčen, že vladyka Simeon je připraven každému, kdo pochybil, odpustit, když přinese pokání. Nemusejí zde být žádní vítězové a žádní poražení. Všichni jsou zváni, aby se zapojili do obnovy života eparchie.

ES je svoláno a bude se v sobotu konat. Věřím celým srdcem, že přinese naší eparchii ztracenou jednotu, uklidnění a urovnání vnitřních poměrů.

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz