České srdce má mnoho různých poloh: od závistivé až po otevřenou, morálně občas snad i divoce flexibilní, ale říkejme tomu raději přizpůsobivou a bezkonfliktní. Plasticita či tvárnost našeho národního rozpoložení rozkvete všemi barvami při pohledu Čechů na těžkou vojenskou techniku. Možná bychom měli o svých pěkných vlastnostech dávat do světa trochu více vědět: "Chcete-li pěkné lidové přivítání pro vaši armádu, jeďte do Česka."
Čeští vojáci jdou do NATO
Pražská centrála NATO
Když nás na začátku druhé světové války přijeli na svých vojenských vozech navštívit bratři Němci (bohužel zrovna trochu zamotaní do fašistické ideologie), našlo se dost místních občanů, kteří si přišli stoupnout do ulic a dělat jim národní uvítací výbor. Dobové fotografie zachycují davy zdejších "vítačů". Odvaha a smělost, s jakou se náš malý ale dobře vyzbrojený stát se svými hojnými příhraničními pevnostmi postavil rozpínavému hitlerovskému Německu, je nezapomenutelná (moudrou střelhbitou kapitulací zachránil mnoho cenných historických památek - na popeleční středu r. 45 část z nich vybombardovali Američané). Zanícení, s nímž mnozí čeští novináři zahraničním poslům vyšší civilizace věrně sloužili, je pro česká masmédia charakteristické dodnes. Pak nás od protektorátního freundschaftu osvobodili Rusové a šťastní Češi jejich tankům na uvítanou zamávali šeříky a slibovali, že teď už jedině "s nimi na věčné časy a nikdy jinak"... Zakrátko už na plnění tohoto slibu shlížel Stalin z Letné (tak obrovského Stalina, jakého si udělali Češi, neměli snad ani na širé matičce Rusi). Drobnou vadou na kráse toho srdečného vítání a slibů, že "na věky věkův" atd., byla skutečnost, že ve stejnou dobu a stejně nadšeně vítali Češi v Plzni zase nějakou jinou armádu, pro kterou dokonce vyvalili sudy s pivem (Pražáky přišly šeříky levněji) a zpívali o tom nějakou polku... V roce 1968 jsme trochu porušili národní pohostinnou tradici, když zde byly spřátelené tanky s vykulenými ruskými klučiny přijaty poněkud vlažně. Není divu, že takové nevlídné uvítání hosta trochu rozladí. Aby nám přátelé dali možnost napravit si reputaci a vrátit se k typické české pohostinnosti, tak se rozhodli, že tu nějaký čas ještě zůstanou. A Češi nezklamali. Každoročně u příležitosti slavných májových dnů (to je prostě "lásky čas", s tím nic nenaděláš) se polovina národa shromáždila na náměstích, aby podala demonstrativní důkaz věrného milování. V průvodech s vlaječkami (českými a sovětskými) se defilovalo pod tribunami s politiky pod rudou hvězdou, mávalo se mávátky, sunuly se alegorické vozy s různými továrními stroji či maketami sovětských mírových raket (které zlikvidují jen imperialisty a vykořisťovatele, kdežto proletářům neublíží), pochodovaly výhružně zachmuřené vyzbrojené milice (tzv. ozbrojená pěst dělnické třídy), šťastné pracující ženy, svalnaté dělnice a "soušky" učitelky, za nimi kráčel v bílých pláštích (v čele s primářem Sovou) šik lékařů a zdravotních sester ze špitálů, na rachotícím kombajnu jel ustaraně se tvářící rolník (nevěda, zda ho jeho stroj nezradí v nejméně vhodnou chvíli), za uvědomělými dělníky, žárem vysokých pecí ožehnutými hutníky a sípajícími horníky snaživě poklusávala jejich servisní elita populárních umělců a podfinancovaných vědců. Byla to pestrá sešlost. Nesly se transparenty vyznávající naši lásku a oddanost Sovětskému svazu a ještě nějakým dalším neurčitým proletářům všího světa. A tak jsme napravili naše zdvořilostní selhání z r. 68 skoro dvacetkrát a vítali jsme dodatečně každoročně o sto šest. Myslím, že ozbrojení soudruzi - ať už prodlévající pohostinnu u nás nebo dohlížející z dalekého cizozemí - byli s naším reparátem spokojeni. Nu, "čas oponou trhnul", jak praví klasik. Teď k nám přijeli Amíci, a český národ, celý vynervovaný a znervóznělý, že už čtvrt století nevítal žádnou cizí armádu, se nahrnul do škarp podél cest, třímaje vlaječky (tentokrát pruhované) a mává za šťastnou budoucnost; místo palmových ratolestí mává vlajkami a volá své agnostické hosana (jako by to nějak korespondovalo s Květnou nedělí, která byla zrovna dle záp. kalend.). Podnebeské mocnosti nás sice spolu dragouny navštívily na křídlech vichřice a orkánu, ale my jsme zase šťastní jako vši. Opět se buduje nějaká "pevná hráz" (momentálně se tomu říká "atlantické odhodlání") proti tomu, koho v této době zrovna nevítáme. Sláva osvoboditelům, mír, ropa, plyn, peníze a demokracie na věčné časy, a zaručeně už "nikdy jinak"? Česká obsese vítat vyzbrojené cizince - nezáleží na tom odkud přicházejí, ale hlavně nadšeně vítat, - zde byla v uplynulých 25 letech dost podceněna. Možná, že celá ta naše současná národní "blbá nálada", na kterou si stěžoval Havel, je jen nějakým abstinenční příznakem po odstraněném májovém rituálu, čili steskem po pravidelném národním sjednocení u příležitosti kolektivně opakovaného a stvrzovaného vítání, nebo prostě po davovém mávání mávátky. Češi si už bez průjezdů cizích armád připadají opuštění, přehlížení a tak nějak bezprizorní. Jako by jejich národní i státní existence ztrácela smysl. Nutkavá potřeba upírat své zraky na tanky a těžké zbraně, sledovat je jezdit sem a tam (ale nesmějí při tom střílet, jenom přejíždět) - to je pro Čechy jako návyková droga. Až jednou do zdejších končin mléka a strdí pod bájeslovným Řípem přijedou na tancích Číňané (při svém dračím letu na západ), Češi bezpochyby uvědoměle natisknou čínské vlaječky, vyrobí si transparenty se znakem "Říše středu", a budou vítat žlutého bratra jako diví. Konec konců, dragoun jako dragoun. Z nějaké tribuny jistě zazní plamenný projev objasňující naše dávné vazby na Čínu, jejíž papír a střelný prach byly v našich zemích vždy v oblibě, a Praha byla možná hlavní stanicí hedvábné stezky. Vltavu nechá vláda někde u Chuchle obarvit (možná by stačilo vypnout čističky odpadních vod) a celé hlavní město jí bude říkat "naše Žlutá řeka". Pokud by bylo něco na tom, co dí ufologové, kteří bájí, že se na zemi chce vylodit celá flotila zelených mužíků s tykadly z hvězdného systému Betelgeuze (to jsou proletáři v Orionu), tak bych našim "soudruhům mimozemšťanům" skromně doporučoval přistát se svými létajícími talíři někde ve středočeském kraji (v Brdech je prý pěkně) na bratrskou návštěvu spojenou s přehlídkou jejich nejnovějších zbraní. Pohostinnost a bujaré uvítání jsou u nás zaručeny: "Betelgeuze byla přece vždycky naše druhá vlast." A kdyby ještě demonstrovali své přátelství uspořádáním dne otevřených dveří na svých talířích, napíší naše noviny: "Cizinec je tu vlastně našinec."
Jarek Nohavica o tom zpívá: Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva, a já budu mávat, mávat, mávat... (Stará písnička v MP3)
Při pohledu do kalendáře nás nemůže nenapadnout - co když je to všechno jen americké (dost drahé) pojetí apríla: "Vy jste si mysleli, že jsme vás přijeli chránit?"
(Na závěr pro jistotu dodávám: nic z toho, co je v této rozjímavé etudě uvedeno, není pravda a jakákoliv případná podobnost se skutečností (minulou, současnou či budoucí) je čistě náhodná.)
P.S.
Aby všechny tyto smyšlenky nezněly moc kriticky vůči vlastnímu dějinami zkoušenému národu, nutno poznamenat, že nic jiného vlastně nelze čekat, sejdou-li takové faktory, jako je: 1.) malý nárůdek; 2.) obývá strategickou geopolitickou kótu na mapě; 3.) nemá pevné duchovní zakotvení. Při takové konstelaci je elastické národní uvědomění snad jedinou cestou k národnímu přežití.
Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků
