1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 145:

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 4. 2007
Ekumenické zamyšlení

O mýtu společné ekumenické „biblické víry“

Stále se snažím najít něco, co mají všechny církve opravdu společné. Když hledím na duchovní nejrůznějších církví, jak někde na nějakém pódiu "vydávají svědectví světu" o společné víře, zkouším dopídit se někde, co bychom asi tak mohli mít v této oblasti skutečně společného, jenže všechny pokusy mi zatím vyznívají naprázdno.

Většinou se deklaruje, že máme společné jakési (většinou dosti vágně definované) základy křesťanské víry. Co to vlastně je? Pro pravoslavného křesťana je naprosto minimální pensum křesťanské věrouky obsaženo v niceo-cařihradském vyznání víry (Věřím v jednoho Boha...) A ten - jak známo - nemáme společný ani s katolíky (kteří jsou nám ze všech ostatních věrovyznání nejblíže) - viz problematika "filioque" a výklad článku o víře "v jednou svatou obecnou a apoštolskou církev".

Pokud si vymyslíme ještě stručnější "základ křesťanské víry" (což je nepřijatelné pro pravoslavného, který je vázán niceocařihradským vyznáním víry, jež podle kánonů svatých sněmů nesmí být měněno, nesmí být zkracováno, a nesmí být vymýšleno nové vyznání), pak stejně zjistíme, že se neshodneme na ničem podstatném - ani na víře v Trojici, kterou si každý v ekumeně vysvětluje po svém, ani na víře v Ježíše Krista, jehož osobu si tam také každý interpretuje, jak je mu libo...

K tomuto článku mne vlastně pohnulo vyjádření jednoho protestantského faráře na Britských listech. Jedná se víru v Bibli. Občas zaslechneme z ekumenických okruhů, že principem ekumenické jednoty by měla být Bible, biblická víra, Boží slovo atd. Nu, proč ne? Konec konců, protestantismus založil svoji existenci (při oddělení od Říma) na návratu k Bibli: "jenom Písmo" a nic než Písmo. Jenže jak vypadá víra protestantů v Bibli? Můžeme se s nimi sjednotit ve společném přijímání Božího slova?

V odpověď ocituji výše již zmíněné vyjádření evangelického faráře. Na otázku o potopě světa, kterou Bůh potrestal lidstvo, odvětil protestant: "Vaše otázka vychází z postulátu křesťansky fundamentalistické věrouky, kterou stejně jako Vy nesdílím. Ale vězte, že krom některých konzervativních křesťanských kruhů v USA (Kanadě?) takto formulovanou věrouku nesdílí žádný alespoň trochu vzdělaný věřící, natož pak theolog. Co se týče Noeho, je snad jasné, že se jedná o starověký mýtus, který se vyrovnává s podobnými mýty národů kolem starého Izraele. Mýty si nečiní nárok na "historickou pravdu"; chtějí (podobně jako to známe u pohádek) vyjádřit nějakou důležitou pravdu a příběh slouží jen jako kulisa. Nárok na doslovné čtení si nečinili ani tvůrci mýtů, ani jejich posluchači či tradenti. To jen nástupem racionalismu zmatená církev chtěla po pár století let v panicky hloupé touze zachránit obsah křesťanství (tedy to, co Vy správně nazýváte principy lidskosti) sebevražedným trváním na čtení biblických mýtů jako by to byla učebnice dějepisu. Dodnes to spoustě lidí straší v hlavě... Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak, než to chápeme - a můžeme chápat - my současní lidé a než to v otázce vyjadřujete Vy. Nestačí doslova přeložit z řečtiny - či spíše z aramejštiny určité pojmy, jak se mnohdy i v církvích namnoze děje. Klíčové pojmy křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd atd) znamenala pro pisatele a čtenáře Nového zákona zcela jiné skutečnosti, než si dnes představujeme my. Myslím, že mají pravdu theologové, kteří navrhují vzdát se alespoň na jednu generaci těchto termínů, abychom zapomněli na jejich vývojem pokroucený význam, a vrátili se k nim až posléze, či je nejlépe je nahradili termíny novými."

Tak tedy pěkně děkuji za takovou nabídku společného pojímání Bible. Na čem se mám shodovat s církví, jejíž duchovenstvo prohlašuje Boží slovo, které bylo s takovou pečlivostí opatrováno nesčíslnými generacemi jako nejvzácnější soubor lidského poznání a Božího zjevení, za "soubor mýtů" a otevřeně ho přirovnává k pohádkám? To budu dále raději patřit k těm "bláznům" o nichž hovoří ap. Pavel, v naději, že toto bláznovství je před Bohem moudrostí, narozdíl ode všech "chytráků tohoto světa". Jak bych se mohl shodnout na stejné biblické víře v Krista s těmi, pro něž je biblická zpráva o Ježíši z Nazareta pouhým "souborem krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů" a kteří navrhují vzdát se "alespoň na jednu generaci" "klíčových pojmů křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd. atd.)"? A jestliže se neshodneme ani na přijetí jasné biblické zprávy o Kristu, jak bychom se mohli shodnout na víře v Trojici?

Někdo možná namítne, že článek v Britských listech je projevem nějakého extrémisticky liberálně orientovaného duchovního či jakési krajní verze protestantismu. Možná u "tradičních" evangelíků najdeme vztah k Božímu slovu, který by byl blíže ke starokřesťanské tradici? Zapomeňme na to. Ocituji z knihy "Bojovníci a trpitelé" od Milana Balabána, která v sobě odráží stav oficiální evangelické biblistiky (jak je vyučována na jejich bohoslovecké fakultě): "Zdálo by se, že Abrahám, Izák a Jákob byly postavy historické. ... snažil se to dokázat A. Alt... Česká starozákonní škola (Daněk - Bič - Heller - Balabán - Prudký) pokládá "praotce" za postavy "typové": Abraham - víra, Jákob - láska, Izák - naděje. Moderní bádání Altovu hypotézu zcela opouští" (str. 23; kapitolu, která se rozprostírá na str. 22 a 23, by se zde hodilo ocitovat prakticky celou...)

Jinými slovy: Abrahám jako lidská osoba, jedinec, - nikdy nežil; Izák a Jákob jakbysmet. Relativně nejlépe dopadl na zdejší evangelické fakultě Mojžíš, ten prošel ohněm přísného prubířství evangelickou teologií s relativně vysokým skóre: pravděpodobnost, že někdo takový opravdu někdy žil, odhadují lídři evangelického bohosloví na 50 procent.

S pozoruhodnou knížkou se rozloučíme citátem výroku, nad nímž se pravoslavnému zatočí hlava: "...lze se domnívat, že Mojžíšův "bratr" Áron je personifikací schrány úmluvy s deskami dekalogu..." Asi by se dala v knížce najít ještě celá řada nevšedních myšlenek, já však už posloužit nemohu, protože jsem odpadl poté, co jsem se tam dočetl, že biblické spojování Mojžíšovy postavy s vydáním Zákona na hoře Sinaj a s putováním do Zaslíbené země, "má s historií pramálo společného", ba dokonce, že "Mojžíš nemá v událostech exodu a pobytu Sinajského původně žádné místo" (což prý není ještě ta nejradikálnější podoba evangelické teologie). Dále už jsem nečetl, za což se bratru Balabánovi omlouvám.

Co má takové pojetí Bible společného s pravoslavnou vírou? Vždyť naše pravoslavná tradice obsahuje řadu svědectví o tom, jak se křesťanům zjevili různí starozákonní lidé, postavy Starého zákona. V pateriku je např. popsáno zjevení Mojžíše, který objasnil asketovi v poušti určitá obtížná místa Pentateuchu. Nový zákon na řadě míst zmiňuje starozákonní historii s naprostou jistotou, že postavy Starého zákona jsou skuteční lidé.

Nechci nikomu vnucovat pravoslavnou víru nebo pravoslavný výklad Bible. Ať si každý věří, jak sám uzná za vhodné. Avšak (už jen z etických důvodů) bychom neměli před veřejností předstírat, že máme společnou víru či společné chápání Písma s těmi, kteří jsou od pravoslavné tradice na hony vzdáleni.

(Použité ilustrace - starobylé ikony:
nahoře - praotec Abraham; dole - Áron, první kněz)








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz