1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1130: #

Administrátor --- 26. 10. 2016
Ke dni Stětí Jana Křtitele

O lásce pravé a zdánlivé

Kdyby bylo možno v jediném okamžiku slyšet všechny hlasy, které na světě zrovna zní, tak by v tom proudu zvuků bylo nejspíše nejčastější slovo "láska". O ní lidé sní, láskou se trápí, po ní touží, nebo se jí bojí; užívají si jí, či pro ni umírají. Prodává se nebo kupuje, je opěvována i proklínána. Vysmívají se jí i pláčou kvůli ní. Obětují pro ni život, nebo kvůli ní zatracují svou duši. Někdo se z ní zblázní, jiný prožívá nevýslovnou blaženost. Za ní se spěchá, i se před ní utíká. Lásky je buď moc, nebo se po ní žízní tím více, čím hojněji je požívána. Někdo si s ní zahrává, a vymstí se mu to. Jiný se o ní vyslovuje lehkovážně, a ona ho doběhne a oklame. Jsou v ní odlesky ráje, ale mohou z ní dýchat výpary pekelných muk.

Mluvil o takové lásce blažený Augustin, když pravil: "Miluj, a čiň pak, co chceš?" O ní psal apoštol Pavel a jí sloužil apoštol Jan Theolog?

Poslyšte příběh jedné veliké lásky. Vypráví o něm dávný židovský historik Josef Flavius ve své knize Židovské starožitnosti. Jedna vdaná žena a jeden ženatý muž se do sebe zamilovali. Jejich vášeň dosáhla takové síly, že nic už ji nedokázalo zastavit - ani přísný židovský zákon ani smysl pro povinnost ani ostuda před ostatními lidmi. Vše bylo vhozeno do ohně této lásky, jejíž plameny šlehaly ještě žhavěji z uvědomování si, že tato láska je zakázaná. Možná by se o tom nikdo nedozvěděl, kdyby tito milenci nepocházeli z královského rodu. Ačkoliv vládli jen na jednou částí malého židovského státu, pobouřili svým přestupováním Zákona nejen své poddané, ale vyvolali skandál před všemi pravověrnými židy. Tuto zakázanou lásku usvědčoval ve svých vystoupeních jeden velký asketa, který na těch místech žil. Od dětství přivykl přísnému životu v poušti, nepoznal nejen manželské lože, ale ani obyčejný lidský pokrm. Byl to muž spravedlivý a zcela se zasvětil službě Bohu.

Jenže královna, bojujíc za své ukradené štěstí, žádá po svém muži hlavu tohoto spravedlivce. Jak jen nenávidí tohoto člověka, jehož všichni prohlašují za svatého! Jak protivný je jí tento muž, který je tak vzdálen všemu pozemskému! Jak odporné je pro ni byť jen pohledět na jeho vyzáblé tělo v hrubém oděvu! Co on ví o mukách lásky, o tom nezkrotném plameni, který pochází z lásky, když se jako šíp zabodne do srdce? Ten poustevník neochvějně trvá na své pravdě, jenže i ona neochvějně trvá na své lásce. Ano, taková žena bude bojovat za své štěstí až do konečného vítězství, i kdyby jí to mělo stát život (nebo duši). Bude se bít až do smrti - své či jeho. Poustevníka nazývají "hlasem Božím" - ať jsou mu zavřena ústa, ať je umlčen Boží hlas, když jí Bůh nedává právo na lásku!

Nakonec se jí podaří spravedlivce připravit o život a na míse jí přinesou jeho useknutou hlavu, která - veliký a strašný zázrak! - stále mluví a pokračuje ve svém usvědčování nepravosti. Královna se však nezalekne ani tohoto hlasu, který tak nenávidí, ani Boha, který před ní učinil tento zázrak, ani trestu, který jí za její zločin hrozí. Ona je přece velkou kněžkou lásky a přináší jí v oběť vše: bázeň, výčitky svědomí, královskou vznešenost i bohatství. Brzy totiž byla i se svým poslušným mužem zbavena všeho - vlády i majetku. Stalo se to kvůli její bezměrné mocichtivosti a závisti. Římský císař, jemuž bylo podřízeno jejich maličké království, ustanovil nad ním za nejvyššího vládce nikoliv jejího muže, ale jejich chudého příbuzného, jehož ti dva nejednou zachraňovali před věřiteli. Přes takové ponížení se mohla těžko přenést žena, která sama snila o vládě stejně vášnivě jako o lásce. Přiměla svého poslušného muže, aby se pustil do politického boje, ale její intriky nevyšly - oba prohráli a byli vyhnáni. Nabídku císaře, že jí bude navrácen majetek i společenské postavení, pokud se zřekne svého provinilého "manžela" a nepůjde s ním do vyhnanství, však bývalá královna hrdě odmítla. S pýchou mu odvětila: "Císaři! Velkodušně a milostivě jsi mi nabídl, jak se vyhnout tomu, co mi hrozí. Nemohu však přijmout tvou milost, neboť mi v tom brání moje oddanost svému muži. Sdílela jsem s ním vše, když mu přálo štěstí, nyní nemám právo zbavit se ho, když mu osud nepřeje." (J. Flavius)

Myslela to Herodiada (tak se totiž jmenovala ta královna, o které Josef Flavius píše) upřímně? Kdož ví. Nelze však vyloučit, že svou charakternost jen předstírala. Těžko se totiž slučuje věrnost a pevný charakter s jejími minulými skutky, zvláště pak s vraždou proroka a s jejím zvráceným chováním spojeným s touto vraždou. Můžeme spíše předpokládat, že její dojemná slova o věrnosti Herodovi (tak se totiž jmenoval ten král) byla riskantní sázkou na poslední kartu. Nejspíš doufala, že se jí tím podaří rozšířit císařovu milost i na svého "manžela". Císař však nebyl hloupý a její hazardní hra (dnes bychom řekli vabank) nevyšla. Šla do hořkého exilu i s Herodem. Cestou v cizině tragicky a s hrůznou symbolikou zahyne její dcera Salome. O jejich dalších osudech nemáme spolehlivé zprávy. Prý umírají někde velice daleko, v ponížení, výsměchu a bídě.

Dojemný příběh, že? Bere vás za srdce? Kolik romantických a nadšených povah by mohlo uchváceno takovou odpovědí královny, a kolik básníků by bylo schopno opěvovat tak oddanou a obětavou lásku, kdyby hlavními účinkujícími v tomto příběhu byli pouzí málo známí historičtí hrdinové a nikoliv postavy evangelního vyprávění! Jak tvrdé a mučivé bylo pro ně světlo Kristovy pravdy, v němž bylo jejich kradené štěstí zbarveno krví proroka - toho největšího "z těch, kdo se narodili z ženy" (Mat 11,11), svatého Předchůdce a Křtitele Páně Jana. Boží hlas, volající na poušti jejich kamenných srdcí, chycených do víru živočišných vášní, byl pro ně nesnesitelný.

Jakých lidí nebude na světě nikdy nedostatek? Kněží a kněžek jednoho z nejstarších kultů - modly pozemské lásky, tělesné vášně. Kolik rozbitých rodin je tomuto kultu kladeno na oltář! S jakou opovážlivostí ve všech dobách ony ničeho se neobávající Herodiady odtrhávají od cizích rodin poslušné Herody. Při službě tomuto kultu používají jako mocné zaklínadlo, které má ospravedlnit jakýkoliv čin, jediný výraz - ukradené slůvko: "Já miluji." Tento nejvznešenější a svatý cit se v duši, která páchne hříchy, mění ve svůj opak. Z toho, co je tiché, světlé a jasné, se stává cosi bouřícího, zatemňujícího rozum a přivádějícího krev do varu. Pak se stane, že rozumné stvoření - člověk - touží bláznit a nenávidí klid. Nezadržitelná vlna vášně ho vábí neomezovanou svobodou. Zdá se mu, jako by právě v této svobodě tkvělo lidské štěstí. Pád je prohlašován za vzlet.

Taková osvobozená "láska" je slepá a divoká, zatímco pravá láska je vždy poslušná vůli Stvořitele, podřizuje se mu, a tak nalézá skutečnou svobodu. Právě v tom, že se nechá omezit Boží Láskou, stane se skrze ni neomezenou. Takovou lásku opěvuje apoštol Pavel jako: dlouhotrpělivou, milosrdnou, nezávidějící, nevynášející se, nepyšnící se, nepáchající žádné nepravosti, nehledající nic pro sebe, nerozčilující se, nepomýšlející na zlo, netěšící se z nespravedlnosti, ale radující se s pravdou, vše pokrývající, ve vše věřící, ve vše doufající a vše snášející (1 Kor 13,4-7). V ní spočívá a z ní vychází pouze radost a světlo, klid a pokoj, nevýslovná rozkoš a věčná blaženost. To je láska, která je oděna do spravedlnosti, proto všem, kteří ji hledají, praví: "Miluj, a čiň pak, co chceš."

Episkop dušanbinský a tadžikistánský Pitirim
(Použito dílo: Josef Flavius: Židovské starožitnosti. Díl 18., hl. 7.)















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz