1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1176: #

Administrátor --- 14. 9. 2017
Obraťte se, změňte svou cestu

O stětí Jana Křtitele, kazatele pokání

Tento památný den, který ctíme půstem, vzpomínáme na událost popsanou v Markově evangeliu (6,14-30).
Kdo to byl? V jeho osobě spatřujeme velikého světce a asketu (otce poustevníků) - máme-li na zřeteli jeho čistý život. Byl zároveň prorokem - a to svým posláním, jímž byl Bohem pověřen. A mučedníkem tím, že završil život svědectvím - to, co učil v průběhu života, dosvědčil způsobem své smrti. Jednoho dne se vynořil z pouště a už jen svým zjevem hlásal askezi - oblečen byl v oděvu ze srsti mrtvého zvíře a živil se trávou. Tím, jak se představil, učil pokoře - prohlásiv se za pouhého předchůdce; za toho, kdo zařizuje ty poslední zbývající věci, které jsou potřeba, aby se připravila cesta Tomu, komu poslouží, a pak se v tichosti klidí z cesty; zmenšuje se, aby On mohl růst.

Přišel vykonat práci. Oč se jednalo? Připravit lid na příchod Mesiáše, Božího Syna. Toto dílo se skládalo z oznámení Kristova příchodu. Aby nebyl Ježíš Nazaretský považován za samozvance, přichází největší z proroků, o němž mluví veškeré židovstvo, a ukáže na Něj: "Hle, Beránek Boží!" Další součástí jeho díla byla výzva k čistotě života i myšlenek. Dával radu, jak uskutečnit smysl Písma - upravit život dle Božích přikázání a rozdělit se o vše potřebné s bližním. Korunou naplnění požadavků Písma pak je to třetí, co kázal sv. Jan, - pokání. V hlavních rysech jsme samozřejmě povinni naplnit to, co biblická přikázání a ostatní Boží ustanovení po nás žádají. Jenže chceme-li to vše vyplnit dokonale, zjistíme, že nám cestu zahradí slabost lidské přirozenosti, která je raněna a znetvořena hříchem. A to je konečný cíl plnění přikázání - poznání své slabosti a z toho pramenící pokora.
Sv. Jan žil a kázal v době panování Héróda Antipy, tetrarchy (byl to syn Heroda Velikého, tragicky proslulého vražděním betlémských dětí).
Jan káral nejen Heroda a Herodiadu, ale prakticky všechny, kteří k němu přicházeli. Všem říkal: "Obraťte se, kráčíte špatnou cestou, změňte své uvažování!" Rozměr těch slov si lépe uvědomíme, když si připomeneme, že to kázal židům, kteří byli součástí obce Jerusalemského chrámu, kde se děly zázraky "jako na běžícím pásu" a některé Boží úkazy probíhaly nepřetržitě (např. dým z obětiště stoupal vždy přímo vzhůru bez ohledu na vítr apod.). Další zázraky se stávaly pravidelně před zraky zástupů v souvislosti s náboženskými svátky. Jiné se děly s jednotlivými osobami - prorokování, osobní zjevení, uzdravení apod. Židé měli dost důvodů k pevnému přesvědčení a spokojenosti, že jsou ve společenství s všemohoucím Hospodinem a že se hřejí na výsluní Jeho přízně a jsou Jeho privilegovaným lidem, který je s Bohem pevně spojen a Bůh o každého z nich pečuje. Jenže tenhle asketa z pouště jim říká: "Ne, vaše cesty nejsou Jeho cestami, musíte se vypravit jinou cestou."

Tento hlas svatého proroka zní v církvi dodnes. Ke každému z nás, kteří jsme spokojeni s tím, že jsme v pravé církvi, a proto budeme jistě spaseni, volá sv. Jan: "Změňte své cesty, kráčíte po špatné stezce." My všichni totiž potřebujeme více pokory, čistoty a pokání. Vyhladit samolibost, sebejistotu, sebestřednost. Potřebujeme se zmenšovat, aby Kristus mohl růst. Největším je v církvi ten, kdo se dokázal co nejvíce zmenšit. Poslední budou prvními (znáte ta slova?) V našich srdcích musíme být menší a menší, abychom uvolnili co nejvíce místa pro blahodať Svatého Ducha, jak dí naši svatí starci.

* * *

Jan Křtitel, který životem na poušti očistil své srdce i mysl, měl plné oprávnění volat lidi k čistotě, mravnosti a věrnosti. Z hloubi srdce se mu protivily mravní poklesky proti zákonu, které jsou naprostým opakem cesty k čistotě. Proto nemohl nekárat Heroda a Herodiadu za jejich nezákonný a tím i nemravný poměr, který se zakládal na otročení živočišné vášni, s níž už nebyli schopni skoncovat, protože si je zcela podmanila. Jenže kdysi je kdysi, a dnes je dnes. To, co na nich káral sv. Jan, je současným společenským míněním postaveno na trůn a zbožňováno. Sexuální vášeň. Pro naše současníky jeden ze smyslů života. Když tomu člověk propadne, už se nekaje, ale chce více a více. Jde to s ním od špatného k ještě horšímu. A nemám tu na mysli jen manželskou nevěru a případné potraty. Ještě před dvaceti lety jsme mohli bědovat nad takovými důsledky nespoutané vášně zatemňující rozum. Dnes tu máme strašidelné "průvody hrdosti", které jako by vypochodovaly přímo z jícnu podsvětí. A s nimi vše, co k tomu patří, dokonce adopce dětí do "homorodin". Dokonce i sodoma se nyní zahrnuje do pojmu "láska". A pak tu máme změny pohlaví či vymýšlení nových typů pohlaví (někde u jich už počítají pět, jinde v oficiálních státních formulářích mají uvedeno: "pohlaví: muž - žena - jiné"). Herodes s Herodiadou - to by dnes nikomu nestálo za pozornost. (A po Salome je dokonce pojmenován jeden asteroid.)

Případ těch dvou nás přivádí k dalšímu hříchu proti mravnosti, a tím je nevěra. Má mnoho podob, proniká do všech lidských vztahů, které trhá na kusy. Není omezena jen na manželství či rodinu, její doménou je také oblast přátelství, zaměstnání, církevního života, mnišství, vojenství a prakticky všechny roviny mezilidských vztahů. Nevěra či lépe řečeno zrada je smutným jevem, a to tím více, čím jsou dotčené mezilidské svazky těsnější, intimnější, nebo čím naléhavěji nás lidé, které zrazujeme, potřebují. Věnujme více pozornosti této - často pragmaticky přehlížené - oblasti mravnosti. Nedostatek věrnosti v pozemských vztazích se vždy promítne do věrnosti Kristu.

Jak praví Bible: není možné milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka (Boží obraz), kterého vidíš. A stejně tak platí, že nezachováš-li věrnost ve vztazích pozemských, nemůžeš ji zachovat ani ve věcech duchovních.

* * *

Jak utváříme svými skutky svůj život, provádíme volbu, čili rozhodujeme se, jakou ze svého života učiníme cestu. Každá cesta někam vede, a když si nějakou jednou vybereme a ubíráme se po ní, nakonec dojdeme k jejímu cíli. V moderní době bychom si mohli vypomoci přirovnáním k železnici. Na nádraží je mnoho kolejí a vypadá to, že všechny vedou stejným směrem. Jenže když po některé nich vyrazíme, spatříme, jak se ostatní koleje časem odchylují, mění směr a vlaky po nich jedou úplně jinam, než my. A tak je i s naším životem. Svými skutky provádíme volbu. V té se časem upevňujeme a po čase, jakmile urazíme kus cesty, je čím dál tím obtížnější se vrátit a cestu změnit. Proto dávejme dobrý pozor na to, jakou cestu si zvolíme, dokud je změna ještě poměrně snadná. Protože každá cesta nás nakonec někam dovede - do nebe, či na místa, o nichž raději nehovořit.

* * *

Svou víru a vnitřní stav dosvědčujeme svým životem i smrtí. Tj. skutky a postoji, jimiž utváříme svou životní cestu, i způsobem své smrti vytváříme viditelný obraz své duše. Sv. Jan dobře věděl, že mu Herodiada, oslepená smilnou vášní, "jde po krku". Nedal se zastrašit. Vyzáblý prorok pozvedal u Jordánu neustále svůj hlas. A byl to pro oba nemravníky seriosní nepřítel - jeho hlas totiž bylo slyšet a před tehdejšími lidmi byl asketa a Boží prorok významnou autoritou. Vladař měl být svému lidu příkladem zbožnosti - to se tenkrát bralo mezi židy vážně. Lidové povstání proti nemravnému vládci nebylo nikterak nepředstavitelné. Herodes věděl, že jedna věc je potlačit lidovou vzpouru, a druhou věcí bylo, co na to řeknou v Římě. Udržovat klid a pořádek bylo totiž z hlediska římského hegemona jednou ze základních povinností místních vládců, kteří byli císařem hodnoceni vlastně jen podle dvou kritérií: první byl pořádek v provincii a druhou byl výběr daní pro Řím. Herodes byl vládcem jen z milosti císaře a lidová vzpoura - to by byl jeho konec. Nemluvě o tom, že udavačů a pomlouvačů, kteří na Heroda do Říma donášeli, také nebyl nedostatek.

Takže dal nakonec Jana zavřít do žaláře. Vnitřně rozpolcený vladař, jehož duše byla vášněmi rozdrolena (nemravnost totiž člověka vnitřně tříští) dal na jednu stranu na radu Herodiady, na straně druhé nechtěl proroka zahubit, protože zbytky duchovní soudnosti mu říkaly, že skrze asketu mluví Bůh. Takže dal Křtitele zavřít a doufal, že ho časem něco napadne jak dál postupovat. Tím otevřel dveře zlu.

O rozpolcenosti Herodově hovoří i skutečnost, že slavil své narozeniny, což byl pohanský obyčej. Zároveň však rád naslouchal kázáním Jana Křtitele (pokud se ovšem netýkala jeho osoby) a snažil se mnohé z toho uskutečnit (jak svědčí Písmo). Inu, byl to "zbožný člověk".

Na smilníka použil ďábel osvědčenou zbraň - smilstvo. Svůdný tanec krásné Salome (krásu zdědila po matce, ale nejen vnější smyslnou krásu, ale i vnitřní špatnost) zatemnil Herodovi rozum a erotický zážitek jej připravil i o ty poslední zbytky soudnosti (běsové, hormony atd.). A pak už mají věci rychlý spád. Herodes, vlečen chlípností, se stává spíše divákem svých skutků, než tím, kdo nad nimi panuje. A tak dává bláznivý slib, že dá tanečnici vše, oč si řekne, až do polovice království. A Herodiada dá své sladké dcerušce radu, aby žádala přinést jí na míse hlavu Jana Křtitele, což dítko spěchá vyřídit. Roztomilé děvče, že? Heroda to, pravda, trochu zarmoutilo, ale kvůli tomu, aby neztratil tvář před přítomnými velmoži (přísaha je zkrátka přísaha), vydal příslušný rozkaz. Vůbec ho nenapadlo, že se z toho dalo "vybruslit" vcelku elegantně např. výrokem, že hlava Božího proroka má větší cenu než jeho království. Nebo mohl s poukazem na nemravnou odpornost takové žádosti přísahu zrušit. Vždyť přísaha má být vždy k vykonání dobra. Přísaha ke zlu je hříchem a je lepší ji nesplnit.

Salome přinesli na míse vyžádanou hlavu - jako by to byl jeden z lahůdkových chodů na této hnusné hostině. Salome dala mísu matce. Hlava zázračně naposledy promluvila a ještě jednou obvinila ty dva z hříchu. Herodiada - buď cloumaná pomstychtivostí nebo nepříčetná vztekem - vytáhla z vlasů jehlici a probodla ta nenáviděná ústa. Tím prohlásila, že hovoří-li Bůh skrze proroka něco, co se nám nelíbí, je potřeba oba umlčet. (Tak si - tenkrát i dnes - počíná ten, kdo překročil hranici, za kterou je duše člověka už tak zdevastovaná vášněmi, že není schopna pokání.) Pak nedovolila hlavu pochovat s tělem, aby Jan nemohl vstát z mrtvých (byla to zbožná žena, že?, stále věřila na zázraky a tudíž zřejmě i v Boha). A hlavu dala zahrabat do hnoje.

Jak skončila narozeninová hostina potřísněná krveprolitím, nám Písmo nesděluje. Řekl bych, že moc veselo už asi nebylo. Lze se domnívat, že se hosté jeden po druhém nenápadně vytratili a nebo se rychle opili.

* * *

Herodes si svůj vladařský post nakonec stejně neudržel. Byl poslán císařem do vyhnanství. Herodiada a Salome šly s ním. Salome dopadla bídně - na nějaké řece se s pod ní prolomil led a zůstala uvězněná v ledovém sevření tak, že tělo měla ve vodě pod ledem a hlavu měla nad povrchem ledu, který byl ostrý a postupně se stáhnul tanečnici kolem krku, až jí pomaličku odřízl hlavu. Lidé, kteří to viděli, neměli ani trochu chuti vypravit se jí na pomoc, protože by se led probořil i pod nimi, ale vyprávěli, že při svých zoufalých pokusech se vyprostit zmítala s sebou Salome tak, že skrze led byly vidět její pohybující se nohy, které vypadaly, jako by tančila. Nakonec našli uříznutou hlavu tanečnice a přinesli ji matce - položenou na míse. Třeba jí to něco připomnělo. Oba zbylí aktéři dramatu zemřeli v krajní chudobě kdesi daleko v zahraničí. Podle jiného podání je zastihlo zemětřesení, při němž je pohltila země.

* * *

Na závěr si položme otázku, zač asi stála "zbožnost" Herodova, který sice rád sv. Jana poslouchal, ale pak jej nechal popravit, když si to přála nestoudná dívka jako odměnu za svůj eroticky svůdný tanec? Zač asi stála "zbožnost" Herodiady, která sice věřila ve vzkříšení, ale její vášeň, kterou se nechala opanovat, jí byla přednější než služba Tomu, kdo křísí z mrtvých? Později se Herodovi ještě naskytla jedna příležitost změnit svůj věčný osud. Za dva - tři roky na to, při pobytu v Jerusalemě, stalo se to takhle na Paschu, byl do jejich paláce přiveden jakýsi vězeň. Známý zázračný muž, léčitel a divotvorec pocházející odkudsi z Nazareta. Prý Mesiáš. Herodes už měl své srdce a myšlení natolik poničené vášněmi a hříchy, že tohoto hosta nedokáže ani vyslechnout. Před pár lety byl ještě schopen naslouchat Janu Křtiteli, ale nyní už jej nezajímá nic hlubšího. Chce jen vidět zázrak, pobavit se, být svědkem něčeho senzačního. Pánu Ježíši, který byl tím spoutaným hostem, obžalovaným vězněm, jehož kauzy se chtěl Pilát zbavit a přehrát ji na Heroda, nestál zhýralý panovník ani za jediné slovo. Viděl vášněmi zničenou lidskou bytost, která už není schopna vzhlédnout vzhůru. Chraňme se před "zbožností" Heroda a Herodiady.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz