1180


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1131:

Administrátor --- 27. 10. 2016
Vladař Čechů, asketa, dobrodinec a mučedník pro Krista

Sv. Václav

Někteří naši místní svatí mají tak mimořádnou sílu, zvláštní moc, že jejich památka si přitahuje dokonce i nevěřící lidi. Jsou to hlavně svatí Cyril a Metoděj, Václav a Ludmila a Jan Hus. Tyto osobnosti působí podivuhodným magnetismem a stále si k sobě povolávají nové ctitele. Mohli bychom dokonce říci, že mezi naším národem a těmito svatými je jakási spřízněnost, vztah k nim se stal součástí naší národní příslušnosti, jako by jejich uctívání bylo součástí národní genetické paměti.

Význam sv. Václava znatelně přesahuje "pouhý" fakt, že se jednalo o velice zbožného Čecha, duchovní plod výchovy a zbožnosti sv. Ludmily, které se podařilo předat mu ten poklad, který sama převzala od sv. Metoděje. Václavova zbožnost je nesporná a nikdo ji nezpochybňuje (kromě jakési hrstky historiků, kteří se snaží "vědecky" zdůvodnit svůj úchylný názor, že sv. Václav nikdy neexistoval). Babička Václavova mu předala zbožnost, ale nezapomněla ani na vzdělání, takže Václav po absolvování tříjazyčné výuky na Budči předčil ve vzdělanosti většinu tehdejších západních panovníků.

Sv. Václav uskutečnil za svého života všechna blahoslavenství, která nám Evangelium předkládá a čteme je při svatováclavské bohoslužbě. Byl milostivý, soucitný. Pomáhal chudým, zastával se utiskovaných. Byl šiřitelem křesťanské víry ve své zemi, přesvědčoval, nabádal i káral. Vyhýbal se účasti na všem, co mělo něco společného s pohanstvím, které sice v Čech vlivem křesťanství chřadlo, ale stále ještě přežívalo. To jsou obecně známé rysy jeho zbožnosti.

Ocitujme si pár úryvků z legend o sv. Václavu:

»Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl... Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.« (1. starosl. legenda)

»Zřídil pro lid správné zákonodárství jak pro chudé tak pro bohaté, a sedě na knížecím stolci pořádal vše svým pokynem. V rozsuzování býval obezřelý, hotov slitovat se nad každým. Obviněné z nepatrných přečinů vysvobozoval od záhuby bez odměny a nesouhlasil s užíváním všelijakých muk pohanských na soudech. V své domácnosti býval prostý, dbalý čistoty mravů. Mocným neskrblil přípověďmi statků a pamatoval na to, aby sliby ty plnil. Příchozím a ubohým a cizincům podával větší a hojné důkazy lásky, sirotkům byl otcem, ovdovělým přispíval ze svého majetku a vyhnance těšíval a projevoval jim vždy ku podivu svou otcovskou přízeň. Tichý v celém svém počínání a pamětihodný milovník trpělivosti vedl si ve všech nahodilých protivenstvích opatrně, rozdával štědře své jmění na potřeby plačící chudiny, pokorný, tichý, vlídný v svém chování, na sebe mnohdy velmi přísný, k jiným vždy shovívavý, štědrostí, milosrdenstvím, vyučováním nevědomých, utvrzováním vyučených zářil všem jako příklad věčného života ... všecky šibenice po celé zemi na mnoha místech kázal pokácet a sám to zahájil... míval soustrast s každou bolestí lidskou. Když někdo onemocněl, navštěvoval jej se slitovnou pomocí ... Kmenům, které posavad žily po starém způsobu pohanském, podával dobré učení nové víry. A když viděl blažený ten jinoch, jak ve své nevědomosti chodívají do modlářských svatyň a cizím neznámým bohům žertvy obětují, záhy se vystříhal docházky a účasti na těchto bezbožných kvasech obětních, třebaže byl často zván, neboť si přál nade vše víc stát se účastníkem nebeské hostiny nežli se poskvrnit ďábelskou ohavností těchto žertev.« (2. starosl. legenda)

* * *

Stojí za to připomenout, že společenská situace, ve které mu bylo dáno prožívat svůj život, nebyla tak nepodobná naší, současné. I on se musel potýkat s nepochopením okolí, ba s nepřízní, které byly odpovědí na jeho zapálený zájem o křesťanské učení a na jeho planoucí víru a lásku ke Kristu. To vše natolik znepokojovalo okolní lidi, že k němu zakazovali vpouštět církevní osoby, přicházející Václava učit. »Bezbožníci i na kleriky tu některé mnichy, jichž učení bylo mu potravou, útočili ustavičnými úklady, pomýšleli je zabít a nebo hrozbami náramnými je děsili, takže nikdo z nich se nemohl k němu dostati. Než on toho všeho jsa vědom, s muži sobě věrnými skrytě zadní dvířka si prorazil, a tu po západu slunce tajně některého klerika k sobě povolával, tu když svítalo, učitele nebo kněze sobě milého tajně zase propouštěl.«

Jeho okolí totiž mělo za to, že upřímně vyznávat křesťanství je nenormální a že jim to kazí jejich panovníka. A navíc takový zbožný vladař stojí v cestě svévolným pohanským obyčejům, nemravnosti a vášním. Dnes by o takové politické situaci někteří žurnalisté napsali, že Václav místo sjednocení národ rozděloval. Jenže někdy je čas rozdělovat, jindy zase sjednocovat. Dobro nelze sjednotit se zlem.

Kristian píše o tom, jak bědovali nad Václavem jeho blízcí: »Ach, co sobě počneme tu kam se obrátíme? Kníže náš, jejž jsme na trůn povýšili, dal se kněžími zkazit a skoro mnichem se stal, proto sráznou tu navyklou cestou neřestí našich kráčeti nás nenechává. A činí-li toto nyní ve věku chlapeckém nebo jinošském, což teprve asi činiti bude, až dospěje v muže nebo starce? Od toho dne tedy jali se naň velmi dotírati, vyhrožovali mu a jiných přemnoho příkoří mu činili.« (Kristianova legenda)

Jak se to podobá duchovnímu stavu některých našich současníků! Vzpomínám si jednoho (tehdy teprve budoucího) mnicha, který v době, kdy uvěřil v Krista, byl za to doma tvrdě kárán. Podotýkám, že jeho rodiče byli jinak k vyznávání nějaké víry naprosto lhostejní. Jednou mu dokonce jeho rodina vytkla, proč "místo do chrámu na bohoslužby nechodí raději do hospody". Trávit večery s kumpány nad půllitrem připadalo jeho rodičům normálnější a přijatelnější než se modlit. Nakonec se musel tento katechumen přestěhovat k nám na faru.
I dnes je našim nevěřícím současníkům křesťanství (a zvláště upřímná duchovní praxe) buď k smíchu nebo to v nich vzbuzuje strach či hněv. Snadno se tedy - podobně jako sv. Václav - můžeme i my stát terčem posměchu a opovržení nebo agrese.

Ani tenkrát ani dnes nesmí být ten, kdo si chce obhájit svou víru, žádným slabochem. Václav si povolal nespokojence, »obořil se na ně...: Proč, synové zločinců a símě prolhané a mužové nešlechetní, bránili jste mi, abych se naučil zákonu Pána našeho Ježíše Krista a poslouchal jeho přikázání? Protiví-li se vám Kristu sloužiti, proč aspoň jiných nenecháte? Byl-li jsem pak já až dosavad pod vaší péčí a mocí, od nynějška ji odmítám a Bohu všemohoucímu z upřímného srdce chci sloužiti.«

* * *

Na druhé straně, křesťanská opravdovost Václavova dokázala učinit dojem i na jeho jinak nábožensky vlažné vladařské kolegy. Mám na mysli příběh vyprávějící, jak se Václav opozdil na zasedání sněmu a král Jindřich Ptáčník se rozhněval a rozkázal, aby knížeti nikdo neprojevil úctu. Jenže když Václav přišel, sám král první vstal a pozdravil se s ním, protože prý uviděl nad ním zářit kříž. Dalším zázrakem, který Václav vykonal za svého života, bylo pokoření kouřimského knížete Radslava, který na jeho přilbě uviděl zářit kříž, když se chystal k osobnímu souboji na místě dodnes zvané Přistoupim. Sesedl z koně, poklekl před Václavem se slovy: "Přistoupím na tvé podmínky." Václav po něm následně nežádal nic, než aby se spokojil s tím, co má.

* * *

O lásce sv. Václava ke Kristu vyprávějí nejen jeho skutky milosrdenství a stavba chrámů, nýbrž i jeho vztah k modlitbě a k liturgii:

»V službách Božích tak byl horlivý, že denně obětní chléb vlastníma rukama připravený Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel tu s nejvěrnějšímu sluhou svým ... pšenici žal a na svých ramenech domů nosil, na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého; a také domů ji donášel, s onou jemnou moukou ji mísil a hostie dělal. Též na vinici pospíchával, hrozny trhal a vlastníma rukama vymačkával, víno do džbánu naléval a k svaté oběti uchovával.« (Kristianova legenda)
Legendy jsou psány již s ohledem na sílící a posléze mocensky dominující latinský vliv (tento proces je dobře ilustrován skutečností, že už na konci 11. stol. autor homilie "Factum est…" bere na vědomí, že chce-li ubránit památku sv. Ludmily před nuceným odsunem do zapomnění, nesmí se zmiňovat, že Ludmila byla pokřtěna Metodějem). Proto tam nalézáme zmínku o "hostiích", ač se spíš jednalo o kvašený liturgický chléb tak, jak je zvykem ve východní liturgii. V jeho době se zde praktikovaly obě liturgie: stoupenci cyrilometodějského odkazu se drželi slovanské liturgie; latinské duchovenstvo, které se sem tlačilo ze západu, prosazovalo liturgii západní. Jurisdikčně spadaly Čechy pod řezenské biskupství. Máme však dosti přesvědčivé doklady, že sv. Václav - ač musel ve své době tolerovat i západní praxi - srdcem lnul k východní bohoslužbě, podle příkladu své babičky a jak byl vychován (viz východní obřad postřižin, jehož vykonání máme nad mladičkým Václavem doložen).
Dalším příznakem Václavovy zbožnosti byla správná forma askeze, kterou praktikoval ve skrytu, nikoliv na odiv. Ať již vzpomeneme jeho noční modlitební poutě, které konal bos, nebo zmínku o jeho způsobu odívání: »zasedaje na trůn oblékal se v nádherná roucha knížecí, jenže vespod jeho přečisté tělo bylo rozdíráno drsnou látkou žíněnou«. (Gumpold)

* * *

Máme doklad, že Bůh odpověděl na Václavovu čistotu a zbožnost způsobem rozhojnění jeho vroucího vztahu k liturgii tak, jak se to dodnes děje v případě zbožných asketů a mnichů např. na Svaté Hoře Athos: »když zřel v závratné kontemplaci nebeská tajemství, jež choval v srdci, s takovou úslužností uctíval a miloval vznešenou a spasitelnou oběť těla a krve Páně, že pro kult této nebeské hostiny, očišťující nákazu vin, nejen bojoval stálostí víry, nýbrž tím, že vzal na sebe jako prostý sluha vnější práci s přípravou nejčistšího pramene a svou milostnou štědrostí sám se vpravdě stal účastným kněžského úřadu.« Kromě toho mu Bůh udělil prorocký dar - sv. Václav měl vidění, které bylo spojeno se zavražděním jeho babičky Ludmily. Především pak nalézáme v písemných pramenech, že byl obdařen nejvzácnějším darem blahodati - nadpřirozenou láskou ke Kristu, která se projevovala touhou po mučednictví. Pána a Spasitele si zamiloval tak, že toužil dosvědčit svou lásku prolitím své krve.

Nakonec se stal obětí bratrovraždy, když před tím odmítl utéci a zachránit si život. Úklady spiklenců v Boleslavi se totiž prozradily a Václavův věrný přítel mu tajně uchystal cestu k útěku. Záchranná akce byla připravena, ale Václav ze své vlastní vůle zůstal na návštěvě u bratra. Posléze byl zabit, když se ubíral do chrámu na jitřní. (28. září 935)

* * *

Na závěr jsme si nechali úvahu nad Václavem - vladařem resp. politikem. To je snad nejzajímavější rozměr jeho svatosti. Začít musíme u jeho vladařského profilu. Václavovo panování se vyznačuje tím, že v politicky i společensky značně složitých podmínkách dokázal udržet samostatnost našeho státu. I na této rovině jeho myšlení se projevuje osvícení křesťanskou vírou. Už tak dost komplikované poměry na politické mapě střední Evropy se za Václavova života ještě dramaticky zhoršily, když se Čechy dostaly do izolace ve svém vzdorování východofranskému králi Jindřichovi Ptáčníkovi, který si podřídil dosavadní politickou oporu Čechů - Arnulfa, bavorského vévodu. Nové uspořádání poměrů dále prováděl král Jindřich na úkor polabských Slovanů. Tím přišly Čechy o své opory. A když se Jindřich domluvil i s Maďary, zůstali jsme osamoceni. Jedinou záchranou Čechů bylo přijmout závazek platit Jindřichovi "daň míru". Tím se zachoval český stát před Jindřichovou dobyvačností, které už padly za oběť severní Slované. Václavovi poté daroval Jindřich paži sv. Víta na důkaz, že uznává českého knížete za politického partnera.

Václav nebyl žádný ustrašený "chudinka". Prameny o něm hovoří jako o zdatném muži, který uměl zacházet se zbraní. Jeho hlavní zbrojí byla však víra v Evangelium Kristovo, duchovní zkušenost, kterou ho obdařila jeho křesťanská praxe, a moudrost - jeden z darů Ducha Svatého. Moudrost tkvěla především v tom, že dokázal rozpoznat, co je podstatné - ve správě národa i v osobním životě. Bohužel, ne všichni kolem sv. Václava měli tu moudrost a schopnost ocenit mír, který byl plodem Václavovy politiky. A tak se stal závazek vykupovat mír s mocným sousedem (což nebylo nic neobvyklého v mezinárodních vztazích; naopak Jindřich platil tributum pacis zase Maďarům) další záminkou zdejších pučistů k intrikám proti Václavovi.

Vstoupil do dějin a do národní mysli jako osvícený politik, který se dokázal o svou zemi postarat a vést ji k míru i rozvoji. Už za jeho pozemského života mu Hospodin vložil do rukou tuto moc - zachovat a chránit svůj lid. Víme, že světec má v nebi blízko k Božímu trůnu (a mučedníci zvláště) a může se nejen přimlouvat, ale dokonce v jistém smyslu pokračovat v tom díle, které započal na zemi a Bůh mu k němu požehnal. Kvůli tomu považovali Češi sv. Václava nejen za historickou vladařskou osobnost, ale i za někoho, kdo naším vladařem zůstal i po odchodu z pozemské časnost na věčnost, a stal se až do konce světa Bohem ustanoveným vládcem českého státu. Sv. Václav pokračuje ve své péči o tento národ. Především jej zachovává při existenci: „nedá mu zahynouti“. Jako jeho nebeský kníže jej ochraňuje, bojuje za něj proti silám zla a posvěcuje jej svými přímluvami.


P.S.
České dějiny jsou celé jedním výmluvným svědectvím o ochraně, které se shůry dostává tomuto národu. Existence státu a národa Čechů, která se neustále otřásá pod náporem mocných světských sil, ale přesto tento národ vždy znovu povstává z hrobu, je důkazem Václavovy vladařské paže. Dalším důkazem Václavovy nebeské vlády je, že zkušenost se svatováclavskou záštitou stala součástí národního genomu, pevně zakořenila v mysli Čechů napříč časem a generacemi. Ve významných či těžkých chvílích se národ shromažďuje např. u sochy sv. Václava v Praze na Václavském náměstí. Všichni vědí, že je to socha relativně novodobá, fantasijní, a přesto kvůli napojení na Václavův kult má pro Čechy váhu téměř jako svatá relikvie.



Návrh novodobé české služby sv. Václavovi v PDF













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz