Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1411: #
Administrátor
--- 11. 3. 2024
Neděle masopustní
O strašném soudu
Čtení z evangelia (pro masopustní neděli) před námi kreslí obrázek Božího soudu, toho posledního Božího soudu, k němuž budou shromážděni všichni lidé a přijdou i andělé, a především na toto setkání přijde Bůh. Všechny rozumné bytosti (tj. duší obdařená stvoření) budou povolány na tuto událost - třetí velkou událost lidských dějin (spolu se stvořením člověka a Kristovou spásou lidstva).
Písmo nás učí: jeden je život a pak soud: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom (je čeká) soud.“ (Žid 9,27) Vše, co může konat skutky a vést svůj život dle své vůle (a tudíž má svobodnou volbu), jakákoliv rozumná bytost, podléhá Božímu soudu. Bůh nám dal existenci i svobodu a poslal nás do života nakládat s těmito dary. Při soudu je o všem a o každém rozhodnuto, zda obstojí před Božím pohledem či nikoliv. Je obtížné postihnout podobu a zákony tohoto soudu lidskými slovy, která jsou určena pro pozemské předměty a jen mlhavě mohou popisovat či načrtnout kontury duchovních jevů. A tak se nyní pokusíme některé rozměry a roviny této události našimi nedokonalými slovy a rozumem postihnout.
* * *
Tato neděle nám chce každoročně před velkým půstem připomenout, že všichni budou souzeni. Ať už tomu věří nebo ne. Na posledním soudu nebude žádný nevěřící, všichni budou věřícími.
Všechny chce Bůh zachránit pro věčný život, ale ne všichni mu to dovolí. Naše skutky, které jsme učinili v průběhu svého pozemského života, jdou za námi. Nás neodsoudí milující Bůh, ale naše skutky nás odsoudí. „Mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6,23) Sloužíme-li hříchu, smrtí se nám hřích odmění. V tomto životě stojíme každým okamžikem před další a další volbou, konáme skutky, které se rozhodneme konat, a těmito volbami formujeme svou duši. A do jaké podoby ji zde na zemi zformujeme, v té odchází na věčnost.
Bůh je milosrdný, jenže ta moc, kterou nad námi naše skutky mají, není milosrdná ale neúprosná. Proto je potřeba opatrně vést svůj život, abychom jej naplňovali tím, co nás s Bohem spojuje, a naopak chránili se činit to, co nás od Boha odděluje.
Co nás s Bohem spojuje? To jsou skutky, činy, myšlenky, skrze něž se stáváme Bohu podobnými. To po nás Bůh chce a k tomu jsme byli stvořeni. Nemůžeme sice napodobit Boha v jeho věčnosti, nestvořenosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti apod. Ale můžeme jej napodobovat skutky lásky, milosrdenství, soucitu, trpělivosti a snášenlivosti. Vždyť miláček Páně, apoštol Jan nám zjevil tajemství, které pro nás vynesl z Kristova srdce, když měl při poslední večeři hlavu na jeho hrudi a naslouchal jeho srdci: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1. Jn 4,16)
Kristus (a dokonce už Starý zákon) žádá po lidech, aby se podobali Bohu. (Levit 11,44-45; opakuje to 1. Petr 1,16.) „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ Sám Pán praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat 5,48) K tomu byl člověk stvořen podle Božího obrazu a podoby. Podobu ztrácíme hříchem, ale Boží obraz v nás stále trvá - v každém člověku. Vírou, láskou a zachováváním Božích přikázání tuto podobu postupně očišťujeme. Toto dílo obnovy Boží podoby začíná tam, kde člověk používá svou vůli k tomu, aby vyrval ze svého srdce hněv, zlobu, nenávist, závist, zlopřejnost, odsuzování, intriky a všeliké nepřízně vůči bližnímu. Místo nich má zasadit do půdy svého srdce: pokání, pokoru, mírnost, poslušnost, a především lásku, jejímiž kořeny jsou soucit, milosrdenství, trpělivost s druhým člověkem, neodsuzování, vlídnost...
* * *
Bohužel, když se rozhlédneme po církvi, vidíme, jak i v blahodatném prostředí církve se jen málo lidí věnuje tomuto svatému dílu, kterým už tady a teď rozhodujeme o věčném osudu své duše. Většina věřících příliš nedbá o stav svého srdce a svou spásu vidí jen v plnění rituálních povinností (znáte to: jednou do roka se vyzpovídat, a pak k svatému přijímání, v neděli do chrámu zapálit svíčku atd.) A pokání? Jak často slyšíme: jsem jako všichni. A pokora? Zkuste někoho napomenout či pokárat za zjevné narušení církevního učení či morálky, a hned se jeho zraněná pýcha naježí.
Vzpomeňte na toho uzdraveného slepce a jeho rozhovor s židovskými „zbožnými“: Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (Jan 9,34) Pýcha jim nedovolila přijmout svědectví o Mesiáši a uvidět Boha.Jak často se setkáváme s naprostou sebejistotou u církevních lidí, když jde o jejich jednání, způsob uvažování! A někdy ani nemusí jít přímo o páchání hříchu, ale i pouhý opakovaný a pevný souhlas s hříchem nám přece přináší sdílení osudu s těmi, kteří budou potrestáni za tento hřích. (Blažený muž, který nechodí do rady bezbožných... Ž 1,1) Což nikdy neslyšeli ap. Pavla, který když varoval před přečasným vysvěcením někoho, psal: „neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.“ (1 Timoteovi 5,22) Varování před těmi, kdo nepřinášejí správné křesťanské učení (ať už se jedná o dogmata či o morálku apod.): „kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“. (2. Janův 1,11) Souhlasem s páchaným hříchem přece pomáháme pachateli (třeba jen duchovně, nebo morálně).
Jak to krásně vystihl jeden věřící: „Tady na zemi jsme od toho, abychom hřešili, a do kostela chodíme, aby nám to Bůh odpustil.“ Nu, alespoň to řekl s tak čirou upřímností, že mu ji Bůh snad započítá jako ctnost.
Pán Ježíš však nechce, abychom prodlévali v nevědomosti a snaží se nám, alespoň ty klíčové rozměry a roviny Božího soudu objasnit, když nám přípomíná své přikázání lásky a na obrázku lásky k bližnímu ukazuje princip, dle něhož budeme souzeni - lépe řečeno: my sami sebe budeme soudit.
* * *
Čtení této neděle (Mat 25,31-46) nám ukazuje, že soud bude spočívat v tom, jestli jsme opravdu ve svém srdci sloužili Bohu, resp. jestli jsme si Ho zamilovali. Ukazatelem této lásky je totiž náš vztah k lidem, kteří jsou kolem nás. Bůh nám je poslal, abychom se naučili milovat. Co se myslí touto láskou, nebo když si to učiníme lépe pochopitelným, jak začíná láska k lidem? Jednak tím, co praví Pán: „Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“ (Mat 7,12) Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě. To je základ.
Písmo o tom praví: »Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit. Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci. Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru. Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo. Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest. Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s upřímnými však sdílí svá tajemství.« (Přísloví 3,27-32)
Tím se dostáváme k vyššímu stupni této práce na sobě: prokazovat lidem, co si přejeme, aby Bůh prokázal nám: soucit, milosrdenství, trpělivost, shovívavost, odpuštění jejich prohřešků. Pak mohu doufat, že i se mnou bude mít Bůh soucit a trpělivost, že nade mnou projeví milosrdenství a že mi odpustí mé hříchy. Když neodpustím já svému dlužníkovi, neodpustí ani Bůh mně. (Viz podobenství o nemilosrdném služebníku Mat 18,23-35)
Co mohu od Boha čekat za svá provinění, když sám neodpouštím, mstím se a odplácím, mám tvrdé srdce, bojuji za své ego, mlátím kolem sebe „hlava nehlava“, jen abych prosadil své zájmy, a odsuzuji ostatní za jejich nedokonalost (jak často - bohužel i v církvi - slyšíme: já chci jen spravedlnost; kdo ji chce, tomu ji Bůh na soudu dá... Kéž si nikdy nežádáme od Boha spravedlnost.)
Každý si může provést jednoduchý samotest, jak je na tom jeho srdce a jak by asi obstál na soudu, kdyby se dnes odebral na věčnost. Když se potkám s poníženým, chudým, nemocným, trpícím, nešťastným nebo tím, kdo je v nouzi, co pocítím ve svém srdci? Cítím vůbec něco? Nepřeji si, aby mi ten člověk dal pokoj a šel mi z cesty? Nebo spontánně pocítím soucit s tím člověkem? Zabolí moje srdce nad ním? Podle starce Paisije, je toto cítění nebo soucit předpokladem pro vyslyšení modlitby za toho člověka. Je zbytečné jen odříkávat Bohu jména, která On stejně zná. Očekává, že Mu za ty nešťastné lidi přineseme trošku bolesti v srdci, na kterou pak odpoví.
Dalším stupněm lásky, k němuž jsme evangeliem povoláni, je milovat své nepřátele. To je tvrdý oříšek. Jeho tvrdost je přímo úměrná tvrdosti našeho srdce. Je to jakási maxima evangelia. Přetěžkým úkolem pro nás tento evangelijní imperativ bývá zvláště, když je tím nepřítelem někdo, kdo je nám nablízku: kolega v práci, nadřízený, soused, bývalý přítel apod.
* * *
Dnešní evangelijní perikopa nám ukazuje dvě skupiny hříšníků. Ano, ovce i kozlové jsou stejně hříšní. Bůh ve své lidumilnosti už nežádá po člověku bezhříšnost, neboť by nikdo nebyl spasen. Jenže ti z jedné skupiny měli soucit, kdežto ti z druhé skupiny soucit neměli. Přítomnost Boha na soudu rozdělila lidi do dvou skupin nikoliv dle jejich hříšnosti, ale dle jiného principu: jedni ve svém životě potkali Boha, druzí nikoliv. Kristus si přeje potkat se s každým člověkem. Setkává se s námi skrze lásku. Skrze bližní se setkává se všemi lidmi. Přichází jako žebrák a klepe na každé dveře.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev 3,20)
Láska nás spojuje s Bohem a činí nás Bohu podobnými. Boha se učíme milovat skrze bližní. Jak pravil apoštol Jan: „Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka, jehož vidíš?“ (1. Jn 4,20) Nemiluješ bližního = nemáš pro něj svůj soucit, trpělivost a odpuštění, to znamená, že nemiluješ ani Boha. Nesloužíš tedy Kristu, ale jen sám sobě. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Jn 4,8) Takže bez lásky neznáme Boha. A když Ho neznáme, nemůžeme mu sloužit ani být jeho přítelem. To je důvod, proč odcházejí kozlové do temnot.
V tom je jejich vina. Nemilovali lidi a tudíž ani Boha, nepoznali jeho lásku, a proto jejich hříchy nad nimi mohou provádět svou zkázonosnou moc. Jedině láska nás může spojit s Bohem, který je láska. A spojení s Bohem přináší člověku odpuštění jeho hříchů, protože síla hříchu nemůže překonat sílu lásky. To znamená, že ta hrozná moc hříchu oddělit člověka od Boha, je zmařena láskou, která hříšníka s Bohem spojuje. Pamatujete na ten princip: podobné k podobnému? Láska tudíž dává člověku spásu. Ona jej ospravedlní na soudu.
* * *
Na některých ikonách posledního soudu vidíme mezi těmi, kdo jdou do ohně vzpoury proti Bohu, věčného reptání, zloby, která spaluje duši, i biskupy, kněze, mnichy - čili teology, kteří jistě mnoho o Bohu přečetli, Bibli dobře znali a kázali lidem evangelium. Z toho je zjevné, že mluvíme-li nyní o poznání Boha, nehovoříme o knižním poznání, ale o skutečné duchovní teologii, o důvěrném poznání Boha skrze lásku očištěného srdce. „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)
Říkají moudří: Kdo má lásku, splnil všechna přikázání. Vyplývá to ze slov Pána Ježíše. Takový člověk splnil hlavní přikázání uložené člověku Stvořitelem a zopakované v evangeliu: Buď jako Bůh. Svatí buďte... Dokonalí buďte... (Viz o tom výše.) Blažený Augustin psal: „Miluj a dělej si, co chceš.“ Ten, kdo miluje Boha a bližního, totiž nemůže páchat hřích.
* * *
Každý můžeme na sobě sledovat, jestli máme s druhým člověkem soucit, trpělivost, odpuštění - zdali máme srdce otevřené vůči bližnímu. Podle toho už tady na zemi poznáváme, jak na tom jsme. Podle této lásky poznají lidé, že jsme lidmi Kristovými. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) A podle nenávisti, zloby, závisti, mstivosti poznáme ty, kteří lásku nemají a tudíž ani nemilují Boha. Ať si každý sám v duchu odpoví a zjistí si tím, jak je připraven na setkání s Bohem a na soud.Pokusím se nyní odpovědět na častý dotaz. Lidé se ptají, jak vlastně má vypadat ta láska k bližnímu: „To mám všechny nechat, ať si činí, co chtějí? A co když budou někomu ubližovat nebo škodit? A co v práci k mým zaměstnancům? Mám přece zodpovědnost za firmu. Projevím k nim lásku a shovívavost a hned přestanou pracovat.“ Myslím, že každý rodič ví, že musí někdy dítě trestat, napravovat, zakazovat apod. Zároveň však otec i matka chápou, že ač dítě někdy potrestají, nepřestávají je milovat. A jejich dítě si to při správné výchově uvědomuje také. Stejně tak si musí počínat učitel, pastýř, biskup, šéf v práci, úředník či správce. Nemohou kvůli lásce ke svým podřízeným tolerovat páchání nepravostí, zlo či neposlušnost nebo vzpouru. Takovému učiteli by se jeho škola úplně rozložila a nemohl by plnit své poslání a vyučovat, protože by ze třídy měl brzy „monkey business“ a žáci by mu „skákali po hlavě“. A co vyroste z dítěte, které rodiče nikdy ani nepokárají? Každý nadřízený nebo rodič či učitel nebo pastýř nese odpovědnost za to, že bude vést svěřené lidi k prospěchu všech. Pastýř má svou hůl proti vlkům; nemůže se vymlouvat, že i vlk je Boží stvoření a „já přece miluji všechny - ovce i vlky“, a tak nemůžu na vlka pozvednout svou berlu. Takový pastýř je k ničemu. Kdo bude hlásat, že i nepřítele, který zabíjí naše ženy a děti, je potřeba milovat, a proto mu v tom nebudeme bránit? V tom tkví hloubka lásky, že milující člověk je schopen dobře rozeznat, jak se zachovat, když je potřeba přísnost a výchova, ale zároveň se nemstít, nenaplňovat své srdce nenávistí či zlobou. Křesťan hledá vždy cestu, jak se zachovat odpovědně, ale při tom odpouštět a jednat se soucitem. Nikdo není tak hloupý, aby nebyl s to chápat, že lásku je někdy nutno skloubit s přísností a rozhodností. Stejně si počíná i Bůh - pokud je člověka možno zachránit, ale on je lhostejný, použije Bůh někdy i hořké léky pro takovou duši.
Spása člověka spočívá v tom, že poznáme Boha - už zde na zemi začínáme poznávat Boha jednak z pohledu na jeho stvoření, potom z evangelia a nakonec z vlastní duchovní zkušenosti (vždy jedině v tomto pořadí). Naše láska je vždy napodobením Boží lásky: „My milujeme Boha, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Jn 4,19)
* * *
Tady na zemi, kde je duše obalena masem, můžeme předstírat, tvrdit nebo hrát cokoliv. Na soudu přijde Bůh a vzejde světlo, které osvítí a prosvítí všechny. Jako může lékař rentenem zkoumat, co je uvnitř těla a vidět choroby různých orgánů, tak v tomto světle bude všem viditelné, co se tají v mé duši. (Přirovnání světla soudu k rentgenovým paprskům používal jeden stařičký kněz, jehož jsem znával.)
Jsme na to připraveni? Všechny tajnosti, které zde skrývám ve své duši a nechci, aby se to o mně nikdo dozvěděl, budou zjevné všem. Všechny špatné skutky, každý hřích, každá nečistá myšlenka, všechny nepřátelské úmysly, pikle a egoistické zájmy i jiná zla, která skrývám, budou viditelná v mé duši, jako by byla ze skla. Přípravou na tuto chvíli je zpověď a očištění od těch hnusů, co v sobě nosím a jimiž deformuji svou duši.
Už zde na zemi se máme učit vidět stav své duše - přemoci strach a zřít, co jsme z ní učinili. Jak jsme její krásu zničili a učinili z ní odpudivou tvář nějakého skřeta. Protože jen tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti můžeme začít s opravdovým pokáním a obrátit se, prostě něco s sebou začít dělat.
„Den Páně ovšem přijde jako zloděj v noci. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena. Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi - domov spravedlnosti. Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné.“ (2. Petr 3,10-14)
P.S.
V současnosti vidíme tak strašné ilustrace toho, o čem vypráví dnešní čtení. Ilustrace přímo v naší církvi, kde celé masy a církevní struktury odpadají od evangelia.
Píši to sem pro naše varování, jak snadno se může stát, že nejen jednotlivci, nejen státní režimy, ale i celé církevní struktury mohou úplně popřít základní principy naší víry a táhnout s sebou do pekla masy svedených věřících. Dnes se objevila zpráva v tisku, z níž sem část zkopíruji:
»Ze strany vedení Ruské pravoslavné církve žádná otevřená reakce na smrt Alexeje Navalného zatím nezazněla. Vedení církve nicméně dlouhodobě podporuje současný ruský režim. Podle zdrojů novináře listu Novaja Gazeta Alexandra Soldatova, který se zabývá tématy, spojenými s vírou a církví, v mnoha regionech biskupové nebo jiné vysoce postavené osoby dokonce volají kněžím a přikazují jim pečlivě sledovat lístky s prosbami o modlitby za zemřelé. V případě, že je na žádosti napsáno jméno Alexej, mají ověřovat také příjmení. Žádný z kněží, stále sloužících v rámci Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na území Ruska, také zatím nesloužil panychidu za zesnulého, ty proběhly jen v několika zahraničních kostelech. Soldatov tyto skutečnosti komentuje tak, že si nevzpomíná, "že by se takto zacházelo dokonce i s největšími rouhači, heretiky a pronásledovateli církve".« (Christnet)
To skutečná inkvizice v ruské církvi (jen ti nekrutější a nejohavnější bolševici zakazovali sloužit panychidu za zavražděného cara, ale jinak nezakazovali modlitbu za zesnulého, dnes to dělá samotná ruská církev). V citátu se píše, že kněží musí prověřovat dokonce i tzv. „zapisky“, tj. jména napsaná na lístcích podávaných k tichým modlitbám na proskomidii, aby se náhodou někdo v ruské církvi nemodlil za spásu Navalného. To je chování směřující proti základní ideji Církve. Může se Pán Ježíš k takto se chovající církvi přihlásit? Jak daleko se vzdálili tito „křesťané“ od Boha, který si přeje spásu všech, kdežto oni nedopřejí někomu ani zádušní modlitby! V každém katechismu se dočteme, že jeden ze základních skutků milosrdenství je „za zesnulé se modliti“. Kam se poděl v ruské círvi jeden z hlavních projevů lásky? Ze strachu před putinem nebo kvůli klanění se putinovi si ruská církev nechala vzít evangelium? Tak strašná je ruská nenávist, tak hluboký pád a tak ohavná kolaborace s antikristovskou šelmou chlemtající lidskou krev prolévanou ve válce! Napadne někoho v Rusku, jak asi ve světle dnešního evangelia toto chování církve obstojí na strašném soudu? Vzpomeňte si na ty ikony posledního soudu - kdo všechno jde s těmi nelaskavými, nesoucitnými a krutospravedlivými zatvrzelými srdci do ohnivé tlamy pekla: biskupové, kněží, mniši...
„Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1 Petr 4,17) Už je to vidět zřetelně: soud začíná od domu Božího.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.