Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1401: #
Administrátor
--- 31. 8. 2023
Zesnutí přesv. Bohorodice
Bohorodičná Pascha
Sváteční hymnus:
Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
Pojem „Pascha“ používáme ve vztahu k tomuto svátku proto, že - podobně jako při Kristově Pasše - i zde se zjevuje Kristovo vítězství nad smrtí. Dosud nepřekonatelné panství záhuby je přemoženo. Účast na Kristově Pasše přijímá i jeho Matka - jak je to zjeveno událostí, při níž si pro její čistou duši přišel se sbory nebeských mocností sám Pán, čili její Syn, aby ji ve svém náručí odnesl do nebe. Prázdný hrob Matky Boží pak zvěstuje, že vzhůru bylo posléze povzneseno i její čisté zbožštěné tělo.
Kvůli tomu, že ji sám Kristus nesl, takže prošla záhrobní cestou přímo a rychle, bývá průvodkyní po této cestě i těm, kteří se k ní za svého života obraceli.Hovoří se o tom např. v modlitbách velkého povečeří, viz poslední modlitba k přesv. Bohorodici od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy: „... A zastávej se mne vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující ...“
Stejnou cestu si Bůh přeje pro každého z nás. Jenže nedostatečné očištění našeho srdce tomu brání, a tak musíme po smrti kráčet složitější, nebezpečnější a méně slavnou cestou skrze tzv. „celnice“.
* * *
Bůh dal přesv. Bohorodici panenské mateřství. Nikomu jinému nic podobného nebylo dáno. Tímto darem se stala dokonce vyšší než cherubíni. Boží Syn jí daroval sám sebe. Je to nejbohatší žena světa.
Ona dala Bohu své tělo, a On ji vzal do nebe i s jejím tělem. Vždyť to bylo stejné tělo a krev jako tělo Kristovo. Když pak On sám zbožštil své přijaté tělo Vzkříšením a vystoupil i se svým tělem na nebe, nemohl tady přece nechat napospas tlení a práchnivění tělo své Matky, čili stejné tělo (dnes bychom řekli geneticky stejné), jaké měl on sám. Těla těch dvou jsou spojena tak, že ani smrt ani nic jiného nemůže přetrhnout to pouto mezi nimi. Kde je vtělený Boží Syn svým tělem, tam je i tělo jeho Matky.
Protože Církev je Kristovým mystickým Tělem (Ef 5,23; Kol 1,18), můžeme říkat, že Matka Boží je i Matkou Církve. Matkou nás všech, kteří přijímáme Kristovo Tělo a Krev z kalicha při eucharistii. Tak nás Syn Boží obohacuje darem sebe sama, což je odlesk toho, jak byla Synem Božím obdarována přesv. Bohorodice. Po svatém přijímání v sobě neseme bohočlověka Krista, a to není nepodobné tomu, jak ve svém lůně nosila Panna Maria svého Božského Syna.
* * *
Matka Boží je světu utajené moře blahodati. Nikdy si nepřála být známá. Nikdy nehovořila na veřejnosti, nepromlouvala jménem církve. Z posvátné tradice víme, že byla tichá, vlídná ke všem, pohotová k pomoci a útěše. Mluvila tak tiše, že ji sotva bylo slyšet. Žila skromně a stále se zabývala prací a besedou s Bohem. Nikdy nepřijala jakoukoli špatnou myšlenku, jak to oznámil Duch Svatý sv. Siluanovi Athonskému.
Znakem našeho poskvrnění pak je, že nedokážeme nepřijmout žádnou špatnou myšlenku. Církev nás však učí, jak se v průběhu života očišťovat a jak bojovat se špatnými myšlenkami. Tento neviditelný boj za očištění mysli a následného očištění srdce je jádrem každého správného asketického úsilí. Boží Matka, jako přečistá Bohorodice, je Matkou a vůdkyní asketů, protože sama udržela v čistotě svou mysl.
Neustálé působení Matky Boží v Církvi je spojeno právě s povzbuzováním k této askezi, k práci na očištění srdce. Její čistota je největší inspirací pro křesťana. Je to mocný impuls k touze napodobit její čistotu, resp. přiblížit se k ní alespoň o krok. Proto je před tímto svátkem ustanoven přísný půst, který vybízí všechny pravoslavné křesťany k askezi.
* * *
Praktický příklad Panny Marie nás vede v křesťanském životě a odpovídá nám na všechny otázky, které v souvislosti s osobními problémy řešíme.
K získání odpovědí stačí hledět na svůj život očima Matky Boží - čili svůj problém nahlížet z takové stránky, abychom spatřili, jak se to, co dělám, nebo čemu se vystavuji, nebo prostředí, kam chodím, nebo lidé, s nimiž se družím, líbí přesv. Bohorodici. A hned má člověk duchovní vedení a odpověď na své životní otázky.
A můžeme pokračovat. Matka Boží o zbožnosti neteoretizovala (jako tehdejší učenci, zákoníci), ale zbožně žila. Zbožnost pro ni byla věc způsobu života, myšlení a praxe. Jak prosté. A co ty? Víš, že máš milovat člověka a ne nenávidět? Víš. Tak proč se nesnažíš o lásku? Víš, že nemáš odsuzovat? Víš. Tak podle toho žij. Víš, že se máš vyhýbat prázdným řečem? Víš. Tak netlachej, nepomlouvej. Víš, že vítězství nad všemi démony začíná vítězstvím na démonem lenosti a démonem našeptávajícím, abys vyhověl žádostivosti těla? Tak do toho! Kdybychom proměnili všechny naše teoretické znalosti v křesťanskou praxi, jsme hned svatými. Chtěli bychom obrátit svět na víru, ale sami ještě nejsme obráceni. Je to pro nás větší ostuda, než kdybychom stáli na veřejnosti nazí. Svět se nám směje, ale co je horší, uvádíme v posměch i svatou Kristovu víru. Každý z nás by se měl zamyslet, jestli by pro šíření spásy nebylo lepší, kdybych tu nebyl. Sami nesvítíme, a ještě ostatním světlo zacláníme (jak pravil L. N. Tolstoj i jiní další).Dotkli jsme se toho, co se v církvi nikdy nesmí stát - aby svou strukturou, hierarchií, obřady, učením, tradicemi a zvyklostmi (a veřejným vystupováním či politikařením) zakrývala Krista. Posvátný život církve a její vnější působení musí Krista zjevovat, ale nesmí zakrývat a hlavně nesmí stanout na jeho místě, jinak se Kristovo mění na antikristovo. Duchovní služba církve je přiváděním věřících k Bohu, což bohužel nemusí být vždy to samé jako přivádět lidi do chrámu. Správně chápat obřady, duchovenskou službu a celý církevní život už začíná pomalu patřit spíše do minulosti. Nebezpečí nahradit Krista, stanout na jeho místě, je zvláště aktuální v církvi posledních dob, kdy církvi slouží lidé duchovně slabí a nemocní, kteří vlastně neslouží církvi, ale sami sobě. Jak dí Písmo: „pastýři pasou sami sebe.“ (Ezech 34,2 a 8) Dobří duchovní, které jsem mohl poznat, pomáhali vytvářet vztah mezi věřícím a Kristem, a sami si přáli při tom jakoby zmizet - být průhlednými jako sklo. Duchovenstvo posledních časů bude táhnout lidi k sobě (podobně jako vůdcové sekt), místo toho, aby je přivádělo ke Kristu. A nebude mít schopnost si to uvědomit.
Nesnažíme-li se o praktickou svatost, nedivme se, že vypadáme jako blázni - před anděly, před bližními, před světem i sami před sebou. A často jako nebezpeční blázni, protože co jiného než nebezpečí vidět v člověku, který vytrubuje: miluj, ale při tom nenávidí; hlásá: neubližuj, ale při tom ubližuje atd. To snad už je méně nebezpečný ten, kdo přímo prohlásí: zabíjím, kradu a řídím se zákonem síly a svévole, protože hned víme, co od něj můžeme čekat. Raději takového, než mít vedle sebe úlisného pokrytce, který káže Boha, ale slouží ďáblu. Nejnečistším ze všech lidí není darebák, ale pokrytec.
Vše, co potřebujeme vědět, víme z Písma nebo od Církve. Nepotřebujeme hromadit vědomosti a více a více hloubat a něco dalšího se dozvědět. Vše, co potřebujeme ke zbožnému životu, je uskutečnit to, co víme. Vtělit tyto vědomosti do svého způsobu života.
* * *
A tak to poslední, co dnes zmíníme z příkladu, který nám skýtá přesv. Bohorodice, je čistota projevující se upřímností. Matka Boží byla zřejmě nejvíce ze všech lidí vzdálena licoměrnosti. Upřímnost a otevřenost je totiž jeden z příznaků čistoty. Takový člověk nemá, co by skrýval. Jen takový je opravdu svobodný. A do této svobody nás Panna Marie chce vést.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.