1170


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1132:

Administrátor --- 24. 11. 2016
O křesťanské odvaze a volbě

Svatý mučedník Dimitrios Soluňský

Na životě sv. Dimitria mě zaujal jeden jeho rys, který zmínil jeho životopisec krátce po začátku svého popisu. Dimitrios byl tajným křesťanem (v domě měli skrytou kapli). Po smrti svého otce byl po zkoušce své způsobilosti jmenován císařem prokonzulem Soluně. Při návštěvě u císaře mu vládce sdělil instrukce k vykonávání státní správy a zároveň mu jasně oznámil představy o prioritách jeho působení. Mezi nimi dominoval bod: likvidace křesťanství a hubení křesťanů. Dimitrios si to vyslechl a po návratu do Soluně nejenže odložil skrývání své křesťanské víry, ale z titulu svého úřadu nového prokonzula začal veřejně kázat a hlásat duchovní, filosofickou i morální převahu křesťanství nad ostatními náboženstvími. Je jasné, že jeho čerstvě nabyté vysoké společenské postavení a s tím spojená čest propůjčily jeho misii značnou morální sílu, příklad a povzbuzení k přijímání křesťanství. Spolu s jeho schopnostmi a pověstí, které nebylo možno nic vytknout, to vzbudilo značný zájem o církev a povolalo hojný počet novokřtěnců.

Sv. Dimitriovi muselo být "nad slunce jasnější", že se toto počínání před císařem neutají a že vzhledem k tomu, jak mu záleželo na vyhlazení křesťanství, bude zuřit. Budoucí mučedník si dobře uvědomoval, že císařovo zúčtování přijde rychle a bude hrozné. Tím spíše nás ohromuje odvaha sv. Dimitria. Nejenže zahodil svůj vznešený původ, oceňované schopnosti a vysoké společenské postavení, které mu jeho úřad skýtal, ale svou oslnivou kariéru složil Kristu k nohám jako obětní dar. Jak to o tisíciletí později zpívali husité: "Kristus vám za škody stojí, stokrát více slibuje..."

Dimitrij žil v době dožívajícího pohanství, kdy každý, kdo měl oči k vidění, mohl chápat, od čeho křesťanství člověka vysvobozuje. Ta marnost pohanského modloslužebnictví, která ubíjí lidského ducha, takže člověk upadá do nemravnosti, nihilismu či závislostem na zábavě, obžerství, alkoholu apod.!

Teď probíhá v hinduistické Indii něco, v čem bychom mohli vidět podobu rozkladu zahnívajícího pohanství v Římské říši před dvěma tisíciletími. V Indii stále narůstá počet křesťanů a to v příkrém rozporu se zostřujícím se pronásledováním ze strany pohanů. Zločiny páchané proti křesťanům jsou v Indii stále zřetelněji beztrestné. Ale jako by i zde platilo známé rčení z prvokřesťanských dob: krev mučedníků je semenem nových křesťanů.
* * *

Člověk je stvořen podle obrazu nekonečného Boha, proto je lidskému duchu vlastní touha po svobodě a neomezenosti. Jenže o lidského ducha se vede boj. Světský duch se snaží člověka spoutat. Jak příjemné zpočátku bývá nechat se zavřít do zlaté klece - nechat, aby se srdce člověka místo poletování po nebesích omezilo na konzumaci rozkoší tělesných a světských! Podobně jako uvězněný slavík nezazpívá v kleci, tak i do spoutaného lidského srdce začne pronikat smutek, sklíčenost a vyprahlost. I zlatá klec je stále především klecí. Nic mělkého a dočasného nemůže člověka trvale zaujmout a uspokojit. To chápali kdysi pohané opouštějící duchamorné modlářství, to začínají chápat i někteří ze současných lidí, jejichž duch byl chycen do zlaté klece "smart" technologií, nekončící zábavy a materiálního dostatku. Jenže zábava přináší vzrušení, ale nikoliv štěstí, a materiální bohatství nikdy nenasytí lidské srdce. Tehdy se člověk rozpomene na to, po čem touží jeho duch. Zatouží po vysvobození od mříží a po nekonečných nebeských prostorech. Duch člověka mu dává morální sílu zasvětit se nekonečnu, obětovat se pro mravní čistotu, zaplatit čímkoliv světským či tělesným za vzlet k Bohu. I kdyby měl zaplatit vlastním životem, nebude váhat. Duch hořící touhou po vzletu posilňuje lidské srdce odvahou.

Tady hledejme jeden ze zdrojů statečnosti dávných mučedníků. Zde hledejme inspiraci a příklad i pro nás - abychom měli odvahu vzbouřit se proti světu. Ne zbraněmi či násilím, ale svou askezí. Naše opozice tkví v tom, že nemilujeme svět a to, co je v něm (jak nás vyzývá Bible), ale uskutečňujeme nejhlubší a zároveň nejvznešenější touhu lidského ducha - zříkáme se světského, abychom měli společenství s Bohem.

Svou nejhlubší přirozenost realizuje Církev, když je pronásledována. Pán jí pravil: "Mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Ale protože nepatříte světu, já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás budou pronásledovat."
Tam, kde je církev zajedno se světem a když je přítelem světské vlády, hrozí nebezpečí, že od ní Kristus vzdaluje. Byzantská idea symfonie světské a církevní vlády měla smysl, pokud byl císař součástí církve, měl své místo v církvi jakožto její "vnější biskup". Byla to specifická historická situace, která se nevrátí. Její žalostnou karikaturou je současné objímání světské moci s církevní vrchností v Rusku.
* * *

Ještě zpět k tomu vzletu lidského ducha, k němuž nás křesťanství volá, a které se projevuje mj. apoštolsky dimitriovskou odvahou. "Je dobré pro církev, když je pronásledována," říká církevní tradice. Dnes církvi škodí právě ten mír se světem. Je špatný, protože je falešný, když slučuje neslučitelné. Je škodlivý, protože se církev kvůli této iluzi musí zříkat něčeno podstatného. Proto nic moc dobrého církvi nepřinesl. A za vše pozitivní (svoboda k činnosti) vzal církvi daleko více.

Jeden z příkladů současné falše. Lidé přicházejí do církve a dokonce do duchovenského sboru, aniž by kvůli tomu museli něco obětovat. Mír se světem způsobí, že nejsou postaveni před nutnost volby, a tím novým křesťanům hned zpočátku záludně podráží nohy. Ne každý mír je krásný - vzláště je-li to mír falešný, pokrytecký a skrývající fundamentální nepřátelství. Jak se říká: "je i zhoubný mír a existuje i krásný boj". Trochu se to podobá konstantinovské éře ve 4. století. Tenkrát na to reagovali ti, kteří toužili po opravdovém křesťanství prvních křesťanů jerusalemské církve, odchodem z měst do pouští. Rozkvět mnišství, kdy monastýry rostly "jako houby po dešti", aby se v nich pěstoval prvotní křesťanský zápal a boj proti duchu světa, - to vše je církevní odpovědí na klamný mír církve se světem. Lži-mír podlamoval ve věřících žijících ve světě odhodlání k volbě, paralyzoval jejich ducha a ochromoval srdce, tlumil odvahu a vychovával zbabělé pokrytecké křesťany.

Proto má právě pro současnost takový význam pravoslavná askeze. Půstem, životem dle Božích přikázání a dalšími omezeními, které klade naší svévoli a poživačnosti pravoslavná spiritualita, můžeme do jisté míry bojovat se světským duchem. Držet si jej od těla. V tom jsou i dnes mniši světlem lidí a inspirují všechny k napodobení toho duchovního zápasu, který bývá zvykem nazývat "nekrvavým mučednictvím".

V době komunistické totality měli věřící (a zvláště kandidáti na duchovní) tuto možnost volby: světské výhody nebo službu Kristu? Dnes takto volit nemusí. A na morálním stavu církve je to znát. Jak asi budou tito lidé volit, až budou postaveni před nutnost vybrat si mezi Kristem a Antikristem?
Nepíši to proto, že bych někomu přál něco zlého nebo mu přál pronásledování. Jen tím chci říci, že vše má dvě strany, a pronásledování, kterého jsme se s úlevou zbavili, bylo také k něčemu dobré. A nenalezneme-li něco, co vzpruží našeho ducha a povzbudí jej k vzletu, pak na nás nějaké pronásledování opět brzy dolehne - jak dar od Boha k naší spáse. Bůh svou prozřetelností vždy sleduje užitek našim duším, které žijí věčně, nikoliv prospěch těla, které je tady na zemi jen malou chviličku, a pak se vrací do země - prach k prachu.
* * *

Sv. Dimitrios si tak cenil Evangelia, že mu bylo hrozící nebezpečí zcela lhostejné. Podobně uvažovala většina ostatních mučedníků. Volili Krista a dostali věčný život. Toto "volební právo" mají muži, ženy i děti. To nám nikdo nemůže upřít. Pán Ježíš Kristus pravil, že si každý musí vybrat cestu - širokou nebo úzkou. Od samotného počátku naší víry je to jeden z charakteristických rysů křesťanů - jsou to lidé, kteří si zvolili. Jejich volba je světu nepochopitelná a často vysmívaná, nebo dohání světské lidi k zuřivosti, pro nás je však naše cesta odpovědí na Boží lásku, kterou jsme v Evangeliu uzřeli.

Na závěr se vraťme k událostem ze života sv. Dimitria. Císař se o jeho neuvěřitelném počínání brzy vskutku dozvěděl a cestou z nějaké vojenské výpravy se v Soluni zastavil. Dimitrios byl zatčen a v podzemním vězení probodán na rozkaz císaře kopími. Zdvihl před vojáky napřahujícími zbraně pravou ruku, aby mu probodli bok. Chtěl se způsobem smrti podobat milovanému Pánu. Brzy se začal zázračně projevovat jako ochránce Soluně. Podobně jako později sv. Václav i mučedník Dimitrij pokračoval po svém zesnutí ve vykonávání vladařského úřadu, v němž zemřel. Zjevoval se, když bylo zapotřebí bránit město před pohany, a obracel je na útěk (možná to bylo i na ochranu proti pohanským Slovanům, kteří nejednou ohrožovali Byzanc). Jeho ostatky se nerozkládaly a začalo z nich prýštit svaté myro. Uctívání sv. Dimitria přinesli na Moravu sv. Cyril a Metoděj. Dodnes je jeho památka tak rozšířená mezi pravoslavnými Slovany, jako by to byl slovanský světec.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz