1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1097: #

Administrátor --- 15. 12. 2015
O svatých andělích

Pravoslavná církev oslavuje sbor svatého archanděla Michaela a ostatních archandělů a všech beztělesných mocností



Tento svátek, slavený 8. listopadu, byl ustanoven ve IV. století na laodicejském sněmu. Otcové tam odmítli heretické uctívání andělů, jakožto tvůrců a vládců světa. Současně potvrdili jejich pravoslavné uctívání. Datum svátku je symbolické. Listopad byl podle starého počítání měsíců v průběhu roku v pořadí 9. měsícem (kdysi začínal rok březnem). Devítka nás odkazuje k andělům, protože ti se rozdělují na devatero kůrů čili sborů: nejvýše (a neblíže Bohu) stojí serafíni, cherubíni a trůnové, nejníže (a k lidem nejblíže) jsou archandělé a andělé. Osmý den měsíce poukazuje na budoucí shromáždění všech nebeských mocností, jak se to stane v den Strašného Božího soudu na konci pozemských dějin. Tento den, jakožto den Božího království, nazývají svatí Otcové "osmým dnem", neboť následuje po tomto eonu, který je založen na sedmidenním týdnu. Osmého dne, až tento svět s jeho sedmidenním týdnem pomine, "přijde Syn člověka ve slávě své a všichni svatí andělé s ním" (Mat 25,31).



Podle Bible jsou andělé stvořeni ještě před stvořením kosmu a lidí. Jsou tedy staršími bytostmi, než my, viděly vznik člověka a celou jeho historii. Obývají duchovní prostory, které jsou nepředstavitelně rozsáhlé. Činnost, pro kterou byli andělské mocnosti stvořeny a kterou se zabývají, je pro nás nepochopitelná. Jediné, co je možno o tom říci lidskou řečí, je, že byly Bohem učiněny, aby ho chválily a oslavovaly, aby byly jeho posly (slovo anděl znamená posel) a vykonávaly jeho vůli, kterou Hospodin zjevuje především jim, a skrze ně jsou postupně - přes jejich hierarchické řády - zasvěcováni a poučováni nižší a nižší. Skrze tuto nebeskou hierarchii sestupuje Boží světlo, což znamená život (Jan 1,4), do světa lidí, nad nimiž byly beztělesné mocnosti ustanoveny jako strážci a pomocníci.

Andělská hierarchie částečně prostupuje do církevní hierarchie (ilustrací budiž skutečnost, že Písmo svaté v knize Zjevení nazývá biskupa, který je ve funkci představitele místní církve, andělem, viz např. Zjev 2,1). Od andělů je osvěcováno vědomí církve; přijímá tím světlo pravdy a předává je všem, kteří jsou do této hierarchie začleněni a na ni napojeni. Podobně jako krev ze srdce se přes velké tepny a malé tepny a tepničky a kapiláry dostává i na nejvzdálenější konec každého údu těla, tak je to i s tělem Církve. O něm se říká, že Kristus je jeho hlavou a liturgie jeho srdcem. Vědomí Krista a světlo pravdy se z tohoto srdce dostává ke všem, kteří jsou na ně napojeni. Přes patriarchy k místním biskupům, kteří konají svaté Tajiny a světí kněze, až do každé sebemenší a nejvzdálenější obce, kde řádně ustanovený kněz napojený na svého eparchiálního biskupa slouží svatou Eucharistii a shromáždění věřící na ní přijímají účast.

Jako však úd, odseknutý od živého těla, hnije a rozpadá se, tak i ti, kteří se svou vzpourou či neposlušností oddělí od Těla Církve (ač mohli zůstat, kdyby měli pokoru), propadají tmě a klamu či sebeklamu. Kdo se vzdálí od světla, nemůže se už sám ubránit temnotě. Je hrozné pozorovat, jak s takovými lidmi děje něco podobného tomu, co se stalo s démony, když odpadli od nebeské hierarchie a byli svrženi. Už nevidí pravdu ani realitu, nechápou, co se s nimi stalo, ale vymýšlejí si své verze skutečnosti a připadají si jako nespravedlivě potrestaní. V církevní tradici jsou zaznamenány různé případy, kdy se někdo pokusil osvítit démony a přivést je k pokání. Jejich odpověď byla vždy stejná: "My jsme spravedliví! My se nepotřebujeme kát!" Skoro totéž uslyšíte od lidí odpadajících do rozkolů či hereze, akorát to neřeknou tak otevřeně. Avšak z jejich projevů vane ten samý sebeklam, ukřivděnost, pocit spravedlnosti a deformace reality, jaký v rozvinuté formě předvádějí démoni.

Proto jsou shromáždění rozkolníků v jistém slova smyslu shromážděními vedenými padlými anděly (ať už tím myslíme padlé biskupy či vzbouřené kněze nebo démony). Mají vždy stejné heslo: "My máme pravdu." Nevím, jestli je na světě ještě nějaké smutnější divadlo.

Pro nás, kteří se ještě s pomocí Boží držíme svých míst v nebesko-pozemské hierarchii, platí: Chraň nás Bůh od myšlenky, že my jsme ti spravedliví. Ať nás nikdy neovládne přesvědčení, že jsme neučinili žádnou chybu. Kdykoliv se může stát cokoliv, pokušení nás oklame, a padáme. Držme se tedy každý své přidělené služby na místě, které nám bylo svěřeno, a na nic jiného nepomýšlejme.
Církev by měla být místem, na němž je zřejmé, že je pokračováním nebeské hierarchie, - a to především tím, že zde její příslušníci přebývají ve vzájemné lásce. Podobně jako andělé by ani bratři a sestry v Kristu neměli mít žádné důvody k rozepřím. Proto máme dogmata víry, posvátné kánony, církevní tradici... Jenže proti tomu všemu se staví jeden velký nepřítel: lidská svévole.
* * *

Někde jsem četl, že Lucifera urazilo, když se dozvěděl, že by měl sloužit člověku, kterého prohlásil za rozumem obdařené zvíře (odtud zřejmě pramení inspirace pro materialisty). On jako nejvyšší anděl by se měl starat o někoho, kdo má živočišné tělo!?

To samé pokušení útočí i na pozemskou hierarchii. I člověka tak snadno ovládne vzpurná myšlenka: Proč já bych se měl podřizovat biskupovi, který se mi nelíbí? Já přece nejsem jen tak někdo - já totiž vím, jak by se biskup měl chovat, jak by měl vést eparchii, jaké by měl mít místo v synodu atd.

Anděl ani člověk nesmí zapomenout, že je služebníkem a že jedině Bůh svou svrchovanou vůlí a prozřetelností rozhoduje, kde a pro koho se má tato služba konat. Ze služby pak vyplývá pokora. A pokora spojuje stvoření se Stvořitelem. Jedině pokora je tou silou, která udrží člověka v hierarchii, která nás sjednocuje s Bohem. To platí pro anděly i pro lidi úplně stejně.

* * *

V době po pádu Adama mají andělé zvláštní úkol: inspirovat lidi svou čistotou, pobízet je k mravnosti a upevňovat v nich odmítavé vnitřní rozpoložení vůči hříchu, tj. považovat hřích za ošklivost. Svou duchovní inspirací mohou beztělesné andělské mocnosti posilovat ty, kdo ještě zcela nepropadli nečistotě, budovat v nich odhodlání všemi silami se bránit pádu do mravního bahna a zachraňovat je před všeobecnou morální zkázou. Na druhé straně však z nich jejich ohnivá horlivost proti hříchu činí ty, kteří v rámci Boží vůle očišťují zemi od mravní zkaženosti a jejích nositelů. Výmluvný je příklad Sodomy, které tři andělé přinesli zkázu, ale z níž vyvedli spravedlivého Lota s jeho rodinou.

Kromě dohlížení na lidstvo a na "odvíjení jeho historie", aby se předčasně nezahubilo a dobro stále dostávalo možnost se uplatnit, můžeme tušit, že andělé byli před stvořením hmotného vesmíru ustanoveni z Boží prozřetelnosti jako jeho strážci. Pokud přijmeme názor, že na všechno je nutno dohlížet a vše ochraňovat před vlivem zlomyslných duchů, tak můžeme v beztělesných mocnostech spatřovat neusínající síly, které bdí nad celým vesmírem a nad celou tou kosmickou mechanikou, resp. fyzikou. Jistě jako věřící chápeme, že nic se neděje samo od sebe, ani na počátku své existence ani v jejím průběhu. Takže to, co náš materialismem zúžený pohled vidí jako působení fyzikálních zákonitostí, které stále vítězí nad chaosem, je ve skutečnosti dílo Bohem k tomu ustanovených rozumem obdařených sil.
Někdo si povšiml, že podle známých a materialistickou vědou uznávaných termodynamických zákonů by se vesmír nebo náš svět měl už dávno propadnout do entropie. Pokud do uzavřeného systému nezasahujeme zvenku, pak se rozkládá. Snadno se přesvědčíme, že tento fyzikální princip plně odpovídá realitě. Vždyť všude vidíme, jak se vše, co je ponecháno na pospas, rozpadá a rozkládá. Konec konců i "velký třesk", který prý stojí na počátku existence kosmu, je svého druhu výbuchem, a exploze vždy způsobuje rozbíjení věcí, zánik uspořádanosti a rozpad. Kdo kdy viděl nějakou explozi, která by sama od sebe způsobila vznik nějakého vyššího řádu. Těžko si představit, že by výbuchem něčeho jednoduchého vzniklo něco daleko složitějšího. Výbuchem bomby obyčejně nevznikne lokomotiva. Neexistuje žádný přírodní zákon, podle něhož by z ničeho mohlo vniknout něco, a to vzniklé "něco" by se samo uspořádalo do velesložitého systému makro- i mikro-kosmu. Pak by z neživého vznikla (i přes zákon entropie) úplně nová kvalita - život a z živého vznikla inteligence (a navíc, neurologové tvrdí, že z evolučního hlediska je inteligence od určitého stupně vývoje spíše nevýhodou, protože velký mozek je pro organismus energeticky příliš náročný). A to vše by se mělo dít jen působením slepých fyzikálních sil? Druhý termodynamický zákon formuluje všude kolem přítomný princip rozkladu. Ale kupodivu se to nestalo s vesmírem ani naším světem jako celkem. (Případná námitka - o nerovnoměrnosti entropie asi nebude dostatečná, protože uspořádanosti, řádu a organizovanosti je ve vesmíru tolik, že není představitelné, aby to bylo lze vyvážit opačnou kvalitou. A čím vyvážit vznik života a navíc rozumného?)
V pozadí můžeme tušit práci inteligentních myslí čili duchů obdařených mocí zasahovat do hmotného světa, a tím držících toto stvoření ve stanoveném "řádu". (O jejich zásazích do hmotného světa viz ještě níže.) V knize Zjevení čteme, že jednou - až se čas naplní a pohár lidských nepravostí přeteče - budou andělé tento svět v souladu s Boží vůli ničit (např. Zjev 19,14), aby spolu s touto naší nemocnou a poškozenou realitou zaniklo i veškeré zlo. A nebe zmizí, jako když se svine svitek (Zj 6,14), a tento svět pomine, aby bylo učiněno "nové nebe a nová země" (Zj 21,1; 2 Petrův 3,10-13).
Nedávno jsem poslouchal nějakého fyzika, který uvažoval, co bychom asi viděli na obloze, kdyby se rozpínání vesmíru nezastavilo, ale naopak by rychlost tohoto rozpínání stoupala po hyperbole, což by znamenalo, že jednou dojde ke strmému a bleskovému nárůstu rychlosti, kterou se všechno vzdaluje od všeho. To by vedlo k naprostému přetrhání všech vazeb, rozpadu galaxií, soustav, až k roztrhání vazeb subatomárních částic v hmotě. Výsledkem by byla "tepelná smrt" vesmíru, který by se změnil na volně se pohybující elementární částice (současné fyzikální teorie a dlouhodobá astronomická pozorování nasvědčují tomu, že se situace vyvíjí právě po této dráze, a nikdo neví, v jakém bodě hyperboly zrovna jsme). Z pohledu pozemšťana by tento konec prý vypadal asi tak, jako by se obraz vesmíru na obloze roloval, až by to připomínalo zavinutí svitku krátce před tím, než by tento konec dorazil až k nám. Pohlédneme-li na ikonu anděla, jak sroloval nebesa s hvězdami, už víme, že k této duchovní realitě může být připojen zcela konkrétní a představitelný fyzikální úkaz. (Zajímavá podobnost fyziky s proroctvím. Nicméně, kdo ví, jak to všechno bude?)



Archanděl Michael má zvláštní postavení mezi anděly. Stojí v jistém smyslu nad všemi ostatními, jako vrchní vojevůdce vojsk beztělesných mocností. Pod jeho vedením byla s nebe svržena Jitřenka - čili bývalý první z andělů, Lucifer. Ve chvíli, kdy padala třetina andělů za Luciferem s nebe, zaznělo v duchovních prostorech, kde andělé žijí, Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Tato výzva ostatním andělům, aby odolali satanskému pokušení pýchy a pevně se drželi svého místa, které jim bylo Bohem určeno, vstoupila i do naší liturgie a provolává ji diákon po vyznávání Symbolu víry (v gorazdovském překladu je to přeloženo zbytečně mlhavě jako "Stůjmež důstojně"). Právě diákonovi, jehož služba v liturgickém dění bývá přirovnávána ke službě andělů, náleží, aby nás tímto michaelovským zvoláním duchovně upevnil k tomu, abychom se každý pevně drželi svého místa v pozemské církevní hierarchii, které nám bylo určeno. Tím máme odolávat pokušení pýchy (a potažmo hereze a rozkolu), které nás hrozí svrhnout do luciferského světa padlých duchů.

Jak bylo naznačeno, náš boj je (podobně jako boj andělů) duchovní, tj. vede se především ochranou mysli před pokušením a vášněmi. Stavem své mysli postupně měníme stav svého srdce, a dle stavu svého srdce každý svému Bohu a Pánu stojí jako jeho dobrý služebník, který je dobrého ducha, nebo jakožto špatný služebník před svým Pánem padá, odpadá nevěrným duchem od služby Jemu. Bohu, který je Duch, tedy sloužíme především jako duchové, tedy tím, jakého jsme ducha. Stále tu opakujeme jeden ze základních axiomů křesťanské spirituality (z myšlenek sv. Antonia): Přibližujeme se Bohu tím, že se stavem svého ducha stáváme podobnými Jemu, nebo se mu vzdalujeme tím, že se svým duchem stáváme podobnými démonům.

* * *

Přirozenost andělů je jiná než u lidí. Každý anděl má svou vlastní odlišnou přirozenost, a proto pád jednoho anděla je jen jeho záležitostí a netýká se ostatních andělů. Lidé sdílejí jednu společnou přirozenost, a proto pád jednoho jedince (Adama) měl vliv na veškeré lidstvo. Adam pádem porušil svou přirozenost, a tuto nemocnou lidskou přirozenost sdílíme i my všichni. Pád Adama byl však procesem, který ve svém průběhu mohl teoreticky být ještě zastaven pokáním (proto jej Bůh v ráji volá: "Adame, kde jsi?" Čili: "Podívej se, kam ses dostal, na jakou cestu ses to vydal, vrať se!")

Na druhé straně, andělovi k pádu stačí přijmout pyšnou myšlenku a v tom okamžiku je anděl znetvořen, padá a už pro něho není cesty zpět. Po překonání tohoto jednoho pokušení se však anděl dostává do stavu, z něhož už není možno padnout. Luciferovo pokušení tedy rozťalo jako mávnutí meče andělské sbory a oddělilo tam jedny od druhých, přičemž tím okamžikem bylo o obou skupinách už definitivně rozhodnuto. U lidí je to jinak. Celý jejich pozemský život je dobou, kdy se člověk tříbí a postupně se přiklání k jedné či druhé cestě. Toto tříbení se děje skrze mnohé zkoušky, pokušení, volby a rozhodnutí - dobrá i zlá.



Čím výše stojí andělé v nebeské hierarchii, tím méně se podobají člověku; jejich vzhled je nepochopitelný. Čím níže jsou v této hierarchii a blíže k lidem, tím člověkupodobnější bývá i jejich zjev, když je někomu dáno je spatřit (není to však pravidlem). Vnitřní stav andělů je zřejmý i na jejich vzezření, protože jsou to bytosti duchovní a jejich podoba je utvářena stavem jejich mysli. Proto se nebeští andělé zjevují jako krásné a zářivé bytosti, jejichž nádhera je úchvatná. Naopak démonické bytosti se ukazují v podobě děsivé - hnusné, polozvířecí, temné (někdy připomínají nějaké nestvůry, jindy hmyz). Říká se, že kdyby Bůh dovolil, aby se ve své pravé podobě zjevovaly lidem, mnoho z nás by z pouhého pohledu na ně hrůzou přišlo o rozum. Satan se sice může ukázat i v podobě zářivého anděla, ale je to jen klam, iluze, divadelní přetvářka, která není dokonalá a navíc ji neudrží dlouho (např. nevydrží znamení kříže či vzývání Ježíšova jména).

* * *

Nyní alespoň pár slov k nejznámějším andělským bytostem

Michael (to jméno znamená "Kdo je jako Bůh?") se zjevil např. Jozuovi, aby mu zvěstoval Boží vůli, že má obsadit Jericho (Joz 5,13-16). Sám archanděl potřel 185 tisíc vojáků asyrského krále Sennachirima (Sancheríba) (4. Král / 2. Král 19,35). Přičinil se o poražení bezbožného Antiochova vojevůdce Heliodora. Ochránil před plameny tři mládence, vhozené do pece ohnivé v Babylonu, v níž měli být upáleni za odmítnutí klanět se modle (Dan 3,12-26). Přenesl proroka Avakuma z Judeje do Babylonu, aby donesl pokrm Danielovi v jámě lvové. Zakázal ďáblu ukázat tělo zesnulého Mojžíše židům, protože by je zbožštili (Judův 1,9). V Athonském pateriku čteme, že zachránil dítě loupežníky vhozené s kamenem na krku do moře poblíž Svaté Hory Athos. I na Rusi se archanděl Michael už v dávných časech proslavil. Podle Volokolamského pateriku ochránil Velký Novgorod, aby nebyl dobyt Hagarény. Když bezbožný hagarénský car Batyj plenil a vypaloval Rusko, přišel k Novgorodu, který však Bůh a přečistá Bohorodice ochránili zjevením archanděla Michaela, a ten caru nedovolil táhnout na město. Když později v Kyjevě uviděl na stěnách chrámu veliký obraz archanděla, řekl svým knížatům, ukazuje prstem na obraz: "Tento mi zabránil v tažení proti Novgorodu." Církevní kalendář a hymnografie vzpomíná i další památky Michaelových zázraků. Proto jsou mu hojně zasvěcovány chrámy, monastýry a jeho jméno se uděluje při křtech.

Z Písma svatého je také znám archanděl Gabriel (to jméno znamená "Síla Boží"), který je hlasatelem a služebníkem Boží všemohoucnosti (Dan 8,16; Luk 1,26), a Rafael (Boží léčba), který je lékařem lidských nemocí (Tob 3,16; Tob 12,15). Dále jsou to pak Uriel (Oheň či záře Boží), který osvěcuje; Selafiel, přimlouvá se u Boha a povzbuzuje k modlitbám; Jehudiel, oslavující Boha, posiluje lidi pracující pro oslavu Boží a přimlouvá se, aby se jim dostalo odměny za námahu; Barachiel, rozdílející Boží požehnání k dobrým skutkům, vyprošující lidem Boží milosti; Jeremiel, povznáší lidi k Bohu.

* * *

V době novozákonní se k andělskému dílu připojily i přímluvy mnoha Kristových svatých, k nimž se nejčastěji obracíme s prosbami o jejich přímluvy u Boha. Církev však i dnes připomíná tajemnou existenci duchovních bytostí, svatých andělů, protože se i oni intenzivně účastní církevního života, shromažďují se v našich chrámech k liturgii, pomáhají duchovenstvu i věřícím na cestě k Bohu, ochraňují církev. Církev je místo, kde stojíme s anděly bok po boku před Bohem ve společném díle.

Vycházíme-li v této úvaze z "ikony církve", kterou vytváří před každou liturgií kněz na diskosu při proskomidii, tak vidíme, že Církev je společenství andělů a lidí kolem Pána. V něm stojí přesv. Bohorodice, devatero řádů andělských, všichni svatí i křesťané živí i zesnulí kolem Beránka Božího, Ježíše Krista.

Každý dobře víme, že máme svého anděla ochránce, který nás opatruje a zaštiťuje před úklady běsů. Svou zbožností, modlitbou a ctnostmi tohoto anděla posilujeme a dáváme mu možnost a sílu ještě mocněji o nás pečovat. Vážnými hříchy jej však zarmucujeme a odháníme od sebe (jak víme z řady zjevení).
Stanou-li se kvůli našim hříchům velké katastrofy, třeba pády letadel apod., objevují se krátce poté podivuhodná svědectví lidí, kteří měli např. zakoupenu letenku na tento let, ale vlivem neplánovaných okolností se do letadla nedostali, a to jim posléze zachránilo život. Možná jsou to případy, kdy zasáhl anděl ochránce - za předpokladu, že to byla Boží vůle a bylo z nějakého důvodu, který zná jen Boží prozřetelnost, důležité, aby tento člověk ještě zůstal zde v pozemském životě.
Svého ochranného anděla mohou mít i celé rodiny, i celá města, nebo národy. Křesťanská tradice kladla vždy důraz na to, abychom o těchto ochráncích a pomocnících věděli, ctili je a spolupracovali s nimi. Vzýváme jejich sílu, klaníme se jim, ale pamatujeme, že i oni jsou Božím stvořením, jsou Jeho služebníky a plní Jeho vůli. A nezapomínáme, že se mohou rozhněvat a použít svou sílu proti těm, kdo se bouří proti Bohu, zneuctívají, co je svaté, rouhají se či bez okolků hřeší. Vždyť andělé planou duchovním ohněm horlivosti po Bohu, jehož ohnivě milují. Jsou vojáky v duchovní válce vedené proti všem, kdo se vzepřeli Bohem ustavené hierarchii a dali se do služeb vzpoury proti Stvořiteli. Mohou dokonce trestat nedbalé a hříšné či pyšné služebníky církevní. Protože se účastní svaté liturgie, můžeme mít za to, že i oni jsou příslušníky Kristovy Církve, která ostatně do sebe zahrnuje nejen lidi, ale zprostředkovaně všechno stvoření.

V našich životech i životě Církve patří pomoc či zjevní andělů k běžné každodenní zkušenosti. Andělé se projevují uspořádáváním různých záležitostí, aby sloužily k duchovnímu prospěchu; inspirují, vkládají do myslí lidí poznání, inspiraci a posilu, kněží by bez jejich pomoci nemohli sloužit. Jindy se zase nenápadně pohybují v církevními životě, konajíce nenápadně svou tajemnou misi. Už ap. Pavel píše, že při hostinách pořádaných pro poutníky mívají mnozí anděly za společníky u prostřeného stolu (Židům 13,2). Obraz starozákonní historie přípravy spásy i novozákonních dějin se bez andělů neobejde. Jsou zároveň tak mocní, že si to neumíme ani představit, a zároveň jsou služebníky. Apoštol píše: "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?" (Židům 1,4-14)

Andělé, fyzického těla nemajíce, nemohou vykonat svatou Eucharistii, ale jsou k ní přitahováni a považují ji za to největší, co se v tělesných i duchovních prostorech děje. Na místo, kde se božská liturgie děje, se andělé shromažďují v nesčetných zástupech. Chrám, který byl posvěcen a v němž se Eucharistie konala, není anděly už nikdy zapomenut a opuštěn. Dokonce i když z něj zůstaly již jen ruiny, andělé tam přebývají a svým vlastním způsobem tam pějí bohoslužby (jak už mnozí lidé v různých dobách a na různých místech byli svědky; dokonce i v Česku).

Zde na zemi o napodobení andělského způsobu života usilují mniši. Svou askezí a oddaností záležitostem duchovním a nebeským míří na místa, která se na nebesích v andělské hierarchii uvolnila pádem démonů. Dobří a horliví mniši jsou nám, světským křesťanům, příkladem, duchovním osvícením a přinášejí nám požehnání.

Lidé se stávají andělům podobnými v té míře, v jaké prohlédnou světský klam a odpoutají se od světského ducha. Překonají-li lpění na pomíjivých věcech a povznesou-li se nad svou dočasnost, může být život lidí vskutku andělský. Předpokladem však je, že tento život postoj není výrazem rezignace či otupělosti, ale je důsledkem ohně božské lásky, kterou ve spolupráci s pověcující blahodatí rozdmychá člověk ve svém srdci.

Na závěr připomeňme to hlavní, čím je potřeba začít, - že andělům se přibližujeme čistou myslí, očišťováním srdce a snahou o svatý život. Tím se s nimi stáváme duchovně spřízněnými. Vstupujeme do jejich myšlenkového světa. Proto nám Církev při liturgii stále připomíná Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Nedejme se zmítat vlnobitím vášní, nenechme hřích, aby nás odnesl kamsi, ať s naší duší necloumají vášnivé žádosti po klamných rozkoších a pomíjivých věcech tohoto světa. Pak můžeme anděly duchovně vnímat jako své společníky, mít v nich starší bratry a podivuhodné vůdce, zkušené rádce ve službě Stvořiteli.



P.S.
Podle jakési lidové (církví nedogmatizované) tradice anděl nosí od Boha duše nových lidí, kteří přicházejí na svět. Krásně zachytil tento názor Lermontov ve své básni Anděl (před pár lety jsem se pokusil o překlad, můžete si to přečíst na Ambonu zde). Ohledně věrohodnosti tohoto zbožného mínění bych však byl opatrný (připadá mi to spíše jako důsledek západního vlivu). Ale ta básnička je moc pěkná.



Knížku o andělech od Michala Dvořáčka si můžete přečíst zde

O zázračném reliéfu archanděla Michaela na ostrově Mitiliny.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz