1369


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1090: #

Administrátor --- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda

Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví

Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.

Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.

Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.

Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.

Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.

Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.

Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *

Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve

Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.

Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.

Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.

Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.

Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.

* * *

K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.

Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.

* * *

Sebeoběť

Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.

Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.

Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.

Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.

* * *

Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.

* * *

Na závěr

V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.

Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz