1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1094: #

Administrátor --- 11. 11. 2015
K dimitrijevské zádušní sobotě

O modlitbách za duše zesnulých křesťanů

V církvi jsou ustanoveny zvláštní doby ke konání zádušních obřadů. Dnem v týdnu, který je zvláště vydělen pro modlitby za zesnulé, je (skoro) každá sobota. Leč mezi sobotami v průběhu roku jsou některé z nich ještě ustanoveny jako zvláště významné zádušní soboty, kdy by se měli všichni pravoslavní shromažďovat v chrámech či na hřbitovech ke konání panychid se vzpomínáním jmen těch, kteří nás předešli na věčnost. Připomeňme hlavně sobotu masopustní, soboty před velkopostními nedělemi (kromě první a poslední), pak trojická sobota před svatodušními svátky a na podzim dimitrijevská sobota (a některé další dny).

Dimitrijevská zádušní sobota předchází památce sv. velkomučedníka Dimitria Soluňského. Byla ustanovena knížetem Dimitrijem Donským po vítězné bitvě na Kulikově poli (toto slavné vítězství získal 8. září 1380; do boje se vypravil po návštěvě Trojicko-sergijevského monastýru, kde mu ct. Sergij Radoněžský k boji za obranu vlasti požehnal a vyslal s ním do války dva své mnichy). Zpočátku se jednalo o modlitby za vojáky padlé v tomto boji (z bitevního pole se prý nevrátilo 250 tisíc vojáků). Rodin, které zůstaly bez muže, bylo tolik, že se tato zádušní sobota stala vskutku všeobecnou modlitební událostí. Postupně se tento den stal zádušní vzpomínkou nejen na padlé vojáky, ale na všechny zesnulé pravoslavné křesťany.

Sv. velkomučedník Dimitrij Soluňský byl nebeským ochráncem Dimitrije Donského, proto k vzpomínání padlých vojáků svého vojska vybral právě sobotu před svým "dnem anděla".



Z myšlenek sv. Ioanna Sanfranciského:

Svatý biskup připomíná, že pozemský život je přípravou na budoucí život a tato příprava končí tělesnou smrtí. "Člověku náleží jednou umřít, a pak je soud." (Žid 9,27)

Všech zájmů o pozemské věci člověk v okamžik smrti zanechá, tělo se začne rozpadat, aby jednou opět vstalo při všeobecném vzkříšení. Z různých zjevení zesnulých je nám umožněno částečně vědět, co se děje s duší, když vychází z těla. Jakmile přestává vidět prostřednictvím tělesných očí, otevírá se jí zření duchovní. Často se to stává umírajícím - tedy ještě před koncem tělesného života. Hledí na osoby, které jí obklopily, a dokonce s nimi hovoří. Vidí to, co nevidí ostatní přítomní lidé. Po odchodu z těla se duše ocitá mezi ostatními duchy, dobrými i zlými. Obvykle míří k těm, kteří jsou jí duchovně příbuzní. Pokud byla za svého přebývá v těle po vlivem některých z nich, zůstává na nich závislá i po opuštění těla - i kdyby jí při setkání připadali odporní.

V průběhu dvou dnů po odchodu z těla má duše relativní svobodu, může navštěvovat místa na zemi, které měla ráda, ale třetího dne se vydá do jiných prostorů. Na nadcházející cestě ji očekává setkání s pluky zlých duchů, kteří se budou snažit zastavit ji na jejím putování vzhůru tím, že ji budou usvědčovat z různých hříchů, k nimž ji sami svedli. Podle různých zjevení je takých závor (tzv. "celnic") dvacet a u každé z nich je duše zkoušena (dalo by se říci "testována") ohledně jiného druhu hříchu. Když jimi postupně projde, může pokračovat na své cestě. Neprojde-li, je ihned uvržena do plamene v propasti. Podle tradice je čtyřicátého dne zhodnocen tento proces a duše je dočasně umístěna na odpovídajícím místě. To je první soud. Až do všeobecného vzkříšení z mrtvých jsou některé duše na místech, kde požívají předjímku věčné radosti a blaženosti, kdežto jiné na místě strachu z věčných muk, které v plnosti začnou až po druhém soudu, jemuž se říká "strašný" (nebo "poslední"). Do té doby je ještě možno změnit stav duše, zvláště přinášením nekrvavých obětí (tj. vzpomínkou při Eucharistii na liturgii) a dále i jinými modlitbami.

* * *

Velkou duchovní sílu má modlitba při eucharistii (myslí se, vykrajovat za zesnulé částečky z prosfor při proskomidii) - viz vyprávění o zjevení Feodosije Černigovského při jeho svatořečení v r. 1896 (najde je tam v závěru článku).

* * *

Jak nesmírně užitečné jsou pro zesnulé naše modlitby! Ať už je to stavění svěc v chrámu, nebo vzpomínání jejich jmen při liturgii, panychidy, i domácí modlitby. Stejně tak poskytování almužny jménem zesnulého, přinášení darů do chrámu, podporování duchovenstva a církevního života, prostírání stolu pro chudé... Mnohá jsou zjevení zesnulých a další události potvrzující jakou dobročinností je pamatovat na zesnulé. Řada z nich zemřela sice s pokáním, ale nestihla je činným způsobem projevit ve svém životě. Takoví se skrze modlitby církve osvobozují od trápení a dosahují odpočinutí. Při každé liturgii jsou přinášeny modlitby za všechny od dávných věků zesnulé. U příležitosti svatodušních svátků se na kolenou modlíme mj. i za ty, kteří jsou uvězněni v podsvětí. Každý z nás, kdo si přeje projevit svou lásku k zesnulým a prokázat jim dobrý skutek a pomoc, může to nejlépe vykonat modlitbou za ně - zvláště když zajistí jejich vzpomínání při liturgii.

Podle lístečků (u nás na stránce downloadu) se zapsanými jmény jsou vykrajovány z prosfor částečky chleba a kladeny na diskos vedle chleba, který se při liturgii proměňuje na Tělo Kristovo. Tak jsou vzpomenutí zesnulí, skrze částečku za ně vykrojenou, účastni posvěcení a sestupování blahodati Svatého Ducha při Eucharistii. Na závěr kněz všechny tyto částečky vsype do kalicha s Kristovou Krví a modlí se při tom: "Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých, svou drahocennou Krví na přímluvy svatých svých." To jim přináší požehnání, nad které už zde na zemi nikdo nic více učinit nemůže. Zvláště v průběhu čtyřiceti dnů záhrobního putování duše velice potřebuje takovou pomoc. Proto je v církvi zvyk konat za právě zesnulého křesťana v tomto období každodenní liturgie (tzv. "sorokoust" se dnes většinou provádí tam, kde se každodenně slouží, např. v monastýrech). Duše pociťuje modlitby, které jsou za ni vznášeny k Bohu, je nesmírně vděčná těm, kdo se za ni modlí, a duchovně se jim přibližuje. O těch, kteří mají péči o ty, kteří se odebírají do jiného světa, platí: "Blahoslavení milostiví, neboť smilování dojdou." (Mat 5,7)



Mezi křesťany jsou i lidé, kteří sami sebe připravují o útěchu modlitby za zesnulé. Co je to za lidi? Nepochybně ti, kteří - ať už to o sobě vědí nebo nevědí - mají radši mudrování než víru.

Nechápeme, jak může modlitba působit na takovou vzdálenost - dokonce z jednoho světa na onen svět, z viditelného světa do neviditelného. Člověku, který pochybuje o možnosti modlit se za ty, kteří jsou už mimo náš svět, bych řekl: Jak rozumem pochopit modlitbu za toho, kdo žije s námi na této zemi? Zvláště není-li poblíž. Dvě duše jsou ještě za života obou lidí zde na zemi jako dva rozdílné a oddělené světy - každá duše má svou mysl, vůli, sklony, svobodu... A navíc jsou tyto vnitřní světy vzdáleny oddělením tělesným. Každá duše má přece své vlastní tělo. Tak jak to, že modlitba jedné duše může rozšířit svou působnost na druhou duši a na její vnitřní stav? Vždyť modlitbou můžeme být nápomocni druhému člověku, aby změnil své smýšlení, aby překonal své sklony a vášně, aby pocítil, co mu doposavad bylo nedostupné.

Podobně může působit modlitba i na duše zemřelých, může proniknout na onen svět. Působnost modlitby není ničím omezena - jedině Boží vůlí.

Aby člověk mohl vnímat působení modlitby, musí především věřit. Nestačí přemýšlet. Myšlenek je na světě dost, lidé nemají o myšlenky nouzi. Víry je však ve světě málo, snad ještě nikdy neměli lidé tolik víry, aby bylo možno tvrdit, že jí je nadbytek. Máme však na mysli víru zdravou, nikoliv pověrečnou ani magickou. Nemáme na mysli víru, která je nesprávným věroučeními odkloněna a je jako špatně zacílená střela, která míjí cíl. Taková víra nemůže plně sjednocovat s Bohem, protože Bůh je Pravda, a jedině víra, která zrcadlí pravdu, může s Bohem opravdu spojovat.

Úsměv z věčnosti. Starec Iosif z athonského monastýru Vatoped. Vlevo je tvář zesnulého, jak vyhlížela po smrti. Před pohřbem se na tváři nebožtíka objevil úsměv. (Vpravo)


Svt. Filaret připomíná, že už ve starozákonní době se vyskytovaly přimluvy za zemřelé. Juda Makabejský přinesl zádušní modlitbu za vojáky, kteří zemřeli v hříchu, když totiž vzali jako válečnou kořist i modlářské dary, jimiž si zbožný člověk nesměl poskvrnit ruce (2. Mak 12,39-46).

Už od prvokřesťanské éry nalezneme v prvních bohoslužbách (počínaje Jakubovou liturgií) modlitby za zesnulé. Tyto zádušní prosby byly vždy součástí všech našich bohoslužebných řádů. Není pochyb, že modlitby za duše zesnulých jsou apoštolskou tradicí.

Sv. Jan Zlatoústý praví: Odejde-li hříšný člověk, musíme mu pomáhat, jak jen je to možné - avšak to učiníme nikoliv slzami, ale modlitbami, almužnami a přinášením obětí. Není to žádný výmysl a není marné vzpomínat zesnulé při konání svatých Tajin, když i za ně prosíme Beránka obětovaného, který na sebe vzal hřích světa. Zesnulým je tím podávána útěcha.

Dále praví: Nebuďme leniví pomáhat těm, kteří odsud odešli, a přinášejme za ně modlitby. Vždyť pro všechny existuje očištění. Proto je možné jim obstarat odpuštění, které vyvěrá z obětních darů, jež jsou za ně přinášeny, a přichází od svatých, kteří jsou při liturgii vzpomínáni spolu s nimi.

Blažený Augustin praví: Nesmíme odmítat, že duše zesnulých dostávají potěchu za zbožnost ještě žijících bližních, když se za ně přináší (eucharistická) oběť Přímluvce (tj. velekněze, Krista), nebo se za ně poskytuje v chrámu almužna. K užitku je to však jen těm, kteří si za svého života zasloužili, aby jim takové skutky byly později k prospěchu.

Sv. Řehoř Dvojeslov uvádí pozoruhodnou zkušenost s působením modlitby a oltářní oběti za zesnulého. Stalo se to v jejich monastýru. Jeden bratr porušil slib nezištnosti. Pro výstrahu ostatním nebyl po smrti církevně pohřben a byl zbaven přímluvných modliteb na dobu třiceti dnů. Pak ze soucitu k jeho duši byla za něj po třicet dnů přinášena nekrvavá oběť (tj. byl vzpomínán při eucharistii) a konány zádušní modlitby. Poslední den se zesnulý ukázal ve vidění svému dosud živému rodnému bratru se slovy: „Doposud mi bylo zle, ale nyní už jsem spokojen, protože dnes jsem byl přijat do společenství (resp. dostalo se mi přijímání).“

Tolik případy uváděné svt. Filaretem Moskevským


Řecká panychida nad obvykle zdobeným kolivem

 













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz