1369


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1073: #

Administrátor --- 29. 6. 2015
Církevní pohled na problematiku historické reality

Posvátná tradice je duchovním zřením skutečnosti

(Zamyšlení na úvod do tématu)

V tomto příspěvku bych se rád dotkl tématu, které v minulých generacích nečinilo nikomu žádný problém, ale pro současné generace se stává "kamenem úrazu". Tím tématem je církevní pohled na historickou realitu. Zatímco dřívější pokolení přijímala církevní podání o historických událostech, která se týkala církve, (např. z životů svatých) jako nepochybnou skutečnost (jak podtrhuje Serafím Rose), dnes jsme se dopracovali ke skeptickému či historicko-kritickému náhledu na zprávy o příbězích, které nám církev podává. Každý z nás, současníků, je v té či oné míře raněn materialismem, a ta rána byla zaťata hluboko do našich srdcí, která umrtvuje. A tak se i u věřících už pravidelně setkáváme s rozpaky nad některými součástmi Tradice nebo přímo se snahou "očistit" např. životy svatých od "legend a výmyslů" či vypreparovat z "církevní mytologie" historické jádro apod. Na západě došli tak daleko, že některé světce úplně vymazávají z kalendáře, protože prý podle vědeckého bádání vůbec nežili. Z hlediska pravoslaví je to všechno způsob uvažování odporující víře, zvláště když máme na zřeteli, že údajně neexistující svatí neustále konají zázraky či se zjevují (např. sv. Jiří).

Podnětem k pokusu začít zpracovávat tuto dnes ožehavou problematiku se stala diskuse kolem života Mistra Jana Husa v souvislosti s jeho svatostí.

Nejdříve obecně

Začneme u starce Paisije Svatohorce, který pravil: "Hleďte na všechno duchovně." Starec dal mnoho rad a zachovala se po něm dlouhá řada výroků, přesto právě ona zde citovaná rada mu zvláště ležela na srdci (soudě podle toho, jak často ji opakoval). Na každý jev a každý problém hledat duchovní pohled - to se mu zdálo být klíčové pro křesťanský život. Abychom lépe pochopili, co měl starec vlastně na mysli, připomeneme si, že "duchovní pohled" stavěl duchonosný starec jakožto protipól vůči tomu, co nazýval "evropským myšlením" či "evropským duchem". Posledně vzpomínaný způsob uvažování vznikl na Západě jako výsledek procesů v západním křesťanství. Tyto procesy zamířily opačným směrem, než k duchovnímu myšlení. Odvíjely se od materializace západní teologie, která se začala měnit spíše na filosofii a ideologii; posléze i na sociologii a psychologii.

Začalo to organizačními změnami v západní církvi a její praxi (papežský primát, odpustky až k transubstanciaci atd.). Pokračovalo to v protestantismu odklonem od duchovního zápasu k myšlence na ospravedlnění jen skrze víru (Luther se vyjádřil ve smyslu: věřícímu se hřích nepočítá jako hřích), na předurčení, a nakonec to skončilo u "demytologizace Bible". Používání historicko-kritické metody k výkladu Bible je v podstatě osvícensko-materialistickým uvažováním, které je zákonitým dítětem vývoje západního křesťanství. Dnes není problém nalézt v západních církvích kněze, kteří otevřeně přiznávají a hlásají, že nevěří ve Vzkříšení Kristovo, protože hledají jen zaručeně a rozumem ověřitelnou historickou pravdu.

Dobová vědecká zpráva o Čeburaškovi, šelmě marokánské. Tento objevený živočišný druh vypadá jako kočka; badatelé zjistili, že se živí řepou (viz obr. písm. a), ale exaktním pozorováním je dokázáno, že nepohrdne ani malinami (viz obr. písm. b). Rozčílily ho prý někde nějaké babky (asi pracovnice biologického institutu).

 
Žijeme v době bezmezné víry ve vědu a v nově vyhlášená dogmata o evoluci. To se pochopitelně promítá i do našeho uchopení reality: co nelze změřit či jinak empiricky a smyslově zaznamenat nebo sledovat, prý neexistuje. V oblasti historické vědy to znamená, že co není zapsáno někde v kronice, není po tom žádný vykopatelný pozůstatek nebo to nelze rozumově nezpochybnitelně dovodit, nikdy se nestalo.

Adorace tzv. "historické pravdy", pokud začne vládnout nad lidským myšlením a křesťanskou vírou, bývá ve skutečnosti zakukleným materialismem (v lepším případě protestantismem). Pokud máme udržet duchovní život, nesmíme nechat prosazovanou "historickou pravdu" (která ve skutečnosti může mít k realitě dost daleko) triumfovat nad naším myšlením. Církevní uvažování chápe historická bádání, vzpomínky a zápisy očividců, kroniky apod. jako jeden ze zdrojů, které působí na naše myšlení a utvářejí náš pohled na realitu minulosti. V našem myšlenkovém světě vládne víra a duchovní pohled, který si církev utvořila pod vlivem svého duchovního života. Dokladem toho je nejen naše pevná důvěra v Bibli, ale např. i stálé čtení životů svatých. Pro nás je totiž důležitá komplexní realita, která není jen materiální, ale zahrnuje i zrcadlení duchovních jevů, a tuto plnost reality odrážejí naše církevní prameny, Bible, životy svatých a všechna ostatní, do církevní tradice pojatá, svědectví či zjevení.

Důležitá poznámka: pravoslavná církev necítí žádnou potřebu potlačovat historické (ani žádné jiné) bádání. Jen nechce, aby cokoliv materiálního ovládalo myšlení církve. Stejně tak nepotlačujeme jiné názory, ale to neznamená, že je schvalujeme. Zajímavou ilustrací právě řečeného je přežití jezuitů v Rusku. Zatímco na západě byl tento řád zakázán a všechno, co k němu patřilo, bylo potlačováno, udrželi se nositelé jeho učení prý právě na Rusi. Jiný příklad: v Řecku se po celé dvě tisíciletí existence pravoslavné církve zachovaly pohanské chrámy a jiné památky předkřesťanského náboženství. Stejně jako se tu dál pěstovala filosofie pohanských myslitelů a hrály se předkřesťanské antické tragédie. Svatí Otcové dokonce radili čerpat z pohanských zdrojů to dobré, co v nich je. Pro pravé křesťanství je typické, že jiné názory a víry překonává svou duchovní silou, nikoliv armádou či násilnou likvidací. Proto ani v dnešní době nepotřebujeme potlačovat její nové náboženství - tj. materialistickou vědu; neignorujeme ji, ale opatrně z ní čerpáme, případně poukazujeme na její omyly, a vykládáme ji v souladu s naším pravoslavným duchovním kontextem.

* * *

Jakou realitu zobrazují ikony?

Povšimněme si určitého rozdílu mezi dvěma zdroji našeho církevního myšlení a víry - mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí. Můžeme jej sledovat právě ve specificky odlišném přístupu k materiální rovině skutečnosti. V případě Písma věříme, že popisuje události, v nichž se duchovní svět projevil i utvářením a proměnou hmoty - viz stvoření světa, množství zázraků, vzkříšení z mrtvých. Když se jedná o Tradici, duchovní svět interaguje s hmotným světem částečně přímo v materiálním světě a částečně v mysli církve. Obojí je součástí komplexní reality. O tom druhém platí, že se tak musí dít v souladu s celou duchovní zkušeností církve, což mj. znamená, že to nikdy nemůže protiřečit Bibli. Dalším rysem této komplexní reality je fakt, že je svědectví o ní hned nebo postupně přijato celou církví. S událostmi podávanými církevní tradicí tedy pracuje mysl církve a to v rámci inspirace Duchem Svatým, který je Duchem Pravdy. Proto považujeme církevní podání Tradice za reálné a pravdivé.

Názornou ukázkou, jak pracuje Tradice s hmotnou realitou, jsou ikony. Na nich vidíme, jak církevní myšlení uchopuje materiální vrstvu reality a rozšiřuje své zření nejen na materiální, ale i na duchovní rovinu, a to tím, že pozměňuje a doplňuje materiální obraz, resp. hmotnou podobu. Tělesným očím viditelný obraz lidského těla doplňuje např. svatozáří, která jednak symbolicky označuje svatost dotyčné osoby, ale zároveň zobrazuje nestvořené světlo blahodati, kterým byla osoba posvěcena. Jan Křtitel je tradičně zobrazován s andělskými křídly - jako anděl pouště, člověk žijící andělským způsobem života. Kromě toho doplňuje ikonografie některé symbolické prvky (atributy, nápisy apod.). Některé osoby mají ikonografickým kánonem stanovené barvy odění, aby vydávaly symbolické svědectví. Pozměňuje anatomii, výraz a celou vnější lidskou podobu. Ikonopis mění lidský obraz k dokonalosti, čili k podobě, kterou má osoba v nebeském království - tj. pokud to nesouvisí se svatostí (např. rány po mučení), neměly by zobrazovat nemoci a tělesné deformace (ikony moderních světců s namalovanými brýlemi, jsou chybné). Svobodně pracuje s časem - hledí na událost z pohledu věčnosti - Jan Křtitel je zobrazen na některých ikonách se dvěma hlavami - jednu má na krku a druhá mu leží u nohou na míse (je tedy na ikoně současně před umučením i po umučení).

Na události zapsané v životech svatých bychom měli hledět jako na ikony psané písmeny.

* * *

Jaký pohled nám otevírá duchovní zření?

Duchovní svět lze nahlížet duchovním zřením, můžeme jej vnímat vhledem do smyslu pozemského dění, chápáním skrytých souvislostí, zrcadlí se v symbolech. Některé skutky v životech svatých jsou přímým projevem duchovní síly a nadpozemské reality, a není důležité, zda se toto vyšší realita přímo materializovala, či byla vnímána duchovním zřením, nebo je-li agiografický záznam svědectvím o neviditelných věcech psaný jazykem symbolů. Z pohledu komplexní reality je to vlastně nemožné vzájemně oddělit. Klást otázku, zda v životech svatých je vše, co se tam popisuje, historickou pravdou, je nesmyslná. Historická pravda má nějaký smysl u čistě materiálních jevů. Pokud hovoříme o duchovním a o jeho projevech, musíme používat nebeský jazyk, jak jej vytvořila pro svou vnitřní komunikaci církev. („Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Jan 3,12)

Jsme přece povoláni k tomu, abychom se svou duší účastnili duchovního - nebeského - života. Omezovat svůj pohled jen na pozemské, a duchovní vytlačovat do posmrtného života, by znamenalo žít zde, jako by naše duše byla v tomto pozemském životě odsouzena ke spánku a probudila se k plnému životu teprve smrtí těla. Jistě, je tu námitka: kde je záruka, že naše zření projevů duchovní reality není přelud či fikce? Garantem objektivnosti je tu však soustavná a mnohými svatými ověřená duchovní zkušenost církve. Je-li náš duchovní život napojen na život církve, je objektivní. Odpovídá-li naše duchovní zkušenost dlouhodobě tradiční zkušenosti církve, resp. zkušenosti svatých, pak není produktem ani vězněm našeho subjektivního vnitřního prostoru ani není fantazií, ale je objektivní. Jsou-li ikonografický kánon a životy svatých přijaty do myšlení církve a potvrzeny její duchovní zkušeností a svatými lidmi, potvrzuje se tím, že ikony i životy svatých jsou součástí objektivní čili komplexní - reality.

Oblast materiálních událostí a hmotného světa je pouhý výsek ze skutečné reality. Pokud bychom se drželi jen materiálního, tak by Kristus pro nás nemohl vstát z mrtvých. Vždyť Kristovo zmrtvýchvstání bylo způsobeno duchovní silou, nikoliv fyzikálními zákony - bez víry v zázračné působení Boží tudíž není možná víra ve Vzkříšení Spasitele. To samé platí pro všechny zázraky. Kdo omezí svůj pohled jen na materiální realitu, nedokáže určité jevy vůbec objasnit, a proto je musí ignorovat či se obrnit nevírou a krýt štítem popírání.

A co se týče tzv. "historické reality", jejímž zdrojem pro dějepravce jsou nalezené útržkovité zmínky starých chronografů, zlomkové vykopávky?, to je pouhý výsek z materiální reality (tj. výsek z výseku). Proto je potřeba být opatrný v přijímání výsledků materialistických historických bádání. To, co se někde vykope, nemusí být reprezentativní vzorek, a o tom, co je psáno v kronikách, se výstižně praví: "Historii píší vítězové." Mocní tohoto světa si vždy mohli a mohou zaplatit písaře a kronikáře (či média), mají dost možností k tomu, aby vyhledali a zničili zápisy, které protiřečí jimi prosazované ideologii (Kosmas by mohl vyprávět). Těžko bychom našli v moderních dějinách nějaké století či desetiletí bez cenzury, umlčování, ignorování nebo naopak zesměšňování těch, kdo píší jinak, než jak velí oficiální ideologie, resp. uměle (a umně) vytvářené společenské paradigma.
Před nějakým časem jsem četl poznámku jakéhosi filosofa, historika a politologa, jak dnes probíhá manipulace s obrazem reality. Oficiální archivy, kam chodí v USA badatelé zkoumat, co se dělo ve světě třeba před 20 nebo 30 lety, uchovávají jen několik málo vybraných novinových deníků. A jejich vydávání je cenzurováno, resp. je upravován obsah přinášených zpráv či sledovaný obzor - právě s ohledem na žádoucí zmanipulování pohledu budoucí generace na naši dobu. V podstatě platí, že co tyto dva nebo tři deníky neotisknou a o čem se nezmíní, tak je pro budoucí generaci ztraceno - taková neuveřejněná událost je vlastně vymazána z historie. Dnes o ní sice všichni vědí, ale pro příští generaci se to nikdy nestalo, protože o tom tyto tři archivované deníky mlčely, a tím ji vygumovaly z "historické pravdy" o naší době. Pokud si dá badatel tu práci a vyhledá si i jiné zdroje, pak se samozřejmě dozví víc, ale v praxi to chodí tak, že se pro potřeby běžných studií spokojí s obrazem doby, jak mu jej podají oficiální archivy, a tento obraz reality pak používá při své práci (v posledních letech tento stav trochu změnil internet, ale podobné mechanismy deformace reality už pochopitelně začínají fungovat i zde).
* * *

Máme-li následovat výše zmíněnou radu starce Paisije, neznamená to odmítat historické dokumenty, ale dokázat je duchovně interpretovat. To předpokládá pochopit duchovní působení a síly, které v dějinách působí. Rozšíříme-li své zření z materiálního i na duchovní, pak začneme vidět smysl některých dějinných jevů a začneme být schopni domýšlet si to, co nám bylo zamlčeno, o čem byla zničena svědectví, aby se to nikdo nedozvěděl, i to, co nebylo nikdy zaznamenáno. Je to duchovní - nebo chcete-li: prorocký - pohled na dějiny. Tento aspekt historické práce je jedním z nejzajímavějších rysů literárního díla svatého vladyky Gorazda. Ten ve své době viděl v naší historii to, co v jeho době ještě nebylo dokázáno (tedy nebylo součástí tehdejší verze "historické pravdy"), co ještě nebylo obecně uznáváno, a předviděl archeologické nálezy, které byly učiněny až při vykopávkách započatých v padesátých letech (řadu let po zesnutí vl. Gorazda).

Prorok je ten, kdo vidí věci utajené tělesným očím. Kdo chápe skrytý smysl dějin a událostí. V tomto smyslu je veškeré Písmo svaté i posvátná Tradice zjevením. Celé církevní myšlení je prorocké. Každý křesťan je povolán, aby získal prorockou mysl a uvažoval prorocky. Prorokovat neznamená nutně věštit, předpovídat, odhalovat budoucnost. Prorocká mysl je ta, která chápe a vnímá to, co je duchovní a neviditelné, která přijímá blahodať Svatého Ducha, aby poznala to, co není z tohoto světa.

* * *

Církev se při svém životě a ve svém uvažování o historii neřídí jen letopisy a vykopávkami, ale zařazuje je do svého duchovního kontextu a doplňuje dle svého poznání o působení duchovních sil. Snažíme se tudíž hledět duchovním pohledem, který se v církvi utvořil a přetrvává přes generace, protože to je zření inspirované Svatým Duchem, který je jeho pramenem a dárcem.

Tímto zamyšlením jsem chtěl nastínit, proč se v např. otázce původu člověka neřídíme teorií evoluce, ale Biblí, která ostatně dává daleko hlubší a smysluplnější odpověď než materialistická věda. Stejně tak se tím nastiňuje, proč se v otázce cyrilometodějské naše církev u nás řídila vlastním duchovním pohledem a nikoliv nepravoslavnými teoriemi, byť byly ve své době prosazované a brané za platné. A konečně to samé lze říci o důvodech, proč se v otázce svatosti Mistra Jana Husa neřídíme bádáním a zkoumáním katolíků a protestantů, ale pohledem do naší církevní tradice.



P.S.
Ve světle zde nastíněného duchovního pohledu na historii se příště budeme zabývat osobou Mistra Jana Husa a husitstvím.















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz