1183


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1182:

Administrátor --- 7. 11. 2017
K podzimním památkám našich svatých

Sv. Rostislav Moravský

Velkomoravský kníže Rostislav byl svatořečen v r. 1994. Dlouhodobě se o zvelebení jeho památky zasazoval náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš. Po shromáždění všech historických materiálů a především pod duchovním působením shůry nakonec věci dospěly ke svatořečení, které bylo připraveno s nadšeným souhlasem představitelů okolních místních pravoslavných církví. Památka knížete Rostislava se objevila i v kalendáři např. Ruské pravoslavné církve.

Přesto i dnes může u lidí, jejichž myšlení není dostatečně proniknuto pravoslavným duchem, vzbuzovat vyhlášení svatosti tohoto knížete rozpaky - podobně jako tenkrát, když se o svatořečení začalo hovořit. Někteří se totiž tázali a táží: "Jak může být kanonizován světský vladař? Co dnes víme o jeho zbožnosti, ctnostech? Konal zázraky? Je celý jeho život po křtu příkladný ve svatosti a křesťanské askezi, abychom si mohli všechny jeho skutky brát za vzor?" Dnes už jsme přeci jen s povědomím o pravoslavné duchovnosti v naší církvi trošku dál, takže už znějí úsměvně některé výhrady, které zde byly prezentovány ještě v průběhu celých devadesátých let (především těmi, jejichž nitro bodal osten všelijakých výhrad vůči místní pravoslavné církvi a cítili se pravoslavnějšími než většina pravoslavného světa, nebo od neofytů - tedy od těch, kteří sem přišli z jiných církví).

V této naší apologii pochopitelně nebudeme vést osobní při - oni neklidní duchové se už stejně rozešli do různých rozkolů či je jejich bouřící se srdce odválo úplně někam jinam; jejich námitkám se však věnovat můžeme, abychom současným pochybami znejistěným přátelům nabídli pár duchovních argumentů k úvaze.

Mimochodem poznamenejme, že tehdejší výhrady vůči svatosti velkomoravského knížete jsou velice podobné dnešní situaci kolem svatosti našich mučedníků kostnických Jana a Jeronýma. Stejné nepochopení a nedostatek pravoslavného nazírání. Pravoslavný duch ovšem bezpečně časem pozná ty, kteří jsou mu blízcí, resp. kteří jsou stejného ducha, ač žili před mnoha staletími.
Ta nepochopení v některých případech vyvěrají ze západního pohledu na panovníka, jehož hlavním motivem jsou mocenské zájmy. Západními historiky jsou život a skutky knížete Rostislava (zvláště jeho žádost o vyslání misionářů z Konstantinopole) dlouhodobě tlumočeny jako chladný politický kalkul, který mu měl v pokřesťanšťující se Evropě zajistit samostatnost a tedy posílit jeho moc nad državou. Ano, Rostislav byl panovník a vládce, takže jeho skutky nutně musí mít i tento rozměr. Jistě, vedl války a musel dokázat postavit se úkladům a vnějším i vnitřním nepřátelům. Jenže to byl zároveň zbožný člověk, který vnímal své úsilí upevnit stát jako zajištění dobra a míru pro svůj lid. A jeho zbožná duše hleděla ještě dál - uvědomoval si, že přetrvá jen to, co má myšlenku, ideu, slouží k povznesení člověka. A tuto ideu nacházel v Evangeliu.
Co říci o pohádce, kterak "proradný Rostislav" chtěl Bohem ochraňovaného Svatopluka za jeho dřívější (tj. tu v pořadí první) zradu zavraždit na hostině a dopadlo to tak, že Rostislav sám padl do léčky a byl zajat a spravedlivě vydán do rukou svých nepřátel, k nimž se Svatopluk lísal? Jedná se zřejmě o Svatoplukovu fabulaci, kterou umanutě vyprávěl všem, kdo byli ochotni naslouchat, aby se nějak morálně očistil z první a hlavně té druhé zrady svého strýce. Zřejmě mu z toho bylo bídně na srdci, protože zradil a vydal nepříteli nejen svého příbuzného, ale vlastně vydal nepřátelům i Moravu. A jistě se obával pomsty od samotných Moravanů za to, co provedl jejich vládci (zřejmě nikoliv neoblíbenému). Proto si musel vymyslet něco, čím by se pokusil morálně ospravedlnit. Celá ta historka je totiž vnitřně nekonzistentní a nepravděpodobná (kdyby chtěl Rostislav Svatopluka zavraždit, těžko by ho nechal odejít ze sálu pod tak chabou záminkou, že se chce pobavit svými sokoly; a těžko věřit, že by byl tak bystrý a prozíravý člověk natolik hloupý, aby se vypravil sám pronásledovat prchajícího Svatopluka, když mohl poslat své lidi, ať jej dopadnou a přivedou; a to neztrácíme čas podrobným rozebíráním, jak by měl být Rostislav se svými bojovníky zajat a spoután Svatoplukem a jeho družinou, kteří prý narychlo prchli z hostiny, kam předtím přijeli údajně "nic zlého netušíce" - tedy jistě bez těžké zbroje, skrytých záloh a další taktické koncepce či strategie). Rostislavův lid mu zřejmě po návratu na Moravu pramálo důvěřoval a to může být jedním z motivů jeho úmyslu zlikvidovat církevní strukturu vybudovanou zde na popud a pod záštitou Rostislava. Chtěl lidem vzít vše, co jim připomínalo jeho strýce a potažmo i jeho vlastní hanebný skutek. Mezi kronikářovými řádky prosvítá, že příliš důvěry Svatoplukova morálka nevzbuzovala ani v autorovi Fuldských análů, kde je podivná historka zaznamenaná.

Mladičký mocichtivý Svatopluk, muž pokleslé morálky a zvířecích mravů (dle historických svědectví), neoplýval ani inteligencí ani vladařskou prozíravostí. Stal se spíše loutkou v cizích rukách. Nakonec završil svůj život 14 let po Rostislavovi, ve věku mezi 45 a 50 lety.
U každého věřícího vládce záleží na tom, co má navrch - zda jsou to pravidla křesťanské víry a té se podřizuje jeho politika, která se orientuje k cíli - zajistit zbožnost a možnost spásy sobě i svému lidu. Anebo to může být naopak - navrch má vladařova mocichtivost a ona "zbožnost" se projevuje přáním, aby Bůh požehnal jeho zbraním a daroval vítězství či ho alespoň udržel u vlády co nejdéle. U Rostislava vidíme to první. Už z textu jeho žádosti zaslané byzantskému císaři vidíme, oč mu šlo. O duchovní růst, upevnění církve. Jeho úsilí o silný stát se stáčí k hledání duchovních základů, na nichž by byla Morava postavena. Viděl ji jako dům zbudovaný na skále, kterou je Kristus a jeho přikázání. O tomto domě, s nímž nepohnou ani valící se vodstva ani vichry ani jiný nápor, slyšel z Evangelia (Mat 7,24-27). S touto myšlenkou vznikal moravský dopis byzantskému císaři.

Císař se svou radou spatřovali v Rostislavově iniciativě projev křesťanské víry, ba dokonce vyjádřili názor, že na tuto jeho víru Bůh odpověděl velkým a dávno nevídaným zázrakem - zjevením písma pro Slovany k liturgickému používání. Čteme v jejich listu: »Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo (k bohoslužbě) pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno - leda v prvních letech (křesťanství), abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem.«

* * *

Dejme slovo kronikáři, který zaznamenal text Rostislavova poselství, a co se dělo v Byzanci poté, co tam byl doručen dopis z Moravy.

»...Zatímco se filosof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních. Neboť Rostislav, kníže-(král) moravský, z vnuknutí Božího a po poradě se svými knížaty a s Moravany vypravil [poselství] k císaři [Michaelovi], v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil [v našem jazyku] pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“.

Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty“. Filosof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro svůj jazyk“. Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno heretika?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti je vyjevit Bůh, který dává všem, kdo [o něco] prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím“. Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Brzy mu [je] pak zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo..., a tak dále.

Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal Rostislavovi takovýto list: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství, a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“« (Ze Života sv. Konstantina - Cyrila, kap. 14)

Odpověď byzantského císaře knížeti Rostislavovi je jeden z nejkrásnějších textů našich literárních památek. Je to vlastně zakládací listina naší moravské (potažmo české a obecně slovanské) kultury a slovanského písemnictví. Jedná se o vskutku duchovní a ideově hluboce křesťanský ustanovující dekret slovanské církve, která dostala od Byzantinců úkol vést knížete i ostatní lidi, aby "veškerým srdcem hledali Boha a nezanedbávali spasení všech" a "vybízet všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy".

Od císařského schválení projektu překladu Janova evangelia se začíná odvíjet slovanská církevní písemnost, kultura a vzdělanost. Proto je tento list císaře Michala III. vlastně preambulí slovanského překladu Evangelia, kráčí před ním jako svíce, urovnává mu cestu. Proto by textem tohoto dopisu měla začínat každá sbírka slovanské kultury a jakékoliv pojednání o našem písemnictví.

* * *

V dopise z Byzance nacházíme jednu z odpovědí na malomyslné námitky našich současníků. Císař se svými rádci píše Rostislavovi dávno známou součást křesťanské víry a spirituality: »...hleď rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“«

Zde se praví, že křesťanský panovník, který použije svou vladařskou moc k šíření Evangelia, budování církve, má tím účast na spáse všech, kteří díky tomu poznají Boha a dojdou do nebeského Kristova Království. A za tuto účast přijme onen panovník od Boha svou odměnu. A přirovnání k "velkému císaři Konstantinovi" nás nenechává na pochybách, o jaké odměně je řeč - je to služba u Božího trůnu, svatost.

* * *

V Byzanci nebyli na císařském dvoře žádní hlupáci. Dokázali číst mezi řádky, znali politickou situaci a byli zkušení ve vyhodnocení motivů, s nimiž se k nim hodnostáři či panovníci obraceli ve svých žádostech. Proto dobře pochopili, že v případě žádosti, která k nim doputovala ze severní divočiny (tj. z Moravy), nejde o politickou intriku, ale o upřímnou touhu vladaře Rostislava povznést svůj lid. A nejen to - povšimli si Rostislavovy úvahy o tom, že rozkvět byzantského křesťanství na Moravě se může stát duchovní jiskrou, jež přeskočí i k ostatním národům, které mohou Moravu napodobit a Morava jim pomůže. Rostislav vyjevuje své myšlení, které se neomezuje ani na jeho osobní prospěch či jen na prospěch jeho lidu, ale misionářsky uvažuje i o duchovním prospěchu ostatních národů. Proto považovali Byzantinci jeho žádost za Boží vnuknutí a poslali mu to nejlepší, co měli: filosofa. Dali více než drahé kameny a zlato, vyslali sv. Konstantina s jeho darem písma pro Moravany. Věděli, že na Moravě dostane možnost využít svého génia, talent i duchovní úroveň. Císař i patriarcha pochopili, že si Rostislav zaslouží dostat od Byzance to nejlepší a největší, co mu mohou dát. Proto neposlali nějakého průměrného misionáře či kněze (takoví už ostatně z Řecka na Moravu doputovali dříve, a nic z toho nebylo). A že to mysleli opravdu vážně, je doloženo schválením práce, kterou se Konstantin ihned začal zabývat, když v nově vytvořeném písmu začal pro Slovany překládat evangelium do jejich jazyka. V jejich odpovědi čteme i proroctví: Předpověděli Rostislavovi, že bude jako velký císař Konstantin. (Viz u nás zde.) A to se naplnilo. Jeho iniciativa se spolupodílela na rozšíření Pravoslaví mezi Slovany. Jako je císař Konstantin otcem pravoslavné Byzance, tak je kníže Rostislav otcem slovanského Pravoslaví.
Je to řečeno s mírnou nadsázkou z hlediska historického, ale na rovině duchovní to má plnou platnost. Každá místní církev, která se zakládá na cyrilometodějství, je zároveň duchovním dítkem Rostislavovým. Všichni ostatní vládci a carové jsou už jen duchovními následníky velkomoravského knížete.
* * *

Při uctívání sv. Rostislava na něj hledíme jako na Božího vyvolence, skrze něhož zde byla zasazena cyrilometodějská pravoslavná církev. A to je přece důvod k uctívání jeho svatosti. Jako si Pán Ježíš vyvolil apoštoly a toto vyvolení, jemuž zůstali (až na Jidáše) po celý život věrni (i když třeba s Petrovým zakolísáním), je hlavním důvodem, proč v nich vidíme přední světce církve, tak si Pán vyvolil i některé vladaře, aby skrze ně vykonal velkou misii a rozšířil církev. Proto jsme těmto svatým vladařům přiřkli světecký titul "apoštolům rovní".

Zajímavá je skutečnost, že památka knížete Rostislava nezanikla. Ač zemřel kdesi v zahraniční v kobce a jeho jméno bylo následně zatlačováno do pozadí a všemožně se mocní tohoto světa po celých tisíc let snažili, aby si na Rostislava nikdo ani nevzpomněl; ač nemohl být svatořečen brzy po smrti, dokud žili pamětníci, přesto jeho světecká památka přestála zkoušku časem - udržela a trvá. A to neznáme ani datum jeho smrti (natož abychom měli ostatky nebo věděli, kde byl pohřben)! Toto zachovávání památky někdy bývá způsobeno shůry a je důsledkem světeckého působení osobnosti, o kterou se jedná. I v našem případě máme dost důvodů k domněnce, že v tomto případě je to projev péče sv. Rostislava o náš národ, o církev a lid žijící na jeho bývalé zemské državě.
Opět podobnost s památkou kostnických mučedníků, jejichž památka přežila temnou dobu pobělohorské tvrdé rekatolizace, aby se poté vynořila s neztenčenou silou.
* * *

Rostislav psal svou žádost do Byzance v době, kdy jeho lid už (částečně a zřejmě i pouze formálně) přijal křesťanství. Christianizace byla v plném proudu. Pohanství už nemohlo odolávat náporu křesťanství - a to hlavně kvůli mravní, morální a duchovní slabosti pohanských kultů. Křesťanství přinášelo skutečně pozdvihnutí úrovně osobního i společenského života ve všech oblastech. A hlavně přinášelo ukojení žízně lidské duše, která touží po Kristu, po společenství s Bohem - Stvořitelem nebe i země a všeho viditelného i neviditelného; a to může dát jen církev. Můžeme směle předpokládat, že Rostislav vnímal velikost a vznešenost křesťanství na jedné straně, a straně druhé ubohou úroveň toho, co zde předváděli mnozí (snad ne všichni) západní misionáři. Západní misie nebyla důsledná v hlásání křesťanského odmítnutí falešných a nezřídka vyloženě démonických kultů či učení. Misionářské kněžstvo bylo (jak o něm bylo zaznamenáno) hrabivé a politicky angažované ve prospěch cizích mocností (prostě to byli - dnešním slovem - agenti). Církevní práce, hlásání Evangelia a služba nebyly pro tyto lidi na prvním místě. Rostislav to sledoval jistě se zármutkem. Jako panovníka ho jistě rozčilovala agenturní síť, která se zde pod rouškou latinských kostelů budovala, ale ještě více ho musela trápit křesťanská nevěrohodnost, pokrytectví celé této maškarády, která se honosila názvem "christianizace". Jistě ho muselo napadnout něco ve smyslu: "Jak by to bylo krásné, kdyby se kněží a církevní pracovníci zabývali především evangelizací, upřímně se snažili o povznesení našeho lidu, kdyby jejich hlavním a jediným zájmem bylo sloužit Kristu a šíření jeho díla spásy!"

Takovými cestami zřejmě Rostislav pochopil, že neautentické křesťanství, které je ze Západu v jeho zemi zaváděno, nemůže přinést nic dobrého. Politicky je škodlivé, protože sune jeho stát do náruče cizí moci. Společensky je škodlivé, protože učí jeho lid pokrytectví a diskredituje Krista. Duchovně neprospívá, protože zavádí v lidských duších dvojkolejnost pohanského ducha a křesťanské věrouky, takže nenasycuje srdce.

To musel být jeden z hlavních motivů, proč se sv. kníže obrátil na Byzanc, ze které dobrý zákon do všech stran vychází. Zatoužil uvést ke svému lidu autentické křesťanství. Přesvědčil se, že světským duchem deformovaná napodobenina sem nic dobrého nepřinese. Za to, co Rostislav způsobil, když se stal iniciátorem cyrilometodějské misie, musel tvrdě zaplatit. Rozzuření Frankové se ho (za přispění Svatopluka) zmocnili a odsoudili ho za to, jakou újmu způsobil jejich expanzním zájmům, k oslepení a zmrzačení, načež ho nechali zaživa shnít někde v bavorské klášterní kobce, kde záhy umírá. Takže blahověrný kníže Rostislav umírá jako mučedník za pravoslaví a za cyrilometodějství.



Na závěr si nechávám, co bylo konečným rozhodujícím faktorem při úvahách o Rostislavově kanonizaci a co by mělo být i dnes argumentem pro ty, kteří se s rozpaky dotazují, jak může být svatým moravský kníže žijící v šeru počátku křesťanství u Slovanů. Tím byla nepopiratelná skutečnost, že se Bůh k Rostislavově dílu přiznal. Podobně jako při jiných svatořečeních má vždy poslední slovo duchovní zkušenost církve se světeckým působením kandidáta na kanonizaci, tak tomu bylo i v tomto případě. Křesťanské dějiny Slovanů jsou výmluvným svědectvím, že se k Rostislavovi přihlásil Bůh, který vládne nad všemi generacemi. Rostislav zemřel, Svatopluk jidášsky zradil, dílo svatých soluňských bratří bylo na Moravě vymazáno z povrchu zemského a mihotavě přežívalo v Čechách. Jenže cyrilometodějství je přesto vetknuto do základů pravoslaví srbského, všeruského, bulharského. Dokonce i tam, kde byla nakonec prosazena latinská orientace, je památka sv. Cyrila a Metoděje živá a mimořádně velebená: u Čechů a Moravanů i Slováků a Poláků.
Je dojemné vidět, že si naše misionáře, sv. Cyrila a Metoděje, vzala za své nebeské ochránce řecká misie v černé Africe. (Viz stránku z obálky jejich časopisu) Dnes je oživována památka těchto světců i v samotném Řecku, kdy jim byl v Soluni vystavěn velechrám vyzdobený krásnými ikonami.
Tváří v tvář takovému zázračnému jevu rozšíření a nevykořenitelnosti Rostislavova duchovního díla, toho ohně, k němuž přispěl první jiskrou, jsou liché všechny pochyby o jeho svatosti. Skvěje se vskutku jako velký svatý císař Konstantin...


P.S.
Viz o Rostislavovi a cyrilometodějství rozcestník na orthodoxia.cz













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz