1440
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1440: #
Administrátor
--- 17. 7. 2025
Apoštolové Petr a Pavel
Dnes vzpomínáme na události spojené se smrtí dvou nejvyšších apoštolů, Petra a Pavla.
Ve svatém Písmu, v Evangeliu podle Lukáše, 21. kapitola, 12. verš, je řečeno: "Vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat, vydávat vás synagogám i do vězení a povedou vás před krále a vládce pro mé jméno." V žalmu 43./44., verš 23, nacházíme tato slova: "Pro tebe jsme usmrcováni každý den, jsme považováni za ovce určené na porážku."
Apoštolé samozřejmě od začátku své misie chápali, že budou vystaveni nejkrutějším pronásledováním, neboť když trpěl sám Kristus, jejich božský učitel, pak se ani oni těmto utrpením nevyhnou. Hovoříme-li o dvou nejvyšších apoštolech, o Petrovi a Pavlovi, vidíme, že apoštol Petr je křesťanem první generace a apoštol Pavel je křesťanem druhé generace.
Apoštol Petr byl očitým svědkem Slova. Očitými svědky Slova se nazývali lidé, kteří viděli Krista Ježíše na vlastní oči, slyšeli ho na vlastní uši a dotýkali se ho vlastníma rukama. Petr byl jedním z apoštolů Ježíše Krista a vidíme jistou výhodu jeho postavení. V evangeliích vyniká ve vztahu k ostatním apoštolům. A když se Kristus ptá mnohých, za všechny odpovídá Petr. Tak tomu bylo například v Cesareji Filipově, to je 16. kapitola evangelia podle Matouše. A vidíme prvenství apoštola Petra i v den svatých Letnic, kdy byli apoštolé naplněni Duchem Svatým, Petr jménem celé církve zvěstuje Krista obyvatelům Jeruzaléma.
Apoštol Pavel, na rozdíl od apoštola Petra, byl nějakou dobu pronásledovatelem křesťanů. Když začíná apoštolské kázání v Jeruzalémě po dni svatých Letnic, v té době byl Pavel, tehdy se jmenoval Saul, hebrejsky Šaul. Apoštol Pavel byl z kmene Benjamínova a v kmeni Benjamínově bylo nejpopulárnější jméno Saul, tedy Šaul (počeštěno Šavel), na počest prvního židovského krále, krále Saula, který byl právě z tohoto kmene. Když vzniká Kristova Církev v den Padesátnice, Pavel, tehdy Saul, byl ještě velmi mladý. Vidíme ho při ukamenování archidiákona Štěpána. Schvaloval toto kamenování, ale pro jeho nízký věk mu nebylo dovoleno přímo se této popravy účastnit. Hlídal oděvy těch, kteří házeli kameny na archidiákona Štěpána. Později však dochází k zázračnému obrácení Saula ke Kristu, a to, když jede cestou z Jeruzaléma do Damašku, aby tam pronásledoval křesťany, a měl dopisy od velekněží, které potvrzovaly jeho pravomoci jako židovského inkvizitora. Jenže Kristus se s ním zázračně střetl na cestě, a on se poté stává apoštolem Ježíše Krista. V souvislosti s tím používá jiné jméno - Pavel. V knize Skutků svatých apoštolů je to vše podrobně popsáno.
Vztahy mezi apoštolem Petrem a apoštolem Pavlem byly dosti komplikované. Stačí se podívat na druhý list Petrův, třetí kapitolu, 15.—16. verš, kde se nelichotivě vyjadřuje o apoštolu Pavlovi, a na list Galatským, druhou kapitolu, kde se zase Pavel dost nepříznivě vyjadřuje o apoštolu Petrovi. Ale vnitřně apoštol Pavel tuto situací akceptuje. Rozlišoval zvláštnost Petrovy služby a specifika své vlastní služby. Pavel trval na tom, že jako Petrovi bylo svěřeno apoštolství mezi obřezanými, tedy Židy, tak potom jemu, Pavlovi, bylo svěřeno apoštolství mezi neobřezanými, tedy pohany. Tímto uvažováním Pavel zdůrazňoval, že si oba ve skutečnosti neodporují, ale doplňují se. A ačkoli v jejich vztazích byly potíže, tentýž apoštol Petr, v druhém listu Petrově, třetí kapitole, 15. verši, když začíná kárat některé věřící, kteří se odvolávali na těžko srozumitelné pasáže v Pavlových listech, nazývá samotného Pavla "milovaným bratrem v Pánu".
* * *
Intermezzo***
Pro nás je důležité, že nad všemi nedorozuměními, rozpory či "komunikačním šumem", prostě různohlasím v prvotní církvi zvítězila láska. Zvláště dnes, kdy jsou nám příčiny jejich sporů tak vzdálené (a vlastně skoro nesrozumitelné či by někdo mohl snad říci až malicherné, se jeví vítězství lásky svatých apoštolů tak důležité. Všechny dobové příčiny ke sporům v církvi (a to platí jako pro dobu prvotního křesťanství tak pro dobu naší) začnou být s časovým odstupem zbytečné, nepodstatné a nedůležité, zbytečné, egoistické někdy i hnidopišské či se ukazují jako mylné a osobní. Následky neurovnaných sporů, když zvítězí nad jednotou a láskou, jsou však dlouhodobé a někdy zkázonosné. Nic církvi tolik neubližuje.
Taková už je naše pokažená lidská přirozenost, že cítím potřebu prosadit svůj názor. Na svárech Petra a Pavla se nám však ukazuje vzor, jak lze všechny tyto osobní spory a nevraživosti překonat a jak se mají překonávat. Láskou. Tam, kde vítězí láska, tam je církev. Pán to definoval slovy: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,35) Kde přetrvávají spory, nebo se dokonce stále více utvrzují nebo dogmatizují, není církev (je tam jen vnější zdání církve - jakási prázdná skořápka obřadů a tradic).I člověk bez jakéhokoliv teologického vzdělání ze slov evangelia snadno usoudí, že hlásá-li nějaká církev násilí a válku, nebo je schvaluje či dokonce žehná (vyjma případů bezprostřední obrany), není to žádná církev Kristova. A schvalují-li nějací křesťané válku (vyjma případů, kdy čelí vojenskému přepadení), nejsou to žádní křesťané ani Kristovi učedníci. I kdyby hlásali věrnost všem dogmatům či tradicím, bez lásky, soucitu a pokání je to k ničemu. Nejdřív musíš žít jako křesťan a uskutečňovat křesťanskou morálku, a pak teprve můžeš mluvit o dogmatech či kánonech. Dnes jsme svědky, že se tyto pilíře křesťanské víry otřásají - nikoliv jen ve světské sféře, ale v samotné církvi. A tato duchovní katastrofa pokračuje ještě dál. Mravní pády, bloudění ve víře, absence pokání, pád do nacismu, egoismus a pýcha - to vše někteří nejen ospravedlňují, ale vyvyšují a oslavují, či to rovnou staví na úroveň dogmat víry či kánonů církve, které prý tito odpadlíci brání.Dogmatická nepohnutelnost církevní tradice je omezena jen na základní věroučné teze. Dokonce i kanonické spory se mají řešit láskou. To je vzor svatých apoštolů, který nám církevní tradice tlumočí zvláštním ikonografickým zobrazení těchto dvou největších apoštolů. Na společných ikonách jsou často zpodobeni v objetí a s křesťanským políbením lásky.
Jako v lásce, tak i ve smrti se ocitli spolu. Misie apoštola Petra v Římě se odehrávala za Tiberou. V Římě za Tiberou byla židovská osada a právě tam apoštol Petr vykonával své apoštolství, svou misijní službu, a mnozí z židů se obrátili ke Kristu. Na začátku pronásledování za císaře Nerona, existovala křesťanská církev již 30 let. Byly to především plody práce apoštola Petra, který zde měl neoficiální titul Otce křesťanů, což bychom dnes mohli interpretovat jako titul římského papeže. Leč Petr nezaložil jen římskou církev, založil také antiochijskou církev. V antiochijské církvi měl titul "antiochijský papa", to znamená, že byl skutečným duchovním otcem, který svým zvěstováním rodil lidi ke spáse.
Apoštol Pavel se ocitá v Římě kvůli soudním záležitostem, když proti němu Židé vznesli obvinění, on - jakožto římský občan - požadoval soud císaře, a byl proto poslán do Říma. Svou návštěvu Říma předchází listem Římanům. Je to úžasný text, kde apoštol Pavel svědčí o Boží milosti, o působení Ducha Svatého. Téma Ducha Svatého je dominantním tématem v listech apoštola Pavla. Celkem známe 14 takových listů, což umožnilo svatému Janu Zlatoústému nazývat apoštola Pavla "harfou Ducha Svatého".
Petrovským půstem, vzpomínáme na první pronásledování, které bylo proti Boží církvi rozpoutáno za císaře Nerona. A v evangeliu podle Matouše, 5. kapitola, 12. verš, nacházíme takovou výzvu Krista Spasitele: "Radujte se a veselte se, neboť vaše odměna v nebesích je veliká; tak pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi." Zde vidíme, že Kristus povzbuzuje trpící křesťany, kteří jsou pronásledováni jinak smýšlejícími nebo státní mašinérií. V Evangeliu podle Lukáše, 12. kapitola, 4. verš, Kristus říká: "Říkám vám, přátelé moji, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom vám nic víc udělat nemohou." Tímto způsobem Kristus trvá na tom, že utrpení, kterým můžeme být vystaveni na zemi, mají dočasný charakter. A známá Kristova slova, "kdo vytrvá do konce, bude spasen", jsou také poučením pro křesťanské mučedníky.
* * *
Intermezzo
Petrský či petro-pavlovský půst, jinak se mu také říká "půst svatých apoštolů", je jedním ze čtyř dlouhých postních období v ročním pravoslavném kalendáři. Často bývá předmětem dotazů či nepochopení. Dva dlouhé půsty máme v kalendáři jako přípravu na dva největší svátky Kristovy (Zmrtvýchvstání a Narození). Další je přípravou na největší bohorodičný svátek (Zesnutí přesv. Bohorodice). Všechny tři svátky jsou počítány k největším, čili k tzv. svátkům z Dvanáctera. Ale čtvrtý půst před svátkem svatých apoštolů? Jaký má důvod? Vždyť svátek Petra a Pavla ani nepatří k největším svátkům! Není v počtu Dvanáctera. Je to jen "obyčejný" svátek velkých světců, kteří mají v typikonálních bohoslužebných pravidlech předepsánu službu s bděním, a nic více. Proč mu tedy předchází půst, který navíc ani nemá každoročně stejnou délku (na rozdíl od ostatních tří půstů)? Někdy je krátký a někdy je dost dlouhý (začíná totiž podle pohyblivého kalendáře po první neděli po Padesátnici a končí podle pevného kalendáře dnem svátku Petra a Pavla, takže je-li Pascha toho roku brzy, je tento apoštolský půst dlouhý jako Velký půst před Paschou). Tento půst není totiž primárně přípravou na svátek Petra a Pavla, ale byl ustanoven jako vzpomínka na kruté, nelítostné a zrůdné pronásledování prvních křesťanů - a to od doby hned po seslání Svatého Ducha až po dobu Neronova pronásledování.
Na tomto pronásledování prvotních křesťanů je zvláštní i to, že bylo dle zákonů tehdejší doby nelegální (zákony k pronásledování křesťanství začaly platit až s Trajánovým ediktem, r. 113). Je zvláštní, že bez vlastního přičinění vstoupilo křesťanství okamžikem svého zrodu do ostrého sporu se všemi ostatními náboženstvími. Když šlo o křesťany, příslušníci jiných věrovyznání zapomněli na všechny své spory, a ve vzácné jednotě se všichni spojili proti křesťanům. Můžeme si být jisti, že důvody jsou jedině duchovního rázu. Vzhledem k tomu, že křesťané se v převážné většině snažili vést řádné životy, dodržovat občanské zákony, platit daně, podřizovat se světské vládě, a kromě toho to byli lidé, kteří byli známi tím, že vedli tiché životy a udržovali vysokou mravnost, manželskou věrnost a rodinné ctnosti. Přesto se o nich šířily nejhanebnější pomluvy, a tak hrozná podezření, jako by to bylo společenství, jehož hlavní idejí byla nenávist k lidskému rodu. (Tak se to také o křesťanech hlásalo.)
Pronásledování prvotních křesťanů vyvrcholilo v za časů vlády císaře Nerona, což byla morálně zvrácená osoba, psychopat či spíše duševně nemocný člověk, zmítaný tak zvrácenou sexualitou, že by se pro něj nenašla kolonka snad ani v současném katalogu 14 v Evropě uznávaných pohlaví, či stovek dalších údajných existujících pohlavních excesů, kde má každá zvrácenost ještě desítky poddruhů. Není divu, že tento člověk se stal nástrojem ďáblova útoku na křesťany. O tomto pronásledování jsme psali už vloni u příležitosti svátku apoštolů a najdete ten článek zde.
Na památku utrpení prvních křesťanů ustanovila církev půst svatých apoštolů, abychom uctili památku těchto dávných mučedníků, jejichž "krev byla semenem nových křesťanů". Troškou postní zdrženlivosti bychom se měli poklonit jejich příkladnému následování slov svatého Evangelia a posílit svou věrnost Kristu a horlivost pro jeho evangelium.
Samotné starořecké slovo pro mučedníka, "martyros", má hlubší význam, než slovanský pojem mučedník. Slovanský termín mučedník znamená prostě trpícího člověka, zatímco řecké slovo "martyr" ukazuje na svědka čili vyznavače víry. Toto slovo se vykládá jako vyznavatel až ke svědectví o pravosti své víry vlastní smrtí, tedy člověk, který svým utrpením dosvědčuje opravdovost své víry, čistotu svých vlastních náboženských přesvědčení.
Tento výklad a samotná idea mučednictví vychází z antické filosofie, resp. z mravních nároků na filosofa (už od doby Sokrata). Filosof musí ručit za svou filosofickou nauku vlastním životem. To je známka pravého filosofa. A dávní křesťané sami sebe v některých případech považovali za pravé filosofy a křesťanství prohlašovali za pravou filosofii. V dávné době se závaznost toho, co člověk ostatním hlásá a co učí, brala velice vážně. Viz starozákonní požadavek na proroka, který musí ručit za pravdivost svého proroctví vlastním životem. Nesplnilo-li se proroctví, pak to bylo falešné proroctví od falešného proroka, a falešné proroky bylo přikázáno kamenovat.Je třeba říci, že v antické společnosti v dobách apoštolů byl postoj k vlastnímu domácímu náboženství ze strany samotných pohanů spíše skeptický. Existují hry napsané antickými autory, kde se vysmívali svým bohům. A zároveň, pokud jde o římské pohanství, i tam byl přítomen skepticismus vůči vlastním bohům. Jenže v římském chápání bylo vše, co souviselo s náboženstvím, také společenským řádem, a pohanské obřady byly vlastně státními rituály, které bylo naprosto nezbytné vykonávat, aby se zdůraznila především loajalita k císaři a všemu římskému.
Proč Římané pronásledovali křesťany? Tato otázka je zajímavá a musíme se nad ní zamyslet. Především se podívejme, co se ve Svatém písmu říká o tom, proč a za co nás je tento svět připraven pronásledovat. Ve svatém Písmu je řečeno: "Ti, kdo chtějí žít zbožně, budou pronásledováni." (2 Tim 3,12) Všimněte si, že se v tomto textu z Bible neříká, že ti, kdo žijí zbožně, budou pronásledováni, ale píše se, že ti, kdo chtějí žít zbožně, budou pronásledováni. To znamená, že už jen samotný záměr napravit svůj život přitahuje podráždění a pronásledování ze strany lidí, kteří nehodlají napravovat svůj vlastní život. A pokud někdo bude žít zbožně, může být i usmrcen. Mučedníci byli lidé, kteří nejen chtěli žít zbožně, oni začali žít zbožně, a to část tehdejší společnosti nesmírně dráždilo. Byla to výzva té nemravnosti, která vládla v řeckém a římském světě. A pronásledování proti křesťanům nevyhnutelně vznikala.
Z Písma i z církevní tradice víme, že zbožnost a ctnost způsobuje bolest ďáblu a jeho démonům. Modlitba zbožného a čistého člověka pálí satana jako oheň. A tak už jen samotná možnost této bolesti vzbuzuje u zlých duchů nevoli či vyslovenou nenávist. A kromě toho, že se snaží svést zbožného z cesty různými pokušeními, vzbuzují v lidech nezbožných nevraživost vůči všem, kteří se pokoušejí o zbožnost. To je vcelku známá zkušenost církve. Bůh to dopouští, neboť ve zkouškách se zbožnost tříbí - je to výheň, v níž se čistí zlato, jsou to síta, která oddělují zrno od plev.Pravda, když mluvíme o pronásledování křesťanů ze strany Římanů, vzniká jistá potíž. Je známo, že Římané uznávali všechny bohy. Například, když římské legie přicházely do germánských lesů, aby zde válčili s barbary, tj. Germány, tak první, co Římané učinili, bylo přinesení oběti bohům této oblasti, tedy bohům Germánů. Římané tím zdůrazňovali, že nebojují s místními bohy, ale s lidmi, vůči kterým mají nějaké nároky. To byl římský superekumenismus, a tak se zdá naprosto nepochopitelným, proč Římané, kteří se k různým náboženstvím chovali klidně, tolerantně a vstřícně, vytáhli do boje proti křesťanství.
Ze strany římských úřadů byli pronásledováni nejen křesťané, ale i Židé. Židé byli pronásledováni za to, že odmítali uctívat římské bohy. Nicméně nakonec se Římané dokázali s Židy smířit, protože na Římany udělalo starozákonní náboženství dojem svou starobylostí. Křesťany však pronásledovali (zvláště poté, co zjistili, že to není židovská sekta, když se od křesťanství židé vehementně distancovali). Příčinou toho bylo, že samotná existence křesťanů byla výzvou římské politice, která byla vůči různým národům velmi prostá: rozděl a panuj (divide et impera). A když na křesťanských shromážděních seděli spolu otroci a senátoři, páni a jejich podřízení, Židé, Řekové, Skytové, barbaři, a co bylo nejhorší: muži i ženy, a všichni společně oslavovali jednoho Boha, byla to "hozená rukavice" římské politice, která nemohla přijmout křesťanský univerzalismus.
Dokonce i vzdělanec Suetonius považoval za Neronův dobrý skutek, že „byli popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře“. Ani velcí římští učenci totiž nedokázali pochopit křesťanství s jeho novým pohledem na Boha i na člověka. Křesťanské ctnosti jim připadaly hloupé (či alespoň jako zbytečné odříkání) a lpění na nich prohlašovali za fanatismus. Položit život za Boha vnímali jako nenávist k životu. „Bláznovství! Oni si v umírání libují!“ (vykřikne při posledním pronásledování o dvě století později Diocletianus Augustus podle Lactantia)
Světoznámý nepřítel náboženství, filozof Ludwig Feuerbach ve své Historii filozofie přichází na samém začátku s myšlenkou, zcela nečekanou pro ateistu. Píše: "Před vznikem křesťanství člověk jako takový neexistoval. Člověk byl vnímán z výhradně národnostního pohledu. Řek byl Řekem, Egypťan Egypťanem. A teprve se vznikem křesťanství se objevila představa o člověku jako o synu člověka s velkým písmenem." To byla skutečně výzva římské politice vůči různým národům, "rozděl a panuj". Zároveň bylo tehdy společensky netolerovatelné, že křesťané sjednocovali na svých shromážděních lidi různých skupin národnostních, sociálních, věkových a společně se účastnili příslušníci obou pohlavích. Muži a ženy seděli spolu na těchto shromážděních, což bylo také považováno za nepřijatelné z hlediska římské etikety, ve které neměla žena žádná práva ani postavení, ale byla ve všem podřízena muži.
* * *
Je třeba říci, že pronásledování, která si připomínáme v souvislosti s Petrovským půstem, zahajují známých deset pronásledování, která byla namířena proti starověké Kristově církvi. Jsou to především pronásledování Nerona, Domiciána, Trajána, Marka Aurelia, Severa, Maximiána, Decia, Valeriána, Aureliána a Diokleciána. Takový výčet se v chápání křesťanů zakládá na jedné straně na deseti egyptských ranách. Egypt byla okultně-pohanská civilizace. A když se křesťanská církev objevuje v pohanském světě, tak se v zemích patronů okultismu a pohanství odplácí věřícím lidem dle míry škody, kterou Bůh způsobil Egypťanům deseti ranami.
Za deset ran udělených faraónovi, který je obrazem ďábla, aby byl Boží lid vysvobozen z egyptského otroctví, má nyní satan právo odplatit novému Božímu lidu - křesťanům. Bůh přistupuje na tuto "spravedlnost", jenže ďábel netuší, že jeho deset ran, nejenže nevyhladí Boží lid, ale přispěje k jeho upevnění a rozšíření v míře, která se vymyká lidskému chápání. Na nebi vznikne nesčíslná armáda svatých mučedníků, kteří jsou mocným zastáním církve pozemské. Na zemi se upevní křesťanská víra, takže se stane nevyhladitelnou.Bylo však i jiné vysvětlení pro desatero pronásledování. Takový počet je založen na obrazu šelmy, která bojuje proti Beránkovi, Kristu v Apokalypse. Podívejme se na tento text v knize Zjevení Janovo, 17. kapitola, 12. až 14. verš: "A deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří ještě neobdrželi království." To znamená, že se ještě neobjevili. Když se to psalo, panoval Neron... "Beránek je přemůže, neboť on je Pán pánů a Král králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní. Tedy ti, kteří jsou s Kristem Beránkem." Zde pod maskou apokalyptické šelmy z propasti, se poukazuje na císaře Nerona. On je dravou šelmou z pekelné propasti. A zároveň je předchůdcem Antikrista. Neron sám už je antikrist, ale hlavně je předchůdcem posledního Antikrista, který také vyjde z propasti mořské hlubiny. Mořská hlubina je obraz politického světa. Tedy vynoří se ze světa politiky, a bude pronásledovat svatou Církev. Tímto způsobem, tedy studiem prvního pronásledování, ve skutečnosti mluvíme o posledním pronásledování, které bude v dobách posledního Antikrista. Říkáme "posledního Antikrista", protože Jan Teolog učí, že Antikrist přijde a už "nyní mnoho antikristů vyšlo do světa".
* * *
Intermezzo* * *
Císař Neron se narodil 15. prosince roku 37 po Kristu. A jeho život končí 9. června 68. roku po Kristu. Neronovo jméno při narození bylo Lucius Domitius Ahenobarbus, a od 50. do 54. roku a se dále nazývá Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus. Nejznámější je pod jménem Neron, římským císařem je od 13. října roku 54. Je posledním císařem z dynastie Juliovců-Klaudiovců. Velmi významnou postavou je manželka císaře Nerona - Poppaea Sabina. Její oficiální jméno zní Božská Augusta Poppaea Sabina, data jejího života jsou 30—65. Je druhou manželkou císaře Nerona. Víme o ní, že v roce 62 se Poppaea setkala se známým Josefem Flaviem. Ten o ní dává velmi lichotivé hodnocení ve své knize Židovské starožitnosti, která se dochovala do našich časů. Flavius ji nazývá hluboce věřící ženou, která poučuje v židovské víře svého manžela, císaře Nerona. Pokud se odrazíme od charakteristiky Josefa Flavia, Poppaea Sabina se držela judaismu, který podle Talmudu přijal přibližně ve stejné době i Neron. Názor Talmudu se zde jeví trochu mýtický, ale to, že Poppaea Sabina byla židovka, je zřejmé. Původem mohla být Římanka, ale je proselyticky obrácena k judaismu. Její židovské sklony potvrzuje nejen Josef Flavius. Podle Tacita, starořímského historika, se Poppaea zajímala o judaismus a ochraňovala Židy. To jí však nebránilo držet si u sebe chaldejce, mágy, vyvolávače duchů mrtvých atd.
Nero a Poppaea dle historických záznamů. V roce 59 Nero žhnul "každý den silnější láskou k Poppaei. Jejich sňatku však bránila Neronova oddanost (píše se i o incestu) a poslušnost matce, a tak ji dal Nero zavraždit. Poté se v r. 62 rozvedl se svou první manželkou a vzal si Poppaeu, která nechala svou předchůdkyni vyhostit na pontinský ostrov Pandateria a tam ji 7. července 62 zavraždit. "Její hlava byla odříznuta a odvezena do města, aby se na ni Poppaea podívala." Starověké záznamy se shodují, že Poppaea zemřela následkem kopance od Nerona v době konání soutěží zvaných Neronie v létě 65. Nero těhotnou ženu kopl pravděpodobně během hádky poté, co mu Poppaea něco vyčítala. Nero byl jejím třetím manželem.
Poppaea byla prý jednou z nejkrásnějších žen své doby. Podle Plinia měla rudozlaté vlasy a její kůže byla bílá, což se snažila podporovat koupáním v oslím mléce. Poppaea měla na tehdejší dobu zjevně velmi dobré vzdělání. Na to ukazuje úsudek Tacita, který jinak líčí Poppaeu nelichotivě, ale připisuje jí milou řeč a nikoli nevzdělanou mysl. Poppea měla pověst smyslné a vypočítavé ženy. Nebrala ohled na svou pověst a využívala svou krásu ke své vlastní výhodě. Do své krásy hodně investovala a vyjádřila přání "zemřít dříve, než odkvete". Někdy Neronovi lichotila a chválila jeho krásu, jindy mu vyčítala. Jejího hněvu a krutosti se všichni obávali. Poppaeina smrt "potěšila všechny, kdo vzpomínali na její hanebnost a krutost".
Nero si později oficiálně vzal za ženu mladého propuštěnce jménem Sporus, kterého nechal vykastrovat a měl ho místo své zesnulé manželky. Sporus přejmenovaný na Sabinu (podle jména Poppaei) nosil dokonce ornát císařoven. (Viz o tom ještě níže.)
V důsledku zvýšení daní dochází k nárůstu napětí v provinciích a legie se bouřily. Nero se nechal slyšet, že je zastaví zpěvem. Senátem byl prohlášen za nepřítele lidu a očekával potupnou smrt. Opuštěn pretoriánskou gardou spáchal Nero sebevraždu.
V této části článku chce autor ukázat, co to bylo za lidi, kteří rozpoutali jedno z nejstrašnějších pronásledování křesťanů. V porovnání s vysokou mravnosti a čistotou vyznavačů Kristových, jsou jejich krvežízniví nepřátelé skutečnými monstry, krutými zvrhlíky a opravdovými předobrazy Antikrista. Proti čistotě a zbožnosti vystupuje z pekelné propasti hnusná obluda, pro kterou je vůně mravní čistoty nesnesitelným smrtícím jedem. (2 Kor 2,15-16)
Bezprostřední příčinou (či záminkou) prvních pronásledování proti Kristově církvi je velký požár v Římě v roce 64. Z tohoto požáru byl obviněn sám císař Neron, protože město začalo hořet najednou z různých stran. A aby od sebe odvrátil podezření, císař Neron na popud své ženy Poppaey Sabiny obviňuje z tohoto zločinu křesťany. Starořímští historici popisují tuto událost takto. Tacitus píše: "V noci ze středy na čtvrtek, z 18. na 19. července, roku 64, v Římě vypukl požár. Nejprve začaly hořet obchody obklopující Circus Maximus, šest dní a sedm nocí nezadržitelně zuřil plamen a poslední ohniska uhasla až po deseti dnech."
Proč Neron potřeboval zapálit Řím? Neron byl velmi podivný člověk. Neměl hudební sluch, ale považoval se za velkého zpěváka. Měl křivé nohy, ale považoval se za velkého tanečníka a vystupoval přímo v aréně cirku, kde bavil Římany. Považoval se také za velkého básníka. Před spálením Říma, existuje takový názor, psal velkou báseň "O zkáze starověké Tróje v ohni". Ale neměl prý inspiraci. Obrátil se na své centuriony s prosbou, řekl, že nikdy neviděl hořící město, a proto se nemohl inspirovat k napsání této básně "O zkáze Tróje v ohni". A tak kvůli němu zapálili Řím. Spáchali to představitelé moci, kteří pak z toho obvinili křesťany.
Takto odpovídá na otázku o požáru Říma Gaius Suetonius. Ukazuje i jinou příčinu. "Jako by se mu, tedy Neronovi, hnusily ošklivé staré domy a úzké křivé uličky, zapálil Řím tak otevřeně, že mnozí konzulárové chytali u sebe na dvorech jeho sluhy s pochodněmi, ale neodvážili se jim ublížit. A obytné domy, stojící poblíž Zlatého paláce a podle Neronova názoru zabírající mu příliš mnoho místa, byly jakoby nejprve zničeny válečnými stroji, a pak zapáleny, protože jejich zdi byly z kamene. Šest dní a sedm nocí zuřila pohroma a lid hledal útočiště v kamenných památnících a hrobkách. Kromě nesčetných obytných budov hořely domy starověkých vojevůdců, ještě zdobené nepřátelskou kořistí, trofejemi, hořely chrámy bohů, postavené a posvěcené v letech králů a pak punských a galských válek. Hořelo všechno důstojné a památné, co se dochovalo z dávných dob. Na tento požár se on, tedy Neron, díval z senátorských lázní, užívaje si, podle jeho slov, nádherného plamene, a v divadelním oděvu zpíval ‚Zkázu Tróje'." To znamená, že hned skládal s harfou v rukou a zpíval. Ale ani zde si nenechal ujít příležitost k zisku a kořisti, prohlásiv, že trosky a mrtvoly budou spáleny na státní účet. Nedovolil lidem přiblížit se k zbytkům jejich majetku a dary od provincií a soukromých osob nejen přijímal, ale i vyžadoval, až do konce vyčerpávaje jejich prostředky. Zde vidíme jednání tohoto šíleného, nesmírně zvráceného člověka.
* * *
Je známo, že císař Neron, jak ho popisuje Suetonius ve Dvanácti císařích, se oženil s jakýmsi propuštěncem, který se stal jeho manželkou (viz výše). Byla to oficiální svatba se všemi římskými obřady a rituály. Je známo, že miloval, když na něj oblékli kostým medvěda a zavřeli přivázaného řetězem do klece, kam vhodili dívku a on se na ni vrhal, páchaje násilí. Pak tam vběhli nějací lidé a páchali násilí již na samotném Neronovi. Byl to nejen podivín, ale - dalo by se říci - spíše zvrhlík nebo nemocný člověk. Právě on je předchůdcem posledního Antikrista, a proto ta pozornost, kterou mu věnujeme, není náhodná. Pravděpodobně i poslední Antikrist uchvátí moc v tomto světě. Nejprve zorganizuje nejen požár jednoho města, ale možná nějaký jaderný teroristický útok. Pak se vrhne na záchranu světa, obviní ze všeho křesťanské fundamentalisty, jako se nyní obviňují islámští fundamentalisté, a pak budou provádět poslední pronásledování proti církvi. O těchto posledních pronásledováních prorok Boží Daniel říká, že nastanou časy těžké, jakých doposavad nebylo celou dobu, co existují lidé.
Nyní se podíváme, co vypráví Tacitus ve svých známých Análech, kronikách. "Aby umlčel zvěsti o tom, že on, Neron, sám nařídil zapálit Řím, ukázal jako na viníky na lidi, které lid i bez toho nenáviděl." Tacitus píše 50 let po těchto událostech, to znamená, že měl velmi přesná svědectví: "Neron představil jako viníky lidi, které lid i bez toho nenáviděl pro jejich neřesti a nazývali je »Chrestiani«. Zakladatel této strany, Kristus, byl za vlády Tiberia prokurátorem Pontiem Pilátem popraven smrtí (na kříži). Nejprve potlačená, nyní se tato zhoubná sekta znovu objevila, a to nejen v Judeji, ale i v hlavním městě, kam se stéká a kde se hlasitě projevuje vše, co je nepřirozeného a hanebného. Tímto způsobem byli nejprve chyceni ti, kteří se přiznali, že jsou křesťané, a poté bylo zajato množství osob, které byly usvědčeny ani ne tak z požáru, jako z nenávisti k lidskému rodu. Tyto Neron podrobil vybraným mukám. A ačkoli tito lidé byli vinni, vzbuzovali k sobě lítost a soucit, protože umírali ne pro obecné blaho, ale pro uspokojení krutého rozmaru jednoho tyrana."
Proč historik Tacitus označuje křesťany za "všemi nenáviděnými pro jejich neřesti"? Pohanská antická společnost obviňovala křesťany z následujících hříchů: ze skupinového sexu na takzvaných večeřích lásky; dále z kanibalismu, z pojídání malých dětí; a k tomu ještě z otravování veřejných studní. To jsou hlavní obvinění, která existovala v pohanské společnosti vůči křesťanům. Kromě toho - jak ironicky poznamenávají někteří kronikáři - vinili pohani křesťany z jakéhokoliv zla, které na společnost doléhalo.
Jak se říká, není kouře bez ohně. Proč byli křesťané obviňováni ze skupinového sexu? Křesťané se scházeli na celonočních bohoslužbách. Tyto bohoslužby se konaly skutečně jen v noci. A pohané mohli slyšet od svých sousedů křesťanů, jak křesťané říkali: "Dnes bude večeře lásky, budeme se scházet." A co znamená pro pohana láska? Sex. Pokud nyní zastavíte 10 lidí na ulici a zeptáte se jich, co chápou pod slovem "láska", dostanete 10 různých odpovědí, včetně těch nejexotičtějších. Tak i antičtí pohané věřili, že křesťanská večeře lásky je nějaký skupinový hřích.
Proč byli křesťané obviňováni z kanibalismu? Pohané, sousedé, mohli slyšet od svých křesťanů, že půjdou na bohoslužbu, budou přijímat tělo a krev Syna Božího, Beránka Božího. A pohané, když to slyšeli, vnímali to v nejhrubší podobě, že pojídají malé děti.
Proč byli křesťané obviňováni z otravování veřejných studní? Někteří si myslí, že to navazovalo na obřad svěcení vody. To je však z hlediska liturgických bádání nepravděpodobné. Spíše mějme za to, že otrávení studní bylo známým aktem činnosti nepřátel, a jelikož křesťané byli tenkrát ze strany pohanů prohlašováni za nepřátele státu a společnosti, tak se jim prostě připisoval i skutek travičství.
Pronásledování křesťanů tedy předchází pomluva křesťanů, vyprovokovaná Poppaeou Sabinou, Židovkou, která našeptala Neronovi, že z požáru Říma, z tohoto hrozného teroristického útoku, je vhodné obvinit křesťany. I v naší době se dělá vše pro to, aby se křesťané obviňovali ze všech myslitelných hříchů (jsou nenáviděni za odmítání potratů, homosexualismu, transsexualismu a různých generových ideologií). Do tohoto procesu rozdmychávání nenávisti, který předchází poslednímu a monstróznímu pronásledování křesťanů ve dnech Antikrista, se zapojují stále další lidé. Je postupné očerňování křesťanů ve jménu nadcházejících pronásledování.
Během pronásledování křesťanů byly zajaty desítky pak stovky a tisíce lidí bez ohledu na věk, pohlaví, nebo příslušnost k sociální třídě. Docházelo k jejich zabíjení v cirku. K tomuto účelu byly využívány buď šelmy, nebo vojáci. V "Análech" Tacita, to je 15. kniha, fragment 44, nacházíme popis samotných těchto mučení. Tacitus popisuje vraždění křesťanů následovně: „A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli ukřižováni na křížích nebo odsouzeni k smrti v ohni, zapalováni s nástupem tmy jako noční osvětlení. Křesťané na vraždění reagovali modlitbami. Pro tuto podívanou Neron poskytl své zahrady, tehdy také uspořádal představení v cirku, během kterého seděl mezi davem v oděvu vozataje nebo řídil spřežení, účastnil se soutěže vozů. A ačkoli na křesťanech spočívala vina a zasloužili si nejpřísnější trest, přesto tyto krutosti vzbuzovaly soucit k nim, neboť se zdálo, že jsou vyhlazováni ne z důvodu veřejného prospěchu, ale v důsledku krvežíznivosti samotného Nerona." Usmrceny byly tehdy v Římě řádově tisícovky lidí.
Někdy v této době v křesťanské tradici vzniká praxe zbožná praxe přežehnávání se ve znamení kříže. Jak vznikla? Za Neronova pronásledování (a pak při dalších pronásledování za jiných císařů) když křesťany házeli do arény cirku, shlukovali se křesťané dohromady, muži, ženy, děti, starci, a začali zpívat žalmy. Někteří křesťané začali kázat, obracejíce se na diváky, kteří do cirku přišli, aby to viděli. A římská společnost, je třeba říci, si velmi cenila odvahy; když tedy pohané viděli odvahu křesťanů, nejen mužů, ale i žen, panen, chlapců a úplně malých dětí a starců, působilo to na ně silným dojmem. A tehdy se pohané rozhodli vyřezávat křesťanům jazyky a nahnat je do arény cirku takto zmrzačené, aby nemohli nikomu objasnit, za co trpí. Kdo byli k popravám tohoto druhu v římské společnosti odsuzováni? Vrazi dětí, vrazi rodičů a uprchlí otroci. A tak když se křesťané s vyříznutými jazyky ocitli v aréně římského cirku, skládali ruce do kříže. Skládali je na hrudi, či nad hlavou. Znamenali se křížem, skládali je, jak je my skládáme při přijímání. Vznikly různé tradice jak se pokřižovat: pěti prsty ve jménu Kristových ran, dvěma ve jménu Krista, který byl Bůh i člověk atd. A celý Řím věděl, že křesťané věří v Krista ukřižovaného za Pontia Piláta. Tímto způsobem křesťané skrze toto znamení víry, znamení kříže, svědčili o tom, že nejsou vrazi dětí, nejsou uprchlí otroci, nejsou vrazi rodičů, ale trpí za víru v Ukřižovaného.
* * *
Petr a Pavel, dva nejvyšší apoštolové, byli chyceni a zatčeni. Existuje pověst, že křesťanská obec Říma, když začala tyto zatýkání, spěchala vyvést z Říma apoštola Petra. Pavel, ten byl již pod dohledem, nemohl nikam uniknout, protože přijel do Říma pod eskortou. To víme z knihy Skutků apoštolů, ačkoli se tam mohl volně pohybovat, ale vždy s dozorcem. Pro římskou křesťanskou obec bylo velmi důležité zachránit apoštola Petra, protože v roce 64 již zbývalo málo svědků, očitých svědků Slova, kteří vyprávěli o Kristu to, co viděli na vlastní oči, co slyšeli na vlastní uši a čeho se dotýkali vlastníma rukama. Petr byl takovým očitým svědkem Slova, tedy Krista. A kázání apoštolů spočívalo ve svědectví o Kristu. Pokud si chcete přečíst kázání apoštola Petra v Římě, čtěte evangelium podle Marka. To jsou kázání apoštola Petra, Marek byl tajemníkem a spolupracovníkem apoštola Petra.
Petr se tedy nechal přemluvit a opouští Řím po Appiově cestě; doprovázel ho chlapec, který mu pomáhal, neboť byl již starým člověkem v té době. A najednou má Petr vidění, vidí Krista, nese kříž a míří směrem k Římu. A Petr se ptá: "Quo vadis, Domine?" (Kam kráčíš, Pane?). A Kristus odpovídá Petrovi: "Ty opouštíš Řím, tak já jdu do Říma, abych zemřel na kříži místo tebe." Vidění zmizelo a Petr se rozhodl vrátit do Říma. Nyní v Římě je chrám, v něm je kámen, který označuje místo, kde se odehrálo setkání apoštola Petra s Ježíšem Kristem. Petr se vrátil do Říma a je zatčen úřady. Zatímco apoštol Pavel byl římský občan, a byl proto popraven, jak se tehdy považovalo za humánní, setnutím hlavy. Petr, galilejský rybář, nebyl římským občanem, takže byl odsouzen k ukřižování. Když starého apoštola již chtěli přibít na dřevo, požádal římské vojáky, centuriony, aby ho ukřižovali nějakým jiným způsobem, protože není hoden být ukřižován tak, jako jeho božský učitel. Tato prosba pobavila Římany a ukřižovali Petra hlavou dolů. Tak skončil svůj život galilejský rybář, kámen víry, apoštol Petr.
* * *
* * *Intermezzo
Když před dávnými časy vypukla nebeská vzpoura vedená Luciferem, prošli všichni andělé volbou - byli touto situací donuceni k rozhodnutí: s Luciferem nebo s Otcem?, zavrhnout Lucifera nebo Boha? Víme z Písma, jak to dopadlo - třetina se jich rozhodla pro Lucifera a dvě třetiny pro Otce. Od toho okamžiku ti, co zůstali na nebi, už nemohou padnout, a podobně ti, kteří šli s Luciferem, už nemohou činit pokání.
Zdá se, že něco tomu svým způsobem podobného se stalo i se svatými apoštoly. Ti, co zůstali s Kristem až do jeho smrti a při Vzkříšení, už jsou pevní, vyzkoušení a nikdo z nich už neodpadl, ačkoliv všichni věděli, co je čeká, - mučednická smrt. Kdy se s nimi stal tento obrat? Zdá se, že po Vzkříšení Kristově. Ještě krátce před tím, vidíme apoštoly, jak se třesou hrůzou, co s nimi bude, a zamykají se ve skrýši. Celou tu dobu, co chodili s Kristem, jako by vlastně moc nechápali, co jim chce vysvětlit. Ještě v posledních dnech před ukřižováním se mezi sebou hádají o prvenství. Kdy se tak zásadně změnili? Když po Vzkříšení běží k hrobu? Když je ten den navštíví vzkříšený Pán? Den před tím by se mohlo zdát, že se rozejdou každý ke svému, a uzavřou celé to tříleté dobrodružství, tím, že v aramejštině řeknou cosi jako: game over. Jenže nikdo z nich neodpadl, dokonce i zrádce Petr s nimi stále chodí. 40 dnů po Zmrtvýchvstání se všichni bez bázně veřejně shromáždí, a po Padesátnici vycházejí mezi davy lidi a hlásají Krista bez jakékoliv strachu. Už s nimi nic neotřese. Tito lidé už nemohou padnout, ti půjdou až do konce vydat svědectví o Kristu vlastní smrtí.
V tom vidím další příklad, který nám svatí apoštolé nabízejí. Učinit nezvratné rozhodnutí pro Krista a počítat s tím, že toto rozhodnutí bude vyzkoušeno v duchovním zápasu. Když se sv. Serafína Sarovského jeho současníci tázali: "Co nejvíce schází dnešním křesťanům?" Odvětil jedním slovem: "Rozhodnost." (Co by asi řekl sv. Serafím nám? Myslím, že to vybídnutí k rozhodnosti by mezi jeho slovy rozhodně nechybělo.)
I Pavel i Petr před popravou vykonali modlitby, obrácené k Ježíši Kristu. Jaká slova v této poslední modlitbě pronášeli, nevíme. Leč není pochyb, že v této modlitbě prosili Pána, aby ochránil křesťany, kteří na zemi zůstávají po jejich odchodu z tohoto světa. V tento den, kdy oslavujeme památku těchto dvou nejvyšších apoštolů, vzpomínáme na první pronásledování za císaře Nerona, které bylo obráceno proti Kristově církvi v Římě a které je předobrazem posledních pronásledování, stejně jako sám Neron je předobrazem posledního antikrista. K uctění všech křesťanů podrobených tomuto strašnému pronásledování a abychom se duchem připojili k jejich zápasu (byť jen v nepatrné míře a snášením maličkého nepohodlí) držíme před tímto svátkem půst.
Je známo, že ostatky Petra byly pohřbeny na Vatikánském pahorku. Křesťané znali toto místo jeho pohřbu v prvním, druhém, třetím a čtvrtém století. V dobách Konstantina to bylo zaznamenáno v textech a po celou historii Církve je toto místo v úctě, včetně místa popravy apoštola Pavla.
Apoštola Pavla Jan Zlatoústý nazývá harfou Ducha Svatého. O apoštolu Petrovi svatý Jan Zlatoústý svědčí: "Kdo vyšel kázat? Rybáři! Co udělali? Rozhodili síť evangelijního zvěstování. A brzy byla celá Římská říše ulovena v této síti." A v tento den se synovskou oddaností znovu a znovu voláme: "Nejvyšší apoštolé Petře a Pavle, proste Krista Boha, aby spasil naše duše."
(Část článku je překlad z ruštiny.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.