1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1126: #

Administrátor --- 25. 8. 2016
Svátek blahodati a duchovního života

Proměnění Páně

Tento letní svátek připomíná událost podanou v Novém Zákoně. Pán Ježíš na hoře Tábor otevřel duchovní oči tří svých učedníků, takže viděli světlo vycházející z tváře i šatu Spasitelových. Zjevilo se jim tímto způsobem Kristovo Božství. Jeho lidství viděli i svým přirozeným zřením - každodenně hleděli na jeho tělo, výraz tváře, gesta, naslouchali jeho slovům. Viděli člověka. Tušili a třeba i věřili, že je to zároveň Boží Syn. Leč viděli zatím jen jeho lidství. Všechny projevy jeho lidství, které přijal od Panny Marie, jsou projevy téhož lidství, které máme i my. Lidská přirozenost je společná nám všem. Spojuje všechny lidi a skrze Ježíše Krista, resp. skrze jeho boholidskou Osobu, nás spojuje i s Božstvím. Jak si tím můžeme být jisti? Hlavním argumentem pro naši víru je samozřejmě Kristovo Vzkříšení. Jakousi předzvěstí ukřižování a potažmo Vzkříšení (jak napovídá i sváteční kondak, viz zde v PDF) bylo však už Proměnění. Na hoře Tábor totiž tři pozemští lidé vlastním zřením viděli, že Pán Ježíš není jen člověk, není jen nejlepším z lidí, není jen Božím mužem či prorokem, ale je i Božím Synem. Tam se stal Ježíš Kristus pro apoštoly přímým zřením viditelný jako bohočlověk, čili osoba, v níž je spojena plnost našeho lidství s Božstvím. Syn Boží a syn člověka.

Tím, že si Boží Syn, druhá Osoba přesvaté Trojice, neošklivil sjednotit se v jedné Kristově osobě s naším nemocným a pokaženým lidstvím, je nám ukázáno, jak nesmírně Bůh člověka miluje. Sklání se k pozemšťanovi, k hlíně, k prachu, jako onen milosrdný Samaritán, jenž se neodvrátil s hnusem od raněného, zbitého a špinavého člověka, ležícího vedle cesty. A nejenže projevuje zájem a milosrdenství, ale vydává se za ním do prachu, do škarpy, kde onen polomrtvý leží. Jako Samaritán jej vzal do náručí, aby ho vynesl z prachu na čisté místo, kde mu omyl, ošetřil a obvázal jeho rány. Nevadilo mu, že při tom bude muset obejmout krvácejícího a nepříjemně vyhlížejícího ubožáka, vzít jej na své ruce, a že mu při tom jeho krev a nečistota poskvrní čistý oděv, ale z lásky a milosrdenství to pro něj učinil. Tak nám zjevení Kristova Božství na Táboru ukazuje tu nepředstavitelnou lásku Boha k člověku, lásku, která přistoupí na cokoliv, nic - co je potřeba ve jménu této lásky učinit - jí nepřipadá odporné, neodvrací se s hnusem, ale vezme nás - hříšníky páchnoucí neřestmi, znečištěné zlovolnými skutky a krvácející nepravostmi - do náruče. Bůh nás objímá tím, že se naše rány vezme na sebe, sjednotí se s námi v jedné boholidské Osobě Kristově a stane se podobný nám v našem ponížení a v našich krvácejících ranách i v naší smrti.

Kdybychom dokázali alespoň matně nahlížet nesmírnou velikost této Boží lásky, nebyli bychom schopni páchat si vzájemně nic špatného. Pro takovou lásku totiž stojí za to si navzájem znovu a znovu a donekonečna jen odpouštět. Každá lidská zloba se rozpustí v takové lásce. A pokud v sobě chováme stále nějaké zlo, pak to nemůže znamenat nic jiného než, že nám zatím velikost Boží lásky ještě nebyla zjevena, světlo hory Tábor pro nás ještě nesvítí a my chodíme ve tmě. A k čemu je víra, která člověku nepřináší alespoň trochu toho světla?

V Kristu vidíme, že se i přes naše hříchy Bohu nehnusíme, neodvrací se od nás s odporem, ale přijímá nás a stále pro nás chce, abychom přijali účast na jeho lásce. A tím se nám dává jasnou řečí na srozuměnou, jaká je Boží vůle s námi. Co pro nás Bůh chce učinit, kam nás vede, co nám vytkl jako cíl, kvůli němuž jsme přivedeni na stezky našich vezdejších kratičkých životů? Tím nejvyšším, ale nyní už opět dosažitelným, cílem naší lidské existence je účast na Bohu. Kristovo boholidství nám zjevuje, že náruč Otcova je pro nás, marnotratné a nevěrné syny, otevřena. Bůh si přeje, abychom i my - ač jsme na rozdíl od Něho bytosti stvořené - přijali účastenství na jeho Božství (tj. účast na Boží přirozenosti, společenství s Bohem, byli Bohem přijati; viz 2. Petr 1,4). Aby naše lidská přirozenost byla léčena, uzdravena, očištěna a zbožštěna, a tak aby požívala věčné blažené účasti na nestvořeném Božství. Děje se to působením nestvořené Boží energie, blahodati (daru či milosti) Ducha Svatého.

* * *

Jak jsme viděli, Bůh si nás nezošklivil kvůli našim hříchům, ale přeje si, abychom projevili víru a dobrou vůli, obrátili se a tím se stali způsobilými přijímat blahodať, dar Svatého Ducha. Bůh je láska a jenom láska, a právě z této lásky si přeje udělit nám největší dar, jaký může být darován. Chce nám dát svého Ducha, jak vece sv. Siluan Athonský. Záleží jen na nás, kolika hříchů a vášní se zbavíme, jak velké místo tím ve svém srdci uvolníme, aby je mohla zaplnit blahodať - když uvolníme málo místa, dostaneme jen málo blahodati; když však vytvoříme více prostoru očištěním od vášní, obdržíme více blahodati, jak nás učí Athonité. (Viz např. video, na které je odkaz v závěru článku.)

Tuto blahodať mnozí svatí - v minulosti i přítomnosti - viděli očištěným duchovním zřením jako světlo. Sv. Řehoř Palama, který ve své teologii vysvětlil tuto mystickou zkušenost Církve, hlásá, že světlo zářící na hoře Tábor bylo viděním blahodati Svatého Ducha. Tato blahodať působí v Církvi a koná zde Kristovo dílo spásy člověka, které se dle Evangelia děje skrze víru a svaté Tajiny („kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude“ Mar 16,16). Osvěcuje lidská srdce i mysli. Spolu s naším úsilím spolupůsobí při očišťování od hříchu a duševních poskvrn.

Tento dar duchovního zření dokázali někteří svatí sdílet i s dalšími lidmi. Je to známo o sv. Paisiovi Svatohorci. A samozřejmě je znám i případ sv. Serafíma Sarovského - viz zápis jeho rozhovoru s Motovilovem.
O významu pojmu »blahodať« viz stručně v našem malém slovníku teologických pojmů.

* * *

Blahodať - působení Svatého Ducha - koná i svaté Tajiny. Proměňuje chléb a víno na přesvaté Tělo a Krev Kristovy. Pravoslavní nevěří v západní učení o transsubstanciaci chleba a vína, ale přesto pevně věříme, že přijímáme Tělo a Krev Kristovu. Jak je to možné, když chléb zůstává chlebem a víno vínem, a přesto se mění na Tělo a Krev? Vysvětlení je prosté - působením blahodati při liturgii získávají předložené dary účast na Božství. Nepřestávají být tím, čím byly, ale stávají se i tím, čím před tím nebyly. Podobným jazykem, ale z druhé strany, mluvíme o Božím vtělení: Boží Syn nepřestal být Bohem, kterým byl, ale stal se při svém vtělení i tím, čím doposavad nebyl, - člověkem. Jak učí prof. MDA Alexij Osipov: Ve svatých Tajinách dochází k něčemu, co je v jistém slova smyslu koresponduje s fenoménem Kristova vtělení a spojení Božství a lidství v jediné Osobě Kristově (jak učí chalkedonské dogma).
Nechápejme však tuto podobnost nesprávně - příliš těsně, nebo fantazijně nebo jako by se Kristus při liturgii opakovaně znova a znova rodil; svaté Tajiny nejsou opakováním, ale účastí na jediném Kristově narození, na jeho jediném Kříži a jediném Vzkříšení.
Skrze skutečný chléb skutečné víno přijímáme při liturgii skutečné Tělo a skutečnou Krev Páně, protože materie svatých Tajin získala blahodatí účast na Kristově Božství, byla skrze blahodať přijata Bohem, resp. energií Ducha Svatého spojena s Kristem. Žádné přepodstatnění (transsubstanciace, tj. výměna či změna podstaty), ale blahodať!
Sv. Řehoř Nysský přímo píše: "Chléb je posvěcen tím, že se v něm usídlí Slovo (Boží)." Theodoret: "Když (Kristus) nazval chléb Tělem a sebou samým pak nazval víno, ustanovil viditelné symboly pojmenované Tělem a Krví; neproměniv jejich podstatu (r: prirodu), leč připojil k podstatě blahodať." (Neproměniv podstatu - tj. nezměniv ji; Osipov.) Více v článku "Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů. Pravoslavný pohled na eucharistii."
Jako analogii můžeme toto myšlení použít i na Církev, resp. na eucharistické shromáždění věřících. O Církvi píše ap. Pavel, že je to mystické Tělo Kristovo. Jak se to může stát? Působením blahodati. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Páně, tam je Kristus skrze Svatého Ducha uprostřed nich. Právě blahodať sestupujícího Svatého Ducha z nás, jednotlivých věřících, činí jediné Tělo Kristovo. Protože skrze blahodať eucharistie toto shromáždění získává účast na Božství.
Sv. Jan Damašský: "Tak i chléb společenství není prostým chlebem, ale sjednoceným s Božstvím. My se očišťujeme a sjednocujeme s Tělem Páně a Jeho Duchem, a stáváme se Tělem Kristovým. Přijímání se nazývá Tajemstvím, protože skrze ně se stáváme účastnými Božství Ježíše Krista. Společenstvím se nazývá, a opravdu tím je, kvůli tomu, že přijímáním vstupujeme do společenství s Kristem. A přijímáme účast jak na jeho těle, tak na Jeho Božství. Neboť tím, že přijímáme z jednoho chleba, stáváme se všichni jedním Tělem Kristovým, jsme jednou Krví a druh je součástí druha a všichni jsme údy, které tvoří s Kristem jedno Tělo."
Přivést lidi k účasti na Božství je smyslem existence Církve. Kvůli tomu v Církvi jsme, aby nás spojila s Bohem. Církev jakožto Tělo Kristovo má tuto nadpřirozenou schopnost - udělovat těm, kdo se stávají její součástí, blahodať a dávat jim podíl na Kristově Božství. Tak se v Církvi naplňuje smysl a cíl každého jedinečného lidského života a zároveň existence lidstva.

Apoštolové, viděvše Ježíše v nebeské slávě, už nechtěli nic jiného, než zůstat tam, na té hoře s ním. Kdo jednou okusí blahodať pracovat ve svém srdci, už nechce nic jiného. Nic pozemského jej už nemůže uspokojit.

* * *

Nebeská událost, která se stala na hoře Tábor, je pro nás (při jinotajném výkladu Písma) obrazem duchovního života. Když žijeme jako dobří pravoslavní křesťané, osvojujeme si lekce pokory, pokání a duchovního zření, stoupáme vzhůru - církev nás vede na horu - jako když Pán Ježíš vedl své tři učedníky na horu Tábor. Být na vrcholku hory - to zde znamená povznést se nad svět, nad chaos a zmatení, nad zaujetí pomíjivostí. Je to srdce osvobozené ze zajetí světskosti a marnosti. K takovému výstupu je potřeba vyvinout trochu námahy a sebezapření.
Skutečnost, že se nějaká ta námaha v duchovním životě od nás žádá, je naznačena tím, že Kristus se proměnil právě na vrcholku hory. Učedníci museli nejprve vystoupat, po strmé cestě se dostat nahoru. Kdo někdy byl ve Svaté Zemi a na hoře Tábor, ví že to není maličkost. Je to pořádná dřina. Naši bibličtí vykladatelé odpovídají na otázku: "Proč s sebou nevzal Pán také Jidáše?", prostě: "Protože tento zrzavý zrádce byl příliš líný a pohodlný, než aby byl ochoten takovou namáhavou cestu podniknout. Když Kristus zval apoštoly, aby s ním vyrazili na výstup hory, přijali pozvání jen ti tři nejhorlivější. Jidášovi se nechtělo tak brzy vstávat." Lenivý "pokladník" by zřejmě na žádnou horu nešplhal, ani kdyby se mělo vyrazit odpoledne. Pán Ježíš se v později v Getsemanské zahradě rozpomněl, kteří z učedníků jsou kvůli němu připraveni obětovat spánek.
* * *

Svátek Proměnění se někdy chápe jako volání k duchovnímu životu.

Jak vlastně poznám, jestli vedu opravdový duchovní život? Existuje pro posouzení takové důležité otázky nějaká pomyslná "břitva", která od sebe oddělí klam a pravdu? Základní kritéria duchovního života jsou obsažena v Otčenáši. Jednotlivá vyznání, vzývání a prosby Otčenáše jsou hned po vyznání víry těmi pilíři, na němž spočívá neviditelná stavba, kterou nazýváme "duchovním životem". Pokud ovšem Otčenáš jen mechanicky nedrmolíme, ale všechny jeho části jsou opravdu voláním vycházejícím i hlubin duše a zároveň poctivým vyznáváním pravdy o sobě.

Každý si tak může sám sebe prověřit, žije-li duchovním způsobem života. Stačí si položit otázky vycházející z tezí modlitby Páně: považuji Boha za svého milovaného Otce?, světím jeho jméno svou láskou, uctíváním a plněním jeho přikázání?, toužím ve svém nitru, aby přišlo Boží království - nová realita, nový svět?, nejsem spíše v nitru připoután ke starému světu, k věcem, které jsou z něho?, neoblíbil jsem si hřích? Opravdu jsem pojal v nenávist své hříšné vášně? Neprosazuji své představy a vůli, nejsem zkroušen, zdeptán a v depresi, když se nenaplňují moje představy o tom, jak mají věci být a co se má dít a jak se mají chovat lidé kolem mě? Necloumá mnou hněv, nevole či zlost, když něco nejde tak, jak si představuji? (Zvláště záludný klam je skryt v usilování o uspořádání církevních věcí; jak jen snadno dokážeme svou vůli považovat a dokonce prohlašovat za jediné dobro, neřku-li Boží vůli.) Dokážu přijímat, co mi život přináší a do jakých situací mě staví, jako projev Boží prozřetelnosti? Přijímám vše, čeho se mi zde dostává k vezdejšímu životu, jako dar z rukou Božích? Nezapomínám mu děkovat? Cítím ve svém nitru spontánní vděčnost Bohu za jeho péči? Nebo o Bohu moc nepřemýšlím, neprosím jej, a to, co zde získám, považuji spíše za výsledek svého přičinění či svých schopností nebo šťastného osudu? Není moje modlitba jen přetvářkou či hrou, kterou inscenuji před druhými nebo dokonce i před sebou samým? Odpustil jsem všem? Nenosím v sobě ublíženost, ukřivděnost, hořkost či dokonce nenávist a zlobu vůči nějakému člověku? Mám s druhými trpělivost? Mám dobrou vůli žít v pokoji se všemi a sloužit bližním?

To byl jen zběžný náčrt jakéhosi pomyslného zrcadla, v němž (jsem-li alespoň trochu poctivý a kritický vůči sobě samému) mohu nahlédnout, mám-li vůbec nějaký duchovní život.

Sám sebe každý zpytuj, jak praví Písmo. Nemáme tedy zkoumat druhé, hodnotit a kritizovat jejich duchovní stav, ale zabývat se svými vlastními duchovními problémy a nemocemi. Vyskytují se však situace, kdy se potřebujeme alespoň rámcově ohodnotit duchovní stav druhého člověka (např. kvůli tomu, jestli mu můžeme důvěřovat v oblasti duchovního vedení apod.) V takovém případě stačí k tomu, abychom si učinili představu o "klinickém obrazu" našeho bratra, zaměřit se jen jednu jedinou věc: jestli dokáže odpouštět. Celý duchovní život bývá klamem či sebeklamem, přetvářkou a dušehubnou hrou u toho, kdo kolem sebe šíří nenávist, podezřívavost, zášť vůči někomu či kdo je úporný v nepřátelství nebo sváru. Z tvrdého srdce pak vyvěrá sektářství, vytváření obrazu nepřátel či zrádců a neschopnost začlenit se do obecenství celé církve. Mezi bratry v církvi mohou někdy nastat spory, ale jsou-li to křesťané, musí dokázat odpustit si, ustoupit a najít k sobě zase cestu. Je to klíčové pro spásu člověka.


P.S.
Něco hezkého na závěr. Po havárii serveru jsme už zpřístupnili některá dříve publikovaná videa. U příležitosti letošního svátku bylo opět na webu vystaveno video: Athos - kde není nebe ani země.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz