1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1051: #

Administrátor --- 25. 2. 2015
Na prahu Velkého půstu

Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni

Usmíření přináší mír do lidského srdce a otevírá je Boží blahodati. Tvrdé srdce, které stále v sobě přemílá vzpomínky na to, co zlého mi kdo provedl, je jako hnojiště, kde ďábel svými vidlemi přehazuje hnůj. Takové srdce je plné zápachu a nic dobrého do něj nemůže vstoupit, dokud člověk tento chlív nevyklidí. Proto je půst bez usmíření k ničemu - spíše člověka pouze utvrzuje ve falši, pokrytectví a zlu.

Bez usmíření je srdce naplněno hněvem, podrážděností, nevraživostí, roztrpčeností. Svou pozornost člověk upírá jen na tuto vnitřní bolest, která v něm hnisá. Jeho vnitřní život se kvůli tomu neustále točí jen kolem jeho egoismu. V duši roste pýcha, sebejistota, pocit vlastní spravedlnosti a potažmo nadřazenosti nad ostatními, které se cítíme být oprávněni soudit. Bez odpuštění není pokání a bez pokání není pokory. A víra bez pokory je vírou démonů. I oni věří v Boha, ale jejich víra jim žádnou spásu nepřináší.

Je-li naše víra pravdivá, či je-li to jen hra stínů, můžeme dobře poznat právě podle toho, zda jsme ochotni a schopni odpouštět. To je ten klíč k bráně do Božího království pokoje. Kristus nám nejen ukázal příklad, když odpouštěl těm, kteří ho přibíjeli na kříž, ale dává nám i sílu, abychom odpustili. Kdyby nám v tomto díle on sám nepomáhal, nemohl by nám dát povel, resp. přikázání: odpouštět svým viníkům. Každodenně to přece opakujeme: "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim." Jak by po nás mohl žádat něco takového, jako: "Milujte své nepřátele," kdyby k tomu nedával sílu?

Neodpouštějí-li nevěřící lidé, pak to snad ani tolik nepřekvapuje. Horší je, setkáváme-li se s kamenným srdcem u člověka věřícího, a třeba i horlivě se angažujícího v církevních záležitostech. Když se člověk rozhodne vykročit na cestu k Bohu, nesmí se nechat odradit příkladem lidí, kteří se sice tváří, jako by i oni kráčeli, ale je to jen iluze. Jejich skutky je usvědčují, že neznají Boha. Jak často slýcháváme výmluvu hříšníků: "Ostatní věřící to přece také tak dělají!" A vidí-li navíc špatné příklady i mezi duchovenstvem, pak může být jejich duchovním stavem zmatena či svedena i významná část církevního stádce. Ano, v církvi můžeme vidět případy tvrdosti srdce, neodpouštění, odsuzování. Duchovní nemoci se nevyhýbají nikomu a mohou přesahovat i do oblasti psychické - tj. stávat se nemocemi duševními.

Protože žijeme v pohnuté době, kdy nás všeobecně obklopuje asi více příkladů špatných než dobrých, připravil jsem pro tento článek krátký překlad, který hovoří o nemoci tvrdého srdce, kvůli které někteří lidé nejsou schopni odpustit. Zároveň se tam podává rada, jak se k takovým osobám stavět.

* * *

O nemoci zatvrzelého srdce

Jsou lidé, kteří v sobě stále drží zášť. Ve svých úvahách promýšlejí situace, které se nikdy nestaly. Ospravedlňují si své špatné chování a svalují vinu na ostatní. Považují sami sebe za pronásledované, snadno se urážejí. Málokdy jsou schopni pěstovat zdravé mezilidské vztahy, protože v praxi druhé lidi urážejí nebo zneužívají. V jejich vnitřním světě se vše točí jen kolem nich. Jakýkoliv pokus ostatních lidí pomoci jim a uklidnit je jenom podněcuje jejich antisociální chování. To vše je svědectvím jejich hluboké duchovní i psychické nemoci, kterou lze jen obtížně vyléčit.

Takové lidi posiluje, když způsobují ostatním nepříjemnosti. Normální pokusy o sblížení končí většinou neúspěchem, neboť tyto osoby jen hledají způsob jak pokračovat v ovládání ostatních. Obtížnost při léčení takové nemoci vyvěrá z jejich pýchy a hluboce zakořeněného pocitu nadřazenosti. Tím je prakticky znemožněno opravdové pokání, které nemůže mít ten, kdo nevidí svůj stav a svůj problém; nevidí, že potřebuje lék na nemoci své duše, který může najít v církevním životě. Zde jsou prameny uzdravení ve svatých Tajinách, v Bibli a v bohoslužbách.

Vzájemné odpuštění při večerní bohoslužbě na sklonku syropustní neděle je jednou z možností, jak začít hojivý proces, neboť po této bohoslužbě jeden po druhém přistupujeme vzájemně k sobě a říkáme s upřímnou důvěrou slova: "Prosím, odpusť mi všechny bolesti nebo provinění, jichž jsem se proti tobě dopustil." A na to se odpovídá: "Bůh ti odpusť. I já prosím, odpusť mi..." Církev nás učí, že dokážeme odpustit ostatním jen, máme-li v sobě Krista. Vždyť Kristus nám dává sílu odpouštět. Víme přece, že Bůh nám všem odpouští, a proto i my můžeme odpouštět druhým lidem.

Jeden z pouštních otců vypráví o mladém mnichovi, který přišel za svým starcem se stížností, že mu jeden z jeho bratří ukřivdil. Podle posvátné pouštní tradice měl ten, kdo utrpěl křivdu, jít za tím, kdo se k němu špatně zachoval, a požádat jej o odpuštění. Jenže chybující bratr ho odmítl přijmout, a tak chtěl ten, komu se stala křivda, vědět, co má dělat dál. Starec odvětil, že mladý mnich šel a pokusil se věc urovnat a že Bůh to vidí. Dále už se nedá činit nic, jedině se za chybujícího bratra modlit.

Tento pravdivý příběh pouštních otců nám objasňuje, že musíme vždy co nejrychleji odpouštět ostatním, i když dál chybují. Nesmíme vzpomínat na to, co zlého nám provedli, ani se ohlížet na to, jestli chtějí spolupracovat na usmíření. Nemůžeme vyžadovat jejich pokání, protože budeme skládat účty pouze za to, jak jsme reagovali ze své strany. Před Bohem budeme ospravedlněni. Jestliže druhá osoba odmítne přijmout naši srdečnou omluvu, musíme být ochotni nechat to být a odejít s vědomím, že jsme učinili vše, co bylo možné.

Vzbouření a nesmiřitelní lidé jsou jako ti, o nichž byla výše řeč. Pokud jim to dovolíme, mohli by nám bránit žít v Kristu. Ničili by naše životy. Stále by totiž odtrhávali naši pozornost od odpuštění, které dává Kristus. Když opouštíme tyto negativistické lidi, zanecháváme jim odpuštění, které jsme jim věnovali. Odcházíme od nich se závazkem modlit se za jejich pokání. Nic více už pro ně vykonat nemůžeme. Svou pozornost zaměřujeme na Krista a už nereagujeme na to, co jsme nechali za sebou. Nepociťujme zlobu a nic jim nezazlívejme. Neztrácejme svůj vnitřní klid.

Pokračujeme v modlitbě i za negativistické lidi, ale jdeme při tom svou vlastní cestou. "Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Filip 4,7)

(Igumen Trifon; pro Ambon narychlo přeloženo z angličtiny, takže omluvte kvalitu překladu)

* * *

Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění (fotografie z různých chrámů světa)

V pravoslavném bohoslužebném řádu je na prahu Velkého půstu (na skonání syropustní neděle) předepsáno konat večerní bohoslužbu, která má jednu zvláštnost - v jejím závěru je hluboký obřad všeobecného odpuštění. Všichni přítomní si tváří v tvář vyprošují od všech ostatních prominutí všeho, čeho se vůči sobě dopustili. A zároveň každý všem přítomným uděluje své odpuštění.






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz