1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1095: #

Administrátor --- 17. 11. 2015
O posmrtném životě duše

Rodíme se sem k smrti; umíráme tu, abychom žili věčně

Je podzimní doba zádušních modliteb a to nás přivádí k úvahám o posmrtném životě. Vždyť co nás může více upozornit na naši vlastní smrtelnost, než odchod našich nejbližších, příbuzných či známých z této pozemské časnosti? Takže pojďme si připomenout několik nejdůležitějších skutečností, týkajících naší posmrtné perspektivy.

Pokusíme se zde v krátkosti zpracovat něco z toho, co o záhrobním údělu duše víme. Zároveň však pamatujme, že vždy, je-li řeč o duchovním životě, lidská slova selhávají a možnosti našeho vyjadřování jsou omezeny. Duchovní svět se navíc může jevit každému jinak - dle jeho osobních předpokladů.
Jeden ze základních poznatků, které máme o duchovním světě, by mohl být formulován: "Všechno je jinak." Tam vidíme záhrobí tak, jak bychom si je neuměli zde na světě ani představit. A uvidíme odtud i náš vezdejší svět - a opět - bude vyhlížet zcela jinak, než jak jsme jej vnímali zde. Co se nám zde dálo vzdálené, jeví se tam jako blízké; co jsme tady měli nadosah, může se nám najednou vzdalovat do nedostupna. Mnohé z toho, co jsme považovali za nedůležité, má najednou zásadní význam, a naopak - co jsme tady brali za prvořadé, tam budeme vnímat jako bezvýznamné.

* * *

Hovoříme-li o nesmrtelnosti duše a jejím záhrobním putování, měli bychom mít vždy alespoň mlhavou představu, co je to vlastně ta duše, o které se bavíme. Víme, že je to fenomén duchovní, resp. je to duchovní složka naší bytosti (pro jednoduchost teď nahlížíme na člověka jako bytost psychosomatickou - čili skládající se z duše a těla, a nebereme v úvahu hlubší náhled na složení člověka z těla, duše a ducha).

Lze říci, že existují tři druhy stvořených bytostí: jednak bytosti bez hmotného těla, tj. duchovní, čili andělé (stvořeni jako první dávno a dávno před člověkem); dále bytosti bez duše, čili jen tělesné, - to jsou zvířata (mají sice duši oživující, související s krví, ale nemají nesmrtelnou individuální duši v lidském slova smyslu); a jako poslední byla stvořena bytost lidská skládající se z hmotného těla (do jisté míry podobného zvířatům) a nesmrtelné duchovní duše (do jisté míry podobné andělům), čili bytost smíšená. Je to vrchol Božího stvoření. Člověk je bytostí žijící současně ve dvou světech a spojuje ve své osobě tyto dva světy - hmotu a ducha.

Člověk byl stvořen s perspektivou věčného života (tj. nejen s nesmrtelnou duší, ale i tělo bylo určeno k nesmrtelnosti). Leč byla to jen možnost, výchozí stav. O jeho dalším údělu nebylo při stvoření ještě rozhodnuto. Člověk sám se měl svou svobodnou volbou podílet na dalším vývoji a spolurozhodnout, zda tělo zůstane nesmrtelným či podlehne smrti. (Jinou volbou zase prošli andělé - třetina z nich padla a stala se démony, ostatní obstáli a tím přešli do stavu, z něhož už nemohou padnout.)

Jak víme (a nebudeme nyní tento příběh z úsvitu lidských dějin podrobně připomínat), první lidský pár ve zkoušce neobstál a celé lidské vnitřní uspořádání se tím narušilo. Člověk se stal smrtelným. To znamená, že jeho duše je infikována smrtelností, vždy do nějaké míry podléhá hříchům, tělo stárne a umírá, a nakonec člověk jako bytost složená rozpadá, tj. duše opouští tělo a toto tělo se kvalitativně vrátí na úroveň země, tleje, promění se v prach.


Dva andělé si přišli pro duši zesnulé ženy? Fotografie z videa natočeného mobilním telefonem v Sergijev Posadu. Ti, kteří úkaz natočili, se posléze vypravili do příšlušného bytu a shledali, že tam právě umřela zbožná stařenka. (Celé video na You Tube.)
A nyní nás zajímá okamžik smrti, kdy se duše odděluje od těla, protože tím se poodkryje praktická odpověď na otázku, co je to duše. Lidé se leckdy naivně domnívají, že je to nějaký obláček, či bublinka apod. Otcové nás učí, že duše je rozprostřena po celém těle, jejím centrem je srdce. Tělesné vnitřní orgány odpovídají duchovním orgánům duše (někteří Otcové byli lékaři a dobře znali vnitřní ustrojení lidského těla). Proto jejich onemocnění dosti často odpovídá nějaké nemoci duše, a tato duševní nemoc předchází nemoci tělesné.

Duše má podobu člověka. Sama sebe vidí, ale tělesné oči ji většinou spatřit nemohou. Díky ní máme jak za pozemského života tak v životě posmrtném účast na duchovním světě. Zákony, které tam platí, jsou morální povahy. Stejně jako naše tělo zde na zemi podléhá fyzikálním zákonům, tak duše je podrobena zákonům duchovního světa. Nemravné skutky duši ubližují a ničí ji, podobně jako např. pád z výšky poškozuje lidské tělo v tomto fyzickém světě. Hřích rozkládá duši podobně, jako smrt zde rozkládá hmotné živočišné tělo.

* * *

Vzhledem k tomu, že po oddělení duše od těla se duše ještě může vrátit zpět, je-li to Boží vůle, nahromadilo lidstvo obrovské množství praktických zkušeností, jak toto oddělení probíhá, co při něm děje, jak se člověk cítí. Mnohé z těchto zkušeností jsou iluze či dílo démonů, určené k oklamání lidí. Mnohé však nesou rysy opravdové záhrobní reality. My si z těchto zkušeností vybereme - jako pro nás důležitou - častou skutečnost, že si umírající člověk velice často toho okamžiku, kdy k oddělení dojde, ani nevšimne. Prostě najednou stojí vedle svého těla a hledí na ně. Poté, co už s ním není bytostně spojen, se mu jeví jako něco cizího, jako nějaká věc - často pohled na ně vyvolává nepříjemný dojem. Člověku nezřídka chvilku trvá, než vůbec pochopí, že ta cizí nepřitažlivá věc je jeho vlastní tělo. Sám člověk se v ten moment dosti často cítí dobře, může se pohybovat, všechno, co se kolem děje, slyší a vidí, vše z minulosti si jasně pamatuje a jeho myšlení je perfektní. S údivem zjišťuje, že ho přítomní lidé nevidí a neslyší. Přemýšlí nad tím a případně se pokouší objevit nějaký způsob, jak se s nimi dorozumět.

Když zde používáme pojem "člověk", tak již nemluvíme o těle, nýbrž výhradně o duši. Z toho je zjevné, že veškeré myšlení, paměť, vnímání, cítění atd., které máme za pozemského života a neztrácíme je v moment smrti, jsou vlastnosti duše a nikoliv těla (to už je přece mrtvé). Pokud bychom tedy měli hovořit o tom, co je to člověk, tak by se drtivá většina tohoto výčtu vztahovala k duši a jen krátký seznam lidských vlastností a součástí by se týkal těla.
Uvědomme si, že co bylo výše řečeno o východu duše z těla, platí pro okamžik samotného oddělení (čili pro moment smrti), které většinou probíhá náhle a téměř nepozorovaně. Něco úplně jiného však je, co smrti přechází - tj. umírání. Rychlé zeslábnutí pout mezi tělem a duší (a v důsledku toho krátký a relativně snadný proces umírání), není samozřejmostí. Jsou případy krutých předsmrtných stavů, kdy je duše trýznivě vyrvána z těla, když člověk dal ďáblu práva nad sebou a míra jeho špatností se naplnila. Chraň nás, Bože, před takovým závěrem pozemské cesty. Jsou tu pak i případy lidí, jejichž duše byla kvůli spoutanosti tělesnými vášněmi příliš pevně spojena s tělem, mohou umírat vleklou mučivou smrtí. Skrze hříšné vášně si duše vybudovala tak pevné svazky s tělem, že - ač se při vleklém umírání tělo už téměř rozpadá - stále žije. Tělesné funkce už uhasínají, některé části těla jsou již téměř mrtvé, ale duše se není schopna od těla oddělit a prožívá bolest jeho rozkladu. Takto bolestný odchod není trestem, ale následkem málo duchovního života a může pomoci očistit duši od vášní. V případě svatých lidí se může stát, že trýznivými bolestmi, jimiž jsou souženi, pomáhají tajemným způsobem jiným lidem. Spravedliví mívají většinou klidnou smrt. Někteří předem znají přesný okamžik, kdy se to stane, takže se mohou připravit. Záhrobní putování je však v každém případě cestou tajuplnou, temnou a nebezpečnou, takže je vhodné cítit před touto záhadou respekt. Dokonce i přesvatá Bohorodice prosila svého Syna, aby ji na této cestě opatroval.
Shrneme-li si tuto část našeho zamyšlení, můžeme krátce konstatovat, že jak za pozemského života, tak v životě posmrtném, je to, co považujeme za náš psychický život, projevem duše. Tedy duševní život, kterým žijeme zde na zemi, pokračuje i po smrti těla nepřerušeně dál. Jinými slovy: náš pozemský život v oblasti psychiky je už zde duchovním životem, protože jeho předpokladem jsou schopnosti duše vnímat, cítit a myslet. Proto je posmrtný život neutěšený a bolestný pro ty, kteří se za svého tělesného života zabývali jen pozemskými či tělesnými předměty, jimž se duše po oddělení od těla vzdaluje a které se pro ni tím pádem stávají nedostupnými.

* * *

V posmrtném životě se duši otevře duchovní zření. Kromě pozemského světa začíná postupně vnímat i realitu duchovního světa, v němž se ocitla. Duchovní zření měla duše potenciálně i v době, kdy byla spojena s tělem, ale protože byla uvyklá přijímat vjemy a podněty především z tělesných receptorů, byla těmito silnými signály jakoby oslněna a zahlušena, takže neviděla a neslyšela nic jiného. Jako když na vás oslňuje silný reflektor, vidíte jen toto bodavé světlo a máte pocit, že jinak je kolem jen tma. Avšak poté, co zhasne, oči postupně uvyknou běžnému svitu a začnou vnímat svět kolem a mnoho věcí, které tam jsou. Tak i poté, co umře tělo, přestanou fungovat oči, nervy a mozek, duše už není zahlcena jejich produkcí, začne vnímat svými duchovními orgány.

Tam už nikdo není nevěřící; v záhrobním světě už jsou všichni věřícími, ale ne všem tu přináší víra spásu.

Duše se svým životem ocitne plně ve světě duchů, které začíná vidět. Kolem ní se začínají shromažďovat různé bytosti. Především ty, s nimiž (vědomě či nevědomky) navázala vztah už za svého pozemského života. Pokud sloužila démonům, pak je nyní uzří v jejich pravé hnusné podobě. Zajímavé je, že jakkoliv odporně a nepříjemně tyto bytosti na duši působí, stejně je následuje. Mezi nimiž je totiž pouto, které člověk sám ukoval svým způsobem života. Na ikonách se to symbolicky zobrazuje tak, že démoni táhnout hříšníky do pekla na řetězu.

Každý člověk má Bohem připravené své místo v ráji. V pekle nemá nikdo připravené místo, protože peklo bylo vytvořeno jen pro ďábla a jeho anděly. Jaká hrozná muka tady lidská duše cítí, když vidí, že jí bylo v ráji připraveno místo, a že Kristus pro ni učinil vše potřebné, aby mohla svůj rajský příbytek navěky obývat. Nikdo v pekle nebude mít výmluvu. Nikdo nemůže říci: "Kristus mně nepomohl, neměl mě rád, zavrhl mě." Každý tam bude vědět, že Pán vše učinil a použil všechny prostředky pro spásu každé duše. O všechny se postaral. Tyto hryzající myšlenky nazývá sv. Izák Syrský: bičování láskou. Při pohledu z pekla do ráje to jsou nejtrýznivější muka.

* * *

Proto starec Paisij tak často opakoval: „Nedávejte (svými hříchy) ďáblu právo nad sebou.“ Duše sama po smrti uvidí svůj uplynulý život, co všechno spáchala, jaké svazky navázala. Proto (jak praví Pán Ježíš) - zamilovala-li si více morální tmu než světlo a jestli byly její skutky zlé - sama půjde za démony do tmy, pryč od světla. Nebude při tom mít pocit křivdy, nebude si myslet, že je s ní zacházeno nespravedlivě, sama půjde tam, kam patří, - tj. za těmi, s nimiž si svými skutky a způsobem myšlení vytvořila duchovní příbuzenství. Kdo nenašel ve svém srdci pokoj za tohoto života, nenajde jej ani po smrti. Ti, jejichž srdce je zmítáno touhami, plány, žádostivostí, vzpourou, závistí, hněvem a v tomto stavu odejdou na věčnost, zůstanou v tomto stavu, který jim vytvoří jejich vlastní peklo a společenství s těmi, kdo trpí podobným stavem, a s démony, kteří neklid a nespokojenost v srdci podněcují.

Zatímco andělé jsou na ikonách zobrazováni seřazeni a každý na svém místě - jako součást Bohem ustanoveného řádu, démoni jsou zpodobeni v chaotické tlupě. Řád, poslušnost a podřízenost je jednou z vlastností Božího stvoření a charakteristickým rysem celého universa, které může trvat jen, zůstane-li v něm tento řád. Kdežto zmatek, svévole a chaos, který může vstupovat do lidských srdcí a do života společnosti už tady na zemi, se na věčnosti stává jednou z nejtrýznivějších vlastností démonického světa. Boží a andělský řád pokračuje na zemi v církvi, kde je jeho zachovávání lidmi jedním z projevů nebeských kvalit. Naopak vzpoura proti kanonické struktuře či dogmatickému řádu církve, neposlušnost, převraty, vytváření spikleneckých tlup - to vše je výmluvným svědectvím, že lidé nejsou morálně schopni být těmi kameny, z nichž je budována věž Církve, a že kvůli svým vlastnostem vypadávají z této stavby, a tak jsou odnášeni pryč a házeni do propasti, jak je to zjeveno v prorockém vidění jednoho prvokřesťanského otce.

Kdybychom si dokázali uvědomit vážnost těchto skutečností! Jenže každý z nás tvrdí: "Já si počínám správně. Tamten či onen ať se nad sebou zamyslí! Asi půjde do pekla."

Jiní lidé mudrují: "Vím, že to, co dělám, je sporné, ale teď je potřeba, abych takové věci dělal. Bohužel se musím k takovým skutkům uchylovat, nedá se nic dělat. Až dosáhnu, co mám v plánu, pak se vyzpovídám ze svých hříchů a vše bude dobré..." Jenže takové myšlení (připomínající středověkou odpustkovou praxi) už je samo svědectvím, že skutečného očišťujícího pokání takový člověk asi není schopen. Hřích už začal srůstat s lidskou duší, a veškerý duchovní život se tím mění na pouhou hru.

* * *

Vraťme se však zpět k původní úvaze o duši, která se právě oddělila od těla a vstoupila cele do světa duchů. Tento svět se před duší objeví, zaujme ji, přitáhne její pozornost. V důsledku toho získává nad duší vládu.

Dokud byla duše srostlá s tělem a žila s ním jeho pozemským životem, platily pro ni vždy do značné míry zákony tohoto světa - tj. např. fyzikální zákony, třeba gravitace. Až se duše ocitne bez těla, zapůsobí na ni v plné míře už jen zákony duchovního světa, protože onen svět je teď jediným prostorem jejího života. I tam existuje jakási duchovní obdoba gravitace, čili přitažlivosti. Vyjadřuje se to úslovím: své ke svému. To je jeden ze základních duchovních zákonů, který bychom měli dobře znát.

Pozemský život (ač nám to může při pohledu odsud připadat nepravděpodobné) může být z jisté perspektivy vnímán jako poměrně klidné údobí putování duše. Je to jakási rezervace pro duši, kde je do značné míry chráněna před zlými duchy, kteří sice mohou duši pokoušet, ale nemohou ji prostě bez okolků chytit, svázat a někam odvléci (ač i to je v tomto životě možné, ale nutný je k tomu dlouhodobý proces propadání hříchu, neustále doprovázený souhlasem lidské vůle ke hříchu a odporem k pokání). Duše je při svém pozemském období chráněna právě svým spojením s tělem, které patří do toho hmotného světa a pro duchovní démonické bytosti není za běžných okolností možné tohoto těla se plně zmocnit. A navíc, tělo se snadno unaví, zeslábne, musí odpočívat, spát a má další přirozené potřeby, takže nemůže hříchu holdovat neustále. Např. hřích přejídání či opilství je limitován přirozenými bariérami, resp. tělesnými možnostmi. A stejné je to s jinými hříchy. Tím vším člověk získává cenný čas a prostor pro svou volbu, jakou pro sebe chce věčnost. Využije-li tento čas na získání víry, k poznávání Boha, k vybudování spojení s Bohem a k pokání a zápasu za získání nějakých ctností, má naději na věčnou blaženost.
V duchovním světě, tj. mezi čistě duchovními bytostmi to takto nechodí. Tam stačil okamžik, kdy duši ovládlo pokušení, a už byl z anděla démon - a nenávratně. Satan přišel s pokušením, a která andělská duše je vpustila do sebe, okamžitě padla a možnost pokání v takovém případě není - démony pokušení v okamžiku proměnilo do takové míry, že se změnila jejich podoba i mysl, a pokání nejsou schopni. Ta okamžitá proměna je možná právě proto, že u andělů scházel ten "tlumič" či "nárazník" proti pokušením - tj. tělo, které vytváří jakousi setrvačnost nebo "těžkopádnost" (čili žádné pokušení ani morální pád není schopen úplně a okamžitě proměnit člověka na démonickou bytost).
Podle kvality, které si duše v sobě vypěstovala při pozemském životě, ji přitahuje v duchovních světech místo, kde se shromažďují bytosti podobných kvalit. Čistota a ctnosti způsobí, že duše sama jde na místa Božího Království. Zlo a hřích v duši ji táhnou na místa, kde vládnou tyto kvality. To je zákonitost výše zmíněné "duchovní gravitace".

Jak se zdá, tak v duchovním světě nehraje rozlehlost těchto prostor žádný význam. Přemísťování tam probíhá prostým přáním. Duše, která žila ve hříchu a bez pokání, si přeje v tom pokračovat, a toto přání ji přemístí do pekla. I když tam trpí, je připoutána svými hříchy k tomuto místu. Duše, která si oblíbila nebeský život, si také přeje v tom pokračovat, a tato touha je vynese do nebe.

S tím souvisí i otázka vztahu. Vztahy a síla jejich pouta neslábnou smrtí. Není pro duši nic krásnějšího, než si v průběhu vezdejšího života vybudovat vztah lásky k Ježíši Kristu. Naopak hrozné je, když člověk zjistí, že si za svého života budovat a upevňoval vztah k démonům - ať už pácháním hříchů, nebo falešným náboženstvím, jehož "bůh" lživě slibuje svým služebníkům, že se o ně v záhrobí postará. Jak strašné musí být pro duši, když až tam (pozdě) zjistí, že byla obelhána.
Všechna lidmi vytvořená náboženství jsou vyjádřením touhy po Bohu. Jenže jsou vytvořena jako produkt lidského poznání, které je nedokonalé a zkreslené, protože je lidská přirozenost poškozena hříchem. A tak jsou i tato lidmi vymyšlená náboženství poškozena hříchem. To, co má být pravdivé, nemůže tudíž pocházet od člověka, nýbrž od Boha. Proto klade Pravoslaví takový důraz na zachovávání nepoškozeného a netknutého Boží zjevení. Pravoslaví se natolik odlišuje od všech ostatních konfesí, že je potřeba nazývat jej samostatným náboženstvím. Je to Bohem zjevené náboženství. Není vytvořeno člověkem.
Při upevňování a posilování vztahu s Ježíšem Kristem má zvláštní místo přijímání svatých Tajin. Ony nás (a nejen duši, ale i tělo, tj. celého člověka) sjednocují s milovaným Ježíšem. Všechny Tajiny mají dvě stránky: tělesnou a duchovní, takže obě stránky lidské bytosti jsou jimi posvěcovány. Proto Ježíš Kristus klade jako podmínku spásy: křesťanskou evangelijní víru v Trojici a přijímání svatých Tajin (Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude odsouzen; Mar 16,16 - křest v tomto výroku zastupuje všechny svaté Tajiny Církve). Víra a Tajiny v nás vytvářejí jakési sourozenectví s Kristem, Bohočlověkem. Vždyť skrze Tajiny přijímáme z boholidské Osoby Spasitelovy jeho uzdravené lidství, lidství očištěné, osvícené a zbožštěné. Stáváme se lidmi stejného těla a stejné krve, jako On. Toto tělesně-duchovní příbuzenství projevuje stále svou sílu - v tomto životě i po něm.

* * *

V průběhu tří dnů po smrti duše obchází milovaná místa. Blažená duše, která si oblíbila místa duchovní a posvěcená, a po svém odchodu z těla navštíví chrám, nebo jerusalemské svatyně.

Duše, která ihned po smrti nejde ani do nebe ani do pekla, je ve stavu nejednoznačném. Tento stav je překonán při posmrtné zkoušce, které je takový člověk podroben. Je totiž potřebné, aby se vyjasnilo, co v lidské duši převládá. Je-li schopna přebývat v nebi. Nejsou-li její svazky z démonickým světem příliš silné.

V pravoslavné tradici nacházíme podání o záhrobním putování duše, které je zároveň prozatímním soudem nad touto duši. Výsledkem tohoto soudu je její dočasné umístění na místě, které odpovídá tomu, do jakého stavu duše sama sebe v dosavadním životě přivedla. Tento soud není aktem spravedlnosti, ale milosti. Jeho podstatou je pomoc duši - je-li schopna tuto pomoc přijmout a je-li to pro ni smysluplné. Boží láska k člověku způsobuje oslabení "gravitačního zákona" duchovního světa a vytváří pro duši možnost vymanit se z některých démonických okovů.

Pravoslavné podání o putování duše přes tzv. "celnice" existuje v několika variantách, odlišujících se v některých nepodstatných maličkostech. Princip tohoto soudu tkví v tom, že duše je na své cestě zastavována a démoni ji nutí zodpovídat se z hříchů, jichž se dopustila a k nimž ji tito démoni většinou sami svedli. Na každé celnici jsou tedy démoni určitého druhu vášně, resp. hříchu a zkoumají, zda s nimi duše má či nemá navázán vztah, resp. zda si duše v sobě nenese něco, co je jejich. Duše se buď ukáže jako prostá tohoto hříchu, nebo je jakožto provinilá zadržena a musí dokázat se tohoto hříšného "nádoru" zbavit. To je však možné jen v případě, že za svého života činila pokání z tohoto hříchu a že tedy hřích nemohl s duší srůst. Duši pomáhá její ochranný anděl, který je k ní připojen od okamžiku křtu (a podle jiných podání jí na pomoc přispívá ještě světec, jehož jméno přijal člověk při křtu). Takových "celnic" má duše na své cestě dvacet.
Podle sv. Ignatije Brjančaninova je putování duše po celnicích důsledkem její přináležitosti k Církvi. Ostatních duší se možnost očistit se tímto způsobem netýká.
Jak učí naši Otcové, skutky lidí jsou většinou smíšené. Málokdo je úplně dobrý nebo zcela propadlý zlu. A protože je v našich duších dobro i zlo, potřebují duše pomoci, aby mohly "celnicemi" projít. Duše sama už je zbavena možnosti používat vůli. Avšak mohou jí pomoci modlitby nás, kteří ještě žijeme na zemi. Všichni - živí zde i ti, co pro tento svět zemřeli, - jsme přeci součástí jedné Církve, a jsme tedy spolu spojeni. To znamená, že si můžeme velice účinně pomáhat vzájemnou modlitbou. Je to jeden z hlavních skutků duchovního milosrdenství.

Můžeme tedy duši, putující záhrobím, pomoci, aby v ní převážilo dobro. Vždyť o to na celnicích a na dalších záhrobních místech jde - překonat nejednoznačný a smíšený stav duše, takže nakonec buď úplně propadne zlu, nebo v ní zvítězí dobro a zlo je z ní vyhlazeno.

Až do druhého příchodu Kristova, všeobecného zmrtvýchvstání a strašného soudu, může být věčný osud každé duše změněn. Naše modlitby ji spojují s vírou a životem celé Církve, s Kristem, který je hlavou Církve, přinášejí ji inspiraci pamatování na Boha a ducha pokání.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz