1369


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1085: #

Administrátor --- 22. 9. 2015
16. NEDĚLE PO 50nici; o svěřených hřivnách

O hřivnách a závistivci

Podobenství, která Pán Ježíš pronášel, jsou často převzatá z reálií obyčejného života nebo z obecně známých společenských událostí či zvyklostí. Kromě jiného to má pro kazatele tu výhodu při výkladu, že může se může nad těmito fabulacemi zamýšlet na různých úrovních či si příběh otáčet tak, aby na něj mohl hledět z různých stran. Tím vznikají někdy zajímavé průniky do významu vyprávění, nečekané možnosti výkladu a potažmo lze odtud načerpat všelijaká v příběhu skrytá poučení.

Jedním z nejbohatších zdrojů celého spektra úvah se zdá být dnešní podobenství o hřivnách. Jeho osou je chování a osud toho, kdo zklamal očekávání svého pána, a se svěřenou jednou hřivnou nic nepodnikl. Zakopal ji. Z hlediska společensko-právního to bylo v té době zcela správné a chvályhodné jednání, protože zakopat svěřené jmění na místě, které bylo známo jen jeho držiteli, bylo považováno za spolehlivý a zodpovědný způsob úschovy.

Trezory ještě nebyly tak rozšířené, fabky a komplikované uzamykací systémy včetně elektronického zabezpečení - to vše je vynálezem současným a je to reakcí na skutečnost, že snad nikdy se ještě tolik nekradlo, jako dnes. (Kde jsou ty doby, kdy se auta nechávala nezamčená, nebo k relativně spolehlivému zabezpečení stačil zámeček ve dveřích a obvyklé používání klíčku k nastartování vozu; v současnosti bývá obyčejným standardem šest, sedm a více zabezpečovacích prvků.) Dříve kradli lupiči a obchodníci, zbytek společnosti kradl výjimečně. Dnes kradou tím či oním způsobem, přímo či nepřímo, loupeží či nepoctivostí, skoro všichni s výjimkou několika poctivců (možná je to tím, že tak velkou část společnosti tvoří obchodníci, čili překupníci, distributoři, prodejci, dodavatelé, transportéři, kšeftaři, bankovní pracovníci, dovozci, spekulanti...).
Když je v Ježíšově podobenství těžce kárán tento služebník, který se tak zodpovědně postavil k zajištění úschovy svěřeného stříbra, pak to tedy rozhodně není usvědčení z nepoctivosti, či lehkomyslnosti nebo lajdáctví při splnění úkolu opatrování cizího majetku. Nikoliv, ve hře je něco jiného.

* * *

Existují jiné tradiční výklady tohoto podobenství, které jsme zde jistě už někdy probírali. Dnes se pustíme do volného myšlení při pronikání do příběhu. Můžeme třeba hádat, zda ten, kdo dostal svěřenu jen jednu jedinou hřivnu, nepropadl závisti. Viděl, jak jeden služebník dostal deset hřiven, jiný dostal pět, ale on obdržel jen jednu jedinou. Možná to chápal jako křivdu a zmalomyslněl. Řekl si, že když pán tak málo důvěřuje v jeho schopnosti, nemá smysl, aby se o něco snažil. Nepochopil, že právě teď je ta doba, kdy se může osvědčit, ukázat, co dokáže, a získat v očích svého pána trochu více uznání a důvěry.

Jenže místo takových myšlenek se mu v hlavě stále jen honí závistivé úvahy, proč tamten dostal deset a tenhle pět, zatímco já jen jednu. Závist je hrozná vlastnost. Podle Otců je to nejbláznivější vášeň - člověk, který se nechá opanovat závistí, ze sebe před nebem i peklem učiní naprostého hlupáka. Zatímco ostatní vášně dávají člověku alespoň dočasnou a klamnou slast, tak závist nedává člověku vůbec nic, a navíc mu vše bere.

Závist ochromuje vnitřní tvořivé síly v člověku. Závisti propadlá lidská duše není s to nic vytvářet, jen ničit. Má-li člověk možnost, tak kvůli závisti spíše uškodí druhému člověku, než aby sám vytvářel nějaké hodnoty. Spíše bude kazit někomu práci nebo mu ji znemožňovat (když mu to jeho postavení umožňuje), než aby sám udělal něco jiného a lepšího. Lidské nitro závist uvádí do stavu vnitřní destrukce a zpustošení. Je to vskutku démonický stav - vždyť démoni nic netvoří, ale jen ničí, a vše kvůli sžíravé závisti vůči člověku či nepadlým andělům.

V tom služebníkovi z dnešního evangelia pracovala závist, ale skrývala pod maskou oddané a pečlivé služby pánu, jemuž se služebník snaží podkuřovat. To pán samozřejmě prohlédl, a proto tak přísně potrestal svého služebníka jako toho, kdo nejenže nepracoval, ale ještě se přetvařoval a svou neschopnost vydával za ctnost.

Zde se nám výklad pomalu překlápí do oblasti, kterou mívá Pán Ježíše ve svých vyprávěních zvláště na mysli, - tj. do vztahu mezi člověkem a Bohem. Závist nás činí podobným démonům a způsobuje, že ztrácíme Boží podobu. Kdo se vydá po této cestě ztratí nejprve schopnost porozumět Božím záměrům. Posléze se naplní hořkostí a jeho myšlení je ovládáno bolestí churavějícího srdce. A nakonec úplně ztrácí schopnost lásky. Lidi i Boha používá jen za nástroj ke splnění svých závistivých cílů. Závist nepřipraví člověka o víru - tento druh vášně je pozorouhodný tím, že v nás nezničí víru. (I démoni věří - a třesou se, jak praví Písmo.) Jenže naši víru znehodnocuje, protože lidské nitro, spalované temným plamenem závisti, ztrácí bohopodobnost. Tím dochází i ke zvrácení modlitby. Modlitbu závistivého člověka Bůh neposlouchá, ale místo Boha si ji bere ďábel. Své ke svému, že?

Mnozí zřejmě znají ten vtip - modlitba závistivcova: "Bože, dej ať sousedovi taky chcípne koza." Je to samozřejmě jen vtip, ale nese v sobě nějakou výpověď o absurdním duchovním stavu závistivého věřícího.

* * *


On dostal deset balónků, a já jenom jeden :-(

 
O závisti je známo, že vede člověka k používání dokonce i krajně zavrženíhodných prostředků k tomu, aby se pomstil tomu, komu závidí. Za co se chce pomstít? Ani sám neví. Za bolest v srdci raněném závistí. Prostě se mstí úspěšnému za jeho úspěch, moudrému za jeho moudrost, oblíbenému a uznávanému prostě za to, že vůbec existuje.

Jak je psáno v evangeliu, Pána Ježíše Krista vydali velekněží Pilátovi ze závisti. "Závist bledá, zkázu druhému hledá," říká přísloví. Podle velkopátečních posvátných hymnů se vydáním Krista na ukřižování židé provinili hříchem nevděčnosti vůči tomu, kdo jim dobro činil. Nevděk a závist kráčejí vždy ruku v ruce. Vidíme to v naší církvi - u samých kořenů současné krize je mj. závist vůči hierarchovi, jemuž se mnohé podařilo a měl úspěch. A to malí lidé neodpouštějí. Odpustí vám nezdar i neschopnost, protože si z nich mohou učinit podstavec pro svou osobu. A vedle neschopného člověka může vyniknout i malý člověk - malý svým srdcem, svou úzkoprsostí, svou nepřejícností, svým egoismem. Jenže vedle schopného vůdce společenství si malí lidé připadají ještě menší. A tak toho, kdo nad ně vynikal, pomluvili a zorganizovali převrat. Nezastavila je ani skutečnost, že to byl jejich dobrodinec, kterému vděčí za vše. Závist a nevděk, to je společný jmenovatel toho, co se u nás stalo a čeho jsme zde byli svědky.

A pokud to sami věřící skrze věrnost církevnímu řádu a úctu k eparchiální hierarchii nezastaví, bude se to opakovat znovu a znovu. Už jsou tu zase lidé, kteří se snaží z nějakých kanálů skandalizovat sousedního hierarchu, zpochybňovat, usvědčovat. A (jaký div!) nepoužívají při tom řádné kanonické cesty, při které za případným podezřením z nějakých pochybení může následovat podání neveřejné stížnosti k synodu či vyvolání církevního soudu. Jenže to by žalobci museli používat důkazy, které obstojí. Protože takové důkazy zřejmě scházejí, tak se používá cesta veřejné skandalizace, manipulace a vytváření vzpoury. V takových chvílích, kdy někdo otřásá pilíři církevní struktury, je důležité, aby si sami věřící dokázali uvědomit, že veřejné (či dokonce medializované) obvinění (neřku-li urážení) osob v církvi je zavrženo svatými Otci. Veřejné přetřásání negativních osobních vlastností či nesprávných skutků nějaké církevní osobnosti lze snad pochopit v případě předvolební diskuse v církvi, ale pokoušet se smést již řádně ustanoveného hierarchu z jeho postu, a to ještě ke všemu za pomoci veřejného a mediálního obviňování ze skutečné či domnělé nemravnosti, je na mravní úrovni hříšné a na rovině kanonické je to zločinné. Poškozuje se tím celá církev, a proto je za normálních okolností takový způsob necírkevního chování vyšetřován a případně trestán.

Vidíme, jak hroznou sílu má závist spalující lidské srdce. Dokáže rozvrátit i církev. Nezastaví se před ničím. Dokonce s oblibou využívá předstírání zbožnosti. Takže kdykoliv cítíme k někomu z bratří a sester nepřízeň a odmítavé rozpoložení v srdci, pak bychom měli začít pochybovat o upřímnosti své zbožnosti.

Jeden z kořenů závisti je nedostatek vděčnosti. Nevděk je opět jedna z nejhorších lidských vlastností. Odsouzení tohoto žalostného hříchu je skryto i v Desateru - ctít budeš otce svého a matku svou. Vztahuje se pochopitelně i na duchovní rodiče - a to tím více, čím význam duchovního převyšuje vše tělesné. Nejsmutnějším jeho projevem pak bývá nevděk vůči knězi či kmotrům, a kněze vůči svému světiteli. Je obtížné si představit, čím by mohlo být nevděčné chování ospravedlněno. Každopádně bývá na takovém chování něco jidášského a je v souvislosti s duchovním odumíráním takového nešťastníka. Asi všichni čtenáři cítí, že se tím opět letmo dotýkám i některých aspektů naší krize. Je to tak smutné téma, že raději je už nebudu rozvíjet a otočím list.

* * *

Jak krásný je pohled na člověka, který přijímá, co mu Bůh dává! Spokojí se s tím, co mu život přinesl, a s pozicí, do níž ho "osud" postavil. Krásný je pohled na takového člověka, protože v něm nacházíme vnitřní mír, radost a vyrovnanost. Zatímco závistivec je plný neklidu, neustále si na něco stěžuje, někoho přesvědčuje o své pravdě a něco proti někomu kuje. Je to nemocný člověk. Shlukují se kolem něj lidé podobně nemocní a nenaplnění či neklidní, jako je on sám. Toho všeho jsme zde byli svědky. Nic pěkného to nebylo.

Naopak vděčný člověk se stále raduje, a vždy nachází důvody k vděčnosti Bohu i lidem. Děkuje za každý den. Je krásné a inspirativní takového člověka znát a být mu nablízku. Jeden takový anděl v těle může vědět o Bohu více, než celá teologická škola plná učenců.

Dnešní čtení nás přivedlo až sem - k myšlence na duchovní povinnost vděčnosti. A to především vůči Bohu, ale zároveň i vůči lidem. Měli bychom přijímat, co nám život přináší, nereptat, ale vidět ve všem Boží péči o nás. Někdy se nás Bůh pokouší přivést k sebepoznání i skrze nedostatky a třeba i hříchy okolních lidí. „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). A tak se snažme - ač je to někdy těžký zápas se svým egoismem - vykřesat v sobě trochu té vděčnosti i za těžkosti, které nám způsobují naši drazí bližní a bratři.

A na úplný závěr o něčem pěkném - o pokoře:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

(Jiří Wolker: Pokora)



P.S.
Výzva k vděčnosti v sobě obsahuje i biblické volání k tomu, abychom za všechno Bohu děkovali. »Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.« (1 Tes 5,18) Tedy děkuji ti, Bože, za tu jednu hřivnu, a děkuji i za půl hřivny. Ostatním dej mnoho darů, aby ti mohli přinést více užitku, já budu navěky dobrořečit za to, že o mně víš, a více mi už netřeba - kéž je navždy požehnané tvé jméno!

Na toto téma přeložil náš hypodiákon (jemuž tímto děkuji!) článek od archimandrity Daniela. Takže si můžete jako ilustraci v výše řečenému přečíst něco o vděčnosti: zde.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz