1180


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1140:

Administrátor --- 26. 1. 2017
Krátké ohlédnutí za svátky Kristova Narození

A Slovo se stalo tělem

Druhé - v pořadí významnosti či délky - největší sváteční údobí církevního roku je za námi, a to je příležitost, abychom k jejich připomínce a shrnutí vybrali pár myšlenek, které se vážou na tyto svátky. Zrekapitulujme, že jsme (v lednu podle starého juliánského kalendáře) otevřeli sváteční období, když jsme dospěli k závěru tzv. "filipovského půstu". Následovala oslava vtělení Božího Syna; týden poté jsme slavili svátek Obřezání Páně, abychom se nakonec veselili ze svátku Zjevení Božího. V tomto časovém rámci jsme procházeli ještě řadou menších svátků: od památky Boží rodiny, prvomučedníka Štěpána, betlémských nemluvňátek - prvomučedníků, přes sv. Basila až k Janu Předchůdci a Křtiteli Páně. K tomu ještě připočtěme dvě specifické nedělní památky před Narozením Kristovým a pak neděli před a po Bohozjevení. V chrámech jsme zažili opět večerní liturgie sv. Basila, které tak silně dýchají duchem prvokřesťanských bdění. Světila se voda a všichni pravoslavní křesťané přijali pokropení touto posvátnou a vše posvěcující materií; kde to bylo možné, nořili se křesťané do vod řek a pramenů. Někde jistě sloužili i bdění začínající velkým povečeřím, četli tzv. "královské hodinky", či exorcismy na svátek sv. Basila Velkého. Pro milovníky církevních svátků to byly opravdové hody.

Tak si tedy pojďme připomenout něco z duchovního obsahu a významu tak slavných svátků. Připravil jsem jakousi minisérii stručných ohlédnutí či letmých připomínek na rozloučenou s těmito dny.

Na svátky jsme se připravovali čtyřicetidenním půstem, začínajícím po svátku ap. Filipa. Smyslem půstů, držených před svátky, je získání duchovního zření. Abychom nahlédli obsah svátku - nejen se zúčastnili lidového nebo církevního folklóru, ale přímým nazíráním spatřili událost, kterou svátek v životě církve zpřítomňuje. K tomu je potřebné očistit své zření, aby se stalo pronikavým a hledělo za tento svět, resp. se prohlédlo k nadsvětskému vidění.

Nedávno jsme zde psali, jak díky psychosomatickému uspořádání lidské bytosti působí stav duše i na tělo, a naopak - díky tomuto poutu a propojení - je možno tělesnými skutky, úkony či asketickým cvičením ovlivnit stav duše. Půst má ukáznit tělo a skrze tělo ukáznit, tj. očistit, duši. Z duše musí být odstraněn chaos vzájemně si odporujících sil a obnoven řád. Tyto vnitřní síly duše je potřeba uvést do pořádku. Rozbujelé potřeby těla je nutno umírnit, tím se krotí bujnost vášní; lze tedy říci, že duše se očišťuje dosažením pokoje.

V tomto stavu duchovního zření a pokoje v srdci je možno spatřit v narozeném Kristu, jak se "Bůh stal chudým, aby nás obohatil svou chudobou" (2. Kor 8,9). Bůh se vydává za námi jako pastýř za ztracenou ovečkou. Nechává devadesát devět ovcí, nebeské mocnosti, sestupuje z nebeského trůnu, aby se usídlil v jeskyni místo v paláci, a trůn z cherubínů vyměnil za náruč Panny Marie. Jako Bůh sice nepřestává být Bohem, ale jako Boží Syn se zároveň stává i synem člověka. Je to nepochopitelné tajemství, ale lze je přijmout duchovním zřením, intuicí a pokornou, dětsky prostou vírou. Rozum je na to krátký, ale očištěné srdce to může pojmout skrze kontemplaci. O inspirativnosti této součásti křesťanské víry svědčí skutečnost, že první křesťané si ve své ikonografii oblíbili zvláště obraz dobrého pastýře, nesoucího na své šíji ztracenou ovci zpět do ovčince. To vše můžeme nahlédnout za slovy sv. Jana: "A Slovo (tj. Boží Syn) se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (Jan 1,14)



Na Božím narození je pozoruhodná mj. rozdílnost této události od zdánlivě podobných případů, jimiž se to jen hemží v mytologii pohanských náboženství. Evangelijní zvěst si dává záležet na přesné lokalizaci všech událostí a na jejich historicky zcela konkrétním zasazení do dějin. Narození Kristovo je přesně časově definováno odkazem na právě vládnoucí panovníky (dějepiscům známé postavy, doložené i v jiných pramenech). To není žádné pohanské či bájeslovné: "Před dávnými a dávnými časy..." nebo pohádkové: "Za sedmero horami a devatero řekami..." V evangeliích totiž čteme: "Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda..." (Matouš) Nebo v Lukášově evangeliu: "Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova ... Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova..."

Křesťanství vysvitlo světu z šera Starého zákona a z temnoty pohanství. Starozákonním Izraelitům zvěstuje naplnění starozákonních proroctví o příchodu Mesiáše, a pohanům zvěstuje Stvořitele, jemuž jsou podřízeny všechny vesmírné i duchovní síly. Skrze ponocující pastýře jsou anděly povoláni židé, skrze astrologické jevy jsou v osobách tří mágů povoláni pohané. Milostivý i hrozivý Bůh, Všemohoucí Hospodin se přiblížil lidem až do samé krajnosti - přijal celou naši lidskou přirozenost. Stal se člověkem, jako jsme my.

Toto nepochopitelné tajemství je základní zkušeností Církve. Tím Církev žije. V Církvi se lidé sjednocují s Bohem. Každý v té míře, které dosahuje jeho očištění, zažívá zkušenost - být s Bohem. V tom tkví síla, která drží Boží lid pospolu, vytváří církevní společenství, vědomí, že "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem".

Řečené pro nás není filosofickým mudrováním. Je to náš způsob života, náš způsob myšlení. To nejsou jen nedosažitelné ideje nebo mlhavé cíle, ale přítomná současnost nebeského Království, které se s námi děje v Církvi, kde se Kristus stále rodí v jeskyni našich srdcí a kde po svatém přijímání jsme v jistém smyslu podobni Panně Marii, když máme v útrobě Boží Tělo a Krev, jako ona nosila v lůně vtěleného Boha.

Jediné, co po nás Bůh žádá, je, abychom odpověděli na jeho lásku, která se nám skrze Ježíše Krista ukázala. Jeho světlo lásky je tím novým "Sluncem spravedlnosti", které lidstvu vzešlo. Ať tedy nechodíme jako ti, kteří bloudí a klopýtají ve tmě nevíry, ale procházejme životem jako ti, kteří kráčejí za denního světla a vidí, kam jdou, a znají cestu.

Vtělení Božího Syna (spolu s Jeho Vzkříšením) považujeme za největší událost lidských dějin. Podle některých hlasatelů církevní Tradice je to více než stvoření člověka. Protože lidský rozum nedokáže tajemství Božího vtělení dost dobře uchopit, uchýlili se církevní spisovatelé a hymnografové k jazyku paradoxů. Najdeme jich v církevních hymnech nespočet. K mým nejoblíbenějším patří to, co je řečeno o právě narozeném Kristu: "Nechal se nosit v náruči matky, aby nosil ve svém náručí nás."

Byzantská hymnografie uchovává svéráznou hudební reflexi ukolébavky, kterou zpívala Panna Božímu Dítěti. Ten andělský zpěv beze slov, píseň proroků: Te, ri, rem...







Příště ohlédnutí za svátkem Obřezání Páně












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz