1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1031: #

Administrátor --- 29. 12. 2014
Kapitoly z pravoslavné spirituality - úvaha nad ikonou

Svátek Narození jako obrázek stavu lidstva (3.)

(Část třetí)

Ikona Narození Páně ve chlévě může posloužit jako schematické načrtnutí, do jakého stavu se tento hmotný svět (nebo lidský svět) dostal. Zároveň ji můžeme vnímat jako ikonu Církve. Uprostřed je Pán Ježíš. Kolem jsou lidé a zvířata. Obrázek krásný a dojemný. Kdesi v hloubi mysli se rození tóny nějaké koledy... Jenže také je to obraz hrozivý.

V hloubi podtextu ikony můžeme tušit připomenutí, že lidé ze sebe učinili zvířatům podobné bytosti a hrozné je, když na pozvířečtěném stavu lidské přirozenosti urputně trvají i lidé vystavení tváří v tvář Bohu, který se vtělil. Přichází, aby očistil naše lidství, očistil v nás obraz Boží zatemněný zvířecími vášněmi (jak se zpívá v posvátných hymnech). Jenže tím jeho Narození rozděluje lidi na dva tábory (to ostatně činí každý Boží skutek - a dokoná to Poslední soud). Jako meč prochází mezi lidmi a dělí je na ty, kteří uvěří, a na ty, kteří se vzepřou. A toto tříbení - tento tajemný meč vidíme - čteme - i z ikony Narození. Můžeme této ikoně totiž rozumět i tak, jakoby zde byli věřící zobrazeni v lidské podobě, a nevěřící v podobě zvířecí.



Obrázek malého Ježíška v jesličkách mezi roztomilým dobytkem je vlastně jen jednou stranou oné mince, která má podobný obrázek i na svém rubu. Tam však nacházíme už dospělého Ježíše Krista obklopeného lidskými zvířaty - ať už na soudu u velekněze, nebo mezi Římany na soudu před Pilátem a při bičování, či vláčeného skrze dav na Golgotu, či když byl ukrutníky ukřižován a posměvači hanoben. Ano, svátky Narození a Velký pátek jsou jako dvě strany té mince, kterou nazýváme pojmem Boží vtělení.



V ukrutných obrazech Velkého pátku máme své místo i my; někde tam v těch davech a skupinách stojíme a účinkujeme. Každý si sám vybírá roli, a to podle stavu svého srdce. A stejně tak jsme přítomni někde na ikoně Narození Páně - i o nás je tam řeč (psaná jazykem ikonografie). A teď můžeme přemýšlet: kde tam jsem já? Jakou roli jsem přijal? Jakou postavou jsem v té situaci, která je na ikoně zpodobena? Jak vedu svůj život? Čemu nebo komu mě připodobnil můj způsob života? Nestávám se spíše podobným skotu či šelmám? Uvažuji jako člověk, nebo jako podezřívavá šelma, která vše kolem posuzuje podle své vlastní lstivosti či krutosti, která chce trhat, uchvátit pro sebe a pohltit? Nebo na svět "moudře" hledím jako skot, pro který je důležité mít plný žlab a sytý břich? Nežiji snad jako čtvernožec, hledící jen dolů na pozemské? Dokážu se postit - od jídla, od vášní, od bohatství, od moci, chtivosti, hněvu, egoismu - abych se napřímil a vzhlédl k nebi jako člověk, který žije pro duchovní hodnoty?

Člověk byl stvořen jako Bohu podobná bytost, jenže pak se to nějak zkomplikovalo, a kvůli své chybě se stali lidé spíše zvířeti podobnými tvory. Teď jsou žalostnou karikaturou původní své podoby. Stejně jako tento lidský svět a jeho města jsou karikaturou prvostvořeného ráje. Leč hle! Nyní přichází něco, co tu ještě nebylo! Pán Ježíš pozdvihuje v Církvi člověka k jeho ztracené podobě. Jenže té "zvířecí kůže", v níž jsme oblečeni kvůli hříchu, se zbavujeme vskutku těžko. Proto je Církev místem zápasu, kde se spolu sváří dva principy - pravé lidství obnovené Kristem a zvířeckost, do níž klesli hříchem nemocní lidé.

Zůstaneme-li ještě v obrazném uvažování, můžeme si lépe všimnout, jak se Církev podivuhodně podobá betlémskému chlévu - je tu Ježíš, jsou tu ti, kteří k němu přicházejí a klaněním se stávají opravdovými lidmi; a je tu i dobytek, který zůstává stále dobytkem; i když stojí hned vedle jesliček, myslí spíše na to, čeho by se tu nažral. A tak tu kolem maličkého Pána vidíme dvě skupiny. Uzdravující se lidé: Panna Maria posloužila Božímu vtělení, pochybovačný Josef uvěřil, tři mágové se klanějí, drsní pastýři přicházejí ve zbožném údivu. Ale vůl a osel zůstávají stále jen volem a oslem... Pán Ježíš o tom bude za tři desetiletí hovořit jako o poli, kde spolu roste dobrá setba i koukol - zpočátku je od sebe nepoznáš, teprve časem se projeví ten rozdíl, a až při žních se jedno oddělí od druhého.

* * *

Tak, a máme tu další námět na postní přemýšlení. Před blízkými svátky Božího vtělení, kdy už se nám oči v chrámu stáčejí k ikoně Kristova Narození, zpytujme svůj stav - kolik je v něm lidského (čili toho, co se projevuje zbožností, činnou vírou, uctivým pokleknutím před Spasitelem, pokorou, odpuštěním, láskou, touhou po čistotě). A s druhé strany zpytujeme, s jakou silou v naší duši působí zvířecí vášně - např. záliba v nečistotě, nedůvěra, sobectví, poživačnost, krutost či nesoucitná lhostejnost, bezcitnost, hněv a nenávist, touha prosadit se a vládnout atd.

Nechť nezůstaneme navždy těmi zvířátky, která sice také věděla o podivuhodném Narození Bohočlověka, ale přesto zůstala vězet ve své zvířecí přirozenosti. Právě postní doba - a zrovna půst předvánoční - je tou nejvhodnější dobou k úvahám nad skutečností, že ačkoliv se považujeme za věřící, možná jsou z naší duše ty jesličky, nesoucí přicházejícího Pána Ježíše, nenápadně odsunovány oním oslíkem a volem kamsi stranou.


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz