1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1135: #

Administrátor --- 14. 12. 2016
Další úvahy o ustrojení prvních lidí

Adamův život v ráji a náš návrat

Při hledání odpovědi na otázku určení člověka se svatí Otcové často obraceli k tomu, co nám Písmo a Tradice podávají o prvních lidech - Adamovi a Evě. Právě ve zkoumání jejich původního způsobu života, jejich vnitřního i vnějšího stavu před pádem a smyslu jejich existence lze totiž částečně nalézt vzor čistého lidství a vysvětlení, co se s ním stalo při pádu do hříchu. Proto v rámci díla osvojení si Kristovy spásy vtělila církevní tradice ozvěny některých aspektů dávného přebývání v ráji do života církve.

Příkladem za všechny nám může sloužit církví předepsaný půst. Prvostvořený člověk užíval jen rostlinný pokrm. Dnes nám to církev připomíná postními ustanoveními. Půst nás učí rajskému životu - a pro nás je to tak těžké. Díky této zkušenosti si snadno uvědomíme, jak vzdáleni ještě jsme i od vnějších podmínek přebývání v ráji Boží blízkosti (a to nehovoříme o těch vnitřních, které se týkají stavu duše!). Chtěli bychom sice do ráje, ale...

Postní doba nám tedy má napomoci uvyknout některým kvalitám života v ráji. Kristus nám to připomíná svými slovy: "Ne jenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst." (Mat 4,4) Tím se myslí nejen slovo, ale především Boží Duch - onen oživující dech, který vdechl Stvořitel do člověka. Tím byl člověk v ráji především živ - výživa lidské bytosti byla v první řadě duchovní - přicházela od Boha. Ozvěnou později byla mana shůry, kterou Hospodin krmil svůj lid na poušti. Dnes je návratem tohoto duchovní pokrmu svatá eucharistie - Tělo a Krev Kristovy.

Tak se v církvi opět vrací člověku způsob života, který byl v Edenu. Tam i zde člověk pomocí blahodati překonává omezenost své bytosti, překračuje ohraničení svého těla. Na některých svatých lidech v průběhu církevních dějin je to vidět více než zřetelně: mučedníci - byli ve vězení uzdravováni z ran, které jim způsobovali mučitelé; neshořeli, když je chtěli upálit; nebylo je možno utopit; dravé šelmy, kterým byli předhozeni na sežrání, se jich ani nedotkly, naopak mnohdy zkrotly a lehly si u nohou světců. Svatí mniši mohli kráčet po vodní hladině; někteří se při modlitbě vznášeli, jako by na ně neúčinkovala zemská přitažlivost; další mohou vidět, co je skryté nebo vzdálené; jiní nepotřebovali jíst atd. To vše nám ukazuje, jak vypadalo přebývání Adama a Evy v ráji, a zjevuje nám některé obrysy příštího ráje.

Kdysi i lidské tělo odpovídalo duchovnímu růstu. Tělesné orgány měly nějaké zvláštní schopnosti, které jsou dnes z většiny ztraceny. Dnes v církvi jsme vedeni k tomu, abychom svá chatrná (o původní sílu a schopnosti připravená) těla zapojili do služby Bohu. Liturgie, poklony, modlitba ve stoje - je to zkouška použít tělo pro duchovní funkce - jsou to lekce, jak se naučit Bohu sloužit i tělesně. Tělo má totiž určitý vliv na duši - je tam silná vazba.

Tento fakt je široce využíván - nejen v církvi, ale i v pohanství. Viz např. jóga, tam je toto spojení nesprávně používáno, pohanské psychosomatické praktiky mohou nějakým cvičením utlumit hlas svědomí, uklidnit duši, jenže to není vyřešení fundamentálního problému spásy člověka; problém se jen "zamete pod koberec". Jindy propojení duše s tělem využívá lékařství, ví o něm psychosomatická medicína, která nehledí jen na samotné projevy nemoci, ale i na celkový stav organismu a na způsob života pacienta. I běžnému lékařství je známý placebo efekt, který je tak mocný, že kvůli němu je při zkoušení nových léků nutno zřídit dvě skupiny: léčená a kontrolní.
Sv. Ignatij píše o stavu prvostvořeného člověka: Tělo bylo v dokonalém souladu s duší, duše v souhlasu s duchem, duch byl jako neustálý plamen u Boha - a přitahoval sem duši - a ona sem přiváděla tělo. Pro člověka nebylo nikterak obtížné přebývání u Boha, Jím se sytit a z Něho se napájet štěstím.

Tělo Adama bylo stvořeno jako dospělé, mladé, silné, krásné. Nebylo postiženo žádným nedostatkem, poškozením či změnami. Nebylo možno je spálit či utopit. Nebylo poškozováno živly ani žádnými přírodními vlivy. Nic z toho, co dnes považujeme za tělesné potřeby a nutnost, nebylo pro Adama nezbytností a nepatřilo k těm lidským vlastnostem, jejichž uspokojování by bylo přirozenou nutností. Když posléze kleslo lidské tělo až k úrovni těl zvířat, stalo se z důvodu pádu do hříchů. Kdyby lidská těla neměla přímo do své podstaty Stvořitelem vetknutu schopnost spojení s duchovní úrovní existence, jaký pak význam by mělo vzkříšení lidských těl k věčnému životu, kde budou pouze duchovní rozkoše?

Tělo člověka bylo původně lehké jemné a bylo jako oděv pro duši, rozhodně pro ni nebylo žádným vězením. Kvůli své dokonalosti oplývalo schopností života v ráji, ve kterém dnes žijí pouze spravedliví zesnulí a to jen svou duší, nikoliv ještě tělem (to až po všeobecném vzkříšení, kdy samotná těla se stanou duchovními). Ač i na tělech světců se projevují už zde známky budoucího produchovnělého a zbožštělého těla.

Tělo Adama však bylo podrobeno tzv. „neškodící slabosti“ - nutná byla pro ně alespoň nepatrná potrava, mělo potřebu spánku, odpočinku. Člověk je stvoření, není samodostačitelný, musí omezenost své přirozenosti doplňovat skrze okolní svět (z přírodních zdrojů) či Boží blahodatí.

* * *

Rozlišujeme tři možné stavy lidské existence: přirozený stav, nadpřirozený, nebo protipřirozený. V přirozeném stavu byl člověk při stvoření. Jeho úkolem bylo rozvíjení tohoto stavu, kultivace s Boží pomocí lidské přirozenosti, až by dospěl ke stavu, v němž jsou dnes andělé, - to je stav, z něhož už nelze padnout. Místo toho se však Adam (a po něm celé lidstvo) propadl do protipřirozeného stavu, v němž námi vládnou vášně a jsme zotročeni hříchem; v důsledku toho si nás podmanila smrt. Křesťanství nás učí jak se s Boží pomocí (resp. ve spolupráci s Bohem) navrátit k původnímu lidskému dílu, od něhož Adam odpadl.

Abychom porozuměli, jaká práce před námi stojí, musíme něco vyložit o lidské duši. Už jsme se o ní zmínili dříve (když jsme pojednávali o dichotomické či trichotomickém uspořádání lidské bytosti). Teď dodáme něco dalšího s ohledem právě na kultivaci stavu naší duše.

* * *

Správné chápaní, jak přebývá duše v těle, jak pracuje a jak ovlivnit její stav, čerpáme z učení Otců: duše je v těle jako oheň v rozžhaveném železe. V tom přirovnání je obsaženo i to, že duše nějak přesahuje tělo. Není tělem omezena, není v něm jako v sudu. Ale je s tělem spojena a objímá tělo, zabaluje ho. Duše je velice rychlá - snadno sklouzne ke zlu. Spojení s tělem ji však zpomaluje. Proto se o změně stavu duše rozhoduje většinou ne jedním ale mnoha - dobrými či zlými - tělesnými skutky. Duše nepropadá zlu nenávratně jedním hříchem, ale postupně jeho opakováním. To nám skýtá čas na pokání.

Tím nechci tvrdit, že spáchání hříchu není vážná věc, ani že bychom se jej neměli úzkostlivě varovat. Leč i těžký hříšník má stále naději. Dokud je duše spojena s tělem, je možno ji skrze tělo začít napravovat.

Skrze tělo tedy můžeme duši ovlivnit. Ctnosti očišťují tělo a působí i na duši. Svaté Tajiny mají všechny svou materiální a duchovní stránku a stejně tak mají i dvojí působení: „Na uzdravení duše i těla.“ (Někdy chápeme tuto formuli příliš zjednodušeně a očekáváme prostě uzdravení od nějaké choroby - to se však stát může i nemusí; podstatné pro věčný osud člověka je duchovní léčení duše i těla - posvěcovat tělo, aby bylo schopno ctnostmi napomáhat uzdravení duše; to znamená působit Tajinami na duši jak přímo, tak i skrze tělo.)

Hlavní ctností, kterou si duše má osvojit, je pokora. Vždyť hlavou všech hříchů a jejich zdrojem je pýcha. Ona je základním charakteristickým rysem ďábla, který se tímto svým duchovním stavem snaží infikovat mysl každého člověka. Pýcha byla tím jedem, jímž had nakazil první lidi. V tom spočíval jejich hřích a to je nemoc celého od nich pocházejícího lidstva. Říká se, že do té míry, jakou se první Adam vzedmul pýchou a povýšil se nad Boha a tím sám sebe zahubil, musel se pak Kristus (druhý Adam) ponížit, aby zachránil člověka pro věčný život. Proto se Pán ponížil nejen tím, že se jakožto nesmrtelný Bůh narodil jako smrtelný člověk, ale navíc se narodil jako nejchudší z lidí - ve chlévě. A tím jeho sestup do naprostého ponížení teprve začal; dokončen byl tím, že přijal žalářování, poplivání, bití a svou popravu se zločinci - a nakonec hrob.

Lidské tělo se může pro naši duši stát nástrojem k získání a rozvíjení pokory. Vzplane-li v duši pýcha, připomene jí tělo, že se má člověk pokořit a vědět, kam patří a čím je (tj. pouhým stvořením, závislým na svém Tvůrci). Všichni chápeme, že když se odtrhneme od Boha, zůstaneme sami se svou přirozeností, která je hlínou, prachem.
Když píši "každý chápe", pak mám na mysli takový duševní stav, který v sobě nese alespoň nějaké pozůstatky duchovního i duševního zdraví. Jakmile duše přijde i o poslední zbytky zdraví, projeví se to duchovní slepotou a lekce pokory, kterou dává duši fakt jejího spojení s tělem, přestává účinkovat.
Duše má k tělu jakýsi přátelský vztah, kvůli soužití duše a tělem vzniká osobní vztah lásky duše ke svému tělu. V duši i po jejím oddělení od těla zůstávají známky jejího sjednocení s tělem, něco jako otisk nebo pečeť, a v okamžiku obnovení (tj. při vzkříšení) opět na sebe přijme tělo, které bude vypadat podle rysů bývalého těla. Substance lidské duše je proměnlivá dle tělesnosti - oddával-li se člověk hříchům a vášním, tak i duše hrubne a stává jakoby těžkou, a naopak duše svatého člověka se stává lehkou jako plamen ohně. Snadno pak po opuštění těla prochází vzdušnými celnicemi. Duše nekajícího se hříšníka nemůže vzlétnout, odtrhnout se od země, a kvůli své tíze padá do podsvětí.

Proto je potřeba si dávat pozor, čím se za svého života zabýváme. Jestli nehubíme duši marnostmi. Nepácháme-li nemorální skutky, které duši deformují. Zloba, povýšenost, nenávist, závist, neláska, chtíč mohou duši změnit v démona. Pak už člověk nevidí svůj nepřirozený stav - naopak považuje sám sebe za normálního, ba dokonce lepšího než ostatní. Oslepená duše nenachází cestu k pokání, zůstává odcizená Bohu a vinu svaluje na ostatní lidi či dokonce na Boha.

Vášně a hříchy se mohou projevit i na těle. Zvrhnou-li se síly duše do stavu vášně, ničí to nejen duši, ale celou sestavu lidské bytosti. Určité duševní síly totiž účinkují skrze jisté lidské orgány. Někteří z dávných Otců, kteří byli i lékaři, dobře znali tyto zákonitosti a využívali je k léčbě. Zdraví záleží pochopitelně i na genetice - dědičné odolnosti těla vůči chorobám či naopak zděděnou subtilnost a křehkost tělesné schránky. Nikdo z nás tu není jen sám za sebe, ale jsme stále napojeni na generace svých předků. To však nic nemění na tom, že duše používá tělesné orgány jako nástroje své činnosti a jejich nemoci by měly každého přivést k zamyšlení nad stavem jeho duše.















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz