Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1109: #
Administrátor
--- 30. 1. 2016
Neděle po Zjevení
Čiňte pokání. Království nebeské je blízko
První slova Ježíšova veřejného působení v sobě obsahují sumu jeho kázání. A přivádějí nás k základním křesťanským otázkám, které si nad těmito několika slovy nemůžeme nepoložit.
Jak blízko je Boží (nebeské) království? Jak je myšleno, že je blízko? Geograficky? (To by znamenalo, že se k nám přisunuje odněkud z vesmíru.) Časově? (To by zase znamenalo, že jeho počátek je věcí konkrétního dne D a hodiny H, jak věřily některé sekty.) Čím je blízko panování Boží a ukázání slávy jeho synů? Vždyť Boží království je všude kolem nás a neustále. Pokud bychom je měli nějak biblicky lokalizovat, tak bychom snad mohli citovat: Boží království je ve vás, uprostřed vás, ve vašem nitru (v českých překladech se mylně uvádí: je mezi vámi) (Luk 17,21). Tím se myslí: ve vašem srdci. Jenže ani tento výrok neobsahuje lokalizaci tohoto Království v pravém slova smyslu, ale spíše se myslí, že skrze své srdce bereme na Království účast, nebo že srdcem (je-li připraveno) do něho vstupujeme.
Tedy lidské srdce je duchovní bránou, kterou vstupujeme do Království. Tuto bránu ze své strany Bůh otevírá, a tím se nám stává Království dostupné. Proto je náhle blízko, ač nebylo nikdy vzdálené. Sice od nás nikdy nebylo daleko, vždy stálo na dosah ruky, ale přesto bylo dříve nedostupné tak, jako by se nacházelo kdesi v jiné galaxii. Nyní můžeme do duchovního prostoru společenství s Bohem vstoupit. A tím se nám stává svět nebeského Království dostupný čili blízký.
* * *
Co tedy učinit se svým nitrem, aby se stalo bránou, kterou můžeme volně projít k Bohu? Pravoslavná věrouka hovoří v této souvislosti o nutnosti pravé víry, která nás uvádí k účasti na pravdě. Pravoslavná duchovní praxe nás vede k očistění a nápravě srdce, aby se stalo průchodným pro světlo a mohlo jím být osvíceno. Pak je zde ještě něco třetího, bez čeho dvě předchozí položky nejsou účinné. A to je změna myšlení. Zvláštní proměna lidského nitra, která učiní z dogmat pravoslavné víry a pravidel pravoslavného života cosi mnohem a mnohem více, než je jen kupa formulek, pouček, výroků apod. Jenom tato proměna může způsobit, že je člověk schopen za Krista třeba zemřít, aniž by to byl projev duchaprázdného fanatismu. Tato proměna dá totiž člověku okusit skutečný život, nekonečný život, který pramení z Božského zdroje a nasytí člověka, takže si již nežádá ničeho jiného.
Této vnitřní změně jsme si zvykli říkat "pokání". Většinou si však pod tímto slovem představujeme spíše akt lítosti nad hříchy, touhu se od nich očistit, rozhodnutí se jich vyvarovat apod. Jenže to jsou už spíše projevy pokání, než pokání samotné. Pokání ve skutečnosti není jen chvíle lítosti, ale je to (měl by to být) celoživotní stav nitra křesťana. Je to způsob, jak hledíme na Boha, na sebe a na svět. Je to zvláštní způsob myšlení.
* * *
Zamyslíme-li se nad řeckým slovem pro pokání, které je použito v originálním znění evangelia, nečteme nic o lítosti, ale setkáme se slovem "metanoia". Z toho vyrozumíváme, že jedná o změnu myšlení, obrácení mysli, její správné nasměrování. Je to opuštění cesty marnosti, která je spojena se zlem a hříchem, a výběr cesty k Bohu. Nesprávná cesta (tj. volba hříchu) je v podstatě chápána jako omyl, špatný směr, bloudění. To koresponduje s aramejským slovem pro pokání (tešuva), v němž zní "návrat" - čili podstatou pojmu pokání je změna cesty - od bloudění mysli k jejímu návratu, zacílení do jejího zdroje, jímž je Bůh. Obrácení rozptýlené či těkající mysli směrem ke koncentraci, spočinutí v tichém zření. To nás vede k úvahám o hesychii, ale my dnes zůstaneme u pohledu na naše téma z obecnější perspektivy.
Zdá se, že pro křesťana a jeho život ve víře je právě tento vnitřní stav klíčový. Týká se totiž vnitřního rozpoložení člověka. Bez správného vnitřního rozpoložení je víra jen souborem pouček a spisů svatých Otců, které je možno akademicky zpracovávat, ale není to živé uchopení a osvojení jejich víry. Akademikům až příliš často uniká to hlavní - pochopení, že k porozumění a osvojení díla toho či onoho svatého Otce je především nutno osvojit si způsob jeho života a způsob jeho myšlení. Nesdílí-li dnešní člověk stejné uvažování, které je formováno duchovním smýšlením, nemůže vůbec hlouběji porozumět, o čem svatý Otec píše, co se pokouší předat.
Pár slov k současným pokusům uvádět mezi české čtenáře svatootcovskou literaturu. Svatí asketičtí Otcové se ve svých dílech většinou pokoušejí předávat správného ducha, jehož svou vírou a způsobem duchovní praxe získali. Tohoto ducha je potřeba z jejich myšlenek čerpat a jedině v tomto duchu můžeme našim svatým Otcům porozumět, vnitřně s nimi souznít a nechat se jimi dovést k poznání. Tento duch vane mezi řádky děl svatých Otců - ať už jsou to spisy apologetické, věroučné, mravoučné či asketické apod. Jenže my se často"chytáme" jen toho, co je v těchto literárních památkách vnější - racionalistické argumentace, výkladu pravidel a izolovaných výtržků z duchovních poučení. Duch nám uniká, protože k tomu, abychom se na něj napojili, je potřeba změna života.
Toto naladění se děje změnou myšlení, úpravou života dle Božích přikázání, bojem proti zlu uvnitř svého nitra, rosením srdce duchovní inspirací a blahodatnou posilou, aby změklo a stalo se plodonosným. Nyní se ještě trochu zabývejme tou změnou myšlení. V podstatě jsou jen dvě cesty, jimiž se může lidská mysl ubírat - buď k osvícení nebo k zatemnění. Rozlišujme: duchovní způsob myšlení, k němuž tak často nabádal sv. starec Paisij, od opaku, jímž je světské myšlení, které dle Bible nepřátelské vůči Bohu. Podle toho či onoho stavu mysli jsme buď naplňováni Duchem Svatým, nebo světským duchem marnosti, daremnosti a všeho zla.
Překlady posvátné pravoslavné tradice se v jistém smyslu podobají dílu ikonopisce. I on musí respektovat kánon a být schopen předávat ducha, kterého ikonografická tradice udržuje a zprostředkovává. Má-li ikonopisec nepravoslavný duchovní život, nemůže zhotovit dobrou ikonu, protože kvalita ikony se měří tím, jak v sobě zrcadlí pravoslavnou duchovnost (tj. víru, duchovní zření, mravnost, modlitbu atd.) Stejně tak nemůže přetlumočit odkaz svatých Otců ten, kdo není nositelem věrné pravoslavné duchovnosti. Bez duchovního života je vše mrtvé. A duchovní život vyžaduje správné naladění lidského nitra. Tím se vracíme k našemu dnešnímu hlavnímu tématu.
* * *
Většinou se v nás míchá dobro a zlo, chvilku panuje dobré duchovní rozpoložení, a pak nás náhle naplní zlý duch. Obvykle však u každého jedince něco z toho převládá. Snadno si můžeme o sobě zjistit, jak na tom jsme. Stačí být k sobě upřímný a zhodnotit stav svého nitra. Nepovažovat obsah své mysli a svého srdce za nahodilý nebo nedůležitý, ale donutit se trošku k nějaké sebereflexi. Jediné, co se nám může přihodit nepříjemného, je, že o sobě ztratíme část svých iluzí.
Sami si můžeme v tomto testu pokračovat dle své ctěné libosti. Je to test jako ve škole. Konec konců jsme v tomto životě jako ve škole. Jak dí starec Paisij: Jsme zde proto, abychom si složili své zkoušky, a šli zase dál pokračovat na vyšší škole. Maturitou, kterou bychom měli zvládnout, je odpuštění svým viníkům, nalézt zalíbení v ponížení a s radostí přijímat urážky, čímž začínáme na sebe přijímat obraz Kristův.
Základním ukazatelem, který zjevuje stav lidského nitra, je vztah k liturgii. Člověku, který je světského ducha, se těžko chodí do chrámu. Věřícímu, naplněnému nesvětským duchem, se zase nechce z chrámu pryč, zpět do světa. Jak říká známá svatootcovské anekdota: Když ráno v monastýru zazní zvon svolávající na bohoslužbu, rozdělí to mnichy do dvou skupin - jedni vstávají z lože se slovy "Sláva, sláva", druzí si přetahují deku přes hlavu mumlajíce: "Běda, běda".
* * *
Změna mysli je tedy předpokladem k tomu, abychom v sobě měli správného nesvětského ducha. To je křesťanské vnitřní rozpoložení. Prvotní křesťané neměli všechny ty schválené dogmatické formulace a nezřídka neměli v držení ani Bibli. Znali sotva pár výňatků z evangelia. Avšak měli křesťanského ducha a to jim dávalo sílu k mučednictví. Nikoliv vědomosti a poučky, ale křesťanský duch, jímž bylo naplněno tenkrát srdce lidí, způsoboval, že se kolem nich děly divy, nad nimiž dnes žasneme a nechce se nám ani věřit, že se to opravdu stalo. Ct. Theodosij Veliký v době všeobecného hladu naplnil zázračně monastýrský sklad chleby, aby mohli mniši nasytit všechny hladové obyvatele té krajiny, kteří se tam shromáždili s poslední nadějí, že všichni nepomřou.
Jeden mnich na začátku 20. století na Athosu byl mezi bratry známý tím, že stále přemýšlel nad otázkou spásy. Nic jiného nezaměstnávalo jeho mysl, jen starost o spásu. Kdykoliv jej někdo potkal kdesi na stezkách Svaté Hory, vždy se místo pozdravu otázal: "Co myslíš, otče, budeme spaseni?"
Tímto tématem se dotýkáme i problematiky duchovního vedení a zpovědnictví. Jak často je chápána duchovní výuka jen jako předávání vědomostí! Jak často zapomínáme na to, že duchovní vedení by mělo být především předáváním ducha, odevzdáním duchovního zápalu a duchovní formací. To znamená, že jeho výsledkem by mělo být ustanovení správného duchovního rozpoložení v nitru křesťana. Duchovní učitel - ať už je farní kněz nebo monastýrský duchovní otec - se snaží zformovat ve svých svěřencích duchovní myšlení, změněnou mysl, která je obrácena nikoliv ke světu, ale především k Bohu.
* * *
Vědomí, že důležitý a primární je pro křesťanský život vnitřní stav lidského mysli a potažmo srdce, bylo vždy charakteristickou črtou východního křesťanství a pravoslaví tento důraz věrně střežilo. Vstupujeme však do doby, ve které i do našeho církevního prostoru začíná proudit světský duch, jako když se trhlinou do lodi valí voda. Nejprve se zatopí podpalubí. Nahoře na palubě nic zvláštního nevidíme, takže se navenek zdá, jako když se nic neděle. Jenže pak jde najednou krásný koráb nečekaně rychle a nezastavitelně pod hladinu. Vytrvale bije na poplach např. i ruský teolog A. Osipov, který to v Ruské církvi vidí všude kolem sebe. Jakožto teologu, jehož specializací je mj. srovnávací bohosloví (a zná tedy výborně kořeny odchylného vývoje v západních církvích a kam to dospělo a proč), je mu jasné, co to znamená. A tak bije na lodní zvon a volá, aby se ucpaly ty díry v boku lodi.
Možná mu církev naslouchá (konec konců není jediným, kdo prorocky varuje před blížící se katastrofou), třeba je to hlas volajícího na poušti. To však neznamená, že by se o tom nemělo hovořit. Možná, že Bůh - třeba i za pomoci těžkých ran - zastaví překotný církevní vývoj tímto směrem.
Nazapomínejme, že církev se napravuje skrze osobní nápravu každé lidské duše. Takže volat, kázat, hlásat, varovat, kárat, usvědčovat, napomínat, nabádat, vybízet, povzbuzovat či dokonce vysvětlovat, vykládat - to vše má vždycky smysl, dokud je alespoň jeden posluchač.
* * *
Věnujme pozornost svému nitru, které samo vydává o sobě svědectví, jakého je ducha. A podle ducha poznáme, zda máme smýšlení duchovní nebo světské. Pro světské myšlení je nebeské Království stále zavřené a vzdálenější než konec vesmíru. Jedině duchovní mysli, která vzniká proměnou smýšlení (pokáním), jsou adresována slova: "Království nebeské je blízko."
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.