1180


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1133:

Administrátor --- 25. 11. 2016
Evangelia o kříšení mrtvých, uzdravování

O našem vzkříšení a spáse člověka i světa

Nad třemi nedávno čtenými evangelijními úryvky: o vzkříšení mládence, o vyhnání legie duchů zlých a o vzkříšení dcery Jairovy.

Témata několika minulých nedělí se týkala vzkříšení - buď přímo nebo metaforicky. Jsou to především evangelijní příběhy vyprávějící o vzkříšení syna vdovy a dále evangelium o vzkříšení dcery Jairovy. V metaforickém smyslu lze vidět vzkříšení i ve čtení o uzdravení či o vyhnání běsů z posedlého člověka, protože se vlastně jedná o navrácení člověka do důstojného lidského života, tj. o vzkříšení k normálnímu životu toho, kdo byl svou nemocí či posedlostí zbaven účasti na takovém životě. To samé platí o uzdravení krvácející ženy, které se stalo cestou k Jairovi.

Každé takové vzkříšení je odleskem Vzkříšení Kristova, které je klíčovou součástí Spasitelova díla návratu lidí k tomu, pro co byli Bohem stvořeni. Mnohokrát jsme už psali, že Církev je místo našeho vzkříšení, protože tady přijímáme účast na Vzkříšení Kristově, kde jsme spoluvzkříšeni s Ním. Abychom však lépe chápali, proč tuto účast na Jeho Vzkříšení tak naléhavě potřebujeme, musíme si stále připomínat, že člověk po svém pádu odumřel tomu životu, k němuž byl stvořen. Stal se mrtvým pro život s Bohem.

Tedy - každý člověk je Bohem stvořen k věčnému blaženému životu s Ním - resp. v Něm (vyjadřuje se zde nikoliv nějaká paralelní forma existence, ale nejtěsnější spojení, sjednocení, kdy je propast mezi Boží a lidskou přirozeností překlenována Boží energií, které tak výstižně slovansky říkáme „blahodať“). Smysl lidské existence však není omezen na jeho „soukromou“ spásu. K účasti na blaženém sjednocení s Bohem člověk bere s sebou i vše, co je mu podřízeno. Člověk, jako vládce světa a koruna stvoření, nemá tuto vládu nad ostatními tvory k tomu, aby se opájel mocí, ale aby sloužil a zachraňoval ostatní stvoření, které úpí, ale s nadějí upírá k němu své zraky. Skrze sjednocování celé své bytosti s Bohem, má s Ním sjednotit i celý materiální svět, do něhož je svou tělesností zasazen. Na člověka je možno hledět jako na „kosmickou osobu“. Celý materiální „kosmos je prodloužením lidské tělesnosti“, praví jeden z nejznámějších pravoslavných teologů 20. století Vladimir Lossky.

* * *

Myšlenku napojení člověka na celý vesmír zkoumali už pohané. Jenže bez poznání Stvořitele, resp. Kristova vzkříšení, vede rozvíjení tohoto tušeného spojení vždy jen k bloudění. Pohanští filosofové (Hérakleitos, Pythagoras, Platón, Sokrates, neoplatónikové, Filón Alexandrijský a dal.) vyznávali ideu: „člověk je mikrokosmos“. Hleděli na člověka jako na malý vesmír. Církevní otcové do jisté míry něco z toho přijímali. Sv. Jan Damašský - člověk má cosi společného se vším stvořením. Je účasten života nerozumných tvorů, avšak je obdařen myšlením tvorů rozumných. S neživými má společného to, že má tělo stvořené ze čtyřech živlů, s rostlinami to samé a kromě toho má schopnost živit se, růst, mít svou rodinu a plodit. S nerozumným bytostmi je spojen vším, co bylo výše vzpomenuto, a nad to má sklony (pudy), je přístupný hněvu a žádostivosti, je obdařen smysly a schopností jednat dle vnitřních pohnutek. S anděly se setkává pomocí rozumu; přemýšlí, utváří si chápání a posouzení každé věci, usiluje o ctnost a miluje nejvyšší ctnost: zbožnost. Proto je člověk malým světem - mikrokosmos.

Leč i ty pohanské ideje, které byly křesťanskou teologií přijaty, nebyly přebírány slepě či mechanicky, ale byly teologicky zpracovávány a upravovány.

Sv. Řehoř Nysský ironizoval dávné Řeky: »Pokud nazývají člověka mikrokosmem, tak ať mu vzdávají chválu (tj. nejvyšší úctu). Chtěli velebit lidskou přirozenost, když ji srovnávali s tímto světem. Tím "poctili" člověka vlastnostmi komára nebo myši, protože i v nich jsou obsaženy čtyři živly. Celý svět se mění a pomíjí, tak jak by mohlo člověku přidat na důstojnosti, kdyby se podobal světu? Lidská velikost nespočívá v podobnosti tomuto světu, ale v tom, že člověk je obrazem přirozenosti Stvořitele. Člověk je sice mikrokosmem - především však nositelem obrazu Božího.« (To pohané neznali.)

Sv. Řehoř Theolog pohanskou ideu úplně obrátil „vzhůru nohama“, když pravil, že člověk je velký svět v malém. Kosmos je tedy malý svět, a v něm je člověk, který je velkým světem. Svatí otcové pravili, že pokud máme srovnat člověka se světem, pak člověk je větší. Nikita Stifat: Člověk byl stvořen jako zvláštní svět, lepší a vyšší, než (okolní) svět. Je větší než tento svět.

Jistě jste si všimli, že svatí otcové ignorovali prostor a rozlehlost tohoto světa, protože nehleděli na svět jako přírodovědci, nýbrž viděli, že člověk obsahuje mimořádný Boží úmysl a obdarování, kterým není obdařena žádná jiná stvořená bytost (to platí nejen, rozhlížíme-li jen po viditelném světě, leč i pro anděle). V tomto smyslu je viditelný svět menší než člověk. Skutečnost, že svými fyzikálními parametry je menší než hvězdy a planety, neměla pro svaté otce žádný význam. (V tom můžeme spatřovat návod, jak se má i dnes pravoslavná teologie stavět k materialistickým přírodním vědám.)

Můžeme si pomoci přirovnáním: tělesná přirozenost je ovlivněna geny, které jsou mikroskopicky nepatrné; ač menší než buňka, změna na genetické úrovni zásadně organizuje a mění lidskou existenci. Z hlediska fyzikálních parametrů jsou geny nicotně malé ve srovnání s lidským tělem, a přesto sahá jejich vliv tak radikálně daleko, že mohou být klíčovými elementy určující parametry jeho fyzické přirozenosti. Podobně i celý člověk - na fyzické úrovni je maličký ve vztahu ke kosmu, leč kvůli svým božským darům je určujícím prvkem pro fungování vesmíru, má totiž vliv na celý vesmír.

Člověk má vládu nad světem - kdo vládne člověkem, vládne světem. Proto se vede o člověka takový boj. Ďábel se snaží člověka ovládnout. Kristus naopak přišel zachránit člověka. Ve světle výše napsaného už chápeme, že když Kristus spasil člověka, spasil tím svět. Svým Vzkříšením křísí a uzdravuje člověka, a tím napravuje svět - resp. tvoří nový. Povolává zpět k Bohu, místo hynoucího dává nový život, místo pomíjivé existence dává nepomíjivou. Vždyť vše existuje jen v té míře, v jaké má účast na Bohu, který dárcem veškeré existence (Řehoř Palama). Člověk je povoláván ze stavu vzpoury proti Bohu, tj. ze smrti, a skrze člověka je veškeré vezdejší stvoření vyprošťováno z pout pomíjivosti k nové existenci v Bohu.

Proto svatí otcové jinak hodnotili rozměry lidské osoby a rozměry světa. Člověk je větší (ve smyslu: je víc) než okolní svět - úmysl a cíl Stvořitele v sobě nenese žádné stvoření v té podobě, významu a míře, jako je jimi obdařen člověk.

* * *

Když to shrneme: Navrátit padlého člověka na cestu, ze které odpadl, mělo tedy klíčový význam pro lidstvo i pro celé Boží stvoření. Kvůli tomu se Kristus narodil a svým Vzkříšením spoluvzkřísil padlého Adama. Smysl existence Církve tkví činit další a další lidské osoby plně účastnými tohoto velkého díla vzkříšení a návratu k životu v Bohu. Proto jsme křesťany, proto jsme v Církvi, proto se účastníme církevního života, svatých Tajin atd. Abychom byli vzkříšeni, tj. sjednoceni s Bohem.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz