1170


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1121:

Administrátor --- 6. 7. 2016
Přijde naše církev o místo spojené s mučednictvím vladyky Gorazda a jeho druhů?

Spory o Památník obětí Heydrichiády

Sdělovacími prostředky kolují divné zprávy o budoucnosti památníku, jehož srdcem je krypta, ve které se ukrývali parašutisté poté, co provedli atentát na R. Heydricha. Hlavním tématem úvah a "informací" je řešení otázky, zda má být památník odebrán z rukou naší církve. Hluboce mě zarmoutilo, že církev, která sehrála jednu z hlavních rolí v tragickém ale slavném příběhu statečných vojáků, má být nyní zbavena účasti na místě, které bylo dějištěm jedné z hlavních událostí jejích novodobých dějin. Krypta byla v oné době, stejně jako dnes, součástí chrámu (byť má dnes už oddělený vchod kvůli návštěvníkům).

V tisku jsou teď uveřejňovány články, psané lidmi zřejmě ne dost poučenými či možná nepřátelsky naladěnými, tvrdící, že církev s kryptou a událostmi, jež se v ní staly, vlastně nemá nic společného, a pokud snad ano, tak prý jen jaksi okrajově či nepřímo. Smutné.

Jak bychom mohli s něčím takovým souhlasit? Památník odboje v kryptě pod pravoslavnou katedrálou v Praze v Resslově ulici je přece neodlučně spojen nejen se statečnou vojenskou akcí, ale i s pravoslavnou církví, která jediná byla připravena poskytnout vojákům úkryt, který po likvidaci "kata českého národa" a třetí osoby nacistické hierarchie, R. Heydricha, nutně potřebovali. Nikde jinde azyl nenašli, nikdo jiný jim útočiště poskytnout nechtěl či nemohl. Církev se tím stala neodmyslitelnou součástí hrdinství a odbojového aktu proti hitlerovskému Německu.


Tak vypadala krypta poté, co ji opustili dobyvatelé. Na hromadě jsou kosti mnichů vyházené hitlerovci z rakví.

 
Z hlediska vlastnického a právního je sice chrám (a tedy i krypta) majetek magistrátu, ale morálně vzato, se o tento prostor dělí pravoslavná církev s českým národem. Tak tomu bylo po celou dobu od konce druhé světové války až do současnosti. Památník v kryptě naše církev založila po ukončení války a po obnově své existence, a po celou dobu bez pomoci od státu o jeho provoz pečovala. Kryptu uvedla do důstojného stavu, zařídila pietní pochování ostatků dávných katolických mnichů, kteří zde byli kdysi pohřbeni a dobyvatelé krypty jejich kosti zneuctili (viz obrázek). Napravila důsledky řádění fašistických okupantů. Do krypty zprovoznila v podlaze chrámu před ikonostasem pohodlný vstup, který se otvíral v době mimo bohoslužby. Památník u nás lidé navštěvovali i v dobách komunismu, kdy měl daleko skromnější podobu - resp. zachovával se jakožto původní krypta, v níž byly instalované prosté ale pěkné informační panely. Pravoslavní půl století památník nezištně provozovali a umožňovali do něho přístup, ačkoliv to v chrámu způsobovalo jisté provozní problémy - při otevřeném vstupu v podlaze např. nebylo možno vykonávat bohoslužby v hlavní lodi. Teprve relativně nedávno (uprostřed 90. let) zde díky investicím magistrátu a za pomoci Vojenského historického ústavu byl památník zveleben, zřízena byla velkolepá instalace a začala být provozována odborná průvodcovská služba.

Jak k tomu došlo? Na základě iniciativy církve(!) se po převratu v r. 1989 rozvinula idea zřídit zde památné místo národního významu, památník odboje a obětí heydrichiády. V r. 1992 na pozvání církve navštívil chrám a kryptu prezident Václav Havel a oficiálně podpořil proces hodnocení heydrichiády a západního odboje jako nejvýznamnějšího odbojářského aktu v době II. světové války. V roce 1993 byl katedrálnímu chrámu poskytnut dar - anglická expozice od Imperial War Museum z Londýna (umístěna v památníku po roce 1995). V letech 1993-1994 pod vedením Pravoslavné církve byl vypracován projekt na vybudování Národního památníku obětí heydrichiády - místo smíření, při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší pravoslavní oslovovali všechny státní instituce a prosili o pomoc u nás i v zahraničí, včetně představitelů světových pravoslavných církví a německé vlády. V letech 1994-1995 byl projekt přijat hlavním městem Prahou a vybudována vstupní hala (vykopání nádvoří) a krypta zpřístupněna veřejnosti novým vchodem zvenku. Součástí bylo předání přilehlých místností ČVUT pro provoz památníku. Památník se stal oficiální institucí při České pravoslavné církevní obci v Praze 2. (Účelové tvrzení, jako by památník vznikl až díky příspěvku magistrátu a jedině tímto příspěvkem, je tedy poněkud zkreslující.)

Nyní nové vedení církve provedlo personální změnu na postu při památníku, takže konečně mohou započít kýžené změny v jeho provozování. Měla se tím otevřít nová éra budování a zvelebování památného místa. Personální změna se vlekla několik měsíců, a tím asi vznikl prostor pro boj za osobní zájmy na úkor církve. Možná, že zde je to zákulisí, z něhož vychází současná podivná snaha převést správu památníku pod Vojenský historický ústav, který byl do památníku původně přizván jako pomoc ke zkvalitnění expozice a odborných služeb návštěvníkům, ale nyní to vypadá tak, že chce památník přebrat. Nejsme opět svědky šíření dezinformací z tohoto zákulisí? Jistě se všichni shodneme, že "posvátné místo" nemá být výdělečným podnikem. A krajně nešťastné je, když se pro někoho stane jeho osobním "zlatým dolem". Domnívám se, že právě tomu chtělo nové vedení církve učinit přítrž. Na důkaz, že to vše by už mělo být uzavřenou kapitolou, je vstup do památníku od počátku tohoto měsíce opět zdarma - tak, jak tomu bylo kdysi. (Viz oficiální oznámení pražského arcibiskupa.)

Bylo by však nemorální, kdyby na základě investic v poslední době do památníku magistrátem vložených, bylo dnes církvi upíráno morální právo na památník či dokonce byla z památníku vyhnána. Vždyť je to symbolické a památné místo nejen z hlediska dějin válečného odboje, a posvátné místo českého národa, ale zároveň místo spojené s bolestnými a mučednickými dějinami České pravoslavné církve. Tato vlastenecká církev (právě za poskytnutí útočiště v kryptě svého chrámu) byla německými okupanty úředně rozpuštěna, tj. zlikvidována, zakázána a těžce perzekuována, když byl úkryt parašutistů v chrámu prozrazen. Všechny její chrámy byly uzavřeny a zapečetěny, majetek farností i celé církve uloupen, svatý biskup mučedník Gorazd - s dvěma kněžími chrámu a předsedou katedrálního sboru starších - byl po mučení zastřelen, dalších skoro dvě stě pravoslavných posláno do plynu a veškeré duchovenstvo naší církve v Čechách i na Moravě zatčeno a deportováno na nucené práce do Německa (zde je zajímavý novinový článek o prot. Leixnerovi, jednom takto postiženém knězi z Moravy; opatovský webový archiv). Jakákoliv služba konaná pro Českou pravoslavnou církev se trestala smrtí. Památkou na oběť, kterou přinesla za svou vlast zdejší pravoslavná církev, je dodnes krypta katedrálního chrámu. Právě z titulu této sebeoběti za národ držela církev po více než půlstoletí morální právo nad památníkem, o které se ráda dělí s účastníky odboje a udržovateli jeho památky i s veškerým lidem naší vlasti. Bez ohledu na náboženství měl vždy kdokoliv nárok vstoupit do těchto prostor, uctít památku hrdinů - a to v dobách, které nebyly ke vzpomínání západního odboje zrovna nakloněny.

Po celou dobu "diktatury proletariátu" byl nejen provozován památník v kryptě, ale udržována památka zahynulých hrdinů a mučedníků konáním panychid a vzpomínkovými akcemi a to výhradně v režii církve. Právě pěstováním této památky bylo jedním z impulzů ke svatořečení biskupa mučedníka Gorazda. Skrze jeho kanonizaci byl vzdán hold i jeho mučednickým druhům a všem obětím heydrichiády. Kde se berou dnes ty pokusy toto všechno zpochybňovat a z živého památečného místa, které má silnou vazbu na církev a tím i duchovní rozměr, učinit jen mrtvé muzeum s expozicí a odborně jistě výtečnými průvodci?

Po krátkou dobou jsme s manželkou v druhé polovině 80. let v kryptě našeho pravoslavného chrámu také prováděli návštěvníky, takže si dobře pamatuji, jaký zájem byl o toto místo a jak různorodí návštěvníci sem přicházeli. Vstupné bylo dobrovolné - kdy chtěl, položil do misky u vchodu desetikorunu, kdo nechtěl, nemusel, nikdo z nás si o žádné peníze nikomu neřekl. Zájemcům jsme vyprávěli o událostech s kryptou svázaných a všem odpovídali na případné dotazy. Z rozmluv, které jsme vedli s návštěvníky, si pamatuji, že toto posvátné místo posledního útočiště parašutistů je veřejností spojováno nejen s vojáky a odbojem, ale přirozeně a neodlučně i s pravoslavnou církví, která se skrze kněze i laiky svou podporou na celé vojenské akci podílela. A nešlo jen o poskytnutí útočiště. Pravoslavné duchovenstvo i vybraní spolehliví věřící zajišťovali skrývajícím se vojákům potraviny, oblečení a vše potřebné. Vzhledem k nejvyššímu stupni konspirace to byla náročná a nebezpečná služba - jen pro odvážné.

Vojenský historický ústav, který je navrhován jako nový správce, sice může poskytnout odborně školené průvodce a zajišťovat vysokou historiografickou úroveň provozu, ale jaký má morální nárok na památník? Jak slyšíme a čteme v novinových článcích, zdůrazňuje se opakovaně, že místo smrti našich hrdinů musí být důstojně spravované, avšak jaká je to důstojnost bez dodržování morálních závazků vůči České pravoslavné církvi? Popřením morálky se pieta a důstojnost scvrkne jen na odbornou zdatnost průvodců garantovanou Vojenským historickým ústavem. (Ostatně dějepisnou odbornost průvodců na požadované úrovni by byla případně schopna zajistit i církev, která má své badatele zpracovávající dlouhodobě téma heydrichiády.) Jakou důstojnost budou mít pietní akty na místě oběti statečných hrdinů, když bude jeden z nich, kterým je v tomto příběhu naše církev, oddělen od ostatních hrdinů a vyhnán ven, a jeho statečnost, mravní velikost a oběť začne být ignorována a posléze vymazávána z dějin?

Církev si jistě váží zájmu současných státních orgánů o památečnou kryptu našeho katedrálního chrámu a těšíme se z jejich přízně i z péče, která byla po tolika letech státního ignorování (ze strany komunistického režimu) těmto památným místům poskytnuta. Spatřujeme v tom též určitou satisfakci - vyrovnání morálního dluhu, který naše republika k takovému vzácnému místu měla. Nepochybuji, že církevní správa bude chtít s magistrátem dále spolupracovat a najít pro budoucí chod památníku takové řešení, které bude vyhovovat všem. Domnívám se, že spolupráce církve i Vojenského historického ústavu je unikátní hodnotou, která je pro chod správy památníku cenná a stojí za to tento stav zachovat. Nové vedení církve se jistě vyvaruje všeho, co by mohl někdo interpretovat, jakoby mu šlo jen o zvýšení dotace. Věřím, že majitel chrámu (magistrát) má porozumění nejen pro vlastnické poměry, ale především pro morální situaci kolem tak úctyhodného posvátného místa. Památník by byl tímto způsobem zachován jako vzácný prostor, který patří všem - národu, církvi i zástupcům a dědicům západního odboje.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj na návštěvě krypty














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz