1415
Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1400: #
Administrátor
--- 20. 8. 2023
K události na hoře Tábor
Svátek Proměnění Páně
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2 A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3 A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4 Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6 Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7 Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8 Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9 Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých."
(Matouš 17,1-9)
Tuto událost si každoročně připomínáme velkým svátkem Proměnění Páně.
Nejprve musíme vysvětlit název svátku. Sv. Řehoř Palama o tom učí, že nikoliv Ježíš Kristus sám sebe změnil, On se na Táboru nezměnil, ale změnil oči učedníků, aby spatřili, jaký On opravdu je. To znamená, že na hoře byl stále takový, byl vždy - už od svého narození. Co tedy viděli učedníci? Vtěleného Božího Syna. Hleděli na to, čím byl Ježíš Kristus vždy.
Ač nebyli učedníci ještě připraveni, Kristus způsobil, že se jim na pár chvil otevřelo duchovní zření a Kristus se v jejich očích změnil - viděli nejen jeho tělesné lidství, ale i jeho Božství.
Při svém vtělení - od početí až k narození v Betlémě, obléká se vtělený Boží Syn v naše padlé a nemocné lidství. Oděl se do naší tělesnosti, jako my se oblékáme do šatů. Skryl slávu svého Božství pod oděvem tělesného ponížení.
Týden před svým proměněním na Táboru pravil lidem: „Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Matouš 16,27) Nebo dle Lukáše: „Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“ (Lukáš 9,27)
Ano, to, co viděli učedníci, bylo Boží Království, kde už nebude svítit fyzické slunce na obloze, ale sluncem tam bude Kristus. A jeho duchovní světlo činí lidské duše blaženými, protože má schopnost nasycovat duchovně lidská srdce.
Viz o tom v Apokalypse: „Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál ... To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.“ (Zjevení Janovo 21,10-11, 23, 25)
* * *
Pán pro tu chvíli změnil vidění apoštolů ze tří důvodů.
Jednak jim ukázal svou Božskou slávu, aby měli důkaz, že jejich učitel Ježíš Nazaretský je skutečný Bůh. Přál si, aby byli upevněni v pravdě, a po nich všichni, kteří jim uvěří, - tedy celá Církev ve všech dobách.
Za druhé, ukázal jim svět nebeského království, aby sami viděli, kam je vede, jaký je cíl jejich cesty a že tento cíl stojí za jakékoliv oběti. Chtěl, aby pro ně tento cíl nebyl tajemstvím, ani čímsi mlhavým, ani aby obraz tohoto cíle někdo deformoval svými vášnivými představami o rajských rozkoších či sentimentálním sněním, ale aby okusili blaženost tohoto nestvořeného světla, skrze něž se Bůh dává člověku.
Za třetí si Pán Ježíš přál tímto zjevením upevnit jejich víru a morálku ještě před tím, než ho uvidí viset na kříži. Pro apoštoly to bude strašná situace, zmatení a otřes, a Pán věděl, že potřebují dopředu upevnit, což také ve svých promluvách často činil. Jenže něco jiného je slyšet a jiné je pak vidět. Proto odhalil vybraným učedníkům slávu svého Božství, aby si na to mohli v těžkých časech vzpomenout a uvědomit si, že visí-li na kříži přibitý vtělený všemohoucí Boží Syn, nemůže to být proto, že by byl chycen nebo přemožen nepřáteli. Až ho uvidí trpět a umírat na kříži, musí chápat, že trpí dobrovolně.
Pán znal lidskou slabost. Znal slabost svých apoštolů. Provázela je vlastně po celý jejich život, a ačkoliv byli po Kristově vzkříšení posíleni, ani poté jí nebyli zcela zbaveni (zápolili proti ní, přemáhali ji, a v tom je jejich osobní velikost). Projevila se např. když se apoštolové mezi sebou hádali, kdo z nich je větší apod. Nebo když nedokázali bdít se svým Učitelem v Getsemanské zahradě. Když se Petr polekal a prostá děvečka, služebnice ho vystrašila tak, že zapomněl na všechny sliby, kterými se Kristu zapřísahal je pár chvil před tím. Pán Ježíš dobře věděl, jaké myšlenky budou jeho učedníky napadat, až bude umírat na dřevě tou nejstrašnější smrtí, kterou tenkrát lidé dokázali člověku připravit. Třeba by si říkali: konal zázraky, mysleli jsme si, že je to Mesiáš, ale teď je přemožen, možná to byl jen spravedlivý člověk a Boží prorok, ale byl to opravdu Bůh? A nehledě na to, jak ho viděli ještě před pár dny, mohli by začít pochybovat a bát se o svůj život, kterému hrozilo ze strany židů nebezpečí. Proto věděl, že ačkoliv ještě nejsou duchovně připravení vidět záři Božství, musí jim tento důkaz poskytnout.
Přál si, aby to tito tři učedníci pochopili a byli morální oporou ostatním apoštolům, posilovali je ve víře. Zdá se však, že to plně pochopil jen Jan. Petr třikrát zapřel a Jakub se třásl strachy s ostatními apoštoly v úkrytu.
* * *
Tento svátek nám každoročně připomíná nadsvětský charakter Církve.
Na hoře Tábor se ukázalo, že Boží království a jeho blahodatné světlo je všude, kde je Pán Ježíš. A protože Pán Ježíš přebývá ve své Církvi, je Boží království i v Církvi - ve svatých Tajinách, v liturgii a vlastně v celém posvátném životě naší církve. Kde je Kristus Pán, tam je s ním i ráj a Jeho království.
Všude v Církvi, při každé liturgii, září světlo Božího království, které sestupuje mezi nás, protože na každou liturgii přichází Ježíš Kristus. Kvůli tomu přece chodíme na bohoslužby, abychom se s ním v Církvi, která je jako hora Tábor mezi nebem a zemi, setkali. Čím lépe očistíme svá srdce od hříchu, od vášní a od světské marnosti, tím jasněji budeme toto světlo vnímat. Jenže my se místo těchto velikých věcí zabýváme prkotinami, místo letu vzhůru se přehrabujeme v prachu, místo děkování Bohu hledáme stále, co a koho v církvi kritizovat, soustředíme se na vedlejší věci a většinu své energie nevkládáme do duchovního úsilí, ale odkláníme ji někam stranou - k pomíjivosti. A proto nejsme schopni ocenit, co nám Bůh v Církvi dává, a tak žízní hyneme vedle pramene, hladovíme za prostřeným stolem a od štědrého dárce odcházíme s prázdnou, protože místo zlata, kterým nás chce obdarovat, my se dožadujeme uhlí. Pak se v našem myšlení mění církev na organizaci a víra na ideologii. Církev se vznáší mezi nebem a zemí, ale my se svým způsobem uvažování zůstáváme na zemi.
Přijde doba, kdy budou vidět Pána ve slávě všichni.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.