Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1069: #
Administrátor
--- 24. 5. 2015
Další promarněná příležitost ke smíření
Úvaha po poutní bohoslužbě v Mikulčicích
Pro mně osobně byla jediným kazem na tiché a hluboké kráse této letošní události nepřítomnost skupinky urputně odporujících našich duchovních. Byla tím opět promeškána další příležitost k setkání a k usmíření. Přemýšlel jsem nad tím, proč si neuvědomují, že smíření je podle našeho evangelia základním předpokladem křesťanské opravdovosti. Pro kněze to není dobrovolná věc, ale duchovní povinnost. Platí zde imperativ, že bez toho, aby kněz učinil vše pro své usmíření, nesmí podle posvátných pravidel sloužit liturgii. Jinak odhání Ducha Svatého. Pokud tito duchovní nemají nic, čím by usvědčili vladyku Simeona z kanonických či ústavních nebo mravních přestupků, aby se tím mohl zabývat církevní soud, nemají právo odmítat se s ním smířit a přímo v posvátném textu liturgie se v tradičním úvodním komentáři zakazuje takovému knězi se zatvrzelým srdcem konat bohoslužbu.
Od chvíle, kdy se vladyka Simeon na podzim minulého roku mohl opět ujmout svého úřadu, z něhož byl na jaře téhož roku neoprávněně vyhnán, nabízí všem ruku ke smíru. Byl jsem celou tu dobu svědkem, jak průběžně přicházeli za vladykou někteří rázně uvažující lidé a nabádali ho přibližně v tomto smyslu: "Vladyko, všechny, kteří se Vám nepodřizují, musíte okamžitě suspendovat, zbavit kněžství a propustit. Žádné slitování s nimi, tito lidé budou stále jen dělat další a další problémy a podrazy. Na nic nečekejte, jednejte rychle, a problém bude vyřešen." Vladyka Simeon na to vždy namítal ve smyslu: "Ne, to nechci dělat. Chci se s nimi usmířit. Oni na to přece sami určitě přijdou, že se mýlí. Přece studovali teologii a jistě brzy pochopí, že byli někým oklamáni, svedeni, že je s nimi manipulováno jistými osobami, které si zde nepřejí ani spravedlnost, ani pravdu ani mír..." Toto vladykovo stanovisko jsme na eparchiálních radách podporovali, stále se snažíce poskytnout tomu opozičnímu hloučku prostor pro klidný návrat a doufajíce v jejich soudnost. Přece tito klerikové museli vnímat, že podobná taktika uchýlení se do paralelní církevní struktury, únos tradičních farností z eparchiální jednoty a nekomunikace či odpírání spoluslužby s eparchiálním biskupem by všude jinde ve světě vedla k okamžité suspendaci a propuštění z kléru (zvláště bryskně by se s nimi vypořádali biskupové v Rusku).
Už tolik měsíců jim tento starý muž nabízí ruku k usmíření. Na každou církevní událost je zve. Tolik vstřícných kroků vůči nim učinil a takovou benevolenci jim prokázal. Běží jim naproti, jako onen stařičký otec z evangelijního podobenství o marnotratném synu (můžete si přečíst toto dojemné podobenství: Luk 15,11-32). Jenže v naší místní církevní situaci není na obrázku vykresleném v evangeliu vše tak, jak bychom v duchu evangelia očekávali: zde u nás stařičký otec vychází s rozevřenou náručí vstříc svému synu, ale syn nepřichází k otci s touhou po smíření, ale obrací se k otci zády; syn po otci žádá vyplacení dalšího podílu na rodinném majetku, ale nehodlá uznat, že by se dopustil něčeho chybného; syn sice napřahuje ruku, ale ne k usmíření, ale proto, že chce, aby znovu něco dostal. Je mi líto, že mám psát taková slova na adresu některých bratří. V duchu se jim omlouvám, a jestli se usmíří s vladykou Simeonem, omluvím se jim zde i veřejně. Jenže způsob, jak se někteří zvláštně chovají k šedinám člověka, který si jako biskup nepřeje nic jiného, než uvést do eparchie jednotu a všeobecné smíření, mě lidsky uráží. A navíc - jejich chování a odpírání smíření vrhá před veřejností stín na celou naši pravoslavnou eparchii.
Něco z toho, co asi cítí ve svém nitru, dokážu pochopit, protože sám jsem byl mladý a neobešlo se to bez oklamání, tápání a chyb. I na mě kdysi dopadly úplně stejné sankce, jako dnes na tyto duchovní. V naší současné situaci však už nejde o jednoho kněze, který ještě nemá dost zkušeností a vědomostí, aby se zorientoval ve složité církevní situaci, ale o pokus semknuté skupiny, řízené z vysokých míst, rozložit eparchii. A navíc - můžeme se dohadovat o kánonech a teologických výkladech, to do jisté míry může být součástí normální celocírkevní diskuse, tříbení názorů a hledání řešení problémů, hrozné však je, když se opustí obecně lidská úcta a pošlapávají se obyčejné lidské hodnoty (jak to bývá typické pro rozkoly a sekty). Je mi líto, že to musím říci, avšak právě na pouhé civilně lidské rovině je to pro mě nepochopitelný obrázek, který by vypadal absurdně i ve světském prostředí, ale v církvi nad ním vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Stařičký člověk, duchovní sloužící v církvi dlouho před tím, než jsme se narodili, zde celou tu dlouhou řadu měsíců nabízí smíření a velkomyslné odpuštění, otáčí se rukou napřaženou k míru do všech stran, avšak tito (služebně a často i fyzicky) mladí duchovní touto rukou vztaženou k usmíření zarputile pohrdají. A to většinu z nich vladyka Simeon vysvětil, takže jsou mu podle pravoslavné duchovnosti zavázání do konce života povinnou úctou. Starý duchovní, který má za sebou dlouhý život služby v církvi, chce přijmout tyto služebně mladé, teologicky slabé a duchovně kolísající do své náruče, jenže oni místo toho ochotně přikládají svůj sluch různým nestydatým lžím, které ti, co chtějí uchvátit moc nad církví, o něm rozšiřují.
Mimochodem, otřesné pomluvy o něm jistí lidé, které zatím raději nebudu jmenovat, veřejně rozhlašovali vloni na jedné konferenci ve Vilémově, aniž by měli jediný důkaz pro ty hrůzy, které tam o vladykovi tvrdili. Jestli se mladí biskupové s vladykou Simeonem neusmíří, tak se budu přimlouvat, aby se záznam z loňské vilémovské konference zveřejnil, a všichni si pak budou moci sami učinit obrázek o tom, kdo je kdo v naší církvi. Osobně si myslím, že právě po oné šokující vilémovské konferenci ztratila většina moravských duchovních důvěru k mladým vladykům i k jimi dosazenému správci eparchie, a s úlevou uvítala návrat vladyky Simeona do úřadu eparchiálního biskupa.
Vraťme se však zpět k našemu původnímu tématu. Vladyka Simeon se snažil uplatnit shovívavost a trpělivost až do krajnosti. Přehlížel urážlivost a nekanoničnost chování nesmiřitelných duchovních. Odmítal proti nim podniknout jakékoliv kroky. Stále opakoval, že je potřeba dokázat vyřešit náš problém v eparchii po dobrém. Někteří jsou toho názoru, že na tomto přístupu lpěl daleko déle, než bylo pro celek eparchie užitečné a snesitelné. Síly nás všech snášet rozmáhající se sektářství, které se stále pevněji zakořeňuje v našem kléru i mezi věřícími, jsou už pomalu vyčerpány. Musíme si odpovědět na otázku: Chceme být církví nebo dovolíme její proměnu na sektu?
Nyní tedy musel vladyka Simeon po tak dlouhém vyčkávání tento svůj dosavadní přístup zklamaně vzdát. Nedošla naplnění jeho víra v lidskou dobrotu a rozum či vzdělanost, v uznání a ocenění a přijetí nabídky ke smíru. Je jasné, že už nemá smysl jen pasivně očekávat nápravu těch, kteří se vůbec nemají v úmyslu smířit, ale ač se nechávají platit eparchií, slouží zájmům lidí zvenku, poslouchají jejich zlovolné rady a úmyslně či neúmyslně pracují proti uklidnění eparchie. Narazili jsme na hranice, k nimž je možno při vyčkávání a uplatňování největší myslitelné mírnosti ještě zajít. Eparchie trpí. Je pošlapávána základní starobylá idea církve, jakožto sjednocení mnohých kolem Krista. Nesmiřitelní duchovní už vytvářejí v církvi jakousi sektu, která stále více a hlouběji rozděluje i věřící. Brzy by zde byly všechny mezilidské vztahy napadrť. Postižení duchovní se postavili proti naprosté většině eparchie, a zároveň se staví do role morálních autorit, které na svůj úkor zachovávají jakousi vymyšlenou "věrnost synodu". Navíc si opoziční kněží nechtějí plnit významnou část základních kněžských a pracovně-právních povinností. U některých se projevuje i konkrétní poškozování našich církevních zájmů a problematická mravnost (např. lhaní - to mě na nich nedávno zvláště zarmoutilo).
Jako příklad poškozování církevních zájmů a farností: před pár dny jsem se dozvěděl, jak jeden z těchto zaslepených duchovních kvůli tomu, že nechtěl pozvat vladyku na slavnostní událost, při které bylo uděleno občanské vyznamenání velké osobnosti naší pravoslavné historie, raději ublížil celé tamní pravoslavné farnosti. Mohla se tam vyhlásit a uspořádat archijerejské bohoslužba, přijeli by další duchovní a třeba i nějací poutníci, průvodem by se kráčelo na místo, kde se vyznamenání udělovalo a pravoslaví by se tím připomenulo celému městečku. Při takové mimořádné události měli být místní pravoslavní před svými spoluobčany reprezentováni na nejvyšší hierarchické úrovni, což mohlo mít i nějaký misijní dopad a každopádně by to povzbudilo tuto skomírající farnost. Možná to byla poslední příležitost. Každý kněz, který něco ví o službě na vesnici či v malém městečku, si dobře uvědomuje, jak kriticky důležité jsou takové povzbuzující události pro život těchto farností. Sv. vladyka Gorazd nikdy nedovolil promarnit žádnou podobnou příležitost.
Vladykova mírnost a trpělivost byla (jak se mi zdá) z jejich strany zneužita jen k utvrzení jejich destrukčních postojů a k upevňování celé té sektářské struktury. Způsob, jak se někteří z nich chovají k vladykovi a ke svým povinnostem i ke svému poslání, nemá daleko k demonstrativnímu opovržení. Odpovědnost za eparchii leží na eparchiálním biskupovi. On musí provést rozhodnutí, kdy je čas přestat otálet a zakročit. Teď tedy ten čas přišel.
Vladyka Simeon ve svém stáří jede přes celou Moravu do Mikulčic, aby zde pod širým nebem sloužil, kázal poutníkům a reprezentoval místní pravoslaví na tomto svatém místě. Při tom píše články a knihy a slouží. Jezdí dokonce na jednu farnost vyučovat děti náboženství. Naproti tomu jiný duchovní místo toho, aby - když je vhodná příležitost - nechal pravoslaví zaskvět se před lidmi, udělá kvůli svým osobním postojům z významné události jakousi pokoutní záležitost, nikoho nepozve, vše pečlivě utají, takže pak u celé slavnosti postává jen pár lidí. To jsou dvě názorné ukázky dvou přístupů k pastorační a misijní práci.
Takže nyní začala těmto duchovním běžet lhůta, kterou jim provedený zákrok skýtá. Modleme se za ně, aby prohlédli a vybrali si správnou volbu. Vše, co bylo na ně uvaleno, může být v okamžiku zastaveno a zrušeno.
Moc rád bych vytáhnul do boje za tyto postižené duchovní, protože je mi jich lidsky líto. Jenže nějak nenacházím argumenty, kterých bych se mohl chopit a mávat jimi v jejich prospěch. Eklesiální i morální pozice, kterou zaujali, je neudržitelná a sám s ní nemohu souhlasit. Přezírat eparchiálního biskupa a odvolávat se při tom na synod, je prostě nevzdělanost. Trapná na tom všem je skutečnost, že se jedná o lidi oklamané a svedené, a daleko případnější by bylo, kdyby byl potrestán ten, kdo skrze ně zde na Moravě tento rozkol podporuje a podněcuje tyto kněze k jejich "psedověrnosti" bludům. Ten z nich učinil zaslepené sektáře, skálopevně přesvědčené, že pod "Simeonovou brutalitou trpí pro pravdu". Po letech si uvědomí, jak krutě byli zneužiti. To je obrázek lidské tragédie, obrázek k pláči.
I přesto, kam až to zašlo, vladyka Simeon stále volá své bloudící duchovní zpět. Chce po nich jediné, aby se zařadili do normálního chodu eparchie, obnovili svůj slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a plnili své duchovenské a pracovně-právní povinnosti, jako si je musí plnit všichni ostatní kněží. I po tom všem, co se tu stalo, je připraven se s nimi obejmout a všechna opatření, která vůči nim teď byla přijata, zrušit. Ale stojí o to i oni? Mám pocit, že nikoliv. Budu však rád, jestli se mýlím.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.