1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1056: #

Administrátor --- 18. 3. 2015
3. neděle Velkého půstu

Na okraj křížové neděle

Procházíme Velkým půstem, což je pro nás, kteří se pokoušíme o duchovní zápas, jakési bitevní pole. Křížová neděle s připomínkou Kristova kříže (ba, i s obřadem vynášení svatého kříže) nám ukazuje znamení kříže: 1.) jako symbol (viz evangelní čtení této neděle); 2.) jako znamení síly, která přemáhá ďábla; 3.) a jako duchovní zbraň, kterou můžeme skolit běsy a před kterou prchají tito původcové zla.

Myslím, že právě proto byla křížová neděle ustanovena, aby věřícím připomněla sílu a nepostradatelnost této zbraně, kterou nám Pán Ježíš vkládá do rukou. Bez ní je boj proti pokušení marný, protože nemáme síly, abychom se účinně postavili proti těm, kteří nás pokušeními, vášněmi a hříchy zotročují.

* * *

Každá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí. (Theofan Zatvornik) "Pochutnává si" na zkažené duševní energii, kterou vytváříme v srdci, když nás ovládne vášeň, která je s tím běsem spojená. Z toho plyne, že můj špatný stav je pro tuto bytost jakýmsi uspokojením. Svatí říkají: Je to síla, která přichází do duše člověka zvnějšku, z prostoru, který je mimo naše fyzické prostředí. Je to rozumná energie, a to velice zlá. Je konkrétní a působí na nás a může nás do větší či menší míry ovládnout, pokud však sami souhlasíme a chceme žít tou samou energií hříchu, kterou nám démon "nabízí".

Můžeme toto působení na sobě pozorovat. Lze celkem dobře postřehnout, jak náhle k srdci přistupuje jakýsi pocit a začíná přitahovat naši pozornost a následně v nás roste a my sami jej posilujeme a rozdmycháváme tento temný plamen z malé jiskry v nepříjemný oheň, který nás stravuje. Např. soused si koupil nové pěkné auto, a my takové nemáme. Závist začíná naplňovat naše srdce. Následuje celá galerie prožitků, touhy, zloby, úzkosti, zlopřejnosti, sebelítosti... To ona temná síla právě přistupuje k lidskému srdci, hypnotizuje člověka, naléhá, stále nám připomíná objekt vášně. Kudy chodíme, tudy myslíme na sousedovo auto a trýzníme se přemíláním myšlenky na to, jak je to nespravedlivé, že on takové auto má, kdežto my musíme jezdit v tom našem starém rezavém krámu... Mentálně pak přežvykujeme takové myšlenky jako kravička svou potravu. Jindy nám jiná vášeň stále připomíná, že máme jít něco si nalít, nebo si zapálit, nebo něco ukrást, smilnit atd. Démon má dost času se zaobírat naším srdcem a navíc má obrovské množství zkušeností s prací s lidmi (vždyť byl stvořen dříve než člověka), a tak si počíná velice chytře a zkušeně. Jeho hlavním nástrojem je stále přitahovat naše myšlenky k předmětu své vášně. Tím se postupně zamlžuje naše vědomí i slábne vůle. A pak tato zlá inteligentní síla hubí člověka, který už je připraven o svou vůli, neprotiví se tomuto působení, ale všemi silami se odevzdává vášnivému stavu. Veškeré duševní i tělesné síly nakonec slouží uskutečňování vášně. Tak tato záhadná bytost vtrhne do lidského života a definitivně se v člověku usazuje.

Malý příklad z beletrie. Představte si, že žijete v domě, který má mnoho místností. Vy obýváte jeden z pokojů a myslíte si, že celý dům je váš. A náhle se dozvíte, že ve vedlejších pokojích někdo žije. Přebývají tam jakési záhadné bytosti. Možná jsou to lidé, možná něco jiného. Ale dům patří jim.

V tom pak tkví veliké překvapení, které člověk může zažít na Božím soudu. Ke svému úžasu a hrůze zjistí, že v jeho srdci jako v příbytku bydlí nejen on sám, ale i běs či celá tlupa běsů. A že si z vašeho příbytku učinili svou peleš a mají tak nad vaším domem velikou moc, ba co dím, že tento dům spíše patří jim než vám, a že si s ním nyní mohou činit, co se jim zamane.

* * *

Běsové mohou v celých plucích vstoupit do mysli člověka a vytvořit pro něj jeho vlastní realitu. Ten člověk vše vidí zdánlivě stejně jako všichni ostatní. Vidí zemi, stromy, řeku, domy, ulice... Jenže celý ten obraz je deformovaný. Všechno vykládá jinak a z pokřivených výkladů si skládá svůj vlastní obraz světa. Pro vnímání reality, na které se můžeme shodnout, totiž není důležité jen, abychom hleděli na stejné předměty, ale abychom to, co vidíme, zasadili do stejného kontextu. Běsové běžně způsobují, že si okolní realitu vykládáme každý po svém. Lidé se pak nemohou shodnout na tom, co se vlastně kolem nich děje. To je jeden ze zdrojů všech nedorozumění, sporů, bojů či válek.

Jedině vyhnání běsů a vstup blahodati do srdce člověka může očistit naše vidění světa a sjednotit naše vnímání reality, resp. dát nám pravé vnímání reality. To je však možné až tedy, když se srdce očistí od vášní, aby tam běsové nemohli působit. A očištění předpokládá jednak ochotu a schopnost k zápasu, zříci se svého egoismu a kromě toho i zbavit se snahy prosadit svou vůli.

* * *

Když se věřící seznámí s realitou běsovského působení, má pokušení vymyslet si dva způsoby, jak se vyhnout utkání tváří v tvář s působením démonů. Prvním je rezignace; člověk si řekne: "Na tohle nemám sílu." Nebo si pomyslí: "Dejte mi s tím pokoj, mám svých starostí dost, musím živit rodinu." Druhým úhybným manévrem je svádět vinu za všechno na běsy: "Ne já, ale běs to způsobil, on je vinen." To říkají často i lidé, kteří nemají žádnou zkušenost ani žádné duchovní zření a nejsou schopni vyhodnotit úmysly těch běsů, kteří přišli vyzkoušet člověka. Zdaleka ne vždy je náš duševní a duchovní stav výsledkem působení těch či jiných duchů. Zlo může vycházet ze zlé energie samotného člověka, který buď už srostl se zlem, takže sám se stává jeho zdrojem, a nebo svou lstivost ospravedlňuje tím, že vždy svádí vinu na někoho - v tomto případě na démona, který však s danou věcí nemusí mít přímo nic společného.

V jednom prologu se zachovalo takovéto vyprávění.

V jakémsi monastýru dostal poslušník v období půstu chuť na vařené vejce, které je samozřejmě v postní době zakázáno jíst. Nemohl si je tedy uvařit v kuchyni, protože by se tím jeho úmysl prozradil, a tak se tento poslušník zavřel ve své kelii, rozžehl svíci, začal nad ní pálit vejce, doufaje, že se takto uvaří. A zrovna v tu chvíli nečekaně zaklepal a vstoupil do kelie igumen. Když spatřil poslušníka se svíčkou a s vejcem na lžíci nad plamenem, s údivem se otázal: "Co to tu děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Peču vejce. Odpusťte. To mě běs naučil." V ten moment vylezl z kouta běs se slovy: "Ale kdeže, teď se učím já."

* * *

Duchovní bojovník musí věnovat pozornost každé své myšlence. Jedině tak může demaskovat působení běsů v prostoru mysli. Protože temná síla působí skrytě, s podlostí sobě vlastní útočí na člověka a přichází z venku, je pro úspěšný boj proti této síle nutné mít opěrný bod, který je také vně člověka, v jiném světě, tj. u Boha, u jeho pravdy. Proto je Bůh jedinou naší nadějí na vítězství v tomto boji. Naším dílem a naší rolí v tomto boji - to je svobodný výběr. Musíme zvolit Boží světlo a lásku, používat modlitbu a činění dobrých skutků na této cestě. Jestliže učiníme špatnou volbu, pak zlý duch zformuje v tomto člověku zvrácené nasměrování myšlení, pocitů i vůle, a definitivně odtrhne svou oběť od Boha, krade tak Bohu jeho duše. Teologie k tomu poznamenává: Získá-li člověk satanovy vlastnosti, činí ho to nezpůsobilým přebývat s Bohem. Sám člověk si může zvolit ten stav, který nazýváme jako "být vyvržen ven do temnoty", když to odpovídá jeho vlastnostem, nasměrování jeho duše, jeho cítění a jeho touhám.

V knize sv. Řehoře Dvojeslova najdeme takovéto vyprávění.

Jeden mladík, který se jmenoval Theodor, vstoupil do monastýru ne proto, že by toužil po mnišství, ale donucen okolnostmi. Byl to člověk velice neklidný. Nesnášel, když s ním kdokoliv hovořil o spáse. Ani slyšet o ničem dobrém nechtěl. Lhal, byl zlostný, nadával. Bylo vidět, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatel našeho města, se nakazil i on. Umíral, měl už smrt na jazyku a bylo zřejmé, že brzy vydechne naposled. Tehdy se shromáždili jeho bratři, mniši, aby se pomodlili za jeho duši, až bude opouštět tělo. V končetinách bylo jeho tělo již mrtvé. Pouze v jediné části hrudi se ještě drželo životní teplo. Bratři, vidouce, jak rychle se blíží smrt, začali se tím horlivě modlit. Náhle začal na kolem stojící bratry křičet a svými výkřiky přerušil jejich modlitby: "Jděte pryč! Jděte pryč! Jsem dán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mě nemůže spolknout. Už má v tlamě mou hlavu. Nechte toho, ať už mě více nemučí, ať dělá, co chce. Jestli jsem mu dán k sežrání, proč se to má kvůli vám zdržovat?!" Bratři se na něj obrátili se slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení kříže." On odvětil: "Chci se pokřižovat, ale nemohu. Ten had mě svírá ve svých šupinách a nemohu se pohnout." Bratři padli k zemi a začali se ještě silněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. Náhle nemocný zvolal: "Díky Bohu. Had, který mě požíral, utekl. Nevydržel vaše modlitby. Modlete se teď za moje hříchy, protože se chci obrátit a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." Tento člověk, který byl už skoro mrtev, se vrátil do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil svůj život. Sice dlouho trpěl, ale jeho duše se pak oddělila od těla smířena s Bohem.

Na tomto vyprávění je z hlediska našeho tématu důležitý jeden detail. Když dosáhne vliv démona na člověka takové síly, že má moc nad jeho tělem a chce jej rychle zahubit, pak obvykle způsobí, aby se člověk nemohl pokřižovat. Jako se had ovine kolem člověka, aby se nemohl ani hnout, tak i zlý duch paralyzuje lidské tělo, které je pak ve stavu mentální ztuhlosti. V takovém stavu si člověk připadá jako ochrnulý a jen s největším vypětím vůle s mu někdy může podařit přimět ruku, aby se pohnula. (Často při tom člověk, který je takto spojen s běsem, slyší pronikavý vysoký tón; to je doloženo v řadě případů).

* * *

Na závěr se vrátíme k myšlence, kterou jsme začali toto vyprávění. Kříž je duchovní zbraň. Je-li činěn nebo nakreslen s vírou, uvědoměle (tj. nikoliv pověrečně nebo bezmyšlenkovitě či mechanicky), pak před ním prchají běsové. To je prastará zkušenost Církve. Bez kříže je reálný duchovní zápas nemyslitelný. Dává nám tu oporu, která je zakotvena mimo tento fyzický svět, abychom mohli bojovat proti silám, které rovněž nejsou z tohoto světa.

Při dolním konci kříže, jak je zobrazován na kopulích chrámů v některých krajinách, je oblouk ve tvaru půlměsíce. Někteří to dávají do souvislosti s islámem, ale jiní to vykládají tak, že kříž pak připomíná kotvu. To je pěkný symbol. Loď, která je na moři, je unášená vodním proudy, nebo hnána větrem, aniž by se mohla vzepřít těmto živlům. Avšak loď, která má dobrou kotvu, leží na své kotvě v přístavu, se nehne ze svého místa a živly ji už nemohou unášet, kam je jim libo. Je to podobenství o lidském srdci a o vichru pokušení a vlnobití vášní. Kříž je kotvou pro naše srdce, aby nás démonické bouře neodnesly na hlubinu a nepotopily. Je to kotva, která nás spojuje s jiným světem, s Božím královstvím.

Používejme tedy zbraň kříže jako udatní duchovní vojáci, abychom tímto duchovním mečem rozsekali pluky démonů a zničili jejich síly. Ať ani jediný den žádného křesťana nemine bez toho, aby na sobě učinil znak svatého Kristova kříže.
Buď pozdraven, životonosný Kříži, krásný ráji Církve, strome nehynoucnosti, na němž se nám urodilo sladké ovoce věčné slávy! Ty zaháníš vojska démonů a jsi radostí řádů andělských... Jsi zbraní nepřemožitelnou, oporou nezničitelnou...
(Ze služby na křížovou neděli - na pravoslavném downloadu - zde v PDF)



(Část článku podle pořadu rozhlasové stanice Blago)


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz