1168


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1128:

Administrátor --- 2. 9. 2016
Cesta k vzkříšení pro věčný život

ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE


Srpen máme v paměti spojený s dvěma velkými svátky. Všechny církevní svátky jsou krásné, ale některé mezi nimi ještě vynikají (kromě těch tří "nejhlavnějších" - češtináři prominou) jsou to určitě právě srpnové svátky: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Existuje takové úsloví provazující obsah obou svátků: zatímco první z nich ukazuje proměnění života, na druhém vidíme proměnění smrti.

Když tři apoštolové zřeli boholidskou Osobu Pána Ježíše zářit na hoře Tábor nestvořeným světlem blahodati, bylo do tohoto světla zahrnuto i Kristovo lidství. Zjevilo se tím, co si Bůh pro člověka přeje - dát mu blahodať, dar Svatého Ducha. Proměnit se v Církvi tak, abychom získali Ducha Svatého, je tedy cílem lidského života. Proměna našeho osobního života k účasti na božském životě je důvodem, proč jsme byli přivedeni z nebytí do bytí.

Spravedliví budou zářit jako slunce. (Mat 13,43)

Bezprostředním a přímočarým důsledkem božské proměny lidského života v Církvi je i proměna smrti lidí. Konec vezdejšího způsobu našeho žití už není pádem do záhuby, do rozkladu, ale přechodem k vyššímu životu, přesídlením k Bohu, k přebývání s Kristem (ne jako by byl za oponou, ale tváří v tvář).

Ani Panna Marie se nevyhnula průchodu skrze smrt. Její odchod nám však zřetelně ukazuje, že se pro lidi Kristovy jedná skutečně jen o průchod, nikoliv o konečnou stanici naší pouti. Ona i my smrti stále ještě - alespoň částečně - podléháme. Trpíme nemocemi, stárneme a nakonec naše tělo umírá. To je nevyhnutelná daň tomu, že jsme se narodili jako osoby jejichž přirozenost je nemocná, poškozená hříchem prvních lidí. V důsledku toho se jednotlivé složky, resp. součásti, naší osoby při umírání rozpadají - tělo se vrací do hlíny, z níž bylo kdysi Stvořitelem vzato, duch se chce vrátit k Bohu a lidská duše bez spojení s Bohem a zbavená těla putuje temným záhrobím a prahne po tom, v čem našla zálibu za svého pozemského života - a to jsou u nevěřících většinou vášně (některé bolí naši duši už tady, jiné jsou zde alespoň částečně příjemné, leč všechny budou duši trýznit po smrti, protože ji spoutávají a nedopřejí klid).

* * *

Proč musíme tělo odložit? Proč musí být zmařeno tělo, v němž jsme se do tohoto života narodili?

Starec Paisij (když připravoval své přátele na blížící se odchod z tohoto světa) pravil: Jakmile dům zchátrá, střechou prší a vše se boří, pak už v něm jeho obyvatel nechce dál přebývat. To řekl své o tělesné sešlosti, trápení nemocemi a o své duši, která se chystala tělo opustit.

Jsme bytosti skládající se z duchovního a tělesného, abychom žili na zemi a jsouce účastníky věčného života, byli rovni andělům. Při stvoření Bůh "sestavil" člověka jako živou bytost, a to z přirozenosti neviditelné i viditelné, vytvořil ze země tělo člověka a vložil do něj duši Božským a životodárným dechem tvým. (Tak praví zádušní bohoslužebné hymny.)

Smrt těla je po hříchu Adama a Evy nevyhnutelná. Duši lze obnovit už zde, protože si i po hříchu zachovala nesmrtelnost. Tělo však ke své obnově musí projít skrze zesnutí, neboť smrtelnost byla zaťata hluboko do jeho kořenů, "propadlo smrti" (jak praví Bible). Jeho poškození je tak značné a je svázáno se zkažením země, s níž je spojeno. Proto musí být zaseto do země jako semínko z uschlé květiny, aby z něj vyrostlo něco nového, co je vzkříšením znovustvořeno. Tělo tedy usne v zemi a duše čeká v rajských palácích na jeho vzkříšení. Děje se to na pokyn Boží. (Dle zádušních hymnů)

Bible o tom píše: »Tak je to se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako (tělo) pomíjitelné (tj. hynoucí), vstává jako nepomíjitelné (nehynoucí). Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené (dosl. duševní; myslí se: oživené duší), vstává tělo duchovní. Je totiž tělo přirozené (duševní), je i tělo duchovní.« (1. Kor 15,42-44) Vždyť jak by zde mohlo tělo bez proměny žít věčně, když jednou tento svět shoří? (Živly se roztaví a země i vše, co je na ní učiněno, shoří; 2. Petr 3,10 a 12.)

Apoštol Pavel se dále vyjadřuje v tom smyslu: Pozemská lidská tělesnost (tzv. tělo a krev), není-li proměněna, nemůže mít podíl na Království Božím; smrtelní (tj. porušení) nemohou zdědit nesmrtelnost (neporušitelnost), tj. nemohou dostat to, co je nesmrtelné. Při vzkříšení mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní (neporušení), tj. k nepomíjitelnosti. To, co je porušené (hynoucí, porušené), se musí obléci v neporušenost a smrtelné tělo se potřebuje obléci v nesmrtelnost. (Dle 1. Kor 15,50-53)

I Matka Boží, do jejíž útroby sestoupil Bůh a v jejímž lůně se stalo vtělení Božího Syna, kráčela cestou zesnutí těla a vzkříšení. Podobně se nevyhnul tělesnému zesnutí ap. Pavel, který byl za svého života vzat až do duchovního nebe a který psal listy Bohem inspirovaného slova. I cesta apoštola lásky, miláčka Páně, Jana vedla skrze zesnutí, pohřbení a k následnému vzkříšení z hrobu. Ti všichni za života toužili, podle svých slov, aby jim už bylo dovoleno opustit tělesné přebývání zde a odebrat se odsud.

Ap. Pavel psal: "Chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána," (2. Kor 5,8) a jindy: "Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." (Filip 1,23-24)

* * *

Kvůli našemu hříchem infikovanému lidství tedy umíráme. Avšak skrze účast na Božství Kristově, jak nám jej zprostředkovává Církev, je smrt překonávána a lidská osoba, rozložená působením smrti, se hned začíná skládat zpět. Duch, který je v lidské duši od Boha, už nemusí opustit duši, protože Kristus skrze svaté Tajiny v Církvi (a působením Ducha Svatého) uzdravil lidskou duši, očistil ji, osvítil a nadal ji opět způsobilostí, aby mohla zůstávat spojena s Božstvím navěky a přebývat v ráji nebo v nebi. Dle míry pokroku duchovního léčení a je-li dosažen stupeň zbožštění člověka, může být po úmrtí tělo vzato odsud již krátce po smrti a povoláno k novému způsobu existence. Pro takové už začal "život věku budoucího". U ostatních zbožných věřících budou jejich těla povolána při všeobecném vzkříšení, až přijde Kristus podruhé. Takové očekávání vyznáváme v Symbolu víry: "Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího." Pro křesťany není zesnutí žádnou smrtí a záhubou, ale předstupněm ke vzkříšení. Těla spravedlivých pak budou zářit jako slunce, jak to viděli na Pánu Ježíši apoštolové na hoře Tábor.

To je krásné určení, k němuž jsou zváni všichni lidé. Od dob přesvaté Bohorodice vidíme i na ostatcích mnoha svatých, jak mělo jejich tělo účast na duchovním životě, a tělesné ostatky nesou v předjímce vzkříšení znaky účasti na spáse duší. Projevuje se to takovými zázračnými jevy, jako jsou netlející ostatky, myrotočení, vycházení vůně apod. Připomeňme však, že ostatky všech svatých jsou zázračné, ať už je to na první pohled vidět či nikoliv. Vždyť jsou spojeny s duší světce, který je u Božího trůnu. Proto všechny ostatky svatých uctíváme a skrze ně i toho světce a skrze něj i samotného Krista.

* * *

Přemýšlíme-li o věcech nebeského života, o smrti a záhrobí, pak jsou lidská slova a pojmy nedostatečné. Jen přibližně obkreslují duchovní realitu. Jeden ruský pravoslavný biskup, když umíral, a v takových posledních okamžicích se člověku často otevírá pohled do duchovního světa, udiveně vydechl: "Všechno je jinak." (Podle vyprávění prof. Alexije Osipova)

* * *

Nyní obraťme pozornost k přesvaté Bohorodici, jak se na bohorodičný svátek patří. Církev od dávných dob ctila tajemství své nejsvětější Vládkyně, vždycky Panny Marie. Jsou to "tajemství zapečetěná čistotou". Obavy z přílišné smělosti či dokonce znesvěcení jsou na místě. Proto se křesťané přesvaté Panně vždy klaněli a její svatost a čistotu uctívali mlčením. Nikoliv mlčením pocházejícím z lhostejnosti, ale mlčením hesychastickým, živým, pozorným a plným úcty, která zahrazuje naše nerozumná ústa a nečistý jazyk. Byla (a vlastně přes všechna pojednání - stále je) to tajná tradice Církve.

Od dávna však byla naše Paní uctívána v modlitbách a prosbách. Jedna z nejznámějších modliteb "Pod tvou milost se utíkáme..." se zachovala na egyptském svitku z 2. nebo 3. století. Panna byla od nestarších dob zobrazovaná na ikonách. Brzy však byly její ikony - ač byly i nadále zhotovovány - zakrývány oponou, která se odhrnovala jen v určitých případech. Později byly přikrývány stříbrnými oklady, kovovými "řízami". Smyslem toho všeho byla hesychastická úcta, která vede k tomu, aby "umlkli smrtelníci a na nic pozemského nepomýšleli" a povznesli se k duchovnímu zření, kdy ne tělesnýma očima, ale zraky srdce nazírali to, co je potřeba, aby člověk viděl.

Později nastala v mlčení o Bohorodici jistá změna. Heretický patriarcha Nestorius znepokojil církev svým názorem, že Panna Maria neporodila Boha, ale jen člověka. Církev se proti útoku na Matku Boží vzbouřila a začala o ní hovořit daleko zřetelněji než doposavad. Úcta k Matce Boží, její neustálé panenství a nakonec způsob zesnutí (slaven jako svátek zvláště od 6. stol.) se staly součástí formulací církevního učení.

* * *

Tím jsme se dostali ke středobodu obsahu tohoto svátku. Všimněme si, že nehovoříme o "smrti" nýbrž o zesnutí Panny Marie. Pojem "zesnutí" (hovoříme-li o skonání toho žil ve víře) od té doby nahradil v církevní mluvě pojmy jako "úmrtí" či "smrt". Právě na příkladu naší Paní vidíme, jak se to, co dříve bylo smrtí, mění spíše na jakési usnutí, jako by to byl krátký spánek. Místo rozpadu osoby na tělo, duši a ducha, vidíme opět celou lidskou osobu, tentokrát už neporušitelnou žádným roztříštěním. Místo duše bolestivě trhanou vášněmi je vidět duše blažená čistotou, která sjednocuje lidskou osobu a dává souhlas božské blahodati k jejímu spásonosnému dílu. A místo tlení těla a rozkladu na hlínu vidíme povstávat tělo - díky čistotě a zbožštění duše už neporušitelné, neboť je navždy spojeno se zbožštěnou, čili s Kristem sjednocenou, duší.

Poté, co se apoštolové rozešli do světa na misii, Matka Boží podle posvátné tradice prosila svého Syna, aby ji už vzal k sobě - tam, kde mu bude nejblíže, kde dosáhne nejvyšší míry spojení s Ním. Pán vyslyšel její modlitby a určil čas. Zjevil se jí archanděl Gabriel a zvěstoval jí opět radostnou zprávu - oznámil jí den odchodu. Přinesl s sebou ratolest z ráje, která pak byla nesena před jejím tělem při pohřbu. Apoštolové byli zázračně přeneseni do Jerusalema, aby se mohli s Pannou Marií rozloučit (způsob takového zázračného přenesení člověka známe z Písma např. z vyprávění o ap. Filipovi; Skut 8,39). Když třetí den po pohřbu otevřeli hrob, zjistili, že tělo zázračně zmizelo - zůstaly jen oděvy vydávající vůni.

Podle sv. Řehoře Palamy už samotné oděvy, které ležely v hrobě, jsou důkazem vzkříšení. Církevní tradice dále podává zprávu o zjevení přesvaté Bohorodice, která shromážděným apoštolům zvěstovala: "Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny."
Podobně jako na Lazarovi ukázal Pán Ježíš vzkříšení z mrtvých, aby učedníci věřili ve všeobecné vzkříšení i v jeho vzkříšení, až bude ukřižován a pohřben, tak i na tělesném vzkříšení přesv. Bohorodice ukázal Bůh vzkříšení, abychom pevně věřili i ve své vlastní vzkříšení a nepochybovali o slovech Písma: »Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.« (Řím 8,11)


P.S.
Takže k čemu nás toto vyprávění přivedlo? A co máme činit, aby nás "hrob ani skonání nezajaly"? (Viz kondak Zesnutí, v PDF)

»Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!« (Řím 8,12-15)










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz